7 Tdo 287/2026-345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného L. L. podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. 9 To 317/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 68/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10. 9. 2025, č. j. 22 T 68/2025-281, byl obviněný L. L. uznán vinným přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře třiceti denních sazeb při výměře jedné denní sazby ve výši 200 Kč, tedy celkem ve výši 6 000 Kč. 2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 4. 5. 2024 v přesně nezjištěné době od 13:00 do 22:00 hod. v prostoru kolem chaty na adrese XY XY, XY XY, jakož i na hlavní příjezdové cestě, v přítomnosti poškozených T. E. a A. N. E. poté, co na místo přijeli poškození K. E. a R. E., křičel: „Hele, černý mrdky přijely.“, dále si směrem k poškozenému T. E. odplivl, směrem k poškozené K. E. pronesl, že ji omrdá, a dále opakovaně vykřikoval, že poškození jsou černé svině, že poškozené podpálí, že jsou zbyteční lidé, že by měli jít do plynu, že jim zabije to černý dítě, čímž v poškozených vzbudil obavu o jejich život a zdraví, přičemž výše uvedené výhrůžky a nadávky slyšeli nejméně i L. T. a G. P. 3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2025, č. j. 9 To 317/2025-310, bylo odvolání obviněného podané do všech výroků napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Deklaroval, že rozhodnutí učiněná ve věci spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť i při respektování skutkové věty výroky nejsou splněny zákonné znaky použité právní kvalifikace. 5. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví namítal, že soud prvního stupně ve svém výroku uvedl, že se obviněný dopustil výtržnosti tím, že „napadl jiného“. Skutková věta však popisuje toliko jednání spočívající v tom, že si směrem k poškozenému T. E. odplivl. Není zde uvedeno, že by poškozeného zasáhl nebo že by došlo k jinému fyzickému útoku, nadto toto jednání není prokázáno jakýmkoli jiným důkazem než výpovědí tohoto poškozeného. Akcentoval, že znak „napadne jiného“ předpokládá útok proti tělesné integritě napadeného, případně alespoň bezprostřední fyzický zásah. Pokud by soudy činné ve věci považovaly jednání za hrubou neslušnost, bylo nutno tomu přizpůsobit jak skutkovou větu, tak právní kvalifikaci. 6. Dále výrok rozsudku konstatuje, že k jednání došlo veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Odůvodnění se však omezuje na obecné tvrzení, že příjezdová cesta a okolí chaty jsou místy veřejnosti přístupnými, aniž by byly konkretizovány skutkové okolnosti, z nichž tento závěr vyplývá. Není postaveno na jisto, zda šlo o prostor fakticky otevřený neurčitému okruhu osob či o prostor soukromý. I z tohoto důvodu byla podle jeho přesvědčení právní kvalifikace podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku předčasná. 7. Soud též dovodil, že dovolatel vyhrožoval poškozeným pro jejich příslušnost k etnické skupině, avšak tento závěr není ve skutkových zjištěních dostatečně individualizován. Z provedených důkazů vyplývá, že otázka etnické příslušnosti poškozených byla v řízení nejednoznačná a soud ji řeší převážně obecnými úvahami o pojmu etnikum. Chybí však konkrétní skutková zjištění, z nichž by bylo možno bezpečně dovodit, že motivací jednání obviněného byla právě etnická příslušnost poškozených, nikoli eskalovaný sousedský konflikt. 8. Soud ke svým závěrům dospěl především z výpovědi svědkyně G. P., která vypovídala jinak než zbylí svědci. Její věrohodnost měla být zajištěna tím, že je bez vztahu k poškozeným i obviněnému. Totožný důvod byl uveden i u svědka L. T., jehož výpověď byla naprosto zmatená; tento svědek si nebyl schopen ani vybavit rok, kdy se tato událost měla odehrát a u soudu nebyl schopen poznat v osobě obviněného pana L. Odvolací soud námitky dovolatele bagatelizoval, avšak obviněný akcentoval nutnost jasného prokázání viny. 9. Konečně zdůraznil zamítnutí důkazních návrhů v podobě vyžádání si záznamu z údajného výjezdu Policie ČR, pokud se poškozený T. E. tolik bál o život, a na provedení místního šetření, aby se namístě zcela průkazně objasnily viditelnostní podmínky a zjistilo se, co vše je možné slyšet. 10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a navazujících výrocích o trestu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že nebyl naplněn (výslovně neuplatněný) důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vykazují znak napadení jiného; je zde explicitně pojednáno o hrubých, opakovaných urážkách, mísících se se sprostými výhružkami. Takto popsané verbální projevy obviněného zakládají znak „napadení jiného“, neboť i podle odborné literatury mohou být napadením vulgární slovní výpady proti jinému, pokud jsou dostatečně závažné. Zároveň byl naplněn i znak spáchání činu veřejně, resp. na veřejně přístupném místě, o čemž svědčí počet osob, které projevy obviněného vnímaly, jakož i to, že k činu došlo v prostoru, kam může kdykoli, kdokoli vstoupit. 12. K dalším námitkám obviněného směřujícím proti skutkovým zjištěním a zamítnutí označených důkazních návrhů konstatoval, že je lze s určitou výhradou podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nepřiznal jim opodstatnění. Obviněný nepopsal žádné závažné vady obsažené v předmětném důvodu dovolání. Soudy učiněná skutková zjištění, podle nichž obviněný hrubě vulgárně napadl poškozené a vyhrožoval jim způsobem popsaným ve výroku o vině, mají spolehlivou oporu ve výpovědi poškozených a dalších svědků. K naznačené vadě opomenutých důkazů se vyjádřil tak, že realizace označených důkazních návrhů byla nadbytečná a neúčelná. Stran požadovaného místního šetření uvedl, že viditelnost a slyšitelnost nebylo třeba zkoumat, neboť výpovědi svědků jsou v tomto ohledu dostatečným a spolehlivým podkladem. 13. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 15. Úvodem je nutno poznamenat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na nesprávné právní posouzení skutku. Lze usuzovat, že zřejmě došlo k písařské nesprávnosti, přičemž chtěl uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 16. Argumentační linie dovolatele pak vskutku spočívá převážně ve zpochybnění právní kvalifikace při respektování znění tzv. skutkové věty, jak ostatně obviněný sám deklaroval úvodem svého mimořádného opravného prostředku. Avšak současně je nutno podotknout, že část vznesených námitek míří do oblasti skutkových zjištění, hodnocení provedených důkazů, jakož i neprovedení některých navrhovaných důkazů. K tomu je vhodné konstatovat, že k rozporování správnosti rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků přisuzovaných trestných činů slouží explicitně neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento je tedy dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 17. Existence případného zjevného rozporu (ve smyslu první v úvahu připadající alternativy předmětného důvodu dovolání) však nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo. 18. Jelikož se obviněný ani nepokusil definovat konkrétní zjevný rozpor vyžadovaný tímto ustanovením, toliko nad rámec vznesené argumentace je nutno upřesnit, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přičítaných trestných činů, byla opřena zejména o výpovědi poškozených R. E., K. E., T. E., A. N. E. a svědků L. T. a G. P., jež byly řádně zhodnocené v souladu s principy ústnosti a bezprostřednosti (v tomto ohledu lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsažené v odstavcích 13. až 14. včetně přiléhavě vyhodnocených rozporovaných výpovědí svědků G. P. a L. T.). Tyto výpovědi dále korespondovaly i s listinnými důkazy dokládajícími historii sporů, případně odvolacím soudem přehraným záznamem potvrzujícím vzorec chování obviněného popisovaného svědky. Rovněž bylo přezkoumatelně vyhodnoceno, proč soud neuvěřil svědkům K. H. a M. S., vypovídajícím ve prospěch obviněného. Fakt, že se dovolatel vůči poškozeným choval popsaným způsobem, proto z provedených důkazů bez jakékoli vážnější pochybnosti vyplývá. Nejvyšší soud by tedy ani nemohl shledat zjevný rozpor předpokládané kvality, neboť uvedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 19. Obdobně ve vztahu k případně nedůvodně neprovedeným důkazům [ve smyslu třetí alternativy daného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze konstatovat, že obviněný toliko obecně a stručně nesouhlasil se zamítnutím důkazních návrhů na vyžádání si záznamu z výjezdu Policie ČR, pokud se poškozený T. E. bál o život, a na provedení místního šetření, aby se objasnily viditelnostní podmínky a zjistilo se, co vše bylo možné slyšet. 20. Nejvyšší soud proto taktéž pouze ve stručnosti (kdy se nejedná o podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním) reaguje připomenutím, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 21. Soud prvního stupně přitom v odstavci 18. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč pro nadbytečnost neakceptoval vyžádání si sdělení Policie ČR, zda byla na místo činu dne 4. 5. 2024 volána, jakož i provedení místního šetření. Návazně též soud odvolací shledal provádění těchto důkazů nadbytečným při současném doplnění dokazování o přehrání dvou záznamů CD nosiče, z nichž bylo zřejmé, že křik a nadávky byly slyšitelné i na větší vzdálenost (viz odstavce 11. a 13. odůvodnění jeho usnesení). Dovolací soud zcela akceptuje, že ani jeden z uvedených důkazů nemohl na důkazní situaci v projednávané věci nic změnit. Další objasňování okolností výjezdu policejní hlídky, jakož i provedení místního šetření (kterýžto důkaz by nadto neměl ani relevantní vypovídající hodnotu v odlišném ročním období) by nikterak nepřispělo k bližšímu poznání podstaty inkriminované trestné činnosti. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo předkládaným deficitem, neboť soudy odůvodnily zcela možným důvodem pro neakceptování důkazního návrhu, proč neprovedly konkretizované navrhované důkazy. 22. Návazně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného subsumovanými pod upotřebený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jednak jako přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku a jednak jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. 23. Ve vztahu k prvnímu uvedenému trestnému činu, tedy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku dovolatel namítal, že nebyl naplněn znak kvalifikované motivace. Činil tak s přesvědčením, že nebylo možné dovodit, že by poškozeným vyhrožoval pro jejich příslušnost k etnické skupině, a nejednalo se toliko o eskalovaný sousedský konflikt. 24. Lze připomenout, že předmětný trestný čin v jeho druhé základní skutkové podstatě (ve znění účinném do 31. 12. 2025) spáchal ten, kdo užil násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožoval usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Konkrétně pak bylo obviněnému kladeno za vinu, že skupině obyvatelů vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví pro jejich příslušnost k etnické skupině. 25. Podle stabilizovaných skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně opakovaně vykřikoval, že „poškození jsou černé svině, že poškozené podpálí, že jsou zbyteční lidé, že by měli jít do plynu, že jim zabije to černý dítě“. Z těchto (ale i předchozích) verbálních projevů obviněného je zřetelná motivace etnickou příslušností poškozených, přičemž poškození T. E., jeho nezletilá dcera a K. E. jsou částečně Romové (což bylo potvrzeno některými svědeckými výpověďmi). Lze proto odmítnout výtky dovolatele o vygradovaném sousedském sporu, neboť předpokládaná nenávistná diskriminační pohnutka vcelku jednoznačně z předestřených verbálních projevů vyplývá. 26. Další okruh výtek dovolatele směřoval proti právnímu posouzení skutku coby přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Daný trestný čin je spáchán, dopustí-li se někdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. U obviněného se podle rozsudku soudu prvního stupně mělo jednat konkrétně o tu variantu, kdy se dopustil jednak veřejně a jednak na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. 27. Ve vztahu k prvnímu rozporovanému znaku „napadne jiného“ je vhodné doplnit, že odborná literatura zastává rozdílná stanoviska ve vztahu k otázce, zda pod tento pojem spadá či nikoli i vulgární výpad proti jinému. Na jedné straně zaznívá názor, že se jedná jednak o fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník III. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4503). Na druhé straně je tento pojem spojován s užitím brachiálního násilí proti tělu. Současně je však akcentován nízký praktický význam této otázky, neboť trestnost výtržnosti a hrubé neslušnosti je rovnocenná [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, § 358. Dostupné na beck-online.cz]. Obecně se pak shodují na tom, že pod znak výtržnosti lze podřadit i jinou než brachiální agresi směřující vůči konkrétní osobě či osobám, jde-li o intenzivní, ofenzivní jednání, které jednoznačně překračuje meze prostého nepříjemného, ale neohrožujícího obtěžování či dotírání. 28. Z rozhodovací praxe je pak zřejmé, že zákonný znak „napadení jiného“ (ve formě výtržnosti) představuje nejen jakýkoli fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární výpady proti jinému apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015, uveřejněné pod č. 27/2016 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1407/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1672/2016, dále s užitím pojmu „psychické násilí“ též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 8 Tdo 873/2022). Hrubé nadávky však byly jindy považovány za hrubou neslušnost – hrubý verbální útok, přičemž výtržností byla až následná fyzická agrese (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 547/2022, dále též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 5 Tz 89/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1315/2010). 29. Dovolateli bylo kladeno za vinu užití jednak hrubých, vulgárních a obavu vzbuzujících nadávek a výhružek s rasovým podtextem směrem k poškozeným, jakož i skutečnost, že si směrem k poškozenému T. E. odplivl. Uvedený komplex agresivních nadávek nepředstavuje „pouhé“ odplivnutí mimo fyzickou sféru poškozených (jak předkládá dovolatel), nýbrž dostatečně intenzivní slovní i fyzický projev, který jednoznačně nachází své uplatnění u trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jenž lze optikou shora předestřené judikatury hodnotit i jako výtržnost v podobě napadení jiného. 30. Dále stran druhé výhrady obviněného ve vztahu k trestnému činu výtržnictví je příhodné připomenout, že předmětný trestný čin musí být spáchán na chráněném místě, jímž je místo veřejnosti přístupné, nebo kvalifikovaným způsobem spáchání, jímž je veřejné spáchání. Tyto znaky objektivní stránky jsou stanoveny alternativně, tedy postačí naplnění jen jednoho z nich (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1259/2016), přičemž v praxi často dochází k jejich současnému naplnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1139/2017) (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2971). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť obviněný bezpochyby naplnil znak „veřejně“ (jenž ostatně ani nerozporoval), neboť byly současně přítomny nejméně tři osoby, které byly způsobilé vnímat jednání obviněného a chápat jeho význam a smysl (poškození a svědci L. T. a G. P.) [srov. § 117 písm. b) tr. zákoníku]. Rovněž pak byl naplněn druhý (byť alternativní) znak „na místě veřejnosti přístupném“. Přístupností místa pro účely trestného činu výtržnictví je třeba rozumět možnost třetích osob vidět a slyšet, co se na něm děje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016), přičemž povaha projednávaného výtržnického jednání primárně atakovala zvukový smysl. K výtržnictví došlo v prostoru kolem chaty XY XY, XY-XY, a to na příjezdové cestě i v okolí chaty, kterážto místa byla i s ohledem na výpovědi jednotlivých osob o volném přístupu (tj. místo, kam má v době činu přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi, i když se tam v době činu nevyskytují, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019, uveřejněné pod č. 7/2020 Sb. rozh. tr.) vyhodnocena jako místa veřejnosti přístupná. 31. Pro úplnost s ohledem na charakter vznesených námitek lze pak doplnit, že trestný čin je spáchán na místě veřejnosti přístupném i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy tohoto jednání z jiného veřejně přístupného místa, např. ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen ani oplocením, a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání těchto projevů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, uveřejněné pod č. 18/2012 Sb. rozh. tr.). Takto je možno za místo veřejnosti přístupné považovat i případně hranici soukromého pozemku a veřejné komunikace v otevřených vjezdových vratech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1123/2020), obdobně i pozemek bez stavebního oddělení od okolí těsně přiléhající k veřejné cyklostezce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1257/2016). 32. Lze tedy uzavřít, že výhrady obviněného ve vztahu k oběma zvoleným právním kvalifikacím Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné. V.Závěr 33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu