8 Tdo 284/2026-3102 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovoláních obviněných Ing. Tomáše Slamjáka, a společnosti ARCIMPEX, s. r. o., IČO 15502511, se sídlem Sviadnov, K Čističce 53, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 140/2022, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 159/2019, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Tomáše Slamjáka a společnosti Arcimpex, s. r. o., odmítají. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 3 T 159/2019, byli obvinění Ing. Tomáš Slamják (dále „obviněný Slamják“) a společnost ARCIMPEX, s. r. o., IČO 15502511, se sídlem Sviadnov, K Čističce 53 (dále „společnost Arcimpex“) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili (ve stručnosti) tím, že vědomi si povinností vyplývajících zejména z § 6 odst. 1, odst. 2, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, z § 21 odst. 1, § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a z § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, s úmyslem neoprávněně zkrátit daňovou povinnost obviněné ARCIMPEX, ve vztahu k dani z příjmů právnických osob (dále „DPPO“) a neoprávněně uplatnit odpočet k dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) a vyvést z nich finanční prostředky mimo účetní evidenci, nejméně v době od 16. 2. 2012 do 12. 5. 2014 ve Frýdku-Místku či jinde obviněný Slamják jako osoba jednající za společnost ARCIMPEX v rámci její činnosti a v jejím zájmu, kdy jeho jednání lze společnosti ARCIMPEX přičítat ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o., vstoupil v jednání se společností PROPAG-STORM, a. s., ovládanou zejména V. P. a B. M., kteří řídili svými pokyny danou společnost, a Lenkou Obornou jako členkou představenstva a Hanou Kačenovou jako členkou dozorčí rady téže společnosti, se kterou uzavřel obviněný Slamják jménem společnosti ARCIMPEX jako objednavatelem se společností PROPAG-STORM jako poskytovatelem smlouvy o zajištění reklamních služeb ze dne 16. 2. 2012, dne 29. 5. 2012, dne 22. 1. 2013 a dne 20. 5. 2013 s vědomím, že platby za jím objednané reklamní služby a cenově účelově několikrát navýšené oproti tržním cenám mu budou prostřednictvím jiných osob vráceny v hotovosti zpět z ceny účtované reklamy bez jakéhokoliv odrazu v účetnictví a daňové evidenci, odpovídající nejméně 80 % ze základu daně z uskutečněných zdanitelných plnění; k tomuto účelovému navyšování cen docházelo prostřednictvím vytvořeného řetězce obchodních společností za tímto účelem zřízených a založených, s cílem soustavného krácení DPPO i DPH tak, že společnost PROPAG-STORM nakupovala reklamu pro koncové odběratele v řetězci tzv. středových společností pouze účelově zřízených pro páchaní této trestné činnosti, kdy tyto řetězce byly tvořeny nejméně společnostmi Route 44, s. r. o., North Screen Production, s. r. o., Dmax, s. r. o., a které byly do daných řetězců zařazeny mezi společnost PROPAG-STORM a původní vlastníky reklamních práv, a to společnosti Taurus, s. r. o., a Promosport Agency, a. s., případně pořadatele kulturních akcí, a to organizaci České unie sportu a Moravskoslezského kraje za účelem postupného uměle až 10násobného navyšování původní ceny reklamy, následného neuhrazení DPH českému státu ve výši, která by odpovídala navyšování ceny reklamy, neboť daňová přiznání tyto společnosti buďto vůbec nepodaly příslušnému správci daně, nebo podaly v záměrně zkreslené podobě, přičemž zisk získaný tímto jednáním byl vybírán z účtů těchto společností a předáván V. P. a B. M. v hotovosti, kterou si částečně ponechali a částečně ve výši nejméně 80 % z fakturované ceny základu daně bez DPH předávali zpět koncovým odběratelům reklamy, přičemž vůči těmto osobám bylo trestní stíhání zahájeno samostatně pro zločiny podle § 240 odst. 1, 3, § 107 odst. 1 a § 361 odst. 1 tr. zákoníku a je vedeno samostatně u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 10/2017, faktury vystavené společností PROPAG-STORM pro objednavatele ARCIMPEX v úmyslu zohlednit je v podávaných daňových přiznáních jak k DPPO, tak i k DPH této společnosti, následně obviněný Slamják nechal zahrnout do jejího účetnictví a ceny v nich uvedené nechal uhradit včetně DPH na bankovní účet společnosti PROPAG-STORM s vědomím, že takto odeslané a uhrazené finanční prostředky nebudou k újmě českého státu využity ani k částečnému plnění daňových povinností, ale budou určeny k hotovostnímu výběru v jeho prospěch a ve prospěch společnosti ARCIMPEX, přičemž takto bylo činěno prostřednictvím v rozsudku konkrétně popsaných faktur, kdy tímto jednáním obviněný Slamják České republice způsobil škodu na DPPO za zdaňovací období roku 2012 ve výši 152.000 Kč a za zdaňovací období roku 2013 ve výši 106.400 Kč, a na DPH za období roku 2012 ve výši 160.000 Kč a za období roku 2013 ve výši 117.600 Kč, tedy v souhrnné výši 536.000 Kč, a na způsobení škody na obou daních ve stejné výši se podílela i společnost ARCIMPEX. 2. Za uvedený zločin byli oba dovolatelé odsouzeni podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, a to obviněný Slamják za použití § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 270.000 Kč, obviněná Arcimpex za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře ve výši 540.000 Kč. 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 140/2025, odvolání obou obviněných podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. II. Z dovolání obviněných 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím stejného obhájce společné dovolání odkazující na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., protože závěry o vině považovaly založené na nedostatečně provedeném dokazování. 5. Za rozhodný považovali zprošťující rozsudek soudem prvního stupně vyhlášený dne 29. 6. 2001, sp. zn. 3 T 159/2019 (č. l. 2227), jímž byli oba obžaloby zproštěni podle § 226 písm. b) tr. ř., a to za naprosto totožné důkazní situace jako je ta, která byla i při vynesení nyní posuzovaného odsuzujícího rozsudku (viz č. l. 2914), na což bylo podrobně v dovolání poukázáno, včetně obsahu odůvodnění odvolání státního zástupce a důvodů, pro které odvolací soud rozhodnutím ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. 5 To 412/2021 (č. l. 2284), zprošťující rozsudek zrušil a nařídil provést konkrétní důkazy na doplnění dokazování a vytkl vady, které v postupu soudu prvního stupně zjistil. Podle dovolatelů je evidentní, že nové rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být mimo jiné postaveno na skutečnostech zjištěných v jiných trestních řízeních a soud prvního stupně měl vycházet z toho, co se prokázalo, byť nepravomocně, v jiných trestních věcech, a že odvolací soud uložil, jakým způsobem má soud prvního stupně tyto důkazy hodnotit, což tento soud pochopil tak, že jediným správným rozhodnutím je uznat je vinnými bez ohledu na zásady trestního řízení a spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Takový postup však odporuje stanoveným procesním pravidlům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tdo 141/2001). Zmínili, že šlo o hodnocení totožných důkazů, které byly provedené před vynesením zprošťujícího rozsudku, avšak naprosto odlišným způsobem, čímž došlo k porušení presumpce neviny. 6. Nedostatky obvinění shledali v řízení před soudem prvního stupně i poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem, protože provedené důkazy nehodnotil v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř., ale i přes jejich upozornění se dopustil libovůle, neboť je posuzoval jednostranně, když upřednostňoval důkazy, které svědčily v jejich neprospěch. Jestliže i v odvolání zejména vytýkali nedostatečné pochopení obsahu výpovědí svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové, soud jejich námitky nerespektoval a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů vybíral pouze ty důkazy, které se mu hodily pro prokázání viny, a ignoroval části výpovědi svědků, které svědčí v jejich prospěch. 7. Postup soudů založil i vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, kterými nejsou jen důkazy, jež nebyly akceptovány, ale i provedené důkazy, s nimiž se soud věcně nevypořádal. Pokud jde o ostatní důkazy, které byly provedeny, z nich soud nevyvodil relevantní závěry, jako tomu bylo u spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 77 T 1/2016 (obviněný Dědic a spol.), kde šlo o významného klienta PROPAG-STORM a „vyprání peněz“ v souvislosti se zakázkami Dopravního podniku, a významné zde byly, a to s ohledem i na jejich postavení v této společnosti, výpovědi svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové. 8. U důkazů nově provedených na základě pokynu odvolacího soudu dovolatelé tvrdili, že jsou pro toto řízení nepoužitelné, nebo jimi nedošlo k žádné změně ve vztahu k důkazní situaci, která zde byla před vynesením zprošťujícího rozsudku, a uvedli, že je možné, že u některých subjektů vratky vypláceny byly, nedělo se tak evidentně u všech, které s PROPAG-STORMEM obchodovaly. 9. Obvinění se neztotožnili se závěry soudem prvního stupně učiněnými v bodech 58. a 71. ohledně řízení v jiných věcech s důrazem na to, že z nich nelze pro jejich vinu vycházet, i když jde o vyloučené věci, ani dovozovat u obviněného naplnění subjektivní stránky trestného činu s poukazem na trestnou činnost jiných osob, což ostatně mimo jiné vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 596/2018 předloženého obhajobou. Zmínili i bod 63. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nepřijetí vratky, kde má soud za to, že skutečně neexistuje přímý důkaz o tom, že by obviněný Slamják fyzicky vratku převzal. Tím se i skutkový stav v této věci liší od ostatních řízení s obdobným předmětem. Nesouhlas obvinění vyjádřili i s tvrzením o nepodstatnosti uvedené skutečnosti a že se jako jednatel stal součástí systému, který byl vytvořen výhradně pro účely generování vratek. Soud pomíjí, že systém byl evidentně vytvořen i proto, aby se z peněz mohly obohacovat subjekty, které je tvořily a evidentně si nechávaly peníze obdržené od osob, pro něž byla zajišťována reklama a které trestně stíhány nejsou. Za nesprávné názory považují dovolatelé zjištění soudu prvního stupně uvedené v bodě 56., protože hodnocení soudu prvního stupně je totožné jako ve zprošťujícím rozsudku, avšak s tím, že byl ponechán stranou poznatek, že společnost DMAX sloužila evidentně k tomu, aby společnost PROPAG-STORM nemusela hradit žádné DPH, a naopak mohla případně nárokovat odpočet na této dani. Soudy vinu obviněných shledaly i přesto, že prvoinstanční soud má za prokázané, že společnost neměla žádné povědomí o existenci středových společností a že obviněný Slamják nevěděl, jak systém fungoval a jaká ze společností byla tzv. „konečným článkem řetězce“. Uvedenou skutečnost však soudy nebraly do úvahy. 10. Obvinění vytýkali způsob, jakým se soudy vypořádaly se vztahem ke společnosti TAURUS, k níž neověřily, zda skutečně bylo možné uzavřít jakoukoli smlouvu prostřednictvím společnosti vlastněné panem V. P. Poukázali na odlišnost důkazní situace v dalších věcech, s tím, že bylo třeba všechny, kdo obchodoval se společností PROPAG-STORM, uznat vinnými. Nebyla zvažována odlišnost tohoto případu, a přesto soud dovodil závěr, že obviněný Slamják velmi dobře systém znal a vratky neinkasoval nejen v žalovaných případech, ale i v dřívější době. Důkazy v této věci byly hodnoceny vadně, některé důkazy hodnoceny nebyly vůbec, a to ani jednotlivě, ani v jejich souhrnu, a rozhodnutí je založeno pouze na základě vnitřního přesvědčení odvolacího soudu ve věci ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 5 To 412/2021 (č. l. 2284), které v odsuzujícím rozsudku bez dalšího převzal soud prvního stupně a ve všech případech hrají roli svědecké výpovědi Lenky Oborné a Hany Kačenové, které jsou doplněny o další poznatky, jež však nemají dostatečný poklad ve správně provedených a zhodnocených důkazech. S poukazem na obsah výpovědí těchto svědkyň tvrdili, že nebylo možné vycházet z jejích výpovědí, a pokud jim soud uvěřil, snaží se v zásadě prokázat, že vratky byly vypláceny všem, přičemž vůbec nebere v úvahu skutečnost, že je prokazováno, že ne všichni vratky obdrželi a že peníze mizely v systému i jinak než vyplácením vratek. Úvahy soudu označili jako směřující ke kolektivní vině všech subjektů obchodujících se společností PROPAG-STORM, protože neuvěřily obviněnému Slamjákovi, že mu nebyly vratky poskytnuty. V žádném rozhodnutí, které bylo k důkazu čteno, se neobjevuje „řetězení dalších smluv“, jež byly uzavírány se středovými společnostmi tak, jak jsou popsány v případě společnosti ARCIMPEX, a nelze vyloučit, že peněžní prostředky na poskytnutí reklamy těchto dalších firem šly výhradně z prostředků, které PROPAG-STORMU uhradil ARCIMPEX na základě uzavřených smluv. Soudy pominuly výpověď týkající se způsobu obchodování a podporu M. M. v rámci realizace jeho akcí. Zpochybnili, že by svědkyně Lenka Oborná viděla předání obálky obviněnému, neboť není vyloučeno, že tato obálka, kterou měla svědkyně vidět, byla předána M. M. za účelem pomoci s jeho akcemi. Podle obviněných soudy podstatné důkazy buď přehlížely nebo je vadně vyhodnotily. Do systému byly vybírány společnosti, které byly spolehlivé jinak, tedy ty, které uzavřely smlouvy, jejichž předmětem bylo poskytnutí obvyklého plnění za běžných podmínek. Vědělo se, že žádné peníze zpět nebudou požadovat, což umožnilo osobám ze systému, minimálně V. P., získat desítky milionů ve svůj prospěch. Právě díky těmto společnostem systém fungoval, protože bez nich by peníze, které měly být určeny na vratky, jak tvrdily svědkyně Lenka Oborná a Hana Kačenová, chyběly. Není možné vyloučit, že peníze společnosti ARCIMPEX, o níž bylo známo, že do reklamy investuje vysoké finanční prostředky, za situace, kdy reklama byla skutečně poskytnuta, což bylo v řízení rovněž prokázáno, byly použity na sanaci chybějících peněz v systému či k jinému účelu, např. jako pomoc M. M. Přestože z výslechu svědkyň je patrné, že ne všechny peníze byly použity pro účely vratek, soud se s touto skutečností nevypořádal (viz bod 25. rozsudku). 11. Obvinění poukázali na to, že pokud odvolací soud dovodil, že bylo možné prostřednictvím společnosti PROPAG-STORM zajistit reklamu u společnosti Paint Horse, s. r. o., takový závěr nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování a jde o nepodložené domněnky odvolacího soudu. V řízení nebylo prokázáno, že by prostředky do reklamy byly investovány s úmyslem získání nějakých vratek – i přesto, že neexistuje jediný důkaz o takovém úmyslu, soud jej dovozuje, přičemž důkazy, které svědčí obhajobě obviněných, do úvahy nebral. V situaci, kdy v této trestní věci běží několik řízení proti různým subjektům, lze konstastovat, že skutečně v okamžiku, kdy nějaká společnost uzavřela kontrakt takovýmto způsobem (zmíněný modus operandi), ocitá se v podezření, že tak činila s cílem získat nějaké vratky. Obvinění poukázali na body 3. a 6. rozsudku soudu prvního stupně, kde se nepřípustným způsobem vypořádal s jejich obhajobou, a navíc zcela vadně neprovedl důkaz samotnými smlouvami, jež byly v této věci uzavřeny, a neprovedl ani vyhodnocení takto uzavřených smluv v návaznosti na vůli smluvních stran v nich vyjádřenou. Společnost ARCIMPEX na rozdíl od ostatních subjektů neuzavřela se společností PROPAG-STORM tzv. roční smlouvu, jak tomu bylo i v ostatních případech, neposkytla roční plnění na roční smlouvu ani měsíční plnění na smlouvu uzavřenou na půl roku, jak tomu bylo v případě společnosti Element Consulting, nikdy neponechala rozhodnutí o umístění reklamy na zástupci společnosti PROPAG-STORM, jak to bylo v ostatních případech, vždy byla úplata určena na konkrétní plnění, zajištění reklamy na konkrétních akcích v konkrétní smlouvě sjednaných. 12. Úvahy soudu prvního stupně ve zprošťujícím rozsudku v bodě 42. obvinění označili za správné, kdežto v nyní přezkoumávaném rozsudku postupoval pouze v intencích a pokynu odvolacího soudu a činí odlišné závěry, s nimiž se dovolatelé neztotožnili, protože odvolací soud nedůvodně vytkl soudu prvního stupně, že vyhodnotil výpověď obviněného Slamjáka ohledně výše zaplacených částek za reklamu, především ve vztahu k událostem „Sportovec roku“ a „Luhačovický švihák“ nekriticky. Pochybnosti vzbuzuje závěr soudu, že se ve svých původních úvahách zmýlil. S poukazem na výpověď obviněného Slamjáka obvinění tvrdili, že ji soudy vadně vyhodnotily, protože bylo zjevné, že chtěli finance do propagace a udržování značky investovat. Nepovažovali za správné tvrzení o existujícím řetězci nepřímých důkazů, protože soudy nebraly do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, o nichž ve výpovědi hovořil obviněný Slamják, u něhož nebylo prokázáno, že měl povědomí o tom, že tato společnost poskytne plnění výrazně levněji. Pokud šlo o společnost TAURUS, ta nebyla v době uzavírání smluv v roce 2012 a 2013 vlastněna V. P. Tento svědek zjevně nevypovídal pravdu svědkyním Haně Kačenové a Lence Oborné, neboť šlo o nepravdivé výpovědi, a proto jimi podané informace v trestním řízení nemohly být podkladem pro závěr o vině obviněných. Soudy pominuly, že v řízení bylo prováděno dokazování pouze ke smlouvám uzavřeným v roce 2012 a 2013 na konkrétní akce na rozdíl od ostatních subjektů, které s PROPAG-STORMEM obchodovaly, jakož i to, že zde není důvod, proč by obviněný Slamják za situace, kdy skutečně uzavřel roční smlouvy v období 2008 a 2009 a věděl o vratkách, uzavíral v roce 2012 a 2013 smlouvy na jednotlivá plnění. Pokud takovýto důvod z provedeného dokazování je možno dovodit, měl soud tyto další důkazy hodnotit, a to i ve světle jiných důkazů, mimo jiné v návaznosti na smlouvu se společností Paint Horse, uzavřenou v roce 2009. 13. Společnost ARCIMPEX umisťovala reklamu v roce 2000 až 2007 na atraktivních sportech přes různé agentury, díky takovéto reklamě se zvýšil obrat firmy od roku 2000 do roku 2007 z 300 milionů na 1,5 miliardy, což je vidět na grafu, který do spisu založil. Soudy však jeho výpověď hodnotily v rozporu s tím, co ve skutečnosti řekl, s cílem použít ji jako důkaz osvědčující jeho vinu. Popsal, s poukazem na obsah tabulky, kterou do spisu založil, jednotlivé reklamní akce. 14. Dovolatelé se neztotožnili se závěry soudního znalce a podali vlastní výklad výtěžků z konkrétně uváděných akcí. Poukázali na to, že svědkyně Hana Kačenová připravovala veškeré smlouvy pro PROPAG-STORM, a lze důvodně předpokládat, že zajišťovala i smlouvu, kterou uzavíral se společností DMAX. Lenka Oborná tyto smlouvy podepisovala jako statutární zástupce. Obě musely vědět, jakou funkci v celém systému plní společnost DMAX, a muselo jim být známo, že tato společnost nikdy žádné plnění poskytovat nebude a smlouva je uzavírána s jediným úmyslem, a to krátit DPPO a DPH. Podle výsledků daňové kontroly se od společnosti DMAX nepodařilo zajistit jakékoli doklady, týkající se realizovaných obchodů, tedy ani zjistit peněžní toky, které měly v této společnosti probíhat, přičemž obě shora jmenované svědkyně o úloze této společnosti věděly a musely rovněž vědět, k čemu je využívána. Společnost DMAX vystupovala jako středová společnost, u níž PROPAG-STORM objednával plnění za totožnou částku, za jakou toto plnění měl poskytnout, a vytvářela se tak iluze o tom, že je to právě společnost DMAX, která je schopna toto plnění zajistit. Znalec zpracovávající znalecký posudek neměl informace o dalších subjektech, kterým byla reklama na dané akci poskytnuta. Na rozdíl od soudního znalce disponuje obhajoba „Dohodou o spolupráci“, která byla uzavřena mezi společností TAURUS a Moravskoslezským krajským sdružením ČSTV. Společnost TAURUS potřebovala na realizaci akce nemalé finanční prostředky. Nikdo však nezkoumal, s jakými náklady mohla společnost TAURUS zorganizovat předmětné akce. 15. Pokud soud uvádí, že společnosti ARCIMPEX bylo prokázáno převzetí vratek ve výši uváděné svědkyněmi, pak není jasné, jakým způsobem k tomuto prokázání mělo dojít. I když soud souhlasí s obhajobou, že nelze odvozovat trestní odpovědnost v projednávané věci od jiných trestních věcí a že v nyní projednávané věci v kontextu odlišností od všech pravomocně skončených „vedlejších“ věcí jde o zvláštní věc, nevedl dokazování racionálně, protože u vyloučených věcí, u kterých dílem vyšetřování probíhá, dílem byly věci odloženy, nejsou známy skutkové okolnosti. 16. Odvolací soud se v napadeném usnesení nevypořádal s námitkami obhajoby, ale své rozhodnutí opřel o další, ničím nepodložené domněnky, a to mimo jiné o výpovědi svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové, které o uzavírání smluv o reklamě se společností ARCIMPEX neví vůbec nic. Nepracoval se skutečností, že jde o výpovědi z doslechu, ale bral tyto výpovědi jako „přímé svědectví“ svědkyň (viz bod 28. odůvodnění napadeného usnesení), což obvinění neakceptují a poukazují na nesprávnosti vyjádřené pod bodem 21. usnesení. Nesouhlasí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu v důvodech, pro které shledal vinu obviněných. Závěry odvolacího soudu považují za nedostatečné a vystavěné na důkazech, které řádně nevyhodnotil. 17. Ze všech výše uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 140/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Bude-li mít za to, že je níže uvedený postup namístě, nechť podle § 265k odst. 1 tr. ř. zruší uvedené usnesení i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 3 T 159/2019, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodne rozsudkem tak, že obviněné zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 18. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na délku a značnou nepřehlednost dovolání s tím, že je vystavěno na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, včetně řízení odvolacího (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jednotlivé závěry soudů označují za ničím nepodložené domněnky, anebo tvrdí, že soud hodnotil některé totožné skutečnosti jinak ve zprošťujícím a jinak v odsuzujícím rozsudku, což pod žádný důvod dovolání podřadit nelze. 19. K tvrzení, že soudy neřešily, že peníze mizely ze systému, a proto ne všechny byly použity na vratky, poznamenal, že samotná skutečnost o odložených penězích neprokazuje, že jejich zdrojem jsou prostředky od koncových klientů. Neexistenci přímého důkazu o převzetí vratky obviněnými nerozporují ani soudy obou stupňů, přičemž namítání neúplného řetězce důkazů nepřímých je pouhým předkládáním vlastního hodnocení, které není rovněž způsobilé naplnit žádný dovolací důvod. Uvedené námitky nepředstavují zjevný rozpor naplňující první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). 20. I když státní zástupce poukázal na nepřesnosti v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (nesprávný odkaz na výpověď obviněného se závěrem o směřování reklamy na sportovní události v nepříliš populárních sportech v období 2000 až 2008, ač tomu bylo později, a mylně uvedl u obratu snížení na 600.000 Kč), konstatoval, že jde o marginálie, které nemají vliv na výrok usnesení o zamítnutí odvolání obviněných. 21. Vytýkané provedení nepřípustných důkazů k prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek, či důkazu jinými rozhodnutími, takovou vadu nepředstavuje, protože v trestním řízení může být důkazem i nepravomocný rozsudek a protokol z hlavního líčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 833/2023). Usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby z jiných trestních věcí, byť jimi byly důkazy provedeny, jsou nezpůsobilé jako důkazy, což soud prvního stupně respektoval, protože z nich neučinil žádná skutková zjištění, ani je nijak neposuzoval. Nedošlo ani k tomu, že by v prvním usnesení uložil soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy, protože jen vyjádřil povinnost k doplnění dokazování a upozornil na nutnost posoudit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Jiné pokyny z jeho obsahu nevyplývají, a to ani nepřímo. Tvrzení dovolatelů, že v případě důkazů provedených nově soudem prvního stupně po zrušení prvního rozsudku, byly všechny důkazy buď nepoužitelné, nebo jimi nedošlo k žádné změně ve vztahu k důkazní situaci, která byla před vynesením zprošťujícího rozsudku, je částečně nepravdivé, částečně je prostou polemikou s hodnocením důkazů. 22. Státní zástupce uvedl k namítaným opomenutým důkazům, že soud prvního stupně v bodě 68. odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč provedenými a vyhodnocenými důkazy považuje skutkový stav za spolehlivě zjištěný, a že další důkazy by byly nadbytečné. Namítají-li dovolatelé, že se nevypořádal s některými (konkrétně citovanými) částmi výpovědí svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové, nelze zaměňovat opomenutý důkaz s tím, že soud v odůvodnění výslovně nereagoval na každou jednotlivou větu ze svědecké výpovědi. Vadou by bylo přehlédnutí takové části výpovědi, která byla způsobilá zpochybnit rozhodná skutková zjištění, o což v daném případě nejde. Nedůvodnými shledal výhrady proti věrohodnosti jmenovaných svědkyň, když poukázal na jejich možnou motivaci postavením spolupracujících obviněných v jiné trestní věci, a ve stručnosti odkázal na bod 70. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Uvedl, že v přezkumném řízení může odvolací soud přezkoumávat důkazy provedené soudem prvního stupně toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Opakované namítání porušení práva na spravedlivý proces nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování, v němž se žádná extrémní vada, jíž by bylo možné takto označit, neobjevila, a tedy i tyto výhrady považoval nedůvodné. Hodnotily-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než dovolatelé, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019). Za nepřiléhavé označil tvrzení obviněných o uplatnění principu tzv. kolektivní viny, když nalézací soud s ohledem na okolnosti daného případu přistupoval k posouzení jejich viny individuálně. 23. Protože přezkoumávaná rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil i souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. IV. Replika obviněných 24. Na vyjádření státního zástupce reagovali obvinění s důrazem na to, že délka podaného dovolání jednak odpovídá vytýkaným nedostatkům, jednak je strukturované, když bez specifikace způsobu dokazování by se obtížně poukázalo na vytýkané nedostatky. V přímém rozporu s obsahem dovolání je názor, že se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, a na vysvětlení tohoto nepochopení obvinění poukázali pod body a) až f) na části výpovědí svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové, jimiž se podle nich soudy dostatečně nezabývaly, neboť z nich plyne, že si nemohou být stoprocentně jisté, že všechny peníze byly použity na vyplacení vratek, a popisují, jakým způsobem se ze systému ztrácely peníze. 25. Vadně státní zástupce pojal i posouzení hodnocení části výpovědí jmenovaných svědkyň k úniku peněz ze systému, kdy z výpovědi svědkyně Hany Kačenové je evidentní, že peníze, které měl V. P. pro „kluky“, pocházely z trestné činnosti, přičemž nebylo možné jednoznačně dovodit, že šlo o peněžní prostředky z trestné činnosti a že všechny firmy, které obchodovaly se společností PROPAG-STORM, vratky braly. Státní zástupce navíc „obrací“ důkazní břemeno, neboť jinými slovy říká, aby sami obvinění prokázali, že 60 milionů, které V. P. ze systému „vytáhl“ pro své syny, pochází z trestné činnosti. Přestože je zcela evidentní, že způsobem hodnocení důkazů v této kauze je hrubým způsobem porušováno právo obviněných na spravedlivý proces, a právě z tohoto důvodu bylo dovolání sepsáno obsáhle, Nejvyšší státní zastupitelství takovéto porušení nevidí nebo vidět nechce. Rozhodnutí o vině bylo dovozeno výhradně z výpovědi jmenovaných svědkyň, které mají informace z doslechu o tom, že vratky byly poskytovány všem, což je v přímém rozporu s částmi výpovědí, které jsou citovány nejen v tomto podání, a zjevně existují případy, kdy nebylo prokázáno orgány činnými v trestním řízení, že by konkrétní společnosti obdržely „vratku“. Soudy se nevypořádaly mimo jiné také s jiným způsobem provedení (tzv. modem operandi), a že rozhodnutí, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek, představuje jakési „vodítko“ k tomu, jak má být věc posouzena. 26. V závěru tohoto vyjádření obvinění uvedli obsahově stejný návrh na konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu jako v dovolání. V. Přípustnost dovolání 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). VI. Obecně k důvodům dovolání 28. Obvinění dovolání opřeli o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. S ohledem na jeho obsah je vhodné uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Významné je, že každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. 29. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro jejich naplnění nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, protože pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 30. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 31. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 32. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. a odvolání obviněných zamítl podle § 256 tr. ř. a obvinění jako další důvod dovolání označili § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že jde o třetí alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 34. Z uvedeného plyne, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, či namítat prosté porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., dosáhnout jiného hodnocení důkazů, než které provedly soudy nižších stupňů, ani požadovat nahrazení skutkového stavu, nepatří sem ani prostá kritika postupu při hodnocení nebo provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je pod jakýkoli zákonný dovolací důvod nepodřaditelná (srov. rozhodnutí č. 31/2019 Sb. rozh. tr.). 35. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VII. K obsahu dovolání 36. Podle stanovených hledisek a zásad Nejvyšší soud zkoumal, zda obvinění v posuzované věci dovolání opřeli o takové výhrady, s nimiž zákon důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojuje, a shledal, že zákonná kritéria dodrželi jen částečně, protože v souladu s označeným důvodem uplatnili pouze výhrady týkající se nepřípustných důkazů a důkazů opomenutých, neboť jen jimi dostáli zákonnému vymezení uvedeného důvodu v jeho druhé a třetí alternativě. Ostatní námitky, jimiž obvinění podložili svou polemiku a uváděli, jaké úvahy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích rozvedly, uvedený důvod nenaplnili. Poukazovali totiž na nevěrohodnost spolupracujících svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové, vytýkali, že soudy vadně hodnotily výpověď obviněného Slamjáka, a tvrdili, že odvolací soud nepřípustně uložil ve zrušujícím usnesení návodné pokyny, jak má být rozhodnuto, a soud prvního stupně neprovedené důkazy jen bez dalšího přehodnotil, což jsou tvrzení, která nedopadají na žádný z dovolacích důvodů, k nimž nelze přiřadit ani to, že rozhodnutí je založeno na principu kolektivní viny nebo že soud rozhodl na základě domněnek, nebo že se odvolací soud nevypořádal s námitkami a vyjádřil vlastní konstrukce nezaložené na důkazech, či některé odvolací námitky zcela pomíjí. 37. Takové argumenty nenaplňují žádnou z uvedených alternativ důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění neuváděli takovou skutečnost, podle které by ve způsobu hodnocení a posouzení všech provedených důkazů existoval zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor. Jestliže v této části dovolání prosazovali vlastní verzi skutkového děje, nekorespondují taková tvrzení s uvedeným důvodem, protože zde je dovolání založeno na námitkách vyjadřujících nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., a tedy nedostáli požadavkům na uplatnění jimi uvedeného důvodu. 38. Nejvyšší soud k tomu, že se těmito výhradami nemohl zabývat, poukazuje i na to, že směřují výhradně do provedeného dokazování, které je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, a proto běžná polemika se skutkovým zjištěním je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. rozhodnutí č. 31/2019 Sb. rozh. tr.). Obvinění se vymezovali proti tomu, jak soudy hodnotily výpověď obviněného Slamjáka a výpovědi spolupracujících svědkyň a brojili proti závěrům, které z nich byly vyvozeny. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Předkládají-li vlastní náhled na to, jak k činu mohlo dojít, případně jen polemizují s tím, jak soudy uvažovaly a jaké skutečnosti nesprávně braly do úvahy, nejde o existenci zjevného rozporu, na nějž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové se soudy přiklonily k verzi uvedené slyšenými svědkyněmi. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 39. I přes tento závěr, že obvinění uvedené výhrady v části dovolání užili v rozporu s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nepominul povinnost posoudit, resp. vyloučit případný exces z pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny) a zkoumat, zda byly v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky na řádně vedené řízení a objasnění věci (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 40. V intencích takto stanovených pravidel nezjistil vytýkané vady v tom, že soud prvního stupně nyní rozhodl o vině obviněných, ač je předtím rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 3 T 159/2019, obžaloby zprostil, a tento nový způsob rozhodnutí vyplynul z usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 5 To 412/2021 (č. l. 2284), jímž po zrušení rozsudku soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu v intencích vytknutých chyb jednal a rozhodl. Podle obsahu předmětného usnesení vyloučil, že došlo ke zneužití § 259 odst. 1 tr. ř. či k jakékoli libovůli. Současná koncepce odvolacího řízení podle trestního řádu neumožňuje odvolacímu soudu, aby sám uznal obviněného vinným, jestliže byl soudem prvého stupně zproštěn [viz § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř.], a tedy zrušením napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo dojít a priori k porušení práva na soudní ochranu. Rovněž podle § 264 odst. 1 tr. ř. platí, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil (srov. rozhodnutí č. 25/2006-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. odvolací soud nemůže obviněného, jenž byl zproštěn obžaloby, sám uznat vinným, jediným možným postupem je, aby věc vrátil soudu prvního stupně a za tím účelem mu uložil závazné pokyny tak, aby zachoval všechna rozhodná pravidla a kritéria pro takový postup. 41. Vhodné je též zdůraznit, že těmito zásadami se současně respektuje odlišné postavení soudů obou stupňů, kdy těžiště vytváření skutkového stavu leží před soudem prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.). Odvolací soud má tedy dostatečné procesní prostředky, které přesně vymezeným způsobem zajišťují respektování výsledků řízení před soudem prvního stupně a jejich provázání a skloubení s výsledky jeho vlastní činnosti v druhém stupni (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3083). Je tedy zjevné, že odvolacímu soudu nic nebrání, aby věc z důvodů, které rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí, vrátil soudu prvního stupně podle § 259 odst. 1 tr. ř., které umožňuje vrácení věci v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je proto důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, případně vyslovil svůj právní názor ve smyslu podmínek § 264 odst. 1 tr. ř. 42. Podle § 264 odst. 1 tr. ř. soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Rozsah a důvody zrušení původního rozsudku odvolacím soudem určují rozsah nového projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, a v důsledku toho ovlivňují následující postup v tom směru, zda hlavní líčení bude provedeno znovu či nikoli a které důkazy a jiné úkony v něm budou provedeny s tím, že se zde přiměřeně uplatní pravidla jako při odročení hlavního líčení (§ 219 odst. 3 tr. ř.). Závazný právní názor se může týkat rovněž provádění důkazů, např. v souvislosti se zjištěním podstatných vad řízení, v důsledku kterých nebyla věc náležitě objasněna nebo došlo k porušení práva obhajoby [§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.], ale ačkoli odvolací soud může vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), není oprávněn nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět. Pokud dosavadní skutková zjištění neumožňují odvolacímu soudu vyslovit kategorický právní názor především v oblasti hmotného práva, lze v návaznosti na možné výsledky doplněného dokazování vyjádřit právní názor alternativně nebo podmíněně (srov. FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, komentář k § 263, dostupný v právním informačním systému ASPI; též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121). 43. Posoudí-li se přezkoumávaná věc a postup odvolacího soudu, Nejvyšší soud neshledal vybočení z pravidel stanovených trestním řádem, protože odvolací soud postupoval v souladu se svými pravomocemi podle § 259 odst. 1, odst. 3 a § 264 odst. 1 tr. ř. Rozhodné totiž je, že v usnesení ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 5 To 412/2021 (srov. č. l. 2284 až 2294), shledal, že zkoumaný rozsudek ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 3 T 159/2019, trpěl podstatnými vadami, protože se soud prvního stupně nezabýval všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vytkl konkrétní nedostatky, jež shledal a rozvedl v bodech 12. až 15. svého usnesení, kde poukázal na rozhodné skutečnosti, z nichž vycházel. V následujících bodech 16. až 21. vysvětlil skutečnosti, které jej vedly na podkladě popsaných důkazů a z nich pramenících skutečností k závěru, že soud prvního stupně dostatečně z hledisek § 2 odst. 5, 6 tr. ř. neposuzoval všechny podstatné skutečnosti. Nutné je zdůraznit, že v bodě 15., 16. a 17. poukázal na to, že ač soud prvního stupně hlavní líčení dne 9. 12. 2019 odročil proto, aby vyslechl svědkyně Hanu Kačenovou a Lenku Obornou, tyto nebyly k odročenému hlavnímu líčení konanému dne 3. 3. 3020 obeslány, ale jejich výpovědi, byť za souhlasu stran, pouze přečetl, aniž by vysvětlil, co jej ke změně tohoto postoje vedlo. Vzhledem k významu uvedených výpovědí odvolací soud považoval tuto nedůslednost za nedostatek v provedeném dokazování. V bodech 18., 19. vytkl, že se nezabýval výší částky, která měla být vrácena a kterou nelze považovat za bezvýznamnou, a v bodě 20. rozvedl, z jakých důvodů soud prvního stupně nedůvodně pominul tzv. středové společnosti, které jsou zásadní pro fungování společnosti PROPAG-STORM. Rovněž poukázal na nutnost provést nejen důkazy navrhované obhajobou, ale i ty, které vyplývají z požadavků obžaloby (viz bod 21). Při zjištění těchto nedostatků soudu prvního stupně uložil, aby provedl důkazy, které konkrétně navrhl v bodě 21., a aby vyslechl svědkyně Lenku Obornou a Hanu Kačenovou, případně aby při vyskytnutí se další potřeby doplnil dokazování o další důkazy (viz bod 22.). V bodě 23. konstatoval, že následně bude třeba, aby postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. vzal do úvahy kontext trestné činnosti s dalšími trestními věcmi, které stejně jako projednávaná věc byly ze společného řízení vyloučeny. Teprve po provedeném pečlivém vyhodnocení všech realizovaných relevantních důkazů při respektu k uvedeným pokynům může dospět ke správným závěrům. 44. S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud nezjistil v předmětném předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 5 To 412/2021, nedostatky, které by mohly bránit tomu, aby na jeho základě bylo vedeno regulérní a spravedlivé řízení před soudem prvního stupně, nezatížené extrémními vadami nebo jinými vážnými nedostatky. Z toho plyne, že se odvolací soud nezpronevěřil svým povinnostem podle § 259 odst. 1 tr. ř. a nezavázal soud prvního stupně tím, jak má důkazy hodnotit, ale pouze vytknul vady, které v dokazování, jež jeho rozhodnutí předcházelo, shledal, a vyjádřil způsob, jakým je lze napravit. Respektoval, že při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Respektoval, že nesmí udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 272/14). 45. Nejvyšší soud na základě uvedeného nepřisvědčil dovolatelům, že by odvolací soud nepřístojně zneužil svého práva a ukládal soudu nižšího stupně, jak má důkazy hodnotit, naopak zmínil, že tak má učinit podle vlastního přesvědčení. Zaujal pouze jiné postoje k tomu, co je třeba v dokazování ještě provést, a vytkl soudu prvního stupně nedostatky, které v jím učiněných postupech shledal. K tomu soudu prvního stupně uložil, aby dokazování ještě doplnil. Hlavním důvodem kasačního rozhodnutí sice byla skutková otázka, avšak založená na objektivně vyjádřených vadách, které byly objektivně posouzeny a konstatovány (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2781/19). 46. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že v předchozím rozhodnutí odvolacího soud bylo postupováno plně jak v souladu se zákonem vymezenými pravidly, tak v intencích zásad spravedlivého procesu. 47. V dovolání popsaná polemika obhajoby s výsledky provedeného dokazování je jen jednostranným vyjádřením posuzovaných skutečností a nezakládá žádný důvod pro závěr o porušení spravedlivého procesu. Význam má, že soudy na objasnění všech podstatných skutečností zaměřily dokazování, při němž zjišťovaly všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěr o tom, jakou roli hrála společnost Arcimpex a za ni jednající obviněný Slamják v rámci celého řetězce obchodních společností vytvořených k tomu, aby docházelo ke krácení DPH i příjmů prostřednictvím společnosti PROPAG-STORM, jak je ve výroku o vině podrobně popsáno. Soud prvního stupně vyslechl svědky, mimo jiné i M. M., Lenku Obornou a Hanu Kačenovou, vůči nimž obvinění vznášeli hlavní výhrady a brojili proti tomu, jaké skutečnosti soudy z jejich podání čerpaly a k jakým závěrům na základě nich dospěly (srov. body 5. až 12.). Provedl i listinné důkazy (viz bod 13.) a znalecký posudek z oboru ekonomiky (viz bod 14.), konstatoval též smlouvy o zajištění reklamních ploch a reklamy (bod 16.) a v bodech 17. až 37. další listinné důkazy. S ohledem na význam obsahu svědectví Lenky Oborné a Hany Kačenové se jejich výpověďmi znovu při hlavním líčení zabýval, podrobně obě vyslechl (výpověď Lenky Oborné popsal v bodech 39. až 45. a Hany Kačenové v bodech 46. až 47). V následující části rozsudku rozvedl podstatné skutečnosti z rozhodnutí soudů týkajících se dalších spolupachatelů samostatně stíhaných, případně jiných rozhodnutí s posuzovanou věcí spojených. Skutečnosti z nich plynoucí dával do souladu s trestnou činností obviněných, neboť je jen výsečí celého obsáhlého trestného jednání i dalších spolupachatelů, kteří již v této nyní projednávané věci nevystupují, ale o jejich vině bylo rozhodnuto v oddělených trestních věcech. Rozhodně takový důkazní prostředek, tzn. rozsudek o vině jiného pachatele v jiné trestní věci, není nepřípustným důkazem (srov. § 89 odst. 2 tr. ř.), o čemž svědčí i to, že ústavněprávním deficitem není provedení nepravomocného rozsudku (či protokolu z hlavního líčení) z jiné trestní věci jako důkazu. Omezení pro to, co může být v trestním řízení důkazem, zakotvuje § 89 odst. 2 a 3 tr. ř. Soudy tedy mohou jako důkaz provést i nepravomocný rozsudek a protokol z hlavního líčení. Ty však musí (s ohledem na zásadu presumpce neviny) hodnotit jako jakýkoliv jiný důkaz a umožnit obhajobě se k němu vyjádřit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. III. ÚS 2119/23). 48. Tyto podmínky soudy v dané věci splnily, a navíc pro zhodnocení trestného jednání obviněných v této velké skupinové věci bylo potřeba se seznámit i celým rozsáhlým řetězcem na sebe napojených a vzájemně provázaných dalších obviněných a jimi ovládaných společností páchajících společnou trestnou činnost, o nichž se řízení vedla odděleně, a dílčím způsobem dokladovala i trestnou činnost nyní posuzovaných dovolatelů. U každého z rozhodnutí jiných pachatelů soud vysvětlil, v jakém směru má obsah předmětného rozhodnutí vztah k posuzované věci. Skutečnosti z nich plynoucí soud propojoval s výpověďmi svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové, způsob hodnocení provedených důkazů popsal v bodech 55. až 57. a v následujících bodech hodnotil obhajobu obviněného, je namístě dodat, že obsahově shodnou s tou, kterou uplatňuje i nyní v dovolání, jakož i dříve v odvolacím řízení, kde na ni soudy již náležitě reagovaly. 49. Při prováděném dokazování soud podrobně rozvedl všechny své úvahy a závěry, na jejichž základě shledal, že je vina obviněného Slamjáka i společnosti Arcimpex prokázána, a vysvětlil i způsob, jakým se vypořádal s jejich obhajobou a z jakých poznatků vyšel. Z obsahu této části přezkoumávaných rozhodnutí není zjevné, že by na ni soudy rezignovaly, jak obvinění tvrdí v dovolání. Soud prvního stupně se soustředil i na subjektivní stránku posuzovaného jednání a vysvětlil, z jakých důvodů na podkladě nových důkazů a těch, které provedl i dříve, shledal, že jeho závěry, o které se opíral ve zprošťujícím rozhodnutí, byly neucelené, a v určitém směru i mylné (srov. body 58. až 69. rozsudku). Úvahy soudu úzce směřující k jednání obviněných a vyjadřující to, z jakých podkladů pro závěr o vině obviněného Slamjáka a od něj odvozeného zavinění společnosti Arcimpex vyšel, svědčí zcela proti tvrzení obviněných o kolektivní vině, protože takový termín si obvinění utvořili sami z vlastního pohledu na závěry soudů. 50. Rozsah dokazování a provedení jednotlivých důkazů nevykazuje zmiňované extrémní vady, protože z obsahu zkoumaných rozhodnutí je zjevné, že dokazování bylo soustředěno na objasnění všech rozhodných skutečností vážících se k vině obviněných. Soud shromáždil a provedl důkazy, které s ohledem na obsáhlost celé věci dával do kontextu s provázaností celé organizované skupiny v návaznosti na trestné jednání společnosti PROPAG-STORM, jejíž činnost byla směřována k jedinému cíli, a to generovat pro klienty vratky. Stejně jako u jiných tzv. středových společností i pro společnost Arcimpex proběhla procedura „přeprodávání“ od společnosti skutečně zajišťující reklamu přes tzv. středové společnosti pro PROPAG-STORM, na čemž byla u této společnosti založena „podnikatelská činnost“. Šlo o účelové navyšování cen prostřednictvím vytvořeného řetězce obchodních společností k tomu účelu zřízených. V daném řetězci byla činnost společnosti Arcimpex a obviněného Slamjáka dostatečně objasněna a soudy vysvětlily, na jakých důkazech a z nich vyvozených skutečnostch jeho vinu prokázaly. Nelze se tedy ztotožnit s obviněnými, že soudy nezjistily řádně okolnosti týkající se vratek, protože touto skutečností se zabýval a své závěry v tomto smyslu rovněž vysvětlil zejména soud prvního stupně (viz body 57. až 63. rozsudku). 51. Výhrady nejsou opodstatněné, ani pokud jimi obvinění poukazovali na věrohodnost svědkyň Lenky Oborné a Hany Kačenové. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 52. Jen nad rámec již shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v řízení o dovolání není oprávněn sám provádět hodnocení důkazů, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování prováděl a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Z pohledu těchto zásad ani způsob, jakým soud hodnotil zejména výpovědi jmenovaných svědkyň, nevzbuzuje pochybnosti o jeho objektivním přístupu při posuzování jejich výpovědi. Nejvyšší soud neshledal, že by soud při posuzování a hodnocení provedených důkazů postupoval jednostranně nebo upřednostňoval některou skupinu důkazů na úkor jiné (viz bod 70. rozsudku). Naopak z obsahu rozsudku soudu prvního stupně plyne, že se zabýval obhajobou obviněných a ve vztahu k ní i výpověďmi těchto svědkyň a své úvahy k závěru, proč jim uvěřil, vysvětlil. Obdobně výpověď svědka M. M. byla posuzována v kontextu dalších důkazů a zjištění plynoucích ze souhrnu všech objasněných skutečností, které se prolínají nejen touto trestní věcí, ale souvisí i s působením pro páchání této trestné činnosti seskupených společností, a proto nelze jednotlivosti ve výpovědích těchto svědků, případně v obhajobě obviněných, vytrhávat z kontextu skutečností promítajících se i v jiných dílčích trestních věcech ostatních spolupachatelů, které byly nebo jsou vedeny samostatně (srov. bod 64. rozsudku). Všechny tyto související věci jsou utvářeny hmotně právně společným jednáním jedné velké organizované skupiny, která měla jednotný cíl a strukturu vytvořené organizace. 53. Nedůvodnými jsou i námitky obviněných směřující proti tomu, že se odvolací soud řádně jimi v odvolání vznesenými skutečnostmi nezabýval a nereagoval na všechny tvrzené výhrady, protože takovým výtkám nenasvědčuje obsah přezkoumávaného usnesení, z něhož je zjevné, že se v něm odvolací soud s namítanými nedostatky jako nedůvodnými vypořádal (viz body 17. až 28. jeho odůvodnění). Nejvyšší soud podle jeho obsahu shledal, že se zabýval správností předmětného odsuzujícího rozsudku. Vycházel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně, a jejich správnost postupem odpovídajícím trestnímu řádu ověřil tak, aby byly vyloučeny případné pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav objasněn odpovídajícím způsobem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Lze připomenout, že je přípustné, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.), protože podmínkou takového postupu je, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Na závěry v usnesení odvolacího soudu mohl Nejvyšší soud pro stručnost pouze odkázat, když vytýkané vady, které by svědčily o extrémním porušení zásad odvolacího řízení, v něm neshledal. 54. Po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněných lze uvést, že Nejvyšší soud nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, jenž odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněných, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněných (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.) a vypořádaly se v rozhodnutích s jejich obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces. 55. Ve věci s ohledem na vzniklou důkazní situaci neexistuje přímý důkaz o vině obviněných, což však nesnižuje přesvědčivost výsledků provedeného dokazování. Soudy na průběh činu, jenž je obviněným kladen za vinu, usuzovaly jen z nepřímých důkazů, a tím byla jejich role složitější, protože nepřímým důkazem je takový důkaz, který nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované okolnosti jen nepřímý vztah. Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). 56. Soudy v posuzované věci postupovaly ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., i když skutkový stav se utvářel toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu pachatelů, ale dokazují skutečnost, z níž lze na jejich vinu či nevinu usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces, zahrnující i předvídatelnost soudního rozhodování, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Z těchto hledisek a se zřetelem na zjištěné okolnosti Nejvyšší soud uzavírá, že obviněnými namítané vady neshledal. 57. Pokud dovolatelé tvrdí, že soud neprovedl všechny důkazy jimi navrhované, protože nevyžádal všechna rozhodnutí svědčící o tom, že existují subjekty, které nebyly trestně stíhány a neprovedl ani důkazy listinami založenými ve spise či všechny smlouvy, které předkládali, bylo by možné tuto námitku označit za korespondující s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu důkazů, které soud nedůvodně neprovedl, jestliže by zjištění z nich plynoucí měla zásadní význam pro rozhodnutí, což však obvinění v dovolání výslovně nekonstatovali. Přesto Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že z obsahu rozsudku i protokolu o hlavním líčení je zjevné, že se soud prvního stupně uvedenému návrhu obviněných věnoval, resp. uvedl, že navrhované důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost (srov. bod 68. rozsudku). Tvrdili-li obvinění, že za opomenuté důkazy je třeba považovat i ty, které soudy provedly, ale nehodnotily je, ani to z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nevyplývá, protože soud prvního stupně se vypořádal se všemi podstatnými důkazy, k nimž své úvahy rozvedl. Nezmínil-li zcela všechny z provedených důkazů, s ohledem na jejich množství postačovalo, když se zabýval těmi podstatnými pro vyvrácení obhajoby obviněných nebo těmi, které měly podstatnější význam pro závěr o vině. Nejde tedy o tzv. opomenuté důkazy ani důkazy nedůvodně neprovedené, protože se soud důkazním návrhem, ale i provedenými důkazy zabýval, a lze poznamenat, že je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by obecný soud zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně by postupoval v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, by šlo o opomenutý důkaz, tzn. kdyby o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Žádné takové pochybení však v této věci Nejvyšší soud neshledal. 58. Jestliže se celým dovoláním prolíná námitka, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, je k tomu rovněž třeba uvést, že nedopadá na žádný z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud i přesto konstatuje, že její porušení s ohledem na to, co bylo rozvedeno výše, neshledal. Obsahem pravidla in dubio pro reo je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19). O žádnou takovou skutečnost v této věci nejde, protože soud prvního stupně a v souladu s ním i odvolací soud, se vinou obviněných podrobně zabývaly a své závěry k tomu, čím a v jakém rozsahu byla vina prokázána, vysvětlily. Lze tedy shrnout, že pochybnosti o vině obviněných, z nichž uvedené pravidlo vychází, v této věci nenastaly, a proto pro jeho realizaci zde není místo. 59. Soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, aniž by se dopustil tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z uvedených důvodů nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz čl. 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy), neboť skutková zjištění popsaná v odsuzujících rozhodnutích nevykazují podstatné nedostatky. 60. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám, že by obsah důkazů, na něž obvinění poukazovali v dovolání, byl v extrémním rozporu s obsahem skutkových zjištění a že by obvinění byli zkráceni na svém právu na řádnou obhajobu. Po posouzení postupu soudů obou stupňů v rámci dokazování, jakož i způsobu, jakým se vypořádaly s jeho výsledky, lze považovat za zjištěné, že k porušení pravidel pro řádné objasnění věci nedošlo. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., usnesení odvolacího soudu v souladu s požadavky vymezenými v § 134 odst. 2 tr. ř., a v jejich obsahu soudy vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých závěrů informace a poznatky podávající se z dalších provedených důkazů. Odvolací soud splnil svou povinnost a odvolání obsahově shodné s dovoláním obviněného v potřebné míře vypořádal. VIII. Závěr 61. Závěrem lze uvést, že jestliže se soudy nižších stupňů s obdobnou argumentací obviněných již vypořádaly a reagovaly na ni, obecně to svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání je zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu