8 Tdo 293/2026-544 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného T. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 10 To 349/2025-473, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 61/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný T. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 10. 2025, č. j. 4 T 61/2025-435, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1) a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku (pod bodem 2). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ústavní formou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 1 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. j. 10 To 349/2025-473, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 10 To 349/2025-473, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h,) m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, správně neposoudily provedené důkazy, z důkazů vyvodily závěry, které jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v důsledku toho mu uložily trest, který není úměrný spáchanému trestnému činu. Obviněný má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by se vůči poškozeným dopouštěl jednání, které by dosahovalo intenzity týrání. V této souvislosti poukázal na svědecké výpovědi s tím, že mezi ním a poškozenou S. J. docházelo k vzájemným konfliktům, kdy poškozená napadala i jeho. Poukázal na zranění poškozené, přičemž dle obviněného popsaný způsob útoku neodpovídá lékařskému nálezu, když poškozené byl doporučen pouze klidový režim a běžná analgetika při bolesti, když ke způsobení zranění poškozené mělo dojít asi pěti kopy do hlavy. Dále uvedl, že poškozenou nenutil k užívání návykových látek, ty užívala dobrovolně, bez nátlaku, ať psychického či fyzického, neizoloval ji od rodiny a přátel, a nenutil ji krást či uzavírat úvěrové a jiné smlouvy. V této souvislosti také poukázal na další svědecké výpovědi, a to na výpověď svědka L. a matky poškozené svědkyně G. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že jeho jednání vůči poškozené nemůže být považováno za týraní, a to mj. i ve světle judikatury Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 119/2025. Obdobné námitky uvedl i stran poškozené V., kdy poukázal na to, že ona sama nepovažovala jeho jednání za týrání, když nikdy se na ní nedopustil fyzického násilí, a ani jiného jednání, které by se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti. Dále argumentuje tím, že je schopen abstinovat i v běžném prostředí, když v minulosti byl schopen se 8 let vyvarovat užívání pervitinu, a soud pak nesprávně oproti výše uvedené skutečnosti vycházel z poznatků soudního znalce o tom, že ambulantní forma léčby v minulosti selhala, přestože se nikdy ambulantní léčbě nepodrobil. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolání obviněného je prakticky v celém rozsahu vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Dále poukázal na to, že obviněný staví svoji argumentaci na vlastním hodnocení důkazů a snaží se o bagatelizaci svého jednání. Ve vztahu k námitkám stran poškozené S. J. pak uvedl, že popis jednání uvedený ve skutkové větě koresponduje s tím, jak jeho útoky popsala poškozená v rámci výslechů vedených v přípravném řízení a obviněný vytrhává některá její tvrzení z kontextu. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku a na vliv obviněného na spořádaný život poškozené. Rovněž zdůraznil, že verbální a fyzické útoky obviněného nevyplývají pouze z výpovědi poškozené, ale jsou podloženy i dalšími svědeckými výpověďmi, přičemž je zjevné, že s útoky začínal jako první obviněný, některé jeho útoky byly velmi razantní a surové, v jednom případě skončily lékařským ošetřením, a jeho jednání vedlo u poškozené k projevům posttraumatické stresové poruchy. Státní zástupce tak má za to, že jednání obviněného dosahovalo intenzity potřebné pro dovození znaku týrání, přičemž mezi ním a poškozenou existoval vztah zjevné mocenské asymetrie typický pro domácí násilí. Obdobné závěry zaujal státní zástupce ve vztahu k argumentaci obviněného stran poškozené J. V. (babičky obviněného). I v této souvislosti poukázal na svědecké výpovědi, s tím, že výpověď poškozené nebyla a ani nemohla být naprosto spolehlivým odrazem proběhlého děje, neboť ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že u poškozené je zjevná snaha obviněnému pomoci. Poškozená tak ve své výpovědi zlehčuje závažnost jednání obviněného. V této souvislosti poukázal na výpovědi dalších svědků, ze kterých vyplývá, že se poškozená obviněného bála. S ohledem na shora uvedené konstatoval, že námitky obviněného ve skutečnosti nesměřují do právního posouzení skutku, ale pouze jimi dovolatel rozporuje skutková zjištění, vlastní jednání umenšuje a nesouhlasí s jeho intenzitou. Dle státního zástupce znaky týrání nepochybně naplněny byly, přičemž dlouhá doba, po kterou se obviněný jednání dopouštěl, stejně jako fakt, že ho směřoval vůči dvěma poškozeným, spolehlivě odůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání. K námitkám stran uložení obviněnému ochranné léčby protitoxikomanické a protialkoholní v ústavní formě pak uvedl, že znalec vyhodnotil pobyt obviněného na svobodě jako vysoce rizikový, nebezpečný a sám se vyjádřil v tom smyslu, že je potřeba uložení ochranné léčby v ústavní formě, jelikož je třeba, aby obviněný získal znalosti o své závislosti, schopnost rozpoznat spouštěče, které jej vedou k užívání návykových látek, což pouhá abstinence nepřináší. Poukázal rovněž na to, že obviněný za celou dobu páchání trestné činnosti nevyhledal lékařskou pomoc, byť nepříznivý vliv návykových látek na své chování připouštěl a pozoroval. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III.Důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že byla porušena zásada in dubio pro reo; ve vztahu s poškozenou J. nebyl pouze on dominantní, ale i poškozená; útoky mezi ním a poškozenou J. byly vzájemné; nenutil poškozenou k braní drog, krádežím či k uzavírání úvěrových smluv; jeho jednání k oběma poškozeným nedosahovalo vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti; poškozené jeho jednání nepociťovaly jako týrání; je schopný sám od sebe abstinovat atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 10. – 22. svého usnesení. Nutno uvést, že rovněž nalézací soud reagoval na obdobnou argumentaci obviněného, a to ve vztahu k poškozené J. v bodech 38. – 39. svého rozsudku, ve vztahu k poškozené V. v bodech 40. – 45. rozsudku a ve vztahu k právní kvalifikaci jednání dovolatele, ve vztahu k naplnění znaku týrání a uložení ochranného léčení v bodech 48. – 51. rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 12. S ohledem na argumentaci obviněného, která míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 13. V reakci na tvrzení obviněného, o porušení zásady in dubio pro reo, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný svojí argumentací obsaženou v dovolání míří primárně do oblasti dokazování, a to částečně i námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy mj. svojí argumentací rozporuje naplnění zákonného znaku „týrání“, pokud soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti však lze uvést, že vina obviněného je prokazována nejen výpověďmi poškozených, ale i dalšími ve věci provedenými důkazy. Z provedeného dokazování vyplynulo, a to ve vztahu k poškozené J., že tato byla obviněným verbálně a fyzicky napadána, a byť v mnoha případech toto jednání opětovala, byl to právě obviněný, který skoro výlučně útoky začínal, a to pod vlivem návykových látek. Nelze rovněž pominout, že to byl právě obviněný, který měl ve vztahu dominantní postavení, a pod jehož vlivem poškozená nenastoupila na studium na vysoké škole, začala užívat drogy, začala krást, brát si půjčky a omezila kontakt se svojí rodinou. Tyto skutečnosti vyplynuly nejen z výpovědi samotné poškozené, ale i např. z výpovědi matky poškozené H. G., které se poškozená svěřila, že ji obviněný fyzicky a slovně napadá, ze svědeckých výpovědí A. N. a J. L., zaměstnanců XY, kteří shodně vypovídali o nevhodném chování obviněného vůči poškozené. O agresivním chování obviněného také vypověděla T. H., bývala partnerka obviněného, která vypověděla nejen o tom, že i ji obviněný napadal, ale také že se jí poškozená svěřila s tím, že ji obviněný nutí brát drogy, pít alkohol a fyzicky ji napadá. Výpověď poškozené je pak podpořena i listinnými důkazy, a to např. úředním záznamem PČR a lékařskou zprávou. Je tedy zřejmé, že ve vztahu mezi poškozenou a obviněným existovala zjevná mocenská asymetrie typická pro domácí násilí, a jednání obviněného dosahovalo takové intenzity, že jej již nelze označit za obvyklé domácí hádky, jak se obviněný ve svém dovolání snaží nastínit, ale jednalo se o týrání, které až na krátké počáteční období trvalo po dobu více jak jednoho a půl roku. V této souvislosti nelze ani pominout, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného se u poškozené projevily příznaky posttraumatické stresové poruchy [sám poškozený připustil, že ke konci vztahu docházelo k potyčkám jednou či dvakrát do týdne, zarážející je pak jeho argumentace, že poškozená jevila známky násilí, ale krev jí netekla či že zranění si nevyžadovalo většího ošetření než pouhé nasazení límce, když ke zranění hlavy mělo dojít cca pěti kopy]. Stran poškozené V. pak lze uvést, že z její výpovědi, chování a v neposlední řadě přístupu k trestnímu řízení je zjevné, že se snaží obviněnému, jakožto svému vnukovi, pomoci a jednání, kterého se vůči ní dopustil, se snaží bagatelizovat, čemuž odpovídají i závěry znaleckého zkoumání její osobnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl psychického týrání primárně v podobě nadávek, výhrůžek, naléhání, a toto jednání bylo provázeno agresivními projevy a fyzickým násilím, které obviněný směřoval proti věcem poškozené (vykopnutí dveří, údery do zdi a dveří, rozbití tabletu atd.). Strach poškozené z obviněného pak jednoznačně vyplývá z výpovědí svědků, a to mj. V. L., K. P., H. D., J. V., kteří shodně popsali, že poškozená byla z obviněného zoufalá a bála se ho. I u této poškozené pak v souvislosti s jednáním obviněného došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, a také k recidivě úzkostně depresivních potíží. 15. Pokud pak v obviněný poukazuje na to, že poškozená V. nevnímala jeho jednání jako týrání, tak lze poukázat na stále platné závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tdo 564/2023 tedy, že „Skutkový závěr o tom, zda poškozený vnímal jednání obviněného jako týrání, lze učinit nejen na základě jeho svědecké výpovědi, ale i z důkazů vyplývajících z jiných důkazních prostředků, zejména z výpovědí dalších svědků, znaleckých posudků, lékařských zpráv nebo jiných listinných důkazů (např. policejních záznamů o zásahu v domácnosti). Proto ani výpověď poškozeného, že jednání obviněného takto nevnímal, nevylučuje závěr soudu o jeho týrání, a to zejména tehdy, jestliže byl u něj znaleckým zkoumáním zjištěn tzv. syndrom týrané osoby, projevující se i tím, že jednání obviněného omlouvá a zlehčuje, vinu bere na sebe a po případném odchodu od něj se k němu opakovaně vrací. Týrání osoby žijící ve společném obydlí § 199 tr. zákoníku II. Trestní odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není vyloučena, ani pokud se pachatel s poškozenou osobou v rámci společného soužití vzájemně opakovaně verbálně nebo fyzicky napadali. I v takovém případě totiž může pachatel svými útoky vybočovat z rámce jinak probíhajících běžných konfliktů, a to způsobem a s následky předpokládanými ve zmíněném ustanovení.“ Skutečnost, že u poškozené V., nebyl zjištěn tzv. syndrom týrané osoby, přitom nevylučuje uplatnění výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu i u nyní projednávané věci. Z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozená v důsledku citového pouta k obviněnému, který je jejím vnukem, jednání obviněného zlehčuje, přestože její strach a úzkost z obviněného jednoznačně vyplývá z vypovědí svědků, kterým se svěřovala či její chování a změny u ní sledovali. 16. Ve vztahu k naplnění znaku „týrání“, a to k oběma poškozeným, lze rovněž uvést, že týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Je rovněž příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018). V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že byť slovní i fyzické napadání mezi obviněným a poškozenou J. bylo občas vzájemné, tak to byl právě obviněný, který měl psychickou i fyzickou převahu, poškozenou ponižoval, omezoval ji v sociálních kontaktech, negativně zasahoval do její majetkové sféry, nutil ji k užívání návykových látek a opakovaně proti ní vyvíjel psychické i fyzické násilí. Proti poškozené V. pak obviněný fyzického násilí sice neužil, ale zneužíval svého postavení a rodinného vztahu, zneužíval jejích materiálních zdrojů, vytvářel na ni psychický tlak, čímž jí působil příkoří, které se projevilo na jejím psychickém stavu. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku [ve vztahu k poškozené J. v době od listopadu 2022 do září 2024, ve vztahu k poškozené V. v době od září 2023 do ledna 2025]. 17. Obviněný ve svém dovolání také uplatnil námitky, že mu byl uložen trest, který „není úměrný spáchanému trestnému činu“, a brojil proti uloženému ochrannému léčení v ústavní formě. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 18. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ 19. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze podotýká, že námitky vůči uloženému trestu lze při splnění zákonných podmínek uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 20. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). 21. Takové pochybení (viz shora bod 20.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Obviněnému byl uložen trest v dolní polovině zákonné trestní sazby, přičemž soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly se všemi polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi. Obviněný byl opakovaně soudně trestán, z části se jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, dlouhodobě nežije řádným způsobem života, nikde napracuje, pravidelně užívá drogy a alkohol. V podrobnostech lze pak odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (bod 50), a také na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 21). 22. Ve vztahu k námitkám mířícím do uloženého ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického v ústavní formě pak lze uvést, že obviněný v této souvislosti rozporuje uložení ochranného léčení ve formě ústavní s tím, že soudy vycházely z nesprávných znaleckých závěrů, kdy znalec uvedl, že nelze uvažovat o ambulantní formě léčby, jelikož tato v minulosti selhala, přestože se obviněný ambulantní léčbě v minulosti nepodrobil. Poukazuje také na to, že je schopen abstinovat i v běžném prostředí, v minulosti se po dobu 8 let vyvaroval užívání pervitinu a v současnosti abstinuje od doby, kdy byl vzat do vazby. Ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Obviněný v této souvislosti pomíjí, že znalec MUDr. Jakub Šimek navrhl uložení ochranné léčby protitoxikomanické a protialkoholní v ústavní formě také proto, aby obviněný získal větší nadhled a dovednosti k tomu, aby abstinoval. Dle znalce nelze v nechráněném prostředí očekávat další abstinenci. Obviněný musí získat znalosti o své závislosti a schopnost rozpoznat spouštěče, které vedou k užívání návykových látek, přičemž samotná abstinence tyto dovednosti nepřináší. Nelze pominout, že obviněný od pervitinu již abstinoval, jak sám poukazuje, ale zase se ke zneužívání vrátil, přičemž u alkoholu docházelo k jeho soustavnému zneužívání. Nad rámec skutečností zmíněných soudy nižších stupňů musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit, že mu byla uložena mj. vedle ochranné protitoxikomanické léčby také ochranná léčba protialkoholní, přičemž lze uvést, že svědkyně T. H. mj. uvedla, že když žila s obviněným (v letech 2020 – 2022) vztah ukončila, neboť jí vadilo požívání alkoholu. Požívání alkoholu a pervitinu obviněným (pervitinu též svědkyní J.) téměř denně uvedla i svědkyně J. v době, kdy žili u poškozené V. Lze tedy uzavřít, že nalézací soud nepochybil, když obviněnému uložil podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. 23. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené skutečnosti považuje za potřebné rovněž odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). 24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu