8 Tdo 298/2026-558 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněných D. U. C., a L. U., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 55 To 171/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 121/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. U. C. a L. U. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 5 T 121/2024, byli obvinění D. U. C. (dále „obviněná“) a L. U. (dále „obviněný“) uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že v době nejméně od 25. 11. 2023 do 4. 10. 2024 neoprávněně obývali rodinný dům č. p. XY v obci XY, okres Olomouc, a to i přesto, že byli oprávněným a jediným tehdejším vlastníkem celé nemovitosti zapsaným v katastru nemovitostí A. N. (dále „poškozený“) opakovaně vyzváni k opuštění a vyklizení předmětné nemovitosti, k níž nabyl vlastnické právo v její druhé části 1/2 na základě kupní smlouvy ze dne 4. 10. 2023 k datu 10. 10. 2023, a tak byl jejím výlučným vlastníkem, přičemž dne 23. 11. 2023 byla obviněné doručena předžalobní výzva k vyklizení nemovitosti do její datové schránky, do níž se přihlásila a poštu vyzvedla dne 24. 11. 2023 v 10:56:38 hod. O všem se radila s obviněným jakožto svým manželem, který tyto záležitosti většinou vyřizoval, a učinili závěr, že budou nadále v domě zůstávat, a proto dne 19. 12. 2023 podal poškozený k Okresnímu soudu v Olomouci na obviněnou žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti. 2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněný byl odsouzen podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací v trvání dvě stě deset hodin. Poškozený byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 1 tr. ř.). 3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 55 To 171/2025, odvolání obviněných a poškozeného podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. II. Dovolání obviněných 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím společného obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, protože soudy podle nich nesprávně objasnily všechny rozhodné skutečnosti z hledisek významných podle § 2 odst. 5 tr. ř., což mělo význam pro vadné právní závěry. 5. Nedostatky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění spatřovali v tom, že ve skutkové větě nejsou rozlišena jednání každého z nich, když nebylo tvrzeno, že by čin spáchali jako spolupachatelé, a jednání obviněného je popsáno pouze velmi neurčitě. Zjištění soudů, že byli vlastníkem (poškozeným) opakovaně vyzváni k opuštění a vyklizení předmětné nemovitosti postrádají oporu v provedeném dokazování, a to především v tom směru. Za chybné označili závěry, že obviněná užívání nemovitosti v předmětné době nepopírala a že obviněný v rozhodné době dům užíval. Obviněná sice před soudem prvního stupně dne 2. 4. 2025 uvedla, že v domě bydlí ona s dcerou, ale o obviněném nehovořila, a to, zda obvinění či některý z nich předmětnou nemovitost užívali v období od 25. 11. 2023 do 4. 10. 2024, nebylo předmětem její výpovědi. Vyjadřovala se toliko ke dni 2. 4. 2025, a ani při hlavním líčení dne 24. 10. 2024 nezazněla informace, že by v domě bydleli v období od 25. 11. 2023 do 4. 10. 2024. Zjištění, že obviněný sice má v občanském průkaze jako trvalé bydliště uvedenu adresu XY, Olomouc, ale skutečně bydlí především na XY, nemůže vést k závěru, že v době nejméně od 25. 11. 2023 do 4. 10. 2024 neoprávněně obýval předmětný rodinný dům. Obviněný se k době činu nevyjadřoval a jeho užívání předmětné nemovitosti v rozhodném období nebylo prokázáno. Uvedenou skutečnost neprokazuje ani výpověď svědka Z. H., který sice uvedl, že v rodinném domě zastihl oba obviněné, avšak není patrné, kdy se tak stalo. 6. Dostačujícím pro prokázání viny obviněných není ani insolvenční spis vedený u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 16022/2022, ze kterého mělo být podle odvolacího soudu zjištěno, že se obviněná zdržuje v rodinném domě, ve kterém bydlí s manželem (obviněným U.) a se svou dcerou, protože odvolací soud pomíjí, že uváděné datum 8. 2. 2023 je mimo období tvrzené ve skutku (kterému předchází dokonce o více než 8 měsíců). Obvinění se neztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že v rozhodné době užívali daný rodinný dům (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11), ani to, že je poškozený opakovaně vyzýval k opuštění a vyklizení nemovitosti. Nebylo ani objasněno, že by se obviněná měla o všem radit s obviněným a konzultovat s ním doručení předžalobní výzvy vyzývající k vyklizení nemovitosti. 7. Obvinění poukázali na probíhající civilní řízení. Tvrzení, že obviněný neoprávněně užívá předmětný rodinný dům, nekoresponduje s tím, že není účastníkem řízení o vyklizení nemovitosti a věc měla být pro její civilní přesah posouzena podle zásady ultima ratio, protože podle judikatury Ústavního soudu je vyklizení věcí ryze občanskoprávní, kdy do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení nelze připustit, že by se ten, kdo v nemovitosti setrvává, dopouštěl trestného činu podle § 208 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Poukázali i na zásadu tzv. zákazu deformace důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97) a porušení zásady in dubio pro reo s tím, že vady skutkového charakteru se projevily i do právního posouzení tvrzeného skutku jako trestného činu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, zejména proto, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrdili, že projednávaná věc má občanskoprávní rozměr, protože jde o spor obviněné s poškozeným a není zde namístě uplatňovat jakoukoliv trestněprávní represi, jak důvodně shledal v prvém rozhodnutí soud prvního stupně, když usnesením ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 5 T 121/2024, podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil správnímu orgánu jako přestupek, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, s čímž se však neztotožnil odvolací soud, jenž usnesením ze dne 17. 1. 2025, sp. zn. 55 To 372/2024, zmiňované usnesení zrušil a přikázal, aby o věci znovu rozhodl. Poukázal na to, že z uvedeného nálezu nelze vycházet. S uvedeným názorem se obvinění neztotožnili a považují závěry formulované v nálezu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, za přenositelné na jejich věc proto, že Ústavní soud zdůraznil vázanost vyklizení bytu na poskytnutí bytové náhrady, a není podstatné, že se netýká bývalého vlastníka nemovitosti. Úvahy odvolacího soudu vycházejí z mylného předpokladu, že tento nález má dopad výlučně na nájemní vztahy, avšak přehlížejí, že pokud v insolvenčním řízení dojde k přímému prodeji nemovitosti mimo dražbu, tak úpadce nemá jiný účinný procesní prostředek ochrany práva než žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy. Ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. II.ÚS 413/04, tak i ve věci obviněných, je vedeno řízení o žalobě na vyklizení, ve kterém je nutné jako předběžnou otázku zodpovědět, zda obviněná pozbyla platně své vlastnické právo. 9. Za významná obvinění považovali civilní řízení, a to vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 375/2023 o žalobě poškozeného proti obviněné Urbánkové na vyklizení předmětné nemovitosti, v němž dosud nebylo nařízeno ani první ústní jednání, a u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci řízení o žalobě, kterou se obviněná domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu předmětné nemovitosti, též rozhodnuto nebylo. 10. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva mezi společností Insolvency Project v. o. s., IČO: 28860993, se sídlem Bieblova 1110/1b, 500 03 Hradec Králové (dále jen „Insolvency Project“), a poškozeným byla uzavřena v insolvenčním řízení obviněné v režimu zpeněžení majetku mimo dražbu, bude uvedená předběžná otázka řešena v probíhajícím řízení o žalobě na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy postupem podle § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „zákon č. 182/2006 Sb.“). Do doby pravomocného rozhodnutí o této žalobě nelze rozhodnout v řízení o žalobě na vyklizení, a toto řízení by mělo být přerušeno. Z rozsudku vydaného v řízení o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy totiž bude soud v řízení o žalobě na vyklizení vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Podle obviněných je vyřešení těchto otázek podstatné pro závěr o jejich trestní odpovědnosti a předmětný nález Ústavního soudu dopadá i na tuto projednávanou věc. Nelze se ztotožnit s odvolacím soudem, když s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1038/2012, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, tvrdí, že „na neoprávněnost užívání bytu nemá vliv případné vykonávací řízení“, avšak nevyhodnotil, že tyto dvě věci projednávané Nejvyšším soudem vycházely ze zcela jiných skutkových okolností, a nebylo je tedy možné aplikovat na nyní posuzovanou věc, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2019, který se zabýval otázkou ne bis idem, nikoliv však v souvislosti s trestným činem podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně se tento závěr týká i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1252/2016, na které odkazoval odvolací soud ve svém prvním zrušujícím usnesení, avšak v nyní napadeném rozhodnutí tak již nečiní patrně proto, že toto usnesení podporuje obhajobu obviněných. 11. Protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který jsou obvinění stavěni před soud, nejsou naplněny znaky posuzovaného trestného činu a věc nelze ani postoupit jako přestupek, navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 55 To 171/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 5 T 121/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání zdůraznil, že jde o opakování obhajoby uplatněné v předchozích fázích řízení, s níž se soudy dostatečně vypořádaly, a jejich úvahy nejsou formalistické ani nedostatečné (viz zejména body 19. až 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 13. Argumentace o údajné absenci povinnosti dům opustit je podle státního zástupce polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a není v ní patrný důvod pro výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, jak to předpokládá první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění nepředkládají relevantní podklad svědčící o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ale polemizují se způsobem hodnocení důkazů. 14. S ohledem na výhrady obviněných státní zástupce zdůraznil, že poškozený jako nový vlastník nemovitosti zaslal dne 23. 11. 2023 do datové schránky obviněné Urbánkové výzvu k jejímu vyklizení, kterou obviněná obdržela dne 24. 11. 2023, a proto se od následujícího dne (25. 11. 2025) odvíjí počátek rozhodného období neoprávněného užívání domu. Nešlo o překvapivé či administrativně přehlédnutelné sdělení, když změna vlastnictví byla přímým důsledkem nepříznivé finanční situace obviněné U. a její rodiny. Poškozený nabyl jednu polovinu nemovitosti v exekuční dražbě a druhou polovinu následně v rámci insolvenčního řízení na základě výše uvedené kupní smlouvy. Obviněná se o stav zápisu v katastru nemovitostí zajímala a situaci konzultovala s obviněným U. jako členem společné domácnosti i manželského soužití. Obvinění na výzvu nijak nereagovali a v domě nadále setrvávali. Při hlavním líčení dne 24. 10. 2024 obviněná výslovně uvedla, že nemovitost užívala společně s manželem a dcerou a vyjadřuje se ke ztrátě vlastnického práva. O trestní odpovědnosti obviněného U. proto pochybnosti nevznikají. Výzva k vyklizení se vztahuje na všechny osoby dům užívající, tedy i na obviněného U. bez ohledu na skutečnost, že nebyl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Obviněný se sice zdráhal otevřeně vyjadřovat k místu svého bydliště, nicméně v hlavním líčení dne 24. 10. 2024 konstatoval, že nebydlí v Olomouci, nýbrž v XY, společně s manželkou a dcerou. Podpůrně působí i výpověď svědka Z. H., který v létě 2024 obviněné navštívil v souvislosti s převzetím a vyklizením nemovitosti na základě zmocnění uděleného poškozeným a uvedl, že oba obvinění odmítli protokol podepsat a vzdát se užívání domu. Konec rozhodného období byl poté správně vymezen dnem 4. 10. 2024, kdy byl obviněným doručen návrh na potrestání v této trestní věci. 15. Neztotožnil se ani s tím, že šlo převážně o občanskoprávní povahu věci a zmínil zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a s odkazem na ně konstatoval, že nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněných natolik, že by jejich postup neodpovídal typovým znakům přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v domě setrvávali neoprávněně téměř rok, předmětem neoprávněného užívání byl řádně zkolaudovaný rodinný dům a postoj obviněných k vyřešení situace po změně vlastnických poměrů byl navíc převážně pasivní. Poškozený inicioval civilní řízení žalobou na vyklizení, tudíž občanskoprávní řešení neignoroval zcela. Poukázal na to, že trestnost jednání nenastává až okamžikem pravomocného civilního rozsudku, ale odvíjí se od okamžiku, kdy zanikl užívací titul, a osoba setrvává v nemovitosti bez právního důvodu a proti vůli vlastníka, o čemž je patřičně informována, a existence probíhajícího civilního sporu proto nebrání trestní odpovědnosti. 16. V souladu s názory vyslovenými odvolacím soudem považoval za nepřiléhavý i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04. Žaloba obviněné na určení neplatnosti kupní smlouvy byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 21 ICm 3415/2023, a řízení o její žalobě na určení vlastnického práva bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2024, sp. zn. 14 C 104/2024, pro nezaplacení soudního poplatku. Ještě důležitější je, že v mezidobí došlo k modifikaci právní úpravy, přičemž nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, vycházel z tehdy účinného občanského zákoníku z roku 1964, zejména z § 676 odst. 2 obč. zák., který předpokládal automatické obnovení nájmu, pokud pronajímatel pasivně toleroval další užívání bytu a nepodal žalobu na vyklizení. Podle § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., obč. zákoníku platí, že k zabránění obnovení nájmu postačuje výzva pronajímatele, nikoli podání žaloby. V neposlední řadě lze dodat, že změnu zákonného rámce, v němž je třeba řešit situaci obviněných, reflektuje také judikatura Nejvyššího soudu, která vychází z nové právní úpravy a uzavírá, že závěry plynoucí z výše uvedeného nálezu nelze bez dalšího aplikovat při dovozování trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 208 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1161/2020). 17. Státní zástupce neshledal dovolání obviněných důvodným, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. IV. Replika obviněných 18. Obvinění na toto vyjádření reagovali tím, že státní zástupce podle nich pomíjí, že součástí spisového materiálu jsou důkazy prokazující, že uhradili za celé období, jež je předmětem tvrzeného skutku, nájemné za každý měsíc ve výši 5.000 Kč, dlouhou dobu hledali vhodnou nemovitost a teprve dne 13. 3. 2026 se jim podařilo uzavřít rezervační smlouvu na takovou nemovitost. Nelze tedy tvrdit, že byli „pasivní“, když dne 2. 4. 2026 byl dům na adrese XY protokolárně převzat poškozeným. Dále setrvali na své obhajobě i v dovolání uváděných argumentech, podpořili je též odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, a ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 8 Tdo 1075/2025. V. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). VI. K obsahu dovolání 20. Z podnětu dovolání obviněných Nejvyšší soud posuzoval, zda jimi uvedené námitky korespondují s vymezením jimi označených dovolacích důvodů, protože každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí, a nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je pak Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 21. Tyto zásady je možné prolomit, jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS -st. 38/14). 22. Obvinění v dovolání označili důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Ve stručnosti k nim lze uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. a odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl, je zjevné, že obvinění, kteří současně poukazovali i na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., využili poslední alternativu, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byly opodstatněné jejich námitky podle dalších dvou uvedených důvodů dovolání. 23. Podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který k slouží k nápravě skutkových vad, lze vytýkat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jeho prostřednictvím nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Nemůže ji splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 24. S odkazem na tento důvod obvinění brojili proti učiněným skutkovým zjištěním tím, že popírali skutečnosti uvedené ve skutkové větě, zejména poukazovali na nesprávnost skutkového závěru, že nemovitost obývali v uvedené době, resp. tvrdili, že tato skutková okolnost prokázána nebyla zejména u obviněného U., a rovněž neakceptovali skutkový závěr, že byli opakovaně vyzýváni, aby dům opustili. K těmto námitkám Nejvyšší soud souladu s vyjádřením státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje, že obvinění nedostáli výhradami na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1písm. g) tr. ř. podmínkám zákonem stanoveným pro vymezení tohoto důvodu, protože jimi na jeho podkladě uváděné námitky omezili jen na popírání skutkových závěrů, aniž by poukázali na zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, a zmiňují jen některé skutečnosti plynoucí z výsledků dokazování, které interpretují svým vlastním přístupem. Obvinění se tím jen domáhají, aby soudy z důkazů vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, a aby do skutkových zjištění pojaly jimi zpochybňované, avšak jinak prokázané a objasněné skutečnosti. Skutečnosti vytýkané prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou spočívat v pouhém zdůrazňování vlastní obhajoby a popírání verze, která s ní nekoresponduje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 8 Tdo 1088/2025). Nenamítali nepoužitelnost důkazů ani to, že by provedené důkazy trpěly takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně svá rozhodnutí neměly opírat. Neuváděli ani, že by dokazování bylo neúplné a že by nastala situace odpovídající tzv. opomenutým důkazům, tzn. netvrdili, že soud neprovedl nějaký podstatný důkaz. 25. Nejvyšší soud i přes tento závěr, že obvinění výhrady v dovolání užili v rozporu s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za vhodné zmínit, že nepominul povinnost posoudit, resp. vyloučit, případný exces z pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), a proto jen pro úplnost dodává, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné a rozhodné důkazy, zabýval se obhajobou obviněných, reagoval na ni v potřebné a nutné míře a s jejich výhradami se vypořádal způsobem, který řádně odůvodnil (srov. zejména body 4. až 7. rozsudku soudu prvního stupně). Svým povinnostem se nezpronevěřil ani odvolací soud, který doplnil dokazování právě k námitkám obviněných uvedeným v odvolání (viz bod 7. až 9., 11. usnesení odvolacího soudu), a ve vztahu nejen k těmto důkazům, ale i k celému provedenému dokazování, své závěry týkající se skutkových okolností a průběhu činu vyjádřil v bodech 17. až 20. svého usnesení, kde mimo jiné vysvětlil, z jakých důvodů shledal, že obvinění dům užívali nejen po uvedenou dobu, ale podstatně déle, neboť tento protiprávní stav trval až do 2. 4. 2026. 26. S ohledem na tyto závěry má Nejvyšší soud za to, že soudy prvního i druhého stupně dostály svým povinnostem a skutková zjištění, která učinily, plně korespondují s výsledky provedeného dokazování, a proto na jimi učiněné skutkové závěry pro stručnost postačí jen odkázat. Ani v postupech odvolacího soudu nebyly zjištěny extrémní nedostatky a nejedná se v této věci ani o existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). 27. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněných o tom, že nebylo prokázáno, že v předmětné době dům užívali, protože soud ve vztahu k této jejich námitce prováděl potřebné dokazování, které obviněné usvědčuje. Lze zmínit, že sama obviněná při hlavním líčení dne 24. 10. 2024 uvedla, že v nemovitosti bydlí s dcerou a manželem, a obviněný soudu sdělil, že ačkoliv má trvalé bydliště jinde, tak ve skutečnosti bydlí především v obci XY (viz č. l. 249 a 250 spisu). Tyto skutečnosti byly potvrzeny i ohledáním místa činu, navštívil je v domě i zmocněnec poškozeného svědek Z. H., který při hlavním líčení dne 24. 10. 2024 uvedl, že zde s nimi oběma jednal (viz č. l. 251 spisu). Uvedené skutečnosti podporují i další důkazy v řízení provedené (viz č. l. 168, 249, 251, 351 spisu). Skutečnost, že odvolací soud v bodě 18. pro uvedený závěr vycházel z insolvenčního spisu ve věci úpadku obviněné U. vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 16022/2022, podle něhož při jednání s dlužníkem dne 8. 2. 2023 bylo konstatováno, že se zdržuje v rodinném domě, ve kterém bydlí s manželem a dcerou, což je doba předcházející posuzovanému činu, jak obviněný namítal, je ovšem třeba dodat, že uvedené svědčí o tom, že obviněný s manželkou tuto nemovitost obýval. Ničím nebylo prokázáno, že by ji opustil, vystěhoval se nebo jinak trvale do doby oznámení a zahájení trestného stíhání ukončil svůj pobyt v této nemovitosti. Ostatně obvinění současně s těmito výtkami připouštěli svou existenci v tomto domě. Důkaz, že by bydleli jinde, žádný z obviněných nikdy, po celou dobu trvající této obhajoby, neuvedl, naopak poukazovali tím, že nemohli žádné bydlení dlouho najít. Z ničeho nelze dovodit, že by nemovitost, buď všichni nebo některý z nich, opustili. Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že v domě po celou ve skutku vymezenou dobu bydleli a že uvedenou část domu užívali, je doložena i tím, že tam stále měli svoje věci a dům fakticky opustili až po několika letech, konkrétně 2. 4. 2026. Nevznikají pochybnosti o tom, že obvinění v době od 25. 11. 2023 až do 4. 10. 2024, kdy bylo zahájeno trestní stíhání a tím byl uvedený trestný čin dokonán, protiprávní stav, jak sami v dovolání připustili, udržovali. 28. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což také obvinění ve svém dovolání činí. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). 29. V souladu s jeho vymezením obvinění vytýkali, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka stíhaného trestného činu a že jde o občanskoprávní záležitost, na níž trestní právo nemá dopadat, podle Nejvyššího soudu však nejsou důvodné. 30. Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem trestného činu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především o oprávnění je užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s nimi (ius disponendi); může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka. Konkrétně se chrání vlastník, popř. jiný oprávněný držitel (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 2622 s.). Subjektivní stránka vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, avšak postačuje úmysl eventuální, kdy pachatel věděl, že může jít např. o protiprávní užívání domu, a pro případ, že tomu tak skutečně bude, s tím byl srozuměn. 31. Podle tzv. právní věty se obvinění uvedeného přečinu dopustili v alternativě, že protiprávně užívali dům jiného. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě nebo bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Takové protiprávní užívání začíná zásadně okamžikem, kdy pro užívání odpadne právní důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014). 32. Soudy obou stupňů, zejména soud odvolací, se věnovaly jak právnímu posouzení věci, tak i dalším souvislostem, které se týkaly probíhajících civilních řízení a na výhrady obviněných v tomto směru zaměřily svoji pozornost a právní závěry činily obezřetně ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak k poměrům obviněných, důvodu, pro který došlo ke ztrátě vlastnictví k domu, časovým souvislostem ohledně důvodnosti nabití tohoto práva u poškozeného a s tím spojené neoprávněnosti jejich setrvávání v domě, jakož i závažností činu z hlediska jeho škodlivosti pro společnost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz body 20. až 24.). Rovněž se zaměřily na civilní spory, což svědčí o tom, že považovaly za důležité vyloučit, že se obvinění s ohledem na konkrétní okolnosti nemohli ani domnívat, že jednají po právu. Vzhledem k jejich povaze nebylo sporné, že byly důvodně obeznámeni s neoprávněností svého setrvání v nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1359/2011), protože civilní spory se netýkaly svým meritem důvodu pozbytí vlastnického práva obviněných, ale toho, že ho sami zpochybňovali, případně se poškozený jako vlastník svých práv opodstatněně domáhal návrhem na exekuci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2626.). 33. Podle skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněná a s ní i její rodinní příslušníci pozbyli práva užívat dům poté, co byl dům, jehož část původně vlastnila, prodán v dražbě v rámci zpeněžení majetku v rámci jejího oddlužení, neboť její dluhy činily téměř 9 milionů korun. Ke zpeněžení došlo podle kupní smlouvy ze dne 4. 10. 2023, podle které se jediným vlastníkem celé nemovitosti stal poškozený a obviněná k datu 10. 10. 2023 pozbyla své vlastnické právo, a tím i veškerá související práva k tomuto domu. Konečným momentem, od něhož měla dům včetně své rodiny opustit, byl den následující po dni 24. 11. 2023, kdy v datové schránce převzala předžalobní výzvu poškozeného vyzývající ji samotnou a ostatní osoby k opuštění nemovitosti ve lhůtě deseti dnů, tj. do 4. 12. 2023 (viz č. l. 28 a 29 spisu). Odvolací soud se touto skutečností podrobně zabýval a svá zjištění a úvahy k ní rozvedl v bodě 7. přezkoumávaného usnesení. 34. Z těchto důvodů nebylo možné považovat za nedostatek, že výzva nebyla zvlášť adresována i obviněnému U., protože z důvodu, že šlo o manžele, postačovalo, že tato výzva byla adresována jen obviněné a obviněný o tom věděl. Pachatelem podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku může být kdokoliv, protože zde zákon nepředpokládá speciální subjekt, např. jen toho, kdy je vlastníkem nebo nájemcem domu nebo bytu. Ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Protože u trestného činu podle § 208 tr. zákoníku je pachatelem kterákoli osoba, tedy nikoliv jen vlastník nebo nájemce domu nebo bytu, je i obviněný jako manžel, který dům s manželkou a společnými dětmi neoprávněně obýval poté, co zaniklo právo jejího vlastnictví k předmětné nemovitosti pachatelem tohoto trestného činu, protože i on setrvával v domě bez právního důvodu. S protiprávním užíváním předmětné části nemovitosti započali okamžikem, kdy odpadl právní důvod k jeho užívání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014). 35. Pro úplnost a k výhradám obviněných je třeba zdůraznit, že k opuštění nemovitosti jim poškozený stanovil desetidenní lhůtu, která podle obecných pravidel počala běžet dne 25. 11. 2023, tj. den po doručení předžalobní výzvy, a uplynula dne 4. 12. 2023. Obviněným tak byl dán časový prostor k dobrovolnému splnění uvedené povinnosti, avšak ti tak neučinili a v nemovitosti i nadále protiprávně setrvávali, a to až do 2. 4. 2026, kdy byla nemovitost předána poškozenému, jak uvedli ve své replice (viz výše bod 30.). Takto se chovali i přesto, že zde platí, že protiprávní užívání konkrétního domu, bytu nebo nebytového prostoru začíná zásadně okamžikem odpadnutí právního důvodu pro jeho užívání, tj. v této věci pozbytím vlastnického práva k předmětnému podílu na nemovitosti ze strany obviněné. 36. K námitkám obviněných, jimiž brojili proti tomu, jakou judikaturu soudy na projednávaný případ aplikovaly, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy důvodně opřely své závěry o taková rozhodnutí Nejvyššího nebo Ústavního soudu, která řešila obdobné případy, tzn. spojená s vlastnictvím nemovitosti, resp. domu, a za nevhodná považovaly ta, která se týkala nájmu bytu. Soudy opodstatněně vyšly z toho, že jde u těchto dvou kategorií o jiný právní režim, což je logickým a správným hlediskem, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Nájem bytu nebo domu upravuje § 2262 až 2301 obč. zákoníku. Podle § 2262 odst. 1 obč. zákoníku platí, že odmítne-li nájemce byt vyklidit, může pronajímatel navrhnout soudu, aby rozhodl o vyklizení bytu; nepodá-li však návrh do deseti dnů po nájemcově odmítnutí, právo domáhat se vyklizení bytu zaniká. Na to navazují další ustanovení, která uvedenou problematiku upravují. Jiná situace je v případě, když vlastník pozbude své vlastnické právo k nemovitosti, k čemuž dochází buď dobrovolně (prodej, darování ad.) nebo nedobrovolně (exekuce, vyvlastnění ad.), přičemž klíčovým momentem je téměř vždy zápis změny do katastru nemovitostí. Podle § 588 obč. zákonku na základě kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle § 1042 obč. zákoníku se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo jej ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. Podle těchto pravidel bylo třeba trestnou činnost obviněných v projednávané věci posuzovat. Odlišné právní režimy týkající se např. nájmu s neplněním povinností spojují zcela jiné následky, pokud předmětné právo zanikne. 37. Z těchto důvodů soudy opodstatněně nepovažovaly za vhodné vycházet při posuzovaní jednání obviněných z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, který se týkal nájemního vztahu, a to navíc ještě v jiném právním vymezení, jak popsal státní zástupce, na což lze pro stručnost odkázat. Nešlo v něm o skončení vlastnického práva na základě kupní smlouvy, podle níž se vlastníkem předmětné části nemovitosti po zápisu do katastru nemovitostí (viz § 1105 obč. zákoníku) stala jiná osoba (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1161/2020). Vklad vlastnického práva poškozeného k (celé) nemovitosti byl do katastru nemovitostí proveden dne 16. 11. 2023 s právními účinky k 10. 10. 2023 (viz č. l. 40 spisu). K tomuto dni zanikl titul, na základě kterého obvinění nemovitost užívali, a to pozbytím vlastnického práva obviněné U. k podílu na uvedené nemovitosti. Obviněná pozbyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi poškozeným jako kupujícím a společností Insolvency Project jako prodávajícím (insolvenční správce obviněné U.) v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 16022/2022 ve věci jejího úpadku, a to v důsledku její velmi neutěšené finanční situace (viz kupní smlouva na č. l. 41 a 42 spisu). 38. Pozbytím vlastnického práva vznikla u obviněné U. a jejích rodinných příslušníků povinnost nemovitost opustit, protože, když tak neučinili, zasáhli do vlastnického práva poškozeného. Od 25. 11. 2023 tak užívali předmětnou nemovitost bez právního titulu, a tedy neoprávněně. Tento stav udržovali až do 4. 10. 2024, kdy bylo trestní stíhání pro tento čin zahájeno, a tím byl trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku dokonán, nikoliv dokončen, protože tak se stalo až dne 2. 4. 2026, kdy dům fakticky opustili. 39. Probíhající a neskončená civilní řízení v době, kdy rozhodoval odvolací soud, nejsou ve vztahu k této projednávané trestní věci podstatná, neboť nemění nic na závěru soudů o tom, že se uvedeného činu dopustili. Žaloba na zpochybnění platnosti kupní smlouvy nemá na uvedené trestněprávní závěry žádný dopad a nebylo povinností soudů jej jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. řešit. V tomto řízení obvinění popírají platnost úkonu, který byl v obecné rovině učiněn a vydán v souladu s pravidly stanovenými danou právní úpravou, na jejímž podkladě došlo k převodu vlastnického práva. Jen pro úplnost lze zmínit, že občanskoprávní spor mezi obviněnou Urbánkovou a poškozeným vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 375/2023 na podkladě žaloby na vyklizení nemovitosti podané poškozeným není sporem mezi bývalým nájemcem bytu a pronajímatelem jako tomu bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, a není zde tudíž možné aplikovat právní ochranu nájemce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). Žaloba, skrze níž se obviněná u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 21 ICm 3415/2023 domáhá určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi společností Insolvency Project, insolvenčním správcem obviněné, jako prodávajícím na straně jedné, a poškozeným, coby kupujícím na straně druhé, byla, jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.  4.  2024, sp. zn. 21 ICm 3415/2023, zamítnuta, což odpovídá i obsahu insolvenčního rejstříku ve věci obviněné (viz č. l. 60 až 68 spisu). Občanskoprávní řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 104/2024 bylo tímto soudem zastaveno, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku ze strany obviněné. 40. Odmítnout je třeba z důvodu existence pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva poškozeného i argumentaci obviněných týkající se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1346/2020, kdy poukázali na to, že v tehdy projednávané věci existovalo pravomocné rozhodnutí civilního soudu, což je s ohledem na stav v posuzované trestní věci zcela bezvýznamné. Důvodnými neshledal Nejvyšší soud ani nesouhlasný poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, protože lze přisvědčit odvolacímu soudu, že existuje podobnost se srovnávanou věcí spočívající v tom, že tehdy sice nedošlo k převodu vlastnického práva k dané nemovité věci ve smyslu § 1105 obč. zákoníku, avšak ke smluvnímu převodu členských práv spojených s družstevním podílem v bytovém družstvu, a Nejvyšší soud dospěl obdobně jako v posuzované věci k závěru, že pachatel neměl relevantní právní důvod se domnívat, že je vlastníkem daného domu. 41. Pro stručnost je možné odkázat i na věcně správné argumenty odvolacího soudu uvedené v bodě 20. jeho usnesení, kde vysvětlil a rozvedl, z jakých důvodů se u zániku vlastnictví nelze domáhat nároku na náhradní bydlení. Lze jen dodat, že jak v nyní projednávané věci, tak i ve věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 1038/2012 platí, že když existovalo, resp. existuje, pravomocné či vykonatelné rozhodnutí, se kterým se obviněná osoba prokazatelně seznámila, avšak nerespektovala jej a nadále užívala předmětný dům, byt nebo nebytový prostor jiného, jednala protiprávně. 42. Nejvyšší soud rovněž nepovažoval za důvodné ani námitky směřující proti závěru o zavinění, protože soudy v potřebném smyslu s ohledem na znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku zkoumaly existenci úmyslu obviněných k protiprávnosti užívání nemovitosti, když k ní pozbyli vlastnického práva, a zcela důvodně vyloučily, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti obvinění nevěděli, že jednají protiprávně (srov. ŠČERBA, Filip a kol.: Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 25. Dostupné na beck-online.cz.). O tom svědčí především to, že jim byla ze strany poškozeného doručena předžalobní výzva, aby nemovitost vyklidili a opustili, což však, jak je výše rozvedeno, nerespektovali, když po velmi dlouhou dobu vědomě a chtěně v domě i nadále setrvávali. Z důvodů soudy vysvětlených nelze pochybovat o tom, že obvinění jednali přinejmenším v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť byli minimálně srozuměni s neoprávněným užíváním domu. Naplnili tak po subjektivní stránce znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud námitky obviněných směřující proti objektivním a subjektivním znakům formální stránky tohoto přečinu neshledal důvodnými, a naopak úvahy a argumenty soudu prvního a druhého stupně považuje za přiléhavé a opodstatněné. 43. Nebylo možné se ztotožnit ani s tvrzením obviněných, že jde jen o občanskoprávní spor a trestní právo jako ultima ratio nemělo být užito. 44. Zásada subsidiarity trestní represe, jíž se výhrady obviněných týkají, je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentářové literatury pak Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, 117-118 s.). 45. Trestným činem je podle tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 46. Obvinění si byli vědomi toho, že nejsou vlastníkem daného domu, že jim již nesvědčí ani právo k jeho užívání a že pokud dům (od data, kdy se vlastníkem domu stal poškozený, až do doby, než bylo zahájeno trestní stíhání, tedy když poškozený začal činit kroky k tomu, aby se svého práva domohl) ještě dlouho poté užívali, zdržovali se tam zcela neoprávněně několik let a po celou uvedenou dobu tak blokovali poškozeného v realizaci jeho vlastnických práv. Šlo o protiprávní jednání, které vzhledem k okolnostem případu dosáhlo minimálně společenské škodlivosti v praxi se vyskytujících případů neoprávněného užívání cizí nemovitosti. 47. Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněných v posuzované věci již dosáhlo takové intenzity, že kromě toho, že porušili své povinnosti dané jim ustanoveními práva civilního, naplnilo i znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. K míře, jakou zasáhli do vlastnického práva jiného, soudy nižších stupňů přihlédly při ukládání trestu a uložily obviněným tresty, které považovaly za přiměřené jejich vině (výši uložených trestů však dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat). VII. Závěr 48. Poté, co Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí ani v použité právní kvalifikaci nedošlo k pochybením, jež obvinění namítali, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu