8 Tdo 306/2026-743 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněného J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 12 To 326/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 6/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 1 T 6/2025, byl obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2025, sp. zn. 46 T 19/2025, mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2025, sp. zn. 46 T 19/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému K. K., škodu ve výši 38 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody vůči obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu ohledně spoluobviněného I. K. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně i obviněný J. Č. Státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o trestu, odvolání obviněného směřovalo rovněž jen proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 12 To 326/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce i obviněného J. Č. zamítl. Jen pro úplnost se poznamenává, že o odvolání obviněného I. K. soud druhého stupně rozhodl po vyloučení věci podle § 23 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 12 To 326/2025, samostatným rozhodnutím. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 12 To 326/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zaměřil výlučně do výroku o trestu. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a to s ohledem na výměru uloženého trestu. 4. Měl za to, že soud při ukládání trestu nedostatečně zohlednil jeho doznání a dále opomněl, že od 1. 1. 2026 vstoupila v platnost nová právní úprava, která původní druhý odstavec ustanovení § 205 tr. zákoníku nově zahrnula do prvního odstavce tohoto ustanovení, tj. do základní skutkové podstaty trestného činu krádeže, v důsledku čehož na souzené jednání nyní dopadá nižší trestní sazba stanovená podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Tato mírnější trestní sazba by podle názoru dovolatele měla být zohledněna i nyní v dovolacím řízení a trest by měl být obviněnému s ohledem na „respektování prospěchu z nové právní úpravy“ snížen. 5. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ve výroku o trestu změnil tak, že obviněnému uloží mírnější trest, případně aby shora uvedená rozhodnutí soudů zrušil v celém rozsahu či ve výroku o trestu a instruoval tyto soudy k novému rozhodnutí. 6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s dovoláním obviněného se nelze ztotožnit, neboť uplatněná dovolací argumentace, tedy domnělé nesprávné jiné hmotněprávní posouzení věci spočívající ve výši trestu, po obsahové stránce neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ani jakémukoli jinému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b tr. ř. Obviněný námitku směřující proti nepřiměřenosti trestu podpořil jen změnou právní úpravy účinné od 1. 1. 2026, tedy až po vydání napadeného usnesení, i po nabytí právní moci prvostupňového rozsudku ve smyslu § 139 odst. 1 písm. b) bod cc) tr. ř. Státní zástupce konstatoval, že nejzazším okamžikem, k němuž je nutno zkoumat konflikt časových působností trestních zákonů ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, je právě okamžik právní moci rozhodnutí o vině a trestu, tj. v tomto případě prvostupňového rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006, uveřejněné pod č. 17/2007 Sb. rozh. tr.). Pozdější změny právní úpravy z tohoto hlediska nehrají roli. Obviněný v nynější věci nepředložil žádné další argumenty, které by byly způsobilé posunout prostou námitku nepřiměřenosti trestu do roviny porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody umožňující Nejvyššímu soudu proti napadenému usnesení zasáhnout i mimo katalog dovolacích důvodů. 7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 11. Obviněný v dovolání vytkl, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl k jeho doznání (nezpochybnil, že skutky, jimiž byl uznán vinným, spáchal) a ke změně právní úpravy trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026, v důsledku čehož mu měl být uložen nižší trest. 12. Taková argumentace však nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož s odkazem na něj lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 odst. 1, 2, 3, § 41, § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 13. Za této situace zásah dovolacího soudu přichází v úvahu pouze výjimečně, a to shledá-li, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Jinými slovy, obviněným namítané pochybení, tj. že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, formálně nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. 14. Z napadených rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně zdůvodnil uložení souhrnného trestu odnětí svobody obviněnému podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném k 31. 12. 2025) v bodě 19 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Poukázal na souběh nyní projednávané trestné činnosti s přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2025, sp. zn. 46 T 19/2025, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně zohlednil přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání více trestných činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku], s další osobou [§ 42 písm. o) tr. zákoníku] a též že obviněný byl v minulosti mnohokrát soudně trestán převážně pro majetkovou trestnou činnost (včetně odsouzení italským soudem) a z posledního výkonu trestu byl propuštěn dne 28. 2. 2024 [§ 42 písm. q) tr. zákoníku]. K tomu lze jen dodat, že jako přitěžující okolnost nemohou být hodnocena ta odsouzení, jež zakládají zákonný znak předchozího potrestání specifikovaná ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (§ 39 odst. 5 tr. zákoníku). Soud prvního stupně za jedinou polehčující okolnost považoval částečné doznání obviněného, které nelze s ohledem na přitěžující okolnosti přeceňovat, stejně jako jeho verbálně projevenou lítost nad spáchaným jednáním. Po zvážení všech okolností případu měl soud za to, že nelze uvažovat o jiném druhu trestu než nepodmíněném trestu odnětí svobody za splnění podmínek podle § 55 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož žádný jiný druh trestu by nemohl splnit účel trestu, zejména by nezajistil ochranu majetku před útoky ze strany obviněného. V minulosti byly obviněnému opakovaně ukládány podmíněné i alternativní tresty, které se však zjevně minuly výchovným účinkem. Nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podle nalézacího soudu dostatečně represivní, aby potrestal obviněného za jeho závažné a zavrženíhodné jednání, současně je dostatečně preventivní, aby jej odradil od páchání další trestné činnosti v budoucnu a aby ochránil společnost před jeho osobou. Soud rovněž zvažoval a posléze vyloučil možnost uložení peněžitého trestu, protože uložil nepodmíněný trest odnětí svobody a s ohledem na dosavadní způsob života obviněného a jeho stávajících závazků by takový trest byl podle něj těžko vykonatelný. 15. Odvolací soud rekapituloval jednotlivé závěry soudu prvního stupně, kterými byl veden při úvahách o stanovení druhu a výměry uloženého trestu, a ztotožnil se s nimi. Akcentoval dále, že souhrnný trest byl obviněnému vyměřen v trvání 18 měsíců, tedy v první polovině zákonné trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (pozn.: účinného do 31. 12. 2025), která činila 6 měsíců až 3 léta, tedy původně uložený trest navýšil pouze o 9 měsíců. Předchozí vykonané podmíněné a alternativní tresty uložené obviněnému nesplnily svůj účel. Nynější trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný, ani za nepřiměřeně mírný. 16. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů uložení souhrnného trestu odnětí svobody dovolateli řádně zdůvodnily a přihlédly v souvislosti s tím ke všem rozhodným skutečnostem. Lze přisvědčit dovolateli, že zákonem č. 270/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2026 ke změně právní úpravy skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Tyto změny spočívaly mimo jiné i v tom, že v § 205 se odstavec 2 zrušuje a dále že v § 205 odst. 1 se za písmeno e) vkládá nové písmeno f), které zní: „f) byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“. Z právě uvedeného plyne, že ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku účinné do 31. 12. 2025 (ve znění „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta) bylo zrušeno. Jednání naplňující zákonné znaky „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“, je nyní podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. Jednání obviněného tedy ani po změně trestního zákona není beztrestné. Jak již dovodil soud prvního stupně, obviněný se doznal jen částečně. Ani plné doznání pachatele jakéhokoli trestného činu mu nezaručuje automatické snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody, popřípadě jistotu uložení podmíněného trestu odnětí svobody namísto trestu nepodmíněného. Je toliko jednou z okolností, jež musí soud vzít v potaz a přihlédnout k nim při stanovení druhu a výměry konkrétního trestu mimo jiné podle § 39 tr. zákoníku, což oba soudy učinily, když rozhodovaly v případě obviněného jako speciálního recidivisty s četnými záznamy v rejstříku trestů, v jehož neprospěch svědčilo vícero přitěžujících okolností. 17. Dále je nutno ve shodě se státním zástupcem připomenout, že trestnost činu (tj. komplexní posouzení všech podmínek relevantních pro výrok o vině i trestu) se podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Dobou činu se tudíž řídí i otázky ukládání trestu. Jistou odchylku z tohoto ustanovení představuje § 3 odst. 1 tr. zákoníku, v němž se v podstatě stanoví, že přestože byla aplikována zásada obsažená v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, použije se vždy zákona účinného v době rozhodování co do druhu ukládaného trestu, protože lze uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. „Pozdější zákon“ pro pachatele příznivější ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se uplatní, jen když o vině a trestu ještě nebylo pravomocně rozhodnuto. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině a trestu, citované ustanovení o časové působnosti nelze použít (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2007 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě oba soudy rozhodly ještě v době trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2025 a před nabytím účinnosti jeho novely č. 270/2025 Sb., přičemž rozsudek soudu prvního stupně nabyl jako celek ohledně dovolatele právní moci dne 10. 12. 2025. Soudy tak ani nemohly zohlednit zmiňovanou novelu při ukládání trestu obviněnému, ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti nelze aplikovat. Souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců byl obviněnému uložen v dolní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené na šest měsíců až tři léta v ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 [a ve svém důsledku i v mezích trestní sazby nyní tomu odpovídající právní úpravy trestného činu krádeže podle § 201 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2026, jež činí až dvě léta]. Takto uložený trest nepředstavuje v žádném ohledu extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a s ohledem na okolnosti případu a osobu dovolatele je slučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Uplatněná dovolací argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uložený trest Nejvyšší soud neshledává extrémně přísným či nespravedlivým, což jediné by jej opravňovalo k zásahu a jeho nápravě. 18. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř., proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu