8 Tdo 1146/2025-1019 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovoláních obviněných 1) Martina Procházky, a 2) Romana Szotkowského, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2025, sp. zn. 5 To 189/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 140/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Martina Procházky a Romana Szotkowského odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 1 T 140/2022, byli obvinění Martin Procházka a Roman Szotkowski (dále též jen „obvinění“ nebo také „dovolatelé“) shledáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl obviněný Martin Procházka podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 2 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 900 Kč, celkem tedy ve výši 72 000 Kč. Obviněný Roman Szotkowski byl za uvedený přečin podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 800 Kč, celkem tedy ve výši 64 000 Kč. Dále byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Roman Szotkowski a Martin Procházka odvolání, která zaměřili proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 2025, sp. zn. 5 To 189/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných v napadeném rozsudku zrušil výrok o peněžitém trestu ve vztahu k obviněnému Romanu Szotkowskému a výrok o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustili tím, že obviněný Martin Procházka jako místostarosta obce Mosty u Jablunkova v přesně nezjištěnou dobu v červnu roku 2020, poté, co s vědomím starosty obce a členů rady obce si vzal na starost realizaci přestavby prostor bývalé lékárny v nemovitosti čp. XY v majetku obce na nové oddělení pro mateřskou školku, oslovil pracovnici stavebního úřadu P. K., sdělil jí, že obec Mosty u Jablunkova má záměr v obecním objektu čp. XY v prostorách bývalé lékárny vytvořit nové oddělení pro mateřskou školku, a dotazoval se na zákonný postup při této stavební úpravě, tato mu sdělila, že je zapotřebí souhlas stavebního úřadu s ohlášeným stavebním záměrem, protože se jedná o změnu stavby za účelem změny užívání v části stavby, dále uvedla, jaké doklady jsou k tomu třeba, následně oslovil společnost nodum atelier - na, s. r. o., a dne 11. 6. 2020 objednal vytvoření projektové dokumentace nového oddělení mateřské školy v budově čp. XY v obci Mosty u Jablunkova, zároveň v druhé polovině měsíce června roku 2020 oslovil společnost STAVOFIX PLUS, s. r. o., v zastoupení jediného jednatele a společníka Libora Fikska a požadoval zrekonstruovat prostory bývalé lékárny v obecním objektu čp. XY v obci Mosty u Jablunkova na prostory pro mateřskou školku, k tomu se s tímto dohodl, že v rámci úspor si bourací práce a likvidaci sutin zajistí obec sama, požádal Libora Fikska, aby podle projektu společnosti nodum atelier - na, s. r. o., označili zdi určené ke zbourání, což se stalo a zdi určené k odstranění byly označeny zeleným sprejem, jako osoba jednající za obec Mosty u Jablunkova, tedy vlastníka, zhotovitele stavby a stavebníka, porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v rozporu s § 160 odstavcem 4 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění změn a doplňků (dále jen „stavební zákon“), když pro bourání nenosných příček nezajistil stavební dozor, ačkoliv pro takovou činnost nebyl sám odborně způsobilý a takovou jinou odborně způsobilou osobou obec nedisponovala, v rozporu s § 160 odstavcem 2 stavebního zákona nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících z § 3 odstavec 2 písmeno q) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění změn a doplňků (dále jen „zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“), podle nějž je zhotovitel povinen dodržovat další požadavky kladené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci při přípravě projektu a realizaci stavby, jimiž je mimo jiné dodržování bližších minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu při práci na staveništích stanovených prováděcím právním předpisem, jímž je § 3 písmeno b) bod 5 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, v němž je mimo jiné uvedeno, že při bouracích pracích, pro něž se dokumentace bouracích prací podle zvláštního právního předpisu nezpracovává, zajistí zhotovitel zpracování technologického postupu na základě provedeného průzkumu stávajícího stavu bourané stavby i jejího statického posouzení a zjištění vedení, a to mimo jiné i vlastním ohledáním staveniště, přičemž statistickým posouzením se zajišťuje, aby v průběhu prací nedošlo k nekontrolovanému porušení stability stavby nebo její části, přičemž toto je podkladem pro zpracování a stanovení technologického postupu bouracích prací za účelem, aby při jejich realizaci nedošlo k nekontrolovanému porušení stability stavby nebo její části, což v rozporu s přílohou č. 3 k tomuto nařízení, část XII. bod 1, neprovedl a ani nezajistil provedení takového statického posouzení, v důsledku čehož technologický postup bouracích prací nenosných příček v obecním objektu čp. XY nebyl stanoven, a proto s ním ani nebyli seznámeni zaměstnanci technického úseku obce Mosty u Jablunkova, na něž se vztahovala ochrana dle zákoníku práce a prováděcích předpisů, týkající se zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kteří bourací práce na jeho pokyn prováděli, a proto ani nemohli při bourání nenosných příček podle něj postupovat, a proto ani nemohli dodržovat zásady bezpečného chování na pracovišti, rovněž nestanovil osobu stavbyvedoucího nebo osoby provádějící stavební dozor, jak to ukládá § 152 odstavec 1, odstavec 2, odstavec 3 stavebního zákona, a nebyli pod pracovním dohledem a dozorem odborného pracovníka, přičemž si byl vědom, že bourání zdiva nepředstavuje obvyklou náplň jejich pracovní činnosti, proto s ním neměli zkušenosti a ani k této pracovní činnosti nebyli řádně proškoleni, nebyli seznámeni s možnými riziky při bourání a odstraňování zdiva, stejně tak nebyli k této pracovní činnosti dostatečně vybaveni, kdy neměli od zaměstnavatele, obce Mosty u Jablunkova, řádné osobní ochranné pracovní prostředky, jak to ukládá ustanovení dle § 101 odstavce 1, odstavce 2 zákoníku práce, § 102 odstavce 1, odstavce 2 zákoníku práce, § 103 odstavce 1 zákoníku práce, a § 5 odstavce 1 písmena b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, dne 30. 6. 2020 uložil mistru technického úseku Romanu Szotkowskému, aby své podřízené K. G., A. T., P. P., R. S., a K. W., zaměstnance technického úseku obce Mosty u Jablunkova, poslal do obecního objektu čp. XY odstranit označené nenosné zděné příčky, v důsledku tohoto způsobil stav, kdy dne 2. 7. 2020 v 06:48 hodin v obci Mosty u Jablunkova v obecním objektu čp. XY, v části kolaudované jako lékárna se zázemím, v místnosti označené č. 16 - příjem dodávek, při odstraňování nenosných zděných příček, kdy K. G. s vedle stojícím P. P., bourali zděnou příčku ve výši svého pasu pomocí elektrických bouracích kladiv, za rohem na podstavci stojící K. W., boural zděnou příčku pomocí běžného kladiva v její horní části a R. S. s A. T. odváželi odstraněné zdivo ven do připraveného kontejneru, došlo k tomu, že zděná příčka ve tvaru písmene L, kdy její jižní strana o délce 3,350 m, tloušťce 150 mm a výšce 3 m a východní strana o délce 1,3 m, tloušťce 150 mm a výšce 3 m, se v nepravidelných tvarech odtrhla od stropu a při pádu zdi se po elektrické kabeláži 12 ks CYKY o tloušťce 0,8 až 1 cm zhoupla a udeřila do hrudi k ní čelem stojícího K. G., kterého síla nárazu odhodila na 251 cm vzdálenou zeď za ním, do které se udeřil temenem hlavy, a také došlo k následnému částečnému zasypání K. G. zdivem, přičemž při tomto pracovním úrazu došlo u K. G. ke vzniku poranění v podobě otevřené zlomeniny levé kosti holenní s nutností fixace zevním fixátorem, tržně zhmožděné rány na rozhraní temeno-týlní krajiny hlavy vpravo, zlomeniny kosti čelní a pravé kosti spánkové, zlomeniny pyramidy pravé kosti skalní, zakrvácení pod tvrdou plenou mozkovou v oblasti pravého čelního a spánkového laloku mozku, prokrvácení omozečnice v oblasti čelních a spánkových laloků mozku a zhmoždění pravého spánkového laloku mozku, zlomeniny 4.–5. žebra vlevo s průnikem vzduchu do levé pohrudniční dutiny s nutností drenáže, podkožního nahromadění vzduchu a odlomení horní hrany kloubní jamky pravého kyčelního kloubu, kdy utrpěná nitrolební poranění, stejně jako nahromadění vzduchu v pohrudniční dutině, naplňují taxativa poškození důležitého orgánů, v tomto konkrétním případě s dobou léčení a výrazném omezení v obvyklém způsobu života zejména nutnou hospitalizací do 20. 8. 2020, nutnými invazivními léčebnými zákroky, bolestivostí a omezením hybnosti v délce nejméně 8 týdnů, s nutností další rehabilitace a se vznikem trvalých následků spočívajících ve významném omezení na obvyklém způsobu života, a to především výrazným omezením schopnosti sebepéče (toalety, oblékání, nakupování apod.), omezením hybnosti levé dolní končetiny, ztrátou schopnosti volního jednání a významným kognitivním deficitem, obviněný Roman Szotkowski dne 30. 6. 2020 jako mistr technického úseku obce Mosty u Jablunkova bezprostředně nadřízený zaměstnancům technického úseku obce Mosty u Jablunkova K. G., A. T., P. P., R. S. a K. W., tyto poté, co mu to uložil Martin Procházka, vyslal do obecního objektu čp. XY, nacházejícího se v obci Mosty u Jablunkova, aby odstranili označené nenosné zděné příčky, přestože si byl vědom, že bourání zdiva nepředstavuje obvyklou náplň jejich činnosti, proto s ním neměli zkušenosti a ani k této pracovní činnosti nebyli řádně proškoleni, nebyli seznámeni s možnými riziky při bourání a odstraňování zdiva, nebyli seznámení s technologickým postupem, podle nějž by při pracích postupovali, když takový technologický postup nebyl stanoven, a ani nebyli pod dostatečným pracovním dohledem a dozorem odborného pracovníka, stejně tak nebyli k této pracovní činnosti dostatečně vybaveni, neměli povinné osobní ochranné pracovní prostředky od zaměstnavatele, obce Mosty u Jablunkova, a zcela nedostatečným způsobem prováděl kontrolu svých podřízených a celého staveniště při bourání zdiva, čímž porušil § 101 odstavec 1, odstavec 2 zákoníku práce, § 102 odstavec 1, odstavec 2 zákoníku práce, § 103 odstavec 1 zákoníku práce a § 5 odstavec 1 písmeno b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v důsledku tohoto způsobil stav, kdy dne 2. 7. 2020 v 06:48 hodin v obci Mosty u Jablunkova v obecním objektu čp. XY, v části kolaudované jako lékárna se zázemím, v místnosti označené č. 16 - příjem dodávek, při odstraňování nenosných zděných příček, kdy K. G. s vedle stojícím P. P., bourali zděnou příčku ve výši svého pasu pomocí elektrických bouracích kladiv, za rohem na podstavci stojící K. W., boural zděnou příčku pomocí běžného kladiva v její horní části a R. S. s A. T. odváželi odstraněné zdivo ven do připraveného kontejneru, došlo k tomu, že zděná příčka ve tvaru písmene L, kdy její jižní strana o délce 3,350 m, tloušťce 150 mm a výšce 3 m a východní strana o délce 1,3 m, tloušťce 150 mm a výšce 3 m, se v nepravidelných tvarech odtrhla od stropu a při pádu zdi se po elektrické kabeláži 12 ks CYKY o tloušťce 0,8 až 1 cm zhoupla a udeřila do hrudi k ní čelem stojícího K. G., kterého síla nárazu odhodila na 251 cm vzdálenou zeď za ním, do které se udeřil temenem hlavy, a také došlo k následnému částečnému zasypání K. G. zdivem, přičemž při tomto pracovním úrazu došlo u K. G. ke vzniku poranění v podobě otevřené zlomeniny levé kosti holenní s nutností fixace zevním fixátorem, tržně zhmožděné rány na rozhraní temeno-týlní krajiny hlavy vpravo, zlomeniny kosti čelní a pravé kosti spánkové, zlomeniny pyramidy pravé kosti skalní, zakrvácení pod tvrdou plenou mozkovou v oblasti pravého čelního a spánkového laloku mozku, prokrvácení omozečnice v oblasti čelních a spánkových laloků mozku a zhmoždění pravého spánkového laloku mozku, zlomeniny 4.–5. žebra vlevo s průnikem vzduchu do levé pohrudniční dutiny s nutností drenáže, podkožního nahromadění vzduchu a odlomení horní hrany kloubní jamky pravého kyčelního kloubu, kdy utrpěná nitrolební poranění, stejně jako nahromadění vzduchu v pohrudniční dutině, naplňují taxativa poškození důležitého orgánů, v tomto konkrétním případě s dobou léčení a výrazném omezení v obvyklém způsobu života zejména nutnou hospitalizací do 20. 8. 2020, nutnými invazivními léčebnými zákroky, bolestivostí a omezením hybnosti v délce nejméně 8 týdnů, s nutností další rehabilitace a se vznikem trvalých následků spočívajících ve významném omezení na obvyklém způsobu života, a to především výrazným omezením schopnosti sebepéče (toalety, oblékání, nakupování apod.), omezením hybnosti levé dolní končetiny, ztrátou schopnosti volního jednání a významným kognitivním deficitem. 4. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněných Martina Procházky a Romana Szotkowského poprvé. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 9. 2023, sp. zn. 1 T 140/2022, byli obvinění Martin Procházka a Roman Szotkowski shledáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl obviněný Roman Szotkowski podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 800 Kč, celkem tedy ve výši 64 000 Kč. Obviněný Martin Procházka byl za uvedený přečin podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 4 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 900 Kč, celkem tedy ve výši 72 000 Kč. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 1 441 227 Kč. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Roman Szotkowski a Martin Procházka odvolání, která zaměřili proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 5 To 318/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. V dalším rozhodovaly soudy tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2025, sp. zn. 5 To 189/2025, podali obvinění Martin Procházka a Roman Szotkowski prostřednictvím společného obhájce dovolání. 6. Oba obvinění ve svých prvotně podaných dovoláních, která se lišila pouze rekapitulací předcházejícího řízení vztahujícího se k tomu kterému obviněnému, odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a v obecnosti namítli, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, na jejichž základě vynesl Krajský soudu v Ostravě usnesení zatížené touto vadou, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když odvolací soud i soud prvního stupně ve věci nesprávně právně posoudily jednání obviněného, jež je mu kladeno za vinu. 7. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2025, č. j. 5 To 189/2025-942, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2025, č. j. 1 T 140/2022-880, a věc vrátil zpět k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného Romana Szotkowského uvedl, že zatím není možno zjistit konkrétní důvody, z jakých dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Zdůraznil, že takové vědomě blanketní dovolání nemá žádný rozumný smysl, když nezachovává lhůtu a obsahově je bezpředmětné. Měl za to, že nicméně byly splněny formální podmínky pro výzvu k doplnění a upozornění na odložení neodůvodněného dovolání. Soud prvního stupně by neměl vyčkávat na uplynutí dovolací lhůty, nýbrž přejít ke stanovení dvoutýdenní lhůty k doplnění podle § 265h odst. 1 tr. ř. Pokud by dovolatel přes tuto výzvu vady neodstranil, nastal by důvod pro odmítnutí takového dovolání. V nyní předložené podobě však toto podání nesplňuje náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. Závěrem pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. předložené dovolání odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. K dovolání obviněného Martina Procházky se státní zástupce nevyjadřoval. 9. Obviněný Roman Szotkowski v doplnění dovolání, jímž ve lhůtě stanovené mu podle § 265h odst. 1 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně odůvodnil blanketní dovolání, namítal, že soudy nižších stupňů opomněly a nesprávně vyhodnotily závěry znaleckého posudku, který byl na základě zadání soudu prvního stupně zpracován, jehož závěry dovolatel připomněl. Ačkoliv soudy obou stupňů správně uzavřely, že všichni zaměstnanci, včetně obviněného, nebyli školeni v oblasti BOZP při stavebních bouracích pracích, přesto dovodily odpovědnost obviněného, coby vedoucího zaměstnance, za vzniklou újmu poškozenému a dalším zaměstnancům, kteří provedli bourací práce, aniž by k této práci a BOZP byli řádně proškoleni, aniž by zaměstnavatel zajistil řádný stavební dozor a aniž by zaměstnavatel zajistil potřebné pracovní pomůcky. Soudy se nevypořádaly se skutečností, že obviněný nebyl svým zaměstnavatelem obcí Mosty u Jablunkova řádně proškolen v oblasti BOZP při stavebních bouracích pracích a zaměstnavatel mu udělil pokyn, aby s dalšími zaměstnanci z technického úseku obecního úřadu provedl bourací práce předmětné příčky. Zdůraznil, že zaměstnavatel také nedostál svým povinnostem podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, když nestanovil pracovní postup tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nebyli ohroženi padajícími nebo vymrštěnými předměty nebo materiály. Obviněnému nelze proto nedodržení těchto předpisů vytýkat, neboť podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. c) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byli řádně seznámeni. Řádně seznámen obviněný nebyl jak s vybranými ustanoveními stavebního zákona, tak s nařízením vlády č. 591/2006 Sb., což jsou právě ty nejdůležitější předpisy týkající se bouracích prací. Měl za to, že pokud zaměstnavatel obviněného nezajistil jeho školení v dané problematice BOZP při stavebních bouracích pracích, nestanovil konkrétní pracovní postup pro provedení prací v souladu s požadavky na bezpečnost a obviněný poškozené přesto upozornil, aby bourací práce příčky prováděli směrem odshora dolů, jelikož v opačném případě by jim hrozilo nebezpečí poškození jejich zdraví, postupoval tak přinejmenším obezřetně a v souladu se školením a znalostmi, kterými disponoval. 10. Další námitky dovolatel formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a opětovně konstatoval, že soudy nesprávně dovodily jeho odpovědnost jako vedoucího zaměstnance, který měl povinnost řádně provést školení zaměstnanců v oblasti bouracích a demoličních stavebních prací, jehož absence vedla ke vzniku těžké újmy na straně poškozeného, čímž měla být naplněna skutková podstata trestného činu těžkého ublížení na zdraví (správně z nedbalosti) ve smyslu § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V souladu s § 103 odst. 1 zákoníku práce měl podle dovolatele jeho zaměstnavatel, tedy obec Mosty u Jablunkova, povinnost nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Nemůže se podle něj jednat ani o nedbalost nevědomou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože vzhledem k neproškolení a absenci odborných předpokladů obviněný nemusel a nemohl vědět, že svým jednáním může způsobit ohrožení chráněného zájmu. Přestože zaměstnavatel si musel být vědom, že bourací práce spadají mezi činnosti, které reguluje stavební zákon a které nepatří mezi obvyklou náplň práce obviněného, nezajistil předmětné školení pro své zaměstnance, a to ani pro obviněného, coby vedoucího zaměstnance. Zdůraznil, že z provedeného dokazování i z obou rozhodnutí soudů je zjevné, že obviněný nedostal od zaměstnavatele žádné konkrétní pracovní postupy. V této souvislosti se soudy obou stupňů rovněž nevypořádaly správně s otázkou, kdo vystupoval jako zaměstnavatel v daném pracovním poměru vůči obviněnému a vůči poškozenému. Podle odvolacího soudu (bod 49. odůvodnění) snad mělo dojít k přenesení kompetencí ze starosty, coby osoby plnící úkoly zaměstnavatele, na místostarostu (což podle § 104 odst. 1 zákona o obecním zřízení smí učinit pouze zastupitelstvo). V bodě 51 odůvodnění pak odvolací soud uváděl, že byl místostarosta zmocněn po projednání v radě obce. Oba tyto závěry nejenže stojí proti sobě, ale jsou i v rozporu s pravidly danými zákonem o obcích. 11. Další pochybení spatřoval v tom, že soudy při určování gradace příčinné souvislosti setrvale chybně vycházely z nesprávných premis, jelikož dovozovaly následek pouze z údajného nesplnění povinnosti obviněným. Vytkl, že soud prvního stupně nepodrobil analýze, zda a proč by k následku nemohlo dojít v případě, kdyby obvinění podle jeho názoru splnili své povinnosti, tedy zda by poškozený s kolegy neprováděl bourací činnost nevhodným způsobem a zda by k následku nedošlo. Zopakoval, že žádné povinnosti, které mu byly stanoveny zaměstnavatelem, neporušil, přesto došlo k následku. Poukázal pak na výpověď svědka K. W., který uvedl, že zaměstnanci obce do chvíle, než přišel, postupovali při bouracích činnostech v souladu s obecným způsobem bourání uvedeným v dokumentu BOZP „Hodnocení rizik možného ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců – bezpečnostní opatření“, o kterém poškozený prohlásil, že se s ním seznámil. Ke zranění došlo až na základě změny pracovního postupu na jeho popud. Jednalo se tak o spontánní, volní jednání těchto zaměstnanců. Soudy tak chybně aplikovaly teorii přerušení příčinné souvislosti, jelikož izolovaly jednání poškozeného a zejména třetích osob, resp. jej ze skutkového děje odtrhly, jakoby se ani nestal, přestože se jednalo o významný zásah v příčinné souvislosti, a dovozovaly příčinnou souvislost pouze ve vztahu k tvrzenému nedbalostnímu jednání obviněných, jakožto porušení důležité povinnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1386/2018 konstatoval, že pro trestní odpovědnost musí být dán především příčinný vztah a teprve po jeho zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy příčinného vztahu. Příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. V dané věci pak za tuto výlučnou příčinu je nutno považovat vlastní jednání poškozeného a jeho spolupracovníků na místě (přestože pochopitelně nikoliv protiprávní – pro prokázanou absenci jejich proškolení), kteří se svévolně rozhodli změnit stanovený pracovní postup bourání shora dolů a nevhodným způsobem bourali příčku z jejího středu. Z uvedených důvodů se nemůže jednat o nedbalost nevědomou, když obviněný vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům nemusel a nemohl vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, když obviněný nebyl řádně proškolen a zaměstnavatel mu nesdělil ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci konkrétní pracovní postupy. 12. Dovolatel Roman Szotkowski navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2025, č. j. 5 To 189/2025-942, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2025, č. j. 1 T 140/2022-880, zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. 13. Obviněný Martin Procházka v doplnění svého dovolání, jímž ve lhůtě stanovené mu podle § 265h odst. 1 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně odůvodnil své blanketní dovolání, namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když soudy bez jakéhokoliv důkazu dospěly k závěru o pověření obviněného povinnostmi zaměstnavatele, a ve vztahu k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení brojil proti závěru, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení nebo funkce a uloženou mu podle zákona. 14. Dovolatel pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil námitky proti závěru o jeho pověření povinnostmi zaměstnavatele. Z organizačního řádu totiž nevyplývá, že by místostarosta byl vedoucím zaměstnancem ve smyslu zákoníku práce ani osobou odpovědnou za plnění povinností na úseku BOZP, což výslovně potvrzuje i znalec Vladimír Burda. Soudy však jeho závěry ve vztahu k postavení obviněného fakticky ignorovaly a za „pověřený“ subjekt označily právě obviněného, ač znalec uzavírá, že žádné takové pověření ze spisu nevyplývá. Ani výpověď starosty obce nijak nepotvrdila formální pověření obviněného k výkonu úkolů zaměstnavatele či tajemníka. O žádném právně relevantním rozhodnutí rady obce, zastupitelstva ani starosty, kterým by byl obviněný pověřen plnit úkoly zaměstnavatele (tajemníka) či stavbyvedoucího, svědek nehovořil. Ani žádný vnitřní předpis, usnesení rady nebo zastupitelstva obsažený ve spise takovou skutečnost neprokazuje. Zdůraznil, že je zásadní rozdíl mezi tím, kdy někdo jako politický představitel obce koordinuje určitý projekt a informuje o něm orgány obce, a tím, když přebírá právní postavení vedoucího zaměstnance s povinnostmi zaměstnavatele v oblasti BOZP a stavebního práva. Z provedených důkazů přitom plyne pravý opak, a to že funkce místostarosty není vedoucí pracovní funkcí s povinnostmi zaměstnavatele, povinnosti v oblasti BOZP a organizace práce přirozeně dopadají na tajemníka a vedoucí odborů, případně na vedoucího technického úseku, obviněný nebyl formálně ani fakticky pověřen výkonem těchto úkolů, znalec výslovně vyloučil, že by z absence tajemníka automaticky plynul přesun povinností na místostarostu. Opakovaně pak zdůraznil, že soudy závěry znalce k rozdělení odpovědnosti za BOZP v obci ignoroval, přičemž znalec uzavřel, že veškerá porušení předpisů BOZP, která zjistil, dopadají na obec jako zaměstnavatele, vedením zaměstnanců provádějících bourací práce byl pověřen vedoucí technického úseku Roman Szotkowski, obviněný Martin Procházka není a nemůže být z titulu své funkce osobou odpovědnou za konkrétní technický způsob provádění bouracích prací a za každodenní bezpečnostní opatření na pracovišti. Ačkoliv soudy důkaz provedly, jeho podstatnou část ignorovaly a uzavřely, že znalecký posudek pochybení obce prokazuje, aniž by rozebraly, proč z porušení povinností obce dovozují trestní odpovědnost obviněného jako místostarosty. Tím porušily zásadu vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř. 15. Dovolatel namítl také rozpor mezi napadeným usnesením odvolacího soudu s jeho předchozím právním názorem vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 5 To 318/2023, v němž kritizoval nalézací soud za to, že nedostatečně rozlišil mezi postavením obce, starosty, tajemníka a místostarosty a porušení předpisů BOZP a stavebního práva bez dalšího přičetl starostovi a místostarostovi. 16. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také vytkl, že soudy při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a úrazem poškozeného podcenily význam jednání poškozeného a přímých vykonavatelů prací. Znalecký posudek podrobně popisuje, jak konkrétní postup bouracích prací, volba pracovních pomůcek, nevymezení nebezpečného prostoru a osobní jednání poškozeného vedly ke vzniku úrazu, znalec přitom za klíčové ve smyslu BOZP označuje jednání vedoucího technického úseku (Romana Szotkowského), který měl bourací práce řídit, nikoliv obviněného. Soudy však veškerá pochybení shrnuly do obecného závěru, že obvinění nezajistili bezpečné provedení prací, aniž by přesvědčivě rozdělily, které konkrétní povinnosti měl případně porušit který z nich, a jak se měla jejich opomenutí podílet na vzniku následku. Takové schematické zachycení skutkového děje neodpovídá požadavku na přesné zjištění skutkového stavu v trestních věcech, zejména u nedbalostních deliktů s kvalifikovaným následkem. 17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připomněl, co se podle judikatury rozumí důležitou povinností vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Za důležitou povinnost lze považovat jen takovou povinnost, která je svou povahou a významem zásadní pro ochranu života a zdraví lidí; nestačí porušení jakékoliv povinnosti, byť související s bezpečností práce, tato povinnost musí mít jasný právní základ v zákoně, v pracovněprávním předpisu či v jiném obecně závazném nebo řádně vnitřně závazném předpisu; nemůže být dovytvářena soudem ad hoc jen na základě konkrétního případu. Porušení takové povinnosti musí být navíc v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou způsobeného následku. Tam, kde se na vzniku následku podílí významně jednání poškozeného či jiných osob, nemusí být znak „porušení důležité povinnosti“ naplněn. I přes citace právní úpravy soudy konkrétně neidentifikovaly, jakou důležitou povinnost mělo postavení obviněného místostarosty obsahovat, z jakého ustanovení zákona o obcích nebo jiného předpisu taková povinnost plyne a jaké konkrétní úkony měl obviněný činit, aby této povinnosti dostál. I kdyby snad Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný určitou povinnost měl, nebyla a nemohla tato povinnost být povinností důležitou ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval, že hovoří-li soudy o bezpečnosti práce, její zajišťování je povinností zaměstnavatele a v rámci zaměstnavatele pak tajemníka a vedoucích zaměstnanců; hovoří-li o povinnosti určení stavbyvedoucího, jedná se o povinnost stavebníka, avšak obviněný nebyl stavebníkem; a hovoří-li o povinnosti zpracování technologického postupu, pak jde o povinnost zhotovitele stavby, avšak obviněný ani zhotovitelem stavby nebyl. Dále dovolatel rozváděl rozdělení rolí jednotlivých orgánů obce podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, přičemž poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, podle níž starosta sám vůli obce nevytváří, pouze ji projevuje navenek (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 721/2000 a sp. zn. IV. ÚS 576/2000). Zdůraznil, že zaměstnancem obce, který je nadřízen všem zaměstnancům úřadu a plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle pracovněprávních předpisů, včetně povinností v oblasti BOZP; je oprávněn vydávat vnitřní předpisy, směrnice a pokyny k zajištění řádného chodu úřadu a bezpečnosti práce, je tajemník obecního úřadu, přičemž pokud tento není zřízen, plní jeho úkoly starosta. Ustanovení § 110 odst. 3 zákona o obcích však neumožňuje, aby starosta tyto úkoly platně přenesl na jiné volitelné funkcionáře, např. místostarostu. Uvedl, že judikatura civilních i správních soudů současně zdůrazňuje, že už usnesení rady či zastupitelstva o „pověření“ konkrétního funkcionáře (např. místostarosty) má především interní povahu a samo o sobě nezakládá navenek nové povinnosti, nelze obsah takového interního pověření rozšiřovat nad rámec zákona – především nelze konstruovat, že by se z místostarosty stal vedoucí zaměstnanec nebo osoba plnící úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele, pokud to zákon ani vnitřní předpisy obce nepředpokládají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 15/2021 nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 219/2021). Z uvedeného podle dovolatele plyne, že ani zákon o obcích, ani Organizační řád obce Mosty u Jablunkova nezakotvují u místostarosty (obviněného) takovou funkci, z níž by přímo vyplývala „důležitá povinnost“ ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku zabezpečit veškeré BOZP při stavebních pracích nebo plnit povinnosti stavebníka a zhotovitele podle stavebního zákona. Vytkl též nesprávnou analogii s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 937/2012, jak ji učinil odvolací soud, když s odkazem na citované rozhodnutí konstatoval, že není-li ustanoven tajemník, nezakazují předpisy, aby starosta pověřil výkonem činností tajemníka jiného zaměstnance obce. Tento odkaz je podle dovolatele nepřiléhavý, když se jedná o civilní věc, kde se Nejvyšší soud zabýval pravomocemi starosty v souvislosti s privatizací majetku, a to navíc podle již neaktuálních právních předpisů. Zdůraznil, že pouze prosazoval záměr orgánů obce, kdy se jako místostarosta ujal koordinace příprav rekonstrukce prostor bývalé lékárny (jednal se stavebním úřadem, komunikoval s projektantkou, informoval radu a zastupitelstvo), nikoliv že by byl odborným garantem bezpečnosti stavebních prací. Závěry soudů by však fakticky znamenaly, že každý místostarosta (ale stejně tak i jakýkoliv jiný zastupitel), který si vezme na starost nějakou investiční akci obce, se automaticky stává osobou odpovědnou za BOZP i za odborný technický postup prací, přestože pro to nemá žádnou zákonnou ani odbornou kvalifikaci. Poukázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20, v němž tento výslovně kritizoval, pokud obecné soudy „dokonstruují“ nové povinnosti obce nad rámec zákona o obcích a interních předpisů, tím poruší princip právní jistoty a předvídatelnosti a zatíží své rozhodnutí protiústavní libovůlí. V nyní projednávané věci je dekonstruovaná povinnost přisuzována konkrétní fyzické osobě, a to obviněnému jako místostarostovi, čímž je porušen princip nullum crimen, nulla poena sine lege. Kromě neexistence uvedených povinností obviněného soudy neprovedly ani analýzu, zda by i v případě, že by obviněný některou z těchto povinností porušil, byla tato důležitou ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku a zda by její porušení bylo rozhodující příčinou vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného. Jak ovšem vyplývá ze znaleckého posudku, na vzniku následku se zásadním způsobem podílela absence řádného odborného školení vedoucího technického úseku, konkrétní způsob provedení bouracích prací skupinou dělníků i jednání samotného poškozeného na pracovišti. Připomněl také, že dovolací praxe Nejvyššího soudu v obdobných případech (viz např. rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 229/2010, 3 Tdo 1244/2011 či 6 Tdo 950/2014) zdůrazňuje, že k naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“ nestačí, aby se porušení povinnosti na vzniku následku podílelo pouze okrajově, je-li řetězec příčin složitý a významně se na něm podílí jednání poškozeného či jiných osob, nelze pachateli přičítat porušení důležité povinnosti jako kvalifikovaný znak. V posuzované věci však soudy tento princip gradace příčinné souvislosti nerespektovaly a bez bližšího rozboru přisoudily nejvyšší tíži odpovědnosti právě obviněnému. 18. Dovolatel Martin Procházka navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2025, č. j. 5 To 189/2025-942, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2025, č. j. 1 T 140/2022-880, zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. 19. Státní zástupce v následném vyjádření k dovolání obviněného Romana Szotkowského předně uvedl, že tento ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, přičemž část textu je shodná s textem odvolání. Pokud tak obviněný ve svém podání opakovaně namítl, že zranění poškozeného nezavinil, neboť ani poškozený ani samotný dovolatel nebyl obcí jakožto svým zaměstnavatelem proškolen o bezpečnosti bouracích prací, přičemž příčinou zranění poškozeného bylo, že tento na popud svědka K. W. „změnil pracovní postup“, pak státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se s těmito námitkami již vypořádaly (viz body 80–83 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 53–57 odůvodnění odvolacího soudu). S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zdůraznil, že dovolatel uvedl pouze nekonkrétní námitky, kterými nemůže být citovaný dovolací důvod naplněn. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel podřadil množství námitek založených na jediném společném základě, kdy dovolatel měl za to, že rozhodující příčinou škodlivého následku byla liknavost úřadu obce jako zaměstnavatele, který nezajistil, aby byl k bouracím pracím řádně proškolen jak poškozený, tak obviněný, čímž došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného. I touto otázkou se podle státního zástupce soudy zabývaly a logicky a přesvědčivě se s ní vypořádaly (viz bod 83 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 57 odůvodnění odvolacího soudu). Jde-li o judikaturu Nejvyššího soudu, rozhodnutí soudů nižších stupňů jí podle státního zástupce odpovídá. Pokud se totiž v jiných věcech Nejvyšší soud zabýval trestní odpovědností osob prevenčně nedbalých, vyhověl těmto dovolatelům pouze tehdy, bylo-li zavinění samotných poškozených zcela zjevně dominantní. K tomu odkázal na usnesení ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 788/2023, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1074/2023, která se týkala zranění na stavbách. Dovolatelům bylo v těchto věcech vyhověno, neboť poškození byli řádně poučení i zkušení, přesto jednali, jak neměli – např. nepoužili ochranné individuální prostředky, které měli k dispozici, využili plošinu, na níž se nesmí převážet lidé, či couvali s vozidlem tam, kde neměli náležitý rozhled. Státní zástupce zdůraznil, že ve všech třech judikovaných věcech se jednalo o svévolné jednání kvalifikovaných osob, které měly dostatek schopností a zkušeností, aby se škodlivého následku vyvarovaly – stavební dozor investora věděl, že vozidlo bude couvat, montéři se svévolně přepravovali vrátkem neurčeným k přepravě osob a plně vybavený dělník spadl do otvoru, který měl sám zajistit. Tyto okolnosti významně snižovaly zavinění osob pouze prevenčně nedbalých. 20. Ve věci dovolatele tomu bylo zcela jinak, když on sám jako nekvalifikovaná osoba zadal bourání zdiva dalším nekvalifikovaným osobám. Poškození bez vhodného vybavení a bez odborného vedení improvizovali s konečným tragickým zjištěním, že zeď skutečně není možno bourat zdola – což bylo bezprostřední příčinou nešťastného následku. Riziko zranění či úmrtí bylo v jejich případě očividné a mělo být zřejmé i dovolateli. Z hlediska zavinění se podle jeho názoru projednávaná věc blíží spíše usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 551/2022, v němž zhotovitel stavby sklepa pro úsporu nákladů sjednal nekvalifikované dělníky, aniž by jim určil technologický postup při odstraňování podpěr zděné konstrukce, v důsledku čehož při předčasném odstranění podpěr těmito dělníky došlo k jejich zavalení následkem zborcení a zřícení klenby, a usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 222/2023, v němž se jednalo o věc obviněného, který jako vedoucí pracovník stavebních dělníků toleroval to, že namísto standardního stavebního lešení si samotní dělníci sestavili z materiálu stavby improvizované lešení ve formě nestabilní dřevěné konstrukce, kdy při následném prolomení této konstrukce došlo k jednomu úmrtí a jednomu těžkému zranění. Obviněný se v judikované věci hájil tím, že obviněný vůči ostatním ukrajinským dělníkům nevystupoval v postavení vedoucího pracovníka, nýbrž byl pouhým pomocným dělníkem, stejně jako ostatní ukrajinští pracovníci včetně obou poškozených. Nejvyšší soud však potvrdil vztah nadřízenosti a podřízenosti podle skutkových zjištění nižších soudů a zejména považoval za zachovanou i příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a škodlivým následkem. Za překážku jeho trestní odpovědnosti nepovažoval ani to, že ani samotný obviněný nebyl řádně proškolen v oblasti bezpečnosti práce. Podle státního zástupce tak vyvození trestní odpovědnosti dovolatele bylo v souladu i s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu k posuzování zavinění osob prevenčně nedbalých. Zavinění jemu pořízených osob ani to že ani on sám nebyl řádně proškolen nemohlo přetrhnout příčinnou souvislost. 21. K dovolání obviněného Martina Procházky státní zástupce uvedl, že dovolatel zřejmě chtěl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když jeho námitky se vztahují i k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Dále pak zdůraznil, že i tento obviněný v dovolání zopakoval obhajobu, kterou užil již před soudy nižších stupňů, které se s ní již správně vypořádaly (viz body 78–79 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 43–52 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Na tuto argumentaci blíže odkázal a jen pro úplnost poznamenal, že citace v bodu 51 odůvodnění usnesení odvolacího soudu pochází z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 164/201, přestože odvolací soud odkazoval na jiný judikát. Námitky dovolatele, které formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považoval státní zástupce za námitky ve skutečnosti hmotněprávní povahy. Dovolatel totiž spatřoval zjevný rozpor mezi výkladem organizačního řádu obce a právního postavení dovolatele ze strany znalce na straně jedné a ze strany soudů na straně druhé. Dovolatel označil rozdíl mezi tím, jak posoudil právní postavení dovolatele znalec a soud, nikoliv rozpor skutkového zjištění s provedeným dokazováním. To, že znalec v této části svého znaleckého posudku nepřípustně činil závěry právní si povšiml již odvolací soud, jak je patrno z bodu 47 odůvodnění jeho usnesení, kde reagoval na totožnou námitku dovolatele slovy „znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky“. 22. K námitkám proti přísnější právní kvalifikaci jeho jednání, když soudy na jeho straně dovodily porušení důležité povinnosti, státní zástupce odkázal na podrobnou argumentaci v bodu 83 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž uvedený soud poukázal na rozhodující význam porušení povinností na straně obou obviněných a na prakticky nulové zavinění poškozených. Konstatoval, že obhajoba dovolatele tvoří v podstatě kruh, když podle něj druhý dovolatel nebyl obcí (zaměstnavatelem) řádně proškolen, ovšem za obec nejednal dovolatel jakožto osoba, která by za takové proškolení a dodržení bezpečnosti práce odpovídala. Takovou odpovědnou osobou by byl starosta, který však přímý pokyn k bourání nedal. Výsledkem takto konstruované obhajoby by skutečně mohl být logický závěr, že za nesprávný pokyn k provedení bouracích prací nekvalifikovanými a nepoučenými zaměstnanci neodpovídá vlastně nikdo. Zdůraznil, že sám dovolatel nepopřel, že druhému z dovolatelů pokyn k bouracím pracím dal, kdy nikdo z dovolatelů ani poškozených neměl v té chvíli pochybnost o tom, že se jedná o legální pokyn obce jakožto zaměstnavatele daný zaměstnancům obce. Rozumělo se také, že dělníkům bude za bourání vyplacena mzda obcí, nikoliv nějaká odměna ze soukromých prostředků dovolatelů. Nikdo ze svědků pak neuvedl, že se mohlo jednat o „politický“ úkol vyslovený voleným představitelem obce mimo pracovní poměry zúčastněných. Pokud dovolatel jako místostarosta dal druhému dovolateli úkol, který se svou formou i obsahem jevil jako úkol-pokyn pracovně právní, stěží by mohlo být dovolateli Martinu Procházkovi ku prospěchu jeho nynější tvrzení, že k takovému pokynu vůbec oprávněn nebyl, neboť jako zaměstnavatel nebyl oprávněn vystupovat. Pokud dal dovolatel zaměstnanci obce (druhému dovolateli) pracovní úkol, aniž by k tomu byl oprávněn, škodlivost jeho činu pro společnost by byla spíše vyšší, než kdyby za obec jakožto zaměstnavatele v daném okamžiku legálně vystupoval. Obhajoba dovolatele tak směřuje k tomu, že vydaný pokyn byl nejen obsahově nesprávný (provedení bouracích prací zaměstnanci bez potřebné kvalifikace) ale i vydaný nad rámec jeho oprávnění. Pro úplnost státní zástupce dodal, že v pracovněprávních vztazích je zaměstnanec v zásadě slabší stranou. Z hlediska právní jistoty a ochrany obecních zaměstnanců nepovažuje proto za možné, aby část úkolů směřujících od místostarosty byla považována jen za politické úkoly nezadané zaměstnavatelem a jiná část za skutečné pokyny zaměstnavatele, když v praxi ani nelze rozlišit, zda je starosta jako jediná oprávněná osoba (není-li zřízena funkce tajemníka) právě přítomen či nepřítomen. Uzavřel, že právní posouzení skutku považuje za správné a dovolání za zjevně neopodstatněné. 23. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. 24. K vyjádření státního zástupce zaslal společný obhájce obou obviněných jejich jménem repliku, v níž konstatoval, že ani státní zástupce nerozlišuje mezi povinnostmi zaměstnavatele, stavebníka či zhotovitele díla a nepřípustně přičítá trestní odpovědnost domnělým právním jednáním dovolatelů, která však nebyla právními jednáními jako takovými, ale pouze interpretováním a sdělením obsahu vůle vytvořené kolektivními orgány obce. Ad absurdum nastalou situaci přirovnal k tomu, kdyby byla poštovní doručovatelka odpovědná za obsah sdělení v jí doručované písemnosti. Dovolatelé kategoricky odmítají označování takovéhoto sdělení obsahu vůle vytvořeného obcí, jako právnickou osobou, za exces místostarosty, neboť o exces by se jednalo jedině tehdy, pokud by místostarosta sdělenou vůli obce vytvořil sám bez vědomí obce a mimo kompetentní orgány obce. Vyjádření státního zástupce pak dovolatelé považují za nepřípustnou libovůli v interpretaci právního řádu České republiky. III. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (v rámci lhůt stanovených předsedou senátu soudu prvního stupně byly v souladu s § 265h odst. 1 tr. ř. odstraněny vady podání). Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že smrt obviněného Romana Szotkowského nepřekáží provedení řízení na podkladě dovolání podaného pouze ve prospěch tohoto obviněného; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§ 265p odst. 3 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 28. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 68.–82. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 47.–57. usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se s úvahami nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu. Nelze pak nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili v dovolání, jsou opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovoláních. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 29. Lze pak konstatovat, že část námitek dovolatelů, které pod tímto dovolacím důvodem uplatnili, jeho zákonnému vymezení neodpovídá. Oba dovolatelé sice brojili proti tomu, že soudy nižších stupňů nezohlednily část závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví, jednalo se však o závěry právní, které znalci nepřísluší činit, jak správně s odkazem na § 107 odst. 1 tr. ř. konstatoval i odvolací soud. Je tak zjevné, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud právní závěry znalce pomíjely a činily tyto samy. 30. Obviněný Roman Szotkowski měl dále za to, že soudy se nevypořádaly se skutečností, že obviněný nebyl svým zaměstnavatelem, obcí Mosty u Jablůnkova, řádně proškolen v oblasti BOZP při bouracích pracích a zaměstnavatel mu udělil pokyn, aby s dalšími zaměstnanci z technického úseku provedl bourací práce předmětné příčky. Tato argumentace je však zcela lichá, neboť právě z takové skutkové verze oba soudy nižších stupňů vycházely. Pokud i přesto na jeho straně dovodily porušení důležitých povinností, nejednalo se o žádný rozpor či opomenutí podstatných důkazů. Pracovní smlouvou, výpovědí obviněných i svědků (podřízených z technického úseku) bylo zcela jednoznačně prokázáno, že obviněný Roman Szotkowski pracoval na pozici vedoucího zaměstnance ve smyslu § 11 zákoníku práce, když byl vedoucím technického úseku, přímo nadřízený i poškozenému, a svým podřízeným byl oprávněn stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Právě z této pozice mu vyplývala povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce, jak ukládá § 101 odst. 1 zákoníku práce, a to ve spojení s odst. 2 citovaného ustanovení, který specifikuje, že uvedenou povinností jsou vázáni kromě zaměstnavatelů taktéž vedoucí zaměstnanci na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají. Z těchto ustanovení nelze než dovodit, že obviněný měl povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci vůči svým podřízeným. Tam spadá také povinnost zaměstnavatele (kterým se, jak již bylo uvedeno, z hlediska zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci rozumí vůči svým podřízeným i vedoucí zaměstnanec) organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci nebyli ohroženi padajícími nebo vymrštěnými předměty nebo materiály podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tuto povinnost pak obviněný porušil tím, že na stavbu, kde jeho podřízení na jeho pokyn bourali určené zdi, pravidelně nejezdil a nekontroloval používání ochranných pomůcek a bezpečný technický postup (ani nezajistil jiný kvalifikovaný dozor), jak shodně vypověděli jak svědci z řad jeho podřízených, kteří se na pracích podíleli, tak sám obviněný, který uvedl, že tam byl první den až na konci směny, druhý den ráno a další den se již udála inkriminovaná událost. Stejně tak doznal, že asi měl kontrolovat (a tedy že tak nečinil), zda zaměstnanci mají u sebe ochranné prostředky a zda je používají. Nelze opomenout ani § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle něhož je zaměstnavatel (tedy i vedoucí zaměstnanec) povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Obviněný Roman Szotkowski jako vedoucí zaměstnanec technického úseku věděl, že bourání zdí není náplní práce jeho podřízených, už jen proto jim neměl bez dalšího výkon takového úkolu zadávat. Právě z důvodu, že se nejednalo o žádný běžný druh práce, kterému by se jeho podřízení věnovali, stejně tak jako z důvodu, že věděl, že nejsou k danému druhu práce řádně proškoleni, pokud jde o bezpečnost a ochranu zdraví při práci, když sám potvrdil, že ani on nebyl zaměstnavatelem v této oblasti řádně proškolen, mělo mu s ohledem na uvedené dojít, že výkon práce, který jim zadává, pro ně může být z hlediska ochrany jejich zdraví rizikový, když nikdo z nich nebyl obeznámen s tím, jak správně a bezpečně při bouracích pracích postupovat. Pro neporušení výše vymezených povinností měl proto odmítnout splnit pokyn spoluobviněného Martina Procházky, tehdejšího místostarosty, a nezadávat svým podřízeným výkon za dané situace nebezpečných prací, k nimž jeho podřízení nebyli způsobilí z důvodu nedostatku znalostí správného a bezpečného technického postupu, bezpečnostních opatření, nedostatku ochranných pomůcek pro všechny, kdo se na bourání zdí podíleli, i dalších prostředků pro bezpečný výkon zadaných prací (řádného lešení), a v případě, že výkon této práce zadal, měl jí být přítomen a měl dohlížet na dodržování alespoň základních bezpečnostních opatření, kterých si musel být na své pozici vědom, jako je používání alespoň dostupných ochranných pomůcek. Zároveň nejpozději při takové řádné kontrole by musel zjistit, že dostatek ochranných pomůcek (zejména přileb) dostupný není, a měl výkon daných prací zastavit. Je tedy irelevantní, že obviněný Roman Szotkowski sám nebyl řádně proškolen v oblasti BOZP, pokud se jednalo o bourání zdí, stejně jako to, že to nebyl on sám, kdo měl na starost zajištění školení v oblasti BOZP pro zaměstnance obce. Naopak s ohledem na tento nedostatek měl pokyn obviněného Martina Procházky odmítnout a výkon práce svým podřízeným bez jejich i svého řádného proškolení nezadávat. Závěru soudů obou stupňů, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku o vině porušil ustanovení § 101 odst. 1, 2, § 103 odst. 1 písm. a) (jak specifikoval odvolací soud) zákoníku práce i § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tak nelze ničeho vytknout. 31. Obviněný Martin Procházka zpochybňoval zejména závěr o jeho odpovědnosti plynoucí z jeho postavení místostarosty. V dané souvislosti poukazoval na to, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by byl formálně pověřen plnit úkoly zaměstnavatele či tajemníka ve věci, ba naopak, že funkce místostarosty není funkcí vedoucí s povinnostmi zaměstnavatele v oblasti BOZP a stavebního práva. Takovým námitkám nelze přisvědčit. Skutečnost, že obviněný byl pověřen k zajištění vybudování nového oddělení mateřské školky, vyplynula ze svědecké výpovědi starosty obce Ondřeje Niedoby, který uvedl, že byl účasten zasedání obce, ve kterém odsouhlasili, že se této záležitosti ujme obviněný, tehdejší místostarosta Martin Procházka, o čemž i přes nepořízení záznamu ze zasedání zcela spolehlivě svědčí následné jednání obviněného Martina Procházky, který oslovil stavební úřad, aby se informoval o potřebných podkladech pro zřízení nového oddělení mateřské školky v předmětném objektu, oslovil obchodní společnost s žádostí o vyhotovení cenové nabídky za vyhotovení projektové dokumentace potřebné pro změnu v účelu užívání stavby, která byla také zaslána na e-mailový účet obce, kde jako kontaktní osoba byl uveden právě obviněný Martin Procházka, projektovou dokumentaci také převzal. Dále to byl on, kdo oslovil Libora Fiksku s nabídkou, aby stavební práce na přestavbě provedla jeho stavební společnost, a kdo obviněnému Romanu Szotkowskému zadal pokyn, aby jeho technické oddělení vybouralo v budově označené zdi, jak vyplynulo z výpovědí relevantních svědků i listinných důkazů, rovněž zastupitelstvo obce dne 1. 7. 2020 informoval o stavu prací (v podrobnostech viz bod 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Není tak pochyb, že bylo prokázáno, že to byl právě obviněný Martin Procházka, kdo měl zajištění vybudování nového oddělení mateřské školky „na starost“. Z organizačního řádu Obecního úřadu v Mostech u Jablunkova (č. l. 688) pak vyplynulo, že starosta smí místostarostu v rozsahu svěřené působnosti zmocnit k jednání za obec (viz čl. III organizačního řádu), jak tomu bylo v této věci, když odsouhlasil, že se zajištění vybudování mateřské školky v daném objektu ujme právě obviněný Martin Procházka, tehdejší místostarosta. Jelikož v daném období nebyla v obci zřízena funkce tajemníka a plnění jeho úkolů tak přináleželo starostovi, je zjevné, že zmocněním obviněného Martina Procházky jako místostarosty k jednání v oblasti vybudování mateřské školky za starostu tak starosta přenesl na obviněného i danou část povinností tajemníka. Takový postup odpovídá i judikatuře, podle níž právní úprava nezakazuje, aby starosta v rámci své pravomoci „pověřil“ úředníka – zaměstnance obce – výkonem činností, které vykonává tajemník, a které by jinak vykonával sám (viz státním zástupcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 164/2013 - odvolací soud zřejmě nedopatřením jako zdroj citovaného závěru nesprávně označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 937/2012). 32. Pokud dovolatel s odkazem na judikaturu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 15/2021 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 219/2021, tvrdil, že pověření konkrétního funkcionáře má především interní povahu a samo o sobě nezakládá navenek nové povinnosti, z čehož dovozoval, že tak nelze konstruovat, že by se z místostarosty stal vedoucí zaměstnanec nebo osoba plnící úkoly statuárního orgánu zaměstnavatele, pak nelze než poznamenat, že dovolatelem citovaná judikatura je zcela nepřiléhavá, když se týká zcela odlišných případů a zejména pak dovolatelem uváděná tvrzení vůbec neobsahuje. Nadto dovolatel pomíjí, že jeho povinnosti nevyplývaly z postavení zaměstnavatele, nýbrž z postavení stavebníka a zhotovitele stavby podle stavebního zákona, jak bude uvedeno níže. Jelikož pak obviněný Martin Procházka obviněnému Romanu Szotkowskému zadal pokyn, aby jeho úsek vykonal bourací práce v rámci výkonu jejich práce pro obec, jednal tak vůči zaměstnanci obce, a proto se nemohlo jednat o nějaký politický akt, který neměl nic společného s výkonem jeho postavení za obec, jak v dovolání opakovaně zdůrazňoval. Obviněný nežádal Romana Szotkowského jako soukromou osobu, aby pro něj vykonal na nějakou dohodu či smlouvu nějakou práci, nýbrž jemu a jeho úseku zadával výkon konkrétního úkolu ze svého nadřízeného postavení v obci jako místostarosta, za kterou v dané oblasti v rozsahu svého zmocnění jednal. Z žádného důkazu nevyplynul opak. Je pak také evidentní, že obvinění nebyli jen „poslíčci zpráv“, kteří nenesli odpovědnost za pokyny, které zadali svým podřízeným. Oba obvinění byli v jistém postavení, obviněný Roman Szotkowski v postavení vedoucího zaměstnance, který svému úseku zadával práci, a obviněný Martin Procházka jako místostarosta a v dané věci jako osoba jednající za obec, tedy vlastníka stavby, zhotovitele stavby a stavebníka, který celou změnu stavby zařizoval a organizoval. Ani jeden z obviněných tak nebyli tím, kdo by toliko předával zprávy, nýbrž těmi, kdo konkrétní zprávy, zde pokyny, vydávali, s čímž se pojí jejich odpovědnost. 33. Nalézací soud se velice podrobně a pečlivě věnoval jednotlivým relevantním ustanovením stavebního zákona, z nich vyplývajícím postavením a povinnostem (viz body 73.–75. odůvodnění jeho rozsudku), jakož i ustanovením zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci i zákoníku práce. Nejvyšší soud proto nepovažuje za potřebné a produktivní jejich výklad nadbytečně opakovat. Bez jakýchkoliv pochybností pak lze uzavřít, že obec, která se činila k vybudování nového oddělení mateřské školky, byla z hlediska stavebního zákona vlastníkem, zhotovitelem stavby i stavebníkem, z čehož jí v případě záměru změny účelu užívání stavby a vyhotovení změny svépomocí vyplývaly povinnosti k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, konkrétně zajistit stavební dozor pro bourání nenosných příček (§ 160 odst. 4 stavebního zákona); zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících z § 3 odstavec 2 písmeno q) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, podle nějž je zhotovitel povinen dodržovat další požadavky kladené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci při přípravě projektu a realizaci stavby, jimiž je mimo jiné dodržování bližších minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu při práci na staveništích stanovených prováděcím právním předpisem, jímž je § 3 písmeno b) bod 5 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, v němž je mimo jiné uvedeno, že při bouracích pracích, pro něž se dokumentace bouracích prací podle zvláštního právního předpisu nezpracovává, zajistí zhotovitel zpracování technologického postupu na základě provedeného průzkumu stávajícího stavu bourané stavby i jejího statického posouzení a zjištění vedení, a to mimo jiné i vlastním ohledáním staveniště, přičemž statistickým posouzením se zajišťuje, aby v průběhu prací nedošlo k nekontrolovanému porušení stability stavby nebo její části, přičemž toto je podkladem pro zpracování a stanovení technologického postupu bouracích prací za účelem, aby při jejich realizaci nedošlo k nekontrolovanému porušení stability stavby nebo její části (§ 160 odst. 2 stavebního zákona); stanovit osobu stavbyvedoucího nebo osobu provádějící stavební dozor ( § 152 odst. 1, 2, 3 stavebního zákona); poskytnout řádné osobní ochranné pracovní prostředky [§ 101 odst. 1, 2, § 102 odst. 1, 2, § 103 odst. 1 zákoníku práce a § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci]. Jelikož bylo prokázáno, že to byl právě obviněný Martin Procházka, komu bylo jako místostarostovi svěřeno zajištění vybudování nové mateřské školky za obec, byl právě on osobou zodpovědnou za dodržení těchto povinností. Nelze pak přijmout teorii, že by obviněný ve věcech vybudování nové mateřské školky ve všech ohledech jednal a celou záležitost zařizoval ve vztahu ke stavebnímu úřadu, společnostem, u nichž objednával služby, i zaměstnancům úřadu, jimž zadával vykonání prací, avšak povinnosti s tímto zařizováním by náležely nějaké jiné osobě, která s danou záležitostí neměla žádného dočinění. Dodržení těchto povinností tak leželo na obviněném Martinu Procházkovi, přičemž, jak bylo prokázáno, tyto dodrženy nebyly, když obviněný neprovedl a ani nezajistil provedení statického posouzení, v důsledku čehož technologický postup bouracích prací nenosných příček nebyl stanoven, a proto s ním ani nebyli seznámeni zaměstnanci technického úseku obce, na něž se vztahovala ochrana podle zákoníku práce a prováděcích předpisů, týkající se zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kteří bourací práce na jeho pokyn prováděli, a proto ani nemohli při bourání nenosných příček podle něj postupovat, a proto ani nemohli dodržovat zásady bezpečného chování na pracovišti a nebyli pod pracovním dohledem a dozorem odborného pracovníka. Z výše uvedeného je zjevné, že bylo řádně rozlišeno mezi postavením obce, starosty, místostarosty i tajemníka, a bylo vysvětleno, proč měl obviněný ve svém postavení místostarosty ty které povinnosti, nelze proto souhlasit s výtkou dovolatele, že ve věci existuje rozpor mezi napadeným usnesením odvolacího soudu s jeho předchozím právním názorem vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 5 To 318/2023, v němž kritizoval nalézací soud za to, že nedostatečně rozlišil mezi postavením obce, starosty, tajemníka a místostarosty a porušení předpisů BOZP a stavebního práva bez dalšího přičetl starostovi a místostarostovi. 34. Námitky obou dovolatelů směřovaly i proti tomu, že měli být osobami odpovědnými za řádné proškolení zaměstnanců úřadu v oblasti BOZP. Soudy nižších stupňů se však takovou otázkou nezabývaly. Podstatou jednání obou obviněných totiž nebylo osamoceně to, že nezajistili řádné poučení zaměstnanců úřadu v rámci nějakého celoúřadového školení, které probíhalo jednou za rok, nýbrž to, že ze svých pozic (obviněný Roman Szotkowski v postavení vedoucího zaměstnance technického úseku vyplývajícího ze zákoníku práce a obviněný Martin Procházka v postavení osoby jednající za vlastníka, zhotovitele stavby a stavebníka vyplývajícího ze stavebního zákona) nezajistili samotné bezpečné podmínky pro ochranu zdraví při práci pro zaměstnance technického úseku při výkonu bourání nenosných příček při změně daného objektu na mateřskou školku. Mezi tyto patřila řada výše uvedených podmínek, a to především zajištění potřebné dokumentace ke stanovení správného technického postupu k bourání příček, zajištění ochranných pomůcek a potřebného vybavení i způsobilého dozoru, jakož i dohlédnutí na to, aby nevykonávali práce nezpůsobilí a řádně nepoučení zaměstnanci. K řádnému poučení zaměstnanců technického úseku, kterým bylo za úkol uloženo bourání předmětných příček, mohlo ostatně dojít až v případě zajištění potřebné dokumentace. Nelze však pominout, že oba obvinění se celoúřadového školení v oblasti BOZP, které probíhalo jednou za rok, účastnili, tudíž si museli být vědomi toho, že toto školení nebylo pro oblast bourání příček pro praxi dostatečné. S ohledem na jejich postavení jim také mělo dojít, že pro zajištění bezpečných podmínek pro ochranu zdraví při práci při bourání příček bude nutno zajistit další potřebné podklady a dozor, na jejich základě pak své zaměstnance řádně poučit a v opačném případě bourání příček zaměstnancům technického úseku nezadávat. Pokud jde o posouzení jednotlivých příčin, které vedly ke způsobenému následku, jedná se o otázku právní. 35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 36. Pod tímto dovolacím důvodem tak lze přezkoumat námitky dovolatelů, jimiž brojili proti naplnění objektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jejich jednáními a nastalým následkem v podobě zranění poškozeného. Obviněný Martin Procházka pak výslovně rozporoval i porušení kvalifikovaného znaku důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku ze své strany. Dovolání obviněného Romana Szotkowskeho se povrchově dotýká i naplnění zavinění jako znaku subjektivní stránky, když po rozboru příčinné souvislosti uzavřel, že se nemůže jednat o nedbalost nevědomou, jelikož nebyl řádně proškolen a zaměstnavatel mu nesdělil konkrétní pracovní postupy v souladu se zákonem o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nemusel a nemohl tak vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. 37. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. 38. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obvinění jinému z nedbalosti způsobili těžkou újmu na zdraví a spáchali tento čin proto, že porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich postavení nebo funkce a uloženou jim podle zákona. 39. Jak již bylo konstatováno, obviněný Roman Szotkowski byl v postavení vedoucího zaměstnance technického úseku, zatímco obviněný Martin Procházka byl ve funkci místostarosty, který měl na starost ve zmocnění za obec zařídit realizaci přestavby prostor bývalé lékárny v nemovitosti čp. 788 v majetku obce na nové oddělení pro mateřskou školku. Zákonem, kterým je uložena důležitá povinnost, jejíž porušení má za následek způsobení těžké újmy na zdraví, se zde rozumí v případě obviněného Romana Szotkowského zákoník práce, který vedoucímu zaměstnanci ukládá povinnosti ve vztahu k zabezpečení ochrany zdraví podřízených zaměstnanců při práci, a v případě obviněného Martina Procházky stavební zákon, který stavebníkovi a zhotoviteli stavby stanovuje, jaké jsou potřebné podklady k provedení stavby, a rovněž mu ukládá povinnosti týkající se zabezpečení ochrany zdraví a bezpečnosti práce na stavbě, jakož i související zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti v pracovním prostředí jsou zejména ty povinnosti týkající se zajištění podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejichž absence může mít v konkrétních situacích závisejících také na druhu práce a místě jeho výkonu za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu pak musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.). 40. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). 41. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.). 42. Každý následek může být výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). 43. Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že obviněný Martin Procházka jako osoba jednající za obec Mosty u Jablunkova, tedy vlastníka, zhotovitele stavby a stavebníka, porušil výše specifikované povinnosti vyplývající z právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a povinnosti vyplývající ze stavebního zákona, když pro bourání nenosných příček nezajistil stavební dozor ani stavbyvedoucího, zpracování technologického postupu na základě provedeného průzkumu stávajícího stavu bourané stavby, její statické posouzení, jímž se zajišťuje, aby v průběhu prací nedošlo k nekontrolovanému porušení stability stavby nebo její části, v důsledku čehož technologický postup bouracích prací nenosných příček v obecním objektu č. p. XY nebyl stanoven, a proto s ním ani nebyli seznámeni zaměstnanci technického úseku obce Mosty u Jablunkova, kteří bourací práce na jeho pokyn prováděli, a proto ani nemohli při bourání nenosných příček podle něj postupovat, a proto ani nemohli dodržovat zásady bezpečného chování na pracovišti, a přesto dne 30. 6. 2020 uložil mistru technického úseku Romanu Szotkowskému, aby své podřízené K. G., A. T., P. P., R. S., a K. W., zaměstnance technického úseku obce Mosty u Jablunkova, poslal do obecního objektu č. p. XY odstranit označené nenosné zděné příčky; a obviněný Roman Szotkowski porušil rovněž výše označené povinnosti vyplývající z právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a pro něj konkrétně zejména z pracovního zákona, když jako mistr technického úseku této obce, bezprostředně nadřízený zaměstnancům technického úseku, tyto poté, co mu to uložil Martin Procházka, vyslal do označeného obecního objektu, aby odstranili označené nenosné zděné příčky, přestože si byl vědom, že bourání zdiva nepředstavuje obvyklou náplň jejich činnosti, proto s ním neměli zkušenosti a ani k této pracovní činnosti nebyli řádně proškoleni, nebyli seznámeni s možnými riziky při bourání a odstraňování zdiva, nebyli seznámení s technologickým postupem, podle nějž by při pracích postupovali, když takový technologický postup nebyl stanoven, a ani nebyli pod dostatečným pracovním dohledem a dozorem odborného pracovníka, stejně tak nebyli k této pracovní činnosti dostatečně vybaveni, neměli povinné osobní ochranné pracovní prostředky ani potřebné lešení od zaměstnavatele, a zcela nedostatečným způsobem prováděl kontrolu svých podřízených a celého staveniště při bourání zdiva. V důsledku tohoto došlo k situaci, kdy při odstraňování nenosných zděných příček, kdy K. G. s vedle stojícím P. P. bourali zděnou příčku ve výši svého pasu pomocí elektrických bouracích kladiv, za rohem na podstavci stojící K. W. boural zděnou příčku pomocí běžného kladiva v její horní části a R. S. s A. T. odváželi odstraněné zdivo ven do připraveného kontejneru, došlo k tomu, že se zděná příčka v nepravidelných tvarech odtrhla od stropu a při pádu zdi se po elektrické kabeláži zhoupla a udeřila do hrudi k ní čelem stojícího K. G., kterého síla nárazu odhodila na 251 cm vzdálenou zeď za ním, do které se udeřil temenem hlavy, a také došlo k následnému částečnému zasypání K. G. zdivem. 44. Nalézací soud se příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněných spočívajícím v porušení jejich povinností a vzniklým následkem, tedy těžkou újmou na zdraví poškozeného, důsledně věnoval pod bodem 83, přičemž uzavřel, že pokud by obvinění své povinnosti neporušili, k následku na zdraví poškozeného, jak je specifikován ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, by nedošlo, neboť by nebylo přistoupeno k bourání nenosných zděných příček poškozeným a jeho kolegy, kteří k tomu nebyli odborně způsobilí a ani nebyli řádně proškoleni, vůbec by nedošlo k bourání chybným postupem a bez ochranných prostředků, tj. přileb (které prokazatelně nebyly dostupné pro všechny zaměstnance, kteří se na stavbě pohybovali a na bourání zděných příček podíleli), a bez vhodného lešení, které by jim bezpečné bourání zdi správným postupem shora dolů vůbec umožňovalo a usnadňovalo. 45. S ohledem na shora uvedené shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví, jehož existenci dovolatelé nikterak nezpochybnili, bylo protiprávní jednání obou obviněných, správným. Obvinění tím, že porušili shora uvedené důležité povinnosti vyplývající z jejich funkce/postavení a uložené jim podle zákona, zavinili nehodu na staveništi, při které způsobili těžkou újmu na zdraví poškozenému. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněných, jimiž porušili četná ustanovení zajišťující bezpečnost zdraví při výkonu práce, a vznikem těchto následků spolehlivě zjištěna. Je nutno souhlasit se soudy nižších stupňů, že k výkonu bouracích prací by v případě dodržení povinností obou obviněných mohlo dojít jen za přítomnosti odborně způsobilého stavebního dozoru a za stanovení správného technického postupu při využití vhodných pomůcek i ochranných předmětů, kdy by riziko utržení části bourané nenosné zděné příčky bylo prakticky nulové. Je proto nepochybné, že hlavní příčinou byla ve své provázanosti porušení jednotlivých povinností obou obviněných. Jednání samotného poškozeného, který přešel k bourání příček směrem zespodu nahoru, nedošlo k žádnému porušení jeho vlastní povinnosti ani potřebné míry opatrnosti, kterou po něm v jeho postavení bylo možno vyžadovat toliko na základě jediného a řádně nevysvětleného pokynu obviněného Romana Szotkowského svému úseku, aby příčky bourali shora dolů. Nelze pak pominout, že svědek K. W., který jako první přešel od bourání příček shora dolů na postup zespodu nahoru, vypověděl, že na bouracích pracích začal pracovat asi až o den později než jeho kolegové, přičemž jemu jeho nadřízený, obviněný Roman Szotkowski, žádný postup bourání nesděloval, proto nejprve boural příčky stejně jako jeho kolegové, ale následně začal příčky bourat zespodu nahoru, neboť to pro něj bylo jednodušší, navíc dřevěné kozy s fošnami, které využívali pro bourání shora dolů místo lešení, byly nestabilní. Bylo pak zcela logickým důsledkem právě porušení povinností obviněnými (tj. nedostatečného vybavení, nedostatečné dokumentace a absence stanovení správného technického postupu, dozoru i absence řádného poučení), že poškozený přešel k nesprávnému postupu bourání příček, které pro něj bylo i s ohledem na nedostatek vhodných pomůcek (zejména lešení) snadnější, když nebyl řádně poučen o tom, proč by měl postupovat jinak. Ostatně poškozený a jeho kolegové nebyli ani obeznámeni s tím, že v bouraných příčkách jsou kabely, což by věděli, pokud by byla zajištěna řádná ohledání a zpracována dokumentace, na jejímž základě by byl stanoven správný technický postup pro bourání příček. 46. Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněných, že soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly důsledně s otázkou příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vzniklým následkem. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních povinností, které je třeba ve svém souhrnu označit za povinnost důležitou, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku. Třebaže při vzniku následku působilo více příčin, z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ je třeba zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. V daných souvislostech není pochyb o tom, že rozhodující příčinou způsobeného následku byla jednání obviněných, jednání poškozeného se na něm podílelo jen okrajově a bylo důsledkem právě nesplnění svých povinností obviněnými, neboť poškozený nebyl řádně srozuměn s tím, že by měl postupovat jinak a zejména i proč (tím se situace liší od případů, v nichž Nejvyšší soud zprostil obviněné viny stavebního dozoru či zadavatele stavby v případech, kdy poškození postupovali v rozporu s bezpečnými postupy, na které ve svém vyjádření poukázal státní zástupce – usnesení ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 788/2023, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1074/2023. V citovaných rozhodnutích se totiž jednalo o řádně poučené, ale i zkušené dělníky, kteří se nebezpečí vystavili zcela vědomě). Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obvinění svými činy naplnili znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 47. Pochybnosti Nejvyšší soud nemá, ani pokud jde o naplnění subjektivní stránky označeného přečinu. V tomto ohledu vytýkal obviněný Roman Szotkowski, že žádné povinnosti neporušil, že i přes absenci svého vlastního řádného poučení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ve vztahu k bouracím pracím sdělil svým podřízeným, včetně poškozeného, aby příčky bourali shora dolů, a nemohl předvídat, že poškozený začne příčky bourat opačným směrem. Měl za to, že tedy nemusel a nemohl vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, když nebyl řádně proškolen v oblasti BOZP, nebyl seznámen s vybranými ustanoveními stavebního zákona a s nařízením vlády č. 591/2006 Sb. a zaměstnavatel mu nesdělil konkrétní pracovní postupy. Obviněný Martin Procházka proti uvedenému znaku ve svém dovolání námitky nevznesl. 48. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, se podává, že obviněný Roman Szotkowski se měl trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustit v nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz body 81., 83. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 56. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. 49. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. 50. V přezkoumávané věci má podstatný význam subjektivní vymezení míry opatrnosti obviněného, která vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237]. 51. Soud prvního stupně k zavinění obviněného Romana Szotkowského (resp. obou obviněných) shledal, že jednal v nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a osobním poměrům vědět měl a mohl (viz bod 83. odůvodnění jeho rozhodnutí). Soud v souladu s názorem tohoto obviněného vyvodil, že školení BOZP bylo ve vztahu k bouracím pracím formální a nedostatečné, pročež rovněž dovodil, že tento příslušné předpisy z hlediska bezpečnosti práce neznal a proto ani nevěděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem způsobit, avšak s ohledem na okolnosti, jimiž jsou charakter bouracích prací, které na jeho přímý pokyn prováděli zaměstnanci obce, a jeho osobní poměry, které spočívaly v tom, že byl mistrem technického úseku obce, kdy při vědomí výše uvedených nedostatků a nesplněných povinností neměl své podřízené poslat bourat nenosné zděné příčky do interiéru budovy, k čemuž nebyli odborně způsobilí, o takové možnosti porušení či ohrožení předmětného zájmu měl a mohl vědět (viz bod 81. odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud k tomu v souvislosti s námitkou ohledně nedostatečného proškolení v oblasti BOZP toliko konstatoval, že ačkoliv obvinění nebyli řádně proškoleni ohledně problematiky stavebního zákona a nařízení vlády č. 591/2006 Sb., byli seznámeni s celou řadou předpisů upravujících možná rizika při práci, jak to vyplývá z osnovy školení (č. l. 223). Problematiku upravenou ve stavebním zákoně a nařízení vlády č. 591/2006 Sb. tak sice neznali a nevěděli, že svým jednáním mohou způsobit porušení zájmu chráněného zákonem, vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to však vědět měli a mohli (viz bod 56. odůvodnění jeho rozhodnutí). 52. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry ve své podstatě ztotožnil. Ačkoliv obviněný Roman Szotkowski neznal příslušné předpisy a nevěděl, že může ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem, ve svém postavení vedoucího zaměstnance, z něhož samotného vyplývá určitá míra odpovědnosti za své podřízené a zejména za práci, kterou jim zadává, bylo jeho odpovědností se o příslušných předpisech a podmínkách, které je nutno v rámci bezpečnosti výkonu práce zajistit, informovat, a to zejména za daných okolností případu, kdy věděl, že stejně jako on nejsou jeho podřízení dostatečně a prakticky proškoleni pro oblast bourání příček, stejně tak věděl, že bouraní příček není jejich běžnou náplní práce a nemají s tím ani oni, ani on sám, řádné zkušenosti, přičemž každému rozumově nadanému člověku musí být zjevné, že bourání příček nezkušenými, nekvalifikovanými a řádně nepoučenými osobami, navíc ještě bez ochranných a pomocných prostředků, může být zdraví a životu nebezpečné. Závěr soudů o porušení ustanovení § 101 odst. 1, 2, § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce i § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je tak nutno považovat za správný. Obviněný si za daných okolností ve svém postavení a při zachování alespoň základní míry opatrnosti měl a mohl zjistit, jaké podmínky je nutno zajistit pro zachování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jeho podřízených, kterým zadával pokyny k výkonu práce. 53. Jak již bylo uvedeno, obviněný Martin Procházka proti uvedenému znaku ve svém dovolání námitky nevznesl, toliko ve stručnosti lze proto konstatovat, že ani v jeho případě neshledal Nejvyšší soud při posuzování znaku zavinění žádné pochybení. Jak konstatoval již soud prvního stupně, obviněný činil dotazy na splnění povinností či podmínek pro prováděné stavební práce, resp. záměr obce na zřízení nové třídy mateřské školy z hlediska stavebního zákona, resp. stavebního řízení, přičemž se uchýlil k tomu, že provedení bouracích prací uložil prostřednictvím vedoucího technického úseku Romana Szotkovského zaměstnancům obce, přestože tito k takové práci nebyli odborně způsobilí a neměli s ní zkušenosti. Ačkoliv nebyl v rámci školení řádně seznámen s příslušnými stavebními předpisy, ze svého postavení a s ohledem na tyto okolnosti si podmínky pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci při bouraní příček vyplývající především ze stavebních předpisů zjistit měl a mohl (viz bod 79. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu). 54. Dovolací soud z vyložených důvodů nemohl přisvědčit dovolacím námitkám obviněných; správně a úplně zjištěný skutkový stav byl soudy správně právně posouzen u každého z obviněných jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 55. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných Martina Procházky a Romana Szotkowského jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu