8 Tdo 222/2026-1370 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. E., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 7 To 103/2025-1296, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 10/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný J. E. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2025, č. j. 2 T 10/2025-1236, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku rozsudku) byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody a o nároku poškozených V. E. a J. E. na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce (podaném ve prospěch obviněného do výroku o vině) zrušil Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 7 To 103/2025-1296, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2025, č. j. 2 T 10/2025-1236, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy (jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu) podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody a o nároku poškozených V. E. a J. E. na náhradu nemajetkové újmy rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Své závěry o naplnění uvedených dovolacích důvodů dovodil z toho, že podle něj soudy nižších stupňů založily závěr o jeho vině na skutkovém ději, který neobsahuje žádné indicie k tomu, že by měl v úmyslu poškozenou usmrtit. Poukazuje na to, že oba soudy své závěry o jeho úmyslu poškozenou usmrtit dovodily toliko ze skutečnosti, že s poškozenou procházel vztahovou krizí a poškozená jej měla opustit, oproti tomu však on po celou dobu trestního stíhání prezentoval konzistentní verzi události, která není v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Podle dovolatele se soudy rovněž nevypořádaly s okolností, že trpí závažnými zdravotními onemocněními (diabetes, onkologické onemocnění), které vyvrací závěr, že by byl schopen jednání, pro které byl uznán vinným. Je přesvědčen, že soudy selektivně a jednostranně hodnotily důkazy v jeho neprospěch a bagatelizovaly důkazy svědčící v jeho prospěch. Soudy své závěry podle dovolatele založily výlučně na nepřímých důkazech, aniž by tyto vytvářely ucelený, logický a ničím nepřerušený řetězec, který by vedl k závěru o jeho vině, a tyto své závěry o jeho vině opřely o výpovědi svědků, kteří však nebyli přímými svědky. Soudům rovněž vytýká i tu skutečnost, že se nevypořádaly s časovým rámcem skutkového děje, tedy skutečností, že mezi posledním doloženým pohybem poškozené a jeho přivoláním záchranné služby uplynula tak krátká doba, která by mu neumožňovala uskutečnit jednání, pro které byl odsouzen. Následně v dovolání opětovně poukazuje na svoji fyzickou nezpůsobilost k manipulaci s tělem poškozené, což soudy ignorovaly, stejně jako ignorovaly skutečnost, že upadal do kolapsových stavů, což popisovaly i jeho děti. Podle dovolatele byl postup policejních orgánů chaotický při ohledání místa činu a zajišťování stop. U poškozené nebyla zjištěna žádná obranná zranění svědčící pro tvrzené útoky dovolatele, přičemž znalecké posudky nevyloučily ani možnost sebevražedného jednání. Znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie u něj neprokázaly žádné patologické rysy osobnosti, které by svědčily o jeho násilném jednání. S ohledem na uvedená pochybení došlo podle mínění dovolatele k porušení zásady in dubio pro reo. V bodech IV. a V. svého dovolání se vyjadřuje k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a rozvádí teoretické úvahy k rozdílům mezi ustanoveními § 140 odst. 1 tr. zákoníku a § 140 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž soud druhého stupně podle něj převzal teoretická východiska k pojmu rozmyslu a subjektivní stránky trestného činu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku z rozhodnutí soudu prvního stupně. Následně soudu druhého stupně vytýká, že mu uložil výrazně přísný trest, aniž by rozhodl, jakými úvahami se při jeho uložení řídil. V bodě VIII. dovolání opětovně poukazuje na to, že neexistuje přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů, které by jeho vinu prokazovaly. Rovněž tak vznáší výhrady k výroku o jeho povinnosti k náhradě jakékoliv újmy, když mj. poukazuje na to, že se vůči poškozeným (pokud by mu mělo být jednání prokázáno) nedopustil jednání, na jehož základě by jim měl vzniknout nárok si jakoukoli částku nárokovat. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, ev. aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku odvolacího soudu sám jej obžaloby zprostil a do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. 4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení, aby následně konstatovala, že pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze stěží podřadit námitky, které směřují proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů. Současně uvedla, že obviněný v rámci dovolání poukazuje pouze na důkazy, které mají prokazovat jeho nevinu, aniž by však již zmínil důkazy, které byly provedeny a jsou zcela v rozporu s jeho skutkovými závěry, které mají vyplývat z jeho podání. Státní zástupkyně vyjádřila své přesvědčení, že nepřímé důkazy na sebe navazovaly a na základě jejich provedení lze dospět pouze k jednomu závěru, a to závěru, že obviněný zavraždil svoji manželku. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vrací k výkladu pojmu „rozmyslu“, aby následně konstatovala, že u zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku postačí, že pachatel takto jednal pouze v části útoku. V bodě 14 svého vyjádření uvedla, že okamžik, kdy obviněný tělo poškozené přemisťoval do automobilu poškozené, byl rozhodným mezníkem, kdy měl dostatek příležitosti uvědomit si nastalou situaci i své další kroky. Námitku obviněného k výroku o náhradě škody nelze podle ní akceptovat z toho důvodu, že obviněný adhezní výrok napadl s poukazem na to, že se žádného trestného jednání nedopustil. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. [Toto ustanovení doslovně odpovídá dřívějšímu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s ohledem na obsah námitek v dovolání uvedených bylo nutno dovolání obviněného posoudit i z pohledu nyní účinného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)]. 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III.Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že nebylo prokázáno, že by se vůči poškozené dopustil jednání, pro které byl uznán vinným; neexistuje přímý důkaz o jeho vině a pokud jde o nepřímé důkazy, tyto netvoří ucelený řetězec; mezi posledně doloženým pohybem poškozené a jeho voláním záchranné službě uplynula krátká doba, za kterou by nemohl popsané jednání uskutečnit; zásah policistů byl chaotický; podle znalců není agresivní; důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch; výhrady k právní kvalifikaci § 140 odst. 1 tr. zákoníku a § 140 odst. 2 tr. zákoníku; výhrady vůči uloženému trestu i povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V úvahu je nutno brát také judikaturu Ústavního soudu a ESLP k „povinnosti“ Nejvyššího soudu reagovat na námitky již v dřívějším řízení řádným způsobem zodpovězené (viz též bod 23). 11. S ohledem na argumentaci obviněného, která kromě námitek stran některých znaků právní kvalifikace nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 12. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 13. V návaznosti na shora uvedené výhrady obviněného směřující do oblasti hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a předkládání jeho vlastní verze skutkového děje, považuje Nejvyšší soud za vhodné, a to ve vazbě na právo na spravedlivý proces, upozornit dovolatele na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“. 14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal. 15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. V této souvislosti lze poukázat např. na tu skutečnost, že soud druhého stupně nepřijal argumentaci soudu prvního stupně ke skutkovému zjištění, stejně jako právní kvalifikaci a tyto upravil ve prospěch obviněného, byť nikoli podle jeho představ, když jeho argumentace spočívá v tom, že se jednání, pro které byl uznán vinným, nedopustil. 16. Předně je nutno uvést, že obviněný trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným, popírá a svojí obhajobou poukazuje, stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů, na to, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz důkazů, prokazujících jeho vinu. K uvedené argumentaci je třeba uvést, že Nejvyšší soud se v souvislosti s hodnocením důkazů a otázkou přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně plně s jeho závěry ztotožňuje, když navíc je nutno uvést, že argumentaci obviněného, že důkazy byly hodnoceny selektivně a pouze v jeho neprospěch, je nutno označit za neobjektivní. Nespornou skutečností z hlediska skutkového zjištění je okamžik, kdy poškozená poslala dceři fotografii z domu ve XY (č. 7, 13.32 hod.). Ani obviněný nezpochybňuje, že se na uvedeném místě s poškozenou setkal. K tomu však uvedl, že k žádnému napadení poškozené z jeho strany nedošlo, a pokud byla u zemřelé poškozené zjištěna různá poranění např. v oblasti hlavy, hrudníku, k těmto mohlo dojít v důsledku jejího pádu, případně jeho následným pádem na poškozenou – možná proto, že měl nízký cukr. Následně měla patrně poškozená (podle obviněného) odjet vozidlem, ve kterém ji později našel na lesní cestě. V souvislosti s glykemickým kolapsem potom usnul (po pádu poškozené) a když se probudil, vyrazil do lesa na houby a zde také narazil na vozidlo poškozené na lesní cestě a začal oživovací úkony na základě pokynů RZS (ve 14.36 hod.). Tato obhajoba obviněného je nepřesvědčivá, jak uvedly soudy nižších stupňů, např. již z toho důvodu, že obviněný hovoří o svém pádu na poškozenou v mezidobí, kdy se tato zdržovala ve XY v době po 13.32 hod. v souvislosti s „nízkým cukrem“ (glykemický kolaps). Přitom bylo jednoznačně prokázáno, že má cukrovku 34 let a léčen je diabetickou pumpou, kterou má 20 let (jak sám uvedl). Právě ve vztahu k tomuto zařízení bylo potvrzeno, že dne 15. 7. 2024 měl obviněný první potvrzenou hypoglikemii až po 18.00 hodině, a to v souvislosti s jeho vlastním jednáním, kdy sám zadával pumpě pokyn k aplikaci více inzulínu. Současně bylo zjištěno, že syndromem nerozpoznání hypoglykemie netrpí. Další skutečností, která znevěrohodňuje obhajobu obviněného je jeho tvrzení, že poté co se po tomto záchvatu probudil, sedl na kolo a jel do lesa na houby, kde pak narazil na vozidlo poškozené a její tělo. Zde velmi pečlivě postupoval soud prvního stupně, když si vyžádal zprávu mykologické společnosti (viz bod 182 jeho rozsudku), a dále při uplatněné obhajobě vycházel z vyjádření znalců, že pokud by obviněný upadl do bezvědomí v důsledku hypoglykemického záchvatu, je nepravděpodobné, že by v krátkém čase následně nasedl na kolo a jel na houby, neboť po takovém záchvatu bývají osoby trpící diabetem velmi unavené a zpravidla několik hodin odpočívají [oproti jiným osobám trpícím diabetem obviněný v důsledku nízkého cukru upadne na manželku v čase přibližně po 13.32 hod., pak není situován časem, neboť má zmíněný kolaps, následně se probouzí a je schopen jet na kole na houby, aby v čase přibližně 14.38 hod. nalezl manželku – volal RZS a začal s oživovacími pokusy, tedy to vše přibližně v průběhu jedné hodiny – což neodpovídá vyjádřením znalců (viz např. bod 123 rozsudku)]. Nejvyšší soud pouze podotýká, že je věcí obviněného, jaký způsob obhajoby zvolí, je avšak nutno mít na zřeteli, že nelogická tvrzení znevěrohodňují takovou obhajobu. Do uvedeného vzorce účelové argumentace obviněného správně soudy nižších stupňů zařadily také obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že zjištěná zranění, s výjimkou „příčné široce zející řezné rány levého zápěstí… (podřezáním)“, si poškozená způsobila pádem ze schodů, případně pádem obviněného na poškozenou v souvislosti s jeho glykemickým stavem, když přibraní znalci jednoznačně vyloučili, že by zranění takto obviněným popsaným způsobem mohla vzniknout. Dalšími skutečnostmi, pro které byla obhajoba obviněného důvodně považována za účelovou bylo zjištění, že není pravdivé tvrzení obviněného, že nevěděl o tom, že si poškozená našla jiného muže, neboť ve zprávě, kterou mu zaslala dne 9. 7. 2024, uvedla, že navázala nový vztah (viz bod 175 rozsudku soudu prvního stupně). Pro závěr, který obviněný zmiňoval jako součást své obhajoby před soudy nižších stupňů i v rámci dovolání, že mohlo jít (šlo) o sebevraždu, nesvědčí zjištění plynoucí z komunikace poškozené ve vztahu k jejímu novému příteli, svědkyni K. (tato svědkyně vyjádřila v rámci své komunikace s poškozenou o tuto obavy, pokud pojede k obviněnému a nabídla svoji přítomnost), ale v neposlední řadě i absence sebevražedného nástroje na místě činu (viz bod 27 rozsudku soudu druhého stupně), stejně jako vyjádření znalců (soudních lékařů), že předmětná řezná rána z hlediska své hloubky a absence nářezů není zcela typická pro sebevražedné jednání. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze akceptovat argumentaci dovolatele, že jeho odsouzení stojí na okolnosti zjištěné manželské krize, která byla v této souvislosti prokázána (výpověďmi svědků či tel. komunikací), ale jeho jednání je dále prokázáno celou řadou nepřímých důkazů, jak mj. uvedly soudy nižších stupňů, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec vedoucí k závěru, že obviněný byl pachatelem trestného činu vraždy (viz bod 172 a další rozsudku soudu prvního stupně; bod 22 rozsudku soudu odvolacího). Dále je nutno uvést, že soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly s námitkou obviněného ohledně možné sebevraždy poškozené, stejně jako otázkou časového rámce. Obviněný se mohl uvedeného trestného činu v tak krátkém časovém úseku dopustit, stejně jako se soudy vypořádaly s námitkou, že byl fyzicky nezpůsobilý k takovému jednání [na problematiku hypoglykemického záchvatu bylo reagováno, a pokud by mělo jít o fyzické dispozice, pak váha poškozené činila 65 kg, obviněný pracoval na stavbách a na stavbě rovněž pomáhal synovi – viz bod 28 rozsudku odvolacího soudu], přičemž Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se s hodnotícími a logickými závěry soudů nižších stupňů ztotožnil, ve stručnosti na ně jako správné odkazuje [viz níže bod 23 (např. věc García proti Španělsku)]. 17. Pokud pak obviněný také zpochybňuje kvalifikační znak, že jednal „s rozmyslem“, je vhodné uvést, že rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, pak zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1305 s; (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 435/2022)]. V tomto směru pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl úvahy, proč oproti soudu prvního stupně kvalifikoval jednání obviněného podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, že obviněný jednal „s rozmyslem“, oproti právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 140 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kdy podle názoru soudu prvního stupně jednal po předchozím uvážení. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje (viz argumentace shora) se závěry odvolacího soudu, že obviněný jiného úmyslně usmrtil s rozmyslem. V této souvislosti nezbývá než opětovně zmínit, že v daném případě mohlo jít o vyhrocený konflikt, nikoli plánovanou vraždu (po předchozím uvážení, jak uzavřel soud prvního stupně), kdy vyhrocený konflikt v určité fázi přešel do rozmyslu, když pro uvedený závěr, tedy že obviněný již nejednal v afektu, ale s rozmyslem svědčí okamžik-skutečnost, kdy obviněný tělo poškozené přemístil do auta, aby ji odvezl do lesa, kde jí podřezal žíly na levé ruce. Toto racionální jednání svědčí pro závěr, že si obviněný počínal tak, aby vzbudil zdání sebevraždy poškozené. Nutno rovněž podotknout, že sám obviněný ve shodě se státním zástupcem poukázali v odvolání na nesprávnost právní kvalifikace jednání obviněného soudem prvního stupně podle § 140 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přičemž obviněný zpochybňoval ve své podstatě spáchání skutku jako takového. Odvolací soud svůj závěr o tom, že obviněný jednal s rozmyslem logicky odůvodnil v bodě 36 svého rozsudku a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedeným závěrem ztotožňuje pro stručnost na něj odkazuje [viz níže bod 23 (např. věc García proti Španělsku)]. 18. Obviněný rovněž argumentuje v dovolání „výrazně přísným trestem“. Vzhledem k absenci dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a argumentaci k jeho uplatnění považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých mj. vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I. ÚS 452/07, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22. I při existenci těchto rozhodnutí, která by postačovala k vypořádání se s uvedenou námitkou dovolatele, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na následující skutečnosti provázející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ve vztahu k uloženému trestu považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, ze které mj. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (obviněný v dovolání výslovně zmiňuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [tedy ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 19. Vzhledem k uvedenému musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. nenaplňují. Navíc z rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že dovolateli byl uložen trest mírně nad polovinou zákonné trestní sazby. Byl-li obviněnému uložen v trvání 17 roků nepodmíněně, pak je nutno konstatovat, že jde o druh trestu, který zákon v případě uvedeného trestného činu dovoluje [od dvanácti do dvaceti let] a současně jde o trest, jehož délka trvání je v rámci shora uvedené trestní sazby, a to mírně nad polovinou trestní sazby, kdy polovina trestní sazby činí šestnáct let. Za tohoto stavu ani případný odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s ohledem na přílišnou přísnost uloženého trestu, by nebyl akceptovatelný. 20. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž uvést, že na uložený trest nahlížel také v souvislosti s otázkou proporcionality trestních sankcí, kdy v minulosti mj. připustil jako výjimečné zrušení konkrétního trestu jako nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení za situace, kdy byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, kdy takto uložený trest je nutno považovat za extrémní v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, jako je zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1561/2016 či 8 Tdo 1694/2016]. V souvislosti s otázkou proporcionality trestních opatření však v předmětné trestní věci nebylo poukázáno na žádnou, relevantní skutečnost, která by v rámci přezkumu v uvedeném duchu umožňovala a zejména odůvodňovala možnost zásahu Nejvyšším soudem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku předně konstatoval, že již soud prvního stupně se s otázkou přiměřenosti trestu a zákonností trestu vypořádal ve smyslu zákonných ustanovení (body 37, 38 jeho rozsudku). 21. Obviněný rovněž napadl výrok o jeho povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, což odůvodnil argumentací, že „odmítá vznik jakékoliv újmy na straně poškozených, neboť se vůči nim nikdy nedopustil jednání, pro které je odsouzen, ani jiného jednání, na základě kterého by si mohli poškození nárokovat jakoukoliv částku za způsobení újmy dovolatelem“. Žádnou další argumentací obviněný přiznaný nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy nezpochybnil, tudíž za situace, kdy sám pouze tvrdí, že není odpovědný za jakoukoli škodu vzniklou v souvislosti s jednáním, pro které byl odsouzen, jde o námitku, kterou pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. V souvislosti s uvedenou námitkou dovolatele považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně otázce náhrady nemajetkové újmy věnoval a s jeho podrobnými závěry vyjádřenými v bodech 214 až 228 rozsudku se Nejvyšší soud ztotožňuje. 22. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci [kdy skutkový stav učiněný soudem prvního stupně byl částečně korigován soudem odvolacím v počtu poranění, která měl obviněný poškozené způsobit a dále o situaci plánování a vylákání poškozené (tj. otázky předchozího uvážení)] a vyvodily z něj odpovídající právní závěry [jak soud prvního stupně, tak soud odvolací jednání obviněného posoudily jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku], které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). 23. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stal se bezpředmětným návrh obviněného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu