8 Tdo 261/2026-207 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal P. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 11. 2025, č. j. 2 To 279/2025-141, jako soudu stížnostního (druhého stupně) v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 Nt 2803/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění: 1. P. O. (dále jen „dovolatel“) bylo usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 9. 2025, č. j. 2 Nt 2803/2024-108, podle § 239 odst. 1 tr. ř. za použití § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. 2. Proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Šumperku podal dovolatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 11. 2025, č. j. 2 To 279/2025-141, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Dovolatel podal prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i proti usnesení Okresního soudu v Šumperku dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že se soudy dostatečně nezabývaly splněním základních zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, konkrétně toho, zda dovolatel spáchal skutek či skutky, které odůvodňují uložení ochranného léčení. V této souvislosti uvedl, že okresní soud neposoudil, zda dokazováním provedeným před rozhodnutím policejního orgánu o odložení věci bylo skutečně prokázáno, že dovolatel spáchal skutek či skutky, které mají znaky trestného činu. Poukazuje na to, že okresní soud neprovedl žádné důkazy, na jejichž podkladě, by mohl učinit skutková zjištění pro následné rozhodnutí o uložení ochranného léčení, ale pouze odkázal na spisový materiál, který prezentoval jako součást listinných důkazů. Dovolatel má tak za to, že z rozhodnutí okresního soudu nevyplývá, jak dospěl ke skutkovým zjištěním týkajícím se jednání dovolatele a ani z provedených důkazů nevyplývá, zda se dovolatel skutečně dopustil jednání, které vykazovalo znaky trestného činu. Krajský soud pak pochybení okresního soudu nenapravil, ale naopak se dopustil dalšího porušení dovolatelových práv, když v neveřejném zasedání provedl dokazování listinami, aniž by měl dovolatel možnost se k nim, jakkoliv vyjádřit. V této souvislosti poukázal také na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která podporují jeho argumentaci. Dovolatel má dále za to, že rovněž nebyla splněna podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. V této souvislosti opětovně poukázal na judikaturu, na komentářovou literaturu, jakož i na ve věci provedené listinné důkazy. Obsáhle také poukázal na výpovědi jednotlivých svědků, ze kterých mj. citoval některé části, a to vše s tím, že měla být uplatněna zásada přiměřenosti a subsidiarity ústavního léčení a mělo mu být toliko uloženo léčení v ambulantní formě. Dovolatel má dále za to, že okresní soud se ani nezabýval možností uložit ochranné léčení v ambulantní formě, a je tak jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i usnesení Okresního soudu v Šumperku, a přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, současně požádal Nevyšší soud, aby mu přerušil výkon ochranného léčení. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí obsahu dovolání uvedla, že dovolatelem přednesené výhrady sice pod uplatněné dovolací důvody podřadit lze, jsou však dle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Následně uvedla, že Okresní soud v Šumperku realizoval komplexní a bezvadné dokazování ohledně duševního stavu dovolatele a svým povinnostem dostál taktéž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který podanou stížnost řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami dovolatele se přiléhavě vypořádal. V této souvislosti státní zástupkyně dále poukázala na provedené důkazy, a to na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Tomáše Nováka a na vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. Jiřího Kováře, s tím, že lze konstatovat, že obě podmínky nutné pro uložení ochranného léčení ve formě ústavní dle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to jednak existence stavu vyvolaného duševní poruchou u dovolatele a jednak nebezpečnost jeho pobytu na svobodě, byly splněny. Státní zástupkyně tak považuje rozhodnutí o uložení ochranného léčení ve formě ústavní za zcela důvodné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. 5. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval dovolatel replikou, ve které poukázal na to, že státní zástupkyně nepoukazuje na celé ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když má za to, že dané ustanovení vymezuje tři podmínky nikoliv dvě, jak uvádí státní zástupkyně, přičemž tou třetí podmínkou dle dovolatele je, že obviněný spáchal skutek či skutky a tyto skutky jsou trestnými činy. V této souvislosti uvedl, že jeho dovolací námitky směřovaly k otázce dokazování skutečnosti, zda spáchal nějaký trestný čin, a tedy na rozdíl od státní zástupkyně je toho názoru, že meritorní rozhodnutí v této věci je zatíženo vadou, kterou je třeba napravit cestou dovolání. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. 11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 13. Předně je vhodné v obecné rovině připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177). 14. K výhradám dovolatele, kterými brojí proti skutkovým zjištěním, resp. poukazuje na to, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda to byl právě dovolatel, který se dopustil činů jinak trestných, lze předně uvést, že Okresní soud v Šumperku již ve svém rozhodnutí č. j. 2 Nt 2803/2024-28, uzavřel, že je nepochybné, že se dovolatel dopustil trestných činů popsaných ve výrokové části usnesení policejního orgánu o odložení věci ze dne 14. 11. 2024, č. j. KRPM-46732-73/TČ-2024-140971-RJ, a to zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro něž bylo jeho trestní stíhání podle § 159a odst. 2 tr. ř. policejním orgánem pravomocně k datu 6. 12. 2024 odloženo [toto zjištění vyplývá již z usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2025, viz bod 6, (u tohoto veřejného zasedání přítomná obhájkyně uvedla, … „nemáme dostatečně prokázanou podmínku nebezpečnosti pobytu posuzovaného na svobodě k dnešnímu dni… Stranám rovněž k nahlédnutí byl předložen spis OSZ Šumperk sp. zn. 2 ZT 156/2024, přičemž strany nežádaly přečtení listin a obhajoba žádala pouze o provedení důkazů, které již dříve navrhovala – viz č. l. 20), nikoli důkazů k prokázání předmětných skutků dovolatelem]. Následně proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 2. 2025, č. j. 2 Nt 2803/2024-28, podal dovolatel prostřednictvím své obhájkyně stížnost, ve které mj. uvedl, že „spáchání trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou posuzovaný nesporuje, vyjma právní kvalifikace některých skutků“ (č. l. 39). Z podnětu této stížnosti pak Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. 6. 2025, pod č. j. 2 To 71/2025-61, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Šumperku uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Šumperku pak dne 3. 9. 2025, pod č. j. 2 Nt 2803/2024-108, opětovně rozhodl, přičemž doplnil dokazování o výslechy svědků, a to rodičů dovolatele a na návrh státního zástupce byli vyslechnuti také příslušníci Policie České republiky, Obvodní oddělení v Libině, a to I. J. a M. V. (kteří vypovídali k napadení dovolatelem pepřovým sprejem a dalším útokům ze strany dovolatele, které řešili). Ve stížnosti proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku pak dovolatel prostřednictvím své obhájkyně konstatoval, že „Naplnění první podmínky, tj. spáchání trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou posuzovaný nerozporuje, proto se k ní v rámci odůvodnění této stížnosti nadále nevyjadřuje.“ [tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje pouze s ohledem na změnu přístupu rozsahu obhajoby k jednotlivým podmínkám provázejícím uložení ochranného léčení]. Následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci dne 12. 11. 2025, č. j. 2 To 279/2025-141, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost zamítl. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že nejen soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o tom, že se dovolatel dopustil projednávaných skutků, ale ani sám dovolatel toto nerozporoval. Lze sice připustit, že nalézací soud měl (mohl) v odůvodnění svého posledního rozhodnutí podrobněji rozvést, nejen které důkazy provedl a jaká skutková zjištění z nich učinil, nicméně za situace, kdy ani dovolatel v průběhu celého řízení nerozporoval spáchání předmětných skutků [zmínit lze např. naposledy provedené veřejné zasedání dne 3. 9. 2025 a důkazy tehdy provedené, mj. tedy i čtené podle § 213 tr. ř., vyjádření státního zástupce i obhájkyně – „vyslechnout jako svědkyně pracovnice Centra XY, které jsou zděšeny, že tato osoba (P. O.) má být uzavřena v ústavu psychiatrické léčebny“, další návrhy ze strany obhajoby nezazněly], přičemž z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že skutky měly za prokázané, nelze námitkám dovolatele přisvědčit, byť dovolatel poukazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde zmíněný soud pro formální nedostatky zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů rozhodujících o uložení ochranného léčení [např. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1043/2023, bylo soudu vytknuto, že nevyslechl „obviněného“ a svědky (v nyní projednávané věci nebyl výslech P. O. doporučen); dále měl Nejvyšší soud pochybnosti o závadovém jednání „obviněného“, což však v předmětné věci dovodit nelze]. V této souvislosti lze také vzpomenout, že nalézací soud při svém rozhodování vycházel nejen z listinných důkazů, ale také z výpovědí svědků, znaleckého posudku, a také např. z videozáznamu (č. l. 97). Zejména ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že se dovolatel předmětných skutků dopustil a tyto vykazovaly znaky činů jinak trestných, jak mj. vyplývá z již zmíněných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv Nejvyšší soud shledal určité formální nedostatky ve vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze zmíněnému soudu vytnout materiální správnost jeho rozhodnutí. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost postupu, pokud v neveřejném zasedání provedl čtení listinných důkazů (viz č. l. 139), pak dle názoru Nejvyššího soudu šlo pouze o informace, které potvrdily materiální správnost závěrů soudu prvního stupně o nutnosti uložení ochranného léčení dovolateli mj. také vzhledem k riziku opakování závadového jednání dovolatelem, jak mj. ve svém posledním výslechu u veřejného zasedání dne 3. 9. 2025 zmínil slyšený znalec, což dovolatel (obhajoba) popíral s ohledem na delší dobu bezproblémového chování, aniž by byly v úvahu brány skutečnosti znalcem při výslechu zmíněné či vyplývající mj. také z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně v bodě 8 jeho usnesení. K návrhu obhajoby na provedení dalšího dokazování (viz shora výslech svědkyň) je vhodné uvést, že na tento návrh reagoval soud druhého stupně (viz bod 8 a 11), přičemž Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec úvah zmíněného soudu uvést, že ze zprávy založené na čl. 73 spisu vyplývá, že dne 21. 1. 2025 proběhla úvodní schůzka s opatrovnicí a do 9. 7. 2025 se uskutečnily dvě schůzky u klienta, několik plánovaných schůzek bylo zrušeno (nikoli z důvodu překážky na straně poskytovatele sociální služby). Za takto popsané situace byl postup odvolacího soudu v uvedené otázce dle mínění Nejvyššího soudu správný. 15. Jde-li o další námitky dovolatele, kterými rozporuje závěr o jeho nebezpečnosti při pobytu na svobodě, a kterými míří do formy uloženého ochranného léčení, tak lze v obecné rovině uvést, že ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). Pokud jde o právě zmíněné klíčové hledisko, lze konstatovat, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). S přihlédnutím ke shora uvedenému lze stěží stížnostnímu soudu vytýkat, že v rámci neveřejného zasedání konstatoval materiál, který měl potvrdit či vyvrátit obhajobou zpochybňovaný závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložení ochranného léčení, z hlediska pobytu dovolatele na svobodě. 16. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž tento soud podmínil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1084/2023). 17. S ohledem na argumentaci dovolatele je vhodné také upozornit na judikaturu Ústavního soudu, který mj. v usnesení ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. III. ÚS 3331/25, v bodě 19. konstatoval, že „Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil potřebu proporcionality mezi omezením svobody a chráněným zájmem (viz výše). Neznamená to však, že by podmínkou uložení ochranného léčení ústavní formou byla nutně hrozba fyzického násilí. Nebezpečností pachatele se rozumí nebezpečí, že bude páchat činnost zapovězenou trestněprávními normami, nikoliv nutně činnost násilnou. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02 uvedl, že ústavní ochranné léčení je možné i u méně nebezpečného jednání, pokud je to odůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi. Těmi může být zejména potřeba léčby, kterou nelze zajistit jinak (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 1110/21, bod 18). Ve věci sp. zn. I. ÚS 3946/19 (viz zejména bod 19) bylo aprobováno uložení ústavního ochranného léčení v případu trestného činu pomluvy, byť nebezpečnost tehdejšího stěžovatele měla spočívat "jen" v dalších možných útocích proti cti či vážnosti jiných osob. Ochranné léčení v ústavní podobě není ve výjimečných případech absolutně vyloučeno ani u relativně bagatelních deliktů (nález sp. zn. III. ÚS 3675/16, bod 21). S ohledem na zjištění o stěžovateli lze také připomenout, že je namístě přihlížet nejen k závažnosti dosud spáchaných závadných jednání pachatele, ale i k jejich počtu (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 2234/16, týkající se přečinu výtržnictví, zejména bod 14).“ 18. Ambulantní forma ochranného léčení pak přichází do úvahy zejména u těch osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.), což je v případech, kdy je nebezpečí, které u léčené osoby hrozí, odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou. Pokud tyto podmínky splněny nejsou, je nutné přistoupit k nařízení ústavní formy ochranného léčení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 11 Tdo 538/2023). V této souvislosti, s ohledem na argumentaci dovolatele a shora uvedená teoretická východiska, lze uvést, že v řízení bylo prokázáno, že dovolatel trpí poruchou intelektu a poruchou autistického spektra, a touto kombinací poruch trpěl i v době spáchání skutků, a to v rozsahu komplexně a významně ovlivňujícím jeho psychické nastavení. Dovolatel není schopen adekvátně vyhodnocovat pro něj méně běžné situace, nedokáže korigovat své jednání a chování, není schopen rozpoznat společenskou škodlivost svého jednání a není schopen takové jednání ovlivnit či jej zcela eliminovat. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je dovolatelův pobyt na svobodě nebezpečný s ohledem na jeho trvající nepříznivé psychopatologické dispozice, jeho neschopnost poučit se ze zkušenosti, je u něj riziko opakování závadového projevu v nejširším smyslu, včetně fyzické agrese s nepredikovatelným dopadem. Dle znalce bylo tedy na místě uložit psychiatrické léčení v ústavní formě, a to také z důvodu optimalizace medikace dovolatele. Taktéž ošetřující lékař dovolatele, psychiatr MUDr. Jiří Kovář, navrhl ústavní formu, aby k závadovému chování nedocházelo. S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že v době, kdy soudy nižších stupňů rozhodovaly o ochranném léčení [Nejvyšší soud pak posuzoval právě tento stav] byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě, neboť dovolatel spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou několik činů jinak trestných a jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný. Z rozhodnutí Ústavního soudu (viz shora bod 17) mj. také vyplývá, že ústavní ochranné léčení je možné i u méně nebezpečného jednání, pokud je to odůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi, tuto skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje s ohledem na argumentaci obhajoby, že šlo o „trestnou činnost, za níž bylo možno uložit trest odnětí svobody v maximální možné výměře 6 let, přičemž s ohledem na všechny okolnosti případu, následky, osobnost a poměry obviněného by odsouzení zcela nepochybně nevedlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, nýbrž nanejvýš nějakého trestu alternativního“. 19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc dovolatele meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh dovolatele na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu