8 Tdo 257/2026-353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 6 To 129/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 72/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 18 T 72/2024, byl obviněný T. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 74 105 Kč a na náhradě nemajetkové újmy poškozenému A. Š. částku 64 854,90 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný T. K. a poškozený A. Š. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, poškozený brojil proti výroku, jímž byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 6 To 129/2025, podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že dne 23. 11. 2023 kolem 15:40 hodin v XY, okres XY, Zlínský kraj, na náměstí XY v 8. patře bytového domu č. p. XY po slovním konfliktu ohledně předchozího údajného rušení nočního klidu a po strkanici u vstupních dveří bytu B. Š., a jejího syna A. Š., udeřil A. Š. pěstí do hlavy a píchnul jej prstem do pravého oka, poté strkal do B. Š., která syna bránila, a když následně po hrozbě přivolání policejní hlídky odcházel po schodišti směrem do 9. patra domu, z horní části schodiště nečekaně kopnul silně do těla A. Š. stojícího pod ním na schodech, v důsledku čehož poškozený upadl na betonovou podlahu pod schody a utrpěl zlomeninu dvou kotníků vpravo s posunem a roztržením pravého deltového vazu hlezna, kdy zranění si vyžádalo operační řešení a poškozeného nemožností plného došlapu na pravou nohu s nutností chůze o dvou berlích citelně omezilo v obvyklém způsobu života po dobu výrazně delší než 6 týdnů. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 6 To 129/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s citací jejich zákonného znění. 5. Konkrétně uvedl, že to byl on, kdo byl napaden poškozeným a jeho matkou poté, co se pokusil urovnat jejich sousedské vztahy. Vytkl, že soud prvního stupně založil své závěry o jeho vině primárně na svědeckých výpovědích poškozeného A. Š. a jeho matky B. Š., aniž by se podrobněji zabýval jejich popisem skutkového děje a tím, zda je vůbec objektivně možné, aby děj tak skutečně proběhl. Naopak k výpovědi obviněného soud zcela odmítl přihlédnout a nepovažoval ji za věrohodnou. Za takové situace, kdy proti sobě stála tvrzení dvou stran, se měl soud důkladně zabývat věrohodností svědků a jejich výpověďmi. Podle dovolatele nebyl v posuzované věci dán dostatečný důvod k upřednostnění verze poškozeného. K tomu poukázal na judikaturu, v níž se zdůrazňuje, že vůči obviněným je nutno postupovat nestranně. Měl za to, že z výpovědí poškozeného a jeho matky vyplynuly nesrovnalosti a rozpory, na které v průběhu řízení opakovaně poukazoval. Poškozený měl v různých fázích řízení uvádět odlišná místa, kam měl být zasažen pěstí (levá část hlavy či pravý spánek), tvrdil, že jeho matka při úderu nebyla přítomna, zatímco matka poškozeného v rozporu s tím uvedla, že úderu pěstí, kterým měl obviněný zasáhnout poškozeného, byla přítomna a viděla jej. Další rozpor spatřoval v neschopnosti poškozeného popsat, kterou nohou jej měl obviněný na schodišti kopnout, a nebyl schopen uvést ani to, jakým způsobem měl ze schodů spadnout, rozdílně uváděl i to, na kterém schodu se v době kopu nacházel. Nesrovnalost shledal i v tom, že poškozený měl být podle svých slov kopnut do oblasti pravého ramene a prsou a po kopu „letět ze schodů“ a dopadnout bokem před byt, zatímco matka uvedla, že syn spadl metr před dveře s tím, že se jí při pádu vůbec nedotkl. Dovolatel k tomu v podrobnostech namítl, že popis průběhu pádu poškozeného, jak byl přijat soudem, se jeví jako značně nepravděpodobný. Za této situace bylo povinností soudu provést všechny dostupné důkazy, které by mohly odstranit přetrvávající pochybnosti o průběhu skutkového děje. 6. Dovolatel soudu prvního stupně vytkl také neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to čtení úředního záznamu Policie České republiky ze dne 23. 11. 2023 na č. l. 3, který měl osvědčit, jak se k předmětnému incidentu na policii vyjadřovali poškozený, jeho matka i obviněný, který sám ihned po incidentu učinil oznámení o svém napadení. Při nesouhlasu státního zástupce obhajoba navrhla výslech zasahujícího policisty J. M., aby se vyjádřil k jednání uvedených osob bezprostředně po činu, ani tomuto návrhu však soud bez náležitého odůvodnění nevyhověl. Soud prvního stupně rovněž žádným způsobem nevyhodnotil fotografickou dokumentaci na č. l. 11 a 12, kde je vyobrazeno zranění obviněného. Bez vysvětlení zůstala rovněž skutečnost, proč je tato dokumentace policií datována až dnem 8. 2. 2024, když obviněný se na služebnu Policie České republiky dostavil neprodleně po incidentu, tj. 23. 11. 2023. Důležitosti nabyl také úřední záznam o nahlášení fyzického napadení obviněným ze dne 23. 11. 2023, kterým se soud prvního stupně rovněž nezabýval. Odvolací soud žádné pochybení v dokazování neshledal a odmítl návrh obhajoby na provedení důkazu záznamem o ohledání místa přestupku k opakovanému prověření uvedených rozporů a nesrovnalostí verze podávané poškozeným, a tím odmítl i možnost korigovat nedostatečné dokazování i hodnocení důkazů, které v tomto ohledu učinil soud prvního stupně. 7. K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obviněný konstatoval, že nemůže obstát jeho výtka, že obviněný sám vlastní vysvětlení vzniku poranění ani nenabízí, když povinnost zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností je na soudu, nikoliv obviněném (§ 2 odst. 5 tr. ř., rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/19). I z další argumentace odvolacího soudu uvedené v bodě 10. odůvodnění jeho usnesení dovolatel vyvodil, že odvolací soud rezignoval na možnost důkazně ověřit i jiný průběh skutkového děje, než jaký uvedl poškozený, ačkoli obviněný za tímto účelem navrhl doplnění a opakování dokazování právě s ohledem na namítané rozpory a nesrovnalosti. Obviněnému nelze přičítat k tíži, že sám nenabídl příčinu zranění, když tuto příčinu nezná a považoval by za nekorektní o skutečné příčině vzniku zranění spekulovat. Obviněný tak i nadále trval na tom, že v řízení nebyla jednoznačně prokázána příčina zranění poškozeného ani existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem újmy poškozeného. Opět poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž může být odsuzující rozsudek vynesen až tehdy, pokud byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obviněného, jinak musí být obviněný zproštěn obžaloby (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4266/16). Zdůraznil i názor Ústavního soudu, že nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14). Stejně tak připomněl judikaturu Ústavního soudu týkající se případu tzv. opomenutých důkazů a kritérií kladených na odůvodnění neprovedení navržených důkazů (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09). 8. Dále dovolatel namítl, že soud prvního stupně zcela přehlédl, že ve věci nebylo vypracováno odborné posouzení k mechanismu vzniku poranění poškozeného, které by ověřilo, zda k popsanému zranění mohlo dojít způsobem popisovaným poškozeným. I přes absenci takového posouzení však soud prvního stupně uzavřel, že výpovědi svědků v jejich vylíčení skutkového děje podpořil svým odborným vyjádřením znalec z oboru zdravotnictví, jakož i obsah lékařských zpráv (viz bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Takový závěr soudu má dovolatel za nepodložený, když odborné vyjádření znalce MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., (ve spisu na č. l. 176–177) se k mechanismu vzniku zranění ani k příčinné souvislosti s jednáním obviněného nevyjadřuje a lékařská zpráva MUDr. Romany Novákové z 29. 2. 2024 pouze na otázku vyšetřovatele, zda způsob zranění odpovídá tomu, co uvádí poškozený, sdělila „ano, odpovídá“, což z hlediska vzniku zranění nelze považovat za dostatečné ani přezkoumatelné posouzení. Žádná jiná lékařská zpráva se mechanismem vzniku zranění ani příčinnou souvislostí nezabývá. Odvolací soud návrh však neshledal důvodným, pouze uvedl, že mu sice lze přiznat určitou relevanci, nicméně absence takového odborného posouzení podle odvolacího soudu neznamená, že by bylo znemožněno učinit taková skutková zjištění, která jsou nutná k přijetí odpovídajících hmotněprávních závěrů, a rovněž že vypracování znaleckého posudku by znamenalo významné zvýšení nákladů řízení a také jeho prodloužení. Uvedené důvody dovolatel nepovažoval za dostatečné, což podporuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/19, podle něhož lze-li pochybnosti odstranit provedením dalšího důkazu, není namístě takový důkaz odmítnout odkazem na neúměrné zatížení trestního řízení s nejistým výsledkem, a v němž je rovněž zdůrazňována nutnost pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Podle dovolatele absence odborného vyjádření o mechanismu vzniku zranění představuje v projednávané věci podstatnou vadu dokazování, která mohla mít zásadní vliv na závěr o vině, jeho neprovedení je tak v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Tuto zásadu odvolací soud porušil hned dvojím způsobem. Za prvé tím, že odmítl provést důkaz tímto odborným vyjádřením, přestože právě tento důkaz mohl odstranit pochybnosti o zásadní otázce, za druhé tím, že se soud prvního stupně i soud odvolací spokojily s vlastní úvahou, nahrazující odborné zhodnocení skutkového děje, a to v oblasti, která zjevně přesahuje rámec laického posouzení. 9. Dovolatel měl za to, že jestliže soudy shora namítané nesrovnalosti neodstranily provedením dalších důkazů k odstranění existujících důvodných pochybností o jeho vině, pak rozhodovaly za neúplně zjištěného skutkového stavu, kdy bylo namístě obviněného zprostit obžaloby, a to v souladu s principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo. Jelikož bylo toto pravidlo podle dovolatele porušeno, soudy se tak podle jeho názoru dopustily nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výše popsaný postup soudů pak považoval také za porušení práva na spravedlivý proces. 10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 8. 2025, č. j. 6 To 129/2025-266, a aby tomuto krajskému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř. s odůvodněním dopadu výkonu trestu na jeho nezletilého syna i ztrátou příjmu, znemožňující řádné plnění výživného, jakož i vystavení jeho partnerky finanční nouzi. 11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poznamenal, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, proto se již s jeho námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly soudy nižších stupňů (nalézací soud tak učinil v bodech 10.–12. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 7.–12. odůvodnění svého usnesení). S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Státní zástupce pak ke skutkovým námitkám dovolatele zdůraznil, za jakých podmínek lze relevantně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomněl, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace a že uplatněný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24). Takovým způsobem podle státního zástupce vymezil dovolatel toliko svou námitku proti odmítnutí svých důkazních návrhů. K tomu odkázal na bod 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. K odkazu odvolacího soudu na hrozbu zvýšení nákladů a prodloužení trestního řízení poznamenal, že se skutečně jedná o odůvodnění nevhodné, zdůraznil však, že tato formulace byla vytržena ze svého kontextu, když odvolací soud rovněž uvedl, že navrhované doplnění dokazování by bylo namístě pouze tehdy, bylo-li by to skutečně nutné z hlediska úplnosti dokazování či z hlediska právního posouzení skutku. Hlavním důvodem odmítnutí navržených důkazů tedy nebyly náklady ani rychlost řízení, nýbrž závěr soudu, že se jedná o důkazy nadbytečné, neboť existence zranění kotníku v návaznosti na útok dovolatele je zcela nesporná. Zjevně je tak považoval za nadbytečné, což jako důvod neakceptování důkazního návrhu odpovídá judikatuře Ústavního soudu. Státní zástupce rovněž konstatoval, že ohledně opomenutých důkazů se jedná o opakování námitek, což dovolání činí podle judikatury zjevně neopodstatněným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). 12. Jde-li o námitky založené na pravidlu in dubio pro reo, pak státní zástupce obsáhle upozornil na judikatorní závěry Ústavního i Nejvyššího soudu, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že toto pravidlo má procesní charakter a není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů, nejedná-li se o její extrémní porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Podle státního zástupce pak ani nic nenasvědčuje, že by ve věci obviněného toto pravidlo skutečně bylo porušeno, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Zdůraznil, že se zabývaly i věrohodností svědků, jimž soudy důvodně uvěřily jakožto osobám, které konflikt nevyvolaly a jsou zcela zachovalé. Pak je logické, že neuvěřily výpovědi dovolatele, a to bez ohledu na to, zda dovolatel byl či nebyl soudně trestán. Zachovalost svědků (trestní i přestupková) jejich věrohodnost posilovala. Trestní minulost dovolatele nebyla rozhodným důvodem toho, proč mu soud neuvěřil; tímto rozhodným důvodem byly odlišné a věrohodné výpovědi svědků a jejich soulad s ostatními důkazy potvrzujícími vznik zranění poškozeného na místě a v době konfliktu. 13. Podle státního zástupce dovolání obviněného neobsahovalo žádnou argumentaci odpovídající nesprávnému právnímu posouzení skutku, a tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 14. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 18. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz zejména body 10.–11. rozsudku soudu prvního stupně, body 8.–12. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, a soudy nižších stupňů se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba její opodstatněnost opakovaně zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 19. S ohledem na opakování námitek dovolatelem lze k nim jen ve stručnosti poznamenat, že skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině, byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy. Nelze sice pominout, že zásadním důkazem, z něhož byla vyvozena vina obviněného, byla výpověď samotného poškozeného, v podstatných bodech korespondující s výpovědí jeho matky B. Š., přičemž tyto výpovědi stály proti výpovědi obviněného. To však samo o sobě porušení principu presumpce neviny ani z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo neznačí. V tomto kontextu je vhodné připomenout, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti však v dané otázce zjištěny nebyly. 20. Postupu soudu prvního stupně, který vinu obviněného dovodil především z výpovědí poškozeného A. Š. a jeho matky B. Š., nelze ničeho vytknout. Nalézací soud se v tomto ohledu neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, na niž z hlediska dání přednosti verzi vypovězené poškozeným upozorňoval dovolatel (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, k respektování zásady presumpce neviny; nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, k nezbytnosti věnovat zvýšenou pozornost analýze a prověření věrohodnosti výpovědi svědka, který má rozhodující důkazní váhu). Ani Ústavní soud totiž nevylučuje, aby vina byla prokázána v situaci, kdy proti sobě stojí v zásadě dvě odlišná tvrzení obviněného a svědka/poškozeného. Obecné soudy však jsou v této situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Ústavní soud rovněž zdůraznil, že obecné soudy v takové situaci rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. K samotnému hodnocení věrohodnosti svědků nelze než uvést, že to náleží zásadně soudu provádějícímu předmětný důkaz (viz zásada bezprostřednosti). Ten hodnotí výpověď svědka či poškozeného jako jakýkoliv jiný důkaz v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to nejen samostatně, ale i v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Do takového hodnocení tedy nelze zasahovat, není-li v příkrém rozporu s ostatními provedenými důkazy či neobsahuje-li podstatné, značné a nevysvětlitelné rozpory, které by soud hodnotící důkaz zcela pominul. 21. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se věrohodností výpovědí poškozeného i jeho matky zabýval dostatečně pečlivě a v tomto ohledu mu nelze vytknout žádné pochybení. Výpověď poškozeného i jeho matky si vnitřně i vzájemně obsahově odpovídaly, přičemž nebyl zjištěn žádný prospěch, který by měl poškozený s jeho matkou získat z křivého obvinění obviněného, když vztah mezi nimi je striktně sousedský a v podstatě velice krátkodobý. Výpovědi poškozeného i jeho matky byly podpořeny i listinnými důkazy, např. z přehledu přijatých oznámení OOP XY (č. l. 59–62) plyne, že tito skutečně v měsících předcházejících projednávanému skutku oznamovali policejnímu orgánu rušení nočního klidu obviněným, dále také lékařskou zprávou vypracovanou MUDr. Romanou Novákovou (č. l. 38 a verte–39), která popsala zranění poškozeného a potvrdila, že vznik zranění odpovídá popisu poškozeného. Korespondují i se záznamem o výjezdu zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje (č. l. 182), podle něhož poškozený bezprostředně po projednávaném skutku volal záchranou službu, a to v čase 15:50, kdy v podstatných bodech uvedl stejnou verzi skutkového děje, tedy že jej opilý soused skopl ze schodů, načež po příjezdu bylo zjištěno, že poškozený měl na čele na pravé straně hematom, kotník pravé nohy je oteklý a bolestivý, kdy poškozený není schopen šlápnout na nohu. Nepodstatný není ani záznam o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 5-12), na němž lze vidět schodiště i prostor pod schodišti před byty a z něhož lze jednoznačně vyvodit, že z hlediska tohoto prostoru se skutek mohl odehrát tak, jak popsal poškozený i jeho matka (byl tam dostatečně velký prostor i k tomu, aby poškozený spadl po útoku obviněného ze schodů plus mínus před byt, aniž by se dotkl své matky, která také před bytem stála), ale i zranění poškozeného a osoba obviněného. Oba soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě zabývaly i těmi podle obviněného spornými okolnostmi (kupř. přesné místo na hlavě, kam měl být poškozený pěstí zasažen, jakož i místo na těle, přítomnost matky poškozeného při úderu pěstí, noha, kterou měl obviněný poškozeného kopnout, či schod, na kterém měl poškozený přitom stát, či jak přesně měl ze schodů spadnout), které měly svědčit o nevěrohodnosti těchto výpovědí. Dovolací soud shledává nadbytečným tyto úvahy znovu reprodukovat, neboť rozpory, na které obviněný poukazoval, se netýkají žádných podstatných skutečností, které by indikovaly, jak děj skutečně proběhl, nýbrž se týkají detailů, u kterých nelze po poškozeném požadovat, aby si je zapamatoval, či je v rámci rychlého sledu událostí, šoku i úrazu vůbec v daný moment vnímal. Stejně tak nelze za rozpor mezi výpovědí poškozeného a jeho matky považovat, že poškozený měl za to, že jeho matka nebyla přítomna úderu obviněného do obličeje poškozeného, zatímco matka poškozeného vypověděla, že tento úder viděla, když poškozený byl k ní a části bytu, v níž se nacházela, v době úderu otočen zády a její návrat tak logicky nemusel zaznamenat. Pokud tedy jde o obviněným tvrzené rozpory v jejich výpovědích, ani dovolací soud je neshledal, ve skutečnosti se výpovědi poškozeného a jeho matky logicky doplňují. 22. Obhajoba obviněného je v podstatě vystavěna na popření skutkové verze poškozeného a jeho matky. Sama okolnost, že obviněný skutek popírá a nepředkládá vlastní podrobnou alternativní verzi děje, nemůže být bez dalšího hodnocena v jeho neprospěch, neboť obviněný není povinen prokazovat svou nevinu a důkazní břemeno ohledně viny nese stát, jak sám dovolatel zdůraznil. Z hlediska posouzení důvodnosti dovolacích námitek je však podstatné, že soudy nižších stupňů nevyvodily závěr o vině z pouhého odmítnutí obhajoby obviněného, nýbrž z důkladného hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech. Výpověď poškozeného i jeho matky shledaly věrohodnou, v podstatných bodech konzistentní a alespoň zčásti podporovanou dalšími provedenými důkazy, zatímco tvrzení obviněného o tom, že napadenou osobou byl naopak on sám, nenašlo v dokazování odpovídající oporu. Žádný z provedených důkazů totiž nenasvědčoval tomu, že by poškozený obviněného napadl, a žádná zranění obviněného nevyplývají ani z fotodokumentace pořízené při ohledání místa činu. Na tomto místě lze k výtce dovolatele, že nalézací soud žádným způsobem nevyhodnotil předmětnou fotografickou dokumentaci, poznamenat, že na fotografiích (na nichž je zaznamenán obviněný se zarudlou kůží) se nenachází nic podstatného, co by bylo nutno explicitně vyhodnocovat. Za tohoto důkazního stavu proto nelze nalézacímu soudu vytýkat, že se přiklonil ke skutkové verzi předestřené poškozeným a jeho matkou. 23. Dovolatel dále vytkl, že soud prvního stupně bez náležitého odůvodnění neprovedl navržený výslech zasahujícího policisty J. M. k jednání osob bezprostředně po činu, ačkoliv soud s ohledem na absenci souhlasu státního zástupce nečetl k důkazu úřední záznam ze dne 23. 11. 2023, který by osvědčil, jak se k předmětnému incidentu na policii vyjadřovali poškozený, jeho matka i obviněný, dále že soudem prvního stupně nebylo vypracováno odborné posouzení k mechanismu vzniku poranění poškozeného, ač právě tento důkaz měl podle jeho názoru ověřit, zda ke zranění mohlo dojít způsobem popsaným poškozeným, přičemž odvolací soud návrhu na jeho vypracování nevyhověl. Důležitý byl podle dovolatele také úřední záznam o nahlášení fyzického napadení obviněným ze dne 23. 11. 2023, kterým se soud prvního stupně nezabýval. K tomu lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 24. Lze přisvědčit dovolatelově výtce, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku o návrhu na provedení důkazu výslechem policisty J. M. explicitně nezmínil (a ani z protokolu ani ze zvukového záznamu hlavního líčení neplyne, že by se s ním jakýmkoliv způsobem vypořádal). Jak ovšem v rámci hlavního líčení poznamenal již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, obhájce obviněného činil tento návrh, aby tak fakticky obešel nesouhlas státního zástupce se čtením úředního záznamu ze dne 23. 11. 2023 (č. l. 3), na němž jsou zaznamenaná vyjádření poškozeného, jeho matky i obviněného, a to ještě před samotným zahájením trestního řízení (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 2. 1. 2024 na č. l. 2), kterého bylo pro čtení záznamu v souladu s § 211 odst. 6 tr. ř. potřeba. Pokud se pak měl navrhovaný policista vyjadřovat k tomu, co přítomné osoby v rámci daného šetření uvedly, skutečně by se jednalo o nepřípustné obcházení zákona. Samotný výslech policisty zasahujícího na místě, kde již nebyl přítomen obviněný, až po dokonání tohoto skutku, tak v dané věci nedisponoval žádnou vypovídací potencí. Ani sám dovolatel neuvedl, čeho by výslech tohoto policisty mohl (kromě nepřípustného přednesení vyjádření poškozeného, jeho matky a obviněného) pro dokazování v této věci přinést. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že v tomto konkrétním případě nedostatek vysvětlení v rozhodnutí soudu prvního stupně, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno, ještě neznamená deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces. 25. Pochybení podřaditelného pod uplatněný dovolací důvod se soudy nižších stupňů nedopustily, ani pokud se jednalo o neprovedení odborného vyjádření k mechanismu vzniku zranění poškozeného. Ostatně dovolatel tento návrh učinil až před odvolacím soudem, který se jím řádně, byť stručně, zabýval a pod bodem 12. odůvodnění svého usnesení v souladu s výše uvedenými kritérii vymezenými Ústavním soudem vyložil, proč jej nepovažoval za potřebný pro rozhodnutí. Ani Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou námitku, že bez odborného posouzení mechanismu vzniku poranění nebylo možno učinit spolehlivý skutkový závěr o příčinné souvislosti mezi útokem obviněného a vznikem zranění poškozeného. V posuzované věci totiž nešlo o odborně mimořádně složitou či skutkově nepřehlednou situaci, v níž by závěr o možnosti vzniku zranění popsaným způsobem bylo možno učinit jen na základě znaleckého zkoumání. Podstata skutkového děje byla zřejmá: poškozený popsal, že stál na schodech, obviněný jej z vyššího schodu při zapření o zábradlí kopl do těla, v důsledku čehož poškozený ztratil stabilitu, spadl pod schody a utrpěl zlomeniny obou kotníků. To, že poškozený nedokázal přesně specifikovat místo zásahu, přesný směr pádu či přesnou polohu dopadu, nepředstavuje za daných okolností takovou mezeru ve skutkovém ději, která by sama o sobě zakládala potřebu odborného dokazování. Jde o dílčí detaily přirozeně související s dynamikou a rychlostí konfliktní situace, nikoli o okolnosti, bez jejichž přesné rekonstrukce by nebylo možno uzavřít, že popsaný mechanismus vzniku újmy je reálně možný. Již z běžné životní zkušenosti je totiž zřejmé, že osoba stojící na schodech může po nečekaném útoku vedeném z vyššího schodu snadno ztratit rovnováhu; snaha reflexivně vyrovnat destabilizaci krokem vzad přitom na schodišti logicky může vést právě k pádu. Za této situace nebylo nutné odborně zkoumat ani dovolatelem akcentovanou otázku vzájemného hmotnostního poměru mezi ním a poškozeným nebo přesnou intenzitu použité síly. Z hlediska posouzení skutku postačovalo, že popsané jednání bylo objektivně způsobilé poškozeného destabilizovat a vyvolat jeho pád ze schodů, přičemž následné poranění kotníku, případně obou kotníků, při nešťastném dopadu nijak nevybočuje z běžně představitelného následku takového pádu. Nelze přehlédnout ani to, že soudy své závěry nezaložily na svévolné medicínské úvaze, nýbrž na hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, kterou považovaly za věrohodnou, a dále na lékařských podkladech zachycujících utrpěné poranění. Jestliže z těchto podkladů nevyplývalo, že by popsaný mechanismus vzniku zranění byl v rozporu s charakterem zjištěných poranění, a naopak ošetřující lékařka uvedla, že takto popsanému způsobu vzniku zranění poranění odpovídá, nelze soudům vytýkat, že za této důkazní situace nepřistoupily ještě k dalšímu odbornému zkoumání. Za této důkazní situace soudy současně nebyly povinny rozvíjet toliko hypotetickou variantu, že si poškozený přivodil poranění vlastní nešikovností, jestliže taková možnost neměla v provedeném dokazování konkrétní oporu a stála v rozporu s věrohodně zjištěným průběhem skutku. 26. Dovolateli lze přisvědčit pouze potud, že soud prvního stupně nepřesně spojoval závěr o příčinné souvislosti i s odborným vyjádřením MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., ačkoli z obsahu tohoto vyjádření takový závěr bezprostředně neplyne. Tato nepřesnost však byla napravena již v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který zřetelně vysvětlil, v jakém směru bylo uvedené odborné vyjádření použitelné a v jakém nikoli (viz bod 9. odůvodnění jeho usnesení). Za této situace nejde o vadu, jež by mohla založit důvodnost dovolání, tím spíše, že skutkový závěr o vině na nesprávně interpretovaném obsahu tohoto vyjádření nestojí. Dovolateli nelze přisvědčit ani potud, že odvolací soud založil neprovedení navrženého důkazu na nepřípustném poukazu na nákladnost a délku řízení. Z odůvodnění napadeného usnesení je totiž zřejmé, že uvedené okolnosti nepředstavovaly samostatný ani rozhodující důvod pro neprovedení tohoto důkazu, nýbrž pouze podpůrné hledisko přistupující k závěru, že navrhované odborné posouzení nebylo pro rozhodnutí věci potřebné. Jestliže soudy měly skutkový stav v otázce příčinné souvislosti za dostatečně objasněný a navrhovaný důkaz pokládaly za nadbytečný, nelze jim vytýkat, že současně přihlédly i k tomu, že jeho opatření by vedlo pouze k dalšímu prodloužení řízení a zvýšení nákladů bez reálného významu pro skutkové závěry. Nejvyšší soud proto uzavírá, že neprovedení obviněným navrhovaného odborného posouzení mechanismu vzniku poranění nepředstavovalo opomenutí důkazu ani takový deficit dokazování, který by vedl k porušení pravidla in dubio pro reo či zásad spravedlivého procesu. Námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná. 27. Pokud jde o dovolatelem zmiňovaný úřední záznam o nahlášení fyzického napadení obviněným ze dne 23. 11. 2023, vůči němuž dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že se jím nezabýval, pak nelze než poznamenat, že tento nebyl před soudem prvního stupně k důkazu proveden, soud se jím tudíž ani nemohl v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nikterak zabývat. Nemůže se pak jednat o tzv. opomenutý důkaz, jehož neprovedením by mohl být založen uplatněný dovolací důvod, jelikož obviněný ani jeho obhájce (ale ani státní zástupce) jeho provedení před soudy nižších stupňů nenavrhovali. Takový důkaz pak nemá ani žádný potenciál, neboť toliko potvrzuje skutečnost, že obviněný policejnímu orgánu stejného dne jako poškozený, a to až poté, co tak poškozený učinil a co jej přijela ošetřit i záchranná služba, oznámil, že jej poškozený napadl. Soudy však o skutečnosti, že obviněný takto učinil, neměly pochyb. Samotné oznámení však ničeho neprokazuje. 28. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 29. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tuto námitku odůvodnil tím, že bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo a soudy rozhodovaly za neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolatel tak své námitky proti právnímu posouzení skutku postavil výlučně na rozporu skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Žádnou konkrétní námitku hmotněprávní povahy, jež by zakládala povinnost Nejvyššího soudu se přezkumem naplnění znaků skutkové podstaty označeného trestného činu zabývat, ve svém mimořádném opravném prostředku nevznesl. Je tak zřejmé, že obviněný, jde-li o tuto námitku, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. toliko formálně, ačkoliv jeho výtky směřovaly proti dokazování samotnému, a nikoliv právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení stojícímu na skutkových závěrech, které vyplynuly z provedeného (a správně a logicky vyhodnoceného) dokazování. 30. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. 31. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu