7 Tdo 363/2026-120 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného P. P. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 4 To 205/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 152/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2025, č. j. 5 T 152/2025-66, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 1. 2026, č. j. 4 To 205/2025-89, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), f) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. 3. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 7. 9. 2025 v době od 22:18 do 22:25 hod. ve vozidle taxislužby, kde cestoval na předním sedadle jako zákazník, po cestě z ulice XY na ulici XY v Brně odcizil černou koženou peněženku, která obsahovala celkem 4 400 Kč, a to tak, že využil okolnosti, kdy měl poškozený P. P., který vozidlo řídil, uvedenou peněženku položenou vedle sebe v držáku na nápoje mezi předními sedadly vozidla, načež v nestřeženém okamžiku peněženku odcizil, čímž způsobil poškozenému celkovou škodu odcizením ve výši 4 400 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2023, v právní moci dne 27. 2. 2023, sp. zn. 89 T 142/2022, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 19 měsíců, který vykonal dne 16. 10. 2024, za současného zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2023, sp. zn. 11 T 23/2023, a dále byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2025, v právní moci dne 14. 8. 2025, sp. zn. 4 T 88/2025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2025, sp. zn. 8 To 270/2025, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který dosud nevykonal. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výrokům o trestu a náhradě škody, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní závěry ve vztahu k některým námitkám uplatněným v odvolání, neboť se jimi vůbec nezabýval anebo srozumitelně nevyložil v odůvodnění rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. 6. Dále nesouhlasil s tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu. Skutek, pro který byl v tomto trestním řízení odsouzen, spáchal dne 7. 9. 2025 a za jiný trestný čin dovolatele (skutek ze dne 5. 5. 2025) byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek dne 11. 9. 2025 pod sp. zn. 11 T 122/2025. Podle dovolatele byly v dané věci splněny podmínky pro aplikaci § 43 odst. 2 tr. zákoníku s procesním postupem podle § 124 tr. ř. 7. Odvolací soud též neprovedl korekci v odvolání uplatněné námitky absence řádného odůvodnění napadeného prvostupňového rozhodnutí a sám nedostál zákonným podmínkám řádného odůvodnění svého rozhodnutí. V odůvodnění jím nově ukládaného trestu nepřihlédl k zákonným polehčujícím okolnostem a k okolnostem případu a omezil se toliko na prohlášení viny a speciální recidivu obviněného. Rozhodnutí o trestu je odůvodněno nekonkrétní frazeologií, pročež je nepřezkoumatelné. Není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti byly vzaty v potaz, k jakým konkrétním polehčujícím okolnostem a k jaké výši doposud nevykonaného trestu soud přihlédl. K možnosti a stavu převýchovy dovolatele se oba soudy omezily opět toliko na obecné fráze, namísto vyžádání zprávy od příslušného vězeňského zařízení o chování obviněného. 8. Odvolací soud neakceptoval ani závaznou judikaturu, jestliže námitku o neprokázané a přiznané výši škody co do částky 2 000 Kč odklidil názorem, že se touto nemůže zabývat vzhledem k tomu, že dovolatel učinil prohlášení o vině. Institut prohlášení viny nezakládá možnost obcházet zásadu materiální pravdy anebo pravidlo in dubio pro reo. Již v odvolání bylo poukazováno např. na nález pod sp. zn. IV. ÚS 1209/2025, podle něhož pojem škody má ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody odlišný význam, je oddělitelným výrokem a odvolací soud jej může samostatně přezkoumat a případně zrušit, i když výrok o vině nabyl právní moc. Prokázaná a dovolatelem přiznaná škoda ve výši 2 400 Kč, a naopak neprokázaná poškozeným uplatněná škoda ve výši 2 000 Kč odůvodňovaly změnu skutkové věty a odkázání poškozeného v částce 2 000 Kč na řízení občanskoprávní. 9. Závěrem proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku o uloženém trestu a o náhradě škody a přikázání odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Případně navrhl, aby dovolací soud rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se upouští od uložení dalšího trestu obviněnému, popřípadě se mu ukládá trest odnětí svobody v trvání do jedné čtvrtiny trestní sazby a poškozený se odkazuje s náhradou škody ve výši 2 000 Kč na řízení občanskoprávní. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný právně relevantně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu z důvodu, že byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve vztahu k trestné činnosti, za niž byl odsouzen rozhodnutím ve věci sp. zn. 11 T 122/2025. Námitku však shledal zjevně neopodstatněnou. Obviněný se trestného činu, jímž byl uznán vinným v nyní posuzované věci, dopustil skutečně v době předcházející dni vyhlášení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 11 T 122/2025, konkrétně dne 7. 9. 2025. Uvedeným rozsudkem však bylo nutno uložit souhrnný trest také za sbíhající se trestnou činnost, za niž již první odsuzující rozhodnutí oddělující souběh od recidivy časově předcházelo vyhlášení rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 11 T 122/2025. V nyní posuzované věci byla projednávána trestná činnost, jíž se dopustil obviněný až po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 4 T 88/2025. Tudíž mu musel být ukládán další trest, neboť se jednalo o vztah recidivy. 11. Námitku dovolatele stran absence řádného odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů. S tímto subjektivním názorem obviněného nesouhlasil vzhledem k procesní situaci, kdy obviněný prohlásil vinu a nalézací soud ji přijal, přičemž ve vztahu k výroku o uloženém trestu své rozhodnutí soudy odůvodnily dostatečně. 12. Rovněž se vyjádřil k výtce, že odvolací soud nepřihlédl k zákonným polehčujícím okolnostem a okolnostem případu, přičemž ji označil za prostou námitku týkající se přiměřenosti uloženého trestu, kterou není možné podřadit pod žádný z důvodů dovolání. Dovolatel nenabídl ani konkrétní nezohledněné polehčující okolnosti. V posuzované věci se taktéž nejedná o takový výjimečný případ, kdy by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. 13. Co se týče námitek obviněného ohledně výroku o náhradě škody, obviněný svou argumentaci nezaložil na nesprávnosti hmotněprávního posouzení. Jeho výhradu označil za procesního rázu, spočívající v holém sdělení o neprokázání části způsobené škody v částce 2 000 Kč, přičemž toto prohlášení neodpovídá skutkovému zjištění ze strany soudu. 14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 15. Obviněný P. P. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se neztotožnil. Znovu zrekapituloval stěžejní důvody, o něž opřel svůj závěr o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení výroku o trestu. Nad rámec uvedl, že nebyl zohledněn aktuálně započatý výkon souhrnného trestu odnětí svobody a došlo k porušení zásady individualizace trestu. Soudy pominuly povinnost vyjádřit se konkrétně k polehčujícím okolnostem podle § 41 písm. l), m), o), i) a j) tr. zákoníku. Podaným dovoláním mělo být též vytýkáno porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 4 (zřejmě 5) tr. zákoníku, neboť předchozí trestná činnost obviněného byla znakem skutkové podstaty činu, pro který byl uznán vinným. V komplexu se jedná o trest nepřiměřený. Ve vztahu k výroku o náhradě škody toliko zopakoval své předchozí námitky. Měl tudíž za to, že jeho dovolání je důvodné. III.Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 17. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 18. Již úvodem je vhodné připomenout, že obviněný před soudem prvního stupně prohlásil vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.). Podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Řízení před odvolacím soudem bylo zahájeno na základě řádného opravného prostředku podaného obviněným, v jehož důsledku odvolací soud přezkoumal výroky o trestu a náhradě škody, jakož i průběh řízení předcházející jejich vydání. Dospěl přitom k závěru, že ve věci byly dány podmínky i pro přezkum napadeného rozsudku ve výroku o vině, a to v otázce právní kvalifikace (nikoli skutkových zjištění), který s ohledem na novelu trestního zákoníku č. 270/2025 Sb. modifikoval ve prospěch obviněného. 19. Obviněný své dovolací námitky návazně směřoval jednak proti výroku o trestu, kterému vyčítal nepřezkoumatelnost a současně měl za to, že mu měl být ukládán trest souhrnný, a jednak proti výroku o náhradě škody, jenž považoval za nesprávný, neboť škoda byla prokázána toliko ve výši 2 400 Kč, přičemž tuto částku již poškozenému vrátil. 20. Předně se Nejvyšší soud vyjádří k linii námitek obviněného, v nichž poněkud povšechným způsobem akcentoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Je třeba konstatovat, že vadu předkládanou obviněným obecně vzato nelze subsumovat pod žádný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., přičemž podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Nad rámec toho s ní nelze ani souhlasit, neboť oba rozsudky učiněné v nyní posuzované věci splňují kritéria § 125 odst. 1 tr. ř. 21. Dovolatel dále vznesl výhrady proti uloženému trestu, jenž měl být podle jeho přesvědčení ukládán jako trest souhrnný. Dále argumentoval nepřihlédnutím k (v dovolání nespecifikovaným, leč v replice následně rozvedeným) polehčujícím okolnostem a okolnostem případu. 22. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimečný zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu, jestliže by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. 23. Předně je tedy nutno konstatovat, že námitky stran nezohlednění zmíněných nejasných skutečností obsahově nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Výhrady obviněného k nesprávnému uložení souhrnného trestu lze pak podřadit pod dále uvedený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak postrádají opodstatnění. 24. Námitky dovolatele vůči nezohlednění zákonných polehčujících okolností a okolností případu lze hodnotit jako výtky vůči přiměřenosti trestu, avšak trest odnětí svobody byl uložen zcela v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. V konkrétním případě lze připomenout, že obviněnému mohl být uložen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě až na dvě léta, přičemž v daném případě byla výměra stanovena pod polovinou trestní sazby, na deset měsíců a obviněný byl pro výkon trestu zařazen v souladu s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně po korekci ze strany odvolacího soudu s ohledem na změnu právní úpravy svědčící ve prospěch obviněného se pak zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu (odstavec 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavcem 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tedy je zřejmé, že braly v úvahu konkrétní okolnosti projednávané trestné činnosti, osobu obviněného, možnosti jeho nápravy, prohlášení viny a výši doposud nevykonaného trestu (srov. § 39 odst. 1, 2, 4 tr. zákoníku). Z hlediska polehčujících okolností vzaly v potaz kvalifikované doznání obviněného ve formě prohlášení viny (jež lze podřadit pod valnou většinu v replice uváděných polehčujících okolností, přičemž ostatní soudy shledány nebyly). Důvodně pak přihlédly též k okolnosti, jež mu přitěžovala, v podobě jeho speciální recidivy s akcentem na kontinuální páchání trestné činnosti bez efektu sebereflexe. Ačkoli tato výtka byla zmíněna až následně v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dovolací soud pro úplnost uvádí, že neporušuje zákaz dvojího přičítání zakotvený v § 39 odst. 5 tr. zákoníku, neboť bylo přihlédnuto k soustavnému páchání trestné činnosti majetkového charakteru a nikoli toliko k odsouzením uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nejde pak o porušení zákazu dvojího přičítání v případě, kdy soud vztáhl recidivu pojímanou jako přitěžující okolnost k celé trestní minulosti obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1523/2018). 25. Napadený uložený trest odnětí svobody při zohlednění všech okolností nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. 26. Dovolateli dále nešlo přisvědčit, že mu měl být ukládán souhrnný trest odnětí svobody ve vztahu k trestné činnosti, za niž byl odsouzen rozhodnutím ve věci pod sp. zn. 11 T 122/2025. Nutno připomenout, že pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku musí být trestné činy zvažované pro předmětný postup ve vztahu souběhu. Obviněnému pak již bylo opakovaně osvětleno (viz odstavec 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že tomu tak nebylo. 27. Obviněný se projednávaného skutku dopustil dne 7. 9. 2025. 28. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2025, sp. zn. 11 T 122/2025, byl vskutku obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb., ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž tohoto trestného činu se dopustil jednáním dne 5. 5. 2025. Nicméně právě tímto rozhodnutím byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců za tento přečin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 4 T 88/2025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2025, sp. zn. 8 To 270/2025, za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 4 T 88/2025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2025, sp. zn. 8 To 270/2025. 29. Za sbíhající se trestné činy lze pokládat pouze takové, které pachatel spáchal dříve, než byl za některý z nich soudem prvního stupně odsouzen. Rozhodující je přitom vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku nebo datum doručení trestního příkazu (za podmínky, že takové odsouzení nabylo později právní moci a nevznikla ohledně něj fikce neodsouzení). 30. Obviněnému byl tudíž důvodně ukládán trest samostatný, neboť souhrnný trest lze uložit jen v případě dvou a více trestných činů, které jsou projednávány nejméně ve dvou samostatných řízeních, přičemž mezi spácháním těchto trestných činů nebyl vyhlášen žádný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (pachateli doručen trestní příkaz) za kterýkoli z nich. Avšak dovolatel se nyní posuzovaného skutku dopustil až po datu 25. 6. 2025, kdy byl ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 88/2025 vyhlášen odsuzující rozsudek. Z identického důvodu nepřicházelo v úvahu zrušit souhrnný trest z rozsudku ze dne 11. 9. 2025 v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 122/2025. 31. Ve vztahu k výroku o náhradě škody dovolatel rozporoval interpretaci zásadních skutkových okolností, za nichž došlo k posuzovanému skutku. Jelikož dovolání (po předchozím prohlášení viny) v této části směřovalo proti výroku o náhradě škody, nebylo namístě v rámci omezené přezkumné činnosti v souvislosti s dovolacím řízením otevírat otázky skutkového základu výroku o vině. Lze však plně souhlasit se závěrem, že škoda ve výši 4 400 Kč byla prokázána, a to i na podkladě prohlášení viny ze strany obviněného, jakož i svědecké výpovědi poškozeného. V § 228 odst. 1 tr. ř. věta za středníkem je přitom zřetelně stanoveno, že nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť výše škody byla součástí popisu skutku. V.Závěr 32. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací námitky obviněného částečně neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu a zčásti byly podřaditelné pod upotřebený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými. 33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu