7 Tdo 304/2026-660 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dovolání obviněného A. N. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 10/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. N. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 34 T 10/2025, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a d), odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku. 2. Uvedených trestných činů se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že v období od 5. 3. 2022 do 27. 7. 2022, v bytové jednotce užívané M. S. společně s jejími dcerami, a to i poškozenou AAAAA (pseudonym), tehdy ve věku 5 let, během nepřítomnosti matky, která mu obě nezletilé dcery svěřovala v denních i nočních hodinách ke hlídání, zneužívaje autoritativního postavení dospělé osoby, jíž poškozená důvěřovala a na níž byla během hlídání závislá, a dále zneužívaje svého věku i fyzické převahy, ačkoli si byl vědom, že poškozená je osobou mladší 15 let, tuto opakovaně, s četností několikrát do měsíce, za účelem vlastního sexuálního uspokojení nutil k vykonání orálního, análního a vaginálního pohlavního styku. Během provádění těchto praktik přehrával prostřednictvím televizoru videosoubory zobrazující blíže neurčené osoby, buď nahé či částečně obnažené, v různých erotických pozicích a při vzájemných sexuálních aktivitách. Výše popsané jednání realizoval obviněný díky nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti poškozené, která v důsledku toho nemohla rozpoznat nebezpečnost jeho jednání vůči své osobě a tomuto se efektivně bránit a dopouštěl se ho i přesto, že si byl vědom jeho možného negativního dopadu na další vývoj poškozené, zejména v oblasti morální a sexuální. 3. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň s tím mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč; se zbytkem jejího nároku pak soud podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2026, sp. zn. 1 To 1/2026, odvolací soud odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Obsah dovolání a vyjádření k nim 5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v tom smyslu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. 6. Ve svém dovolání obviněný namítl, že mezi důkazy není dostatečný podklad pro skutkový závěr o tom, že to byl právě on, kdo se měl dopustit skutku, resp. že by právě on byl pachatelem trestných činů. Poškozená jej přímo neuvedla jako pachatele (označila pachatele jako škaredého pána), přitom jej podle svědků oslovovala jako „strejdu T.“, a tedy jej mohla takto identifikovat. Navíc během rozhodné doby poškozená podle svědků, které obviněný blíže nejmenoval, vůči němu nejevila známky strachu, odporu nebo jiných negativních emocí. Pokud pak poškozená za pachatele označila muže, který ji hlídal, obviněný zdůraznil, že nebyl jediným takovým mužem. 7. Ve věci provedená rekognice, kterou soudy hodnotily jako stěžejní důkaz o vině obviněného, by pak neměla být podle obviněného procesně použitelná. Ačkoli totiž poškozená podala orgánům činným v trestním řízení informaci o tom, že pachatel měl být tlustý a měl mít dlouhé vlasy, fotografie použité při rekognici neukazovaly postavu figurantů, z nichž navíc jen obviněný měl dlouhé vlasy. Při opětovném předložení fotografií pak poškozená obviněného vůbec neoznačila. Za procesně nepoužitelné označil i znalecké posudky, a to kvůli nedostatku jejich přezkoumatelnosti v důsledku toho, že rozhovory znalců s poškozenou a obviněným nebyly objektivně zaznamenány. 8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. 9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnila, přičemž zdůraznila, že obviněný jen opakuje již dříve vypořádané námitky. K procesní přípustnosti provedené rekognice státní zástupkyně uvedla zákonné podmínky pro průběh takového úkonu a uvedla, že podmínka, aby se figuranti výrazně neodlišovaly od obviněného, byla v této věci splněna. Vzhledem k tomu, že se jednalo o rekognici za užití fotografií obličeje, je logické, že nebyla vidět tloušťka osob, pokud jde o dlouhé vlasy, nejsou na fotografii učiněné z čelního pohledu u obviněného patrné, neboť je měl v culíku. Ke znaleckým posudkům státní zástupkyně uvedla, že absence nahrávek rozhovorů mezi znalci a poškozenou nebo obviněným, příp. nepřítomnost obhájce při jejich provádění, nejsou překážkou pro jejich validitu a procesní použitelnost; nejde o podmínku stanovenou žádným právním předpisem, navíc znalci byli poučeni o nutnosti uvést pravdivý znalecký posudek a o právních následcích opaku. Není pak patrné, v čem měli znalci podle obviněného vůbec pochybit. Ke zbytku dovolání pak státní zástupkyně uvedla, že jde o polemiku s hodnocením důkazů, která není podřaditelná pod kterýkoli dovolací důvod. Veškerá skutková zjištění navíc mají dostatečný podklad v důkazním řízení. 10. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. 11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 14. Pokud jde o první alternativu, na kterou obviněný v dovolání výslovně odkázal, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad není založen jen tím, že se při různých verzích skutkového děje soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. 15. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu, na kterou obviněný také odkázal, tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. 16. Třetí alternativu, kterou však obviněný ve svém dovolání neuplatnil, nakonec tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, ve kterých soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo ve kterých sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 17. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka týkající se procesní nepoužitelnosti poznatků plynoucích z rekognice a znaleckých posudků. Tato námitka je nejen zjevně neopodstatněná, ale její vypořádání již bylo v plném rozsahu provedeno v rozhodnutích soudů v předchozím řízení. Nejvyšší soud se proto v dalším textu omezí pouze na základní vysvětlení její nedůvodnosti a na odkaz na uvedená rozhodnutí. 18. Pokud jde o rekognici a její procesní použitelnost, již soudy v předchozím řízení k námitkám obviněného vysvětlily, že rozdíl v tělesné konstituci mezi figuranty a obviněným nemá dopady na zákonnost a řádnost průběhu úkonu, a to vzhledem k tomu, že rekognice byla prováděna prostřednictvím fotografií (nikoli in natura, přičemž tento postup byl podle soudů rovněž bez vady, neboť předcházel další viktimizaci poškozené, viz bod 5 prvostupňového rozhodnutí), na kterých těla nejsou viditelná (bod 16 odvolacího rozhodnutí). Rovněž tvrzený rozdíl v délce vlasů takové dopady nemá, neboť obviněný měl své dlouhé vlasy schované za tělem (v copu či culíku), což činilo v kombinaci s úhlem zachycení fotografie obličeje takový rozdíl nerozpoznatelný (opět bod 16 odvolacího rozhodnutí). Skutečnost, že poškozená při opakovaném předložení fotografií obviněného znovu neoznačila, na což obviněný rovněž poukázal, pak pramenila z jejího nepochopení instrukcí poskytnutých orgány činnými v trestním řízení, což potvrdila i znalkyně PhDr. Helena Khulová (poškozená zjevně mínila, že již nikdo další, vyjma dříve označeného obviněného, jí neublížil; viz bod 16 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 18 odvolacího rozhodnutí). K širšímu odůvodnění, které Nejvyšší soud nebude nadbytečně reprodukovat, pak lze odkázat na body 5 a násl. a 16 prvostupňového rozhodnutí a body 15 a násl. odvolacího rozhodnutí. 19. K polemice obviněného nad kvalitou procesního úkonu pak je třeba připomenout, že nešlo o jediný usvědčující důkaz (viz bod 5 prvostupňového rozhodnutí in fine), naopak lze odkázat zejména na usvědčující výpovědi poškozené, ve kterých obviněného jako pachatele dostatečně popsala, přičemž tento popis se překrýval s popisem obviněného, který poskytli další svědci ve svých výpovědích (viz bod 21 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 20 odvolacího rozhodnutí). 20. S argumentací obviněného se tak v této části zcela vypořádaly soudy v předchozím řízení, přičemž dovolací argumentace jejich rozhodnutí nijak nepřesahuje. Protože se v této části Nejvyšší soud s rozhodnutími soudů v předchozím řízení bez dalšího ztotožňuje, je tato námitka obviněného zjevně neopodstatněná. 21. Pokud pak jde o postup znalců při vypracovávání jejich znaleckých posudků, totiž že, jak tvrdí obviněný, nijak objektivně a přezkoumatelným způsobem nezachytili jejich rozhovory s poškozenou nebo s ním, pak opět již soudy v předchozím řízení vysvětlily, že žádná právní norma neukládá povinnost znalce nahrávat či jinak technicky zaznamenávat jeho rozhovory se zkoumanými osobami, stejně jako povinnost k tomuto rozhovoru přizvat jinou osobu, a to ani obviněného nebo jeho obhájce (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr. v odůvodnění); je tedy pojmově vyloučeno, aby absence takového postupu sama o sobě zakládala nezákonnost důkazu plynoucího ze znaleckého dokazování. Nakonec obviněný ani ve svém dovolání neuvádí, na podkladě které právní normy nebo kterého jiného důvodu dovozuje procesní nepoužitelnost takových znaleckých posudků. K tomu pak lze jen připomenout, že integrita celého procesu znaleckého zkoumání je garantována zejména povinností znalců podat pravdivý znalecký posudek založený na objektivně zjistitelných okolnostech, o čemž jsou znalci poučeni, stejně jako je garantována hrozbou veřejnoprávních sankcí za porušení takové povinnosti. Jak navíc soudy uvedly, v této věci ani nejsou dány žádné indicie o tom, že by během znaleckého dokazování došlo k nějakému pochybení nebo k porušení zmíněné povinnosti, a ani obviněný v tomto směru na nic konkrétního neodkazuje. K širšímu odůvodnění, které Nejvyšší soud opět nebude nadbytečně reprodukovat, lze odkázat na bod 36 prvostupňového rozhodnutí a bod 13 odvolacího rozhodnutí. 22. Opět tak platí, že s argumentací obviněného se v této části zcela vypořádaly soudy v předchozím řízení, a to způsobem, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, a že dovolací argumentace odůvodnění jejich rozhodnutí nijak nepřesahuje. I tato námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná. 23. Naopak pod uplatněný dovolací důvod, a to v žádné jeho alternativě, nebylo možné podřadit další argumentaci obviněného týkající se hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů. 24. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. 25. K námitce obviněného, podle které na podkladě provedeného dokazování neměl být učiněn závěr o tom, že to byl právě on, kdo se dopustil trestného činu vůči poškozené, Nejvyšší soud jen nad rámec přezkumu uvádí, že jeho pachatelství vyplývá jednak z úkonu rekognice ze dne 3. 9. 2024, při níž poškozená obviněného identifikovala jako pachatele trestného činu (viz bod 16 prvostupňového rozhodnutí), jednak z předchozích výpovědí poškozené, ať už té ze dne 19. 2. 2024 nebo té bezprostředně předcházející úkonu rekognice (viz body 3 až 12 prvostupňového rozhodnutí). V těchto výpovědích, o jejichž věrohodnosti soudy neměly i vzhledem k závěrům znaleckého dokazování pochyby (viz body 13 až 15, 23 a 24 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 12 odvolacího rozhodnutí) a ani obviněný ji nesporuje, poškozená poskytla široký popis pachatele, který se shodoval s popisem obviněného poskytnutým dalšími svědky (viz bod 21 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 20 odvolacího rozhodnutí). Navíc významnou okolnost, že to byl právě obviněný, který poškozenou a její sestru pravidelně hlídal, sám obviněný nesporoval a rovněž ji potvrdili další slyšení svědci (bod 17 a násl. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 20 odvolacího rozhodnutí). Soudy tak pachatelství obviněného dovodily na podkladě pevného řetězce důkazů, a s tímto závěrem se Nejvyšší soud, ovšem jen nad rámec přezkumu, bez dalšího ztotožňuje. 26. Pokud obviněný namítal, že jej poškozená v době, kdy ji hlídal, označovala „strejdo T.“, ačkoliv toto označení ve svých pozdějších výpovědích neuvedla, je třeba uvést, že touto námitkou se zabýval nejen soud prvního stupně (bod 20 prvostupňového rozhodnutí), ale i odvolací soud, který vysvětlil, že s ohledem na důkazní situaci není rozhodné, jakým způsobem poškozená obviněného v době skutku oslovovala, a že uvedené označení vyplynulo toliko z výpovědi svědka P. N., který toto označení navíc vyjádřil pouze jako svou domněnku (bod 19 odvolacího rozhodnutí). Proti takovému odůvodnění obviněný ve svém dovolání nijak konkrétně nenamítal. Nejvyšší soud pak k tomu dodává, že i pokud by snad bylo pravdou, že poškozená obviněného takto v době skutku oslovovala, nebylo by s ohledem na nízký věk poškozené a časový odstup mezi skutkem a jejími výpověďmi nijak výjimečné, pokud by si toto označení nepamatovala. Ostatně při své výpovědi ze dne 19. 2. 2024 poškozená nevyloučila, že ho nějak mohla oslovovat, ale uvedla, že si tuto okolnost nepamatuje. 27. Ani další tvrzení obviněného, podle kterého se poškozená neměla obviněného v době páchání skutku bát, případně ji mohl příležitostně hlídat i jiný muž, nepřekračují pouhou polemiku s hodnocením důkazů. Zejména je třeba zmínit, že pokud jde o chování poškozené v dané době, vůbec si nemusela uvědomovat povahu toho, co se jí dělo, resp. povahu jednání obviněného, a tedy její přístup k obviněnému, navíc pokud celý skutek vnímala jako „tajemství“ (viz bod 8 prvostupňového rozhodnutí), má nanejvýš sporný význam, současně nelze přehlédnout ani prostředí, ve kterém se omezeně komunikující poškozená nacházela (ubytovna) a nanejvýš nedostatečný zájem její matky o ni, tedy jinak řečeno prostředí, které bylo stran vnímání pocitů poškozené patrně spíše dosti limitované. Ani okolnost, že poškozenou mohl příležitostně hlídat i jiný muž, nic nemění na tom, že poškozená právě obviněného identifikovala jako pachatele trestného činu (viz shora). 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. IV. Závěr 29. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného A. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 30. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu