7 Tdo 335/2026-617 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 9 To 274/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 22/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 9 T 22/2025, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 2. Tohoto deliktu se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 20. 6. 2023 uzavřel prostřednictvím elektronického formuláře na internetových stránkách společnosti Home Credit, a. s., úvěrovou smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 200 000 Kč, která mu byla dne 3. 7. 2023 vyplacena na jeho bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s. Do smlouvy přitom uvedl telefonní číslo, které v danou dobu již nepoužíval, a kontaktní adresu, na níž se nezdržoval. Současně se nacházel ve špatné finanční situaci a věděl, že nebude ze svých příjmů schopen úvěr splácet. Tímto jednáním způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 200 000 Kč. Po výslechu u policejního orgánu pak uhradil poškozené společnosti 3 splátky po 4 000 Kč, tedy celkem 12 000 Kč. 3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 209 odst. 3, § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 12 měsíců. 4. Obviněný i státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 9 To 274/2025, byla obě odvolání zamítnuta podle § 256 tr. ř. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., konkrétně že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 6. V procesní rovině, resp. v rovině skutkových zjištění, obviněný namítl především extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že z provedených důkazů nevyplývá, že by to byl právě on, kdo uzavřel úvěrovou smlouvu o revolvingovém úvěru s poškozenou společností. Naopak tvrdil, že smlouvu uzavřel jeho syn M. K., který se k tomuto jednání doznal a jehož výpověď byla podpořena objektivním důkazem v podobě nahrávky telefonického hovoru mezi ním a poškozenou společností, ze které vyplývá, že to byl syn obviněného, kdo dne 3. 7. 2023 žádal o vyplacení úvěru. Soudy pak nesprávně vyhodnotily výpověď syna obviněného jako nevěrohodnou, ač byla podpořena i dalšími důkazy. Navíc, oproti osobě obviněného, jeho syn se již dříve dopustil podobné trestné činnosti s podobným způsobem provedení, a právě on používal telefonní číslo uvedené ve smlouvě, což vyplývá i z toho, že z něj kontaktoval poškozenou společnost. Obviněný rovněž polemizoval se závěrem soudů o tom, že se již v době uzavření smlouvy nacházel ve špatné finanční situaci a věděl, že nebude schopen úvěr splácet. Uvedl, že k takovému skutkovému závěru neexistuje žádný důkaz, naopak dokazováním bylo zjištěno, že měl v dané době nadstandardní příjem, nebyl zatížen exekucemi ani jinými závažnými závazky a jeho ekonomická situace byla stabilní. 7. Obviněný dodal, že částečná náhrada škody z jeho strany byla motivována pouze snahou vyřešit vzniklou situaci a původně, pokud jde o jeho výpověď v přípravném řízení, také snahou nepoškodit svého syna, přičemž samotné doznání či kompenzační chování podle ustálené judikatury nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Odchylky ve výpovědích v přípravném řízení a v řízení před soudem pak pramenily ze změny postoje obviněného k ochraně svého syna, a to zejména v návaznosti na jeho uvěznění. 8. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily povahu uzavřené úvěrové smlouvy a z tohoto pochybení dovodily i nesprávné právní závěry o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že smlouva o revolvingovém úvěru je smlouvou rámcovou, která sama o sobě nezakládá čerpání konkrétní částky a nezakládá vznik závazku k vrácení určité sumy. V době jejího uzavření nebylo zřejmé, zda bude úvěr vůbec čerpán ani v jaké výši, a nebylo tak možné dovozovat, zda by byl obviněný schopen splácet konkrétní částku, natož aby byla poškozená uvedena v omyl ohledně schopnosti splácení. Podle obviněného tedy nemohly být v okamžiku uzavření rámcové smlouvy naplněny ani objektivní, ani subjektivní znaky trestného činu. Uzavření samotné rámcové smlouvy by proto mohlo být považováno nanejvýš za přípravu trestného činu, která však u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku není trestná. 9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. Uvedl, že dovolací námitky týkající se skutkových zjištění v zásadě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, a ztotožnil se s hodnocením důkazů tak, jak jej provedly soudy v předchozím řízení. Ty se s námitkami obviněného již samy vypořádaly. Zdůraznil zejména, že obviněný se ke skutku v přípravném řízení doznal, navíc se pro účely uzavření smlouvy ověřil prostřednictvím bankovní identity; úvěr pak byl vyplacen na jeho účet. Námitka o rámcové povaze smlouvy pak je podle státního zástupce bez významu, neboť trestný čin byl dokonán již v době uplatnění žádosti o úvěr. Obviněný také zkresluje povahu telefonátu jeho syna s poškozenou společností, neboť nešlo o žádost o vyplacení peněz, ale spíše o dotaz a urgenci, kdy budou finanční prostředky vyplaceny. Ve vztahu k dalším skutkovým zjištěním pak státní zástupce odkázal na vybrané části rozhodnutí soudů v předchozím řízení. 11. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. 12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Nejvyšší soud není povolán ani oprávněn dovolací argumentaci obviněného jakkoli sám domýšlet. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 17. Pokud jde o první alternativu, na kterou obviněný v dovolání výslovně odkázal, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Třetí alternativu, na kterou obviněný také odkázal, aniž by však v jejím rámci uvedl jakoukoli námitku, pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, ve kterých soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo ve kterých sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Lze doplnit, že druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. 18. Pod uplatněný dovolací důvod byly s jistou mírou tolerance podřaditelné námitky zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištění o pachatelství obviněného a jeho majetkových poměrech v době skutku, tedy podřaditelné pod první alternativu; k třetí, byť výslovně zmíněné alternativě, obviněný žádné námitky nepředložil. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné. 19. K první námitce, která tvořila jádro dovolací argumentace obviněného a kterou obviněný směřuje proti skutkovému zjištění o jeho pachatelství (oproti alternativě pachatelství jeho syna), Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že se jí bude věcně věnovat jen v tom směru, zda takový závěr má dostatečný a logicky odůvodněný podklad v provedeném dokazování. Naopak, jak Nejvyšší soud ještě uvede níže v rozhodnutí, nebude se věnovat polemice obviněného s hodnocením důkazů, zejména s hodnocením věrohodnosti jeho výpovědi a výpovědi jeho syna. 20. Pokud tak jde o zjištění pachatelství obviněného, tedy zejména že to byl on, kdo uzavřel úvěrovou smlouvu, Nejvyšší soud odkazuje na body 14 až 16 prvostupňového rozhodnutí, ve kterých se soud prvního stupně detailně věnoval důkaznímu podkladu a ve kterých řádně a logicky odůvodnil svůj skutkový závěr o pachatelství obviněného. Zejména lze poukázat na důkazní podklad spočívající v okolnosti, že obviněný pro uzavření smlouvy použil svou bankovní identitu a peníze si nechal vyplatit na svůj bankovní účet, ze kterého je pak přeposlal na další svůj bankovní účet. Podkladem pro učinění sporovaného skutkového závěru také byly rozpory a pochybnosti ve výpovědích obviněného i jeho syna v hlavním líčení, a to zejména v porovnání s výpovědí obviněného z přípravného řízení, která v této věci byla za splnění podmínek podle § 207 odst. 2 tr. ř. jako důkaz procesně přípustná a ve které se obviněný k činu doznal a zmínil v ní i svou tíživou finanční situaci, která ho k činu motivovala. S postupem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (bod 22 a násl. odvolacího rozhodnutí) a bez jakýchkoli výhrad se s ním ztotožňuje i Nejvyšší soud. Skutkový závěr o pachatelství obviněného tedy má v provedeném dokazování bohatý a řádně odůvodněný podklad, který nevzbuzuje žádné pochybnosti. 21. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 22. K druhé námitce týkající se majetkových poměrů obviněného Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sám ve své (výše zmíněné) výpovědi v přípravném řízení uvedl, že již v době skutku měl dluhy a hrozily problémy s jejich splácením. Jak plyne z dalšího vývoje, tyto problémy pak také nastaly a vedly k zahájení exekučních řízení proti obviněnému (srov. bod 4 prvostupňového rozhodnutí). Zejména soud prvního stupně uvedl, že okolnost, že proti obviněnému nebyla v době skutku (zatím) vedena exekuční řízení, ještě neznamená, že by nebyl v obtížné finanční situaci, jak nakonec sám uznal; již v době skutku totiž byl obviněný zatížený dluhy, s jejichž splácením měl navzdory svému příjmu problém, a s vědomím toho jednal (viz bod 18 prvostupňového rozhodnutí). Skutkový závěr o tom, že měl obviněný v době skutku špatné majetkové poměry, tak má podklad v provedeném dokazování, zejména v jeho vlastní výpovědi. 23. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 24. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyly podřaditelné námitky, kterými obviněný mířil na prosazení vlastního hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrů, zejména pokud jde o tvrzené pachatelství jeho syna. 25. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. 26. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud upozorňuje, že výpověď obviněného podanou v hlavním líčení soudy posoudily jako nevěrohodnou, a to za vyčerpávajícího odůvodnění (viz především body 14 a 16 prvostupňového rozhodnutí), v němž odkázaly na její vnitřní rozpory, a to nejen v porovnání s jeho výpovědí z přípravného řízení, ale i s jeho další výpovědí z hlavního líčení, zejména pokud jde o osud částky, která mu byla připsána na bankovní účet, ale také na to, že některé okolnosti svého jednání obviněný vůbec neuměl vysvětlit, zejména uvedení nesprávných údajů do úvěrové smlouvy. Stejně tak i výpověď syna obviněného – svědka M. K. – soudy posoudily jako nevěrohodnou, a to s odkazem na jeho zjevnou snahu pomoct obviněnému otci a na to, že nebyl schopen konzistentně uvést okolnosti uzavření smlouvy (opět bod 16 prvostupňového rozhodnutí). 27. Pokud jde o telefonický hovor mezi poškozenou společností a synem obviněného, který měl vyžadovat vyplacení úvěru, pak Nejvyšší soud opět nad rámec přezkumu uvádí, že tento hovor nevyvrací skutkový závěr o pachatelství obviněného, který je totiž podložen ucelenou řadou dalších důkazů, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora v tomto rozhodnutí. Tento hovor by teoreticky mohl podávat pouze indicii o možné trestné součinnosti syna obviněného, která však není stricto sensu předmětem dokazování v této trestní věci, neboť dokazování se zde nutně soustředí na okolnosti významné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, nikoli dalších osob (srov. zásadu obžalovací vyjádřenou v § 2 odst. 8 tr. ř.). 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 29. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. 30. Pod tento uplatněný dovolací důvod byly, opět s jistou mírou tolerance, podřaditelné námitka o povaze uzavřené smlouvy, která měla být pouze rámcovou smlouvou, nikoli smlouvou o poskytnutí konkrétního úvěru ve výši 200 000 Kč, a námitka nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. 31. K první námitce týkající se povahy uzavřené smlouvy Nejvyšší soud bez nutnosti širšího odůvodnění uvádí, že součástí smlouvy založené v trestním spise bylo ujednání, které zní: „Svým podpisem smlouvy o úvěru žádáte o první čerpání úvěru v uvedené výši převodem na uvedený účet. Výše prvního čerpání na účet klienta: 200 000 Kč.“. Toto ujednání, stejně jako celá úvěrová smlouva, byla stvrzena elektronickým podpisem obviněného. Zmíněná okolnost sama o sobě a bez dalšího vyvrací námitku obviněného a činí jeho obhajobu v této části nejen neopodstatněnou, ale i evidentně smyšlenou. Není pravdou, jak uvádí obviněný ve svém dovolání, že „v době uzavření smlouvy nebylo jisté nejen, v jaké částce bude úvěr čerpán, ale zda-li vůbec bude čerpán“, neboť takové tvrzení je v příkrém rozporu s obsahem smlouvy, která obsahovala i ujednání o konkrétní částce úvěru, o který si obviněný uzavřením této smlouvy požádal. Současně je zřejmé, že nešlo o rámcovou smlouvu, která by stanovila pouze základní pravidla a nutně předpokládala sjednání dalších konkrétních realizačních smluv; žádné takové další smlouvy sjednány být nemusely a také nebyly. Argumentace obviněného se v této souvislosti do jisté míry odvíjí od odlišování okamžiku sjednání úvěrové smlouvy a okamžiku čerpání úvěru, což jsou sice (nebo mohou být) reálně různé dva momenty, ale jsou součástí jednoho závazkového vztahu (zde srov. i § 2395 o. z., podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky). 32. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 33. K druhé námitce týkající se právní kvalifikace znaku subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k naplnění formálních znaků tohoto trestného činu je zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, kdy pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 34. V této věci se otázce zavinění obviněného, a to ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], dostatečně věnoval už soud prvního stupně, který s odkazem na špatné majetkové poměry obviněného, jejichž skutkovému zjištění se Nejvyšší soud věnoval shora v tomto rozhodnutí, došel k závěru, že obviněný v době skutku věděl o možnosti, že nebude moct úvěr splácet podle sjednaných podmínek, a s takovou eventualitou byl srozuměn. Za významný podklad pro právní závěr o úmyslném jednání obviněného lze také považovat poznatek o tom, že obviněný v dané době podal přibližně 10 až 15 žádostí o úvěr u různých společností, z nichž následně splácel jen některé (bod 18 prvostupňového rozhodnutí). S tímto závěrem se na podkladě skutkových zjištění ve věci ztotožnil i soud odvolací (bod 28 odvolacího rozhodnutí) a bez výhrad se s ním ztotožňuje i Nejvyšší soud. 35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn. IV. Závěr 36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud nepřisvědčil žádné z námitek, které obviněný uplatnil a kterými tak vymezil šíři případného přezkumu v dovolacím řízení, a dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 37. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu