7 Tz 4/2026-2217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 3 T 4/2019-2102, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 3 T 4/2019-2102, byl porušen zákon ve prospěch J. P., v ustanoveních § 80 odst. 1 tr. ř., § 11 a § 15 zákona č. 412/2005 Sb., o utajovaných informacích a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Odůvodnění: 1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 3 T 4/2019-2102, bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 80 odst. 1 tr. ř. J. P., (dále též jen „zproštěný“), vrací externí HDD síťový MOL WD:XY, bílé barvy. Soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že o vlastnictví věci zproštěným není pochyb a zajištění této věci již není potřeba. 2. Usnesení Městského soudu v Praze nabylo právní moci dne 1. 4. 2023. 3. Pro úplnost se zdá vhodným nejprve předestřít, že dne 31. 10. 2013 byl v rámci domovní prohlídky realizované v trestním řízení vydán zproštěným, mimo jiné, výše specifikovaný externí disk. Daný disk se přitom nachází v utajovaném režimu důvěrné, přičemž je tímto způsobem řádně označen a evidován. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 3 T 4/2019-1964, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. 2 To 14/2022-2050, byli obvinění, včetně zproštěného, zproštěni obžaloby podané Městským státním zastupitelstvím v Praze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 2 KZV 52/2013-875, v plném rozsahu. Následně vydal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, po jehož právní moci vydal Městský soud v Praze zproštěnému jiný externí disk, na který byl vložen osobní obsah zproštěného z výše specifikovaného externího disku. Do současné chvíle předmětný externí disk zproštěnému vydán nebyl. Zproštěný posléze započal s kroky v exekučním řízení za účelem vydání výše specifikovaného externího disku do jeho dispozice. Návrh České republiky – Městského soudu v Praze na zastavení exekučního řízení byl pravomocně zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2025, č. j. 31 EXE 175/2025-33, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 11 Co 309/2025-59. 4. Ministr spravedlnosti podal dne 2. 2. 2026 u Nejvyššího soudu v neprospěch zproštěného stížnost pro porušení zákona proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 3 T 4/2019-2102. V podané stížnosti primárně vytkl napadenému usnesení, že zásadním způsobem nesplňuje elementární zákonné požadavky na kvalitu odůvodnění usnesení, přičemž poukázal na ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Zdůraznil, že napadené rozhodnutí je mimořádně stručné a jeho odůvodnění kusé, zatímco hodnotící úvahy soudu v něm fakticky absentují. Poukázal na zcela chybějící reflexi skutečnosti, že na předmětném externím disku se nacházejí utajované informace, jejichž utajení nebylo zrušeno. Nadto akcentoval, že městský soud se nevypořádal ani se skutečností, že zproštěný, kterému byl tímto rozhodnutím disk vydán, nedisponuje potřebným osvědčením ani z ničeho neplyne, že by dané informace nezbytně potřeboval k výkonu své funkce, pracovní či jiné činnosti. Dále kritizoval opomenutí soudu, který vůbec nevzal v potaz skutečnost, že utajované informace nacházející se na předmětném disku nejsou vlastnictvím zproštěného, nýbrž České republiky. Na základě výše uvedeného tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož jeho odůvodnění má toliko kusý charakter a nevypořádává se se základními skutkovými okolnostmi případu. 5. Zásadní vadu napadeného rozhodnutí spatřoval ministr spravedlnosti rovněž ve zcela nesprávném hodnocení důkazů, když v posuzované věci detekoval extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a závěry městského soudu. Tento postup označil za flagrantní opomenutí a rezignaci na zjištění i vyhodnocení úplného skutkového stavu věci, přičemž vyjádřil přesvědčení, že z dosažených skutkových zjištění v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí závěry městského soudu nevyplývají. 6. V neposlední řadě ministr poukázal na nezákonnost napadeného usnesení, když v něm bylo rozhodnuto o vydání externího disku obsahujícího utajované informace, stupně utajení důvěrné, jejichž utajení nebylo zrušeno, a to osobě nedisponující potřebným osvědčením podle § 11 zákona č. 412/2005 Sb., o utajovaných informacích a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o utajovaných informacích“). Za zásadní přitom považoval, že zproštěný nesplňoval tyto podmínky k okamžiku právní moci napadeného rozhodnutí. Nadto pro úplnost zmínil, že zproštěný v rozhodné době nesplňoval ani podmínky pro přístup podnikatele k utajované informaci ve smyslu § 15 zákona o utajovaných informacích. Ministr připustil, že nevydání předmětného externího disku s sebou nevyhnutelně nese určitý zásah do práva zproštěného vlastnit majetek, nicméně připomněl, že tento zásah byl zmírněn postupem soudu, který zproštěnému poskytl obdobný externí disk, jehož obsah tvořily osobní informace zproštěného zkopírované z inkriminovaného disku. Ve zbylém rozsahu vyhodnotil zásah do majetkových práv zproštěného jako zcela nezbytný, poněvadž předmětný externí disk se nachází v režimu důvěrné, a to včetně obsahu a souvisejících metadat, která mohou obsahovat šifrovaný či obdobný materiál, který se na první pohled nemusí jevit jako informace zpravodajského charakteru, a nelze tak bezpečně v rámci utajovaného obsahu odlišit. Vyjádřil proto přesvědčení, že Městský soud v Praze vydáním utajovaného externího disku porušil zákon mimořádně závažným způsobem, který vykazuje potenciál ohrozit bezpečnost státu a jeho občanů a způsobit státu újmu, přičemž zmíněné rozhodnutí označil též za protiústavní. V neposlední řadě vyzdvihl, že napadené usnesení fakticky není realizovatelné, aniž by se osoby i státní orgány dopustily nejméně přestupku. 7. Z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch J. P. v ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř., § 11 zákona o utajovaných informacích a § 15 zákona o utajovaných informacích. 8. Právní zástupce zproštěného J. P. se vyjádřil k podané stížnosti pro porušení zákona, s níž se neztotožnil. Předně odmítl, že by byl předmětný externí disk diskem utajovaným, přičemž popřel rovněž tvrzení ministra spravedlnosti, že by disk obsahoval utajované informace. Akcentoval, že ministr spravedlnosti v podané stížnosti konkrétně neidentifikoval žádné utajované informace na daném disku a jeho argumentace se nesla toliko v obecné rovině. Kritizoval také postup příslušného orgánu Bezpečnostní informační služby, který se rozhodl vzpomínaný disk utajit jen na základě nepodložené domněnky. Shrnul tedy, že předmětný disk fakticky žádné utajované informace neobsahuje a je utajován v rozporu se zákonem o utajovaných informacích, přičemž upozornil, že takový postup představuje nepřípustný a svévolný zásah do vlastnického práva zproštěného, tedy může naplňovat skutkovou podstatu přestupku podle zákona o utajovaných informacích. Odůvodnění napadeného usnesení pak vyhodnotil za zcela dostačující a naplňující obvyklé standardy, přičemž připomněl, že proti tomuto rozhodnutí nikdo nepodal stížnost. Osvětlil, že Městský soud v Praze se již bránil nařízené exekuci návrhem na zastavení exekuce, v němž argumentoval stejnými důvody jako v podané stížnosti, avšak tento návrh byl zamítnut. Taktéž vyjádřil pochyby ohledně zákonnosti podání stížnosti pro porušení zákona směřující k dosažení akademického výroku v neprospěch zproštěného. Zavrhl argumentaci vydáním obdobného externího disku zproštěnému, neboť vydaný disk se od předmětného disku v některých parametrech lišil, a navíc vydaný disk neobsahoval veškeré osobní informace zproštěného. V neposlední řadě zdůraznil, že zproštěný je stále ve služebním poměru policisty, zařazen na útvaru Policejního prezidia, přičemž disponuje osvědčením „V“ pro přístup k utajovaným informacím. Nadto vyzdvihl fakt, že veškeré informace obsažené na disku jsou již zproštěnému z dřívější doby známy. K prokázání skutečnosti, že zproštěný nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko navrhl, aby si Nejvyšší soud vyžádal spis Národního bezpečnostního úřadu č. j. 15632/2024-NBÚ/P. Vzhledem k výše uvedenému tak navrhl, aby Nejvyšší soud, postupem dle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., zamítl podanou stížnost pro porušení zákona a přiznal zproštěnému náklady řízení. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona, zaslaném Nejvyššímu soudu, uvedl, že se s podanou stížností ztotožňuje. Kritizoval chabost odůvodnění napadeného usnesení, které se vůbec nevypořádalo s tím, co je obsahem utajovaného externího disku, a především nerespektování zákonné úpravy vyplývající z dotčených ustanovení zákona o utajovaných informacích, jak je vymezil ministr spravedlnosti v podané stížnosti. Upozornil, že není, ani v době rozhodování Městského soudu v Praze nebyla, naplněna žádná ze zákonných variant umožňující vydání předmětného disku s informacemi ve stupni důvěrné zproštěnému, a to ani podle § 11 odst. 4 zákona o utajovaných informacích, ani podle § 15 zákona o utajovaných informacích. Zavrhl též argument vlastnického práva zproštěného, neboť dané právo je omezitelné, a to v posuzovaném případě právě s ohledem na zájem státu směřující k udržení bezpečnosti, přičemž poukázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Vzniklou situaci vnímal jako konflikt zájmu soukromoprávního, v podobě vlastnického práva zproštěného, se zájmem veřejnoprávním, spočívajícím v ochraně utajovaných informací, přičemž v takovém případě vyhodnotil za zcela legitimní upřednostnění zmíněného zájmu státu. Doplnil také, že utajované informace na předmětném disku ani nemohou být, na rozdíl od samotného nosiče, ve vlastnictví zproštěného. Popsaný zásah do vlastnického práva zproštěného pak státní zástupce označil za zcela nezbytný, přičemž vyzdvihl jeho zmírnění postupem městského soudu, který zproštěnému poskytl náhradou obdobný externí disk obsahující jeho osobní informace zkopírované z inkriminovaného disku. S ohledem na výše uvedené tak státní zástupce vyhodnotil podanou stížnost za důvodnou, a proto ve shodě s ministrem spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch zproštěného, a to v ustanoveních § 80 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř., § 11 zákona o utajovaných informacích a § 15 zákona o utajovaných informacích. 10. Právní zástupce zproštěného J. P. se vyjádřil k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podané stížnosti pro porušení zákona, s nímž se rovněž neztotožnil. Z valné části přitom zopakoval výhrady směřující proti podané stížnosti pro porušení zákona, přičemž akcentoval, že státní zástupce se s obsahem předmětného disku nikdy neseznámil a nemůže se tak k dané věci kvalifikovaně vyjádřit. Zdůraznil, že Městský soud v Praze vydal napadené usnesení navzdory tomu, že si byl vědom obsahu a režimu inkriminovaného externího disku. Kritizoval taktéž argumentační linii státního zástupce opírající se o Listinu základních práv a svobod, stejně jako o judikaturu Ústavního soudu, jelikož tato slouží k ochraně fyzických osob před státem, a nikoliv k obraně zájmů státu. Odmítl také, že by v posuzované věci vůbec docházelo ke střetu soukromoprávního a veřejnoprávního zájmu, poněvadž napadené rozhodnutí vydal nezávislý soud. Z nastíněných důvodů tak setrval na svém návrhu. 11. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. 12. Úvodem se zdá vhodné zmínit, že ministr spravedlnosti správně vyhodnotil přípustnost podání stížnosti pro porušení zákona i proti pravomocnému rozhodnutí soudu o vydání věci podle § 80 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 3 Tz 110/2022), neboť takový postup odpovídá dikci ustanovení § 266 tr. ř. 13. Nejvyšší soud pak musí nejprve konstatovat, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá utajení informací uložených na výše specifikovaném externím disku orgánem Bezpečnostní informační služby. Již jen tento fakt odůvodňuje specifický přístup k předmětnému nosiči dat, a to s ohledem na zvláštní právní úpravu nakládání s utajovanými informacemi. Ve vztahu k námitkám směřujícím k důvodu takového utajení Nejvyšší soud uvádí, že se fakticky nemůže zabývat opodstatněností postupu Bezpečnostní informační služby ve vztahu k hodnocení potřebného stupně utajení konkrétních informací, jelikož taková úloha mu nepřísluší. Podle § 22 odst. 2 zákona o utajovaných informacích totiž musí být zachováváno vyznačení stupně utajení na utajované informaci po celou dobu trvání důvodů utajení a bez souhlasu původce nebo poskytující cizí moci nesmí být stupeň utajení změněn nebo zrušen. Na základě § 22 odst. 9 zákona o utajovaných informacích Úřad na žádost orgánu státu, který vede řízení, v němž se nakládá s utajovanou informací, bez zbytečného odkladu ověří, zda důvody pro utajení odpovídají stanovenému stupni utajení nebo zda byl stupeň utajení stanoven oprávněně, přičemž je-li původcem utajované informace zpravodajská služba, ověření podle věty první se v případě správního řízení neprovede; pro jiné řízení jej provede příslušná zpravodajská služba. V posuzované trestní věci by tedy mohla zmíněné ověření provést toliko samotná Bezpečnostní informační služba, s níž ostatně Městský soud v Praze komunikoval a která provedla oddělení osobních údajů zproštěného nacházejících se na disku od informací utajovaných, jak plyne ze spisového materiálu (viz zejména úřední záznam ze dne 4. 6. 2025 na č. l. 2172). Nezbývá tedy než uzavřít, že předmětný externí disk je v režimu utajení ve stupni důvěrné. 14. Na základě § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Podle § 11 odst. 1 zákona o utajovaných informacích lze fyzické osobě umožnit přístup k utajované informaci stupně utajení Přísně tajné, Tajné nebo Důvěrné, jestliže jej nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti, je držitelem platného osvědčení fyzické osoby (§ 54) příslušného stupně utajení a je poučena, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak (§ 58 až 62). 15. Z podané stížnosti i dostupného spisového materiálu přitom vyplývá, že zproštěný v době vydání napadeného usnesení nedisponoval a ani v současné době nedisponuje platným osvědčením fyzické osoby podle § 54 zákona o utajovaných informacích stupně utajení důvěrné. Skutečnost, že zproštěný v současné době disponuje platným osvědčením pro stupeň utajení vyhrazené, tedy stupeň nižší, než jakého dosahují informace obsažené na inkriminovaném disku, stejně jako důvod, proč platným osvědčením pro vyšší stupeň utajení nedisponuje, postrádá na významu. 16. Na základě § 15 zákona o utajovaných informacích lze přístup k utajované informaci umožnit podnikateli, který je fyzickou osobou s trvalým pobytem na území České republiky zapsanou do živnostenského rejstříku, obchodního rejstříku nebo jiné evidence vedené podle jiného zákona registrující osoby a provozuje podnikatelskou činnost nebo právnickou osobou se sídlem v České republice zapsanou v obchodním rejstříku, jejíž hlavní činností je podnikatelská činnost, jestliže jej nezbytně potřebuje k výkonu své činnosti, a pokud při přístupu k utajované informaci b) stupně utajení Důvěrné a vyšší je držitelem platného osvědčení podnikatele příslušného stupně utajení, není-li stanoveno v § 58 až 62 jinak. Ze spisového materiálu, ani z vyjádření právního zástupce zproštěného přitom neplyne, že by zproštěný patřil mezi držitele platného osvědčení podnikatele na stupeň utajení důvěrné. Nezbývá tedy než uzavřít, že zákon o utajovaných informacích nedovoloval a stále nedovoluje, za popsaného stavu věcí, vydat předmětný externí disk podléhající režimu utajení ve stupni důvěrné zproštěnému, neboť by tak došlo k ohrožení utajovaných informací. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že zproštěný měl v dřívější době k oněm utajovaným informacím přístup, neboť při poskytnutí utajovaných informací určité osobě musí být vycházeno ze stavu aktuálního k okamžiku, kdy mají být informace předány. Ostatně i rizika spojená s nakládáním s utajovanými informacemi ze strany osoby, která nesplňuje zákonné požadavky pro přístup k takovým informacím, zůstávají značná. 17. Napadeným usnesením vrátil Městský soud v Praze inkriminovaný externí disk zproštěnému, jelikož vyhodnotil za splněné podmínky zakotvené v § 80 odst. 1 tr. ř., když o vlastnictví věci nevznikaly pochyby, nepřicházelo v úvahu propadnutí či zabrání věci a tato již nebyla k dalšímu řízení potřeba. Městský soud v Praze však v předmětném usnesení zcela opomněl zvážit výše citovaná ustanovení zákona utajovaných informacích a jejich vztah k užitému ustanovení tr. ř. Úprava obsažená v ustanoveních § 80 a násl. tr. ř. přitom výslovně neupravuje řešení nastíněné situace, kdy by postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř. muselo zákonitě dojít k porušení § 11 a 15 zákona o utajovaných informacích. Nicméně nelze připustit ohrožení zásadních zájmů státu na ochraně veřejné bezpečnosti, narušením zákonných postupů při nakládání s utajovanými informacemi, a to jen z důvodu mechanické aplikace ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. Samotná skutečnost, že tr. ř. neobsahuje konkrétní normy, které by specificky upravovaly nakládání s věcmi, jež není možno vrátit postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř., protože tím by došlo k porušení jiného zákona, ovšem není rozhodující. Za povšimnutí stojí fakt, že zákonodárce si byl očividně vědom možného vzniku podobných situací, neboť v ustanovení § 81b odst. 1 tr. ř. opravňuje, za splnění dalších podmínek, orgány činné v trestním řízení některé předměty v průběhu řízení dokonce i zničit, leč pouze nelze-li inkriminovanou věc vrátit podle § 80 tr. ř. Současně však nijak nevymezuje okruh případů, kdy nelze odňatou či vydanou věc vrátit, přičemž takovýto postup rozhodně nemůže mít svévolný charakter, tudíž nezbývá než logicky vycházet z relevantních ustanovení zvláštních zákonů, které stanovují režim nakládání s danými předměty. Stejně jako při aplikaci § 81b odst. 1 tr. ř., musí orgány činné v trestním řízení zvážit, zda lze věc vrátit určité osobě i při aplikaci § 80 odst. 1 tr. ř., a to opět s ohledem na zvláštní zákonnou úpravu, normující režim nakládání s určitými specifickými kategoriemi předmětů, přičemž tyto právní předpisy ostatně mohou pro orgány činné v trestním řízení i přímo stanovit konkrétní postup (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1977, sp. zn. 3 Tz 27/77). Městský soud tedy měl před vydáním napadeného rozhodnutí přihlédnout k výše zmíněným ustanovením zákona o utajovaných informacích a postupovat v souladu s tímto zákonem, což se ovšem nestalo. 18. Nejvyšší soud se ztotožnil též s názorem, že postup Městského soudu v Praze, spočívající ve vrácení inkriminovaného disku zproštěnému, nemůže odůvodnit ani snaha o ochranu vlastnického práva zproštěného. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod totiž vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Vlastnické právo tedy může být proporcionálně omezeno v zájmu zachování jiných významných společenských hodnot (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/94). V posuzované věci představuje onu zásadní společenskou hodnotu zájem na bezpečnosti státu a z toho pramenící bezpečnosti jím chráněných osob, neboť ochrana utajovaných informací a s tím spojené režimy nakládání s takovými údaji tvoří podstatný instrument zajištění vytyčeného zájmu. Mezi oběma jmenovanými legitimními zájmy je tak nutno hledat stav akurátní vyváženosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000). Nutno také poznamenat, že utajované údaje představují majetek České republiky – Bezpečnostní informační služby, která je jejich původcem, nikoliv zproštěného. Pokud se jedná o právo zproštěného na vlastnictví ve vztahu k samotnému disku, tedy nosiči informací, pak se zdá vhodným dodat, že tento zásah byl zmírněn poskytnutím obdobného externího disku zproštěnému, přičemž na tomto náhradním disku se nacházely osobní informace zproštěného. Odpověď na otázku, zda tento disk typologicky zcela odpovídal nosiči, jehož se dotýká předmětné rozhodnutí a zda skutečně obsahoval všechny osobní informace zproštěného z originálního disku, již nepovažuje Nejvyšší soud, pro účely rozhodnutí o podané stížnosti, za podstatnou. Zbývá tedy uzavřít, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení zákona v ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. a ustanovení § 11 a § 15 zákona o utajovaných informacích. 19. Dále ze zcela nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení vůbec nevyplývá, zda si byl městský soud vědom režimu utajení, v němž se informace na výše označeném disku nacházely a že navrácením zmíněného disku zproštěnému by nutně muselo dojít k porušení zákona o utajovaných informacích. Podle § 134 odst. 1, 2 tr. ř. přitom mezi náležitosti usnesení patří jeho odůvodnění, v němž je potřeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Je přitom logické, že v takto specifické situaci, kdy běžný postup podle § 80 odst. 1 tr. ř. striktně odporuje povinnostem uloženým zákonem o utajovaných informacích, se musí rozhodující orgán argumentačně vypořádat i s touto skutečností. Ve zkoumané věci však Městský soud v Praze své usnesení odůvodnil jen minimálně a zcela nedostatečně, když pouze předestřel základní informace o vydání disku, poukázal na pravomocný zprošťující rozsudek v trestní věci zproštěného a konstatoval, že je zřejmé, komu daný disk náleží a není jej již potřeba k dalšímu řízení. V odůvodnění tak zcela absentuje jakákoliv zmínka o specifické povaze inkriminovaného disku uchovávajícího utajované informace, natož pak navazující právní úvahy ohledně přípustnosti vrácení takového předmětu zproštěnému. Nezbývá tak než uzavřít, že napadené rozhodnutí trpí zásadní vadou zcela nedostatečného odůvodnění, což jej fakticky činí nepřezkoumatelným a vytváří rozpor s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. 20. Konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tak Nejvyšší soud vede k závěru, že fakticky nelze zhodnotit, do jaké míry Městský soud v Praze dodržel zásady zakotvené v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zda provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, resp. jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, jelikož z odůvodnění napadeného usnesení vůbec nevyplývají podstatné informace o procesu dokazování, ani nástin úvah, jimiž se soud řídil při hodnocení provedených důkazů a dosahování skutkových zjištění. 21. S ohledem na argumentaci výše uvedenou Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, č. j. 3 T 4/2019-2102, byl porušen zákon v ustanoveních § 80 odst. 1 a § 11 a § 15 zákona o utajovaných informacích, ve prospěch J. P. Vzhledem k tomu, že zákonný postup upravený v ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. – tj. zrušit napadené nezákonné rozhodnutí – je možno aplikovat pouze v případě dojde-li k porušení zákona v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud se ve svém rozsudku omezil pouze na tento tzv. akademický výrok. Vzpomínaný druh výroku však má v předmětné věci své opodstatnění, a to s ohledem na probíhající exekuční řízení. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud, v souladu s ustanovením § 274 odst. 3 písm. c) tr. ř., v neveřejném zasedání.Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu