7 Tdo 401/2026-793 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání obviněné D. V. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 3 To 86/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 12/2025 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. V. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2025, č. j. 11 T 12/2025-652, byla obviněná D. V. uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za který jí byl uložen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu. 2. Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 To 86/2025-710, o odvolání obviněné proti výrokům o vině a trestu a o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné rovněž do výroků o vině a trestu tak, že k odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, za který ji odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a rovněž rozhodl výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné nahradit čtyřem poškozeným škodu i nemajetkovou újmu, a to ve stejném rozsahu, jak rozhodl soud prvního stupně. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudů vyjádřených ve výroku rozsudku odvolacího soudu (shodně jako ve výroku soudu prvního stupně) obviněná spáchala zločin vraždy tím, že dne 4. 12. 2024 kolem 23:54 hodin v Brně v rodinném domě v ulici XY v pronajatém pokoji obývaném obviněnou a spolubydlícím B. A., nar. XY (dále jen „poškozený“), po předchozí slovní rozepři, po které došlo k fyzickému napadení obviněné poškozeným, který ji opakovaně udeřil do obličeje a kopal na zemi bosýma nohama a přítele obviněné M. Ř. udeřil pěstí do obličeje, obviněná v době potyčky bodla poškozeného kuchyňským nožem s délkou ostří 12 cm do levého boku tak, že rána pronikla do hloubky 9 cm kůží a podkožím tukovou tkání do pobřišnicového prostoru, přičemž v důsledku této rány nedošlo ke zranění žádného orgánu, a poté ve chvíli, kdy byl poškozený na odchodu z pokoje a sdělil, že jde zavolat policii, vzala obviněná stejný nůž, přistoupila k odcházejícímu poškozenému, který k ní byl natočen zády, a bodla ho do oblasti vpravo od hrudní páteře, přičemž bodnořezný kanál o délce 9 cm prošel 9. mezižebřím do dolního laloku pravé plíce do hloubky 4 cm, došlo k přetnutí drobných průdušek a větví plicní tepny, ke krvácivému šokovému stavu a ke smrti poškozeného. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, ve kterém odkázala na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů uvedla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Těmito důkazy měly být výpovědi obviněné a svědků V. S. a M. Ř., které soud údajně nesprávně hodnotil. Podle obviněné z nich vyplynulo, že poškozený byl iniciátorem fyzického konfliktu, ona jednala v situaci bezprostředního útoku, ovlivněná strachem a dalšími okolnostmi, což soudy vůbec nevzaly v úvahu. Oba uvedení svědci shodně popsali situaci jako chaotickou, dynamickou a charakterizovanou agresivitou ze strany poškozeného, navzdory tomu soudy dospěly k závěru o tom, že jeho útok na obviněnou byl nízké intenzity. Dovolatelka nesouhlasila rovněž s tím, jakou váhu soudy přiznaly výpovědi svědkyně V. S., a to i přes její výraznou intoxikaci alkoholem a mnohé rozpory ve výpovědích, naopak výpověď svědka M. Ř. byla bez odůvodnění upozaděna. Nebyly provedeny žádné důkazy směřující k objasnění osobnosti poškozeného a jeho předchozího agresivního chování. Soudy hodnotily důkazy selektivně a došlo tak k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s obsahem důkazů a k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. 5. Dále obviněná namítla, že skutkový děj neodpovídá závěrům znaleckého dokazování, neboť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, připustil více variant průběhu skutkového děje, vyjádřil nejistotu ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného a konstatoval, že zranění obviněné odpovídají jejímu popisu fyzického napadení, čímž potvrdil její verzi události. To vše má zpochybňovat nejen závěry o intenzitě útoku, ale především závěr o jednání obviněné s rozmyslem. Soudy tak upřednostnily jednu z možných skutkových verzí jdoucí v neprospěch obviněné, aniž by se vypořádaly s provedenými důkazy, zejména se závěry uvedeného znaleckého posudku. Tím porušily zásadu in dubio pro reo. 6. Dovolatelka se vymezila i proti tomu, že soudy založily svá skutková zjištění na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž podle ní vykazoval závažné nedostatky. Nezabýval se její anamnézou, zejména traumatickým dětstvím, kdy byla vystavena psychickému i fyzickému násilí, nehodnotil, jak se tyto zkušenosti promítly do jejího chování v konfliktních a stresových situacích, neanalyzoval vliv akutní stresové reakce obviněné v okamžiku útoku ani souběžný efekt alkoholové intoxikace a osobnostních charakteristik. Soudy měly tyto nedostatky odstranit, zejména doplnit dokazování nebo opatřit revizní znalecký posudek. Pokud tak neučinily, porušily zásadu uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř., jakož i právo obviněné na spravedlivý proces. 7. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná uvedla, že naplnění znaku rozmyslu nevyplývá z provedeného dokazování. Zopakovala, že bylo prokázáno, že celý konflikt probíhal v extrémně vypjaté, chaotické a dynamické situaci, v níž čelila bezprostřednímu fyzickému útoku, byla ve stavu stresu, strachu o svůj život a současně pod vlivem alkoholu, v časové tísni a pod silným psychickým tlakem. Její jednání bylo reakcí na probíhající útok, nikoli výsledkem předchozí úvahy či plánování. Tyto okolnosti jsou svou povahou neslučitelné s existencí rozmyslu, který předpokládá časový prostor pro racionální úvahu a zvážení vlastního jednání, přičemž to musí být výsledkem vědomého rozhodnutí, nikoli impulzivní reakce na bezprostřední podnět. Konstatovala, že soudy tyto okolnosti nesprávně posoudily, zejména z hlediska nutné obrany či alespoň excesu z ní. Vyjádřila názor, že absenci rozmyslu potvrzují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle obviněné nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by podporoval závěr, že jednala s cílem poškozeného usmrtit a že by své jednání předem uvážila. Všechny důkazy naopak svědčí o tom, že jednala impulzivně, v afektu a ve strachu, tedy ve stavu, který je typický pro obranné jednání nebo exces z něj. 8. V závěru dovolání obviněná namítla nepřiměřenost trestu s tím, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními okolnostmi případu. Soudy nevzaly v úvahu zásadní okolnosti případu, zejména že jednala v podmínkách bezprostředního fyzického útoku, ve stavu výrazného stresu, strachu a ovlivnění alkoholem, a nezohlednily ani její osobnostní charakteristiky a životní anamnézu. Došlo tak k porušení principu proporcionality trestní represe. 9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby Nejvyšší soud – shledá-li pro to splněné podmínky – sám ve věci rozhodl tak, že její jednání právně posoudí zejména „bez naplnění znaku rozmyslu a při rozhodování zohlední všechny okolnosti případu významné jak pro právní kvalifikaci, tak pro výměru trestu“. 10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatovala, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná svými námitkami nevyjádřila zjevný rozpor ve smyslu uvedeného důvodu, nýbrž pouze zpochybnila výsledky provedeného dokazování, a domáhala se toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem. K námitkám stran neúplného dokazování připomněla, že návrh na zpracování revizního znaleckého posudku byl ze strany nalézacího soudu odmítnut, přičemž v odvolacím řízení obviněná již žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesla. Pokud jde o námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle státní zástupkyně nebylo zjištěno, že by u obviněné došlo k silnému rozrušení v důsledku strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, protože obviněná musela vnímat intenzitu svého napadání, která nebyla nijak vysoká. Nedošlo ani k předchozímu zavrženíhodnému jednání poškozeného. Nebyly tak splněny podmínky k tomu, aby byla obviněná uznána vinnou zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž bylo vyloučeno, že by jednala v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť zaútočila na poškozeného až v momentě, kdy on již s fyzickým násilím proti ní skončil, což dal jasně najevo odchodem z místnosti. Z použitého nože a způsobu útoku státní zástupkyně dovodila, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu, přičemž ze zjištěných okolností činu vyplývá, že poškozeného úmyslně usmrtila s rozmyslem ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky stran nepřiměřenosti trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a nenastala situace, kdy by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. 11. Obviněná v replice nesouhlasila s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, jež se podle ní nevypořádalo s podstatou dovolacích námitek, které vytýkají extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými i právními závěry soudů, deformaci obsahu důkazů a jejich selektivní hodnocení, spornost závěru, že útok poškozeného byl nízké intenzity, a především nesprávnost závěru, že obviněná jednala s rozmyslem. Obviněná v podstatě zopakovala námitky, které uplatnila již v předchozím průběhu řízení včetně dovolání, a opětovně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. 12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 14. Obviněná v dovolání odkázala na první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítla tedy zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Žádná její námitka však uplatněné variantě dovolacího důvodu neodpovídá. 15. Argumentace dovolatelky je velmi podobná té, kterou vznášela v předchozích stadiích trestního řízení. Těžištěm její obhajoby bylo tvrzení, že soudy pominuly zásadní okolnost, že ona se jen bránila brutálnímu útoku ze strany poškozeného, který celý konflikt vyprovokoval. Bodnutí poškozeného tak podle ní bylo jen důsledkem vyhrocené situace iniciované poškozeným, z něhož měla strach. Tímto způsobem argumentovala obviněná i v rámci mimořádného opravného prostředku. 16. Z obsahu dovolání lze usoudit, že z těch rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, obviněná fakticky napadala zjištění, podle kterého poškozeného bodla až poté, co jejich vzájemný konflikt skončil a on opouštěl byt. V dovolání uvedla, že poškozeného bodla v reakci na probíhající násilí z jeho strany. Námitky ovšem nebyly koncipovány způsobem, z něhož by vyplývalo, že namítá zjevný rozpor uvedeného zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněná v dovolání odkazovala na výpovědi svědků V. S. a M. Ř. i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a údajný zjevný rozpor vyvozovala z vlastního (zcela dezinterpretačního) hodnocení těchto důkazů. Námitky obviněné se tak míjejí s dovolacím důvodem, pokud jím je zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. 17. Důkazním podkladem zjištění, že obviněná zasadila druhé, smrtelné bodnutí poškozenému v okamžiku, kdy jejich vzájemný konflikt již skončil a on odcházel z bytu, byla především svědecká výpověď V. S., která v průběhu trestního řízení několikrát zcela konzistentně a jednoznačně uvedla, že obviněná poškozeného bodla, když stál u dveří a odcházel s tím, že jde zavolat policii. Obviněná k němu zezadu přiběhla a se slovy „ty hajzle“ nebo „ty kurvo“ ho bodla. Poškozenému se přes tričko rozlila krev od páteře doleva k boku. Poškozený si poté sáhl na tričko, otevřel dveře a odešel. Tomuto popisu odpovídaly i závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, že druhá (smrtelná) rána vznikla útokem ze strany druhé osoby, a to střední až velkou intenzitou, přičemž nejpravděpodobnější bylo postavení útočníka za zády poškozeného. Znalec zároveň vyloučil, že by obě rány vznikly pasivním způsobem, například v podobě upadnutí či nalehnutí poškozeného na nůž. Tyto důkazy tak vyvrátily v čase se měnící obhajobu obviněné, která nejprve tvrdila, že neví, jak poškozený utržil dvě bodná zranění, že asi v průběhu jejich hádky nalehl na nůž, který držela v ruce kvůli přípravě jídla, aby posléze uvedla, že obviněného bodla, ale pouze ze strachu, protože na ni zrovna útočil. Nutno dodat, že svědek M. Ř. se k samotným bodnutím vůbec nevyjadřoval, jeho tvrzení byla vágní a okrajová, což soudy vysvětlily tím, že se snažil nepřitížit obviněné jakožto své partnerce. Pokud tedy soudy na základě provedených důkazů dospěly k popsanému skutkovému zjištění vyjádřenému rovněž v tzv. skutkové větě výroku o vině, tj. že obviněná poškozeného bodla vpravo od hrudní páteře ve chvíli, kdy byl na odchodu z pokoje a sdělil, že jde zavolat policii, nelze ve věci shledat žádný zjevný rozpor ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. 18. Dovolatelka napadala i závěr soudů vyjádřený v odůvodnění jejich rozhodnutí ohledně povahy a intenzity vzájemné hádky, která proběhla před smrtelným bodnutím poškozeného do zad. Taková námitka se netýkala rozhodného skutkového zjištění určujícího pro naplnění znaků trestného činu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nicméně dodává, že tvrzení obviněné ohledně „brutality útoku ze strany poškozeného“ bylo součástí její obhajoby i v dřívějších fázích trestního řízení. Tvrdila, že jednala v silném rozrušení, které plynulo mj. z předchozího velmi agresivního napadení ze strany poškozeného, což mělo odůvodňovat právní kvalifikaci podle § 141 tr. zákoníku – takového právního posouzení se však v dovolání již nedomáhala. Kromě toho na verzi obviněné stran intenzity konfliktu s poškozeným soudy zcela správně nepřistoupily, jelikož na její pravdivost neukazovaly žádné objektivní důkazy. Provedené důkazy včetně výpovědí obou přítomných svědků sice skutečně potvrdily, že před tím, než došlo ke smrtelnému zranění poškozeného, proběhla verbální a následně i fyzická roztržka mezi oběma jmenovanými, kterou vyprovokoval poškozený z malicherných důvodů, nicméně v jejím průběhu nebyla obviněná poškozeným „brutálně zmlácena“, jak tvrdila. Jednalo se spíše o vzájemný situační konflikt, vyprovokovaný sice poškozeným, ale živený rovněž impulsivitou a alkoholovým opojením obviněné, v důsledku kterého si oba aktéři odnesli určitá fyzická zranění. Obviněná dostala v důsledku zjevné fyzické převahy poškozeného několik úderů do obličeje a kopnutí do břicha bosou nohou, naproti tomu poškozený byl obviněnou pobodán, a to nožem o délce čepele 12 cm, který mu obviněná zabodla do boku, aniž nůž zasáhl nějaký životně důležitý orgán. Tato skutková zjištění následně našla odraz i v popisu skutkového děje ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (Vrchní soud v Olomouci skutková zjištění soudu prvního stupně beze změny přijal). Ze soudně lékařského znaleckého posudku i z protokolu o prohlídce těla obviněné s fotodokumentací vyplynulo, že útok poškozeného na obviněnou (na rozdíl od útoku obviněné, která poškozeného bodla) musel být zcela zjevně nízké intenzity, jelikož nezanechal téměř žádná zranění (obviněná měla jen drobnou krevní podlitinu na pravé paži a menší odřeninu na koleni). Tvrzení dovolatelky, že závěr soudů o nízké intenzitě útoku ze strany poškozeného není ničím podložen, se tak nezakládá na pravdě. 19. Stejně tak je nutné odmítnout tu část dovolání, která se týkala dvou znaleckých posudků. V prvním případě se obviněná vyjadřovala ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, u něhož naprosto dezinterpretovala jeho zjištění a dovozovala závěry zcela opačné, než tento znalec učinil, například že měl připustit více možných variant vzniku zranění poškozeného a že nevyloučil, že by zranění mohla vzniknout při pasivním kontaktu v rámci potyčky. To mělo podle obviněné potvrzovat její verzi skutkového děje, a soudy tak porušily zásadu in dubio pro reo. Jak bylo řečeno výše, takové námitky nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud připomíná, že závěry uvedeného znaleckého posudku naopak (v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy) vylučovaly obhajobu obviněné (která se navíc měnila v čase) a poměrně jednoznačně potvrzovaly tu verzi skutkového děje, podle které došlo ke smrtelnému zranění poškozeného v důsledku útoku jiné osoby vedeného zezadu. 20. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení jejího duševního stavu obviněná zcela odmítla s tím, že údajně vykazoval závažné nedostatky. Nutno uvést, že prakticky totožnou námitku vznesla obviněná již v odvolacím řízení. Vrchní soud v Olomouci však na její výhradu reagoval a vyvrátil opodstatněnost vznesených argumentů, zejména že by se znalec nezabýval její osobní anamnézou (dětstvím a prožitými traumaty) či vlivem alkoholu na její chování. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 13 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Uvedená námitka (kromě toho, že není dovolacím důvodem) zjevně není opřena o relevantní skutečnosti a soudy nijak nepochybily, pokud ze zmiňovaného znaleckého posudku vycházely. 21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě námitky obviněné nenaplňují. 22. Námitky odpovídající druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (procesně nepoužitelný důkaz) obviněná neuplatnila. 23. Ve vztahu ke třetí variantě tohoto dovolacího důvodu (opomenutý důkaz) lze z obsahu dovolání dovodit, že obviněná ji měla za naplněnou opomenutím důkazu revizním znaleckým posudkem, který navrhovala vyžádat k revizi znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že námitky proti zmiňovanému znaleckému posudku měla obhajoba již v přípravném řízení (včetně návrhu na přibrání revizního znalce). Tímto požadavkem se policejní orgán zabýval, neshledal však námitky obhajoby relevantními, proto návrh na vypracování revizního znaleckého posudku s podrobným odůvodněním odmítl (viz č. l. 493 trestního spisu). Následně se takový požadavek opakoval v řízení před soudem u hlavního líčení. Byť se k němu soud prvního stupně výslovně nevyjádřil, Vrchní soud v Olomouci se tomuto návrhu věnoval a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč byl takový důkaz nadbytečný – ve zmiňovaném psychiatrickém posudku nezjistil žádné tvrzené vady, neměl pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti, pro přibrání revizního znalce proto nebyl žádný důvod. Nutno dodat, že v odvolacím řízení již obhajoba žádný návrh na doplnění dokazování nevznesla, k uvedenému dřívějšímu návrhu se nicméně Vrchní soud v Olomouci vyjádřil očividně z tohoto důvodu, aby bylo učiněno zadost ústavnímu požadavku přesvědčivě odůvodnit, proč bylo v řízení před soudem provedení navrženého důkazu odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že ani z tohoto hlediska nedošlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítala obviněná ve svém dovolání. 24. Námitka obviněné podřaditelná pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 25. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 26. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku obviněné, že nebyl naplněn kvalifikační znak jednání „s rozmyslem“ podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. 27. Částečně se dovolací argumentace obviněné odvíjela od jiné než soudy zjištěné verze skutkového děje, tj. že se k bodnutí poškozeného uchýlila z důvodu probíhajícího útoku z jeho strany. Nejvyšší soud však při hodnocení dovolacích námitek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vycházel ze soudy ustáleného skutkového stavu. Při jeho akceptování je námitka obviněné zjevně neopodstatněná. 28. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil přesvědčení, že obviněná jednala v prudkém afektu, do kterého se dostala v důsledku útoku ze strany poškozeného. Absenci jednání s rozmyslem odůvodnil dále poukazem na povahu obviněné (vykazuje emočně nestabilní, impulsivní, maladaptivní a disociální rysy) a velmi krátký časový odstup mezi útokem poškozeného a vlastním bodnutím. Odvolací soud se od takového závěru odchýlil a zdůraznil skutečnost, že teprve po skončení konfliktu, v okamžiku, kdy poškozený oznámil, že jde zavolat policii, a odcházel ke vstupním dveřím od bytu, vzala obviněná nůž, který neměla při sobě (ležel na stole), a s nadávkami se rozeběhla k poškozenému, kterého bodla do zad. Dovodil, že obviněná měla prostor pro (byť velmi krátkou) úvahu a kvalifikační znak usmrcení „s rozmyslem“ tudíž považoval za naplněný, v důsledku čehož došlo (při nezměněných skutkových zjištěních) k překvalifikovaní jednání obviněné z prosté vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku na premeditativní vraždu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. 29. Nejvyšší soud shledal, že lze akceptovat závěr odvolacího soudu, pokud dovodil naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, konkrétně že obviněná jednala s rozmyslem. Na naplnění tohoto znaku lze usuzovat zejména z okolností, za nichž k činu došlo. 30. Na úvod je možné uvést, že rozmysl jiného úmyslně usmrtit ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu, kdy pachatel zváží své jednání a na základě toho jiného úmyslně usmrtí. Jednání s rozmyslem je na jedné straně nutno odlišovat od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména v afektu a podobných stavech, na druhé straně od jednání po předchozím uvážení. V případě rozmyslu může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení ve smyslu druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, což je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. Rozmysl zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1467 až 1468). U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem (srov. rozhodnutí publikované č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). 31. Pokud jde o jednání v afektu, lze dodat, že afekt představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající, nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. Raboch, J., Zvolský, P. Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén, 2001, str. 130). Afektem se rozumí silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, str. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (Gillnerová, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů. Praha: Fortuna, 2000, str. 7). 32. Zjištěné okolnosti posuzovaného případu svědčí o tom, že obviněná nepřišla spolu se svědky V. S. a M. Ř. na místo činu (do bytu, ve kterém bydlela spolu s poškozeným) s vražedným úmyslem. Atmosféra v bytě se však brzy po jejich příchodu vyostřila. Začala hádka mezi poškozeným a obviněnou, která byla zpočátku jen ve verbální rovině a následně přešla i ve vzájemné fyzické napadání. Byť první bodnutí do boku poškozeného nikdo neviděl, lze usuzovat na to, že k němu došlo právě při této vzájemné potyčce (viz popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu). Svědkyně V. S. totiž vypověděla, že části jejich hádky nebyla přítomna (když ošetřovala svědka M. Ř.) a následně viděla jen jedno bodnutí, k němuž došlo bezprostředně před odchodem poškozeného z bytu. Jelikož však byl poškozený zasažen dvěma ranami nožem (rána do boku, která nezranila žádný orgán, a rána do oblasti zad vedle páteře, která pro něj byla smrtelná), v době svého odchodu musel být již předtím jednou bodnut. Na správnost takového úsudku poukazuje i chování poškozeného, který – očividně v reakci na pobodání ze strany obviněné v rámci jejich vzájemné potyčky – se rozhodl celou situaci nahlásit na policii. Stěží by se rozhodl pro takový krok, kdyby mezi nimi došlo k „pouhé“ rvačce, při které by obviněnou opakovaně udeřil do obličeje a kopal na zemi, jelikož v takové situaci by naopak on jako hlavní agresor a iniciátor potyčky měl mít obavu z nahlášení na policii. Je tak zjevné, že primárním důvodem pro jeho rozhodnutí odejít z bytu a obrátit se na policii bylo právě bodnutí ze strany obviněné, které vyhodnotil jako jednání nepřiměřené, které si nechtěl nechat líbit. 33. Pro první fázi posuzovaného činu (tedy tu část skutkového děje, která byla ohraničena ukončením roztržky mezi poškozeným a obviněnou) je skutečně příznačná jistá dynamičnost a impulsivnost, kdy hádka mezi oběma aktéry byla prudká a nezůstala jen v rovině slovní, naopak poškozený proti obviněné použil i násilí v podobě kopanců a úderů do hlavy. Nutno dodat, že byť to byl poškozený, kdo byl iniciátorem celého konfliktu, významnou roli v eskalaci jejich hádky hrála rovněž výbušná a impulsivní povaha obviněné. Násilí v tomto sporu navíc nebylo jednostranné, jak se snažila tvrdit obhajoba, jejíž narativ stavěl obviněnou do role pasivní oběti. Jak bylo uvedeno výše, obviněná na poškozeného v reakci na jeho agresivní chování zaútočila nožem s ostřím 12 cm, který do něj zabodla v oblasti levého boku. 34. Rozhodným mezníkem pro posouzení, zda obviněná jednala s rozmyslem, byl okamžik, kdy se poškozený rozhodl konflikt ukončit a odcházel z bytu s prohlášením, že jde věc nahlásit policii. Obviněná věděla, jaký je důvod jeho rozhodnutí (obviněná jej bodla) a jaké důsledky to pro ni může mít (ostatně v podobné situaci se v minulosti již ocitla, když pobodala svého bývalého druha). V tomto momentu (byť trval pravděpodobně sotva pár vteřin) měla příležitost uvědomit si závažnost situace, své možné další kroky i jejich důsledky. Uchopila (opět) nůž a s nadávkami směrem k poškozenému (podle svědkyně V. S. uvedla „ty hajzle“ nebo „ty kurvo“) se rozeběhla směrem k němu a zezadu mu zasadila druhou a tentokrát smrtelnou ránu nožem, v důsledku které poškozený následně na chodbě domu zemřel. 35. Odvolací soud tak správně vyhodnotil, že obviněná jednala s rozmyslem (byť jeho odůvodnění stran naplnění tohoto znaku je poměrně stručné), neboť takový závěr vyplývá z průběhu celého situačního konfliktu i z chování obviněné. Byť bylo původní jednání obviněné (první bodnutí poškozeného) pravděpodobně skutečně vyvolané emočně vypjatou situací z hádky mezi oběma aktéry, vše ukazuje na to, že navazující jednání (druhé a smrtelné bodnutí) bylo jednáním rozmyšleným. V této další fázi činu, která nastala po skončení fyzické potyčky a předcházela druhému bodnutí poškozeného, měla obviněná prostor i čas na zvládnutí svých rozjitřených emocí, měla možnost nechat poškozeného odejít, z výše uvedených důvodů se však vědomě rozhodla jej zastavit. Je zřejmé, že její motivací pro takový krok byla pomsta i strach z udání a jeho dalších následků. Za tím účelem záměrně sáhla po zbrani (noži s délkou čepele 12 cm), která byla plně způsobilá takový účel splnit. Mířila nožem do oblasti trupu, kde jsou uloženy životně důležité orgány, útočila střední až velkou intenzitou, nůž pronikl do těla poškozeného téměř až po rukojeť (oba bodné kanály měly 9 cm), přičemž druhá rána přivodila poškozenému zranění, v jejichž důsledku nastal krvácivý šokový stav, kterému poškozený záhy podlehl. Obviněná zvážila své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení poškozeného, tak i proti němu, zvolila k tomu vhodné prostředky k provedení činu a zvážila i rozhodné důsledky činu. Její jednání proto naplňuje kvalifikační znak rozmyslu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. 36. Z těchto důvodů jsou námitky dovolatelky stran absence rozmyslu zjevně neopodstatněné. Pokud Vrchní soud v Olomouci kvalifikoval zjištěný skutek obviněné jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nejde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 37. Z kontextu dovolání se dalo rovněž usoudit, že obviněná naznačovala existenci okolností vylučujících protiprávnost (konkrétně nutné obrany). K tomu je možné jen ve stručnosti uvést, že tato opakovaná námitka je bezezbytku vystavěna na zcela odlišné verzi skutkového děje opakovaně předestírané obviněnou, tedy že se jen bránila útoku ze strany poškozeného. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem. Pro podrobnější odůvodnění Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 38. Námitky obviněné týkající se beztrestnosti jejího jednání s poukazem na ustanovení o nutné obraně se míjí s důvody dovolání uvedenými v § 265b tr. ř. K dalším dovolacím námitkám 39. Námitky dovolatelky týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu nejsou podřaditelné pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a to ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). To platí přesto, že přiměřenost trestu jinak je záležitostí aplikace hmotného práva. Tento závěr vyplývá ze vzájemného vztahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které upravuje obecný hmotněprávní dovolací důvod, a ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které upravuje zvláštní hmotněprávní dovolací důvod stanovený speciálně ve vztahu k výroku o trestu. Z tohoto vztahu obecného a zvláštního je nutno dovodit, že má-li být výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Jinak by se ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. stalo zcela nadbytečným. Tento dovolací důvod obviněná neuplatnila a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na 13 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou jí byl uložen jako přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 140 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od 12 do 20 let. 40. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do pravomocného výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň porušuje ústavní zásadu proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). O nic takového se v posuzované věci nejedná. Obviněné byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Tím bylo v dostatečné míře vyjádřeno vše, co bylo možné hodnotit v její prospěch, zejména skutečnost, že navzdory bohaté kriminální minulosti uplynula delší doba, po kterou obviněná vedla řádný život. Tím, že Vrchní soud v Olomouci neuložil mírnější trest, nijak neporušil zásadu proporcionality trestní represe ani právo obviněné na spravedlivý proces. Závěrem 41. Nejvyšší soud dovolání obviněné D. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je dílem zjevně neopodstatněné a dílem bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu