7 Tdo 439/2026-239 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání obviněného L. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 10 To 14/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 148/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 1 T 148/2025, byl obviněný L. T. na podkladě jeho prohlášení viny, které soud prvního stupně podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal, shledán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. 2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 14. 3. 2025 ve Věznici XY, kde vykonával trest odnětí svobody, podal prostřednictvím poštovní přepravy podání adresované Generální inspekci bezpečnostních sborů, v němž úmyslně nepravdivě uvedl, že vychovatelka věznice poškozená P. H. jej pod pohrůžkou rozšíření tvrzení, že je konfidentem, přinutila k orálnímu pohlavnímu styku, ačkoli si byl vědom nepravdivosti takového tvrzení, přičemž stejná obvinění zopakoval i téhož dne při osobním pohovoru s komisařkou činnou ve Věznici XY; jednal přitom s vědomím, že jeho tvrzení může vést k trestnímu stíhání poškozené, ohrožení jejího zaměstnání a narušení jejích rodinných vztahů. 3. Za to soud prvního stupně obviněného odsoudil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 20 měsíců, k jehož výkonu ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal do výroku o trestu, přičemž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 10 To 14/2026, toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně uvedl, že soudy nezohlednily při stanovení druhu a výměry trestu jeho duševní stav, přičemž tímto směrem ani nevedly řádné, úplné a odborně zaměřené dokazování. Současně se neztotožnil s tvrzením odvolacího soudu, že své odvolání dílem směroval i proti výroku o vině, ač tak s ohledem na přijaté prohlášení viny učinit nemohl. 6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil druhostupňové rozhodnutí v celém rozsahu a prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně s příkazem doplnit dokazování. 7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že těžiště dovolací argumentace spočívá v problematice ukládání trestů. Uplatněné dovolací námitky však nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a to vzhledem k jejich obsahu ani pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř., z nichž ten druhý obviněný ve svém dovolání navíc nezmínil. 8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. 9. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. 12. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. S odkazem na první z nich je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. S odkazem na druhý uplatněný dovolací důvod je potom možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Lze doplnit, že v daném případě měly být s ohledem na procesní okolnosti tyto důvody uplatněny za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., což však není pro posouzení dovolání podstatné. 13. V rámci své argumentace však obviněný nijak nezpochybnil dokazování významné pro posouzení naplnění znaků trestného činu, k čemuž směřuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc s odkazem na něj lze namítat jen zjevnou nesprávnost skutkových zjištění učiněných na podkladě dokazování provedeného soudem, nikoli skutkových zjištění vzešlých z obviněným učiněného (§ 206c odst. 1 tr. ř.) a soudem důvodně přijatého (§ 206c odst. 6 tr. ř.) prohlášení viny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 6 Tdo 1074/2025). Stejně tak obviněný nijak nezpochybnil ani právní posouzení skutku kladeného mu za vinu, což je zase primárním obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k čemuž je navíc namístě opět připomenout, že v řízení před soudem prvního stupně obviněný učinil prohlášení viny, které soud prvního stupně podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal). 14. Své námitky nicméně obviněný směřoval proti výroku o trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod, který přitom obviněný ve svém dovolání ani neuvedl, však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným tentokrát již uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015). 15. K tomu je třeba zopakovat, že pokud jde o dokazování o okolnostech významných z hlediska stanovení druhu a výměry trestu, pak případné vady takového dokazování nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ten míří jen na vybrané vady dokazování ve vztahu ke skutkovým okolnostem, které jsou „určující pro naplnění znaků trestného činu“ (přičemž této problematice obviněný nic nevytýká). 16. Není pak ani zřejmé, co konkrétně obviněný chtěl, aby bylo v jeho prospěch prokázáno nad rámec skutečností, které již soudy zohlednily při stanovení druhu a výměry trestu, neboť tyto soudy jeho psychický stav, jak Nejvyšší soud uvádí níže, již vzaly v úvahu. 17. Nakonec lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022). 18. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Již soud prvního stupně se úvahám o stanovení druhu a výměry trestu dostatečně věnoval, přičemž v rámci toho přihlédl k těm nejdůležitějším přitěžujícím nebo polehčujícím okolnostem případu, a to včetně psychicky náročné situace, ve které se obviněný nacházel. Mezi polehčujícími okolnostmi tak soud zvážil, že se obviněný k činu doznal již v přípravném řízení a následně v řízení před soudem prohlásil svou vinu, stejně jako soud zohlednil jeho již zmíněnou psychicky složitou situaci (viz bod 6 prvostupňového rozhodnutí). Po takovém zhodnocení (zahrnujícím i přitěžující okolnosti) soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody relativně blízko samotné dolní hranice trestní sazby, která činila 1 rok, přičemž mu však hrozil trest odnětí svobody až ve výši 5 let. Trest byl určen jako nepodmíněný, a to zejména vzhledem k tomu, že byl obviněný trestán již opakovaně a že se i nyní posuzovaného útoku dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí trestnou činnost. Uložený trest odnětí svobody tak rozhodně nelze hodnotit jako tak nepřiměřeně přísný, že by se příčil ústavním zásadám, přičemž – a to je důležité zdůraznit – soud prvního stupně zohlednil i psychický stav obviněného, o kterém obviněný ve svém dovolání tvrdil, že byl zohledněn nedostatečně či neodborně. I odvolací soud se pak s postupem soudu prvního stupně ztotožnil (viz bod 8 odvolacího rozhodnutí), a to zejména s hodnocením, že vzhledem k osobě obviněného na něj není možné účelně působit jiným trestem než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Nad rámec přezkumu se s uvedeným bez dalšího ztotožňuje i Nejvyšší soud. 19. Dovolací argumentaci obviněného, nepodřaditelnou pod uplatněné ani jiné zákonné dovolací důvody, by tak ani nebylo možné akceptovat. 20. Zcela mimo možnosti dovolacího řízení se potom nachází úvahy obviněného ohledně toho, zda odvolací soud správně či nikoli hodnotil jeho odvolání jako dílem směřující do viny, neboť odvolací soud do tohoto výroku nijak nezasáhl a obviněný uvádí, že to – právě – ani nepožadoval, tedy by zde kromě odůvodnění usnesení krajského soudu ani nebylo co napravovat – k tomu ovšem srov. § 265a odst. 4 tr. ř. IV. Závěr 21. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného se míjejí jak s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., stejně tak i s dovolacími důvody dalšími. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Radek Doležel předseda senátu