7 Tdo 391/2026-943 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání obviněného P. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 12 To 344/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 49 T 73/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 9. 2025, sp. zn. 49 T 73/2025, byl obviněný P. P. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobil vhodnému programu psychologického poradenství se zaměřením na zvládání stresových situací a agresivity. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu představující náhradu za protrpěné duševní útrapy, a to v částce 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 100 000 Kč od právní moci tohoto rozhodnutí do zaplacení. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn části obžaloby pro skutek, v němž bylo spatřováno spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť tento skutek, jehož se měl dopustit vůči své tehdejší manželce B. P., není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku jmenované poškozené na náhradu nemajetkové újmy. 2. Zločinu, kterým byl shledán vinným, se obviněný podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha-východ dopustil jednáním spočívajícím v tom, že od přesně nezjištěné doby v roce 2021 do 6. 4. 2023 XY XY, XY-XY, v místě společného bydliště a i na jiných místech v rámci společného soužití a společných akcí v úmyslu ovládat dceru AAAAA, tak aby splňovala jeho požadavky, zpočátku občas a později téměř denně až do doby jejího odchodu na střední školu do XY v září 2022 a následně téměř každý víkend, když přijela domů, vystupoval vůči ní agresivně, pokud se nechovala podle jeho představ, a to například když se nebyla schopna podle jeho představ vypravit rychle do školy, když neměla v pořádku oblečení, když na něco zapomněla, když neměla dobré studijní výsledky; pak na ni křičel, že je svině, kráva, zmrd, zmetek, retard, debil, hajzl a další podobné výrazy, čímž ji ponižoval, nutil ji opakovat, že je blbá kráva, že je debil, co nic neumí, neadekvátně hrubě reagoval na její prohřešky při léčbě diabetu, měl neustálé narážky na její vzhled, v jednom případě ji donutil vystoupit při výměně názorů z osobního automobilu, ponechal ji na místě a po chvíli se pro ní vrátil, opakovaně před ní urážel její biologickou matku, se kterou poškozenou srovnával a sděloval jí, že je stejná kráva jako její matka, často její jméno nahrazoval vulgarizmy, neustále v ní vzbuzoval pocit ponížení, v době, kdy pobývala na internátě v XY, jí v noci nejméně ve dvou případech volal, křičel na ní, vyhrožoval jí, že jí nebude platit pobyt na internátě a v jednom případě jí natlačil předloktím ke zdi a křičel na ní v souvislosti s porušením léčby diabetu, že mu zničila život, občas do ní strkal a trestal jí pohlavky, přičemž tímto jednáním u poškozené vyvolával dlouhodobý pocit příkoří a strachu, reakce v podobě pláče, ztráty sebedůvěry a motivace k tomu se jakkoliv zlepšovat, a nakonec se rozhodla dne 6. 4. 2023 domácnost opustit a odejít k matce. 3. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-východ obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 12 To 344/2025 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu prostřednictvím obhájce dovoláním. V něm odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný poukázal na to, že i okresní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nejde o typický případ týrání. Atypičnost obviněný spatřuje zejména v tom, že poškozená uvedla, že trestní stíhání obviněného jí nic nepřináší a považuje ho za trochu zbytečné, přičemž trestní oznámení podala, protože se chtěla dostat od obviněného k matce. Jednání uvedené ve výroku rozsudku podle obviněného nemůže být považováno za trestné, neboť jeho podstatou bylo zejména kontrolování zdravotního stavu poškozené jako diabetičky, která nerespektovala medikaci ani dietologický režim, proto jí dvakrát v nočních hodinách z obav o její zdraví volal. Taková snaha nemůže být interpretována jako týrání, kterým by naopak mohla být bagatelizace nemoci. Popsaný skutek tak nenaplňuje zákonný znak týrání a představuje nejvýše hrubou či nevhodnou, resp. ponižující výchovu, v případě jejího postihu by takto muselo být přistoupeno k „půlce národa“. K tomu poukázal na část jednání, kdy měl poškozenou donutit vystoupit při výměně názorů z osobního automobilu a ponechat ji na místě, nicméně s tím, že se po chvíli pro ni vrátil, což nelze považovat za týrání. 6. Ve vztahu k rozhodným zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to výslech znalce PhDr. Václava Jiřičky a znalecké posouzení věrohodnosti poškozené, jakož i výslechy svědků L. K., D. K., S. Ž. a A. P., které měly sloužit k posouzení potřebné intenzity a trvalosti jeho jednání. Okresní soud také odmítl číst část připojeného opatrovnického spisu. Odvolací soud shledal tyto důkazní návrhy jako nadbytečnými, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč by nemohly ovlivnit závěr o vině obviněného; přitom měly sloužit k posouzení kvalifikované intenzity a trvalosti jeho jednání. Odvolací soud vůbec rezignoval na vlastní přezkum a nevypořádal se s konkrétními odvolacími námitkami a v podstatě odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. 7. Obviněný dále uvedl, že poškozenou materiálně nadstandardně zajišťoval, staral se o její léčbu i mimoškolní činnost. Po jejím nástupu na internát již nebylo prokázáno zintenzivňování hrubého jednání, přesto oba soudy činné ve věci došly k nesprávnému závěru, že naplnil i skutkovou podstatu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy že čin páchal po delší dobu. Rovněž nebyl naplněn znak bezcitnosti, i poškozená uvedla, že se staral o její zdraví (diabetes), měl o ni a její prosperitu obavy. Bezcitnost je přitom citový chlad, v jehož rámci osoba ignoruje neštěstí a potřeby jiných. 8. Namítl, že ustanovení § 198 tr. zákoníku se vztahuje na zlé nakládání vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, tedy většinou nastane u oběti i posttraumatická stresová porucha; takové následky však u poškozené diagnostikovány nebyly. Navíc i poškozená ve svých výpovědích zmínila i hezké chvíle a jeho starostlivost. Soudy tak povýšily pocity poškozené, že se cítila být týraná, na svůj kvalifikovaný závěr. 9. Obviněný poukázal na rozpor ve výpovědích poškozené, dne 30. 11. 2021 uvedla, že s otcem nemá žádné problémy, pak ještě dne 21. 11. 2022, že vztah s otcem považuje za dobrý a nemají spolu problémy, výrazný obrat přišel až v roce 2023. Krajský soud pouze spekulativně uvedl, že si tehdy poškozená stále patrně myslela, že se jednání obviněného může zlepšit, což je však jen domněnka odvolacího soudu. Rozpory shledal rovněž mezi výrokem o vině vůči dceři a zproštěním obžaloby vůči B. P. U B. P. soud prvého stupně totiž připustil výrazně nevhodné, ponižující a psychicky zatěžující chování obviněného, ale i přesto dospěl k závěru, že nedosáhlo intenzity trestného činu týrání. Stran dcery a u prakticky shodného rodinného prostředí a komunikačního stylu soudy dovodily naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání. 10. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1689/25, jehož užití shledal obviněným nepřípadným, neboť v jeho případě u poškozené nebyla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, označila ho za starostlivého, který se jí po každé hádce přišel omluvit, a dovoloval jí návštěvy kamarádek. 11. Obviněný napadl také adhezní výrok o náhradě nemajetkové újmy. Okresní soud jím přiznal poškozené částku ve výši 100 000 Kč bez jakéhokoliv znaleckého podkladu a uvedl, že tato částka se jeví přiměřená i s ohledem na majetkovou situaci obviněného. Obviněný namítl vadné hmotněprávní posouzení výše uvedené nemajetkové újmy, která se nemá odvíjet od toho, že pachatel má nadstandardní majetkové poměry, ale především od intenzity a povahy zásahu a jeho následků na straně poškozené. 12. Znak týrání, jako zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozený pociťuje jako těžké příkoří, nebyl v jeho případě správně vyložen v intencích judikatury, soudy vyvodily naplnění znaku týrání převážně z pocitu dcery, popisu konfliktů, vulgárních výroků a výchovných sporů, aniž by provedly hmotněprávní rozbor intenzity, trvalosti a kvality bezcitnosti a nesprávně tak podřadily skutek pod § 198 tr. zákoníku. Je-li týranou osobou dítě, Nejvyšší soud výslovně požaduje posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod a intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte, což se nestalo. Obviněný nepopíral, že měl na dceru nároky, nikoli však přemrštěné a přiznává, že reagoval mnohdy podrážděně, měl nedostatek trpělivosti a nechal se zbytečně vyprovokovat. Nebyl tak v jeho věci ani respektován princip ultima ratio. 13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že dovolání obviněného je postaveno na opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy dostatečně vypořádaly. Okresní soud Praha-východ realizoval komplexní a bezvadné dokazování a svým povinnostem dostál také Krajský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Státní zástupkyně se s rozhodnutími ztotožnila. Soudy se vypořádaly rovněž se zamítnutím návrhů obviněného na doplnění dokazování. Jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpověďmi poškozené AAAAA, výslechy B. P., V. P. a T. P., K. P., H. M. a K. P., zvukovými nahrávkami pořízenými v domácnosti, listinnými důkazy a opatrovnickým spisem. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, shledala ji státní zástupkyně přiléhavou, obviněný po delší dobu vyvíjel na poškozenou ve společné domácnosti systematický psychický nátlak v podobě vulgárních nadávek, ponižování, výhrůžek a hádek. Častoval ji také fyzickými ústrky. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti správně soudy založily na množství hrubých vulgarit, výhrůžek vyhazovu z domu, výhrůžkami bitím a bezcitném ponižování a permanenci takového jednání. Intenzita jednání obviněného dosahující týrání v trestněprávním slova smyslu byla prokázána také závažností negativního dopadu na poškozenou (ponížení, demotivace, ztráta sebevědomí, neustálý strach z obviněného a vyhledání pomoci intervenčního centra R.). Soudy správně při posouzení věci akcentovaly nerovný vztah otce a dcery, což umocnilo trýznivé pocity poškozené a jednání obviněného činilo o to více devastující. Soudy se zabývaly dostatečně také otázkou věrohodnosti poškozené. 15. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 16. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 18. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 19. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvod dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých). Obviněný uplatnil první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. 21. K tomu je namístě upřesnit (byť to nemá dopad na níže dovozené závěry), že zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. IV. Posouzení důvodnosti dovolání 22. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou dílem podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. 23. Obviněný své námitky nepodřazoval pod konkrétní dovolací důvody a do jisté míry smísil řadu argumentů v jeden celek. Nicméně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] uplatnil (výslovně) jeho první a třetí alternativu, totiž vytkl jednak vadu zjevného rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů a jednak vadu bezdůvodného neprovedení jím navržených důkazů. 24. Pod zmíněnou třetí alternativu bylo možno podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy v podobě výslechu znalce PhDr. Václava Jiřičky a znaleckého posouzení věrohodnosti poškozené, a dále v podobě výslechu L. K., D. K., S. Ž. a A. P. 25. Nejvyšší soud v této souvislosti v obecné rovině zdůrazňuje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 26. Pokud jde o konkrétní zmíněné návrhy obviněného na doplnění dokazování, které měly údajně sloužit k posouzení potřebné intenzity a trvalosti jeho jednání, již soud prvního stupně rozhodl tak, že je pro nadbytečnost zamítl, což dostatečně, byť stručně, odůvodnil v bodu 15 svého rozsudku. Také odvolací soud se ke shodné námitce obviněného k navrhovaným důkazům vyjádřil (pod bodem 6 svého rozhodnutí) a shledal s ohledem na uskutečněné dokazování jejich provedení nadbytečným, tedy návrhy nezůstaly opomenuty. Pokud jde o znalecký posudek PhDr. Václava Jiřičky vypracovaný pro účely jiného řízení, byl tento jako listinný důkaz proveden v hlavním líčení, přičemž výslech samotného znalce byl zamítnut. Svědkyni L. K. se soud několikrát bezvýsledně snažil k hlavnímu líčení předvolat, nicméně nakonec oba soudy činné ve věci shledaly, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a rozsah provedených důkazů nebylo její svědectví nezbytné. Souhrnně je namístě dodat, že matka poškozené L. K. ani (dále k výslechu navržené) kamarádky poškozené nebyly jednání obviněného vůbec či relevantněji přítomny, naopak k tomu byly provedeny zřetelně přímo související důkazy, v podobě zejména výslechu poškozené, a rovněž B. P. obývající stejnou domácnost, a dále rodinných příslušníků a také zvukové nahrávky, které dostatečně skutkový děj podložily. Další dokazování tudíž bylo skutečně nadbytečné. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě tak nebyl naplněn; potřebné důkazy, které mohly přispět ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, byly provedeny. 28. Obviněný dále ve svém dovolání označil za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z obsahu dovolání není zcela zřejmé, které námitky v této souvislosti tvrdil, nicméně obsahově se dané problematice blíží tvrzení, že soudy dostatečně nevyřešily rozpory ve výpovědi poškozené týkající se zejména vymezení doby, po kterou je mu kladeno za vinu páchání trestné činnosti, a to s ohledem na výpověď poškozené. 29. K tomu Nejvyšší soud nejprve uvádí, že podstatou zmíněné části argumentace bylo do jisté míry zpochybnění hodnotících závěrů, dovozených z výpovědi poškozené. Dovolání však nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. 30. Přesto a spíše jen obiter dictum k problematice časových okolností Nejvyšší soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je jednak zřejmé, že se tímto důsledně zabývaly, a jednak je evidentní, že obviněný výroky poškozené prohlášené jednak u opatrovnického soudu a jednak u orgánu sociální ochrany dětí vytrhává z kontextu dalších ve věci provedených důkazů, zejména audionahrávek ze stejné doby (kdy poškozená před různými orgány hovořila o pěkném vztahu k otci), ze kterých je nepochybné, že obviněný na ni nevybíravým způsobem křičel (v zásadě kvůli čemukoli, co mu na ní nebylo po chuti) a neakceptovatelným způsobem ji urážel a dehonestoval již v tomto období; obdobné platí pro svědecké výpovědi B. P. (i se kterou sdílela poškozená společnou domácnost) či V. P. (sestry poškozené). Vedle toho byla výpověď poškozené podepřena i audionahrávkami, jakož i výpověďmi dalších svědků T. P., K. P., H. M. a K. P., listinnými důkazy a opatrovnickým spisem. Soudy proto zcela důvodně vyhodnotily také toto období roků 2021 a 2022 jako období, kdy se obviněný dopouštěl vůči své dceři trestného jednání, které poškozená ještě zprvu snášela v naději (a spíše se naučila apatickému jednání vůči otcovým výčitkám), že bude lépe (neměla v podstatě ani možnost se z domácnosti otce coby cca patnáctiletá vymanit), postupně však negativní chování obviněného vůči ní gradovalo, až situaci považovala za nesnesitelnou a od otce v dubnu 2023 odešla a následně vyhledala pomoc intervenčního centra R. (s tím, že obviněného zjevně nechtěla ve své výpovědi dehonestovat a domáhat se jeho přísného postihu, proto také ze svého pohledu nehodnotila jeho trestní stíhání jako nutné a trestní oznámení podala hlavně proto, aby se od něj dostala jinam). V podrobnostech Nejvyšší soud zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího. Jinak řečeno, skutkové závěry učiněné soudy nejsou v rozporu s provedenými důkazy, ale jsou s těmi, které soudy vyhodnotily jako relevantní podklad pro svá rozhodnutí, v souladu, resp. nelze mít za to, že, jak bylo zmíněno výše, by tyto skutkové závěry, určující pro naplnění znaků trestného činu, vůbec neměly v důkazech obsahový podklad, byly opakem toho, co je obsahem důkazů, z obsahu důkazů by nevyplývaly při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. 31. Námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], byly-li vůbec pod něj podřaditelné, tak jsou zjevně neopodstatněné. 32. Podstatou námitek uplatněných s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za případného využití na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] bylo přesvědčení obviněného, že jeho jednání popsané ve skutkové větě nemůže být považováno za trestné, neboť nenaplňuje znaky trestného činu týrání podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, popřípadě je takový závěr v rozporu se zásadou ultima ratio. K tomu uvádí Nejvyšší soud následující. 33. Zmíněného zločinu se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a páchá takový čin po delší dobu. 34. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se týráním rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné újmy (tedy není podmínkou, že poškozená osoba musí podstupovat v důsledku útoku pachatele psychiatrickou či psychologicky terapii nebo že by u ní musela vzniknout nějaká posttraumatická porucha). Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr. a také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2478 až 2480). 35. Na jednání pachatele je dále současně třeba vždy nahlížet jako na celek, takže pokud takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení na poškozenou osobu, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku. I ojedinělé fyzické násilí vůči poškozené osobě doprovázené trvalým psychickým působením na ni tak naplňuje znak týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku (srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 1096-1098). 36. Zohlední-li se (zejména) popsané závěry na projednávaný případ, je zřejmé, že soudy se výše těmito hledisky zabývaly a přesvědčivě dovodily naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu týrání podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění, učiněných na základě provedeného dokazování, totiž vyplynulo, že obviněný po dobu, která je dána rozpětím let 2021 až 2023, tedy zjevně po dobu delší, kdy byla poškozená v jeho péči, na ni vyvíjel trvalý, intenzivní a neakceptovatelný psychický nátlak, spočívající v neustálém verbálním napadání, vyčítání a celkové dehonestaci její osoby. Ačkoli bylo těžiště právě v psychické rovině, bylo zjištěno, že vůči poškozené užil i prvky násilí fyzického ve formě strkání a pohlavků (viz přepisy z nahrávek P. 6 až P. 9, bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k tomu, že k psychickému násilí ze strany obviněného docházelo soustavným způsobem, a nikoli pouze občasně či výjimečně, přičemž nevybíravé, sprosté a hrubé nadávky ke své dceři, výhrůžky vyhazovu z domu, výhrůžky bitím, bezcitné ponižování kvůli škole, vzhledu poškozené, v podstatě čemukoli, co nebylo obviněnému na poškozené po chuti, byly natolik intenzivní, že vyvolaly v poškozené silně negativní pocity méněcennosti, psychické útrapy a pocity ponížení, které měly silný dopad do osobní sféry nezletilé, dotkly se její důstojnosti a ovlivnily její citový vývoj, je namístě je označit jako zlé nakládání s vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří, na což v konečném důsledku reagovala odchodem k matce (a rovněž se stala klientkou intervenčního centra). 37. K právnímu posouzení Nejvyšší soud připomíná, že je zcela irelevantní, že u poškozené nebyla diagnostikována žádná zdravotní porucha, což ani není obviněnému kladeno za vinu [zde srov. i kvalifikační okolnost podle § 198 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Dále je nutné uvést, že způsob jednání obviněného zásadně nelze označit jako pouhou nikoli zcela přiměřenou výchovu (ještě snad navíc takto obdobně realizovanou v polovině rodin), ani jako údajný výraz obavy o zdraví dcery trpící diabetem (s čímž se jednání obviněného většinově zcela míjí, tudíž porovnání s potencionální bagatelizací nemoci zde nemá žádnou relevanci). Přístup obviněného zjevně přesáhl prostor, který by bylo možné označit jen jako pouhou excesivní výchovu či jako pouhou neadekvátnost (v reakci na obavy o zdraví) bez trestněprávní relevance, a s ohledem na jeho intenzitu a celkový kontext je nutné ho posoudit právě jako týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku. Jednání obviněného je přitom třeba vnímat jako celek, neboť v případech týrání nemusí každý jednotlivý akt (útok) nabývat sám o sobě trestněprávní relevance, ale znak týrání mohou naplnit až všechny ve svém souhrnu (byť někdy i dílčí akt může být i sám o sobě trestným činem, spáchaným v jednočinném souběhu – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2026 Sb. rozh. tr.). I proto nemá větší význam detailně hodnotit, zda např. obviněný poté, co poškozenou ponechal při jízdě automobilem na určitém místě, se pak pro ni po nějaké době vrátil, neboť jde o dílek v celkové mozaice, ilustrující celkový přístup a děj (jehož součástí byly třeba i určité následné a nic neřešící omluvy obviněného v některých momentech). 38. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že týrání může být prováděno různými způsoby, zejména fyzickým násilím, psychickým násilím, sexuálním násilím, ekonomickým útiskem či vyvoláním stavu sociální izolace (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1609), přičemž pachatel samozřejmě nemusí využít všech alternativ, a tedy v některých oblastech může k poškozené osobě přistupovat v zásadě řádně, aniž by tím ovšem naplnění znaku týrání vyloučil. Tedy je namístě akceptovat, že obviněný v dané věci poškozenou materiálně dostatečně (nebo třeba i nadstandardně) zabezpečoval (v řízení uvedl, že měl příjem až 500 000 Kč měsíčně) a sociálně ji neizoloval, a proto také žádné prvky ekonomického útisku či vyvolání sociální izolace mu nebyly kladeny za vinu, což ovšem neznamená a ani nemůže znamenat, že pokud svěřené osobě uhradí všechny její materiální potřeby a bere ji např. na zahraniční dovolené nebo jí (jak bylo také zmíněno v dovolání) dovolí návštěvy kamarádek, nemůže ji jinak týrat ve smyslu § 198 tr. zákoníku. 39. Pokud pak obviněný namítal, že v jeho případě měl být uplatněn princip trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud i tuto námitku vyhodnotil rovněž jako zjevně neopodstatněnou. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Soudní praxe pak dovodila, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Navíc neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle (byť to není ani jinak zcela vyloučeno) přicházet v úvahu u trestných činů (a lze dodat, že zejména u přečinů) naplňujících jen základní skutkovou podstatu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Pokud pak jde o jednání konkrétně obviněného, naplňuje právě i kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu. Byť pak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zmínil, že věc není typickým případem týrání, Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného jistě nebylo týráním zcela agresivního charakteru, resp. týráním, při němž má pachatel ve vztahu ke svěřenému dítěti třeba i kombinuje více způsobů týrání (fyzické, psychické, ekonomické apod.), přesto shora popsaný zejména psychický (ale i fyzický) trvající intenzivní nátlak znaky týrání v zásadě standardně naplnil. 40. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané je čin obviněného, i přes jinak existující pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio, trestněprávně relevantní a vyžadující trestněprávní reakci, tedy posouzení jako trestný čin. Námitky obviněného týkající se této problematiky byly shledány zjevně neopodstatněnými. 41. Na okraj k hmotněprávní kvalifikaci Nejvyšší soud dodává, že obviněnému byl za vinu kladen, jak již bylo zmíněno výše, i další, v jistém smyslu obdobný skutek, posuzovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit vůči své tehdejší manželce B. P., přičemž soud prvního stupně dovodil, že toto jeho jednání znaky uvedeného zločinu nenaplnilo, což vedlo k výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. Tento závěr samozřejmě nemá bez dalšího dopad na posouzení chování obviněného vůči poškozené AAAAA (toto chování bylo podle učiněných zjištění svou intenzitou jiné, B. P. k tomu ve své výpovědi sdělila, že co prožívala ona, byl jen slabý odvar toho, co zažívala poškozená – viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně), nicméně do jisté míry poukazuje na to, že soudy přistupovaly k věci obviněného s vědomím, že nikoli každé nevhodné či morálně odsouditelné jednání v rámci domácnosti je nutně týráním, s ohledem na výklad tohoto pojmu, resp. i zásadu ultima ratio. Popsaný výsledek (rozdílné právní posouzení obou skutků) proto není vadou v podobě rozporu, jak dovozoval obviněný v dovolání, ale naopak odrazem řádného individuálního hodnocení. 42. Nejvyšší soud doplňuje, že uvedené závěry zcela dostatečně popsal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud je pak akceptoval v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pojatého stručněji, nicméně i tak odpovídajícího věci i závěrům soudní praxe (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/2021-III Sb. rozh. tr.). 43. Pokud nakonec obviněný brojil proti výroku o náhradě nemajetkové újmy s tím, že soudy posoudily její výši bez jakéhokoli znaleckého podkladu a vycházely primárně z jeho majetkových poměrů (a nikoli z povahy a intenzity zásahu na straně poškozené), Nejvyšší soud uvádí, že ani s takovou argumentací, která je jen dílem s jistou mírou tolerance podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se neztotožnil. Náhrada nemajetkové újmy byla poškozené přiznána k odčinění duševních útrap, které jí obviněný způsobil, tedy podle § 2956 o. z. Podle tohoto ustanovení platí, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Duševní útrapy jsou přitom vnitřní mučivé pocity (psychické utrpení), které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.) [srov. BEZOUŠKA, Petr. § 2956. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1701]. Konkrétní podoba duševních útrap (vnitřních mučivých pocitů, pocitů strachu, méněcennosti – viz výše), které poškozená kvůli jednání obviněného prožívala, vyplývá ze skutkových zjištění, která byla podkladem pro výrok o vině obviněného zločinem týrání svěřené osoby. Byly proto dostatečně prokázány okolnosti zakládající nárok na náhradu nemajetkové újmy. 44. Pokud jde o formu a výši přiznaného odškodnění za způsobené duševní útrapy, platí podle § 2951 odst. 2 o. z., že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Samotné určení výše nemajetkové újmy je přitom věcí soudcovského uvážení, při kterém je nutno pečlivě zohlednit všechny zjištěné okolnosti daného konkrétního případu. Uvedeným požadavkům, pokud jde o přiměřené zadostiučinění, které bylo poškozené přiznáno ve výši 100 000 Kč, soudy nižších stupňů dostály. Soud prvního stupně uvážil, že k takové výši přiměřeného zadostiučinění nepožaduje znalecké zkoumání (na rozdíl obvykle od odškodnění bolesti či ztížení společenského uplatnění – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.). Přihlédl pak k dlouhé době, po kterou k týrání docházelo, k povaze, okolnostem a intenzitě, za kterých se tak dělo, i k tomu, jaký mělo týrání dopad na poškozenou a jaké duševní útrapy musela tato vytrpět. Oba soudy poukázaly rovněž na to, že přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění zdaleka nepřesahuje možnosti obviněného, což není primárním kritériem, nicméně lze je zohlednit v tom smyslu, že určená částka nebude (v daném případě zcela jistě) mít na obviněného likvidační dopad. Tyto odůvodněné úvahy soudů nižších stupňů je možno označit za sice stručné, avšak přiléhavé a přiměřené okolnostem nyní projednávaného případu. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nevybočily ze zákonného rámce ani z mezí soudcovského uvážení a nedopustily se libovůle, která by vyžadovala zásah dovolacího soudu do adhezního výroku. 45. Námitky obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [resp. za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tak jsou zjevně neopodstatněné. V. Závěr 46. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [resp. za případného užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], pokud byly vůbec pod ně podřaditelné, shledal zjevně neopodstatněnými. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 47. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu