7 Tdo 450/2026-202 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 7 To 424/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 46/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 10. 2025, č. j. 24 T 46/2025-139, byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem tedy 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 dopustil v podstatě tím, že dne 13. 4. 2025 v době kolem 00:15 hodin v Praze XY, v XY na parkovišti naproti stadionu XY Praha poblíž sloupu veřejného osvětlení, kam se šly poškozené S. B. a M. C. vymočit před odjezdem autobusu, sledoval je z parkoviště mezi dvě zaparkované dodávky, pozoroval je z bezprostřední blízkosti, jak močí, a viditelně s obnaženým penisem masturboval tak, aby ho poškozené viděly, v masturbaci pokračoval i poté, když jej M. C. okřikla, a následně zpovzdálí dívky sledoval, když se vracely k autobusu, načež byl kolem 00:23 hodin zadržen příslušníky nizozemské vojenské policie poté, co se po jejich výzvě, aby na místě setrval, dal na útěk. 3. Odvolání obviněného směřované do výroku o vině i trestu Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2026, č. j. 7 To 424/2025-162, podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) a m) tr. ř. Zopakoval svou dosavadní obhajobu, že před poškozenými nemasturboval, ale pouze močil. Svědkyně špatně pochopily jeho pohyb, kterým se pokoušel odstranit poslední zbytky moči. Jeho pokus utéct si soudy vyložily špatně, obviněný před příslušníky nizozemské armády utíkal, protože z nich měl strach a nechápal, co po něm chtějí. 5. S odkazem na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný vymezil proti výpovědím obou poškozených, které jsou podle jeho názoru vnitřně rozporné. Poškozené si jen myslely, že jej viděly masturbovat, což se ve skutečnosti vůbec nedělo. Následně se spolu domluvily, aby byly jejich výpovědi stejné, protože jim bylo „trapné“ přiznat pravdu. Dovolatel následně citoval útržky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ke kterým se podrobněji vyjadřoval, a své jednání obhajoval (např. proč šel močit k poškozeným, proč z místa činu utekl apod.). 6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že jeho obhájci nebylo u hlavního líčení umožněno vyjádřit se ke každému výslechu svědka, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95. Nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že právo podle § 214 tr. ř. patří jen obviněnému. Obviněný si zvolil obhájce právě za tím účelem, aby jej obhajoval, k čemuž patří i vyjadřování se k důkazům bezprostředně po jejich provedení v rámci hlavního líčení. Vyjadřovat se k důkazům v závěrečné řeči považoval za bezpředmětné, jelikož v této fázi je již dokazování skončeno. 7. Dále obviněný vytkl, že v průběhu hlavního líčení jej soudce bez jeho souhlasu konfrontoval s úředním záznamem o podání vysvětlení, které učinil před zahájením trestního stíhání. Soudce se ho konkrétně dotázal na to, proč vypověděl jinak. Podle jeho názoru soud prvního stupně tímto způsobem „obešel“ ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř., které stanoví, že úřední záznamy o vysvětlení osob lze v hlavním líčení číst se souhlasem státního zástupce a obviněného. Pro posouzení viny k tomuto úřednímu záznamu „tajně“ přihlížel, v písemném vyhotovení rozsudku to však neuvedl. Soudy tak podle obviněného založily svá skutková zjištění na procesně nepoužitelném důkazu. 8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný citoval odbornou literaturu k tomu, co se považuje za „místo veřejnosti přístupné“ ve smyslu zákonného znaku přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a uvedl, že místo za dodávkami nebylo místem, kde by byl za normálních okolností viděn. On neměl vůbec v úmyslu se obnažovat, poškozené samy aktivně a beze studu zjišťovaly, co tam dělá, a v důsledku toho viděly jeho úd. Nemohl očekávat, že jej při skrytém močení za dodávkou vyhledá třetí osoba, aby shlédla, jestli náhodou nemasturbuje. Nebyl naplněn úmysl dopustit se hrubé neslušnosti. 9. V závěru dovolání obviněný namítl, že se Městský soud v Praze prakticky vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, odůvodnění usnesení nesplňovalo požadavky na něj kladené zákonem a z toho důvodu je nepřezkoumatelné. Kromě toho mu nebyl dosud zaslán protokol z hlavního líčení. V důsledku těchto údajných pochybení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozhodl o zproštění obžaloby. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného spočívající v hodnocení důkazů nespadají pod uplatněný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Dovolatel se pouze domáhal přehodnocení důkazů a přijetí jeho vlastní skutkové verze. Pod žádný dovolací důvod nelze podřadit ani jeho vyjádření k jednotlivým pasážím rozsudku nalézacího soudu či konstatování procesního pochybení v podobě konfrontování jeho osoby s podáním vysvětlení. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný neoznačil žádné zákonné ustanovení, jež mělo být ze strany soudů porušeno. Ustanovení § 214 tr. ř. obhájci právo na samostatné vyjádření ke každému jednotlivému důkazu ihned po jeho provedení nezaručuje. Obviněný měl v hlavním líčení možnost se za podmínek podle § 214 tr. ř. vyjádřit k veškerým provedeným důkazům, takového oprávnění také využil. Rovněž tak obhájci a obviněnému bylo podle § 215 odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu umožněno klást vyslýchaným svědkům otázky, což opět bylo ze strany obhájce využito. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 není případný. Ústavní soud naopak zaujal protichůdný názor vyjádřený v usnesení ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3302/17, že i kdyby obviněnému nebylo umožněno po každém provedeném důkazu se k němu vyjádřit podle § 214 tr. ř., nebylo by takové pochybení způsobilé narušit podstatu práva na obhajobu ani celkovou spravedlivost řízení, jelikož obviněnému zůstává oprávnění zaslat obecným soudům své vyjádření písemně, vyjádřit se ke každému důkazu zvlášť v rámci své závěrečné řeči i v odvolání. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitce stran absence úmyslu státní zástupce konstatoval, že dovolatel argumentačně vycházel ze své původní obhajoby o průběhu skutkového děje, která však byla nalézacím soudem odmítnuta. Nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., na který obviněný odkázal, je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. 14. Z obsahu spisu je zřejmé, že dovolatel měl obhájce po celou dobu řízení. Nenastala ani situace, při které by sice obviněný obhájce měl, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení by bylo obhájci znemožněno obhajobu řádně vykonávat. Námitku obviněného, že jeho obhájci nebylo umožněno se u hlavního líčení vyjádřit k provedeným důkazům (výpovědím svědků), nelze pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit ani při jeho širokém výkladu. 15. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právo obviněného vyjádřit se k jednotlivým důkazům po jejich provedení zakotvené v § 214 tr. ř. bylo plně respektováno. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 10. 2025 je zřejmé, že obviněnému bylo umožněno se k výpovědím svědků vyjádřit, obhájce jim kladl doplňující otázky v souladu s § 215 odst. 1 tr. ř. Právo obviněného na obhajobu nebylo nikterak porušeno. Soud prvního stupně provedl v průběhu hlavního líčení všechny důkazy za přítomnosti jak obviněného, tak i jeho obhájce, obviněný měl možnost se k důkazům vyjádřit bezprostředně po jejich provedení, přičemž obhajoba mohla své stanovisko k těmto důkazům sdělit v závěrečné řeči. Této možnosti očividně i využila. Ve zbytku je možné odkázat na odstavec 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se této námitce podrobně věnoval. Lze uzavřít, že postupem soudů nebylo ani v tomto směru porušeno právo obviněného na spravedlivé řízení. 16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 17. Dovolatel pod první variantu tohoto dovolacího důvodu (zjevný rozpor) podřadil námitky týkající se věrohodnosti poškozených S. B. a M. C. a výhrady proti konkrétním pasážím odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7. Takové námitky však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Argumentace dovolatele byla bezezbytku založena na pouhém nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy. Obviněný provedené důkazy znova rozebíral a poté, co sám provedl jejich hodnocení, z nich vyvozoval nové, pro něj příznivější závěry (že jej poškozené nemohly vidět, příp. že to, co viděly, si vyložily špatně). Svou obhajobu postavil na zcela odlišných skutkových tvrzeních spočívajících v tom, že on na parkovišti nemasturboval, nýbrž močil, a že to byly naopak poškozené, které jej vyhledaly a následně pozorovaly. Takové námitky však nejsou dovolacím důvodem. 18. Skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 nejsou v žádném, natož zjevném rozporu s provedenými důkazy. Zjištění, že poškozené obviněný sledoval mezi dvě zaparkované dodávky, kde je následně pozoroval z bezprostřední blízkosti, jak močí, a při tom před nimi viditelně masturboval, měly soudy za prokázaná na základě konzistentních a logických svědeckých výpovědí obou poškozených, které byly podporovány dalšími důkazy, jako výpověďmi svědků, kterým poškozené tento incident ihned sdělily, i důkazy listinnými. Soudy důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, že on se na místo přišel jen vymočit a poškozené si jeho „odstraňování zbytku moče“ špatně vyložily jako masturbaci. Mimoto obviněným předestíraná verze skutkového stavu (že naopak poškozené ho sledovaly na místo činu, aby ho – proti jeho vůli – pozorovaly u močení a následně jej osočily z toho, že před nimi masturbuje) byla v kontextu situace sama o sobě naprosto nereálná a nevěrohodná. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně uvedené v odstavci 10 jeho rozsudku a odstavec 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Výhrady postavené na nesouhlasu obviněného s tím, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, nejsou dovolacím důvodem. 19. Námitky vztahující se k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly podány z jiného než zákonného důvodu. 20. K druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (procesně nepoužitelný důkaz) obviněný namítl, že byl (bez svého souhlasu) konfrontován s úředním záznamem o podání vysvětlení, které učinil před zahájením trestního stíhání. Tím byl podle něj v řízení použit procesně nepoužitelný důkaz. Námitka nemůže naplnit zmiňovaný dovolací důvod již proto, že soudy z tohoto důkazu při utváření rozhodných skutkových zjištění nevycházely. Zmiňované vysvětlení obviněného, které podal ještě v procesním postavení podezřelého, nesloužilo jako podklad pro skutková zjištění soudu. Navíc obviněný nebyl s obsahem vysvětlení konfrontován (ve smyslu provedení procesně nepoužitelného důkazu). Námitka, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na tomto procesně nepoužitelném důkazu, je zjevně neopodstatněná. 21. Pro úplnost lze dodat, že ke třetí alternativě uplatněného dovolacího důvodu (opomenuté důkazy) obviněný žádné námitky neuvedl. 22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 23. Jen se značnou dávkou tolerance lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku nesprávného právního posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě citace zákona a výňatku z odborné literatury obviněný zpochybnil svůj úmysl spáchat přečin výtržnictví na místě veřejnosti přístupném. Vycházel však z vlastní verze skutkového děje (že poškozené jej samy následovaly za dodávku a následně ho pozorovaly při močení), ačkoli nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se rozumí skutek tak, jak ho zjistily soudy, nikoli jak ho podává dovolatel. Tato námitka tudíž není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. 24. Z textu dovolání (při jeho značné formulační nejasnosti) lze dovodit, že obviněný se patrně také snažil zpochybnit, že skutek byl spáchán na místě veřejnosti přístupném. Akcentoval skutečnost, že místo činu se mělo nacházet mezi dodávkami, kde by neměl být za normálních okolností viděn. 25. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Z tzv. právní věty rozsudku vyplývá, že obviněný byl uznán vinným, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti. 26. Místo veřejnosti přístupné je takové, do nějž má přístup individuálně nevymezený okruh osob ať již zcela volně, nebo za určitých podmínek. Pokud je vstup na určité místo omezen pouze pro určitý okruh osob, které zde hodlají realizovat účel ryze soukromého charakteru, o místo veřejnosti přístupné nepůjde. Přístupností místa pro účely trestného činu výtržnictví třeba rozumět možnost třetích osob vidět a slyšet, co se na něm děje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016, a Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2972 až 2974). 27. Celý incident se odehrával na velkém parkovišti v XY v Praze, konkrétně mezi dvěma dodávkami umístěnými na tomto nijak neohrazeném parkovišti několik metrů od sebe. Byť se jednalo o brzkou ranní hodinu, parkoviště se nachází ve frekventované části Prahy, na kterém se i v nočních hodinách často vyskytují lidé a rovněž zájezdové či jiné autobusy. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy nedaleko od zmiňovaných dodávek se chystal k odjezdu zájezd nizozemské vojenské policie. Parkoviště lze považovat za zcela běžné místo veřejnosti přístupné, neboť je místem, kam má přístup neomezený počet lidí a také se zde obvykle lidé zdržují. Skutečnost, že se hrubá neslušnost konkrétně udála mezi dvěma dodávkami, na charakteru místa činu jako „místa veřejnosti přístupného“ nic nemění. To, že si poškozené toto místo zvolily k vykonání své potřeby, mu automaticky nepřisuzuje nějaký soukromý charakter, kam by v ten okamžik jiná osoba neměla přístup. Osoby zde se nacházející mohly být okolím viděny i slyšeny. Povaha daného místa (veřejnost, ale ne v každém okamžiku plná přístupnost pohledům všech v okolí se vyskytujících osob) je ostatně poměrně charakteristická pro posuzovaný typ trestné činnosti. To, že si její pachatelé zpravidla vybírají místo, kde jsou částečně skryti, ale které je přístupné a na němž se vyskytují právě v tu chvíli pachatelem vyhlédnuté osoby, nic na povaze místa jako veřejnosti přístupného nemění. Lze tedy uzavřít, že znak „na místě veřejnosti přístupném“ byl naplněn a námitka obviněného, pokud se k tomuto znaku vztahuje, je zjevně neopodstatněná. 28. Pokud dovolatel dále namítal, že se odvolací soud nedostatečným způsobem vypořádal se všemi jeho námitkami a tvrzeními, příp. že mu nebyl doručen protokol o hlavním líčení, čímž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, jde o námitky, jež nenaplňují obviněným uplatněné ani jiné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na teoretický ústavněprávní přesah této námitky však Nejvyšší soud připomíná, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že se odvolací soud i soud nalézací s argumentací obviněného v rámci svých rozhodnutí vypořádaly přiměřeně a v mezích požadavků, které na rozhodnutí klade trestní řád v ustanovení § 125 tr. ř., a nelze je považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelná, jak bylo namítáno. Ani v tomto ohledu proto dovolací soud neshledal vady, které by jakkoli odůvodnily kasační zásah z jeho strany. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z této vázanosti uvedené alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na některý další dovolací důvod vyplývá, že pokud bylo dovolání z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. a z části i v případě dovolacího důvodu h) tr. ř. podané z jiných než zákonných dovolacích důvodů, platí to samé i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a jestliže zčásti byly námitky zjevně neopodstatněné, pak je dovolání zjevně neopodstatněné i podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 30. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda senátu