8 Tdo 173/2026-3632 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněných P. J., J. M., V. B., K. S., J. P., a L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. 2025, č. j. 13 To 352/2023-3486, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 16 T 17/2021, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítá dovolání obviněných J. M., V. B., K. S., J. P. a L. H. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného P. J. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvinění P. J., J. M., V. B., K. S., J. P. a L. H. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný“) byli rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 9. 2023, č. j. 16 T 17/2021-3197, uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byli podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni (každý z obviněných) k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byl každému z obviněných také uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání u Vězeňské služby České republiky a v bezpečnostních sborech České republiky na 2 (dva) roky. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě podali obvinění a státní zástupce (ve prospěch i neprospěch obviněných) odvolání. Z podnětu těchto odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2025, č. j. 13 To 352/2023-3486, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zločinem mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zákoníku, a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) je podle § 149 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil (každého z obviněných) k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon jim podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný J. M. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně poukázal na to, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že dříve než Ústavní soud svým nálezem ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 1252/2024, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích), bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení kázeňského řízení obviněného. S ohledem na tuto skutečnost je tak přesvědčen, že odvolací soud měl trestní řízení přerušit s tím, že dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, a dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno. Obviněný dále poukázal na ustanovení zákona o vězeňské službě a justiční stráži ČR, s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s § 17 zákona o vězeňské službě a justiční stráži ČR. V této souvislosti uvedl, že vykonával svou pravomoc podle ustálené služební praxe ve XY, a to v intenzích zákona o vězeňské službě. Použití donucovacích prostředků bylo v souladu s ustáleným výkladem zákona, a i všichni nadřízení obviněného včetně ředitelky XY vypověděli, že použití donucovacích prostředků bylo správné, v souladu se zákonem, a nijak nevybočovalo z běžné praxe používání donucovacích prostředků ve věznici. Obviněný má tak za to, že jeho jednání nemohlo být trestným činem, nýbrž by toliko mohlo být posouzeno jako kázeňský přestupek. Dále poukázal na to, že on sám nerozhodoval o poutání poškozené, pouze na základě pokynu nadřízené dovedl poškozenou do cely a byl přítomen u poutání, a dále pak okolo 15:54 hodin byl znovu přítomen v cele a na základě pokynu nadřízené, po odepnutí pout, znovu se podílel na připoutání poškozené služebními pouty. Obviněný závěrem svého dovolání stručně poukázal na to, že odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu spočívající v tom, že hodnocení oprávněnosti použití donucovacích prostředků a způsob jejich použití je otázkou odbornou, nesprávně posoudil zavinění těch obviněných, kteří o použití donucovacího prostředku nerozhodovali, a dále, že se odvolací soud nesprávně řídil právním názorem orgánu, který není oprávněn mu takovýto závazný názor uložit, tedy nálezem ústavního soudu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 4. Obviněný V. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že podstata dané trestní věci spočívá zejména v otázce, zda lze dovozovat trestní odpovědnost příslušníka Vězeňské služby za nezákonné použití donucovacích prostředků tehdy, když je takové použití v souladu s ustálenou praxí v dané věznici, a všichni nadřízení takovéto použití donucovacích prostředků považují za správné a souladné se zákonem. V této souvislosti obviněný také poukázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1108/2022. Dále uvedl, že odvolací soud neodůvodnil, nad rámec odkazu na závazný právní názor Ústavního soudu, proč změnil svůj právní názor oproti předcházejícímu rozhodnutí. V této souvislosti také poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu, s tím, že Ústavní soud vybočil z mezí jeho pravomocí, díky čemuž došlo mj. k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný dále také poukázal na některá skutková zjištění a ve věci provedené důkazy, potvrzující dle jeho mínění skutečnost, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno. Dále poukázal na subjektivní stránku trestného činu, na výklad § 17 odst. 5 zákona o vězeňské službě, na skutkové okolnosti stran jeho podílu na skutku, aby následně opětovně poukázal na postup a nález Ústavního soudu, kterým měl zmíněný soud překročit své pravomoci a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 5. Obviněná L. H. a obviněná J. P. podaly prostřednictvím svého obhájce obsahově shodná dovolání, ve kterých uplatnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř. Obviněné shodně poukázaly na to, že před tím, než Ústavní soud svým nálezem ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 1252/24, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu (Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích), tak bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení kázeňského řízení. Obviněné tak mají za to, že s ohledem na skutečnost, že totožnost skutku byla zachována, měl odvolací soud jejich trestní stíhání přerušit, přičemž v této souvislosti poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2019. Obviněné dále poukázaly na použití donucovacích prostředků ve smyslu § 17 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži, mj. s tím, že jednání kladené jim za vinu není trestným činem, ale nanejvýš kázeňským přestupkem, jelikož vykonávaly svou pravomoc dle standardní služební praxe ve XY, a v intencích zákona o vězeňské službě a justiční stráži. Rovněž upozornily na skutková zjištění a provedené důkazy – mj. na chování poškozené, na způsob, kterým byla připoutána, na jejich individuální zapojení do poutání a kontrolování poškozené, na délku poutání poškozené, což vše nebylo hodnoceno v souladu se zákonem. Obviněné mají za to, že postupovaly zcela standardním způsobem, kterého si bylo vědomo i vedení věznice, a nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu. Obviněné rovněž uvedly, že trestní stíhání bylo vedeno v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, jakož i principem ultima ratio, a v této souvislosti poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 7 Tdo 380/2024. Vzhledem k výše uvedenému navrhly, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 6. Obviněný K. S. a obviněný P. J. podali prostřednictvím svého obhájce částečně shodná dovolání, ve kterých uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Obvinění předně shodně poukázali na dosavadní průběh trestního řízení a uvedli, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, a že pochybení spatřují v postupu Ústavního soudu, neboť Ústavní soud překročil své pravomoci, a následně odvolací soud postupoval procesně chybným způsobem a nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Obvinění mají za to, že rozhodnutí Ústavního soudu a odvolacího soudu jsou nesrozumitelná a zmatečná, jelikož deklarují, že rozsudek soudu prvního stupně byl pravomocně zrušen, a proto jsou přesvědčeni, že ve věci měl znovu rozhodovat Okresní soud v Havlíčkově Brodě. Dále se obsáhle zaobírají dle jejich přesvědčení vadným a excesivním postupem Ústavního soudu. V této souvislosti citují a odkazují na judikaturu Ústavního soudu a poukazují na jednotlivé části odůvodnění nálezu ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1252/24. Dále shodně poukazují na skutková zjištění, na ve věci provedené důkazy, nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, na nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio, na nesprávné posouzení skutku s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1108/2022, a na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nosné námitky obviněných jsou shodné v obou dovoláních, ale jejich argumentace se od bodu 41. dovolání, částečně liší. Obviněný K. S. poukazuje na to, že se neúčastnil rozhodnutí o připoutání poškozené, ani prvního připoutání, ani přepoutání po dvou hodinách, poškozená se o něm vůbec nezmiňovala, neměl pravomoc rozhodnout o odpoutání poškozené a jeho jednání tak mělo výlučně omisivní charakter. Je tedy přesvědčen, že svým jednáním tak nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu, ale je třeba na jeho jednání toliko pohlížet v mezích zásad o právním omylu podle § 19 tr. zákoníku. V návaznosti na tyto skutečnosti je přesvědčen, že měl být upřednostněn kázeňský postih před postihem trestním. Poukazuje rovněž na rozhodnutí odvolacího soudu, kdy porovnává jeho odůvodnění s odůvodněním předcházejícím, Ústavním soudem zrušeným, s konstatováním, že odvolací soud neodůvodnil změnu svého právního názoru a pominul podstatnou část důkazní situace, která svědčila v jeho prospěch. Obviněný P. J. poukazuje na to, že sice fyzicky provedl připoutání poškozené, avšak činil tak výhradně na pokyn své nadřízené, v souladu se zavedenou praxí, a svým jednáním tak nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu. Má tak za to, že neexistence metodického pokynu pro připoutání k pevnému předmětu vedla k tomu, že nemohl vědět, že zvolený způsob připoutání poškozené je nepřípustný. S ohledem na tyto skutečnosti je přesvědčen, že jednal v omluvitelném právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku, který vylučuje jeho trestní odpovědnost. Poukázal rovněž na to, že odvolací soud při nezměněné důkazní situaci změnil svůj předchozí právní názor, aniž by takovou změnu dostatečně odůvodnil, čím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a porušil tím právo na spravedlivý proces. Obviněný dále také poukázal na jednotlivá skutková zjištění a provedené důkazy – mj. na kamerové záznamy, způsob připoutání poškozené, kontroly poškozené, časové ukotvení jeho participace na poutání a kontrolování poškozené. Rovněž je přesvědčen, že mu nelze klást k tíži dobu trvání připoutání poškozené, případný exces ve způsobu poutání a následky poutání poškozené. Vzhledem k výše uvedenému oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k podaným dovoláním nevyjádřil. II. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Výjimkou z uvedeného je dovolání P. J., které bylo Nejvyšším soudem shledáno opožděně podaným (viz níže bod 15. a násl.). 9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. 11. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. 12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 14. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III.Důvodnost dovolání 15. Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k dovolání P. J., které bylo shledáno jako opožděně podané. K běhu dovolací lhůty je třeba uvést, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.). 16. Z předloženého spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručen do vlastních rukou dne 10. 12. 2025 (3532) a obhájci obviněného byl doručen již dne 14. 11. 2025 (3532). Ze spisu rovněž vyplývá, že dovolání podané obviněným prostřednictvím jeho obhájce bylo podáno dne 11. 2. 2026 (3610). Z uvedeného časového přehledu je nezpochybnitelné, že dovolání bylo obviněným podáno po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání mohlo být obviněným podáno nejpozději dne 10. 2. 2026 (úterý). Bylo-li dovolání podáno až dne 11. 2. 2026, je zřejmé, že bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem. V této souvislosti je také vhodné uvést, že obhájce obviněného zaslal Nejvyššímu soudu dne 2. 3. 2026 přípis s tím, že dovolání obviněného K. S., které bylo podáno 2. 2. 2026, tedy v zákonné lhůtě, má být považováno zároveň i za dovolání obviněného J., a dovolání P. J. ze dne 11. 2. 2026, má být považováno toliko za pouhé doplnění plné moci k původnímu dovolání, a nikoliv jako samostatné dovolání. Nejvyšší soud musí ovšem konstatovat, že uvedenou argumentaci obhájce lze stěží považovat za objektivní, neboť kromě již zmíněného přípisu obhájce ze dne 2. 3. 2026 nic nenasvědčuje tomu, že by dovolání P. J. ze dne 11. 2. 2026 mělo být pouhým „doplněním plné moci k původnímu dovolání“ a nikoliv samostatným dovoláním. Dovolání K. S. bylo podáno 2. 2. 2026, a dovolání P. J. dne 11. 2. 2026, obě dovolání také byla podána samostatně (ani u jednoho z nich není uvedeno, že by bylo podáváno i za druhého spoluobviněného, přičemž jak samotný úvod dovolání jako jeho závěr – bod VI., v jednom případě zmiňuje pouze obviněného J., v druhém zmiňuje pouze obviněného S.), a zároveň, což objektivitě pro tvrzení obhájce nesvědčí, je i zjištění, že se od sebe obsahově odlišují, jak již bylo shora uvedeno (viz bod 6), stejně jako vymezení osoby, za kterou jsou podávána a vlastní délkou dovolání [viz strana 1 u obou dovolání – vymezení osoby; strana 15 dovolání za obviněného S. (strana 18 za obviněného J.)]. Dovolání jsou sice částečně obsahově shodná, ale pouze v bodech, ve kterých je obsažena obecně koncipovaná argumentace. Argumentace ve vztahu k osobám odlišných obviněných je v každém dovolání odlišná, resp. jedinečná (viz shora bod 6). Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit přípisu obhájce obviněných, že dovolání P. J. ze dne 11. 2. 2026, je toliko doplněním plné moci, a nikoliv samostatným dovoláním. 17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud dovolání obviněného P. J. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané, aniž by na jeho podkladě musel přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení. 18. Dále je třeba reagovat na námitky obviněných stran postupu a pravomocí Ústavního soudu a soudu odvolacího, které jsou u všech obviněných ve své podstatě, resp. v nosných částech argumentace, pro všechny obviněné shodné. Na tomto místě, s ohledem na argumentaci obviněných, považuje Nejvyšší soud za vhodné v prvé řadě částečně zrekapitulovat dosavadní průběh trestního řízení. O odvoláních obviněných a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 9. 2023, č. j. 16 T 17/2021-3197, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 13. 2. 2024, č. j. 13 To 352/2023-3305. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadla poškozená ústavní stížností a Ústavní soud svým nálezem ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 1252/24, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Následně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích opětovně rozhodl dne 14. 10. 2025, č. j. 13 To 352/2023-3486. Nenastala tedy situace, že by bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím ve smyslu § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., jak by vyplývalo z dovolání a věc měl proto správně rozhodovat znovu soud prvního stupně, jak uvádí ve svém dovolání obviněný S. a odkazuje na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. S ohledem na shora uvedené je odkaz na výše zmíněný dovolací důvod irelevantní, když mj. ze samotného nálezu Ústavního soudu (viz bod 34) vyplývá, že „…to bude muset pečlivě provést krajský soud ve znovuotevřeném řízení“. Vzhledem k tomu, že na základě rozhodnutí Ústavního soudu, bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek ze dne 13. 2. 2024, č. j. 13 To 352/2023-3305, muselo být znovu rozhodnuto o podaných odvoláních a k tomuto byl věcně příslušný Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, nikoli soud prvního stupně, jak se mylně domnívali dovolatelé. 19. Obvinění namítají, že Ústavní soud svým postupem a obsahem odůvodnění svého nálezu překročil své pravomoci. V této souvislosti, s ohledem na argumentaci obviněných, je nutno uvést, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Nejvyšší soud (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud v bodech 17 až 19 svého rozhodnutí rozvedl svoji pravomoc i v případě podnětu podaného poškozenou v trestním řízení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a tedy tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků podle jiných právních norem. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni jsou konečná a nemohou podléhat přezkumu jiným právním orgánem veřejné moci, a to ani obecným soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13). Pokyny a závazné právní názory vyslovené Ústavním soudem v konkrétní trestní věci musí být obecnými soudy respektovány bez ohledu na jejich případné pochybnosti o správnosti či fundovanosti takového názoru. Tento požadavek kladený na soudy, státní orgány i všechny ostatní subjekty je vyjádřením a projevem záruky práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právní spory a soudní řízení musí být někdy dokončeny a nesmí vést k prodlužování soudního řízení toliko z důvodu, že si každý ze soudů či účastníků řízení trvá na svém (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 57. až 59., či ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1638/23). Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nepřísluší přezkoumávat a přehodnocovat závěry uvedené Ústavním soudem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 8 Tdo 1105/2024). Lze tedy uzavřít, že i Nejvyšší soud je stejně jako další obecné soudy vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. III ÚS 1252/24, a není tedy oprávněn k tomu, aby přezkoumával hodnotící úvahy a právní závěry Ústavního soudu, jak obvinění požadují. Obecné soudy včetně Nejvyššího soudu musí v konkrétní trestní věci respektovat pokyny a závazné právní názory vyslovené Ústavním soudem bez ohledu na jejich případné pochybnosti o správnosti či fundovanosti takového názoru (viz shora), což mj. vyplývá rovněž z ustanovení § 314h tr. ř. [v předmětné trestní věci existuje konkrétní nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 1252/24, který následoval po vydání nálezu pléna Ústavního soudu v jiné trestní věci Ústavním soudem ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24, dovolateli rovněž zmiňovaným]. 20. Obvinění v této souvislosti také poukazují na nedostatečné odůvodnění změny právního názoru odvolacího soudu, který byl také nálezem Ústavního soudu vázán. Ani této námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé (body – 134. – 191. rozsudku odvolacího soudu), jaké okolnosti jej vedly k přehodnocení jeho právního názoru oproti jeho předcházejícímu, Ústavním soudem zrušenému, rozhodnutí. V této souvislosti nelze opomenout, že odvolací soud vycházel nejen z opakovaného dokazování, ale dokazování sám i doplnil mj. přečtením rozhodnutí ředitelky věznice, která po postoupení věci kázeňské řízení proti obviněným zastavila a žádné pochybení neshledala. Přičemž závěrem v bodě 189. reflektoval svoji změnu právního názoru, když mj. uvedl, že: „V předchozích rozhodnutích zmínil dovolací soud, že by takový způsob připoutání poškozené nemusel být považován za mučení, nicméně s ohledem na délku trvání, způsob připoutání za obě ruce s rozpaženýma rukama, s ohledem na zimní období a ponechání poškozené připoutané do doby, než se pomočila, lze takové jednání označit za nelidské a kruté zacházení ve smyslu § 149 tr. zákoníku“, a následně v bodě 191. odůvodnil svůj přístup k neuplatnění principu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud tak uzavírá, že odůvodnění odvolacího soudu je jasné, logické a přesvědčivé v souladu s procesními předpisy a ustálenou judikaturou, odvolací soud náležitě zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj odpovídající právní názory, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnými vytknutá, přičemž odvolací soud neopomenul v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednit nález Ústavního soudu, kterým byl vázán. V této souvislosti se rovněž jeví vhodným poznamenat, jak mj. již ve svém nálezu uvedl také Ústavní soud (str. 4, bod 23), že „krajský soud, aniž by to výslovně uvedl, považoval naplnění znaku objektivní stránky daného trestného činu za prokázané“. Pokud pak šlo o subjektivní stránku trestného činu, poukázal Ústavní soud na skutečnost, že soud druhého stupně zpochybnil zavinění obviněných odkazem na to, že stejného protiprávního jednání vůči osobám ve výkonu trestu se běžně dopuštěli i další kolegové, což bylo vedením věznice aprobováno, přičemž uvedený závěr byl shledán nepřípustným (viz bod 26. nálezu Ústavního soudu). 21. Pokud obvinění poukazují na nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odvolací soud měl řízení přerušit, s ohledem na pravomocné rozhodnutí o zastavení kázeňského řízení, tak lze připomenout, že rozhodnutím Ústavního soudu - nálezem ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. III ÚS 1252/24, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2024, č. j. 13 To 352/2023-3305, se řízení vrátilo zpět před krajský soud (viz též shora bod 18), přičemž takový postup není ani v rozporu se zásadou ne bis in idem, když ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod výslovně předpokládá, že pravomocné trestní rozhodnutí lze zrušit v řízení o mimořádném opravném prostředku (srov. též přiměřeně bod 32 disidentního stanoviska k rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/24). Odvolací soud tak nepochybil, pokud řízení nepřerušil, ale sám ve věci opětovně rozhodl, neboť jeho rozhodnutí, které bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu, se stalo podkladem pro rozhodnutí o zastavení kázeňského řízení vydané ředitelkou věznice ve věci obviněných. Rozhodnutí o zastavení kázeňského řízení bylo ve své podstatě rozhodnutím na zrušené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, obsahově navazujícím, přičemž ve zrušeném rozhodnutí mělo svůj podklad. Pokud pak obvinění poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2019, tak lze uvést, že dané rozhodnutí se na nyní projednávanou věc neuplatní, viz mj. též bod 23. citovaného rozhodnutí – „To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku.“ Tudíž nebylo možno za relevantní považovat námitky vážící se k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 22. S ohledem na argumentaci obviněných, která částečně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud v obecné rovině za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněné vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 23. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud obviněné upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ 24. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí odvolacího soudu, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a obsahem provedených důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněných zmíněné rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal. 25. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše zmíněné skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obvinění shodně poukazují na to, že předmětný způsob použití donucovacích prostředků byl ve věznici běžnou praxí, jednali v souladu s § 17 zákona o vězeňské službě, přičemž neexistovala žádná metodika k použití předmětných donucovacích prostředků, poukazují na jednání či chování poškozené a jednotlivě pak poukazují na své individuální zapojení do poutání poškozené. To vše s tím, že nenaplnili subjektivní stránku trestného činu, a že jejich jednání nebylo trestným činem. V této souvislosti tak lze uvést, že i nalézací soud dovodil, že byť se na připoutání poškozené nepodílel kromě obviněné P. v prvním případě a obviněné H. spolu s obviněnou P. v druhém případě nikdo další, tak si byli všichni obvinění vědomi celkové doby, po kterou byla poškozená připoutána. Obviněný M. byl u prvního připoutání poškozené a na místo se vracel opakovaně, obvinění S. a B. se na místo dostavili opakovaně, a i oni si byli vědomi skutečnosti, že je poškozená poutána po dlouhou dobu v řádu hodin. Všichni obvinění tak měli alespoň základní informace týkající se charakteru, intenzity a agresivity chování poškozené, byli srozuměni s tím, za jaké chování byla připoutána, všichni s tím souhlasili, do cely se vraceli a měli možnost opakovaně posoudit důvodnost připoutání poškozené ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o vězeňské službě. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že z jednání obviněných, kteří se do cely vraceli a účastnili se poutání poškozené, lze dovodit, že byly srozuměni s tím, že donucovací prostředek bude použit proti poškozené nad rámec zákonem vymezených důvodů. Takové srozumění lze dovodit u obviněných J., M., P. a H., kteří se přímo podíleli (byli přítomni) na připoutání poškozené. Druhého připoutání se pak účastnil i obviněný B., tedy v době po uplynutí zákonem stanovené maximální doby připoutání (2 hodin). Obviněný S. pak vícekrát poškozenou kontroloval, komunikoval s ní, za celou dobu jí však neumožnil použít toaletu a ponechal ji připoutanou, přestože k tomu nebyl zákonný důvod. Odvolací soud pak správně uzavřel, že připoutání poškozené, po celkovou dobu 3,5 hodiny, s rozpaženýma rukama zády k okenní mříži, v zimním období, s ponechaným otevřeným oknem, která trpěla urologickými potížemi a posléze v době, kdy byla připoutána, se pomočila, tak šlo vůči poškozené o trýznivé a ponižující zacházení. Správný je také závěr odvolacího soudu o tom, že nebyl důvod k tomu, aby byl zmíněným způsobem vůči poškozené použit donucovací prostředek podle § 17 zákona o vězeňské službě. Z provedeného dokazování je patrné, že poškozená nikoho neohrožovala, nijak se nebránila a všechny pokyny plnila. To mj. vyplývá nejen z kamerových záznamů, ale také z výpovědí a jednání obviněných, kteří nemuseli k jejímu připoutání použít sílu, hmaty nebo chvaty či jiné donucovací prostředky. Poškozená pouze máchala rukama, a měla nevhodné poznámky, přičemž takové chování, které nikterak obviněné neohrožovalo na jejich bezpečnosti, nemůže naplnit výše zmíněné použití donucovacích prostředků podle § 17 odst. 5 zákona o vězeňské službě. V tomhle ohledu, a právě ve vztahu k argumentaci obviněných, nelze ponechat stranou ani odůvodnění nálezu Ústavního soudu (viz výše bod 19.), který uvedl, že protiprávní několikahodinové poutání v nepohodlné poloze, v důsledku čehož se poškozená pomočila a následně byla nucena se omluvit, spadá do působnosti čl. 3 Úmluvy. Pokud pak v souvislosti s použitím donucovacího prostředku obvinění poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1108/2022, s tím, že použití donucovacích prostředků ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o vězeňské službě, je otázkou odbornou, a že jejich postup nikterak nevybočoval ze zavedené praxe, tak lze uvést, a to v souladu s citovaným rozhodnutím (bod 23. citovaného rozhodnutí), že rozhodnutí soudu o nezákonnosti postupu obviněných bylo dostatečně důkazně podloženo, když chování poškozené bylo zachyceno kamerovými záznamy a ani z výpovědí obviněných nevyplynulo, že by je jakkoliv ohrožovala. Lze také opětovně poukázat na to, že poškozená byla připoutána po dobu 3,5 hodiny, do doby, než se pomočila, tedy i zákonem stanovená limitní doba 2 hodin, byla o 1,5 hodiny překročena. Pokud pak obvinění V. B. a K. S. v rámci své argumentace stran úmyslu poukazují na tzv. právní omyl podle § 19 tr. zákoníku, tak lze uvést, že obviněným nic nebránilo se seznámit s příslušnou právní úpravou, ale jednání se dopustili v postavení příslušníků ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., s nímž je spojená zvláštní povinnost seznámit se se všemi relevantními právními předpisy. Skutečnost, že k použití předmětného donucovacího prostředku ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o vězeňské službě neexistovala žádná metodika, nebyli k tomu školení, způsob použití byl v dané věznici běžnou praxí, nikterak nezbavuje obviněné trestní odpovědnosti, když z § 17 odst. 5 zákona o vězeňské službě jednoznačně vyplývá, že: „Příslušník je oprávněn omezit volný pohyb osoby, která fyzicky napadá příslušníka nebo jinou osobu, ohrožuje vlastní život, poškozuje majetek nebo se pokusí o útěk, připoutáním k vhodnému předmětu, zejména pomocí pout. Toto omezení musí být ukončeno v okamžiku, kdy je zřejmé, že osoba takové jednání nebude opakovat, nejdéle však po uplynutí 2 hodin od okamžiku připoutání.“ Obviněným tak muselo být zřejmé, a to i bez „metodiky či proškolení“, že připoutání poškozené, která nikoho neohrožovala, po dobu 3,5 hodin, není v souladu s citovaným ustanovením zákona. Nelze také pominout, že odvolací soud shledal postup obviněných i v rozporu s § 6 zákona o vězeňské službě, podle kterého je příslušník povinen jednat s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody vážně a rozhodně, respektovat jejich práva, zabraňovat krutému nebo důstojnost ponižujícímu zacházení s těmito osobami i mezi nimi navzájem a působit k naplňování účelu výkonu trestu odnětí svobody. Při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je povinen dbát cti a důstojnosti osob, s nimiž jedná, i své, a nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Lze tak uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když dovodil, že obvinění naplnili všechny zákonné znaky zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), e), tr. zákoníku. 26. Pokud pak obvinění také poukazují na skutečnost, že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, případně, že jejich jednání nebylo trestným činem, případně mohlo být toliko posouzeno jako kázeňský přestupek, tak lze uvést, že ve vztahu k takto koncipovaným námitkám o nedostatku společenské škodlivosti daného jednání, případně porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připomíná, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). 27. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněných jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněných uplatněna (viz též bod 25.). Obvinění se jednání dopustili při výkonu veřejné moci, jakožto příslušníci vězeňské služby ve XY vůči poškozené, která si odpykávala nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž intenzitu jejich jednání, a to s ohledem na délku trvání připoutání poškozené a okolnosti toto připoutání provázející, v důsledku čehož se pomočila, lze považovat za tělesné a duševní utrpění. Nelze ani pominout nález Ústavního soudu (viz výše), který dovodil, že společenskou škodlivost nemůže snižovat skutečnost, že jejich jednání bylo v dané věznici považované za běžné, nadřízenými akceptované. Pregnantně Ústavní soud také upozornil na § 46 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který ve druhém odstavci stanovuje postup pro případ rozkazu, který odporuje právním předpisům a ve třetím odstavci stanovuje zákaz vykonání rozkazu, kterým by byl zřejmě spáchán trestný čin. S ohledem na výše uvedené tak nelze hovořit o tom, že by jednání obviněných nevykazovalo znaky společenské škodlivosti, či že by snad ani nebylo trestným činem. 28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných J. M., V. B., K. S., J. P. a L. H. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. J. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu