8 Tdo 245/2026-876 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovoláních, která podaly obviněná E. B. a obviněná M. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 10 To 277/2025-741, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 20/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněná E. B. (dále zpravidla jen „obviněná B.“, příp. „dovolatelka B.”) byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 7. 2025, č. j. 26 T 20/2025-663, uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 1 výroku citovaného rozsudku) byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 616 000 (šest set šestnáct tisíc) Kč, který se podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku sestával z 280 denních sazeb po 2200 Kč. 2. Týmž rozsudkem byla obviněná M. Š. (dále zpravidla jen „obviněná Š.“, příp. „dovolatelka Š.”) uznána vinnou pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 2 výroku citovaného rozsudku) byla obviněná Š. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné Š. dále uložen peněžitý trest ve výši 420 000 (čtyři sta dvacet tisíc) Kč, který se podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku sestával z 280 denních sazeb po 1500 Kč. 3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 7. 2025, č. j. 26 T 20/2025-663, podaly obviněné a poškozená L. Z., odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2025, č. j. 10 To 277/2025-741, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná B. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedla, že daný skutek měl být posouzen jako trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a nikoliv jako trestný čin podvodu. Závěry nalézacího soudu vycházejí podle dovolatelky B. takřka primárně z výpovědi poškozené týkající se toho, že jí mělo být sděleno, že postačí hradit částku 1000 Kč, že do smluvního rámce byl zahrnut nereálný dluh vůči svědku Š., že poškozené nebyl poskytnut prostor ke skutečnému seznámení se smlouvou a že jí nebyl adekvátně vysvětlen mechanismus zesplatnění a sankcí navázaný na nesplnění povinnosti pojistit nemovitost a vinkulovat pojistné plnění, přičemž k zesplatnění mělo dojít již šestnáctým dnem po podpisu smlouvy. Podle obviněné zvolené právní posouzení v podstatě směšuje civilně právní tvrdost či nepřehlednost smluvního nastavení s trestně právní kvalifikací podvodu. Značnou část námitek pak zaměřila na rozporování závěrů soudů, že jednala s vědomím limitovaných rozumových schopností poškozené, přičemž uvedené závěry postrádají oporu v provedeném dokazování, neboť se s poškozenou setkala až v okamžiku podpisu smluv a mohla jí tak být známa toliko její finanční situace. Poukazuje rovněž na skutečnosti, že mentální handicap poškozené, z pohledu soudů podstatný, by měl být prokázán k okamžiku daného trestně právního jednání, což však s jistotou nepotvrdil ani příslušný znalec. Na zvláštním významu pak podle obviněné nabývá skutečnost, že podpisu smluv se účastnil i svědek T., který byl s poškozenou v kontaktu, což narušuje závěr o příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem trestněprávně relevantních následků. Navíc samotná existence sankcí spojených s předmětným smluvním vztahem nepotvrzuje, že by jednala s podvodným záměrem. Totéž platí i o závěru, že nebyla nijak ověřována ekonomická situace poškozené, neboť je obecně známo, že nebankovní subjekty poskytují finanční prostředky osobám, které z různých důvodů nesplňují podmínky bankovního financování. Své posouzení tak soudy učinily v rozporu s principem subsidiarity trestní represe (ultima ratio), kdy v souvislosti se složitým smluvním vztahem neoddělily civilněprávní rovinu posuzované věci od roviny trestněprávní. Soudy podle jejího mínění rovněž postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a nebraly ani v úvahu potřebnou míru opatrnosti ze strany poškozené, kdy již v minulosti Nejvyšší soud judikoval, že určitá míra obezřetnosti je obvyklá a nutná u smluvních stran v závazkových vztazích. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 10 To 277/2025-741, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 7. 2025, č. j. 26 T 20/2025-663, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Proti stejnému usnesení Krajského soudu v Praze podala dovolání prostřednictvím obhájce i obviněná Š. s tím, že uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci svých poměrně obsáhlých námitek předně uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že uvedla poškozenou v omyl, zamlčela podstatné skutečnosti či využila jejího omylu. V této souvislosti zdůraznila, že smlouvu s poškozenou nedojednávala, že se jednalo o standardní smlouvu užívanou při nebankovních půjčkách zpracovanou advokátní kanceláří, přičemž poškozená měla smlouvy u sebe a mohla si je kdykoliv přečíst, případně požádat o radu další osoby. Poškozenou viděla pouze jednou, a to na notariátu v XY, přičemž ani tamní zaměstnanci nevyhodnotili, že by poškozená nebyla způsobilá smlouvu podepsat, když navíc ani znalecký posudek ničeho nevypovídá o rozumových schopnostech poškozené. Značnou část námitek pak dovolatelka věnovala otázce nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., s tím, že soudy nevyslechly i přes opakované žádosti MUDr. Petra Kubeje, přestože se zdravotní stav poškozené ukázal jako klíčový pro rozhodnutí o vině. Dále zdůraznila, že v rámci hlavního líčení nebyly provedeny podstatné důkazy, které prostřednictvím obhájce opakovaně navrhovala. Soudy se tak náležitě nevypořádaly s její skutkovou verzí a porušily zásadu in dubio pro reo. Ve vztahu k právnímu posouzení obviněná uvedla, že v posuzovaném případě není naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu a soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k výši vzniklé škody zdůraznila, že žádnou škodu nezpůsobila. Stejně tak považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 10 To 277/2025-741, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 7. 2025, č. j. 26 T 20/2025-663, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Případně navrhla, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. 6. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolání obviněných jsou z převážné části založena na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením. V této souvislosti zmínil, že nalézací soud velmi pečlivě, přiléhavě a detailně hodnotil provedené důkazy a na jejich základě ustálil skutkový stav, s nímž se státní zástupce ztotožnil. Námitky obou obviněných týkající se skutkových zjištění podle státního zástupce samy o sobě žádný dovolací důvod nenaplňují. Soudy citované důkazy nestojí osamoceně, nejsou izolované a v souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory. Ve vztahu k námitkám týkajícím se předmětného znaleckého posudku státní zástupce zdůraznil, že jde o jeden z důkazních prostředků, který podléhá soudnímu hodnocení, což se v daném případě také stalo. Ve vztahu k odmítnutým důkazním návrhům poukazuje na to, že soud prvního stupně v bodech 84 až 88 vysvětlil, proč návrhům nevyhověl, s čímž vyslovil v bodě 28 usnesení souhlas i odvolací soud. K tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že toto pravidlo má pouze procesní charakter a jako takové žádný dovolací důvod nenaplňuje. Pokud jde o zvolenou právní kvalifikaci, tuto považuje za přiléhavou. Stejně tak poukázal na skutečnost, že se soud prvního stupně zabýval otázkou subsidiarity trestní represe, a to v bodě 94 odůvodnění svého rozsudku. Co se týče námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, tato není formálně podřaditelná pod jakýkoliv dovolací důvod, přezkumu ze strany Nejvyššího soudu by podléhala pouze v případě porušení zásady proporcionality trestních sankcí. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 8. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obě obviněné uplatňují ve svých mimořádných opravných prostředcích, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (obě obviněné poukázaly zejména na nejasnost učiněných skutkových zjištění; zpochybnily znalecký posudek týkající se poškozené; obviněná B. pak považovala za nesprávný závěr, že jednala s vědomím limitovaných schopností poškozené; obviněná Š. namítla, že soud rozhodoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo aj.), se kterou se soudy dostatečným způsobem vypořádaly. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 14. V souvislosti s uvedenými námitkami (porušení zásady in dubio pro reo, extrémní rozpor a jiné, kterými ve své podstatě je soudům nižších stupňů vytýkáno porušení práva na spravedlivý proces) musí Nejvyšší soud obviněné dále upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 15. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují dominantně prostou obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněné se pokouší o jejich změnu a předkládají vlastní závěry, které se však od učiněných skutkových zjištění liší [na tomto místě je potřebné uvést, že obviněná B. prostřednictvím obhájce výstižně a správně uvedla, že „dovolání nepředstavuje třetí odvolání a není určeno k pouhé polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů]. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 12), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Stejně tak není Nejvyšší soud povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). Nejvyšší soud posuzuje správnost závěrů soudů nižších stupňů z pozice mimořádného opravného prostředku, při posuzování podmínek vymezených v uplatněných dovolacích důvodech. 16. Ve vztahu ke zmíněnému považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí (viz reakce na námitku obviněné B. k postavení odvolacího soudu na str. 9 dovolání) v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). 17. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí uvést, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněných. Soud prvního stupně v bodě 47 a násl. rozsudku navíc velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Na argumentaci soudu prvního stupně, se kterou se Nejvyšší soud ztotožňuje, pro úplnost a stručnost (neboť tyto závěry jsou stranám řízení z jim doručených rozhodnutí známé) odkazuje. Lze tak rovněž souhlasit s odvolacím soudem, pokud konstatoval, že soud prvního stupně „věnoval objasnění věci náležitou pozornost a v souladu s trestním řádem provedl důkazy, které byly k objasnění skutkového stavu, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, potřebné“ (bod 19 usnesení). 18. Soudy rovněž nepochybily, pokud vzaly za stěžejní důkaz výpověď poškozené. Soud prvního stupně v tomto ohledu v bodě 54 a násl. svého rozsudku velmi detailně rozvedl, proč považoval její výpověď za věrohodnou. Stejné otázce se věnoval i odvolací soud, který postup soudu prvního stupně považoval za správný (bod 25 usnesení). Se závěry obou soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že v souladu s konstantní judikaturou nelze porušení práva na spravedlivý proces dovozovat pouze z toho, že se soudy přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněných, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Této povinnosti oba soudy bezezbytku dostály. 19. Pokud jde o námitky obviněných vůči znaleckému posudku MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Kloseho, Ph.D. (obviněná B. jej označila za vnitřně rozporný a obviněná Š. za nepřezkoumatelný), je třeba zdůraznit, že podle konstantní judikatury každý znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. řádu je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu je třeba zmínit, že jde již o námitku uplatněnou v rámci odvolání, přičemž odvolací soud správně zmínil, že soud prvního stupně nepovažoval závěry předmětného posudku za „nijak zásadní“ (bod 25 usnesení). Z bodů 60 a 65 rozsudku soudu prvního stupně v tomto kontextu navíc vyplývá, že znalecký posudek byl sice označen za „významný“, ale zároveň za „nikoli přímo rozhodující důkaz“ a že „znalecké zkoumání se stalo spíše doplňkovým důkazním materiálem“. Z proběhlého dokazování je dále zřejmé, že znalecký posudek byl jedním z řady důkazů, které byly provedeny a na jejichž základě byly příslušné závěry formulovány. Námitky obviněných tak postrádají opodstatnění, když je např. poukazováno na to, že „významným vnitřním rozporem rozhodnutí odvolacího soudu je i to, že na jedné straně uvádí, že znalecký posudek nebyl zásadní, ale byl pouze podpůrný…“. Je nutno konstatovat, že znalecký posudek je sice významným druhem důkazního prostředku, avšak je nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, když ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podroben všestranné prověrce jako ostatní důkazy, přičemž relevantnost takového důkazu v konečné fázi náleží soudci [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06]. 20. Ve vztahu k námitce obviněné Š., že soud odmítl doplnit dokazování o další důkazy (navrhovala výslech svědkyně K., svědkyně P., znalce MUDr. Kubeje a zpracování nových posudků na zdravotní stav poškozené) je vhodné mj. obecně uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud, když mj. konstatoval, že (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 21. Jak tedy vyplývá ze shora uvedeného a z konstantní judikatury, soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu soud prvního stupně v bodě 84 až 88. rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč tyto důkazní návrhy zamítl. Bylo tomu tak především z důvodu, že důkazní návrhy považoval za nadbytečné a irelevantní pro posouzení dané věci. Touto námitkou se navíc zabýval i odvolací soud, který se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil (bod 28 usnesení). Na argumenty obou soudů Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje a nemá důvod k nim cokoliv dodávat. 22. Stejně tak bylo třeba odmítnout i námitku obviněné Š., že poškozené škoda fakticky nevznikla, neboť v tomto případě se rovněž jedná o zpochybnění a polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními, dovolací důvod nenaplňující, když je nutno upozornit dovolatelku na skutečnost, že její jednání bylo posouzeno ve stádiu pokusu, kdy její jednání směřovalo na úkor poškozené se obohatit, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně. 23. V reakci na oběma obviněnými namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. 24. Ve vztahu ke shora uvedenému k otázce zjištěného skutkového stavu (který neodpovídá představám obviněných, přičemž argumentace obviněných primárně směřuje do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů) považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněné vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tudíž i obhajobou bude primárně poukazováno na dílčí pochybení a s nimi spojené nesprávné hodnocení důkazů v neprospěch klienta, což je však plným právem obhajoby; oproti tomuto náhledu na hodnocení důkazů musí soudy hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. „podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 25. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné s jistou mírou tolerance podřadit námitky týkající se právní kvalifikace předmětného jednání a související otázky (zejména otázky naplnění subjektivní stránky tr. činu, aplikaci zásady subsidiarity trestní represe). Tyto námitky však Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí shledal zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů. 26. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud) je zřejmé, že jednání dovolatelky B. bylo posouzeno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku (podle rozsudku soudu prvního stupně tato obviněná dílem sebe a jiného obohatila tím, že uvedla jiného v omyl a zamlčela podstatné skutečnosti, způsobila takovým činem značnou škodu a dílem se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede jiného v omyl a zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo) a jednání dovolatelky Š. bylo právně kvalifikováno jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (podle rozsudku soudu prvního stupně tato obviněná se dopustila jednání bezprostředně směřujícího k tomu, že sebe a jiného obohatí tím, že uvede jiného v omyl a zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo). 27. V posuzované věci je především klíčovou otázka, zda jednáním obviněných došlo k uvedení poškozené v omyl. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Podle konstantní judikatury lze za uvedení v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, uveřejněné pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nemusí spočívat jen v jednorázovém jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů (typicky v podobě podání klamavých údajů), jimiž pachatel navodí u poškozeného pocit důvěry, přičemž podáním dalších nepravdivých informací zneužije této důvěry k tomu, aby poškozený provedl transakce ve prospěch obviněného na úkor svého majetku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1204/2022, uveřejněné pod č. 37/2023 Sb. rozh. tr.). 28. V tomto kontextu Nejvyšší soud plně odkazuje na velmi podrobné závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, s nimiž se ztotožňuje. Oba soudy se shodly především na tom, že obviněné jednaly s úmyslem poškozenou připravit o byt. V tomto směru odvolací soud výstižně zmínil, že dovolatelky jednaly cíleně, s vědomím skutečnosti, že poškozená s ohledem na svoji situaci nemůže dostát svým závazkům vyplývajícím z uzavřených smluv (bod 29 usnesení). Uzavření těchto smluv navíc nemělo poškozené pomoci v její tíživé situaci, ale mělo sloužit k realizaci uvedeného záměru obviněných. Soud prvního stupně pak velmi trefně poukázal na to, že „finančně negramotná a duševně oslabená poškozená byla uvržena do spleti smluvních ustanovení, které pro ni nebyly absolutně rozklíčovatelné“ (bod 70 rozsudku). Zcela správně pak soud prvního stupně zdůraznil skutečnost, že obviněným šlo o co nejdřívější zisk jediného hodnotného majetku, kterým poškozená disponovala (byt), což dovodil z textu obou uzavřených smluv, které obsahovaly celkem 10 existujících nebo předpokládaných budoucích sankčních pohledávek za poškozenou zajištěných zástavním právem k bytu, jakož i dohody o narovnání mezi poškozenou a dovolatelkou B. Skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování tak i s ohledem na výše citovanou judikaturu potvrzují, že poškozená byla ze strany obviněných uvedena v omyl a soudy zvolená právní kvalifikace je správná s tím, že jednání dovolatelek naplňuje všechny znaky (i subjektivní stránku) trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nejedná se tak o trestný čin lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak namítla obviněná B. V souvislostí s otázkou omylu je ze strany obou obviněných poukazováno na skutečnost, že při jednání s poškozenou jim nemohl být znám její zdravotní stav, že je „mentálně handicapována“ (viz str. 4 dovolání obv. B.; bod 1) 4. dovolání obv. Š.) a zejména od této skutečnosti odvíjejí své závěry o tom, že za takové situace nemohly naplnit znaky trestného činu podvodu. Nejvyšší soud však musí dovolatelky upozornit na skutečnost, že znak uvedení v omyl, byl soudy spatřován, jak vyplývá ze skutkového zjištění, že „znaly její natolik nízký příjem, který ji neumožňuje hradit její dluhy…“ – tuto skutečnost obviněná B. připouští na straně 4 svého dovolání; obviněná Š. uváděla, že nebylo její povinností zjišťovat majetkové možnosti poškozené (v kontextu s touto obhajobou obviněné, ale i spoluobviněné, je nutno vycházet také z výpovědí svědků K. T. a P. Š., ze kterých vyplývá, že poškozenou našli na portálu dražeb, že měla exekuce a potřebovala hotovost; celý kontext činností obviněných je nutno dále posuzovat také s ohledem na výpovědi svědků B., R. a P.), že poškozenou uvedly v omyl, přičemž podstatné je také zjištění, že zamlčely podstatné skutečnosti – i takovým jednáním lze rovněž naplnit znaky trestného činu podvodu, jak mj. velmi výstižně ve svém rozsudku zdůvodnil soud prvního stupně (mj. bod 68, 74, 77, 78). Za takto popsané situace soudem prvního stupně stěží obstojí argumentace dovolatelek o nezachování nezbytné míry opatrnosti poškozené (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3470/22). 29. Obstát nemohla ani námitka obviněné B. týkající se přerušení příčinné souvislosti, neboť s poškozenou byl při podpisu smluv v kontaktu také svědek T. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1343/2019). Ze skutkových zjištění mimo jiné jednoznačně vyplývá, že to byla obviněná B., která se aktivně na celé situaci podílela a byla to právě ona, kdo navštívil poškozenou a uzavřel s ní smlouvu o zápůjčce a zřízení zástavního práva, čímž došlo ke způsobení předmětného následku. Je zřejmé, že bez aktivního působení obviněné B. by k tomu následku nedošlo a příčinná souvislost mezi jednáním této obviněné a vzniklým následkem je tak jednoznačně dána. V souvislosti se shora uvedenými skutečnostmi svědčící pro závěr a zachování příčinné souvislosti mj. samotné vyjádření obviněné B., když uvedla, že informace dostala od svědků Š. a T., přičemž svědek Š., jak již bylo výše uvedeno, si vybavil pouze to, že poškozená měla exekuce, svědek T. pak, že poškozenou našel na portálu dražeb. 30. Ve vztahu k dovolatelkami namítanému porušení principu ultima ratio je třeba uvést, že tato otázka byla již řešena soudem prvního stupně i soudem odvolacím (bod 94 rozsudku a bod 29 usnesení). V tomto ohledu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněných uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatelek je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že se obviněné pokusili poškozenou připravit o majetek. Jednání obviněných tak jednoznačně přesáhlo občanskoprávní rovinu, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních následků. 31. Obviněná Š. považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Vzhledem k tomu je třeba konstatovat, že se s touto námitkou ocitla formálně mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Z konstantní judikatury totiž vyplývá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který se k otázkám uloženého trestu vztahuje a který obviněná Š. neuplatnila) ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Ve vazbě na výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Dovolatelka Š. byla ohrožena trestní sazbou odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let, přičemž uložený trest se nachází při spodní hranici uvedené sazby. Soud prvního stupně navíc v bodě 95 a násl. rozsudku detailně popsal, z jakých polehčujících a přitěžujících okolností při ukládání trestu vycházel. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (bod 30 usnesení). Nejvyšší soud tak nemá důvod k takto přijatým závěrům cokoliv dodávat a považuje je za správné. 32. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněné uplatnily v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné obě dovolatelky upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 33. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obou obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, a z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu