8 Tdo 325/2026-419 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného L. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 9 To 293/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 59/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 2 T 59/2025, byl obviněný L. M. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 1. 1. 2026). 2. Za tento přečin a za další sbíhající se trestné činy (též ve znění tr. zákoníku účinném do 1. 1. 2026), jimiž byl uznán vinným pravomocnými rozhodnutími, a to přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 3. 11. 2025, sp. zn. 2 T 119/2025, za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 3 T 138/2024, a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 3 T 38/2024, byl odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Berouně ze dne 3. 11. 2025, sp. zn. 2 T 119/2025, a Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 3 T 138/2024, a z trestního příkazu Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 3 T 38/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 9 To 293/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 5. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti vadně uloženému souhrnnému trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, resp. se domáhal upuštění od jeho uložení podle § 44 tr. zákoníku. 6. Soudům vytkl, že mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, přestože mu byl již dříve pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání 31 měsíců a v době, kdy odvolací soud rozhodoval, mu již bylo známo, že mu byl přeměněn na nepodmíněný trest další podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Výměra uložených trestů tak činí celkem 46 měsíců. Ačkoliv v odvolání výslovně navrhoval, aby soud zvážil postup podle § 44 tr. zákoníku a od uložení dalšího souhrnného trestu upustil, neboť dříve uložený trest mohl být považován za dostatečný, odvolací soud tomuto požadavku nevyhověl. 7. Obviněný poukázal na to, že souhrnný trest je konstruován tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému kumulativnímu postihu pachatele v situaci, kdy jednotlivé tresty nejsou uloženy v jediném řízení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že při úvaze o trestu vycházel z již uloženého trestu v trvání 31 měsíců a nyní uložený souhrnný trest navýšil o 3 měsíce, čímž zásady uvedené v § 43 odst. 2 a § 44 tr. zákoníku nedodržel. Podle obviněného se soudy řádně nezabývaly tím, zda je dříve uložený trest odnětí svobody v trvání 31 měsíců sám o sobě dostatečný, a nezohlednily, že v době rozhodování již existovala reálná kumulace dalších trestů odnětí svobody, které měl obviněný vykonat, a to i včetně již dalšího přeměněného, podmíněně odloženého. 8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy tyto skutečnosti při úvaze o ukládání souhrnného trestu a při posuzování možnosti postupu podle § 44 tr. zákoníku zohlednily, neboť odvolací soud argumentaci založil zejména na úvaze, že při ukládání souhrnného trestu nemůže být uložený trest mírnější než trest dřívější, aniž by zvažoval též možnost využít ustanovení § 44 tr. zákoníku, což obviněný považoval za pochybení vztahující se k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 9. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 9 To 293/2025, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 2 T 59/2025, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozhodl podle § 44 tr. zákoníku o upuštění od uložení dalšího souhrnného trestu. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž shledal, že dovolání s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. koresponduje, ho považuje za nedůvodné, protože se plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně (viz bod 13. rozsudku), jenž vysvětlil důvody, které jej vedly k uložení souhrnného trestu, a vyložil, proč při stanovení výměry souhrnného trestu jej oproti dřívějším trestům navýšil o 3 měsíce, i důvody, pro které neupustil od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, jak se obviněný domáhal. Obdobně uvažoval i odvolací soud, jenž vysvětlil, že důvodem je, že obviněný se v krátkém časovém horizontu dopustil řady majetkových trestných činů na řadě poškozených, a to i v době, kdy měl osvědčit, že pouhá pohrůžka výkonem trestu odnětí svobody u něj vedla k nápravě. Taktéž zmínil, že byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody až na 60 měsíců, a proto nejen že nelze hovořit o nesplnění podmínek pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, ale ani o jeho nepřiměřenosti. 11. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo vystavěno na opakování odvolacích námitek, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby o něm rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. IV. Replika obviněného 12. K tomuto vyjádření obviněný uvedl, že vykazuje vnitřní rozpor, když na jedné straně připouští, že námitky směřující proti posouzení podmínek uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a proti nedostatkům aplikace § 44 tr. zákoníku mají hmotně právní povahu a jejich dovolací přezkum není vyloučen, avšak na druhé straně uvádí, že jde o pouhou polemiku o přísnosti trestu. Uvedl, že tvrzení státního zástupce neodpovídá obsahu dovolání, neboť to nesměřuje proti výměře trestu, ale vztahuje se k možnosti upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, a to s ohledem na dříve uložené tresty. Teprve po zodpovězení této otázky může být relevantní úvaha o konkrétní výměře trestu, čímž se podle obviněného soudy dostatečně nezabývaly, neboť odvolacím soudem zmíněné pravidlo, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest dřívější, dovolací námitku nevyvrací. Soudy pouze vysvětlovaly, co je vedlo k navýšení trestu, neuvedly však právní úvahy, proč dříve uložený trest v trvání 31 měsíců nebylo možno považovat za dostatečný ve smyslu § 44 tr. zákoníku. Konstatování více majetkových trestných činů samo o sobě podmínky podle § 44 tr. zákoníku nenaplňuje. V. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané, směřující rovněž pouze proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 14. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně přijal ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného učiněné v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadat pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Uvedená podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, ze kterého vzešlo. Dovolatel může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat. 15. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že obviněný prohlásil vinu (včetně tehdy účinné právní kvalifikace) ve vztahu k přečinu podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu v obžalobě, a soud toto prohlášení přijal (§ 206 odst. 1, 4 tr. ř.) dne 11. 11. 2025, což bylo ještě předtím, než nabyl dne 1. 1. 2026 účinnosti zákon č. 270/2025 Sb., jenž v § 206 tr. zákoníku odstranil druhý odstavec. Tato změna se však nepromítla do výměry ukládaného trestu, protože stejnou výměru, jako měl v době rozhodnutí soudu odstavec 3, má nyní v § 206 odst. 2 tr. zákoníku. VI. K obsahu dovolání 16. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v dovolání brojil výhradně proti souhrnnému trestu, u něhož se domáhal, aby od jeho uložení bylo upuštěno, což koresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotně právních norem. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest, za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Podle obsahu obviněným podaného dovolání, když i ve své replice k vyjádření státního zástupce zdůvodnil, že mu nejde o nepřiměřenost takového trestu, ale výhradně o posouzení hmotně právní možnosti postupovat podle § 44 tr. zákoníku, lze dospět k závěru, že jeho výhrady směřují k tomu, že soudy nedodržely vymezení právních hledisek stanovených v § 44 tr. zákoníku, a tedy v tomto kontextu lze uzavřít, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný naplnil, a na jeho základě Nejvyšší soud důvodnost uvedené výhrady posuzoval. 17. Podle obsahu podaného dovolání konstatuje, že obviněný nevznesl žádné výhrady proti tomu, že mu byl ukládán souhrnný trest, a ani jinak proti tomu, že byla splněna kritéria pro jeho uložení ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nebrojil a plně se ztotožnil s tím, že byla naplněna hlediska souhrnnosti rozhodná pro uložení souhrnného trestu, a lze tedy jen dodat, že i odvolací soud tyto závěry považoval za správné. Pro úplnost z hlediska stručnosti postačí pouze na podrobné závěry soudů obou stupňů k tomu v rozsudku uvedené v bodech 7. až 11. a 13. usnesení odvolacího soudu jednak odkázat, a jednak z nich pro další úvahy vycházet. 18. Jen pro přehlednost lze zmínit, že obviněnému byl uložen souhrnný trest v trvání 34 měsíců za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (nyní však odst. 2, obdobně však za způsobení větší škody) a další výše uvedené sbíhající se přečiny. Tento trestný čin je nejpřísněji trestným, a podle něj proto byl souhrnný trest za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku ukládán. Výroky o trestech z rozsudků, jimiž byl obviněný uznán vinným, byly za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny. Soud prvního stupně tak obviněnému při zrušení všech souvisejících rozsudků a trestního příkazu ukládal trest za nyní odsuzovaný přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tři přečiny podvodu v alternativách podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal od září 2022 do dubna 2024. Za všechna tato jednání mu byl v rámci souhrnného trestu za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 34 měsíců, a to v rozmezí vůdčí trestní sazby u § 206 odst. 3 tr. zákoníku (nyní § 206 odst. 2 tr. zákoníku) od jednoho roku do pěti let (60 měsíců). 19. Podle § 44 tr. zákoníku soud upustí od uložení souhrnného trestu, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Jde o zvláštní případ upuštění od potrestání (viz § 46 až 48 tr. zákoníku a § 11 až 14 z. s. m.), který se ovšem liší od jiných případů tím, že soud sice neukládá souhrnný trest, ač by tak měl učinit, ale tento postup volí právě se zřetelem k výši dříve uloženého trestu za jinou část sbíhající se trestné činnosti téhož pachatele. V tomto případě nejde o to, že z hlediska požadavků na druh a výměru trestu podle § 39 tr. zákoníku se nejeví nutným uložení jakéhokoli trestu, nýbrž o situaci, kdy soud považuje dříve uložený trest za dostatečný i ve vztahu ke sbíhající se trestné činnosti, o níž rozhoduje později (viz rozhodnutí č. 6/2019 Sb. rozh. tr.). 20. Při upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku platí obecné zásady pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 tr. zákoníku, protože soud zvažuje přiměřenost a význam trestu pro nápravu obviněného (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 39/1971-I. Sb. rozh. tr.), přičemž soud musí dbát i na podmínky stanovené v § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Upuštění od uložení souhrnného trestu přichází v úvahu zejména tehdy, považuje‑li soud trest uložený dřívějším rozsudkem za zcela přiměřený též v relaci k povaze a závažnosti celé sbíhající se trestné činnosti (včetně té její části, o níž se rozhoduje později), nebo má-li za to, že souhrnný trest by mohl být dokonce mírnější než dříve uložený trest (např. když v době po předchozím odsouzení pachatel prokázal velmi dobré možnosti nápravy nebo se výrazněji změnily jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry). Konečně i za situace, pokud byl uložen dřívějším rozsudkem trest určitého druhu na samé horní hranici trestní sazby, která je zároveň horní hranicí trestní sazby souhrnného trestu, může soud uvažovat o upuštění od uložení souhrnného trestu, pokud by nepovažoval za účelné nebo možné zpřísnění původního trestu uložením ještě jiného slučitelného druhu trestu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 911-912 s.). 21. Posoudí-li se podmínky, za kterých byl obviněnému v posuzované věci trest ukládán, a hlediska podle § 44 tr. zákoníku, je zřejmé, že soudy obou stupňů dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné u obviněného upustit od uložení souhrnného trestu. Správnosti jejich závěru nebrání, že se hlouběji hledisky podle § 44 tr. zákoníku nezabývaly, protože rozhodné bylo, že jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů bylo třeba obviněnému souhrnný trest uložit, tzn. zvýšit výměru trestu za další sbíhající se trestný čin. Soud prvního stupně při ukládání trestu přihlédl k závažnosti nyní posuzovaného přečinu zpronevěry, výši způsobené škody (v celkové výši 145.000 Kč), k tomu, že mírnější formy odsouzení nevedly k nápravě obviněného, a proto mu byl přeměněn jiný podmíněně odložený trest v trvání 12 měsíců, na který odkazoval i v dovolání (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně), a k tomu, že trest mu je ukládán za celkem 5 trestných činů (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Podstatné tedy je, že si obviněný z předchozích postupně ukládaných (a posléze v rámci souhrnnosti zrušených) trestů nebral ponaučení a že o jeho snaze k nápravě nelze shledat žádné poznatky, spíše je tomu naopak. Soud se zabýval i těmi tresty, které obviněný dosud nevykonal a které nejsou zahrnuty do souhrnného trestu, a bral je při svých úvahách v potaz, jako je tomu u dosud nevykonaného trestu uloženého trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 3 T 96/2020 (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 213 až 218 spisu). 22. Soud prvního stupně proto stručně ve vztahu k § 44 tr. zákoníku uvedl (viz bod 12. jeho rozsudku), že s ohledem na závažnost jednání obviněného a uvedené přitěžující okolnosti neshledal za dostačující ponechat výměru trestu tak, jak byla předtím uložena, a nejsou dány podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu (viz bod 13. jeho rozsudku). 23. Ke stejným závěrům dospěl z podnětu obdobných námitek obviněného i odvolací soud, jenž je neshledal důvodnými, protože trest uložený dřívějším rozsudkem (v trvání 31 měsíců) nebyl pro obviněného dostatečný, a to v zásadě ze stejných důvodů, jak je již popsal soud prvního stupně (viz bod 17. usnesení odvolacího soudu). 24. Nejvyšší soud všechny soudy uvedené argumenty považuje za důvodné a správné, protože obviněný nebyl vzhledem ke svému dosavadnímu životu a způsobu, jakým páchá trestnou činnost, potrestán způsobem, který se vymyká zásadám pro ukládání trestu. V současnosti byl při zrušení třech rozhodnutí odsouzen za pět trestných činů, spáchaných převážně v kvalifikované podobě, k trestu odnětí svobody ve výměře 34 měsíců, která je mírně nad polovinou maximální výměry, jíž lze uložit (tj. 60 měsíců). I s přihlédnutím k dosud nevýkonnému nařízenému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který se netýká předmětného souhrnného trestu a bude vykonáván zvlášť, jde o celkem 46 měsíců trvání trestu odnětí svobody, jež má vykonat (srov. § 39 odst. 4 tr. zákoníku), což je stále pod uvedenou maximální výměrou trestu podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku (nyní § 206 odst. 2 tr. zákoníku). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud považuje závěr soudu prvního stupně o nedostatečnosti dříve uloženého trestu za správný. 25. Z těchto důvodů námitky obviněného o možném použití § 44 tr. zákoníku byly důvodně odmítnuty. Důvodům, pro které tak soudy učinily, nelze nic vyknout. Z žádného z ústavních principů nevyplývá, že by nově zjištěná trestná činnost měla zůstat nepotrestána pouze proto, že je obviněný odsuzován za více deliktů. Výjimku z takové zásady by mohla představovat situace represivního potrestání dávné (např. desítky let staré) trestné činnosti, které by již nemohlo plnit žádný racionální účel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 3328/23). To však zjevně není případ obviněného, který se předmětné trestné činnosti dopouštěl v letech 2022 až 2024. 26. Uložení souhrnného trestu je zde proto plně v souladu se zásadami pro ukládání trestů a je spravedlivým potrestáním, protože nevybočilo z ústavního principu proporcionality trestní represe, neboť není potrestáním extrémně přísným či zjevně nespravedlivým. 27. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal námitky obviněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedůvodnými. 28. Jestliže obviněný poukázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle slovního vyjádření v dovolání je zjevné, že má ve skutečnosti na mysli nyní stejně vymezený důvod v zákoně uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který dopadá na případy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, a obviněný současně poukázal i na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., využil jeho druhou alternativu. Pokud Nejvyšší soud k námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle písm. h) výše vysvětlil, že jsou nedůvodné, pak tento závěr vysvětluje též i neopodstatněnost námitek dopadajících na důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. VII. Závěr 29. Nejvyšší soud poté, co ze všech výše rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vadami, jež obviněný v dovolání vytýkal, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu