8 Tdo 288/2026-514 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovoláních obviněných B. D., a E. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 11 To 312/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 21/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. D. a E. D. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 6 T 21/2025, byly obviněné B. D. a E. D. (dále též jen „obviněné“ nebo také „dovolatelky“) shledány vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byly obě obviněné podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny shodně k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost CFIG Real Estate, a. s., s uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněné B. D. a E. D. odvolání, kterými napadly výrok o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 11 To 312/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněné přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku dopustily tím, že v době ode dne 2. 9. 2021 do dne 7. 5. 2024, v obci XY, soudní okres XY, užívaly ve vzájemné součinnosti pro potřeby svého bydlení pozemek parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba číslo popisné XY, a pozemek parcelní číslo XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY pro Katastrální území XY, a takto činily, přestože za užívání těchto nemovitostí neplatily jejich majiteli, poškozené společnosti CFIG Real Estate, a. s., IČ: 09434615, žádnou úhradu, a současně věděly, že od uvedeného data jim nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by byly oprávněny předmětné nemovitosti užívat, přičemž opakovaně cíleně ignorovaly výzvy poškozené společnosti k vyklizení a předání těchto nemovitostí, v důsledku čehož byla poškozená společnost nucena domáhat se svých práv cestou občanskoprávního a následně exekučního řízení, v jehož rámci se opakovaně podávanými návrhy na odklad provedení exekuce a návrhy na zastavení exekuce snažily zamezit vyklizení předmětných nemovitostí, ke kterému tak došlo až poté, co obě obviněné a také V. D. a K. K. podali vysvětlení v rámci trestního řízení zahájeného ohledně jejich protiprávního užívání uvedených nemovitostí. II. Dovolání a vyjádření k nim 4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 11 To 312/2025, podaly obviněné prostřednictvím obhájce ve společném podání dovolání, v nichž odkázaly na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítly, že tresty uložené oběma obviněným jsou extrémně rozporné s povahou a závažností trestného činu, kterým byly uznány vinnými, a jsou současně neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, a dále že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi podstatnými okolnostmi vztahujícími se k výši a druhu uloženého trestu, čímž bylo porušeno i právo na spravedlivý proces. 5. Po rekapitulaci obsahu odvolacích námitek a způsobu, jak se s nimi vypořádal odvolací soud, shodně konstatovaly, že ze závěrů odvolacího soudu je zřejmá paušálnost jeho rozhodnutí, jeho závěry nejsou odvozovány z výsledků provedeného dokazování a není zjevné, že by reálně přihlížel ke všem kritériím uvedeným v § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, je přitom ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Nesouhlasily ani s konstatováním odvolacího soudu ohledně správnosti úvah soudu prvního stupně, podle nichž s ohledem na absenci náhrady škody nebylo možno upustit od potrestání podle § 46 tr. zákoníku. Dovolatelky jsou však přesvědčeny, že citované ustanovení podmínku náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení nestanovuje. 6. Dovolatelky spatřovaly rozpornost úvah i v bodu 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž tento rozebral, z jakého důvodu odkázal poškozenou s jejími nároky na občanskoprávní řízení, když v kontrastu se závěry o nečinnosti obviněných zde soud konstatoval pasivitu poškozené při vyčíslení jejích nároků i nejasnost určení výše těchto nároků. Z hlediska civilněprávního je podle nich otázkou, zda v daném případě není nárok na vydání bezdůvodného obohacení synonymem škody. Z usnesení Policie České republiky ze dne 6. 8. 2024 o zahájení trestního stíhání obviněných je podle dovolatelek zřejmé, že policie již ve fázi před zahájením trestního stíhání prověřovala tvrzení poškozené o poškození nemovitosti ze strany jejích uživatelů, které však bylo policií v rámci realizovaného prověřování trestního oznámení vyvráceno, přičemž ani v rámci trestního stíhání, a to ani řízení před soudem, nebyly shromážděny žádné důkazy prokazující, že by ze strany obviněných k jakémukoliv poškození předmětné nemovitosti došlo. Závěry soudů tak v tomto směru nemají základ v provedeném dokazování a jsou s nimi v extrémním rozporu. K tíži obviněných tak nemůže být posuzováno, že nevyvinuly snahu po odstranění neexistujícího poškození. Také vytkly, že odvolací soud bez dalšího přebral závěr soudu prvního stupně, že obviněné měly svým jednáním způsobit poškození dotčené nemovitosti, ve vztahu k čemuž poškozená uplatnila nárok na náhradu ve výši 250 000 Kč, což mělo být dokladováno fotografiemi založenými ve spise, které mají dokumentovat poškození domu v důsledku neoprávněného užívání obviněnými. 7. Obviněné se vyjadřovaly i k účelu ukládání trestněprávních sankcí, jak je vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, s tím, že odvolací soud se účelem trestní sankce u žádné z obviněných nezabýval. Zdůraznily, že jedna z obviněných je invalidní a bez naděje na jakýkoliv pozitivní progres jejího onemocnění, které samo o sobě zabraňuje jakémukoliv dalšímu deliktnímu jednání, přičemž druhá obviněná, která ji má ve své péči, vůči ní měla oprávněné obavy o její zdraví v případě, že bude nucena opustit místo svého dlouholetého bydliště. Uložení trestní sankce tak ve vztahu k obviněným nenaplňuje žádnou ze složek účelu trestu, jak jsou vymezeny v citovaném nálezu Ústavního soudu. 8. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud podle § 256k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 11 To 312/2025-472, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 8. 2025, č. j. 6 T 21/2025-455, ve výroku o trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněných předně konstatoval, že jelikož obviněné podaly odvolání pouze do výroku o trestu, který neměl vztah k jinému výroku, přezkoumával odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen v tomto rozsahu. Za daného stavu tak není přípustné, aby v rámci dovolání bylo možné přezkoumat i výrok o vině, neboť by tak bylo činěno v rozporu s § 256a odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Proto nebylo možno přihlížet k dovolacím námitkám obviněných, jimiž poukázaly na údajně nesprávné vyhodnocení zásady subsidiarity trestní represe. 10. Dále státní zástupce k uplatněnému dovolacímu důvodu a výtkám proti výroku o trestu konstatoval, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Připomněl, jaké námitky lze uplatnit pod tím kterým z citovaných dovolacích důvodů. Námitky obviněných však podle jeho názoru uplatněný důvod dovolání, ale ani jiný zákonem vymezený dovolací důvod nenaplňují. Zdůraznil, že prohlášení viny nezakládá nárok obviněného na to, aby mu byl trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023). Postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je potom fakultativní. Význam okolností v citovaném ustanovení specifikovaných je vždy třeba posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Soud prvního stupně odůvodnil na str. 4, bod 6 jeho rozsudku, proč neshledal důvod k postupu podle § 58 tr. zákoníku. Dostatečně přitom zohlednil význam prohlášení viny pro objasnění trestné činnosti, které se obviněné dopustily žalovaným skutkem. Konstatoval, že třebaže obviněné prohlásily svou vinu, jejich nápravy nelze dosáhnout trestem kratšího trvání, než je vymezený zákonnou trestní sazbou, neboť povaha trestné činnosti, zejména doba jejího páchání, vylučuje postup podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku. Výměru trestu stanovil nalézací soud v souladu se zákonem, proto nelze ve věci obviněných dovodit, že by jim uložil trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Státní zástupce závěrem zdůraznil, že námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 a 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání, jak vyplývá i z dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., či ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024). Uvedl, že vadou výroku o trestu nejsou skutečnosti, které mají význam z hlediska ukládání konkrétního trestu, tj. zohlednění či nezohlednění okolností přitěžujících či polehčujících. Otázka přiměřenosti trestu předmětem dovolacího řízení není, neboť pro ni neexistuje žádný zákonný důvod dovolání. Žádný důvod dovolání pak nenaplňují ani námitky dovolatelek, kterými poukázaly na údajně nedůvodné nepoužití § 46 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 237/2018). Jen pro úplnost státní zástupce doplnil, že soudy tuto otázku posoudily správně (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 933/2016, uveřejněné pod č. 36/2017 Sb. rozh. tr.). 11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť toto bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 14. Dovolatelky uplatnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž brojily proti výroku o trestu. Namítaly zejména, že se odvolací soud dostatečně konkrétně nevypořádal s jejich odvolací argumentací, nedostatečně hodnotil okolnosti významné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, že nesprávně posoudil otázku nemožnosti aplikace ustanovení § 46 tr. zákoníku o upuštění od potrestání a že uložené tresty jsou v extrémním rozporu s povahou a závažností posuzovaného trestného činu a neodpovídají principu proporcionality trestní represe, přičemž současně poukazovaly na své osobní, rodinné a zdravotní poměry i na účel trestní sankce. Pokud v dovolání zmiňovaly též zásadu subsidiarity trestní represe, jak konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, učinily tak pouze v rámci rekapitulace své předchozí odvolací argumentace, aniž z této otázky učinily samostatnou dovolací námitku a aniž vyložily, v čem by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení právě v tomto směru. V rozsahu, v jakém jejich výhrady směřují proti úvahám soudů o druhu a výměře uloženého trestu, popřípadě proti odůvodnění těchto úvah, tyto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o námitku nesprávného právního posouzení skutku se evidentně nejedná a ani jednat nemůže se zřetelem k prohlášení viny, jež obviněné učinily) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat principiálně jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. 15. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 16. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci ale v posuzované věci nejde. 17. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud zcela ztotožnil, se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněným nedopustil. Obviněné byly shledány vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Trestní zákoník v § 208 odst. 1 ve znění účinném do 31. 12. 2025 umožňoval uložit trest odnětí svobody v trvání až na dvě léta nebo peněžitý trest. Obviněným byl soudem prvního stupně shodně uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců (tedy při dolní hranici zákonné trestní sazby), jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců. Již z druhu a výměry uloženého trestu je patrné, že nejde o trest nepřiměřeně přísný, exemplární ani jinak vybočující z obvyklých zásad individualizace trestu. Naopak jde o trest ryze výchovného charakteru, který není spojen s přímým výkonem trestu odnětí svobody. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 4–6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) je přitom zřejmé, že při ukládání trestu oběma obviněným byla řádně posouzena všechna rozhodná hlediska. Soudy přihlédly k tomu, že obviněné užívaly předmětnou nemovitost bez právního důvodu po delší dobu, a to i přes probíhající exekuční řízení, v jehož rámci jim bylo opakovaně vysvětlováno, že jejich námitky nejsou opodstatněné. Nepřehlédly ani to, že se obviněné v podstatě obstrukčním způsobem snažily oddálit vyklizení nemovitostí, čímž protiprávní stav prodlužovaly. Na druhé straně soudy v jejich prospěch zohlednily dosavadní bezúhonnost, učiněné prohlášení viny i projevenou lítost, a v případě obviněné E. D. rovněž její zdravotní stav a skutečnost, že péči o ni zajišťuje obviněná B. D. Nelze tedy přisvědčit dovolatelkám, že by jejich osobní, rodinné či zdravotní poměry byly při rozhodování o trestu pominuty nebo bagatelizovány. Ze spisového materiálu i z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů se naopak podává, že tyto okolnosti byly vzaty v úvahu, avšak nebyly shledány natolik významnými, aby odůvodňovaly jinou, ještě mírnější reakci trestního práva. Pokud pak dovolatelky argumentují extrémním nesouladem s provedeným dokazováním ve vztahu k tvrzenému poškození domu, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že na této okolnosti úvahy soudů nižších stupňů ve skutečnosti nestály. Poškození nemovitosti nebylo zahrnuto do skutkové věty výroku o vině, nebylo rozhodnuto o uložení povinnosti obviněných nahradit poškozené vzniklou škodu; nalézací soud se o této okolnosti zmínil až následně v rámci širších úvah o trestu. Nosné důvody, z nichž soudy při ukládání trestu vycházely, spočívaly jinde, a to, jak již bylo uvedeno, zejména v dlouhodobém neoprávněném užívání nemovitostí, z něhož obviněné získaly bezdůvodné obohacení, v absenci snahy vedoucí k odstranění škodlivých následků jejich jednání (náhrady nájemného) a v jejich postoji k nárokům poškozené, ale i k celé věci, kdy i přes řešení věci v občanskoprávním řízení protiprávní stav dlouhodobě udržovaly. Ani tato část dovolací argumentace proto nemůže obstát. 18. Soudy nižších stupňů současně nepochybily ani tehdy, pokud v rámci úvah o druhu a výměře trestu zohlednily prohlášení viny obou obviněných, avšak nepřiznaly mu takový význam, jaký mu v dovolání přisuzují samy dovolatelky. Není pak od věci připomenout, že prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. umožňuje obviněnému prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Prohlášení viny je při stanovení druhu trestu a jeho výměry ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku nutno vzít v úvahu, neboť reflektuje postoj pachatele k jím spáchanému trestnému činu a zpravidla přispívá i k urychlení a zjednodušení řízení, nesnižuje však společenskou škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu a nezaručuje, že pro obviněného nepříjemný druh trestu nebude uložen nebo že bude ukládán jen při samé dolní hranici zákonného rozpětí. Nejde však o okolnost jedinou ani automaticky rozhodující. Sama o sobě nezaručuje uložení mírnějšího druhu trestu, natož upuštění od potrestání, neboť i při stanovení druhu trestu a jeho výměry je třeba hodnotit všechny okolnosti případu ve smyslu § 39 tr. zákoníku, tedy nejen osobu pachatele a jeho postoj k trestnímu řízení, ale i povahu a závažnost spáchaného činu, intenzitu zásahu do chráněného zájmu, délku protiprávního jednání a míru, v níž pachatel usiloval o odstranění jeho následků. S ohledem na podrobnou argumentaci obou soudů nižších stupňů, které se zabývaly i všemi námitkami obviněných a které správně posoudily polehčující i přitěžující okolnosti, jakož i všechny okolnosti případu, povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobnost, rodinné i majetkové poměry (viz v hlavním líčení provedené listinné důkazy k pracovnímu hodnocení, pobíraným dávkám, výkazu mezd aj.), jejich dosavadní způsob života i možnosti jejich nápravy a přihlédly také k postoji k jimi spáchané trestné činnosti, v konkrétním případě jejich prohlášení viny, ale i absenci snahy po nápravě, lze v podrobnostech na jejich argumentaci odkázat, neboť tuto není čím zásadním doplnit. Je zjevné, že soudy respektovaly pravidla stanovená v § 38 až § 42 tr. zákoníku a postupovaly v souladu se zásadou proporcionality, jakožto korektivem pro řádné vyměření trestu při vyvážení jak odplatné funkce trestu, tak i funkce výchovné. V posuzované věci soudy nižších stupňů zjevně vycházely z toho, že samotné prohlášení viny a tvrzená lítost obviněných nepostačují, nejsou-li provázeny účinnou snahou po nápravě. Za situace, kdy obviněné poškozené dobrovolně nic neuhradily, setrvávaly na spornosti jejích nároků a protiprávní stav trval po dlouhou dobu, je závěr o potřebě uložit jim podmíněné tresty odnětí svobody při dolní hranici zákonné sazby logický a plně slučitelný s účelem trestu i se zásadou proporcionality trestní represe. Skutečnost, že obviněná E. D. je invalidní a že obviněná B. D. o ni pečuje, sama o sobě neznamená, že uložený trest postrádá svůj účel nebo že na obviněné již není třeba trestněprávně působit; tyto okolnosti byly významné pro volbu mírné a podmíněné sankce, nikoli však pro závěr, že potrestání není namístě vůbec, tím spíše, že ani podle skutkových zjištění nejde o poměry, které by obviněným bránily v páchání (opakování) obdobného trestněprávního jednání, a že obviněné zjevně nemají reflektivní náhled na trestnou činnost, jíž se dlouhodobě dopouštěly, zejména její škodlivost. 19. Nelze přisvědčit ani výtce, že odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně (či příliš paušálně) odůvodnil. Z jeho usnesení je zřejmé, proč považoval úvahy nalézacího soudu o druhu a výměře trestu za správné a proč nepokládal odvolací námitky obviněných za důvodné. K tomu lze připomenout, že závazek adresovaný soudům čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže být podle stanoviska zastávaného Evropským soudem pro lidská práva, ale i Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08) chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Za nepřijatelný totiž nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Nejvyšší soud proto pochybení odvolacího soudu v této rovině neshledal. Ve spojení s podrobným odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně totiž obstojí závěr, že pravidla pro ukládání trestu byla zachována, že soudy zvažovaly všechny individuální okolnosti případu a že uložené tresty odpovídají jak osobám obviněných, tak závažnosti projednávaného jednání. Pouhá nespokojenost dovolatelek s tím, jak soudy tyto okolnosti vyhodnotily, sama o sobě žádnou vadu napadeného rozhodnutí nezakládá. 20. Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněným uložen, nejenže není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ale ani jim nebyl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byly uznány vinnými, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Vzhledem k tomu, že se obviněné svými výhradami domáhaly zmírnění trestu, protože uložený druh trestu ve své podstatě považovaly za nepřiměřeně přísný, jsou tyto námitky uplatněny mimo jimi uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 21. Výhrada směřující proti vadné aplikaci ustanovení o upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatelkami namítané nepoužití ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byly obviněné uznány vinnými. Za splnění zákonem vyžadovaných podmínek ji lze subsumovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Třebaže na tento důvod dovolání obviněné výslovně neodkázaly, nebrání to dovolacímu soudu, aby se i touto výtkou zabýval. 22. Podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Z formulace právě citovaného ustanovení je zcela zjevné, že je lze aplikovat pouze na opačné situace, tedy v případech, kdy soud shora zmiňovaný postup zvolí, aniž by byly splněny podmínky zakotvené v § 46, § 47 a § 48 tr. zákoníku. Naproti tomu se prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. nelze v dovolacím řízení domáhat, aby bylo upuštěno od potrestání obviněného, pokud tak nižší soudy v předchozích fázích trestního řízení z nějakého důvodu neučinily. Je tomu tak proto, že k uvedenému rozhodnutí není soud povinen přistoupit, a to ani za splnění podmínek předepsaných (v konkrétním případě) v § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Jde pouze o jeho oprávnění založené na volné úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného. Jinak řečeno na upuštění od potrestání nemá žádný z obviněných právní nárok a není porušením zákona, pokud soud dospěje k závěru tento postup neaplikovat. Fakultativnost rozhodnutí o upuštění od potrestání je explicitně vyjádřena v zákonném znění § 46 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit za splnění dalších zde explicitně uvedených podmínek, jak bude ještě dále uvedeno. 23. Je proto třeba konstatovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. může být naplněn námitkou nesprávného použití § 46 odst. 1 tr. zákoníku, což v praxi připadá v úvahu tehdy, je-li podáno dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, zatímco výhrada obviněného, že soud toto ustanovení neaplikoval, je ve své podstatě námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu, která (jak již bylo uvedeno výše) žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nezakládá. Pro doplnění lze poukázat na skutečnost, že zákonná úprava dovolacího řízení i konstantní judikatura Nejvyššího soudu přistupují tímto způsobem – analogicky také k dalším moderačním ustanovením vztahujícím se k ukládání trestu, a to zejména k § 40 odst. 2, § 58 tr. zákoníku. I v tomto případě lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. napadnout pouze rozhodnutí, v nichž soudy podle předmětných ustanovení skutečně postupovaly a mimořádně uložily trest nad či pod hranicí zákonem vymezené trestní sazby. Naproti tomu požadavek aplikace daných pravidel je v podstatě opět pouhou námitkou nepřiměřenosti trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 823/2021). 24. Obviněné měly za to, že soudy nad rámec zákonného vymezení podmínek uvedených v citovaném ustanovení dovodily, že upustit od potrestání nelze v případě, kdy nedošlo k náhradě škody, načež nesprávně uzavřely, že v jejich případě nelze upustit od potrestání. Nejvyšší soud však závěr soudů nižších stupňů, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, považuje za správný. Podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. Dovolatelkám sice lze přisvědčit potud, že samotná absence náhrady škody bez dalšího neznamená automatické vyloučení aplikace citovaného ustanovení, o takovou situaci však v této věci nešlo. Soudy nižších stupňů totiž nezaložily svůj závěr jen na tom, že poškozené nebyla nahrazena tvrzená škoda, ale především na celkovém postoji obviněných po spáchání činu, z něhož nevyplývala účinná snaha po nápravě. 25. Účinnou snahou o nápravu se rozumí jednak náprava samotného pachatele (lítost pachatele a její projevy jsou zde prvním předpokladem, dále to může být zanechání škodlivých návyků pachatele, přerušení jeho styků s nevhodnou společností, snaha o odstranění jiných kriminogenních vlivů apod.), ale též náprava škodlivých důsledků jím spáchaného přečinu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 928). V daném případě však obviněné nadále činily nároky poškozené spornými, dobrovolně nic neuhradily a v podstatě setrvávaly na stanovisku, že jejich postup byl oprávněný, a to i přes probíhající občanskoprávní a exekuční řízení, v jejichž rámci jim bylo příslušnými orgány opakovaně vysvětleno jejich protiprávní jednání. Celkové chování obviněných po činu nesvědčí o jejich skutečně vnitřně pociťovaném kritickém přístupu ke spáchanému činu, nedokládá opravdovou změnu jejich postoje k věci a skutečnou, nikoliv jen formálně vyjádřenou lítost nad činem. Nelze je hodnotit ani jako účinnou snahu o nápravu. Závěr soudů, že obviněné nesplnily podmínky § 46 odst. 1 tr. zákoníku pro upuštění od potrestání, když nepřispěly, ale ani se nepokoušely o odstranění škodlivého následku svého jednání, za nějž soudy v obecné rovině zjevně pokládaly především bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že obviněné po dlouhou dobu, téměř tři roky, užívaly předmětné nemovitosti bez právního důvodu a bez odpovídající úhrady, jakož i žádnou významnou změnu v postoji obviněných, které v konečném důsledku neprojevily účinnou snahu po nápravě, proto obstojí. Za dané situace, vzhledem k chování obviněných po činu, pak nebylo možno dospět ani k závěru, že bylo již dosaženo účelu trestního řízení a že není třeba na ně působit uložením, byť jen mírného, trestu. Postup podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku byl proto oběma soudy nižších stupňů správně vyloučen. 26. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných B. D. a E. D. byla částečně podána z jiného důvodu, než jakým činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., částečně byla zjevně neopodstatněná. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu