8 Tdo 311/2026-132 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2025, č. j. 31 To 391/2025-104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 123/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný L. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 10. 2025, č. j. 8 T 123/2025-72, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 10. 2025, č. j. 8 T 123/2025-72, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 12. 2025, č. j. 31 To 391/2025-104, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2025, č. j. 31 To 391/2025-104, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že od počátku trestního řízení uváděl, že trpí duševní poruchou, kleptomanií, která se projevuje silným a nezvladatelným nutkáním ke krádežím. Jeho krádeže nemají charakter obohacovací, ale odpovídají kompulzivnímu jednání. Soud prvního stupně jeho návrh na provedení důkazu – přibrání znalce z oboru psychiatrie označil za nadbytečný a odbornou otázku nahradil svým subjektivním hodnocením, čímž mj. porušil ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud vady řízení soudu prvního stupně neodstranil a potvrdil argumentaci nalézacího soudu. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že nebylo možno rozhodnout, aniž by bylo zjištěno, zda byla u něj dána příčetnost nebo zmenšená příčetnost, tj. ve své podstatě nebyla zkoumána subjektivní stránka. Tímto postupem soudů nižších stupňů byla porušena zásada in dubio pro reo, proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně, ale také rozsudek soudu prvního stupně a tomuto byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. 4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření uvedl, že obviněný k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. neuvedl žádnou konkrétní námitku, jak to vyžaduje § 265f odst. 1 tr. ř. a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu není tudíž ani on (státní zástupce) oprávněn domýšlet za obviněného argumentaci k těmto dovolacím důvodům. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný prohlásil svoji vinu a soud toto prohlášení přijal, nemůže obviněný ani namítat porušení zákona ohledně výroku o vině. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal státní zástupce mj. na třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu – neprovedení podstatného důkazu. Tuto námitku však obviněný s ohledem na prohlášení viny nemohl podle státního zástupce uplatnit, výhrady mohl vznášet toliko proti výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) i) tr. ř., což však neučinil. Za situace, kdy bylo soudem přijato prohlášení viny učiněné obviněným, je irelevantní také námitka – tvrzení, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pak podle státního zástupce soud druhého stupně přezkoumal věcně rozhodnutí soudu prvního stupně, tudíž nemohlo dojít k naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, a logicky ani v jeho druhé alternativě. S hledem na uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je dán, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem. 10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 13. Ve shodě se státní zástupcem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. neuvedl žádnou konkrétní námitku – důvod, který by odůvodňoval věcně se uplatněným dovolacím důvodem zabývat. Za takto popsané situace pak není Nejvyšší soud povinen za dovolatele domýšlet případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny, jak mj. vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu – sp. zn. I. ÚS 452/07, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22). 14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 10 svého usnesení a ve stručnosti pouze musí konstatovat, že z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem věcně přezkoumán (viz bod 20 usnesení krajského soudu) a současně musí konstatovat, že podané odvolání nebylo zamítnuto nebo odmítnuto ani z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. Je tedy nutno konstatovat, že ani v případě tohoto dovolacího důvodu neshledal Nejvyšší soud relevantnost jeho uplatnění. 15. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudem prvního stupně nebylo na jeho žádost o zkoumání duševního stavu reagováno, tudíž jde o opomenutý důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora bod 7 - opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily), je vhodné poznamenat, že na uvedenou námitku soud prvního stupně reagoval v bodě 6 svého rozsudku, když pro správnost takového závěru mj. svědčí také zjištění, že ani v předchozím trestním řízení (viz bod 5 rozsudku) kleptomanii nezmiňoval, ale uváděl, že „kradl, protože neměl práci“. Za takto popsané situace nejde o opomenutý důkaz ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/97 či III. ÚS 173/02. Na tutéž námitku reagoval rovněž odvolací soud (viz bod 17 usnesení), přičemž soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí odůvodnily, jaké skutečnosti je vedly k závěru, že návrh obviněného na provedení dalšího důkazu je nedůvodný [viz bod 6 rozsudku soudu prvního stupně – v jiné trestní věci OS Česká Lípa 4 T 36/2025 uváděl jiný důvod než kleptomanii (uváděl, že neměl práci)]. 16. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz shora bod 8). Zde je nutno uvést (ve vazbě na v dovolání obviněným zpochybňovanou svoji příčetnost), že obviněný u hlavního líčení – obžalobou stíhán pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, prohlásil svoji vinu ve smyslu § 206c tr. ř. a soud prohlášení viny podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. K otázce prohlášení viny se mj. vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 963/2024, ve kterém konstatoval, že „institut prohlášení viny spočívá nejen v souhlasu obviněného s právní kvalifikací skutku uvedeného v obžalobě (návrhu na potrestání), ale též v prohlášení obviněného, že je vinný spácháním tohoto skutku, tj. že je jeho způsobilým pachatelem i z hlediska své příčetnosti, zavinění a dalších předpokladů, takže lze vůči němu uplatnit trestní odpovědnost. Obviněný tedy svým prohlášením viny akceptuje, že naplnil všechny znaky spáchaného trestného činu, mezi které patří i příčetnost pachatele. Prohlášení viny obviněným a jeho přijetí soudem znamená možnost vydat bez dalšího dokazování odsuzující rozsudek, jímž soud uzná obviněného vinným ze spáchání skutku obsaženého v obžalobě (návrhu na potrestání), tj. že se tento skutek stal, že je trestným činem a že jeho pachatelem je právě obviněný, který prohlásil svoji vinu a soud ji přijal“. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (obviněný u hlavního líčení po poradě se svým obhájcem prohlásil svoji vinu a rovněž stanovisko státní zástupkyně k tomuto úkonu bylo kladné) je zřejmé, stejně jako usnesení soudu odvolacího, že soudy neměly žádné pochybnosti o tom, že obviněný, který prohlásil svoji vinu, chápe význam, smysl a důsledky tohoto institutu, přičemž na straně soudů nižších stupňů nevyvstaly žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného, tudíž k této otázce nebylo nutno vést dokazování (v případě dřívějších, soudy zmiňovaných trestních stíhání obviněného, jak soudy zmínily ve svých rozhodnutích, s touto verzí obhajoby obviněný nevystupoval, ale uváděl jiné důvody, pro které se krádeží dopouštěl). 17. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností a nebyla respektována zásada in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V reakci na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch – pokud existují o vině obviněného důvodné pochybnosti), lze ve stručnosti uvést, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu mj. také vyplývá, že směřuje-li dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumat, jde o dovolání nepřípustné (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 18. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Současně je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu