8 Tdo 275/2026-5478 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 14/2023, t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, v části, jíž byl ponechán beze změny výrok o uložení ochranného léčení protitoxikomanického v ústavní formě obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně, a v této části zamítnuto odvolání obviněného. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody zůstává usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 51 T 14/2023-5224 (ohledně přečinu podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku), beze změny. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný J. L. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. jako „dovolatel) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 51 T 14/2023-5224, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1 až 5 výroku citovaného rozsudku) byl podle § 228 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. (týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2024, č. j. 1 KZV 48/2023-221, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku). 2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 51 T 14/2023-5224, podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (v neprospěch obviněného – do zprošťujícího výroku) odvolání, přičemž z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, podle § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 51 T 14/2023-5224, částečně zrušil ve výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutku uvedeného v obžalobě pod bodem 1, v němž byl spatřován zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a ve výroku o náhradě škody na tento zprošťující výrok navazující s tím, že podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo odvolání zamítnuto, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru o nezbytnosti uložení ochranného léčení ústavní formou toliko odkázal na závěry soudu prvního stupně, přičemž vlastní úvahy odvolacího soudu napadené rozhodnutí neobsahuje. V napadeném rozhodnutí absentují podle dovolatele jakékoliv úvahy ve vztahu k naplnění podmínek pro ústavní formu léčení ve vztahu k době rozhodování odvolacího soudu, který tak nedostál požadavku vyslovenému Ústavním soudem na mimořádně pečlivé hodnocení podmínek pro uložení ústavního léčení. S odkazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu dovolatel uvedl, že odvolací soud zcela rezignoval na hodnocení, zda nebezpečí hrozící pobytem obviněného na svobodě bez odpovídající léčby, jak jej popisoval soudní znalec v roce 2024, je v době rozhodování soudu konkrétní, aktuální a reálné. Odvolací soud rovněž nijak neposuzoval skutečnost, že obviněný byl v době jeho rozhodování již 9 měsíců na svobodě a fakticky již zahájil ambulantní léčbu své závislosti na návykových látkách, a to i s ohledem na závěry soudního znalce, že v případě absence odpovídající léčby je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný. Odvolací soud podle něj rovněž nijak nevyjasnil, proč neprovedl dovolatelem navržené důkazy vyžádáním vyjádření, ev. výslechem pracovnice adiktologického centra M. B. a jeho psychiatričky MUDr. Zdeňky Staňkové. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, zrušil v části, ve které bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku o uložení ochranného léčení v ústavní formě a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. Státní zástupce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které ohledně uloženého ochranného léčení v ústavní formě považuje za správné, kdy poukazuje např. na skutečnost, že ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněný dlouhodobě zneužívá návykové látky a nemá náhled na toto své jednání. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že argumentací dovolatele nebylo vyvráceno, že by podmínky zjištěné krajským soudem pro uložení ochranného léčení zanikly. Odvolacímu soudu nelze podle mínění státního zástupce ani vytýkat, jak činí obviněný, že odkázal na podrobné a přesvědčivé zdůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, za situace, kdy se ztotožnil s jeho argumentací, a v této souvislosti státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu. Vzhledem k situaci, že soudy nižších stupňů respektovaly zákonná ustanovení, mj. § 2 odst. 5, 6 tr. ř., navrhl státní zástupce dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 5. Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce mj. poukázal na skutečnost, že znalecký posudek byl zpracováván v roce 2023 a znalec znovu vyslechnut 23. 5. 2024, kdy však mj. bylo zjištěno, že k tomuto datu nebylo prováděno vyšetření k závěrům obsaženým v posudku zpracovaném v roce 2023, přičemž odvolací soud na skutečnosti a důkazy uváděné nereagoval, a s těmito se ani v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Předmětná replika je obsahově totožná s dovoláním, které obviněný podal. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Ve vztahu k dovolání a jeho vymezení v trestním řádu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. 9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je dán, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem. III. Důvodnost dovolání 10. Z podaného dovolání je zřejmé, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. bylo možné podřadit námitky týkající se rozhodování odvolacího soudu ve vztahu k předmětnému ochrannému léčení. Tyto námitky shledal Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí důvodnými, a to z následujících důvodů. 11. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve v obecné rovině připomenout, že ochranné léčení poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1466/2014). 12. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144-1147). Pokud jde o právě zmíněné, klíčové hledisko, lze konstatovat, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). 13. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž tento soud podmínil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní. 14. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že ochranné léčení protitoxikomanické bylo obviněnému uloženo v souladu s § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. V kontextu ustanovení § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vhodné připomenout, že podmínka pro uložení ochranného léčení shledávaná ve zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, nestačí např. ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1983 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 956/2021). Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku pak bylo ochranné léčení v posuzované věci uloženo v ústavní formě. V tomto kontextu Nejvyšší soud dodává, že postup soudu prvního stupně považuje při rozhodování o ochranném léčení za odpovídající zákonným požadavkům. Ostatně námitky obviněného zpochybňují pouze postup soudu odvolacího. 15. Z usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že tento se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a na ně plně odkázal (bod 23 usnesení), což dovolatel považuje za pochybení. V tomto ohledu Nejvyšší soud obecně konstatuje, že i podle judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19). Ani podle judikatury ESLP v zásadě není v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání (a tedy i jiného řádného opravného prostředku) pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či zvolí jinou metodu; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však musel Nejvyšší soud výhradám obviněného přisvědčit, a to z následujících důvodů. 16. Obviněný v dovolání uvedl, že v době podání odvolání a rozhodování o něm upozorňoval odvolací soud, že je již téměř 9 měsíců na svobodě, přičemž z vlastní iniciativy ihned po propuštění z vazby zahájil psychiatrickou léčbu a vyhledal odbornou adiktologickou pomoc v centru Drug-Out ve XY a žádného protiprávního jednání se nedopustil. Z usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že stejné námitky (pravdivost tvrzení obviněného, že již odvolacímu soudu tyto námitky adresoval) dovolatel uplatnil již v odvolacím řízení (bod 11 usnesení odvolacího soudu), avšak odvolací soud je v rámci svého rozhodování zcela zjevně nezohlednil a nezabýval se jimi, neboť plně odkázal na závěry soudu prvního stupně, který však při ukládání ochranného léčení vycházel z jiné reálné situace. Stěží lze akceptovat argumentaci odvolacího soudu zmíněnou v bodě 23 jeho usnesení, kde odkazuje „na podrobnou, logickou a přesvědčivou argumentaci nalézacího soudu k této otázce, obsaženou v odstavcích 11 až třináct odůvodnění napadeného rozsudku…“, když z bodu 13 rozsudku soudu prvního stupně například vyplývá, že obviněný se v době rozhodování soudu nacházel ve vazbě nebo konstatování, že obviněný nevyhledal odbornou pomoc, což se jednoznačně liší od informací obsažených v uplatněných námitkách. Za této situace je vhodné připomenout, že obviněný byl propuštěn z vazby 24. 1. 2025 a veřejné zasedání o jeho odvolání se konalo 15. 10. 2025. Přitom je třeba zdůraznit, že naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení je třeba zkoumat v době rozhodování soudu o tomto druhu ochranného opatření (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 11. 1978, sp. zn. 7 Tz 49/78, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 6 Tdo 763/2024 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1084/2023). 17. Nutno podotknout, že obviněný v rámci odvolání zpochybňoval samu podstatu uloženého ochranného léčení (v ústavní formě) a pro případ jeho objektivního posouzení a uložení také navrhl doplnit dokazování vyjádřením MUDr. Zdeňky Staňkové a M. B., což mělo podpořit jeho argumentaci. V tomto ohledu musí Nejvyšší soud zmínit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ten sice nebyl výslovně v dovolání uveden), který je však naplněn, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 18. Přestože dovolatel uvedený dovolací důvod výslovně neuplatnil, Nejvyšší soud postupoval podle § 59 odst. 1 tr. ř. a námitky týkající se zmíněných důkazních návrhů pod tento dovolací důvod podřadil. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by se uplatněnými důkazními návrhy jakkoliv zabýval či na ně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. Navíc jde o důkazy, které mají v daném případě význam pro posouzení naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení v ústavní formě a v podstatě tak souvisí i s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že respektuje skutečnost, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stejně tak hodnocení provedených důkazů je plně záležitostí soudu, který důkazy provádí, důkazy však nelze hodnotit selektivně s tím, že budou brány v potaz pouze ty, co svědčí v neprospěch obviněného a ty, co jsou v jeho prospěch, budou naopak pomíjeny. Z těchto důvodů lze označit pominutí (nevypořádání se) důkazních návrhů uplatněných obviněným za opomenutý důkaz a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl v posuzovaném případě naplněn. 19. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, v části, jíž byl ponechán beze změny výrok o uložení ochranného léčení protitoxikomanického v ústavní formě obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně, a v této části zamítnuto odvolání obviněného. Současně byla zrušena také všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody zůstalo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 8 To 59/2025-5320, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 51 T 14/2023-5224 [ohledně přečinu podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku], beze změny. Bude tedy na soudu druhého stupně, aby v rozsahu uvedeném v tomto rozhodnutí zohlednil skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o uložení ochranného léčení v ústavní formě, zejména pak, důkazní návrhy obviněného, že v době podání odvolání byl podle svého tvrzení téměř 9 měsíců na svobodě, přičemž z vlastní iniciativy zahájil psychiatrickou léčbu a vyhledal odbornou adiktologickou pomoc v centrum Drug-Out ve XY, což mohly prokázat návrhy dovolatele (vyjádřením ev. výslechem MUDr. Staňkové a M. B.). Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému rozhodnutí bude nezbytné opatřit a provést i důkazy další. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu