7 Tdo 412/2026-719 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání obviněného Š. R. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 7 To 136/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. R. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2025, č. j. 5 T 7/2025-632, byl obviněný Š. R. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to specifikovaného bodnořezného nástroje (mačety). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Uvedeného zločinu ve stadiu pokusu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v Plzni dne 13. 3. 2025 v době kolem 13:30 hod., na volném prostranství bike parku mezi Nákupním centrem P., XY XY a XY ulicí, po předchozí slovní a fyzické rozepři s poškozeným J. Š., jej v úmyslu usmrtit bodl do oblasti břicha doneseným bodnořezným nástrojem (mačetou) vpředu s břitem a v jeho středové části s pilovitým břitem o délce čepele 48 cm, šířce čepele cca 4 cm, čímž mu způsobil bodné poranění tkáně jater s krvácením z poraněné jaterní tepny a pravé jaterní žíly, s průnikem poranění přes bránici do pohrudniční dutiny vpravo do dolní pravé plíce (s její nevzdušností), s výpotkem v pohrudniční dutině vpravo a zlomení VIII. žebra vpravo, kdy poškozený byl tímto zraněním bezprostředně ohrožen na životě velkou krevní ztrátou z poraněných jater a smrtelnému následku bylo zabráněno podáním transfuze krve a plazmy na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice v Plzni a urgentním chirurgickým otevřením dutiny břišní s ošetřením poraněných jater a okolí tamponádou a následnou revizí dutiny břišní s nutností odstranit část poraněných jater a provedení opichů poraněné pravé jaterní žíly a jaterní tepny, kdy toto zranění si vyžádalo hospitalizaci poškozeného na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice v Plzni od 13. 3. 2025 do 3. 4. 2025. 3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2026, č. j. 7 To 136/2025-653, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku (správně usnesení) odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Předně nesouhlasil s tím, jak soudy hodnotily výpovědi svědků a poškozeného. Jediným přímým svědkem byl právě poškozený, který je uživatelem omamných látek a mnohonásobným recidivistou odsouzeným i pro násilné trestné činy. Svědkyně M. S. a A. Z. nebyly přímými svědkyněmi a rovněž se jedná o uživatelky omamných látek, přesto byly jejich výpovědi označeny za věrohodné. Nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že svědkyně A. Z. měla v minulosti konflikt s obviněným a se svědkyní M. S., pročež si mohla svou výpověď přibarvit, aby nepoškodila poškozeného coby jejího životního partnera. Svou výpověď si pak mohla promyslet, neboť bezprostředně po činu byla pod vlivem omamných látek a nevypovídala. Tato svědkyně též po činu manipulovala s nožem, který se nacházel vedle poškozeného v místě jeho ošetření, což potvrdil i zasahující policista O. S. Soudy podle něj nepochopitelně nevyslechly právě zasahující policisty, kteří mohli potvrdit, že bylo možné, aby poškozený měl nůž při konfliktu u sebe. Svědkyně M. S. pak v průběhu řízení několikrát změnila svou výpověď, přičemž to byla právě ona, kdo volal obviněnému, aby jí přišel pomoci a následně vyhodila mačetu do řeky. 6. Stran výpovědi poškozeného konstatoval, že byla bez bližšího zkoumání označena za nevěrohodnou, ačkoli poškozený připustil, že mezi nimi došlo ke vzájemnému konfliktu, který vyústil v jeho zranění. Potvrdil, že chodí běžně ozbrojen a s touto skutečností byl obviněný seznámen. Nelze tak klást k tíži obviněného, že se pro svou obranu a ochranu svědkyně M. S., která je matkou jeho syna, vyzbrojil mačetou. Poškozený rovněž uvedl, že jej obviněný nechtěl usmrtit. Soudy vycházely především z délky mačety a zvolání, které uvedla pouze svědkyně A. Z. Dále nesouhlasil se soudy stanoveným motivem jeho jednání, neboť poškozený ani žádná ze svědkyň neuvedla, že obviněný šel na místo s cílem usmrtit poškozeného. 7. Znalecký posudek rovněž jednoznačně neprokázal, že mačetu vyndal z deštníku, v němž ji na místo přinesl, a úmyslně bodl poškozeného. Nebylo ani prokázáno, zda zranění poškozeného nemohlo vzniknout v důsledku konfliktu mezi poškozeným a obviněným. Poškozený se rovněž nepřipojil k řízení s odškodněním jeho zranění, neboť si je vědom svého podílu na výsledku potyčky. Pro obviněného je pak v důsledku jeho dřívějších zranění ruky v podstatě nemožné sevřít nástroj tak, aby mohl vést útok popsanou intenzitou. Nebylo také jednoznačně potvrzeno, zda žebro poškozeného nebylo zlomeno již v době incidentu. 8. Dovolatel také trval na tom, že nebyla naplněna skutková podstata přisuzovaného zločinu vraždy, neboť nebyl prokázán jeho přímý či nepřímý úmysl usmrtit poškozeného. Dané místo na těle mohlo být zasaženo neúmyslně při potyčce s poškozeným. K velikosti použité mačety odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, podle něhož povaha nástroje použitého k útoku, místo na těle poškozeného, kam útok směřoval, způsob útoku a intenzita bodnutí samy o sobě nesvědčí o vražedném úmyslu pachatele, jenž by musel vyplývat z dalších skutečností. Dále poukázal na rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 406/2016, jenž akcentuje bezpečné prokázání úmyslu pachatele spáchat trestný čin vraždy, kterýžto závěr nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit. Dovolatel nebyl v daném případě srozuměn s následkem, neboť v prvních chvílích ani netušil, že poškozeného bodl a jaké zranění mu způsobil. Pokud nebyl prokázán jeho úmysl, musí soud při svém rozhodnutí vycházet ze zásady in dubio pro reo. V daném případě nelze bez dalšího říci, že dovolatel měl v úmyslu usmrtit poškozeného, neboť tento byl dovozen pouze z okolností provázejících jednání obviněného. 9. Právní kvalifikace proto byla nesprávně stanovena, neboť došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let. S ohledem na uvedenou trestní sazbu je trest ve výši deseti let nepřiměřený. 10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek (správně usnesení) odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto přikázal nové projednání a rozhodnutí, popřípadě aby zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatel svou argumentaci nevymezil způsobem odpovídajícím dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Celkový obsah vznesených námitek vyhodnotil jako deklaraci porušení zásady in dubio pro reo, přičemž s odkazy na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu učinil závěr o možnosti přezkumu toliko extrémního porušení nabývajícího závažnosti porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V projednávané věci však zásada porušena nebyla, neboť soudy neměly pochybnosti, což i vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle přesvědčení státního zástupce pak obviněnému neprospívají ani jím citované dva judikáty. Jednak poukázal na skutečnost, že svědkyně A. Z. zaznamenala výkřiky dovolatele po útoku „teď ti tam bude chcípat“, aniž by se obviněný jakkoli snažil zamezit takovému následku, a jednak je jeho obhajoba, že v prvních chvílích ani netušil, že poškozeného bodl, v rozporu se silou předmětné bodné rány, při níž došlo i ke zlomení žebra poškozeného. Konečně měl za to, že dovolání neobsahuje žádnou argumentaci odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 15. Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné konstatovat, že obviněný jednak rozporoval průběh skutkového děje a hodnocení důkazů (především výpovědi svědků) ze strany soudů, a jednak negoval naplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu vraždy. 16. Stran uvedených námitek skutkového charakteru je nutno konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace není podřaditelná pod zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nevybočila z pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů uskutečněným soudem prvního stupně. Dovolatel výslovně nedefinoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů, kdy toliko rozporoval věrohodnost výpovědi poškozeného (u tohoto nadto ne příliš jasně) a svědkyň M. S. a A. Z., a deklaroval nejednoznačné prokázání stěžejního bodnutí poškozeného. 17. Existence případného zjevného rozporu (ve smyslu první v úvahu připadající alternativy předmětného důvodu dovolání) však nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo. 18. Proto jen nad rámec je nutno upřesnit, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přičítaného trestného činu, byla opřena zejména o výpovědi svědkyň M. S. a A. Z., které korespondovaly s kamerovými záznamy, nálezem mačety (viz protokol o ohledání místa nálezu věci včetně fotodokumentace), znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetika, specializace zkoumání lidského biologického materiálu, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Stran výpovědi poškozeného dovolatel na jednu stranu poukazoval na jeho trestní minulost a skutečnost, že se jedná o uživatele omamných látek, na druhou stranu nesouhlasil s označením jeho výpovědi za nevěrohodnou, neboť tento potvrdil vzájemný konflikt, fakt, že obviněného nechtěl usmrtit, jakož i to, že chodí ozbrojen, přičemž se nepřipojil k řízení s odškodněním jeho zranění. Dovolací soud pak poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně osvětlil, proč tuto výpověď považoval za bezcennou, neboť se jevila jako ryze účelová ve snaze pomoci obviněnému (viz odstavec 8. odůvodnění jeho rozsudku). Z hlediska průběhu samotného konfliktu, jenž obviněný poněkud nejednoznačně rozporoval, lze nejprve konstatovat, že bylo postaveno najisto, že se vyzbrojil mačetou, přičemž mezi dovolatelem a poškozeným došlo k slovní a fyzické rozepři, z jejíhož rámce obviněný vybočil následným, nutno podotknout cíleným, bodnutím poškozeného (jak bude rozebráno dále). 19. Obdobně ve vztahu k případně nedůvodně neprovedeným důkazům [ve smyslu třetí alternativy daného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obviněný neupotřebil] lze konstatovat, že dovolatel toliko stručně zmínil, že soudy nepochopitelně nevyslechly zasahující policisty (konkrétně uvedl, že O. S. stvrdil nález nože na místě činu), kteří mohli potvrdit, že bylo možné, aby měl poškozený nůž při konfliktu u sebe. Nejvyšší soud proto rovněž toliko ve stručnosti (neboť se nejedná o podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním) reaguje připomenutím, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Soud prvního stupně považoval za nadbytečné vyslýchat uvedeného policistu a přiléhavě osvětlil, že nalezený červený nůž v konfliktu nijak nefiguroval (viz odstavce 15. a 16. odůvodnění jeho rozsudku). Proto ani samotné důkazní řízení nemohlo trpět daným deficitem, neboť bylo zdůvodněno zcela možným důvodem pro neakceptování důkazního návrhu, proč konkretizovaný důkazní návrh nebyl proveden. 20. Lze akceptovat, že dále obviněný částečně své výhrady soustředil vůči právnímu posouzení skutkového stavu, neboť v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval pochybení soudu v neprokázání subjektivní stránky trestného činu vraždy. 21. Dovolatel konkrétně uvedl, že závěru o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného J. Š. neodpovídá výpověď poškozeného, který konstatoval, že jej obviněný nechtěl usmrtit, jakož i to, že k zasažení mohlo dojít neúmyslně při potyčce s poškozeným. Akcentoval, že v prvních chvílích ani netušil, že poškozeného bodl a jaké zranění mu způsobil, přičemž jeho vražedný úmysl byl (v rozporu se zásadou in dubio pro reo) vyvozen pouze z okolností provázejících jeho jednání. Dále nesouhlasil se soudy stanoveným motivem jeho jednání, neboť poškozený ani žádná ze svědkyň neuvedla, že obviněný šel na místo s cílem usmrtit poškozeného. 22. Obviněný své výhrady směřující proti nenaplnění znaku zavinění ve formě úmyslu vyslovil z velké části na základě alternativního skutkového děje dovozeného vlastním přehodnocením jednotlivých důkazů. Avšak soudy obou stupňů pečlivě rozebraly, z jakých důvodů se nemohlo jednat o nahodilé bodnutí během probíhajícího konfliktu. V tomto ohledu je potřeba zmínit především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož závěry potvrzují, že se jednalo o cílený, aktivní útok proti exponované části lidského těla, který nebyl provázen chaotičností, nahodilostí či nějakým nekontrolovaným oháněním mačetou, ale záměrem do lokality břicha bodnout. O tom svědčí velká intenzita bodnutí s ohledem na délku bodného kanálu, přičemž útočník musel bodnořezný nástroj pevně svírat v ruce a vést poměrně rychle a intenzivně úder rukou proti břišní dutině poškozeného, a to velice pravděpodobně v poloze obou osob čelem k sobě. Jelikož o průběhu skutkového děje nevznikly pochybnosti, nebylo možné postupovat v souladu s principem in dubio pro reo. 23. Dále je vhodné v obecné rovině předestřít, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018). 24. Závěr soudů o naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se touto optikou jeví jako zcela přiléhavý. Obviněný (veden jakýmsi odvetným záměrem) zasadil poškozenému jednu ránu do oblasti břicha bodnořezným nástrojem – mačetou o délce čepele 48 cm a šířce čepele 4 cm, čímž mu způsobil ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně podrobně popsaná poranění, která poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě, zejména zasáhl životně důležité orgány (játra a okrajově plíci). 25. Relevantními skutečnostmi ve vztahu k prokázání zavinění ve vyžadované formě byla především zjištění o charakteru vražedného nástroje (tj. jednoznačně nástroje způsobilého přivodit smrtelná zranění poškozenému), již uvedená intenzita útoku stanovená na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž rovněž popsal způsob užití vylučující spoléhání se obviněného na to, že poškozeného nezasáhne nebo mu jen ublíží na zdraví, jakož i následný slovní doprovod obviněného vůči svědkyni A. Z. („teď ti tam bude chcípat“), jeho motiv ke konfliktu (avšak bez současného dovození rozmyslu či předchozího uvážení ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku) či snaha zbavit se zbraně a fakticky odstranit důležitý důkaz. Je pak všeobecně známou skutečností, že v místě, kam útočil, se nacházejí životně důležité orgány, tudíž si musel být vědom, že byť i jednou ranou může poškozeného usmrtit a s tímto následkem byl minimálně srozuměn, když nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný. K fatálnímu následku nedošlo nezávisle na vůli obviněného včasným lékařským zákrokem. Je pak zcela nerozhodné, zda poškozený uvedl, že jej obviněný nechtěl usmrtit, neboť na eventuální vražedný úmysl bylo možno usuzovat z ostatních okolností provázejících spáchání trestného činu. 26. V reakci na dovolatelem poukazovanou judikaturu Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, zabýval absencí vyjádření subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu vraždy ve výroku odsuzujícího rozsudku, jakož i nedostatečným odůvodněním úmyslu usmrtit poškozeného, na nějž bylo usuzováno pouze z charakteru užité zbraně a intenzity, počtu a umístnění bodných ran. I zde je pak uvedeno, že o pokus vraždy půjde, pakliže úmysl usmrtit poškozeného vyplývá z dalších skutečností, z nichž je patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností ještě závažnějšího následku, než který ve skutečnosti způsobil. Vedle diametrálně odlišného charakteru užité zbraně (vyhazovací nůž tzv. motýlek) bylo právě poukázáno na celou řadu doprovodných skutečností, z nichž bylo možno usuzovat na eventuální úmysl dovolatele, jak bylo rozebráno shora. Ve vztahu k citovaným pasážím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 406/2016, lze obecné teze o zavinění a nutnosti jeho prokázání zcela akceptovat. Pokud však obviněný k tomuto rozhodnutí uvedl, že nebyl v daném případě s následkem srozuměn, neboť v prvních chvílích ani netušil, že poškozeného bodl a jaké zranění mu způsobil, takové tvrzení je v rozporu se shora konkretizovanými skutkovými závěry o charakteru předmětné bodné rány vedené velkou intenzitou, přičemž následně byla nadto poněkud lhostejně verbalizována i představa obviněného o možném fatálním následku jeho počínání. 27. Výhrady dovolatele k jeho úmyslu usmrtit poškozeného tak lze považovat za zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu se pak nemohlo jednat ani o alternativně navrhovaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle „§ 145 odst. 2 písm. g) tr. ř.“, leč bližší úvahy k odůvodnění této právní kvalifikace předloženy nebyly. 28. V závěru dovolání obviněný jednou větou konstatoval nesouhlas se svým trestem pro jeho nepřiměřenost, a to odkazem na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání. K této ryze obecné proklamaci lze uvést, že právní kvalifikace byla správná a výhrady proti přiměřenosti uloženého trestu nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů, přičemž obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby stanovené v § 140 odst. 1 tr. zákoníku. V.Závěr 29. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Š. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.předseda senátu