8 Tdo 233/2026-481 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, sp. zn. 7 To 417/2025, jako stížnostního soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 112/2025, takto: Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2025, sp. zn. 9 T 112/2025, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného M. V. (dále též jen „obviněný“) stíhaného pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 3. 2025 v čase kolem 01:55 hodin v Praze XY, XY, ve služebním vozidle Policie České republiky v barevném provedení poté, co příslušníci Policie České republiky, mimo jiné A. Š., a D. Z., během výkonu služby řešili jeho předchozí jednání, neboť byli přivoláni na místo cestou operačního důstojníka Integrovaného operačního střediska v důsledku tísňového volání na linku 158, neuposlechl jejich zákonných výzev při řešení přestupku proti občanskému soužití, pročež byl v čase 01:26 hodin podle § 26 odstavce 1 písmene f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn, načež rušil i během zajištění noční klid a v důsledku čehož a i za účelem jeho eskorty na místní oddělení byl usazen do tohoto služebního vozidla na zadní sedadlo za spolujezdcem s pouty na rukou za tělem, se před započetím převozu na místní oddělení při pokusu mu připnout bezpečnostní pás začal bránit připoutání tímto pásem, vzpíral se, kopal kolem sebe a chtěl opustit služební vozidlo, přičemž venku v prostoru zadních dveří vozidla stojící A. Š. se mu snažil zachytit nohy a držet je, aby přestal kopat, načež obviněný na D. Z., který seděl bezprostředně vedle obviněného na zadním sedadle služebního vozidla a snažil se obviněnému před tím připnout bezpečnostní pás, začal plivat, neboť měli v těsné blízkosti hlavy, a následně jej obviněný udeřil i hlavou v podobě takzvané hlavičky do oblasti obličeje nad pravé oko, přičemž obviněný musel vědět, že se jedná o policisty, neboť na místě bylo více policejních hlídek, nadto oba policisté před napadením postupovali zcela v souladu s § 12 zákona o Policii České republiky a předpisy o prokazování příslušnosti k Policii České republiky, protože oba příslušníci byli oblečeni do služebního stejnokroje se zřetelným označením „POLICIE“, a oba policisté ve smyslu § 2, § 10 odstavce 1, § 11 a § 26 odstavce 1 písmene f) tohoto zákona jednali vůči němu s cílem zajistit ho, neboť byl přistižen při jednání majícím znaky přestupku a z důvodné obavy, že by mohl v protiprávním jednání pokračovat nebo mařit řádné objasnění věci, když napadenou byla jeho zaměstnankyně, ochránit bezpečnost osob, jakož i veřejný pořádek, přičemž nadstrážmistr D. Z. musel v důsledku jeho útoku vyhledat lékařské ošetření, aniž by mu však byla vystavena pracovní neschopnost, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postoupena Úřadu městské části Praha 1, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. 2. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2025, sp. zn. 7 To 417/2025, stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, sp. zn. 7 To 417/2025, podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání v neprospěch obviněného s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) a m) tr. ř. Jejich naplnění spatřovala v tom, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícímu bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 4. Nejprve dovolatelka rekapitulovala skutková zjištění, která byla podle ní určující pro právní úvahy soudů. Nesouhlasila se závěry soudů, podle nichž jednání obviněného vůči zasahujícím příslušníkům Policie České republiky (dále též jen „policie“) nenaplňuje znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a lze je posoudit nanejvýš jako přestupek, a to s důrazem na nedostatky subjektivní stránky tohoto trestného činu. 5. Připomněla, že Obvodní soud pro Prahu 1 v návaznosti na skutkový děj usuzoval, že záměrem obviněného M. V. bylo vystoupit ze služebního vozidla, a tím mařit probíhající služební zákrok a zastavit faktický úkon prováděný policistou. V tomto ohledu jednal obviněný v přímém úmyslu ve vztahu k tzv. druhému úmyslu (dolus coloratus). Soud prvního stupně však uzavřel, že i pro naplnění znaků charakterizujících subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je vyžadován úmysl přímý, přičemž s poukazem na nízkou intenzitu úderu dovodil toliko úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Naproti tomu Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení přisvědčil názoru státního zástupce, jakož i závěrům odborné literatury, že u přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je vyžadován přímý úmysl pouze ve vztahu k tzv. druhému úmyslu (dolus coloratus), tedy k cíli pachatele působit na výkon pravomoci úřední osoby, zatímco ostatní znaky mohou být pokryty i úmyslem nepřímým. V této části se stížnostní soud odchýlil od názoru soudu prvního stupně. Přesto však dále uzavřel, že v projednávané věci se nepodařilo prokázat přímý úmysl ve vztahu k cíli působit na výkon pravomoci policisty, neboť pokud by tak obviněný hodlal učinit, užil by podle něj vyšší intenzitu násilí. Absenci požadovaného doli colorati tedy stížnostní soud dovodil pouze z (údajně) nízké intenzity úderu. Takový závěr však nemá oporu v provedeném dokazování a odporuje ustálené judikatuře i doktríně, které důsledně zdůrazňují, že intenzita násilí sama o sobě nepředstavuje rozhodující kritérium pro závěr o existenci subjektivní stránky tohoto trestného činu. Rozhodné jsou zejména konkrétní okolnosti útoku, jeho bezprostřední funkční vazba na probíhající služební úkon a účelovost jednání pachatele ve vztahu k maření či ztěžování příslušného úkonu. 6. Z dokazování před soudem prvního stupně podle dovolatelky jednoznačně vyplynulo, že obviněný po svém zajištění podle zákona o Policii České republiky se aktivně bránil faktickým úkonům zasahujících policistů oděnými do služebních stejnokrojů. Šlo konkrétně o úkon D. Z. spočívající v připoutání obviněného bezpečnostním pásem na zadním sedadle služebního vozidla a následné eskortě na místní oddělení Policie České republiky. Obviněný se tomuto úkonu vzpíral, snažil se opustit služební vozidlo a v rámci odporu fyzicky útočil na příslušníky policie. Na D. Z. plival a poté jej zasáhl hlavou do oblasti hlavy v situaci, kdy se z důvodu snahy policisty připoutat obviněného jejich hlavy nacházely v těsné blízkosti. Současně obviněný kopal do dalšího policisty, A. Š. stojícího ve dveřích služebního vozidla a snažícího se zachytit jeho nohy, aby zabránil dalšímu kopání a zajistil řádný průběh eskorty. 7. Přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevyžaduje žádný další zvláštní motiv, což odpovídá ustálené judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 725/2015). Komentářová literatura taktéž zmiňuje, že úmysl pachatele působit na výkon pravomoci úřední osoby lze dovozovat i z použití neočekávaného násilí vůči úřední osobě, jehož účelem je eliminace možnosti pokračovat v daném úředním úkonu (ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4091). 8. Za zásadní nejvyšší státní zástupkyně u trestného činu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pokládala skutečnost, že intenzita použitého násilí ani způsobení následku není určujícím kritériem pro naplnění znaků skutkové podstaty [srov. ŠČERBA F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, 3. aktualizace, Praha: C. H. Beck, 2025. marg. č. 3 (Dostupné z beck-online.cz.); též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1035/2016]. V posuzované věci navíc nešlo o mizivou intenzitu útoku, která by mohla hrát roli při úvahách o vyloučení trestnosti krajních případů, už proto, že v důsledku útoku obviněného musel D. Z. vyhledat lékařské ošetření. Dále je nutné uvést, že trestnost násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není vyloučena ani tehdy, neslibuje-li si pachatel od svého jednání reálné odvrácení či zvrácení výkonu pravomoci úřední osoby – například proto, že jedná impulzivně, jde o jeho násilný protest či snahu znepříjemnit úřední osobě výkon služby (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 945/2024, ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022). Závěr o absenci specifického úmyslu (dolus coloratus) proto nelze dovozovat primárně z (nízké) intenzity násilí či z absence zranění, neboť uvedené okolnosti mohou mít význam pouze při ukládání trestu, nikoli při posouzení zavinění z hlediska viny v rámci základní skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 9. Judikatura připouští, že výjimečně nízká intenzita násilí může vést k závěru o nenaplnění objektivní stránky stíhaného přečinu. Nejvyšší soud uvedl, že o násilí nejde v případě pouhého chycení za oděv a zacloumání. Taková výjimečně nízká intenzita je ovšem dána jen tehdy, jestliže je míra zásahu do fyzické integrity zcela zanedbatelná a nenese prvky destruktivního působení (srov. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65, uveřejněné pod č. 22/1966 Sb. rozh. tr.). Naopak za již dostatečně intenzivní považoval Nejvyšší soud celou řadu útoků, které jsou svou povahou, průběhem i dopady přinejmenším srovnatelné s jednáním kladeným za vinu obviněnému v nynější trestní věci. Nejvyšší státní zástupkyně upozornila na poměrně bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, kdy tento aproboval odsouzení pro přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, a z níž plyne, že míra intenzity násilí postačující k naplnění znaků objektivní stránky přečinu podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku je relativně nízká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 263/2017, ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1035/2016, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1625/2014, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1551/2017, ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 828/2016, ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 437/2016, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1486/2019, či ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 8 Tdo 913/2017, ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 11 Tdo 475/2011, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 730/2016, ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 257/2016, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1283/2018). 10. Dovolatelka upozornila, že v nyní posuzované věci obviněný kladl aktivní odpor při snaze policistů jej připoutat bezpečnostním pásem a pokoušel se vozidlo opustit. Přitom nohama kopal jednoho policistu do rukou, který se snažil mu nohy natlačit do vnitřku vozidla a druhého udeřil hlavou, plival, vulgárně nadával a po celou dobu se zmítal a smýkal sebou. Je nutno přihlédnout i k tomu, že obviněný se začal vzpouzet v situaci, kdy měl ruce spoutané za zády a již se nacházel uvnitř služebního vozidla vsedě, tedy jeho možnost úniku a účinné obrany proti služebnímu zákroku byla značně snížena. Skutečnost, že předchozí účinné provedení služebního zákroku snížilo potencialitu celkové intenzity fyzického působení na policisty (která však ve světle jí odkazované judikatury stále byla dostatečná pro naplnění znaků obžalovaného přečinu), nemůže jít k tíži trestněprávní ochraně policistů jako úředních osob. Úder hlavou a kopy nohama byly přitom fakticky nejintenzivnější formou násilí, kterou byl obviněný schopen v daných podmínkách vyvinout. Za těchto okolností se nelze ztotožnit s úvahou stížnostního soudu, že úmysl obviněného nemohl směřovat proti výkonu pravomoci úřední osoby, protože jinak by volil intenzivnější formu násilí. Dovolatelka považovala za zavádějící i závěr stížnostního soudu, že přímý úmysl směřující k působení na výkon pravomoci úřední osoby je vyloučen tím, že úder obviněného do hlavy zasahujícího policisty byl nechtěný. Jak totiž jinak tento soud v napadeném usnesení zcela správně vyložil, požadavky na subjektivní stránku přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se u jednotlivých znaků skutkové podstaty liší. Zatímco k působení na výkon pravomoci se vyžaduje úmysl přímý, ke znaku násilí postačuje pouze úmysl nepřímý. Pokud sebou, jak správně uzavřely oba soudy nižších stupňů, obviněný nekoordinovaně házel v uzavřeném malém prostoru kabiny služebního vozidla, musel být srozuměn s tím, že může zasahujícího policistu zasáhnout. Zcela nepochybně tedy jednal v úmyslu nepřímém, ovšem tento závěr platí pouze pro znak užití násilí. 11. Odlišnou otázku však podle dovolatelky představuje vnitřní psychický vztah obviněného k jeho celkovému jednání spočívajícímu v nekoordinovaném zmítání sebou, nadávkách, plivání a kopání nohama proti zasahujícímu policistovi. Zde není pochyb, že obviněný takto jednal proto, že nechtěl, aby jej policisté připoutali bezpečnostním pásem a odvezli pryč, neboť chtěl naopak vozidlo opustit. Tento úkon policistů byl nepopiratelně součástí výkonu jejich pravomoci. Obviněný tedy věděl, že svým jednáním ztěžuje či maří výkon pravomoci úřední osoby, a právě toho i chtěl dosáhnout. Jednal tedy v přímém úmyslu předepsaném § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž (což uznaly i oba ve věci činné soudy) byl srozuměn s tím, že při naplňování tohoto úmyslu může naplnit i znak užití násilí spočívajícího ve fyzickém inzultu zasahujícího policisty, přičemž neměl žádný ani nepřiměřený důvod, v nějž by mohl doufat, že naplnění tohoto znaku zabrání. 12. Nyní posuzovaná věc se v tomto aspektu podle dovolatelky blíží shora uvedené věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 257/2016, neboť v ní také obviněná nechtěla přímo úřední osobě ublížit a její přímý úmysl směřoval toliko k zabránění jí ve výkonu pravomoci tím, že ji vystrčí z provozovny, a k přibouchnutí palce došlo pouze jako k vedlejšímu produktu při přetahování se o dveře, s jehož eventualitou obviněná byla srozuměna. V nynější věci byl úder hlavou také vedlejším produktem snahy obviněného se vymanit z moci policistů a opustit vozidlo, s nímž také obviněný počítal jako s možným. Stížnostní soud nesprávně zaměnil kvantitativní parametr útoku (intenzitu) za kvalitativní právní kritérium (existenci úmyslu). Podle dovolatelky je určující, zda jednání obviněného objektivně i subjektivně směřovalo ke zmaření nebo alespoň k podstatnému ztížení služebního úkonu, jímž v projednávané věci bylo připoutání bezpečnostním pásem a eskorta na místní oddělení Policie České republiky, tedy úkony bezprostředně navazující na zajištění obviněného po spáchaném protiprávním jednání. Z provedených důkazů přitom plyne, že úder hlavou, plivání, kopání i vulgární projevy byly adresovány výhradně zasahujícím policistům právě proto, že vykonávali svou pravomoc, a jejich zjevnou funkcí bylo zmařit či alespoň ztížit provedení předmětného úkonu. Obviněný evidentně nehodlal respektovat výkon služební činnosti příslušníků Policie České republiky a svým jednáním atakoval zájem na řádném výkonu pravomoci úřední osoby při plnění svěřených úkolů. 13. Přístup stížnostního soudu neodpovídá ani požadavkům kladeným na dokazování subjektivní stránky trestného činu, která se zpravidla dovozuje nepřímo z komplexu skutkových okolností případu, zejména ze způsobu útoku, jeho načasování, místa zásahu, chování pachatele, jeho motivace a vztahu k poškozenému. Tyto okolnosti nelze izolovat, ale je nutno je hodnotit ve vzájemné souvislosti jako jeden celek, neboť jejich celkové vyznění umožňuje učinit spolehlivý závěr o existenci úmyslu pachatele. Z provedeného dokazování plyne, že obviněný věděl, že vůči němu faktické úkony provádějí příslušníci Policie České republiky ve služebním stejnokroji. Svůj aktivní odpor – spočívající ve vzpírání se připoutání, snaze opustit služební vozidlo, plivání, úder hlavou do hlavy vedle něj sedícího policisty, kopání, jakož i ve verbálních invektivách – bezprostředně směřoval proti vykonávanému služebnímu úkonu. Nelze pominout ani osobu obviněného, který je profesí advokátem, a jako osoba znalá práva si musel být vědom, jak povinnosti služební zákrok strpět, tak jeho účelu a zákonného rámce, v němž byl zasahujícími policisty prováděn vůči němu jako pachateli. Jednání obviněného neslo znaky stupňující se agresivity, která postupovala od verbálních výpadů až k fyzickému násilí. Nešlo tedy o ojedinělý projev, ale o součást vyvíjejícího se odporu vůči výkonu pravomoci úřední osoby. Skutečnost, že obviněný nakonec nezpůsobil D. Z. závažnější zranění, je výsledkem nahodilých okolností nezávislých na jeho vůli, nikoli projevem jeho zdrženlivosti či zamýšleného omezení intenzity útoku. Chování obviněného svědčí o jeho vědomém odmítání podrobit se autoritativnímu výkonu pravomoci úřední osoby a o záměru oddálit či zamezit provedení služebního úkonu. Tento úkon byl prováděn v souladu se zákonem a je na něj nutno vztáhnout presumpci správnosti, proti níž lze brojit až následně, prostřednictvím k tomu určených právních prostředků. V nynější věci přitom ani nevznikly žádné pochybnosti o tom, že služební úkon byl oprávněný. 14. Dovolatelka měla za to, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku způsobem, který odpovídá typovým situacím, pro něž je toto ustanovení určeno. Výše rozebrané okolnosti, posuzované v jejich vzájemné souvislosti, poskytují spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k tzv. druhému úmyslu (dolus coloratus), tj. cíli působit na výkon pravomoci úřední osoby, a přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k naplnění ostatních znaků skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V projednávané věci nebyly zjištěny ani žádné specifické či výjimečné okolnosti, jež by mohly založit případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože praxe zná i výraznější formy útoků proti úředním osobám, tato skutečnost nijak nemění závěr, že v daném případě byly znaky trestného činu násilí proti úřední osobě naplněny beze zbytku a způsobem běžně odpovídajícím trestné činnosti uvedeného druhu. Oba soudy dospěly k chybnému závěru, že jednání obviněného by bylo možné posoudit nejvýše jako přestupek, ačkoliv naplnění zákonných znaků trestného činu, včetně stěžejní otázky subjektivní stránky, neponechává prostor pro překvalifikování skutku na delikt mimo oblast trestního práva. 15. Navíc nejvyšší státní zástupkyně poznamenala, že soud prvního stupně měl možnost posoudit jednání obviněného případně jako naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, opět namísto toho, aby věc postoupil k projednání Úřadu městské části Praha 1. Z popisu skutku totiž vyplývá, že obviněný v uvedeném místě a čase napadl zasahujícího policistu také z pohnutky osobní odplaty za to, že vůči němu byl realizován zákonný služební úkon v podobě jeho zajištění. Jednání motivované pomstou vůči policistovi právě z důvodu výkonu jeho pravomoci představuje naplnění alternativní varianty skutkové podstaty uvedené v § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace se proto nabízela jako další možná. Soud prvního stupně, a následně ani soud druhého stupně, se však ani touto variantou právního posouzení skutku nezabývaly, ačkoliv skutková zjištění takový závěr umožňovala. 16. Nejvyšší státní zástupkyně proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025 sp. zn. 7 To 417/2025, současně i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2025 sp. zn. 9 T 112/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 17. Obviněný M. V. ve vyjádření k dovolání uvedl, že je považuje za nedůvodné, jelikož vychází ze skutkových zjištění odlišných od skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která se nestala a stát ani nemohla. Soudy nezjistily cílený fyzický útok tak, aby byl způsobilý naplnit objektivní stránku trestného činu podle § 325 odst. 1 písm. a) či písm. b) tr. zákoníku. Podstata dovolací argumentace nestojí na polemice s právní kvalifikací skutku, nýbrž fakticky přetváří skutková zjištění a setrvává na skutkových tvrzeních obžaloby, ač ta byla v řízení před soudy vyvrácena. Dovolatelka skutková zjištění soudů dezinterpretuje, když dovozuje aktivní a adresný fyzický útok obviněného vůči zasahujícímu policistovi v podobě cílené hlavičky, přestože byl prokázán nechtěný vedlejší následek nekoordinovaného pohybu obviněného. Dovolání ve skutečnosti neusiluje o řešení jakékoli právní otázky zásadního významu ani o sjednocení judikatury, nýbrž o odlišné hodnocení konkrétní skutkové situace. Takový přezkum skutkových zjištění však Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení zásadně nepřísluší, a to ani v rozsahu a z důvodů tvrzených dovolatelkou. 18. Obviněný měl za to, že nejvyšší státní zástupkyně dokonce celou věc v zájmu dosažení dovolacího přezkumu skutkových zjištění dobarvuje řadou skutkových tvrzení, která odporují realitě zachycené kamerovými záznamy. Není pravdou, že obviněný byl zajištěn pro neuposlechnutí policejních výzev a ani že rušil během zajištění noční klid, že obviněný fyzicky napadal svou zaměstnankyni, uchopil ji a odvlekl pryč, ve fyzickém napadení pokračoval a proti obviněnému museli zakročit i přítomní svědci, kterým vyhrožoval. Nic z toho se nestalo. Státní zastupitelství od počátku nerespektovalo základní zásady trestního řízení a procesní práva obviněného, státní zástupce neprováděl důkazy svědčící ve prospěch obviněného, nehodnotil důkazy ve své souvislosti a nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. 19. Obviněný trval na tom, že k žádnému fyzickému kontaktu jeho hlavy s hlavou policisty vůbec nedošlo, protože sebou v době tvrzeného kontaktu vůbec nijak neházel a nebyl k údajnému poškozenému otočen svými zády. Podle soudů šlo o letmý dotek, který byl nechtěným důsledkem obviněným nekontrolovaného pohybu jeho hlavy. Stručnost odůvodnění, popisu skutkových závěrů a hodnocení důkazů dovolatelka zdařile využívá k domnělé právní polemice, kterou staví na svých vlastních skutkových tvrzeních. Nejvyšší státní zástupkyně ve skutečnosti nevede spor o to, zda by skutek zjištěný soudy, tj. letmý dotek hlav jakožto nechtěný vedlejší následek obviněným nekoordinovaného pohybu, bylo možno právně kvalifikovat jinak. Prostřednictvím zdánlivé právní polemiky prosazuje svá vlastní skutková tvrzení o cíleném fyzickém útoku („hlavičce“), ke které mělo dojít v důsledku zvyšující se agresivity s cílem mařit probíhající služební zákrok a zastavit faktický úkon prováděný policistou. Teprve na takto změněném skutkovém základu buduje závěr o naplnění znaků stíhaného přečinu. 20. Obviněný měl za to, že skutek zjištěný soudy nelze kvalifikovat jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) ani písm. b) tr. zákoníku, který předpokládá užití násilí (či hrozby násilím) jako aktivní formy působení na úřední osobu při výkonu její pravomoci. Skutkový závěr soudů, podle něhož nešlo o žádný útok ani cílenou „hlavičku“, ale o nechtěný vedlejší následek nekoordinovaného pohybu, se s požadavkem „užití násilí“ míjí již pojmově. Nelze současně tvrdit nechtěný vedlejší následek a současně z něj konstruovat užití násilí ve smyslu § 325 tr. zákoníku. Dovolatelka proto v rámci dovolání uměle hovoří o adresnosti, zvyšující se agresivitě a zveličuje popis údajného útoku tak, aby vůbec vytvořila prostor pro závěr o násilí. To však odporuje tomu, co bylo soudy zjištěno a jak byl skutek popsán. Opět tedy jde o nepřípustnou skutkovou záměnu, nikoliv právní subsumpci. 21. Obviněný upozornil, že skutková podstata přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dále stanoví, aby pachatel jednal v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Nejde tedy jen o jakýkoliv fyzický kontakt s úřední osobou, nýbrž o jednání účelově zaměřené (dolus coloratus). Jestliže soudy uzavřely, že nešlo o útok, ale o nechtěný vedlejší následek nekoordinovaného pohybu, pak z takového skutkového základu nelze dovodit účelový úmysl působit na výkon pravomoci. Není možné současně tvrdit, že rozhodující fyzický kontakt byl nechtěný a zároveň na něm stavět účelový úmysl zasáhnout do služebního zákroku. Dovolatelka se tento rozpor snaží překlenout tak, že do skutku vkládá cílenost, adresnost a útočný charakter, z čehož následně dovozuje i úmysl. Jde o ukázkový důkaz kruhem (petitio principii), ve kterém je úmysl odvozován z útoku, který soudy nezjistily, a útok je následně zpětně dovozován a dokreslován tak, aby úmysl bylo možno dovodit. V daném případě nelze dovodit ani objektivní stránku předmětného přečinu, tj. cílené užití násilí vůči úřední osobě, ani subjektivní stránku v podobě primárního či sekundárního účelového úmyslu (dolus coloratus) působit na výkon pravomoci takové úřední osoby. Tyto závěry platí i pro subsumpci skutku pod ustanovení § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. 22. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně pro nedostatek důvodů odmítl, případně zamítl jako věcně nesprávné a nedůvodné. 23. V reakci na zaslání informačního dopisu Nejvyššího soudu obviněný znovu ve stručnosti rekapituloval, že dovolání nezohledňuje skutek, jak byl zjištěn soudy, ale pracuje se skutkem, který se neúspěšně snažilo prosadit státní zastupitelství. Skutečným obsahem dovolání je podle jeho mínění snaha nahradit skutkové závěry soudů skutkovými tvrzeními obžaloby. V dalším (mimo rámec dovolacího přezkumu) doplnil, že v trestním spisu se nachází záznamy z pěti kamer vztahující se k době a místu souzeného skutku, jejichž vyhodnocení a posouzení ve vzájemné souvislosti neumožňuje dospět k jinému závěru, než že se skutek nestal. Obviněný jako příklad uvedl tvrzené kopání do policistů. Pro ně, stejně jako pro další skutková tvrzení týkající se údajného fyzického násilí, platí, že je na záznamu z kamer policistů nelze vidět ani slyšet a poloha těla údajného útočníka tvrzené kopnutí vylučuje. Setrval na stanovisku, že dovolání je jen skrytou polemikou se skutkovými závěry soudů, a proto by mělo být odmítnuto. 24. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla zaslána podání obviněného na vědomí, uvedl, že na podaném dovolání setrvává. Námitky obsažené ve vyjádření obviněného podle něj nepředstavují okolnosti, které by byly způsobilé zvrátit nosné důvody uplatněné dovolací argumentace. III. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání jako celek nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně není důvodné. IV. Důvodnost dovolání 26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný dovolatelkou lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. první alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). V projednávaném případě je namítána druhá varianta, neboť napadeným usnesením byla stížnost státního zástupce podaná v neprospěch obviněného zamítnuta jako nedůvodná, přestože byly podle dovolatelky dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 29. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání explicitně uvedla, že uplatňuje jeho první variantu, tedy namítla existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s provedenými důkazy, avšak již blíže nerozvedla, v čem tento rozpor má spočívat. Tvrdila totiž, že z dokazování před soudem prvního stupně jednoznačně plyne, že obviněný se po svém zajištění podle zákona o Policii České republiky aktivně bránil faktickým úkonům zasahujících policistů, a to v připoutání obviněného bezpečnostním pásem na zadním sedadle služebního vozidla a následné eskortě na místní oddělení Policie České republiky. Obviněný se tomuto úkonu vzpíral, snažil se opustit služební vozidlo a v rámci odporu fyzicky útočil na příslušníky policie. Na D. Z. (dále též jen „D. Z.“, popř. „Z.“) plival a poté jej zasáhl hlavou do oblasti hlavy v situaci, kdy se z důvodu snahy policisty připoutat obviněného jejich hlavy nacházely v těsné blízkosti, a svědka pprap. A. Š. (dále též jen „A. Š.“, popř. „Š.“) měl podle dovolatelky kopnout. Úder hlavou a kopy nohama byly přitom podle ní fakticky nejintenzivnější formou násilí, kterou byl obviněný v daných podmínkách vyvinout, a také z nich posléze vyvozovala úmysl obviněného směřující proti výkonu pravomoci úřední osoby (viz body 11., 16. odůvodnění dovolání). 30. Dovolatelka však takto zvolenými námitkami žádný (natož zjevný) rozpor relevantních skutkových zjištění a důkazů nenamítla, neboť ve skutečnosti předložila jinou verzi průběhu skutkového děje, než jak jej fakticky zjistil soud prvního stupně. Nalézací soud se průběhem konfliktu ve služebním policejním vozidle podrobně zabýval, podle kamerových záznamů rozklíčoval, jak úkony policistů, jednání obviněného i hmaty a chvaty policistů vůči tělu obviněného v předmětném vozidle na sebe navazovaly. Jeho snaha o důkladné zjištění průběhu předmětné události byla komplikována tím, že inkriminovaný moment střetu hlav obviněného a svědka D. Z. zachycen na kamerách není, ač jich bylo zajištěno vícero (jak z kamer připevněných na tělech policistů, tak z kamer městského kamerového záznamu, taktéž je k dispozici video pořízené na mobil obviněného) a pouze se o něm na kamerových záznamech mluví. Soud prvního stupně v bodech 17 a 18 odůvodnění svého usnesení konstatoval, že zejména po vyhodnocení kamerových záznamů měl za prokázané, že se zajištěný obviněný s rukama spoutanýma za zády ve služebním policejním vozidle za účelem převozu na místní oddělení policie k dalším úkonům ve stavu podnapilosti a ve zjevné hysterické reakci snažil vystoupit ven z tohoto služebního vozidla. Vytočil své tělo doprava a vysunul nohy směrem ven z vozidla, zatímco sebou celým tělem i hlavou nekontrolovaně házel, přičemž ve vystoupení z vozidla se mu svědek D. Z. snažil zabránit držením jeho těla zezadu a svědek A. Š. opakovaným bitím údery rukou do střední části těla. Tak došlo ke střetu levé zadní části hlavy (zátylku) obviněného a pravé přední části hlavy svědka D. Z. nad obočím v oblasti spánku. Soudu prvního stupně se podle jeho vyjádření nepodařilo podle obrazu, ani podle zvuku na kamerových záznamech stanovit přesný okamžik, kdy ke střetu hlav obviněného a svědka D. Z. došlo, jelikož služební kamera svědka D. Z. byla v době skutku převážně zakryta tělem vedle sedícího obviněného, v důsledku čehož došlo i k jejímu krátkodobému vypnutí, a záběry ze služební kamery svědka A. Š. jsou povětšinou rozmazané z důvodu jeho rychlých pohybů při použití donucovacích prostředků. Sám svědek D. Z. nebyl po zhlédnutí záběrů ze služebního vozidla schopen soudu takový moment označit. Svědek A. Š. sice po zhlédnutí záběrů soudu za okamžik úderu označil zhruba čas 1:55:02 hod., tj. poté, co zazní slova svědka D. Z.: „Neplivej na mě!“, soud prvního stupně považuje takové určení za mylné, neboť v daném čase naopak svědek A. Š. pokračoval v použití donucovacích prostředků, tj. opakovaných zásahů do těla obviněného, přičemž svědek D. Z. v tu dobu kryl pusu obviněného rukou, čímž jeho hlavu fixoval na místě, což se projevilo mimo jiné tím, že další nadávky a bolestivé nářky obviněného jsou slyšet jen zastřeně. Ostatně hlavu obviněného svědek D. Z. pevně držel i dále ve chvíli, kdy sám ve zjevně opožděné reakci zvolá: „Nebij mě tou hlavou!“. Obviněný navíc v tuto dobu již seděl ve služebním vozidle čelem i zbytkem těla ve směru jízdy, a není tedy vytočen doprava ven z vozidla, jak jeho posazení v době úderu hlavou shodně popsali svědci D. Z. i A. Š. K takto popsanému směřování těla obviněného naopak došlo již dříve, a to při jeho prvotní snaze z vozidla vystoupit, kdy se snažil vystrčit nohy ven a čelem byl k venku stojícímu svědkovi A. Š. a zády k uvnitř sedícímu svědku D. Z. K úderu hlavou proto podle zjištění soudu muselo dojít právě již při úvodní snaze obviněného dostat se ven z vozidla v době okolo 1:54:45 hod., čemuž odpovídá i to, že k úderu prokazatelně došlo zadní stranou hlavy obviněného do přední části hlavy svědka D. Z. 31. Intenzita úderu hlavou podle závěru stížnostního soudu uvedeného v bodě 5 odůvodnění napadeného usnesení nepřímo svědčí o správnosti takového závěru soudu prvního stupně. Soud druhého stupně zde doplnil, že obviněný sebou nekontrolovatelně házel za účelem vystoupení ze služebního vozidla a nechtěným vedlejším následkem byl úder do zadní části hlavy za ním sedícího svědka D. Z. Pokud by obviněný skutečně chtěl eliminovat snahu svědka Z. obviněnému zabránit z vozidla vystoupit, použil by větší intenzitu násilí, což se však nestalo. 32. K již prezentovaným zjištěním a úvahám obou soudů Nejvyšší soud dále doplňuje následující. Z předloženého spisu a z kamerového záznamu policisty T. J. se podává, že při vytěžování svědků R. G. a P. M. (čas cca 01:19:53), kteří zasáhli vůči obviněnému a oddělili jej od jeho zaměstnankyně, advokátní koncipientky D. S., v době, než došlo ke spoutání obviněného, není ze strany obviněného patrný jediný náznak rušení nočního klidu. Ze záběru kamery svědka A. Š. vyplývá, že obviněný stojí hned vedle nich, poslouchá je a mlčí. Posléze jej policisté odvedou dál a svědek Š. mu říká: „Pokud nebudete poslouchat, budete zajištěn“. Tentýž policista jej vyzval, ať nedává ruce do kapes, obviněný jej uposlechl. Současně si začal komunikaci nahrávat na video na svůj mobil, následuje jejich debata o tom, zda je nezákonné mít ruce v kapsách. Posléze obviněný strčí ruku do kapsy a sdělí, že ji již nevytáhne a z toho důvodu následovalo jeho spoutání pouty s rukama za zády, během něhož došlo k vyražení mobilního telefonu obviněného z jeho ruky na zem. Obviněný dále žádal policisty, aby mu zvedli jeho mobil ze země, který tam spadl. Dožaduje se od policistů sdělení, na základě jakého zákonného důvodu jej spoutali, a žádá o odstranění pout. Je slušný, policistům vyká a sděluje, že se podrobí všem výzvám policistů. Odmítá se podrobit dechové zkoušce a trvá na krevní zkoušce. Posléze jej přivedou ke zdi budovy a postaví jej k budově čelem (čas cca 1:30:26 záznamu svědka A. Š., který mu v tento moment začíná tykat a říká, že kolega není jeho služka, aby natáčel situaci). Obviněný jim od tohoto okamžiku taktéž občas začíná tykat, jinak nadále vyká. Policisté ověřovali dostupnost protialkoholní záchytné stanice. Obviněný se posléze podrobil dechové zkoušce v čase cca 1:46:11. V čase 1:46:30 zazní, že protialkoholní záchytná stanice je plná. Obviněný opakovaně žádá o uvolnění pout, že ho to bolí a zda jej policisté mohou sejmout. V čase 1:53:19 jej odvádějí do policejního vozidla. 33. Ze zesvětleného kamerového záznamu svědka A. Š. při vykřiknutí D. Z.: „Nebij mě tou hlavou,“ (01:55:08 hodin) ve služebním vozidle policie není vidět žádný pohyb hlavy obviněného směrem ke svědkovi D. Z. Obviněný stále zpříma sedí na zadním sedadle ve vozidle na místě za spolujezdcem, přičemž se jednalo současně o okamžik, kdy vůči obviněnému oba svědci používali hmaty a chvaty, svědek A. Š. křičel: „Dej tu nohu dolů“, přičemž obviněný se v ten okamžik nachází v pozici vsedě s hlavou přímo dopředu, tedy není vytočen ven a sedí plně ve vozidle, vzpíná se trupem vzhůru s nohami ve vozidle. Posléze jej svědek D. Z. drží kravatou kolem krku tak, že ani nemůže hýbat hlavou. Po celou dobu ve vozidle má obviněný spoutané ruce za zády a batoh na zádech a zády je opřen o sedadlo. Před výkřikem svědka D. Z., aby jej nebil hlavou, má obviněný na hlavě pletenou světlou čepici, po užití hmatů a chvatů ji na hlavě již nemá. Obviněný vůči policistům ve vozidle užívá vulgarity a křičí („hajzlové, svině, sračko, styď se, pičusové zasraný“ apod.), svědek A. Š. mu tyká a taktéž křičí („přestaň řvát; už drž hubu s těma kamerama; opakovaně rušíš noční klid, pliveš na kolegu, ničíš nám tady auto, co si to dovoluješ; dal mu hlavičku, ten debil; ty pičo, tohle je masakr“). V čase cca 02:04:46 odjíždí vozidlo s obviněným na místní služebnu PČR. Obviněný křičí po vystoupení z vozidla před služebnou: „Policejní násilí“, A. Š. na to odvětí: „Drž hubu, debile“. Ze zesvětleného kamerového záznamu svědka Z. je patrné, že obviněný se s rukama spoutanýma za zády a batohem na zádech stěží vleze do tohoto prostoru, kolena má zabořené do předního sedadla spolujezdce a říká svědku A. Š.: „Posuň to sedadlo dopředu, ty hajzle.“ Následují zmíněné hmaty a chvaty. 34. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný byl do doby, než jej policisté zajistili spoutáním jeho rukou za zády pouty z důvodu neuposlechnutí výzvy policisty A. Š., aby si nedával ruce do kapes svých kalhot, a následně poté, co jej spoutaného postavili čelem k budově, klidný a slovně vyjadřoval ochotu se podrobit všem úkonů zde přítomných příslušníků policie. V úředním záznamu příslušného policejního orgánu ze dne 7. 3. 2025 ke zdůvodnění užití pout je uvedeno, že policisté měli strach o své zdraví (č. l. 210, 211). Svědek A. Š. vypověděl v hlavním líčení, že si myslel, že obviněný má v kapse kapesní nůž, což byl důvod pro přiložení pout po neuposlechnutí výzvy, aby si ruce nedával do kapes. Po spoutání obviněného však na kamerových záznamech není zachyceno, že by někdo z policistů jeho kapsy u kalhot zkontroloval, ostatně později se prokázalo, že v kapse žádný nůž ani nic jiného, čím by mohl policisty ohrozit, neměl. Tedy po takovém zjištění na místě se lze domnívat, že důvod pro jeho spoutání pominul. Obviněný nijak výrazně noční klid nerušil, pouze několikrát zvýšil hlas. Na kamerových záznamech je spíše zachyceno, že na něj naopak občas zakřičí hlasitěji policisté. Obviněný chtěl znát důvod jeho spoutání a posléze se současně domáhal sejmutí pout, popřípadě jejich uvolnění. Podrobil se dechové zkoušce a ani se v daný okamžik nijak nebránil jeho odvedení do služebního policejního vozidla ani odvezení na místní policejní služebnu. 35. Na kamerových záznamech svědků A. Š. a D. Z. není zachyceno a není vidět, že by obviněný kohokoli kopal, není zde ani doloženo, že by měl vůbec nohy ven z vozidla, jak tvrdil svědek A. Š. Udeření zátylkem obviněného do hlavy svědka D. Z. a okolnosti, za nichž k němu došlo, zde taktéž není zaznamenáno (kamerový záznam svědka D. Z. byl v době incidentu na několik vteřin přerušen, kamerový záznam svědka A. Š. je rozostřen), a to ani v době zvolání svědka D. Z., aby jej obviněný nebil tou hlavou. 36. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání tvrdila, že obviněný kopal do policisty A. Š. (do jeho rukou) stojícího ve dveřích služebního vozidla, který se snažil zachytit jeho nohy, aby zabránil dalšímu kopání a zajistil řádný průběh eskorty (body 11, 15, 16, 18). Takový skutkový závěr však v řízení před soudy vůbec učiněn nebyl a nevyplývá ani z provedeného dokazování. O kopání do rukou policisty A. Š. nevypověděl ani on sám a ani ve spise o něm není zmínka. V samotném popisu skutku není nikde uvedeno a obviněnému ani nebylo kladeno obžalobou za vinu, že by úmyslně kopal svědka A. Š., když tato část obviněného je v popisu skutku popsána tak, že obviněný „…při pokusu mu připnout bezpečnostní pás začal bránit připoutání tímto pásem, vzpíral se, kopal kolem sebe a chtěl opustit služební vozidlo, přičemž venku v prostoru zadních dveří vozidla stojící A. Š. se mu snažil zachytit nohy a držet je, aby přestal kopat“. 37. Obviněný v hlavním líčení popřel jakékoli násilí a uvedl, že svědek T. J. telefonoval s obsluhou městského kamerového systému a na své služební kameře zaznamenal, že obviněný po usazení do vozidla nevystrkoval nohy ven ani nekopal svědka A. Š. Svědek A. Š. pak rovněž v hlavním líčení uvedl, že obviněný po sedačce sjížděl dolů ven z vozidla, začal kolem sebe kopat, přičemž svědka zasáhl do holeně (č. l. 390). Tedy ani tento svědek neuvedl, že by jej obviněný kopl vědomě a úmyslně, jelikož popsal, že začal kopat kolem sebe, nikoli cíleně do holeně tohoto svědka, který stál u služebního vozidla, v němž byl spoutaný obviněný usazen. Soud prvního stupně ve vztahu k inkriminovanému údajnému kopnutí či kopání ze strany obviněného shrnul, že dosahovalo téže nízké intenzity jako úder hlavou do hlavy svědka D. Z. a nemohlo být učiněno v přímém úmyslu, který je pro stíhaný přečin vyžadován, a rovněž zdůraznil, že obviněnému nebylo obžalobou kladeno ani za vinu. Je tedy s podivem, že nejvyšší státní zástupkyně právě kopy nohama řadí vedle úderu hlavou mezi fakticky nejintenzivnější formu násilí, kterou byl obviněný v daných podmínkách schopen vyvinout. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 39. Dovolatelka jej v konkrétní rovině spatřuje v tom, že stížnostní soud se nevypořádal se všemi stížnostními námitkami státního zástupce a nesprávně posoudil subjektivní stránku trestného činu přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy nenapravil předchozí totožná pochybení v právním posouzení skutku soudu prvního stupně. 40. Přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Objektivní stránka spočívá v užití násilí. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat přímo proti úřední osobě, která je k něčemu nucena, ale může být užito i proti jiné osobě, než je sama úřední osoba, nebo i proti věci, pokud je zde násilí prostředkem působení na vůli úřední osoby. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Navíc u tohoto přečinu se vyžaduje specifický tzv. druhý úmysl (též tzv. obmysl, dolus coloratus), který přesahuje objektivní stránku, resp. je vyžadován cíl, tj. působit na výkon pravomoci úřední osoby, a proto musí jít o přímý úmysl pachatele podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4091). Pachatel zde musí jednat s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď vůbec nevykonala svou pravomoc, či se bála ji vykonat, nebo ji vykonala jinak, než jak ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. 41. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle ustálené teorie i praxe je zavinění vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. 42. Zavinění, a tedy jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, závěr o zavinění lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). 43. Soud prvního stupně v bodech 11–13 odůvodnění svého rozhodnutí vymezil skutkovou podstatu stíhaného přečinu a mimo jiné konstatoval, že k jeho dokonání postačí užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž není třeba, aby pachatel dosáhl ovlivnění výkonu pravomoci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 391/2014). Dále také zmínil, že ohledně zavinění se u tohoto trestného činu vyžaduje přímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Dále se zabýval rozdílem mezi přímým a nepřímým úmyslem, včetně srozumění pachatele u nepřímého úmyslu. Soud prvního stupně shledal v jednání obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Obviněný podle něj svým jednáním nesledoval přímý cíl, kterým by bylo užití násilí vůči svědku D. Z., aby tak působil na výkon jeho pravomoci, nýbrž jak uvedl nejen sám obviněný, ale jak shodně potvrdili i svědci Z. a Š., jeho pravým záměrem bylo vystoupit ze služebního vozidla. Právě za tím účelem sebou obviněný házel a nechtěným vedlejším následkem toho bylo, že došlo k úderu do hlavy za ním sedícího svědka Z. Ostatně pokud svědek Š. soudu výslovně uvedl, že se obviněný pohyboval nekontrolovaně, lze podle soudu prvního stupně s jistotou vyloučit, že by úder do hlavy svědka Z. byl ze strany obviněného kontrolovaný, tedy chtěný. Obviněný si byl vědom, že za ním v těsné blízkosti sedí poškozený, proto mohl i předpokládat, že pokud sebou bude nahodile a nekoordinovaně házet, může poškozeného zasáhnout, a pro ten případ s tím byl srozuměn. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu odpovídá podle soudu prvního stupně i intenzita úderu, která podle zjištění soudu musela být zanedbatelná, neboť poškozenému úder nejenže nezpůsobil ublížení na zdraví, ale nezpůsobil mu ani žádné, byť i dočasné otřesení či omráčení. Stejný závěr ohledně míry naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty žalovaného trestného činu lze posléze učinit i ve vztahu ke kopnutí do holeně svědka A. Š., které dosahuje téže nízké intenzity jako úder hlavou do poškozeného, a přesto nebylo obžalobou kladeno obviněnému za vinu. Pro případný závěr soudu o zavinění ve formě úmyslu přímého tedy podle soudu prvního stupně nepostačí vyjádření svědka A. Š., že se podle něj obviněný jednání dopustil záměrně, neboť se jedná toliko o subjektivní domněnku svědka, která nemá objektivní podklad v provedeném dokazování. Pokud totiž svědek A. Š. své vlastní úvahy o záměru obviněného staví na tom, že se před úderem hlavou obviněný měl na svědka D. Z. podívat, pak má opět zřejmě na mysli okamžik, který soudu označil na kamerovém záznamu, kdy se konkrétně v 1:55:00 hod. obviněný dívá na poškozeného, který křičí: „Neplivej na mě!“. Tento okamžik jako čas úderu hlavou však soud prvního stupně s jistotou vyloučil, neboť mu neodpovídá ani poloha těl poškozeného a obviněného, ani následně kamerami zachycený a výše popsaný děj. 44. Soud druhého stupně pod bodem 5 dovoláním napadeného usnesení ve shodě se stížnostními námitkami státního zástupce správně korigoval závěry soudu prvního stupně o zavinění. Uvedl, že přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze spáchat jak v přímém, tak i nepřímém úmyslu. U tohoto přečinu je však vyžadován specifický tzv. druhý úmysl (dolus coloratus), který přesahuje objektivní stránku, resp. je vyžadován cíl, tj. působit na výkon pravomoci úřední osoby, a proto musí jít o úmysl přímý (vz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn 8 Tdo 148/2017). Stížnostní soud ale nesouhlasil s tvrzením státního zástupce, že jednání obviněného, spočívající v nechtěném úderu zadní části své hlavy do hlavy poškozeného D. Z., výrazně zasáhlo do plnění služebních povinností poškozeného a ovlivnilo je, poněvadž nemá oporu v dokazování. Odmítl také názor státního zástupce, že cílem obviněného bylo tímto nechtěným úderem působit na výkon pravomoci úřední osoby, čímž měl být naplněn zde vyžadovaný přímý úmysl (dolus coloratus). Tento soud rozvedl, že pokud použití násilí ze strany obviněného bylo nechtěným vedlejším účinkem jeho nekontrolovatelného házení tělem za účelem vystoupení ze služebního vozidla, nemůže být u obviněného prokázán dolus coloratus tímto nechtěným úderem užít násilí v přímém úmyslu působit na výkon pravomoci poškozeného. 45. Třebaže jsou závěry odvolacího soudu ke stěžejní otázce zavinění vskutku velmi stručné, principiálně s nimi lze souhlasit, a naopak závěry soudu prvního stupně lze přijmout jen zčásti. Za nepřípadnou je nutno označit dovolací argumentaci, že se obviněný vzpíral oprávněným úkonům policistů D. Z. a A. Š. spočívajícím v připoutání obviněného ve vozidle a eskortě na místní oddělení Policie České republiky tím, že se snažil opustit služební vozidlo a v rámci odporu fyzicky útočil na příslušníky policie pliváním, úmyslným úderem do hlavy policisty D. Z. při jeho snaze obviněného připoutat, kdy se hlava tohoto policisty nacházela v blízkosti hlavy obviněného, a kopáním. Kopání svědka A. Š. se v předchozím řízení dostatečně neprokázalo, respektive panují o něm dosud zásadní pochybnosti, a z takového jednání nebyl obviněný ani obžalován. Plivání nelze posoudit jako násilí ve smyslu § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť se o násilí ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty uvedené v § 325 odst. 1 tr. zákoníku nejedná. Obviněný se podle kamerových záznamů v autě vzpíral nikoli tomu, že nechtěl, aby jej policisté připoutali a odvezli jej na služebnu, tedy že by se bránil úkonům příslušníků policie při jeho převozu na místní policejní služebnu, nýbrž (snahou vystoupit z vozidla) tomu, že mu policisté neposkytli více prostoru pro nohy, neboť zde měl s ohledem na své usazení na zadním sedadle za spolujezdcem se spoutanýma rukama, batohem na zádech skutečně málo místa, což bylo možné jednoduše vyřešit tím, že by vně vozidla stojící policista A. Š. posunul přední sedadlo spolujezdce, v čemž mu nic nebránilo. Obviněný tak současně jednal v afektivní reakci na to, že mu odmítli vyhovět, což zjevně bylo podpořeno užitým alkoholem, a současně se opakovaně k vozidlu přibližovala jeho návykovými látkami rovněž ovlivněná advokátní koncipientka D. S., což ho iritovalo. 46. Ve vztahu k udeření policisty D. Z. tzv. hlavičkou ze strany obviněného lze uvést následující. Oba zasahující policisté svědci D. Z. a A. Š. nebyli po přehrání kamerových záznamů před soudem schopni určit moment, kdy došlo ke střetu obou hlav. Pokud svědek Š. určil daný okamžik po vyřknutí slov svědka Z., aby jej obviněný nebil hlavou, soud prvního stupně v bodě 18 odůvodnění svého usnesení tuto možnost vyloučil. Měl za to, že k němu muselo dojít dříve při prvním pokusu obviněného dostat se z vozidla v době okolo 1:54:45 hodin. Pokud soud prvního stupně stanovil střet obou hlav v tomto čase, jen stěží by svědek Z. na něj reagoval slovně až za 23 sekund, jelikož na kamerovém záznamu je zachycen jeho výrok: „Nebij mě tou hlavou“ až v čase 1:55:08. V obou těchto časových sekvencích policisté vůči obviněnému praktikovali hmaty a chvaty, přičemž v čase 1:55:08 hodin zrovna hmaty a chvaty skončili a není zde patrný žádný pohyb hlavy obviněného. Obviněný po takovém zákroku policistů podle kamerových záznamů sedí klidně na sedačce. Pokud se v době okolo 1:54:45 hodin, jak dovodil soud prvního stupně, skutečně střetly jejich hlavy, což nebylo postaveno zcela najisto, nelze vyloučit, že se tak stalo vlivem předchozího zákroku policistů, popřípadě přímo během hmatů a chvatů policistů Z. a Š. vůči tělu obviněného, aniž by na tuto skutečnost měl obviněný vliv. Při důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo nelze bez dalších pochybností vyloučit, že se jejich hlavy střetly mimoděk, jak vyvodily oba soudy nižších stupňů. Tím by byl vyloučen nejen přímý úmysl obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž i jeho nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, měl-li by spočívat v tom, že s ohledem na stísněný prostor vozidla musel být srozuměn s tím, že pokud sebou bude házet, zasáhne svým zátylkem hlavu, respektive pravý spánek hlavy policisty D. Z. Pokud došlo ke střetnutí obou jejich hlav během toho, co jej svědek Š. tzv. chvatem opakovaně udeřil do břicha, což nebylo provedeným dokazováním vyloučeno, spoutaný obviněný s rukama za zády nebyl schopen vnímat, kde se v ten moment nacházel policista D. Z. a v jaké poloze v ten okamžik byla jeho hlava, tudíž na něj nemohl úmyslně zaútočit svým zátylkem a nemohl být srozuměn ani se zásahem do hlavy svědka Z. 47. Skutková zjištění soudu prvního stupně proto nepostačují ani pro závěr o nepřímém úmyslu obviněného užít násilí vůči policistovi D. Z. jako úřední osobě v podobě udeření zátylkem obviněného do pravého spánku tohoto policisty. Přestože se svědek D. Z. ještě ve vozidle ujišťoval u kolegy A. Š., zda je na jeho hlavě vidět následek střetu jejich hlav, lze konstatovat, že ani posléze z pořízené fotografické dokumentace údajného zranění svědka D. Z. (č. l. 86–92) není žádné zranění, které by mohlo být způsobeno zátylkem hlavy obviněného, patrné. Není jasně seznatelné ani na fotografii umístěné na č. l. 91, kde je inkriminované místo na pravém spánku tohoto policisty zakroužkováno. Další pochybnosti o tom, zda a kam jej obviněný udeřil, pak vyvolává lékařská zpráva ze dne 7. 3. 2025 MUDr. Ondřeje Knapa ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, I. Chirurgické kliniky – hrudní, břišní a úrazové chirurgie, v níž je uvedeno, že si policista stěžuje na bolest v místě poranění nad levým spánkem. Podle výsledků vyšetření je hlava „palp. bolestivá v obl. levého spánku“, přičemž hlava je bez porušení kožního krytu a bez „zn. zevního tr.“ (č. l. 133), tedy bez známek zevního traumatu, ač ve vozidle jej měl obviněný udeřit do pravého spánku. Namítá-li dovolatelka, že nešlo o mizivou intenzitu útoku, jelikož policista D. Z. musel vyhledat lékařskou pomoc, tak i lékař po vyšetření svědka D. Z. potvrdil, že se na jeho hlavě nenacházely žádné známky poranění či zhmoždění pravé strany jeho hlavy, nadto si u lékaře stěžoval na bolest hlavy nad levým spánkem. Ze samotného navštívení lékaře nelze usuzovat na závažnost zranění a potřebu lékařského ošetření, když ostatně lékař žádná poranění ani zhmoždění neshledal (intrakraniálně bez hemoragie, skelet bez čerstvých traumatických změn). 48. Zavinění, jak již bylo řečeno, je nutno prokázat a lze jej dovodit i ze způsobu provedení útoku, okolností objektivní povahy. V daném případě s ohledem na zjištěné pochybnosti, zda, kdy a jak se střetly hlavy obviněného a svědka D. Z., nebylo najisto postaveno, že by se vůbec jednalo o úmyslný útok ze strany obviněného. Intenzita střetu jejich hlav byla malá či mizivá, když nezanechala, byť ani jednu viditelnou stopu na kůži hlavy policisty D. Z. a nebylo prokázáno žádné poranění ani odborným vyšetřením lékaře chirurga. Dále je třeba upozornit na skutečnost, že od zajištění obviněného pouty v čase cca 1:26:18 hodin do odjezdu služebního policejního vozidla na služebnu v čase cca 02:04:46 hodin uběhla poměrně dlouhá doba s prostoji. Obviněný se do doby, než jej dovedli do služebního vozidla, nechoval násilně, neužil žádného násilí, násilím nehrozil, nerušil noční klid, k policistům byl jen slovně vulgární, když mj. nevyhověli jeho žádostem o sejmutí pout. Jednání obviněného posuzováno jako celek bylo jistě nesprávné a nedůstojné tím spíše, že obviněný je advokát. Rozhodně si nepočínal tak, jak vyžaduje mimo jiné ustanovení § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, tedy že by měl postupovat (zejména při výkonu advokacie) tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Pravidla profesionální etiky advokátů České republiky (Etický kodex), uveřejněná pod č. 1/1997 Věstníku České advokátní komory, a zde obsažený požadavek slušnosti zavazují advokáta k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, jsou významné pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod. O kultivovaném a důstojném chování nelze dozajista hovořit, pokud se v noci na veřejném prostranství na XY v Praze dohadoval a přetahoval se svou zaměstnankyní, advokátní koncipientkou D. S., které bránil v odjezdu taxi službou po propitém večeru. Slovní vulgarity vůči policistům však neznačí, že by byl obviněný násilný anebo hrozil násilím, a podezření, že by měl v kapse nůž či jiný nástroj použitelný k násilnému útoku, policisté ihned na místě neprověřili a později bylo vyloučeno. 49. S ohledem i na tyto okolnosti lze vyloučit úmysl přesahující objektivní stránku (tzv. druhý úmysl, dolus coloratus) trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy požadovaný přímý úmysl působit na výkon pravomoci policistů D. Z. a A. Š. jako úředních osob, jak sice stručně, avšak případně dovodil i stížnostní soud v bodě 5 napadeného usnesení. Ten zde uzavřel, že nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, že násilí, spočívající v nechtěném úderu zadní částí hlavy do hlavy poškozeného, jako vedlejší následek nekoordinovaného házení tělem obviněného, užil obviněný cíleně, aby zabránil svému převozu na místní oddělení a dalšímu řešení ze strany policie“. Nelze proto ani souhlasit s námitkou dovolatelky, že stížnostní soud nesprávně zaměnil kvantitativní parametr útoku (intenzitu) za kvalitativní právní kritérium (existenci úmyslu), když určující podle ní je, zda jednání obviněného objektivně i subjektivně směřovalo ke zmaření nebo alespoň k podstatnému ztížení služebního úkonu, jelikož jednání obviněného k takovému následku nesměřovalo, popřípadě nebylo prokázáno, že k němu směřovalo. 50. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání dále poněkud nevěcně poznamenala, že v projednávané věci nebyly zjištěny ani žádné specifické či výjimečné okolnosti, jež by mohly založit případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že již jen z důvodu absence přímého úmyslu obviněného působit na výkon pravomoci policistů D. Z. a A. Š. jako úředních osob nemohlo dojít k naplnění zákonných znaků stíhaného přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tudíž nelze ani zvažovat užití subsidiarity trestní represe. Pro úvahy užití této zásady je nejprve nutno dospět k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky konkrétního trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na individuální okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, orgán činný v trestním řízení vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Bez naplnění formálních znaků té které skutkové podstaty trestného činu, tedy při zjištění, že stíhaný skutek není trestným činem, úvahy o subsidiaritě trestní represe nemají opodstatnění. 51. Opodstatněnými dovolací soud neshledal ani výtky dovolatelky, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou, zda lze skutek posoudit jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jelikož z popisu skutku vyplývá, že obviněný v uvedeném místě a čase napadl zasahujícího policistu také z pohnutky osobní odplaty či pomsty za to, že vůči němu byl realizován zákonný služební úkon v podobě jeho zajištění. Soud prvního stupně řešil otázku, zda jednáním obviněného nemohla být naplněna skutková podstata jiného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, a to konkrétně v bodě 21 odůvodnění svého rozhodnutí s negativním výsledkem. Explicitně zmínil možnost právní kvalifikace skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, měl však za to, že nebyl naplněn zákonný znak výtržnosti, neboť takové jednání by muselo být povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů, zde však obviněný řešil svůj individuální konflikt, jeho jednání tedy nebylo zaměřeno proti dalším osobám, významně nerušilo jejich klid ani v nich nevyvolávalo výraznější pohoršení. 52. K dovolatelkou akcentované možnosti právního posouzení skutku jako přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustí, kdo užije násilí pro výkon pravomoci úřední osoby, lze jen doplnit následující. Jak již bylo dříve konstatováno v tomto rozhodnutí, v hlavním líčení nebylo postaveno najisto, kdy k dotyku hlav obviněného a svědka D. Z. došlo. Provedeným dokazováním nebylo vyloučeno, že se tak mohlo stát během použití tzv. chvatu, tedy během opakovaných úderů pěstí do těla obviněného, aniž by spoutaný obviněný s rukama za zády byl v takovém případě schopen vnímat, kde se v ten moment nacházel policista D. Z. a v které úrovni v ten okamžik byla jeho hlava. Za takových okolností nelze mít bez důvodných pochybností za prokázané, že by tak obviněný činil z pohnutky jeho osobní odplaty vůči policistovi D. Z., jak vyvozovala dovolatelka a což by eventuálně opodstatňovalo možnost použití této právní kvalifikace. Taková pohnutka osobní odplaty však nebyla prokázána a pro dovolatelkou zmiňovanou právní kvalifikaci činu chybí v této věci jakýkoli skutkový podklad. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. 53. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolatelka spatřovala jeho naplnění v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně rozhodly podle § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci jinému orgánu k posouzení, zda se jedná o přestupek. Tvrdila, že naplnění zákonných znaků trestného činu, včetně stěžejní otázky subjektivní stránky, neponechává prostor pro překvalifikování skutku na delikt mimo oblast trestního práva. Tato námitka ale s ohledem na již uvedené závěry týkající se možností právního posouzení skutku obviněného, vylučujících kvalifikovat jej jako trestný čin, nemůže obstát. 54. Jestliže soudy rozhodly podle § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci Úřadu městské části Praha 1 jako jinému orgánu, postupovaly správně, protože byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Soudy přesvědčivě vyložily, že stíhaný skutek není žádným trestným činem, avšak mohl by v něm být spatřován přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (kupříkladu přestupek proti veřejnému pořádku), jak na to správně poukázal již soud prvního stupně pod bodem 23 odůvodnění svého usnesení. Finální rozhodnutí o této otázce však nenáleží soudu, ale orgánu, který je o něm příslušný rozhodovat. 55. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že neshledal-li v napadených rozhodnutích, ani v řízení jim předcházejícím žádnou tvrzenou vadu zakládající dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř., nemohlo tudíž dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož existence je v posuzovaném případě podmíněna daností zmiňovaných důvodů dovolání. 56. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatelky nejsou důvodné. Proto podané dovolání zamítl podle § 265j tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili dovolatelka i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu