7 Tdo 480/2026-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání obviněného L. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 5 To 351/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 75/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 11. 2025, č. j. 1 T 75/2025-74, byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu sto denních sazeb v částce 400 Kč, tedy celkem 40 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti měsíců. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 22. 6. 2025 v době od 00:10 hod. do 00:15 hod., v XY, na ulici XY, po požití alkoholu, kdy mu byla dechovou zkouškou provedenou dne 22. 6. 2025 přístrojem Dräger v 00:29 hod. zjištěna koncentrace alkoholu ve výši 2,67 promile a v 00:35 hod. ve výši 2,14 promile, a rozborem krve odebrané dne 22. 6. 2025 v 01:40 hod. mu byla zjištěna koncentrace alkoholu v krvi ve výši 1,99 promile, odebrané v 01:50 hod. mu byla zjištěna koncentrace alkoholu v krvi ve výši 1,97 promile a odebrané v 02:00 hod. mu byla zjištěna koncentrace alkoholu v krvi ve výši 1,97 promile, a na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie mu byla zpětným propočtem zjištěna koncentrace alkoholu v krvi k době řízení motorového vozidla ve výši nejméně 2,17 promile, řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb. 3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2026, č. j. 5 To 351/2025-99, bylo odvolání obviněného směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., jejichž zákonná znění citoval. Ve vztahu k prvnímu z uvedených důvodů dovolání argumentoval porušením zásady in dubio pro reo a v konečném důsledku porušením práva obviněného na spravedlivý proces. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu, přičemž akcentoval, že odrazem uvedené zásady je rovněž povinnost státu prokazovat vinu obviněného, nikoli aby obviněný prokazoval svou nevinu, jakož i nutnost rozhodování ve prospěch obviněného při přetrvávajících důvodných pochybnostech o existenci relevantních skutkových okolností případu. Dovolatel byl nalezen na zadních sedadlech svého vozu a neexistoval jediný přímý důkaz, který by ho usvědčoval z jízdy samotné. Pořízený audiozáznam oznamovatelky rozporoval, neboť s ní byl v konfliktu, přičemž se nepodařilo následně ověřit, kolik osob ve vozidle skutečně cestovalo (obviněný tvrdil, že dvě osoby) a zda byl vůbec na místě řidiče. Pokud by byl obsah telefonátu pravdivý, pak by byl obviněný spatřen i jinými osobami při jeho pohybu městem, a to zejména s ohledem na soudem dovozovanou stokilometrovou rychlost vozidla, ba by byl tento pohyb zaznamenán kamerovým systémem statutárního města XY. Mínil, že jeho vinu nelze dovozovat ze skutečnosti, že předvolaní svědci, sestra a švagr obviněného odmítli před soudem vypovídat, neboť důvod, pro který tak učinili, nebyl před soudem zjištěn. Pro úplnost též uvedl, že od počátku tvrdil, že vozidlo neřídil. 5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil ve variantě, podle níž lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Případně navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i část rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, a dále postupoval podle § 265l tr. ř. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že se vznesenými námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se s jejich argumentací plně ztotožnil. Dovolatel podle jeho mínění nevymezil své dovolání způsobem odpovídajícím dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jeho naplnění spatřoval v pouhém porušení zásady in dubio pro reo. K tomu konstatoval, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští zkoumání dodržení uvedené procesní zásady v dovolacím řízení s výjimkou jejího extrémního porušení, pročež daná námitka zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nadto porušení této zásady neshledal. Poukázal na pozdní uplatnění obhajoby o jiném řidiči vozidla, kdy obviněný u hlavního líčení předložil soudu bizarní příběh, jemuž rozumný člověk nemůže uvěřit. Jelikož obhajobu obviněného považoval za nevěrohodnou, nemohla vyvolat žádnou pochybnost o tom, že to byl právě obviněný, kdo pod zjištěným vlivem alkoholu předmětné vozidlo řídil. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 9. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 10. Obviněný rozporoval průběh skutkového děje a hodnocení důkazů toliko se zaměřením na skutečnost, že nebyl řidičem předmětného vozidla, přičemž nabídl alternativní verzi průběhu skutku a deklaroval porušení procesní zásady in dubio pro reo. K těmto námitkám je zejména nutno poznamenat, že kritika skutkových zjištění soudů v dané věci, a to i skrze výhrady vůči hodnocení důkazů, implikuje možné užití upotřebeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy případ, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zjevně odporují obsahu provedených důkazů. Obviněný však výslovně nedefinoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů a obsahem provedených důkazů, jak vyžaduje uvedená alternativa shora citovaného dovolacího důvodu, tj. konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). K naplnění zmíněné podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu. Dovolací argumentace v tomto ohledu nevybočila z pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů uskutečněným soudem prvního stupně a nebylo ji proto možné subsumovat pod první alternativu uvedeného důvodu dovolání. 11. Dále je okrajově potřeba připomenout, že existence případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však nedošlo. 12. Proto jen nad rámec Nejvyšší soud konstatuje, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Rozporovaný závěr o tom, že specifikované motorové vozidlo neřídil, byl opřen o ucelený a logický řetězec důkazů, na jehož základě soudy bez důvodných pochybností učinily závěr o vině obviněného. Tento se opíral zejména o bezprostřední telefonické oznámení T. S. o spáchání předmětné trestné činnosti, které korespondovalo s dalšími prokázanými okolnostmi případu. Především lze opětovně poukázat na chování obviněného na místě prováděné kontroly, kde se zcela dobrovolně podrobil opakovaným dechovým zkouškám, jakož i následnému lékařskému vyšetření spojenému s opakovanými odběry krve. Současně podepsal úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy a poučení podle § 13 zákona č. 361/2000 Sb., týkající se právě řidičů motorových vozidel. 13. Stran výpovědi svědka P. K. lze sice pro úplnost poznamenat (neboť tuto skutečnost obviněný výslovně nerozporoval), že sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle § 91 a násl. tr. ř. a zároveň při tom poučena o právech obviněného podle § 33 tr. ř. Nedostatek těchto podmínek pak nelze obcházet tím, že se jako důkaz použije výpověď zasahujícího policisty o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči němu osoba pronesla. Avšak výpověď zasahujícího policisty je parciálně nepřípustná jen v té části, v níž se měl obviněný doznat, že řídil jako podnapilý řidič, a lze z ní extrahovat skutečnosti, které vnímal svými smysly coby svědek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 61/2022). Proto z ní lze vzít za prokázané, že po telefonickém oznámení o podnapilém řidiči a nasměrování na ulici XY v XY (vytrasování vozidla obviněného proběhlo díky sdílené poloze oznamovatelky T. S. v jejím mobilním telefonu) nalezli obviněného na zadních sedadlech vozidla a tento se podrobil všem úkonům policie jako řidič podezřelý z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. 14. Soudy pak přesvědčivě a podrobně vysvětlily, proč považovaly verzi prezentovanou obviněným o záchranné operaci manželů K. za nevěrohodnou, spolehlivě vyvrácenou provedeným dokazováním. Ostatně i dovolací soud musí přisvědčit tomu, že byla v kontextu časových souvislostí zcela nelogická. Za uvedené situace je irelevantní, zda byl či nebyl spatřen jinými osobami či jeho jízda zaznamenána kamerovým záznamem. Nelze proto ani souhlasit s tvrzením, že by vina obviněného byla dovozována toliko ze skutečnosti, že předvolaní svědci odmítli před soudem vypovídat. 15. Lze proto konkludovat, že v daném případě by dovolací soud ani nemohl shledat jakýkoli zjevný nesoulad, jenž by odpovídal důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 16. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje (což ostatně soudy výslovně deklarovaly). Jen pro úplnost lze k souvisejícím výhradám obviněného a s ohledem na charakter dovolacího řízení doplnit, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), a to s výhradou, že porušení dané zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takováto situace však v této trestní věci nenastala. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 18. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jím dále upotřebeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V.Závěr 19. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu