8 Tdo 180/2026-858 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněného J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 29/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 43 T 6/2024, byl obviněný J. R. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 10 let. V dalším byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené T. B. na náhradě majetkové škody částku 15 734 Kč, na náhradě další nemajetkové újmy spočívající v psychických bolestech ve výši 200 000 Kč, bolestném ve výši 96 842 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 422 546 Kč, celkem tedy částku 735 122 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. F. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a všem na něj navazujícím výrokům. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 29/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že v 16:16 hodin dne 22. 6. 2023 v Praze XY, ulici XY, když řídil v levém jízdním pruhu na silnici pro motorová vozidla směrem z centra Prahy na Brno své dodávkové vozidlo značky Fiat s nástavbou v provedení obytného vozu RZ XY, poté, co před ním, při pravém okraji levého jízdního pruhu, řídila poškozená T. B., motocykl značky Honda WW125A RZ XY, přičemž jela rychlostí cca 96 km za hodinu, tedy nižší rychlostí než rychlostí 110 km za hodinu, v tomto úseku silnice povolenou, v úseku kilometru 5,00 přejel do prostředního jízdního pruhu, zrychlil svou jízdu na rychlost 118,8 km za hodinu a začal motocykl řízený T. B. předjíždět, následně v průběhu 3,7 s jízdu zpomalil na rychlost 112,4, poté 106, 99,6, 93,3 a konečně na 89 km za hodinu, a přitom, aniž by jej k tomu nutila situace v provozu, z pohnutky „vychovat“ řidiče zdržujícího provoz či se pomstít za bezdůvodné zpomalení jízdy, úmyslně 3x za sebou v rychlém sledu krátce vybočil (najížděl) ze středního jízdního pruhu směrem vlevo k levému jízdnímu pruhu, v němž se pohyboval motocykl, s následným návratem vpravo, a v době, kdy se motocykl nacházel vedle levého boku jeho vozidla a kdy pozvolně snížil svou rychlost na cca 85 km za hodinu, při třetím vybočení přejel svým vozidlem značky Fiat do levého jízdního pruhu a levým bokem zadní části svého vozidla přitom bočně narazil do oblasti pravého řídítka uvedeného motocyklu, čímž došlo ke ztrátě směrové stability motocyklu a pádu motocyklu a poškozené T. B. na vozovku, následně ke smýkání a rotaci jejího těla v prostoru levého jízdního pruhu v délce cca 53 metrů od místa střetu, kdy další řidiči jedoucí levým jízdním pruhem byli nuceni náhle měnit směr a rychlost jízdy, aby zabránili střetu svých vozidel s tělem poškozené a havarovaným motocyklem, přičemž musel být minimálně srozuměn s tím, že i při pouhém těsném průjezdu rozměrného vozidla kolem malého motocyklu v rychlosti blížící se 100 km za hodinu, natož při bočním střetu s tímto motocyklem, musí nutně dojít ke ztrátě stability a ovladatelnosti motocyklu a jeho nevyhnutelnému pádu na vozovku a následně nekontrolovanému pádu, smýkání a otáčení nechráněného těla motocyklistky, kdy hrozí náraz těla do betonových či kovových svodidel, nacházejících se v uvedeném místě na levé straně, či přejetí těla motocyklistky dalšími vozidly, čímž by nepochybně byla poškozené způsobena rozsáhlá i život ohrožující poranění životně důležitých orgánů, jako například komplikované zlomeniny skeletu, izolované poranění orgánů, sdružená rozsáhlá poranění více orgánů a skeletu, poranění plic s krvácením do dutiny hrudní nebo otevřené zlomeniny dlouhých kostí s krvácením, tímto jednáním způsobil poškozené T. B. zlomeninu 7. žebra vpravo, pohmoždění pravého ramene, pohmoždění a podkožní rozsáhlý krevní výron pravého stehna, drobný podkožní krevní výron měkkých tkání klenby lební v čelní krajině vpravo, pohmoždění pravé kyčle, kolena, bérce a levého kolena, tržně zhmožděnou ránu pravého obočí o velikosti 2 cm, kožní oděrku na čele o velikosti 2x6 cm, kožní oděrku nad lícní kostí o velikosti 3x3 cm, kožní oděrku na nose po celé ploše, sedřenou kůži nad pravou lopatkou o velikosti 10x10 cm, hlubokou kožní oděrku nad pravým předloktím, hluboké kožní oděrky na hřbetu pravé ruky o velikosti 10x5 cm, hlubokou kožní oděrku nad lopatou kosti kyčelní vpravo o velikosti 2x5 cm, kožní oděrku nad čéškou pravého kolena a hlezna, kožní oděrku levé paže na ploše 2 %, kožní oděrku levého lokte na ploše cca 1 %, kožní oděrky na hřbetu levé ruky o ploše 0,5 %, hlubší kožní oděrku nad levou lopatkou na ploše 0,5 %, hlubší kožní oděrku levého kolena na ploše 1,5 %, což si vyžádalo lékařské ošetření a omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu několika týdnů, dále u poškozené v důsledku popsaného děje došlo ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy, projevující se výrazným narušením a omezením jejího osobního, pracovního i sociálního života, zejména pak v nutnosti opuštění atraktivní pracovní pozice a trhu práce, posléze přijetí méně vhodné pracovní pozice, v poruchách spánku a přetrvávajícím studu z estetických tělesných vad, v délce nejméně 9 měsíců, dále poškozené T. B. způsobil škodu na oblečení, botách, náramkových hodinkách, batohu a dvou mobilních telefonech ve výši 12 200 Kč, dále poškozenému J. F., způsobil škodu na motocyklu Honda WW125A RZ XY ve výši 15 300 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 29/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. 5. V dovolání podaném prostřednictvím Mgr. Marka Šimáka odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že v řízení předcházejícím oběma rozhodnutím jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, navíc nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že odvolací soud neměl zamítnout řádně podaný opravný prostředek, neboť pro to nebyly splněny procesní podmínky dané zákonem, a to přesto, že byly v řízení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze předcházejícím dány dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. Konkrétně obviněný vytkl, že žádný ze soudů se nezabýval obecnou povinností předcházet škodám zakotvenou v občanském zákoníku a nevypořádal se s ustanoveními § 2900, § 2903 a § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“), ale ani s povinnostmi účastníků silničního provozu stanovenými v § 4, § 5 odst. 1 písm. b), § 12 a § 18 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o silničním provozu“), jejichž znění připomněl. Měl za to, že poškozená všechny tyto zákonem dané povinnosti zásadním způsobem porušila, když se nechovala tak, aby neohrozila svůj vlastní život či zdraví, nerespektovala povinnost jet v pravém jízdním pruhu na dálnici, dokonce v jeden okamžik přejela do prostředního pruhu a pak se zcela bezdůvodně vrátila do levého (v daném úseku jsou tři jízdní pruhy), viz čas 2,46 videozáznamu, což je ve věci rozhodující důkaz, tento čas odpovídá času 14:16:02 palubní kamery svědka D. H. Z tohoto záznamu poukázal na 2 vozidla, „která poškozenou předjížděla v levém pruhu, ve kterém se sama nacházela“. Další zásadní pochybení spatřoval v nevhodném oblečení poškozené pro jízdu v téměř stokilometrové rychlosti. Konstatoval, že ve svém odvolání podrobně ocitoval stanovisko Policie České republiky, BESIPu a dalších odborníků k otázce nevhodného oblečení při řízení jednostopého vozidla. Podle dovolatele má nevhodné oblečení zásadní význam pro zvolenou právní kvalifikaci jeho jednání, neboť zůstala neobjasněna otázka, zda vůbec by k nějakému zranění poškozené při respektování popsané povinnosti vyplývající z citovaných stanovisek došlo. Připomněl, že právní kvalifikace jeho jednání jako způsobení těžké újmy na zdraví byla založena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle kterého těžká újma na zdraví poškozené měla původ zejména v sedření kůže na nohou, ke kterému by podle přesvědčení dovolatele při respektování uložených povinností poškozenou nedošlo. 7. Dále měl za to, že dokazování před Městským soudem v Praze zůstalo neúplné, když nebyla věnována dostatečná pozornost dvěma důležitým otázkám. Za neúplný považoval výslech soudního znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční, specializace posuzování technických příčin nehod, Ing. Libora Kopala. Připomněl netradiční způsob střetu zadní části jeho obytného vozidla, s jehož řízením měl minimální zkušenosti, s poškozenou jedoucí na motocyklu. Ke střetu došlo v důsledku rozkmitání části jeho vozu, které nepředpokládal, když si neuvědomil odlišné chování velkého obytného vozu při prudším pohybu volantem oproti běžnému osobnímu vozu, čímž se však nikdo nezabýval. Speciálním přípisem pak požádal předsedu odvolacího soudu o doplnění dokazování výslechem znalců Ing. Libora Kopala a MUDr. Lea Havelky, který je soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. S odmítnutím návrhu na výslech MUDr. Lea Havelky se vrchní soud nevypořádal, za dostatečné zřejmě pokládal své vyjádření na str. 8 odůvodnění. Nevyjádřil se ani k nevhodnému oblečení poškozené při jízdě. Pokud ve vztahu k odmítnutí doplnění výslechu znalce Ing. Libora Kopala vrchní soud obviněnému vytkl, že necitoval celou odpověď znalce na dotaz předsedy senátu ohledně jeho obrany, že trhnul volantem v souvislosti s otočením se na manželku, pak uvedl, že ani zbytek odpovědi nemůže sloužit jako dostatečný podklad pro odmítnutí jeho obhajoby, kromě faktu určité gramatické neobratnosti. Zdůraznil, že vozidlo zpomalil postupným uvolněním plynového pedálu, jak je zřejmé z palubní kamery svědka D. H. Celý nešťastný manévr spočíval v závěru odpovědi znalce ve zmíněném prudkém trhnutí volantem vpravo. Připomněl, že směr vpravo byl od vlevo jedoucí poškozené (tedy ji neohrožující) a byl vyvolán nešťastnou reakcí na jeho manželku, která samozřejmě jako spolujezdec seděla po jeho pravé ruce, tudíž volantem „trhnul“ směrem k ní, neboť se na ni otočil. To je jednání, které znalec připustil, ale tvrdil, že na mokrém povrchu by tímto bylo vozidlo uvedeno do smyku, zatímco na suché vozovce nic takového nezažil, avšak k technické přijatelnosti se nevyjádřil. Dovolatel dále připomněl, že o smyk se v žádném případě nejednalo, ale o rozkmitání rozměrného obytného automobilu. Znalec měl podle jeho názoru vysvětlit, zda se liší chování za popsané situace (trhnutí volantem vpravo) běžného osobního vozu a mnohem většího a vyššího obytného automobilu. Měl vysvětlit, jak k takovému rozkmitání dochází, zda k němu dochází jak u osobního, tak u obytného vozu. Měl také vysvětlit, zda je či není přirozenou reakcí řidiče srovnávat vozidlo do rovného směru, co se stane s obytným vozem, pokud jeho řidič udělá popsaný manévr, dále měl vysvětlit problematiku zasažení motocyklistky rozkmitaným obytným vozem z hlediska předvídatelnosti chování auta a řadu dalších otázek. To, že se obviněný sám držel spíše u levého okraje vozovky, bylo vyvoláno tím, že řídil mnohem širší auto, než s jakým obvykle jezdil. Tyto úvahy pak byly relevantní pro posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obdobnou situaci spatřoval i u absence doplnění výslechu znalce MUDr. Lea Havelky, kterého se v průběhu přípravného řízení ani hlavního líčení nikdo nezeptal, k jakému zranění by u poškozené došlo, pokud by byla oblečena tak, jak stanoví občanský zákoník ve spojení s důraznými doporučeními Policie České republiky a Zásadami bezpečné jízdy na motocyklu podle BESIP. Nesouhlasil, že otázku spoluzavinění lze řešit pouze v případě nedbalostních deliktů, jak tvrdil vrchní soud. Soudy pak nedostály povinnosti nahlížet na důkazní situaci optikou in dubio pro reo. 8. Dovolatel vytýkal vrchnímu soudu, že neuvěřil jeho tvrzení, že se dostatečně nevěnoval řízení jen proto, že ve své výpovědi uvedl, že při jízdě sledoval poškozenou a vnímal její oblečení; namítal, že postřehnout nevhodně oblečeného motocyklistu periferním viděním neznamená, že se nemohl vzápětí otočit na manželku a trhnout volantem, přičemž takový závěr je podle něj vyvrácen jeho výpovědí i běžnou zkušeností řidiče. Dále dovolatel brojil proti hodnocení jeho chování po střetu, konkrétně proti závěru odvolacího soudu, že obviněný „naopak v prvopočátku volným krokem kráčí“. Uváděl, že po střetu zastavil vozidlo u levého okraje silnice a k poškozené se nevydal volným krokem, nýbrž ve stavu šoku; současně musel sledovat provoz a teprve v okamžiku, kdy mu to dopravní situace umožnila, se k ní rozběhl. I tuto okolnost dával do souvislosti s posouzením subjektivní stránky skutku, neboť podle něj takto nejedná pachatel, který by se úmyslně dopustil těžkého ublížení na zdraví. 9. Obviněný vytkl také nesprávné právní posouzení skutku spočívající v ignorování relevantních hmotněprávních předpisů, a to jak občanského zákoníku, tak zákona o silničním provozu. 10. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [dovolatel mínil patrně důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] spatřoval v odmítnutí návrhu na doplnění znaleckého dokazování, zejména ve vztahu ke znalci MUDr. Leu Havelkovi, aniž by odvolací soud tento postup náležitě odůvodnil, a dále v tom, že vrchní soud nesplnil svoji roli odvolacího soudu, ponechal skutkově neujasněný stav, který založilo jednodenní hlavní líčení před městským soudem. Konečně dovolatel vytýkal, že odvolací soud se prakticky nezabýval ani otázkou uloženého trestu, ačkoli ji v odvolání výslovně otevřel. Podle jeho názoru soud přehlédl změnu jeho postoje k projednávané věci, jím projevenou lítost nad zraněním poškozené i skutečnost, že jí uhradil dvě platby po 50 000 Kč, a z tohoto hlediska tak nedostatečně zohlednil okolnosti významné pro ukládání trestu. 11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 29/2025, tak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 43 T 6/2024, a uložil Městskému soudu v Praze, aby ve věci opětovně jednal a rozhodl. 12. Ve svém druhém dovolání podaném prostřednictvím Mgr. Lukáše Trojana uplatnil dovolatel toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Měl za to, že soudy jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly, a to s ohledem na nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o úmyslném zavinění. Uvedl rovněž, že nesprávné právní hodnocení jeho jednání se vztahuje i k aplikaci znaku spáchání trestného činu „ze zvláště zavrženíhodné pohnutky“ (správně „ze zavrženíhodné pohnutky“). Pokud by soudy jednání obviněného posoudily řádně, tj. ve vztahu ke střetu s poškozenou jako jednání nikoliv úmyslné, pak měly zohlednit i možné spoluzavinění poškozené ve vztahu ke způsobenému následku, k čemuž rovněž nesprávně nedošlo. 13. Konkrétně zdůraznil, že svou účast na nehodě nikdy nepopíral, nad vzniklou situací vyjádřil lítost a deklaroval připravenost nahradit poškozené podle svých možností škodu, což před vydáním usnesení soudu druhého stupně také částečně učinil. Popřel však úmysl směřující ke způsobení následku, který měl naplnit subjektivní stránku souzených trestných činů, stejně jako pohnutku na své straně. Vytkl, že soud prvního stupně po provedení rozsáhlého dokazování na zjištěné skutečnosti aplikoval příslušnou právní kvalifikaci nesprávným způsobem stojícím v rozporu s jím učiněnými skutkovými zjištěními a současně zohlednil i zjištění, která nemají pro posouzení existence a povahy volního vztahu obviněného žádný význam. Odvolací soud pak jeho argumentaci nesprávně aproboval. Podle obviněného soudy dospěly k nesprávné právní kvalifikaci proto, že správně nerozlišily jednotlivé fáze jednání obviněného a jím způsobený následek. K tomu pak připomněl, co se rozumí úmyslem přímým a nepřímým ve smyslu § 15 tr. zákoníku, jakož i nedbalostí ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že hodnocení subjektivní stránky spatřované v jednání obviněného je problematické a vnitřně rozporné, podle dovolatele plyne i ze způsobu, jakým soudy nižších stupňů odůvodnily svá rozhodnutí. Soud prvního stupně tak na jedné straně tvrdí, že obviněný jednal v úmyslu přímém, kdy vedl vozidlo tak, že došlo ke kolizi, nicméně v totožné větě připustil, že není prokázáno, že by obviněný měl v úmyslu kolizi způsobit (viz bod 70. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obdobným způsobem potom věc hodnotil i soud odvolací, který uvedl, že sice nemuselo být záměrem obviněného motocyklistku srazit, nicméně v důsledku jeho nevhodného chování při řízení k tomuto následku nakonec došlo (bod 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Je zřejmé, že oba soudy aplikovaly své úvahy ohledně zavinění obviněného na danou věc nesprávně, neboť jeho úmyslné zavinění se nevztahovalo k jednání, které by zároveň naplnilo objektivní stránku nějakého trestného činu. Konstatoval, že z kamerového záznamu vyplynulo pouze to, že se za použití blinkru zařadil zpět do levého jízdního pruhu a v důsledku rozkmitání vozidla došlo ke kolizi s poškozenou a ke způsobení dopravní nehody, neboť obviněný neměl s řízením tohoto typu vozidla dostatečné zkušenosti, a popsal, jakým způsobem došlo k rozkmitání. 14. Dovolatel připomněl, že je třeba rozlišovat mezi dvěma fázemi jeho jednání, které nejsou pokryty stejným druhem zavinění. První je fáze, v níž došlo k dojetí poškozené, zpomalení a následnému manévrování napříč jízdním pruhem. Zde by podle hodnocení soudů obviněný měl vědět a chtít vozidlo rozkomíhat, a to aby poškozenou upozornil na její nevhodný styl jízdy. V druhé fázi došlo k nevhodnému zařazení vozidla obviněného do levého pruhu a ke kolizi s poškozenou. Měl za to, že soudy nebyla učiněna taková skutková zjištění, aby bylo možno dospět k závěru, že obviněný z hlediska subjektivní stránky jednal v úmyslu způsobit následek spočívající v újmě na zdraví poškozené (a poškození jejích věcí). To je naopak s ohledem na zjištěné okolnosti podle jeho názoru vyloučeno. Uvedené rozlišení se přitom týká přímo vztahu mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, není tak možné ani analogicky poukázat na ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého zavinění vztahující se k těžšímu následku postačuje v nedbalostní formě. Způsobení těžké újmy na zdraví je jednak definičním znakem trestného činu podle § 145 tr. zákoníku a jednak se tato problematika týká právě jednání, kterým k uvedenému způsobení újmy došlo. Jinými slovy, pokud by bylo prokázáno, že obviněný chtěl vyvolat kolizi s poškozenou, bude odpovědný i za nedbalostní vyvolání následku v podobě těžké újmy na zdraví, v daném případě však soudy uzavřely, že obviněný chtěl „proškolit“ poškozenou. K dopravní nehodě došlo na základě jeho nedbalosti, neboť těžké vozidlo v dané situaci neuřídil. Jeho jednání nenaplňuje ani objektivní stránku nějakého trestného činu. To, že by obviněný chtěl skutečně způsobit nehodu s následkem zdravotní újmy pro poškozenou, nebo byl s jejím vznikem, a tedy i se způsobeným následkem, alespoň srozuměn, přitom soudy ani netvrdily. Vycházely ze závěru, že obviněný je vznětlivým řidičem, který má tendenci řešit spory v dopravě nevhodným způsobem, což však neprokazuje, že na jakékoliv úrovni svého vnímání věděl a chtěl vyvolat havárii s poškozenou, nebo byl srozuměn, že nehodu způsobí, a zapříčiní tak škodlivý následek. Pro tento závěr má podle dovolatele svědčit i to, že po srážce zajel ke krajnici a vydal se poškozené na pomoc. Jednalo se přitom o autentické jednání, když nevěděl, že je nahráván palubní kamerou jiného řidiče. 15. Obviněný upozornil, že v posuzovaném případě samy soudy připustily, že nemuselo být bezprostředním úmyslem obžalovaného srazit motocyklistku, ale že k tomuto následku došlo v důsledku nevhodného chování obviněného vůči poškozené a v důsledku jeho nezkušenosti s řízením motorových vozidel tohoto typu. Závěr o jeho srozumění se způsobením nehody je tedy podle názoru obviněného vyloučen. Zopakoval, že svůj záměr poškozenou „proškolit“ popřel, přičemž vysvětlil, že příčinou rozkomíhání byla nepozornost a nezkušenost s řízením daného typu vozidla; výsledná havárie byla tedy následkem jeho nedbalosti. Soudy se však nezabývaly variantou, že důvodem zpomalení obviněného poté, co při předjížděcím manévru vyjel z levého pruhu do pruhu prostředního a kdy se nacházel přibližně na úrovni poškozené, nebylo ono „školení“, ale skutečnost, že v místě nehody byla omezená rychlost. Také vytkl, že soudy při hodnocení zavinění obviněného hodnotily nepřípadně vystupování obviněného před soudem při hlavním líčení a výrazy, které tento ve vztahu k průběhu nehody použil (bod 51 rozsudku soudu prvního stupně). Své závěry tak opřely o zjištění a skutečnosti, které nemají mít žádný význam pro posouzení volního vztahu obviněného v době nehodového děje. Uvedené úvahy ohledně zavinění ve vztahu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví jsou podle dovolatele zcela analogicky aplikovatelné i na zavinění přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle dovolatele tak mělo být jednání obviněného právně posouzeno nejvýše jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně i podle odst. 2 citovaného ustanovení. Zopakoval, že pokud jednání obviněného nebylo úmyslné, bylo zcela namístě, aby se soudy zabývaly i obhajobou opakovaně namítaným možným spoluzaviněním poškozené ve vztahu ke způsobenému následku na jejím zdraví. Za související považoval problém hodnocení otázky spravedlivého trestu, protože měl za to, že mu byl v důsledku nesprávné právní kvalifikace uložen extrémně přísný trest, který není přiměřený danému individuálnímu případu. 16. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku z důvodu existence zavrženíhodné pohnutky obviněného, již odvolací soud dovodil úvahami uvedenými v bodě 14. odůvodnění jeho usnesení, pak podle dovolatele z tohoto odůvodnění vyplývá nekoherentní způsob hodnocení subjektivní stránky jednání obviněného, když o spáchání činu ze zvláště zavrženíhodné pohnutky (správně „zavrženíhodné pohnutky“) může podle odvolacího soudu jít pouze v případě přímého úmyslu. Soudy však dospěly k názoru, že úmyslem obviněného bylo poškozenou „proškolit“ za její nevhodnou jízdu, nikoliv způsobit dopravní nehodu. Úvaha, že z hlediska zavinění, jež se vztahuje k těžšímu následku trestného činu, postačuje pouze úmysl nepřímý, je tak v tomto případě podle dovolatele opět nepřiléhavá, protože úmysl obviněného nezahrnoval způsobení dopravní nehody jako takové ani způsobení těžké újmy na zdraví, které je definičním znakem daného trestného činu podle § 145 tr. zákoníku, tudíž přímý úmysl požadovaný samotným odvolacím soudem při páchání činu se na trestněprávně relevantní chování obviněného nemůže vztahovat. O nesprávné právní posouzení se jedná i proto, že soudy zjištěný motiv obviněného a jeho rozpoložení v době činu nelze podřadit pod pohnutku zvlášť zavrženíhodnou. S poukazem na odbornou literaturu a zprávu o výsledcích průzkumu soudní praxe Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněnou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., zejména předestřenými případy, v nichž soud dospěl k závěru o zvlášť zavrženíhodné pohnutce v případech vražd, měla obhajoba za to, že znak zvláště zavrženíhodné pohnutky je třeba aplikovat na jednání, která jsou vedena v nějaké formě předchozího rozmyslu, dopředu připravovaná a promyšlená, a právě proto společensky více nebezpečná a zvláště zákeřná. Naopak o této pohnutce není na místě hovořit tam, kde pachatel trestného činu jedná v nějaké formě okamžitého afektu, tedy jedná neracionálně a zkratkovitě. Že se v případě obviněného podle hodnocení soudů mělo jednat pouze o takový zkrat, je podle jeho názoru možné dovodit přímo z odůvodnění napadených rozhodnutí, když soud prvního stupně pod bodem 59 rozsudku uvedl, že obviněný na cca 15 vteřin ztratil zábrany a rozhodl se poškozenou vychovávat za pomoci automobilu, tedy zbraně. Nalézací soud tak jednání obviněného hodnotil jako okamžitý zkrat. Opět zdůraznil, že po srážce obviněný zastavil a vydal se obviněné na pomoc. Podle dovolatele tak není na místě aplikovat institut jednání ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, a to ani pokud by bylo možno aprobovat hodnocení úmyslu v jeho jednání. Jednání obviněného nevykazovalo znak ani základního předběžného uvážení. 17. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 (zjevně myšleno tr. ř.) zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 29/2025, společně s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 43 T 6/2024, a podle § 265l tr. ř. uložil Městskému soudu v Praze, aby ve věci opětovně jednal a rozhodl. Dále požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání rozhodl o odložení výkonu napadených rozhodnutí, tedy zejména odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody v jeho případě, případně tento výkon přerušil v případě, že v mezičase dojde k nástupu obviněného do výkonu tohoto trestu. Poukázal přitom na svůj relativně vysoký věk a s tím spojený zhoršený zdravotní a psychický stav i na svou upřímnou snahu nahradit poškozené způsobenou škodu, která bude jeho případným nástupem do výkonu trestu významně narušena. 18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k první skupině výtek dovolatele, v jejichž rámci poukazoval na porušení řady norem samotnou poškozenou a její nevhodné oblečení, uvedl, že obviněný zejména přehlíží, že výlučnou podmínkou vzniku dopravní nehody bylo jeho agresivní, arogantní a vysoce nebezpečné jednání. V situaci, kdy v úmyslu přímém ohrozil poškozenou na jejím zdraví, v nepřímém ji posléze srazil z motocyklu, je podle státního zástupce nepřípadné hovořit o jakémkoliv spoluzavinění poškozené na vzniku nehodového děje. Ani to, jak se poškozená oblékla, a že tak nebylo ve shodě s představou obviněného, není v řešeném případě příčinou dopravní nehody; současně z toho, co měla poškozená na sobě, nevyplývá porušení žádné zákonné povinnosti poškozené. Úvahy obviněného, ze kterých vyplývá jeho snaha svalit vinu na poškozenou v situaci, kdy z důkazů jednoznačně vyplývá jeho agresivní, vysoce nebezpečné jednání, podle státního zástupce svědčí o nedostatku náhledu obviněného na jeho jednání, jakož i o tom, že si doposud neuvědomil, jak vysoce závažně a hrubě nebezpečně si počínal. Zdůraznil, že i pokud snad poškozená při své jízdě plně nerespektovala veškeré relevantní právní normy, např. ty, jež se týkají pohybu v jízdních pruzích, není takové porušení povinnosti v příčinné souvislosti se vznikem nehody a s následným pádem poškozené. Nehodu způsobil svým úmyslným jednáním výlučně obviněný, protože jeho agresivní najíždění na poškozenou z hlediska průběhu a vzniku nehody nijak nesouvisí s předcházejícím počínáním poškozené, ale jde o jednání zcela nezávislé, samostatné, z technického i právního hlediska nepodmíněné tím, jak předtím poškozená řídila motocykl. K „trestajícímu“ jednání se obviněný rozhodl sám, poškozená se na něm evidentně nijak nepodílela. 19. K namítanému opomenutí důkazů, konkrétně výslechu znalců Ing. Libora Kopala a MUDr. Lea Havelky, státní zástupce konstatoval, že výslechy zmíněných znalců byly řádně provedeny, navíc vrchní soud vysvětlil, proč není namístě opakovaně vyslýchat zmíněné znalce (srov. bod 11. jeho usnesení). V tomto ohledu tedy neshledal žádné pochybení. 20. K námitce nepřiměřené přísnosti trestu státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že tuto nelze podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod. Připomněl, že v kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný v podstatě jen tehdy, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. O tom, že tomu tak v projednávaném případě není, svědčí již to, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen při dolní hranici zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest již z povahy věci nemůže být extrémně přísným či dokonce exemplárním, a to ani ve spojení s přísným trestem zákazu činnosti. Takový trest zákazu činnosti plně odpovídá zjištěným okolnostem činu, zejména pak tomu, že jde o závažnou úmyslnou trestnou činnost. Osoby páchající v dopravě úmyslnou trestnou činnost nemají na pozemních komunikacích místo; je nezbytné je za účelem ochrany ostatních účastníků silničního provozu z takového provozu vyloučit. 21. Státní zástupce se neztotožnil ani s výtkami dovolatele přednesenými v jeho druhém podání, kdy nad rámec předchozích výhrad namítal nedostatek zavinění a nenaplnění znaku zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Státní zástupce měl za to, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem. Soudy správně poukázaly zejména na kamerový záznam a s ním související znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví doprava silniční, specializace posuzování technických příčin nehod, resp. na výpověď příslušného znalce Ing. Libora Kopala, z nichž ve spojení s dalšími provedenými důkazy bezpečně vyplývá, že ze strany obviněného se nejednalo o běžnou neopatrnost, ledabylost či řidičskou nešikovnost, ale že šlo o záměrný manévr vedený snahou „potrestat“ poškozenou za její styl jízdy. Jednání obviněného jako takové bylo zřetelně vedeno úmyslem, přičemž z hlediska újmy na těle poškozené se jednalo o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nebyla totiž zjištěna žádná okolnost, na kterou by mohl obviněný při svém rizikovém jednání spoléhat, že újma na zdraví poškozené nenastane, což vyplývá nejen ze stylu jeho jízdy, ale i z vysoké zranitelnosti poškozené jako motocyklistky, většího a hůře ovladatelného vozidla obviněného či z relativně vysoké rychlosti, kterou se aktéři v době střetu pohybovali. Také se domníval, že byl naplněn znak zavrženíhodnosti, o čemž podle státního zástupce svědčí vysoká míra arogance jednání obviněného ve spojení s hlubokou neúctou, kterou obviněný projevil k lidskému zdraví jiného účastníka silničního provozu či k bezpečnosti silničního provozu obecně. Závěrem pak poukázal na to, že obviněný ve svém dovolání z velké části pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů již správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. 22. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 23. V replice k vyjádření státního zástupce dovolatel především vytkl jeho rozpor s obsahem spisu. Konstatování státního zástupce, že „… se poškozená oblékla jinak, než si obviněný představoval,“ považoval dovolatel za dehonestaci obviněného za upozornění na stanoviska Policie České republiky, BESIP a dalších subjektů ohledně rizik spojených s nevhodným oblečením motocyklistů. Zdůraznil, že sám žádné představy neprezentoval. Opětovně připomněl, že poškozená jela bezdůvodně v levém jízdním pruhu, přičemž problémem nebylo, že komplikovala dopravu, ale to, že se pohybovala v jeho pravé části, což podle jeho přesvědčení do značné míry přispělo k nešťastné události. Státní zástupce se mýlil, pokud hovořil o jeho agresivním najíždění, když z obsahu spisu je zřejmé, že ke střetu nedošlo v důsledku najíždění do poškozené, ale kvůli rozkmitání vozidla. Opakovaně připomněl svou nezkušenost. Za podstatné pokládal dovolatel to, že soudy se dosud nezabývaly jeho neměnnou obhajobou, která byla podpořena i spontánní výpovědí spolujezdkyně, jeho manželky, o tom, že se při řízení na manželku otočil, mimoděk strhl v důsledku otočení volant vpravo a následně se snažil vozidlo vyrovnat, avšak vzhledem k jeho rozměrům došlo k jeho rozkmitání a zasáhnutí motocyklistky jedoucí po dělící čáře. Právě kvůli této verzi události žádal Vrchní soud v Praze o zopakování výslechu znalce, aby se vyjádřil k reálnosti popisu příčiny střetu. Zdůraznil, že existuje-li více možných příčin jednání, je povinností soudu zvolit to, které je pro obviněného nejpříznivější (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, či ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Nakonec poznamenal, že bodu 7. vyjádření státního zástupce neporozuměl, když dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v dovolání uplatněn nebyl. III. Přípustnost dovolání 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 26. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem, jeho rozhodnutí i konkrétní dovolací námitky je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s dalšími dovolacími důvody. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 28. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku (ale ani přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku) s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 45.–64. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací po doplněném dokazování zcela ztotožnil (viz bod 14. usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze pak nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovoláních. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 29. S ohledem na opakování námitek dovolatelem lze jen ve stručnosti k jeho námitkám poznamenat, že skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině, byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy, kterýmižto byla zároveň vyvrácena verze předestíraná dovolatelem. Pokud dovolatel vytýkal vrchnímu soudu, že dovolateli nepřisvědčil, že k rozkmitání vozidla došlo v důsledku toho, že se nedostatečně věnoval řízení, když zároveň popsal, že v době, kdy řídil vozidlo, sledoval poškozenou, a specifikoval, jakým způsobem byla oblečena, neboť podle dovolatele lze postřehnout nevhodně oblečeného motocyklistu periferním viděním a vzápětí se otočit na manželku a trhnout volantem, stejně jako konstatování o chování obviněného bezprostředně po střetu (kdy k poškozené na počátku kráčel volným krokem), pak nelze než shledat, že tyto námitky jsou zcela bezpředmětné. Na ně pak navazují i další námitky dovolatele stran důvodů, pro které se vozidlo podle jeho tvrzení rozkomíhalo, kdy vylučoval, že by na poškozenou najížděl záměrně. Skutečnost, že vozidlo obviněného nebylo rozkomíháno v důsledku nějakého vnějšího vlivu, jakým by bylo strhnutí volantu v nepozornosti či v reakci otočení se na spolujezdce, bylo zcela spolehlivě vyvráceno, aniž by zde hrálo jakoukoliv podstatnou roli sdělení o pozorování oblečení poškozené obviněným či jeho jednání bezprostředně po střetu. Za prvé nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by bylo běžnou řidičskou zkušeností, že řidič v důsledku podívání se na spolujezdce „trhne“ volantem. Je sice běžné, že řidič, který při řízení nevěnuje plnou pozornost samotnému řízení, mimoděk stočí volant mírně na stranu, rozhodně však není běžné, že by volantem bez důvodu (úlek, snaha o rychlý návrat do původní trajektorie po nepozorném vychýlení se, spatření překážky aj.) prudce trhl na stranu. Navíc nevěnování pozornosti řidiče řízení, ale náhlé otočení se na manželku, by mohlo vysvětlit maximálně jeden výkyv, nikoliv tři opakovaná prudká trhnutí na pravou stranu, která byla provázena najížděním na levou stranu. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému, pokud se obhajuje tím, že nebyl dostatečně zkušený jako řidič obytného vozu, neboť i zkušený řidič běžného osobního automobilu ví, že se každé vozidlo, zejména pak v závislosti na jeho velikosti, chová jinak. Obviněný si tedy, i pokud nemusel či nemohl vědět, jak přesně se obytný vůz, který řídil, bude v konkrétních situacích chovat, musel být vědom toho, že se bude chovat jinak než osobní vůz, na který je zvyklý, a že s ním proto musí manévrovat opatrněji. Ostatně každé osobě mající rozum průměrného člověka je zjevné, že větší vozidla se při prudších manévrech rozkomíhají snadněji než menší vozy. I na základě těchto úvah lze těžko uvěřit obviněnému, že by vozidlo neměl pod kontrolou a celý děj, resp. rozkomíhání vozidla směrem k poškozené, byl pouhou nešťastnou náhodou vyplývající z jeho nezkušenosti s řízením daného typu vozidla a reakce na manželku v postavení spolujezdce. Prokázány byly i stav silnice, povětrností podmínky i dopravní situace, které vylučovaly, že by vozidlo obviněného bylo rozkomíháno bez jeho přičinění. 30. O tom, že obviněný vozidlo rozhýbal směrem k poškozené motocyklistce záměrně, pak ve výše uvedených souvislostech (nikoliv osamoceně) vypovídá i konkrétní způsob jízdy obviněného. Ten totiž, přestože byl nespokojen s tím, že poškozená na motocyklu zdržovala dopravu v levém jízdním pruhu jízdou o rychlosti kolem 96 km/h, která byla pomalejší, než vyžadovala v daném místě maximální povolená rychlost (110 km/h), a rozhodl se tuto (společně s vozidlem za ní) předjet tzv. zprava prostředním jízdním pruhem, pak zcela nelogicky a v rozporu s tímto manévrem po zrychlení na předjížděcí rychlost (118,8 km/h) při dojetí na úroveň poškozené zpomalil (aniž by k tomu byl objektivně donucen dopravní situací, jak již bylo uvedeno a v rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně rozvedeno), a to až na rychlost 89 km/h, v níž následně započal s najížděním do poškozené. Zcela nedává smysl, že by se obviněný rozhodl poškozenou předjet, aby nebyl zdržován její pomalejší jízdou, rozjel se na rychlost překračující maximální povolenou rychlost a následně bezdůvodně a bez jakéhokoliv nekalého záměru snížil svou rychlost na rychlost, která je o 20 km/h nižší, než je rychlost maximálně povolená. Tím je vyloučeno i další tvrzení dovolatele, a to že zpomalovat začal právě proto, aby snížil svou rychlost po překročení maximální povolené rychlosti, neboť na to by mu stačilo učinit i zpomalení mírnější, které by jej zároveň nezařazovalo na úroveň poškozené motocyklistky a na rychlost, která mu evidentně v době před celým tímto manévrem nepřipadala dostačující (jak lze dovodit i z jeho jednotlivých vyjádření učiněných v průběhu řízení). 31. Důvodem nehody ani následku nemůže být skutečnost, že se poškozená držela při pravém okraji levého pruhu, jak tvrdil dovolatel, když poškozená se stále držela v rámci vymezeného pruhu, v němž jela, obviněný měl tedy k dispozici celý prostřední pruh, v němž se nacházel, nadto i zákon o silničním provozu v ustanovení § 11 odst. 1 mj. stanovuje, že na pozemní komunikaci se jezdí při pravém okraji vozovky, není-li stanoveno jinak a nebrání-li tomu zvláštní okolnosti. Držení se v pravé části pruhu motocyklistou pak vskutku dopravní nehody bez dalšího nezpůsobuje. Pokud obviněný tvrdí, že on se s vozidlem nacházel při levé straně prostředního jízdního pruhu, protože řídil větší vozidlo, než na jaké byl zvyklý, pak nelze než poukázat na nelogičnost takového argumentu, když právě s ohledem na skutečnost, že se má v souladu se zákonem jezdit při pravém okraji vozovky, měl se obviněný držet vozidlem na jeho druhé straně či uprostřed, jízdní pruh v daném úseku dálnice byl na to dostatečně široký. Naopak srážka byla v projednávané věci zapříčiněna tím, že obviněný se svým obytným vozem na úrovni poškozené najel do jejího pruhu a zároveň i přímo do ní. Celý tento průběh děje pak vyplývá z kamerového záznamu z palubní desky jiného účastníka řízení, svědka D. H. 32. Úvahy soudů ohledně příčiny opakovaného pohybu vozidla obviněného, resp. jeho najíždění k levému jízdnímu pruhu směrem k poškozené, a nakonec až k najetí do tohoto pruhu a do poškozené, dospěly-li k závěru, že se jednalo o záměrný pohyb obviněného vozidlem směrem k poškozené, byly podpořeny i znaleckým posudkem z oboru doprava, odvětví doprava silniční, specializace posuzování technických příčin nehod, vypracovaným Ing. Liborem Kopalem (č. l. 235–292), doplněným o výslech znalce v hlavním líčení. Ten poukázal i na opakovanost s ohledem na podmínky provozu nevysvětlitelných prudkých trhnutí volantem na pravou stranu, které byly následovány najížděním vlevo, kdy až postupně docházelo k rozhoupání vozidla. I z podrobného vysvětlení znalce v rámci hlavního líčení je také zjevné, že manévr obviněného, kdy došlo k najíždění na poškozenou, nebyl reakcí na rozkomíhání jeho vozidla a snahou jej vyrovnat, nýbrž se jednalo o manévr, který k rozhoupání vozidla měl postupně vést. Za významné považoval i to, že vozidlo obviněného se po střetu s motocyklem, které bylo nejvýraznějším výkyvem vozidla, okamžitě přestalo kývat a vybočovat, což vypovídá o tom, že obviněný měl v době střetu vozidlo plně pod kontrolou. I znalec hovoří o pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že obviněný vybočování a rozkývání vozidla provedl aktivními zásahy do řízení. Takový závěr pak vyplývá i z ostatních úvah soudu a provedeného dokazování, soudům nižších stupňů tak nelze vytknout, že jej převzaly. Dovolatel vytkl neúplnost výslechu znalce Ing. Libora Kopala, znalec měl podle jeho názoru vysvětlit, zda se liší chování osobního automobilu a obytného automobilu v případě trhnutí volantem vpravo, jak k takovému rozkmitání dochází, zda k němu dochází u obou typů vozidel, zda je či není přirozenou reakcí řidiče srovnávat vozidlo do rovného směru, co se stane s obytným vozem při popsaném manévru, a také měl vysvětlit problematiku zasažení motocyklistky rozkmitaným obytným vozem z hlediska předvídatelnosti chování auta a řadu dalších (dovolatelem nespecifikovaných) otázek. Za dané důkazní situace by však bylo zcela nadbytečné vyslýchat znalce k těmto otázkám, které by se staly vlastně již jen obecnou přednáškou ohledně chování různých typů vozidel, kterou by s ohledem na učiněná skutková zjištění nebylo možno na projednávanou věc aplikovat. Z provedeného dokazování včetně výslechu znalce a jeho odborných závěrů totiž bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyplynulo, že manévr obviněného nebyl způsoben mimoděčným trhnutím volantem obytného vozu vpravo, nýbrž aktivním zásahem do řízení. V žádném případě si nelze představit, že by obviněný toliko srovnával rozkmitaný vůz, když opakovaně trhal volantem vpravo, načež plynule přejížděl vlevo, dokud vozidlo teprve následně až po posledním třetím trhnutí nerozhoupal. Jak již bylo uvedeno, po nárazu do poškozené již se srovnáváním vozidla, přestože se jednalo o největší zásah, žádný problém neměl. Tyto relevantní otázky znalec zcela důsledně vysvětlil. 33. Dovolatel dále vytkl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho návrhy na doplnění výslechu znalce Ing. Libora Kopala a MUDr. Lea Havelky. K tomu je vhodné předeslat, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 34. V dané souvislosti nelze než konstatovat, že odvolací soud dostál jak své povinnosti rozhodnout o důkazních návrzích obviněného, tak své povinnosti vyložit, z jakých důvodů jim nevyhověl, byť tak učinil poněkud stručně. Důvody neprovedení navrhovaných důkazů vyložil již ústně před vyhlášením rozhodnutí o odvolání obviněného, když usnesením zamítl návrhy na doplnění dokazování, jak je zjevné z protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného (č. l. 698–702) a samotné odůvodnění tohoto procesního postupu vyplývá ze zvukového záznamu veřejného zasedání (CD nosič na č. l. 729). K důvodům neprovedení navržených důkazů předseda senátu uvedl, že reflektoval navržené důkazy, ale dospěl k závěru, že doplnění dokazování v navrženém směru nutno považovat za nadbytečné, neboť znalci z oboru zdravotnictví i oboru dopravy byli podle názoru odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně vytěženi a vyslechnuti v plném rozsahu. V písemném odůvodnění napadeného usnesení pod bodem 11. tuto argumentaci zopakoval. Odvolací soud tak své odůvodnění založil argumentem nadbytečnosti, zcela uznávaným pro nevyhovění důkaznímu návrhu i Ústavním soudem v jeho judikatuře. Nejvyšší soud již vyjádřil svůj názor o nadbytečnosti doplnění výslechu znalce Ing. Libora Kopala. Pokud jde o výslech znalce MUDr. Lea Havelky, který se měl podle dovolatele vyjádřit k tomu, k jakým následkům na zdraví poškozené by došlo v případě, kdy by byla oblečená vhodněji na jízdu na motocyklu, pak nelze než uvést, že dovolatelem opakovaně připomínaná doporučení oděvu na motocykly jsou právě jen nezávaznými doporučeními, nikoliv zákonnou povinností řidiče motocyklu. Proto v případě, kdy došlo k pádu poškozené na motocyklu z důvodu úmyslného jednání obviněného, není skutečnost, k jakému následku by došlo v případě vhodnějšího oblečení poškozené, relevantní. Relevantní pak není ani z důvodu, že sedření kůže poškozené, k němuž by podle dovolatele při správném oděvu poškozené nemuselo dojít, nebylo jediným důvodem kvalifikace způsobeného následku jako těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Nalézací soud zde bral v úvahu nejen bolestivé převazy a zákroky, které poškozená musela podstupovat, jakož i skutečnost, že se stydí před lidmi převléci do plavek, ale i ztrátu fyzické kondice, zadrhávání v řeči, které ji vyloučilo z dalšího zaměstnání v bance, což je dlouhotrvající následek, limitaci v obvyklém způsobu života spočívající v omezení mobility, kdy poškozená se dosud bojí řídit, a její celkový psychický stav. Ten byl podrobně popsán znalcem prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc., který u poškozené shledal posttraumatickou stresovou poruchu, konstatoval změnu osobního i pracovního života poškozené, nesoustředěnost a poruchy pozornosti, poruchy spánku, flashbacky v podobě panických atak a úzkostných propadů ve vztahu k řízení motorových vozidel i nutnost medikace. Za dané situace je tedy otázka, k jakému zranění poškozené by došlo, byla-li by oblečená v souladu s obecnými doporučeními pro motocyklisty, skutečně irelevantní a doplňování výslechu znalce z oboru zdravotnictví nadbytečné, jak správně shledal i soud druhého stupně. 35. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. 36. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 37. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, jimiž brojil proti naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, jakož i přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že jeho úmysl nezahrnoval objektivní stránku žádného trestného činu, jeho jednání proto mělo být hodnoceno maximálně jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, případně i odst. 2 tr. zákoníku, že mělo být zohledněno i spoluzavinění poškozené, která porušila řadu ustanovení občanského zákoníku a zákona o silničním provozu. Pod takto uplatněný dovolací důvod lze podřadit i výtky, jejichž prostřednictvím zpochybnil i naplnění znaku spáchání činu „ze zavrženíhodné pohnutky“ (nikoliv ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, jak opakovaně dovolatel zmiňoval). 38. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchá ze zavrženíhodné pohnutky. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví, mimo jiné, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). 39. Soudy nižších stupňů zjevně považovaly ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví za naplněný znak nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, na čemž nic nemění poukaz soudu prvního stupně na skutečnost, že manévr obviněný započal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z hlediska posuzování jeho jednání jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatné, k jakému následku jeho úmysl směřoval. Trestný čin je pak spáchán v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Závěr o úmyslu, chybí-li doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání. 40. Se zřetelem k námitkám dovolatele je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti obviněného ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, v odborné literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu; kde je pravá lhostejnost, není ani nejslabší volní vztah pachatele k následku, tedy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nedojde, a proto tzv. pravá lhostejnost je zařazována do vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinak je tomu ovšem u tzv. nepravé lhostejnosti, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku; v takovém případě je tzv. nepravá lhostejnost srozuměním vždy pokryta a jedná se o nepřímý (eventuální) úmysl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 224). 41. Závěr o úmyslu obviněného vyplývá ze způsobu jeho jízdy i objektivních okolností, jakými byly stav silnice, dopravní situace i meteorologické podmínky. Jak již bylo uvedeno, jízdu obviněného neovlivňovala žádná vnější síla, na niž by neměl vliv; blízko před ním se nevyskytovala žádná vozidla, na silnici se nevyskytovaly žádné výmoly, nebyl zjištěn žádný významný poryv větru ani déšť. Rovněž byla vyloučena obhajoba obviněného, že k rozkomíhání jím řízeného vozu došlo v důsledku trhnutí volantu při otočení se na svou manželku jako spolujezdkyni (to by nevysvětlovalo opakované prudké „trhání“ volantem toliko na pravou stranu a zpětné nájezdy na levou stranu, dokud nedošlo k rozhoupnutí vozidla). Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný, který se nejprve rozjel do rychlosti 118,8 km/h překračující maximální povolenou rychlost 110 km/h, bez jakéhokoliv objektivního či logického důvodu, pokud měl v úmyslu poškozenou předjet, začal při jejím dojíždění zpomalovat, čímž se dostal na její úroveň, a aktivním zásahem a navíc opakovaně trhnul volantem vpravo, aby se následně přiblížil doleva, a tímto svým aktivním přičiněním (nikoliv mimoděčným jednáním v nepozornosti) zhoupl vozidlo směrem k poškozené na motocyklu. Po celou dobu, od chvíle, kdy se rozhodl vyjet z řady vozidel jedoucích za poškozenou a přejet do prostředního jízdního pruhu, směřoval k poškozené, nejel rovně uprostřed svého jízdního pruhu. Celou dobu ze své pozice viděl, kde se poškozená nacházela, tedy že jela při pravé straně svého jízdního pruhu, v blízkosti středové čáry. Až v naprosté blízkosti poškozené začal se zásahy do řízení do stran, kdy rozhýbával vozidlo směrem k ní třemi pohyby tam a zpět a zcela zjevnými nájezdy k poškozené, přitom se v žádném momentu nepřiblížil k pravé straně svého jízdního pruhu, ačkoliv v něm měl spoustu prostoru pro srovnání vozidla bez ohrožení blízko se nacházející motocyklistky. Tato zjištění, jak již bylo podrobně rozvedeno výše, odpovídají i provedenému dokazování, a to kamerovému záznamu z palubní desky jiného účastníka provozu i znaleckému posudku z oboru doprava, které byly soudy nižších stupňů zcela logicky a ve vzájemných souvislostech vyhodnoceny. Z těchto skutečností je nepochybné, že obviněný své vozidlo zhoupnul směrem k poškozené motocyklistce zcela záměrně. Soudy obou stupňů pak v souladu s pravidlem in dubio pro reo nedovodily, že by záměrem obviněného bylo i sražení poškozené a způsobení jí (těžké) újmy na zdraví, dovodily však, a to zcela správně a logicky, že obviněný (jako každá rozumem vybavená osoba) musel být alespoň srozuměn s tím, že při takovém manévru směrem k poškozené motocyklistce, který činil v její bezprostřední blízkosti, reálně hrozí (ba je ve skutečnosti vysoce pravděpodobný) její zásah vozidlem a s tím i spojená těžká újma na zdraví v případě očekávatelného pádu v rychlostech okolo 90 km/h. V situaci, kdy obviněný v daných rychlostech aktivním zásahem rozhoupal své vozidlo přes samotný okraj levého jízdního pruhu, v němž se (nadto při pravém okraji) nacházela poškozená na motocyklu, nemohl počítat s žádnou okolností, která by možnému, respektive pravděpodobnému střetu mohla zabránit. 42. Jde-li o povahové vlastnosti obviněného, nalézací soud poukazoval na jeho vznětlivost či agresivitu zejména v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích a tendenci invazivně vychovávat své okolí, nechová-li se tak, jak si obviněný představuje, což bylo podstatné nikoliv ve vztahu k posouzení samotného úmyslu obviněného ke způsobení střetu a jeho následku, nýbrž pro posouzení jakési pohnutky, která jej k tomuto jednání vedla. Stejně tak nemělo významnou roli hodnocení vyjadřování obviněného v průběhu řízení ohledně oblečení poškozené učiněné nalézacím soudem, neboť i to jen poukazuje na celkový postoj obviněného k tehdejším událostem. Tyto okolnosti však nelze zcela pomíjet, když ve svém souhrnu potvrzují správnost závěru ohledně úmyslu obviněného, jímž byl při svém jednání veden, zejména jeho volní stránky, jak byl prokázán okolnostmi objektivní povahy. Naopak skutečnost, že po střetu zastavil a k poškozené přistoupil, tedy od „nehody“ neujel, o jeho úmyslu ničeho nevypovídá, snad jen o tom, že se nemínil dopustit také přestupku podle § 125c odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu ani trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. 43. Zcela nepřiléhavá je judikatura Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1265/2019, a usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 190/2012), na niž obviněný v daných souvislostech poukazoval a v nichž se jednalo o případy tzv. policejních honiček, při nichž došlo ke zranění policejních hlídek v důsledku srážky s pachatelem, která byla soudy nižších stupňů, jež byla Nejvyšším soudem zrušena, kvalifikována jako trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V daných případech bylo totiž zjištěno, že jediným cílem pachatelů bylo uniknout policejním hlídkám, a to za každou cenu, zatímco nebyl bez dalšího prokázán jejich úmysl vůbec narazit do vozidel policistů. Jako jedno z možných vysvětlení se za daných skutkových zjištění nabízelo, že pachatelé nezvládli řízení svých vozidel tak, aby se dokázali policejnímu vozidlu vyhnout (např. z důvodu nepozornosti), kdy v případě vedeném pod sp. zn. 7 Tdo 190/2012 taková srážka dokonce vylučovala možnost pachatele pokračovat v jízdě a uniknout. To jsou situace velice odlišné od nyní projednávaného jednání obviněného, při němž obviněný zcela úmyslně manévroval svým vozidlem přímo proti motocyklu s poškozenou, měl jí naznačit neohleduplnost či nevhodnost její jízdy v levém jízdním pruhu a svým způsobem i potrestat za takový způsob jízdy. 44. Závěr o tom, že se obviněný jednání dopustil v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tak vyplynul z výsledků provedeného dokazování a byl jimi prokázán (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.), neboť věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že to způsobí, byl s tím srozuměn. 45. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že soudy se měly zabývat spoluzaviněním poškozené a jejím porušením ustanovení občanského zákoníku a zákona o silničním provozu, když jela v levém jízdním pruhu a nebyla oblečena v souladu s doporučeními Policie České republiky, BESIP a dalších odborníků. K tomu je nutno poznamenat, že spoluzavinění poškozeného relevantní z hlediska právní kvalifikace či rozhodnutí o nároku na náhradu škody se odvíjí od posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Spoluzavinění poškozeného přichází v úvahu, pokud jeho počínání bylo alespoň jednou z příčin, které působily při vzniku následku. Relevance spoluzavinění poškozeného se pak odvíjí od významu, jaký příčina způsobená na jeho straně měla pro způsobení následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012, aj.). 46. V nyní projednávaném případě nelze shledat, že by jednání poškozené bylo jednou, byť vedlejší příčinou způsobeného následku. Ten byl naopak výsledkem zcela úmyslné a rozhodně ne automatické a běžným řidičům přirozené reakce obviněného. Řidič nesmí na úkor bezpečnosti provozu pro sebe vynucovat nerušenou jízdu, a to dokonce ani v situaci, byl-li by podle speciálního právního předpisu v dané situaci v právu (například pokud má na křižovatce přednost v jízdě). Ani skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy o provozu na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění při dopravních nehodách je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu ve smyslu § 5 písm. a) zákona o silničním provozu a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Lze konstatovat, jak zdůrazňoval i dovolatel, že poškozená si před střetem nepočínala v souladu s předpisy, když v rozporu s § 12 odst. 1 zákona o silničním provozu bezdůvodně řídila motocykl mimo obec v levém jízdním pruhu. O dalších ustanoveních silničního zákona a občanského zákoníku, která měla být podle dovolatele ze strany poškozené porušena a směřovala především k nějaké obecné prevenci vzniku újmy, by bylo možno polemizovat, bylo-li by to pro nyní projednávaný případ jakkoliv relevantní. Jednání poškozené, při němž mohlo dojít k porušení jejích zákonných povinností, však obviněného nikterak neohrozilo, nezpůsobilo nepřehlednou ani nebezpečnou situaci, nijak nenavádělo ani nevedlo k možnému střetu, naopak obviněného toliko zpomalilo v jeho jízdě. Porušení předpisů poškozenou nadto dovolatel s přehledem pozoroval předtím, než započal inkriminovaný manévr svým vozidlem proti motocyklu poškozené, a jak sám vypověděl, pozoroval i oděv poškozené. Jednání poškozené tak nemělo žádný přímý vliv na způsobení vzniklého následku (na jejím zdraví i na poškozených věcech). V nyní projednávaném případě to byl právě obviněný, kdo vyvolal kolizní situaci a v příčinné souvislosti s tím i škodlivý následek, který u poškozené motocyklistky nabyl intenzity těžké újmy na zdraví. Jak již bylo uvedeno, ačkoliv poškozená nebyla oblečena v souladu s doporučeními, na která poukazoval dovolatel, žádnou zákonnou povinnost svým oděním neporušila [tou je ve vztahu k jízdě na motocyklu toliko na hlavě nasazená a připevněná ochranná přilba schváleného typu a ochrana zraku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, kteroužto poškozená dodržela, proto také nedošlo k závažnějším poraněním na hlavě a mozku, jak uzavřel znalec MUDr. Leo Havelka]. Nelze pak pominout ani to, že obviněný již před započetím svého jednání, jímž poškozené způsobil újmu, její odění pozoroval a byl si plně vědom toho, jaký může mít její pád, který způsobil, následky. 47. Podle dovolatele nebyl naplněn ani znak zavrženíhodné pohnutky ve smyslu § 145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. Zavrženíhodnou pohnutkou se obecně rozumí pohnutka, která je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě pachatele k lidskému zdraví, např. pomstychtivost. Takovou zavrženíhodnou pohnutkou je např. pohnutka zakrýt jiný trestný čin nebo pohnutka usnadnit jiný trestný čin. Zavrženíhodnou pohnutkou spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví je i ziskuchtivost nebo chamtivost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 590/2015). Naproti tomu nelze takový charakter přičítat pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod. Při páchání činu ze zavrženíhodné pohnutky pachatel jedná v přímém úmyslu, avšak následek, resp. účinek těžké újmy na zdraví zde může být způsoben v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když s ním pachatel může být jen srozuměn (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1963). K naplnění tohoto znaku se však nevyžaduje, aby pachatel jednal v nějaké formě předchozího rozmyslu, čin byl dopředu připravovaný a promyšlený, jak zdůrazňoval dovolatel s odkazem na výsledky soudní praxe Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., neboť takový názor z hodnocení uvedeného soudu v uvedené zprávě nevyplývá, snad kromě závěru, že se nemůže jednat o zkratkovité či afektivní jednání. 48. Námitka obviněného není důvodná. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by poškozená obviněného v rozhodný okamžik jakkoli ohrožovala, takže nešlo o situaci, v níž by jeho jednání bylo vyvoláno nutností bezprostřední reakce na právě trvající nebo i možné nebezpečí. Nic na tom nemění ani dovolatelův odkaz na vyjádření nalézacího soudu, podle něhož měl na cca 15 vteřin „ztratit zábrany“. Taková formulace sama o sobě ještě neznamená, že šlo o jednání zkratkovité či afektivní, které by vylučovalo existenci jeho kontroly a zavrženíhodné pohnutky. Naopak z průběhu skutku se podává, že nešlo o jednorázový neřízený impuls, nýbrž o jednání, při němž byl obviněný schopen situaci vnímat, vyhodnocovat a své chování usměrňovat. Takový závěr vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru psychologie, odvětví klinické psychologie vypracovaného znalkyní Mgr. Janou Warren, Ph.D., MSt., o nějž odvolací soud doplnil dokazování, kdy znalkyně u obviněného nezjistila zvýšenou pohotovost k agresivnímu prožívání/chování, ani nadměrné potlačení či neschopnost adaptivně projevit agresivní afekt, naopak osoba obviněného je v rámci běžných každodenních kontextů adekvátně sociálně adaptovatelná. Zjištěné okolnosti tedy svědčí o vědomé odvetě vůči poškozené, jejíž předchozí způsob jízdy obviněný považoval za bezohledný a nesprávný, rozhněval se jím a rozhodl se ji svým jednáním „potrestat“ či „vychovat“. Takový závěr ostatně odpovídá i dalším zjištěním soudů o povaze obviněného a jeho předchozí trestné činnosti, z nichž se podává, že v minulosti neomluvitelně a agresivně reagoval i na jednání jiných osob, která pokládal za nesprávná či neodpovídající jeho představám. Právě spojení malicherného důvodu spočívajícího ve zdržení provozu poškozenou na straně jedné a na straně druhé odvetný či výchovný motiv obviněného značící ve svých důsledcích bezohledné ohrožení lidského života a zdraví a rozpor s elementárním respektem k tělesné integritě druhého spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný čin spáchal ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu § 145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. 49. S ohledem na závěry soudů učiněné ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného, s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, je naprosto lichá i námitka dovolatele, že znak jednání ze zavrženíhodné pohnutky nemohl být ve vztahu ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku naplněn také pro absenci úmyslu směřujícího ke způsobení dopravní nehody a následku na zdraví poškozené. Jak již bylo uvedeno, obviněný jednal v úmyslu přímém, když záměrně rozhýbal své vozidlo (tedy zbraň) proti poškozené na motocyklu, která byla v jeho bezprostřední blízkosti, a narazil-li do ní, přičemž byl srozuměn s následkem způsobení těžké újmy na zdraví, jednal v úmyslu nepřímém. Jak již bylo dříve uvedeno, z hlediska zavinění při spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky pachatel jedná v přímém úmyslu, avšak účinek těžké újmy na zdraví zde může být způsoben v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nic (tedy ani potřebná forma zavinění) tak nebránilo i přisouzení zvlášť přitěžující okolnosti spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky. 50. Použitá právní kvalifikace je tedy po všech stránkách správná, neboť uvedené okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o tom, že se obviněný svým jednáním dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. Shodný závěr je nutno učinit ve vztahu k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, vůči jehož kvalifikaci pro absenci úmyslného zavinění se obviněný ohradil odkazem na výtky proti naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, s nimiž se Nejvyšší soud již vypořádal. Stejný závěr, jako soudy učinily k naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví, lze aplikovat i na posouzení naplnění subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci, když bylo prokázáno, že obviněný své vozidlo navedl proti poškozené motocyklistce záměrně, byl si vědom pravděpodobnosti srážky s motocyklem, která prakticky nevyhnutelně vede k jeho pádu a poškození věci, resp. byl s tímto následkem smířen. 51. Vzhledem k těmto správným závěrům soudů nižších stupňů o vině obviněného se Nejvyšší soud ztotožnil i s tím, že trest byl obviněnému ukládán za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku, a proto mu nelze přisvědčit, že mu byl uložen trest extrémně přísný z důvodu nesprávné právní kvalifikace. Zásadní je, že námitky proti výroku o trestu nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) ani m) tr. ř. namítat. Pro vady výroku o trestu slouží důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný v dovolání neuvedl, jak sám zdůraznil v replice k vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním. Poukazoval na vadnost uloženého trestu jen s odkazem na nesprávné právní posouzení, tedy nezmínil žádné konkrétní vady, jimiž by měla být nesprávnost uloženého trestu na základě zákona založena, a tedy není podklad pro to, aby Nejvyšší soud správnost uloženého trestu přezkoumával, neboť mu nepřísluší domýšlet si argumenty, jež měl či mohl obviněný v dovolání uplatnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014). K výtce, že odvolací soud se nezabýval otázkou uloženého trestu, přehlédl změnu jeho postoje k projednávané věci, projevenou lítost a částečnou náhradu újmy poškozené, lze toliko ve stručnosti konstatovat, že otázku přiměřenosti trestu založenou na nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Takové výtky však obviněný v rámci svých dovolání nevznesl a ani Nejvyšší soud neshledal, že by o takovou situaci šlo. 52. Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k nim zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 53. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného J. R. je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 54. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud relevantně nezabýval podnětem obviněného k tomu, aby v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu či přerušení výkonu napadených rozhodnutí. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu