7 Tdo 330/2026-722 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné A. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 14 To 362/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 46/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 9. 2025, č. j. 1 T 46/2025-630, byla obviněná uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za uvedený zločin a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 1. 2024, č. j. 11 T 142/2023-112, byla odsouzena podle § 209 odst. 4, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku ve sbíhající se trestní věci. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. 2. Uvedeného zločinu se obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila ve stručnosti tím, že v bodech ad 1) – 3) v období od 24. 3. 2021 do 7. 9. 2023, v XY, v XY a v Praze, s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch, přestože věděla, že nebude schopna vzhledem ke své špatné finanční situaci peníze vrátit, komunikovala s poškozenými P. V., J. S. a D. K., a opakovaně je požádala pod různými záminkami o zapůjčení peněz, přičemž postupně od poškozených vylákala celkovou částku ve výši 1 103 040 Kč, tyto peníze poté použila pro své vlastní potřeby a do data rozhodnutí soudu prvního stupně je poškozeným ani částečně nevrátila. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 11. 2025, č. j. 14 To 362/2025-664, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Připustila sice, že ji poškození poslali určité finanční prostředky, avšak neměla v úmyslu je nevrátit. Zdůraznila, že řešila možnost refinancování svých závazků, částečně z vlastních zdrojů a částečně z půjčky, sama však o peníze přišla. Je toho názoru, že v projednávané věci jde toliko o civilněprávní vztah mezi ní jako dlužníkem a poškozenými jako věřiteli a poukázala na zásadu subsidiarity trestní represe. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že v jejím jednání absentoval úmysl spáchat zločin, když soudy ani neprovedly žádné důkazy, které by její úmysl prokázaly. Peníze vždy použila k tomu účelu, pro který byly podle jejího sdělení určeny. K tomu připomněla svoji osobní a rodinnou situaci i tvrzení, že jí byly finanční prostředky z jejího účtu odcizeny, což řešila podáním trestního oznámení. Návrh na doplnění dokazování dotazem na policejní orgán ohledně tohoto trestního oznámení však soud prvního stupně zamítl bez řádného odůvodnění, v čemž obviněná spatřuje nedůvodné neprovedení důkazu ve smyslu dovolacího důvodu podle písmene g). Soudům dále vytkla, že dostatečně nezohlednily její komunikaci s poškozeným P. V., ze které vyplývá, že s ním komunikovala o svých exekucích a že on ji lustroval se svým právním zástupcem. Taktéž poznamenala, že některé půjčky od poškozeného D. K. byly poskytnuty až po splatnosti, která byla uvedena ve zprávách pro příjemce. Dále ke svému úmyslnému zavinění doplnila, že již v řízení vyjádřila lítost nad tím, že se jí peníze nepodařilo vrátit. 5. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc mu přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a k jejím námitkám týkajícím se hodnocení důkazů konstatoval, že nespecifikovala žádný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Tyto námitky proto považuje za pouhou snahu o přehodnocení skutkových závěrů soudů nižších stupňů, což jsou však námitky, které pod dovolací důvod podle písmene g) podřadit nelze. Soudy dovodily průběh skutkového děje na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu. Námitku stran nedůvodného neprovedení důkazu, a to vyžádání zprávy od policejního orgánu, lze považovat za formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle písmene g), avšak odvolací soud se s tímto důkazním návrhem vypořádal správně, tudíž se o nedůvodně neprovedený důkaz nejedná. 7. Pod dovolací důvod podle písmene h) lze podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky a nedostatečné společenské škodlivosti jejího jednání. K subjektivní stránce připomněl jak chování obviněné, tak i to, že se obviněná nemohla spoléhat na poskytnutí půjčky od tuzemských ani zahraničních fyzických osob. Lze tedy souhlasit se závěrem soudů stran zavinění obviněné minimálně v nepřímém úmyslu. Ke společenské škodlivosti projednávaného skutku lze uvést, že projednávaná věc nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku. 8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněné přezkoumal v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a z nich vyplývajících dovolacích námitek a shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 11. Obviněná namítla, že obhajoba v rámci hlavního líčení i ve veřejném zasedání navrhla učinit dotaz na policejní orgán, ke kterému obviněná podala trestní oznámení ohledně odcizených financí, avšak soudy tento důkazní návrh zamítly. V tom obviněná spatřuje vadu nedůvodně neprovedeného důkazu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud k tomu nejprve připomíná, že byť lze námitky týkající se nedůvodného neprovedení důkazů pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřadit, námitka obviněné se ale s jeho obsahem zcela míjí. Námitku opomenutých, resp. nedůvodně neprovedených důkazů, lze totiž uplatnit pouze v případě, že soudy nedůvodně neprovedly navržené podstatné důkazy týkající se rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Předmětný důkazní návrh obviněné však tyto podmínky nenaplňuje. Soud prvního stupně tento důkaz řádně zamítl při hlavním líčení a odvolací soud jej taktéž ve veřejném zasedání zamítl a rovněž se s ním vypořádal i v odůvodnění svého usnesení (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud také zdůvodnil, proč tento důkaz nelze považovat za podstatný, přičemž Nejvyšší soud se s jeho postupem i argumentací ztotožnil a ve stručnosti na jeho rozhodnutí odkazuje. Lze proto uzavřít, že se v tomto případě nejedná ani o nedůvodně neprovedený, ani o podstatný důkaz ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Ani další námitky obviněné, kterými zpochybňuje skutková zjištění soudů, nastiňuje svoji verzi projednávaného činu a vytýká nedostatečně zjištěný a prokázaný skutkový stav, nejsou s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněná totiž toliko polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a zpochybňuje správnost a úplnost dokazování. Takto koncipované námitky se však zcela rozchází s materiálním obsahem uplatněného dovolacího důvodu. K tomu je namístě zdůraznit, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V nyní projednávaném případě však obviněná žádnou výše naznačenou vadu konkrétně nenamítla a Nejvyšší soud ani takovou vadu neshledal. Pouze na okraj lze pak k námitkám obviněné odkázat i na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Soud prvního stupně se řádně vypořádal s tvrzením obviněné stran její finanční situace a účelů, na které finanční prostředky vylákané od poškozených měla použít, s obsahem komunikace mezi obviněnou a poškozenými, též s obhajobou obviněné, že jí byly finanční prostředky odcizeny (srov. především odst. 5 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jeho závěry pak přezkoumal a potvrdil i soud odvolací. 13. S ohledem na uvedené je tak namístě uzavřít, že žádnou z námitek obviněné nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 15. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 16. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové. 17. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 18. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že v jejím jednání absentoval úmysl, neboť nikdy neměla v úmyslu půjčky nevrátit a řešila možnost refinancování svých závazků z vlastních i cizích zdrojů, k čemuž však nedošlo, když o peníze sama přišla. Taktéž k tomu připomněla, že vyjádřila lítost, že se jí nepodařilo půjčené peníze vrátit. Uvedenou námitku stran úmyslného zavinění lze se značnou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. 19. Nejprve je namístě zdůraznit, že při hodnocení správnosti právního posouzení činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází Nejvyšší soud z uzavřených skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Část dovolací argumentace, ve které obviněná toliko nastiňuje vlastní verzi skutkového děje rozdílnou od uzavřených skutkových zjištění soudů, případně rozporuje prokázání jednotlivých skutečností, je proto při přezkumu právního posouzení věci irelevantní. To je právě případ tvrzení obviněné stran refinancování předmětných závazků z vlastních zdrojů. Pokud totiž obviněná v rámci své dovolací argumentace uvedla, že měla uspořené prostředky, očekávala tzv. covidové kompenzace či měla dostatečné výdělky z brigády, pak tyto skutečnosti byly provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceny. K tomu lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. odst. 12 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) i na přiléhavou argumentaci soudu druhého stupně, který se s totožnou námitkou obviněné řádně vypořádal (viz str. 3 a násl. usnesení odvolacího soudu). 20. Co se týče subjektivní stránky, trestný čin podvodu podle ustanovení § 209 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu přitom v případech tohoto druhu musí být prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu půjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2659). Podle rozhodovací praxe přitom svědčí o přinejmenším nepřímém úmyslu pachatele k trestnému činu podvodu například to, že sjednal závazek (např. ve formě půjčky) za situace, kdy neměl stálé zaměstnání, byl bez stabilního příjmu, měl dluhy z minulosti, byl vystaven několika exekucím, prostředky k obživě si opatřoval příležitostnými pracemi a pobíral dávky sociálního zabezpečení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 475/2016). 21. V nyní projednávané věci soud prvního stupně posoudil jednání obviněné jako spáchané minimálně v úmyslu nepřímém, s čímž se Nejvyšší soud i s ohledem na výše uvedené plně ztotožnil (viz odst. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněná si finanční prostředky od poškozených půjčovala za situace, kdy musela vědět, že s ohledem na své špatné majetkové a finanční poměry nemůže být schopna dostát slibu o vrácení peněz, a to nejenom ve slíbené lhůtě, ale ani kdykoliv později. Měsíční příjmy obviněné v předmětné době fakticky nepostačovaly ani k úhradě běžného provozu její domácnosti, a to i s ohledem na řadu exekučních řízení, která proti ní byla v daném období vedena. Obviněná neměla ani tvrzené příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, ani nemohla spoléhat na jiné příjmy, kterými v průběhu řízení argumentovala. Pokud pak jde o tvrzení obviněné stran refinancování dluhů prostřednictvím potenciální půjčky, vzhledem ke značně pochybnému a nejistému charakteru této půjčky, a to navíc od neznámých osob v zahraničí, obviněná nemohla reálně spoléhat na to, že tato půjčka její finanční problémy vyřeší a umožní jí dlužné finanční prostředky splatit. I s touto otázkou se přitom soudy obou stupňů vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací taktéž ztotožnil a ve stručnosti na ni dále odkazuje (viz odst. 12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 a násl. usnesení odvolacího soudu). Navíc obviněná poškozeným záměrně zamlčela svoji aktuální finanční situaci a také jim sdělovala nepravdivé informace stran účelů půjček i dalších okolností. Obviněná si byla vědoma, že jsou jí prezentované důvody nepravdivé a že jimi uvádí poškozené v omyl, když peníze následně použila na zcela odlišné účely. Obviněná dokonce poškozeným sdělovala konkrétní částky, které pro ně mají být již připraveny, ačkoli to taktéž nebyla pravda. To, že poškozeným tyto nepravdivé údaje již od počátku uváděla a svoji skutečnou finanční situaci zamlčovala, přitom rovněž ukazuje na to, že si byla vědoma svých aktuálních podmínek i toho, že by ji poškození jinak finanční prostředky nepůjčili. Pro úplnost je pak nutné zdůraznit, že závěr o tom, že si byla obviněná již od počátku vědoma, že vypůjčené peníze nebude schopna splácet, není vyloučen ani v případě, že by obviněné byly nějaké finanční prostředky následně odcizeny. 22. Lze proto uzavřít, že si obviněná půjčovala od poškozených peníze s vědomím všech skutkových okolností, vzhledem k nimž zcela reálně vyvstávala možnost, že získané prostředky nevrátí. Obviněná tak byla s tímto následkem přinejmenším srozuměna a jednala tudíž minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud doplňuje, že na posouzení úmyslného zavinění obviněné nemá žádný vliv její následné vyjádření lítosti v průběhu řízení, na které v této souvislosti poukázala. Uvedené námitky stran subjektivní stránky trestného činu podvodu proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými. 23. Obviněná dále namítla, že nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe, ačkoli se v jejím případě jednalo spíše o civilní spor a nebyl prokázán její úmysl peníze nevrátit. I tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s jistou mírou tolerance podřadit. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Rovněž je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). S ohledem na výše rozvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněné nelze posoudit jako méně společensky škodlivé ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Navíc lze v otázce společenské škodlivosti poukázat jak na výši způsobené škody, tak i na skutečnost, že v této věci obviněná čin spáchala vůči třem poškozeným a ve svém jednání pokračovala po značně dlouhou dobu více jak dvou let. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněná v souvislosti s touto námitkou poukazovala i na absenci úmyslu, tedy znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, pak takto koncipovaná argumentace vylučuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť ta by se mohla za splnění dalších podmínek uplatnit jen v případech, kdy jsou všechny formální znaky předmětného trestného činu naplněny. S ohledem na vše uvedené je proto namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou. 24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 25. Obiter dictum navíc Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná prakticky totožné námitky obsažené v dovolání uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení 26. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu