7 Tdo 290/2026-689 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal neveřejném zasedání dne 28. 4. 2026 dovolání obviněného M. K. podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 6 To 310/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 2/2024 a rozhodl takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 6 To 310/2025, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 3 T 2/2024. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Ostravě se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále také „nalézací soud“) ze dne 27. 8. 2025, č. j. 3 T 2/2024-606, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst.1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců, k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 12 000 Kč, s tím, že bylo obviněnému umožněno uhradit peněžitý trest ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na 12 měsíců. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy. 2. Jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 4. 2023 kolem 10:16 hodin v Ostravě – XY řídil osobní automobil zn. Škoda Octavia v levém jízdním pruhu po ulici XY ve směru od ulice XY ke křižovatce s ulicemi XY a XY, nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, zejména vyznačenému přechodu pro chodce a cyklistovi V. N., nar. XY, který k přechodu přijel po chodníku a z kola slezl před přechodem pro chodce a kterého mohl vidět a viděl ve vzdálenosti výrazně delší, než je zábrzdná rychlost z rychlosti 50 km/h, přičemž obviněný k místu přijížděl nepřiměřenou a nepovolenou rychlostí, a ačkoli vozidlo jedoucí před ním na vzdálenost jednoho vozu v pravém jízdním pruhu začalo plynule nenáhle snižovat rychlost do zastavení, nereagoval shodným způsobem ve smyslu § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a reagoval teprve ve chvíli, kdy stojící chodec v reakci na zpomalení vozidla jedoucího v pravém jízdním pruhu opětovně usedl na kolo, rozjel se v rozporu s § 54 zákona o silničním provozu a na kole přejížděl vozovku ulice XY zprava doleva z hlediska směru jízdy obviněného, v důsledku čehož se v prostoru přechodu pro chodce v části levého jízdního pruhu vozidlo obviněného v rychlosti cca 39,9 km/h pravou částí tečně střetlo s projíždějícím cyklistou, který tak byl sražen na vozovku, utrpěl zranění specifikovaná ve výroku o vině a dne 29. 7. 2023 na následky těchto zranění zemřel. Dále je ve výroku o vině uvedeno, že obviněný porušil povinnost uvedenou v § 18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu. 3. Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, č. j. 6 To 310/2025-626, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 4. Soudy takto rozhodly poté, co jejich předcházející rozhodnutí, jimiž skutek posoudily podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, zrušena s tím, že Okresnímu soudu v Ostravě bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. 5. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, č. j. 6 To 310/2025-626. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Vytkl, že při právním posouzení skutku se soudy neřídily právním názorem Nejvyššího soudu, který byl vysloven v usnesení ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, a který byl pro ně závazný. Vyjádřil nesouhlas s tím, že by porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, protože toto ustanovení je určeno výlučně k ochraně chodců, zatímco poškozený přejížděl vozovku na přechodu pro chodce jako cyklista. Projevil nesouhlas také s tím, že by porušil ustanovení § 18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu, a odkázal na znalecký posudek z oboru dopravy, podle něhož jel povolenou rychlostí a cyklista mu vytvořil náhlou nečekanou překážku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že dovolání považuje za důvodné. Připomněl, že ačkoli k samotnému skutku nebyly provedeny žádné důkazy, nalézací soud skutková zjištění změnil ohledně rychlosti jízdy obviněného, kterou ve výroku rozsudku nově označil za „nepovolenou“, ovšem bez uvedení její konkrétní výše, zatímco v původním rozsudku označil překročení povolené rychlosti za neprokázané. Jinak také popsal pozici cyklisty (poškozeného) u přechodu. V původním rozsudku slovy „stojícímu s jízdním kolem“ a v nynějším popisu skutku slovy „a z kola slezl“. 7. Státní zástupce podrobně rozvedl, proč poškozený nebyl chodcem, ale cyklistou, a v této spojitosti konstatoval, že poškozený porušil ustanovení o povinnostech cyklisty. Připomněl, že v podstatné otázce, zda se cyklista u přechodu stal či nestal chodcem, činí nalézací soud v zásadě stále stejná skutková zjištění, když v odst. 20 odůvodnění původního rozsudku uvedl, že s ohledem na krátké časové úseky mezi zastavením a rozjetím lze ustálit skutkový stav na závěru, že poškozený měl kolo mezi nohama a byl připraven k jízdě. V nynějším rozsudku však soud uzavírá, že poškozený nejel, ale s kolem zastavil, a proto nemohl být v té chvíli cyklistou. Nalézací soud se tedy odchýlil od právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu v této věci, že pokud soudy učinily zjištění, že poškozený stál s kolem mezi nohama, pak v žádném stadiu vývoje posuzované dopravní situace se poškozený nechoval jako chodec. S tímto právním názorem Nejvyššího soudu se státní zástupce ztotožňuje. Podle § 2 písm. j) zákona o silničním provozu je chodcem i osoba, která vede jízdní kolo. Nikoliv tedy osoba, která na jízdním kole zastavila. K tomu státní zástupce dodal, že již od raného věku jsou děti učeny tomu, že na přechodu pro chodce jsou chráněny pouze pokud sesednou z kola a kolo vedou pěšky. Poloha kola vedle chodce je pro každého řidiče hlavním signálem, že se jedná o chodce, a nikoliv o cyklistu. Tuto dlouholetou a osvědčenou praxi narušují oba soudy připuštěním závěru, že ono svědkem P. uvedené „sesednutí“ mohlo spočívat pouze v zastavení kola s položením nohou na zem a že již taková pozice činí z cyklisty chodce. To, co soudy označují za sesednutí, tedy není „úplné sesednutí“, nýbrž jen zastavení kola. Přijetí uvedeného neobvyklého právního názoru nalézacího a odvolacího soudu by vedlo k absurdním situacím, například že by se samotným položením nohou na zem mohl stát chodcem řidič motocyklu. Byla by tím také pod hrozbou trestní sankce založena povinnost řidičů zastavovat u přechodů pro chodce, na jejichž počátku zastavili cyklisté, což by nebylo praktické již z toho důvodu, že zákonodárce na takovém místě výskyt cyklisty vyloučil – z důvodu bezpečnosti chodců, mezi nimiž se na rozdíl od řidičů mohou pohybovat i velmi malé děti, osoby pohybově či mentálně znevýhodněné či osoby vysokého věku. 8. K soudy poukazované judikatuře se státní zástupce vyjádřil tak, že rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Tdo 974/2023 řešilo zcela jinou situaci, v níž poškozenou byla chodkyně se sluchátky, a rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 403/2025 není s právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v posuzované věci v rozporu; oba judikáty se spíše doplňují, když výchozí skutková zjištění jsou odlišná. I ve věci sp. zn. 8 Tdo 403/2025 se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že povinnost stanovená v § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu (povinnost za určitých okolností zpomalit nebo zastavit) „je stanovena k zajištění bezpečnosti chodců, kteří pro řidiče nemusí být přes ostatní vozidla dostatečně viditelní“. Účelem uvedené povinnosti je tedy ověření, zda se na přechodu nebo v jeho blízkosti nepohybuje chodec. Zásadní odlišností obou kauz je, že ve věci sp. zn. 8 Tdo 403/2025 poškozená zpočátku stála vedle své koloběžky a skutečně tedy byla chodkyní, tudíž pokud před přechodem zastavovala řidička vozidla vlevo, byla povinna zastavovat i obviněná řídící vozidlo vpravo – bez ohledu na to, zda chodkyni viděla či neviděla. V této souvislosti státní zástupce dodal, že v případě stojící koloběžky je rozlišení, zda se v daném okamžiku jedná o řidiče nebo chodce, natolik obtížné, že ostatním řidičům nezbude než z opatrnosti předpokládat variantu pro ně nepříznivější – že u přechodu stojí chodec. U jízdních kol taková pochybnost nevzniká vzhledem k jejich konstrukci – zpravidla je zřejmá poloha rámu kola mezi nohama cyklisty jakožto řidiče nebo vedle něj jakožto chodce. Takové rozlišení problémy nepůsobí. 9. Státní zástupce dále poukázal na to, že bez ohledu na konkrétní porušená ustanovení Okresní soud v Ostravě učinil závěr, podle něhož se oba účastníci podíleli na škodlivém následku rovným dílem. K tomuto závěru soudu dodal, že pak by v souladu s ustálenou judikaturou bylo, aby skutek byl posouzen jen podle tzv. základní skutkové podstaty (tj. podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku). 10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 11. Nejvyšší soud poté, co mu byl spis dne 23. 3. 2026 s dovoláním obviněného předložen, shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. 12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opraného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 14. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li čin (ve zde posuzované variantě) proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. 15. Na tomto nesprávném právním posouzení skutku soudy setrvaly, nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, že poškozený nebyl chodcem přecházejícím přechod pro chodce, ale cyklistou přejíždějícím vozovku, znovu poškozeného chybně označily za chodce a v důsledku toho vyvodily ohledně odpovědnosti obviněného nepřijatelné závěry. 16. Důvodem, pro který Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí obou soudů, bylo to, že si soudy neujasnily rozdíl mezi vztahem řidiče a chodce oproti vztahu řidiče a cyklisty, považovaly poškozeného sice za cyklistu, ale na jeho chování aplikovaly ustanovení o chodci, a v návaznosti na to také obviněnému nesprávně přičítaly porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu jako (hlavní) příčinu dopravní nehody. 17. S důvody zrušení předcházejících rozhodnutí obou soudů se Okresní soud v Ostravě pokusil vyrovnat tak, že v novém výroku o vině v rozsudku ze dne 27. 8. 2025 označil poškozeného za „stojícího chodce“ na tom podkladě, že poškozený jako cyklista „k přechodu přijel po chodníku a z kola slezl před … přechodem pro chodce“. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že s ohledem na to, jak pohyb poškozeného popsal svědek P. P., je nutné poškozeného považovat za chodce, neboť „poškozený nejel, ale s kolem zastavil, a proto nemohl být v té chvíli cyklistou“. Přitom svědek P. P. ve své výpovědi, jak ji Okresní soud v Ostravě shodně citoval v odůvodnění obou rozsudků, pouze uvedl, že poškozený „přijel k přechodu, slezl a následně pokračoval na přechod“. V rozsudku ze dne 21. 6. 2024 Okresní soud v Ostravě zaznamenal, že svědek uvedl, že poškozený slezl, bez určení, zda měl kolo mezi nohama či zda jej vedl. To vyhodnotil tak, že s ohledem na krátký časový úsek mezi zastavením a rozjetím lze ustálit skutkový stav na závěru, že poškozený měl kolo mezi nohama a byl připraven k jízdě. Označil to za závěr ve prospěch obviněného a dodal, že to koresponduje s výpovědí obviněného. V rozsudku ze dne 27. 8. 2025 Okresní soud v Ostravě již zmíněný skutkový závěr výslovně neuvedl a omezil se na nejasný údaj, že poškozený z kola slezl. Přitom k uvedené změně původního skutkového zjištění, že poškozený měl kolo mezi nohama a byl připraven k jízdě, nebyl žádný důvod, neboť šlo o hodnocení téže výpovědi, aniž by byl svědek P. P. znovu vyslechnut a změnil, upřesnil či doplnil původní výpověď a aniž by k tomu byl proveden nějaký jiný důkaz. Navíc změně uvedeného skutkového zjištění v neprospěch obviněného bránil zákaz reformace in peius. Z postupu Okresního soudu v Ostravě je patrna snaha odůvodnit postavení poškozeného jako postavení chodce. S tím se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. 18. Osoba jedoucí na jízdním kole, která se označuje za cyklistu, se nestává chodcem „v té chvíli“, kdy zastaví, tj. nešlape a dá nohu nebo nohy na zem. Takový výklad je nelogický, nepřijatelný a nedává smysl, což je zjevné např. v situaci, kdy cyklista má dostát svým povinnostem před vjezdem na přejezd pro cyklisty podle § 57 odst. 8 zákona o silničním provozu. Jestliže jeho povinností je přesvědčit se, zda může vozovku přejet, aniž by ohrozil sebe nebo i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, a jestliže smí přejíždět vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, pak je s tím nutně spojeno také to, že podle okolností musí zastavit a dát nohu nebo nohy na zem. Stále ovšem je cyklistou, zvláště když pokračuje v jízdě na kole, jak tomu ostatně bylo v posuzované věci. O tom, že se cyklista stane chodcem, lze uvažovat za předpokladu, že z kola sesedne a dále ho jen vede, neboť chodcem je podle § 2 písm. j) zákona o silničním provozu osoba, která vede jízdní kolo, nikoli osoba, která při jízdě na kole zastaví, dá nohu nebo nohy na zem a pak pokračuje v jízdě na kole. V ustanovení § 2 písm. j) zákona o silničním provozu je upraveno, kdo je pro účely tohoto zákona chodec. Mimo jiné jím je osoba, která vede jízdní kolo. To a contrario znamená, že osoba, která jede na jízdním kole, není chodcem. Je řidičem, který řídí nemotorové vozidlo [§ 2 písm. d), h) cit. zákona]. 19. Soudy založily výrok o vině na tom, že obviněný porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, podle něhož řidič je povinen snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem. V usnesení ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, Nejvyšší soud vysvětlil, že i když v tomto ustanovení není výslovně zmíněno, že to platí v případě, kdy vozovku po přechodu pro chodce přechází nebo zjevně hodlá přecházet chodec, je z jeho smyslu zřejmé, že účelem povinnosti řidiče snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo je ochrana chodců, nikoli cyklistů. Z toho Nejvyšší soud vyvodil, že povinnost uvedenou v citovaném ustanovení řidič nemá, pokud je zcela zřejmé, že na přechodu není ani se po něm nechystá přecházet žádný chodec (což může řidič vyloučit ve spíše ojedinělých případech, kdy nemá či neměl ničím omezené zorné pole, aby mohl jasně vidět, že ani v okolí přechodu se žádný chodec nenachází), a že řidič jiného vozidla snižuje rychlost nebo zastavuje z jiného důvodu, než je přítomnost chodce na přechodu nebo v blízkosti přechodu. 20. Ve vztahu k tomuto právnímu názoru se soudy postavily způsobem, jímž se stylizovaly do role instancí, které přezkoumávají rozhodnutí Nejvyššího soudu. Krajský soud mimo jiné zcela nesprávně reprodukoval právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci tak, že podle Nejvyššího soudu ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu „platí pouze v případě, že se na přechodu pro chodce nachází chodec“. Soudy rovněž argumentovaly jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to usnesením ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 403/2025, a usnesením ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023. Přitom nerespektovaly ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., podle něhož jsou striktně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v dané věci. Kromě toho s uvedenými rozhodnutími není usnesení ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, v žádném rozporu, jak se oba soudy domnívaly. Vyplývá to již z faktu, že Nejvyšší soud neřešil danou otázku postoupením věci velkému senátu trestního kolegia podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Zejména to však je zřejmé při bližším pohledu na jednotlivé zmiňované případy. 21. Okresní soud v Ostravě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 403/2025, které interpretoval tak, že povinnost uvedená v § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu je obecná a platí bez ohledu na to, kdo se na přechodu pohybuje. Citovaným usnesením Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, které uznaly obviněnou vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Posuzován byl případ, kdy řidička na přechodu pro chodce v pravém jízdním pruhu narazila přední částí vozidla do pravého boku poškozené, která zleva jela na elektrické koloběžce a které vozidlo jedoucí v levém jízdním pruhu dávalo přednost. Také v tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že zmíněná povinnost je stanovena k zajištění bezpečnosti chodců, kteří pro řidiče nemusí být přes ostatní vozidla dostatečně viditelní. Označil uvažovanou povinnost za obecnou a danou bez ohledu na to, kdo se na přechodu pro chodce pohybuje, s odůvodněním, že řidiče této povinnosti nezbavuje skutečnost, že se na chodníku pohybuje někdo jiný než chodec, protože citované ustanovení sice primárně chrání chodce, avšak řidič je za daných podmínek povinen zastavit vždy právě s ohledem na možnost, že přes již zastavující nebo zpomalující vozidlo nemusí spolehlivě vidět, kdo se na přechodu pro chodce pohybuje a zda je to chodec, jemuž je jinak obecně povinen dát přednost. Z těchto úvah je zřejmé, že povinnost uvedená v § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu je pojímána jako obecná „za daných podmínek“, tj. za podmínek, kdy řidič nemusí spolehlivě vidět, zda se na přechodu nebo v jeho blízkosti pohybuje chodec. Ve vztahu k tomu je právní názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, pouhým doplněním, neboť konstatuje, že řidič uvedenou povinnost nemá, pokud je zcela zřejmé, že na přechodu pro chodce ani v jeho blízkosti žádný chodec není. Z hlediska konstrukce, na které je založeno usnesení ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 403/2025, lze uzavřít, že „za daných podmínek“, kdy řidič má důvodně naprostou jistotu v tom, že na přechodu pro chodce ani v jeho blízkosti není žádný chodec, nemá povinnost stanovenou v § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Ve věci sp. zn. 8 Tdo 403/2025 řidička tuto jistotu neměla a nemohla mít, takže „za daných podmínek“ porušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, zatímco v posuzované věci obviněný měl o situaci spolehlivý přehled v tom, že na přechodu pro chodce ani v jeho blízkosti není žádný chodec a že k přechodu pro chodce přijel cyklista. Jinak je třeba poukázat i na tu část usnesení ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 403/2025, v níž Nejvyšší soud shodně s usnesením ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, a dokonce s výslovným odkazem na toto usnesení uzavřel, že poškozená jedoucí na elektrické koloběžce nebyla chodcem a nepožívala zvláštní ochrany chodce, a to ani z důvodu, že řidička jiného vozidla jedoucí ve směru jízdy obviněné řidičky poškozenou pouštěla, a konstatoval, že obviněná řidička měla přednost v jízdě před poškozenou. Ztotožnil se s nižšími soudy v tom, že poškozená se na vzniklém následku podílela z 50%, avšak na rozdíl od nich učinil závěr, že za tohoto stavu nelze obviněnou řidičku uznat vinnou podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tj. porušením důležité povinnosti. 22. Krajský soud v Ostravě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023, a uvedl, že tomuto rozhodnutí odporuje závěr, který Nejvyšší soud ohledně povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu učinil v usnesení ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025. Usnesením ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023, Nejvyšší soud ponechal beze změny výrok o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek spočívající v tom, že obviněná řidička před vyznačeným přechodem pro chodce vlivem protisvětla a stínu neměla dostatečný výhled na přilehlý chodník, zvyšovala rychlost své jízdy a v prostoru přechodu narazila vozidlem do levé části těla poškozené, která při pohybu po chodníku ve stínu s nasazenými sluchátky v uších bez zastavení a rozhlédnutí vstoupila do vozovky, přičemž se dívala dolů směrem před sebe a nijak nereagovala na vozidlo obviněné. Obviněná řidička byla uznána vinnou porušením ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a nikoli porušením povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Navíc tu vůbec nebyla řešena otázka postavení cyklisty při přejíždění vozovky na přechodu pro chodce. Spoluzavinění poškozené, která způsobem přecházení přes přechod pro chodce porušila ustanovení § 54 odst. 2, 3 zákona o silničním provozu, činilo podle soudů 50 % a bylo důvodem, pro který skutek nebyl posouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku (porušení důležité povinnosti). Pokud Krajský soud v Ostravě spatřoval nějaký rozpor usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, s uvedeným usnesením, jde o evidentní dezinterpretaci usnesení ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023. 23. V napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě vyjádřil názor, že ustanovením § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu zákonodárce směřoval k prevenci jakýchkoli nehod na přechodu pro chodce, nikoli pouze k prevenci nehod s chodci, neboť předpokládal, že řidič jedoucí stejným směrem přes vozidlo v jiném jízdním pruhu nevidí na přechod pro chodce. S tím nelze souhlasit. K prevenci „jakýchkoli nehod“ slouží celý komplex ustanovení, která ukládají řidičům a ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích povinnosti, přičemž některá ustanovení jsou aplikovatelná v jakékoli dopravní situaci a jiná ustanovení jsou aplikovatelná ve zvlášť specifikovaných situacích. Jestliže je na vozovce vyznačen přechod pro chodce, je zvláštní povinnost řidiče stanovená v § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a vyplývající z toho, že se blíží k přechodu pro chodce, určena k ochraně chodců. Tato povinnost představuje určité předpolí pro následné splnění povinnosti uvedené v § 5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, které řidiči zakazuje ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce. Toto ustanovení též ukládá řidiči povinnost v případě potřeby i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Obě ustanovení mají společný základ v účelu, jímž je ochrana chodců, a v tomto směru na sebe navazují. Jestliže v posuzované věci poškozený jako cyklista přejížděl vozovku po přechodu pro chodce v rozporu s ustanovením § 57 odst. 8 zákona o silničním provozu a v místě žádný chodec nebyl, pak odpovědnost obviněného za jeho sražení nemůže být vyvozována z ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, tj. ze zvláštního ustanovení určeného k ochraně chodců, ale nanejvýš z obecných ustanovení, která od řidiče vyžadují nezbytnou míru opatrnosti v každé dopravní situaci. 24. Již v usnesení ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025, Nejvyšší soud vyložil, že hlavní příčinou střetu vozidla obviněného s jízdním kolem poškozeného bylo porušení zákonných povinností, které měl poškozený jako cyklista. Jízda na jízdním kole je upravena v § 57 zákona o silničním provozu. Podle § 57 odst. 8 zákona o silničním provozu před vjezdem na přejezd pro cyklisty se cyklista musí přesvědčit, zda může vozovku přejet, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, přičemž smí přejíždět vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy (což materiálně odpovídá povinnosti dát jim přednost). Má-li cyklista tyto povinnosti při přejíždění vozovky na přejezdu pro cyklisty, pak je tím spíše má při přejíždění vozovky mimo přejezd pro cyklisty, tj. kdy nepožívá žádné zvýšené ochrany, tedy i v případě, kdy vozovku přejíždí na přechodu pro chodce. 25. Odpovědnost obviněného za následek vzniklý ze střetu lze vyvozovat z toho, že při takové míře opatrnosti, kterou měl vzhledem k okolnostem vynaložit, se mohl střetu vyhnout. Obviněný se rychlostí kolem 50 km/h, kdy v podstatě dodržel rychlostí limit podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, v levém jízdním pruhu vozovky blížil k přechodu pro chodce, u něhož s dostatečným předstihem viděl cyklistu, který byl povinen dát přednost vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci, pokud ji hodlal přejet. Řidič vozidla jedoucího v pravém jízdním pruhu, jemuž měl poškozený rovněž dát přednost, nad rámec svých povinností zpomalil, zastavil a dal tak poškozenému podnět k tomu, aby na jízdním kole začal přejíždět vozovku. Obviněný viděl, že řidič vozidla jedoucího v pravém jízdním pruhu zpomaluje, a byť mu nemuselo být jasné, z jakého důvodu, měl a mohl předpokládat, že se to nějak může týkat i jeho, a tudíž měl také zpomalit. To obviněný neučinil, pokračoval v jízdě původní rychlostí a na poškozeného reagoval, až když ho spatřil přejíždět přechod pro chodce. Předcházející situaci, která byla ze subjektivního hlediska obviněného nejasná, si obviněný vyložil ve svůj prospěch, pokud měl za to, že může nerušeně pokračovat v jízdě původní rychlostí. Obviněný si tak počínal v rozporu s ustanovením § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, které každému účastníku provozu na pozemních komunikacích ukládá povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Splnění této povinnosti od řidiče vyžaduje určitou zdrženlivost, sebeomezení, neprosazování své jízdy za každou cenu a ohled na to, jak se v dané situaci chovají ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích, a to i ti, kteří sami porušili pravidla silničního provozu. Povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně totiž má účastník silničního provozu také vůči těm účastníkům, kteří případně sami porušili pravidla silničního provozu. Uvedená povinnost mimo jiné znamená, že nejasnou dopravní situaci si účastník silničního provozu nesmí vykládat ve svůj prospěch. Smyslem zmíněné povinnosti je předcházení takovým situacím v silničním provozu, při nichž dochází k újmě na životě, zdraví a majetku, resp. předcházení tomu, aby v rizikových situacích bylo nebezpečí újmy na životě, zdraví a majetku zvyšováno. 26. Ke střetu došlo za situace, kdy poškozený jako cyklista přejíždějící vozovku byl povinen dát přednost vozidlům jedoucím po vozovce a kdy obviněný jako řidič jedoucí po vozovce měl přednost před poškozeným jako cyklistou. Již z této konstelace vyplývá, že odpovědnost obviněného za střet nelze vyvozovat z ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Obviněný, který jel v levém jízdním pruhu, sice měl přednost před poškozeným, avšak tento vztah byl „narušen“ počínáním řidiče jedoucího před obviněným v pravém jízdním pruhu, neboť tento řidič mimo pravidla silničního provozu zpomalil, zastavil a umožnil poškozenému přejíždění vozovky na jízdním kole. Byť měl obviněný přednost, bylo v rozporu s povinností chovat se ukázněně a ohleduplně, pokud pokračoval v jízdě bez ohledu na počínání řidiče jedoucího před ním v pravém jízdním pruhu. Počínání tohoto řidiče totiž mělo vzbudit u obviněného takové hodnocení vzniklé situace, které by zahrnovalo úvahu, že důvodem, pro který tento řidič zpomalil a zastavil, může být něco, co se může dotknout i jeho, tj. obviněného. Proto měl obviněný, i když měl přednost, projevit jistou míru zdrženlivosti, která by mu umožnila odpovídající reakci ve stadiu, kdy se i z jeho subjektivního hlediska ozřejmil původně nejasný důvod, pro který řidič jedoucí před ním v pravém jízdním pruhu zpomalil a zastavil. Tím, že obviněný nedostál povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, přispěl k tomu, že vzniklá dopravní situace vyústila ve střet jeho vozidla s jízdním kolem poškozeného. Odpovědnost obviněného za následek střetu vyplývá z ustanovení § 4 písm. a) zákona o silničním provozu a také z ustanovení § 2900 občanského zákoníku, podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Jde o všeobecnou prevenční povinnost, kterou obviněný měl, neboť to vyžadovaly okolnosti případu, tj. konkrétní situace, v níž se ocitl při účasti na silničním provozu. 27. Podstatou zavinění obviněného bylo nesplnění obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně, resp. nesplnění obecné prevenční povinnosti, a to i za situace, kdy měl přednost. Podstatou zavinění poškozeného bylo porušení zvláštních povinností, které měl jako cyklista při přejíždění vozovky, zejména porušení povinnosti dát přednost. Porovná-li se zavinění obou účastníků střetu, vyplývá z toho podstatně vyšší míra zavinění poškozeného, která výrazně překračuje jednu polovinu, byť ani míra zavinění obviněného není zanedbatelná v tom smyslu, že by to vylučovalo jeho trestní odpovědnost. S ohledem na takto významné zavinění poškozeného nepřichází v úvahu, aby skutek byl posouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, tj. jako porušení důležité povinnosti obviněným, ale nanejvýš podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Pokud se soudy ve své argumentaci inspirovaly usneseními Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 403/2025, a ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 974/2023, měly si povšimnout zejména toho, že v obou případech Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož vzhledem ke spoluzavinění poškozených, které bylo vyjádřeno podílem ve výši 50 %, bylo možno posuzované skutky kvalifikovat jen 147 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli též podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tj. nikoli s použitím znaku porušení důležité povinnosti. Kromě toho nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud v odst. 34 svého předchozího usnesení v této věci vyslovil právní názor, že hlavní (tj. více než 50%) příčinou dopravní nehody bylo porušení povinností poškozeným. 28. Právní posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je nesprávné, neboť skutek mohl být posouzen jen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině a v důsledku toho ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy nemohou obstát. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ponechán beze změny a jímž bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto, je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 29. Lze zrekapitulovat, že soudy prvního a druhého stupně porušily zákon zejména v těchto směrech: - V řízení po zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí, k němuž došlo výlučně z podnětu dovolání obviněného, změnily, navíc bez doplnění dokazování, skutková zjištění v neprospěch obviněného (zjištění ohledně chování poškozeného a jeho postavení před vjetím do jízdní dráhy obviněného a zjištění ohledně rychlosti jízdy obviněného), čímž porušily ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. (zákaz reformace in peius). - Za téže situace nově založily odsuzující výrok nejen na porušení ust. § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, ale nově také na porušení ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, tj. že obviněný jel v obci nepovolenou rychlostí nad 50 km/hod., což mu předtím nebylo kladeno za vinu, čímž rovněž porušily ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. - V rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odst. 18-21 a 25 odůvodnění jeho předchozího rozhodnutí v této věci považovaly poškozeného za chodce, čímž porušily ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. a § 2 písm. d), h), j) zákona o silničním provozu. - V rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odst. 32 odůvodnění jeho předchozího rozhodnutí v této věci považovaly rychlost obviněného za nepřiměřenou ve smyslu § 18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu, čímž porušily ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. - V rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odst. 34 odůvodnění jeho předchozího rozhodnutí v této věci stanovily míru spoluzavinění poškozeného na 50 %, tj. popřely, že by jeho chování bylo hlavní příčinou střetu, čímž porušily ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. - V rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v odst. 22, 27 odůvodnění jeho předchozího rozhodnutí v této věci dovodily odpovědnost obviněného za sražení poškozeného z ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, čímž porušily ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. 30. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že Okresní soud v Ostravě je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu