8 Tdo 333/2026-1431 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného F. H., proti rozsudku Krajské soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 25/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 10/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, soudu pro mládež, ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 4 Tm 10/2024, byl obviněný F. H. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným v bodech 1. a 2. pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem sám (bod 2.), dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 1.). Za to byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného uložení dohledu probačního úředníka. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem uhradil podle svých sil způsobenou škodu a doklady o její úhradě předkládal probačnímu úředníkovi. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest lze splácet v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč, vždy do každého 20. dne v měsíci s tím, že výhoda splátek odpadá, nebude-li některá z dílčích splátek uhrazena včas. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání v oborech zpracování, nákup, prodej a zprostředkování nákupu a prodeje dřeva, poskytování služeb pro lesnictví, činnost odborného lesního hospodáře v trvání 5 let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. H. a mladistvého AAAAA (pseudonym). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem jmenovaným obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené společnosti Diecézní lesy Hradec Králové, s. r. o., škodu ve výši 626 029 Kč a poškozené společnosti Autocentrum Boura, spol. s r. o., škodu ve výši 8 072 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému F. H. dále uložena povinnost uhradit poškozené právnické osobě Lesy České republiky, s. p., škodu ve výši 14 278 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti Diecézní lesy Hradec Králové, s. r. o., a Autocentrum Boura, spol. s r. o., odkázány se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jakož i obvinění F. H. a J. H. Státní zástupkyně v neprospěch všech tří obviněných napadla jeho výrok o vině. Obvinění F. H. a J. H. opravné prostředky zaměřili proti výrokům o vině a trestech, které se jich týkaly. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 25/2025, výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný F. H. byl uznán vinným pod body 1) a 2) pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem uhradit podle svých sil způsobenou škodu a doklady o její úhradě předkládat probačnímu úředníkovi. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání v oborech zpracování, nákup, prodej a zprostředkování nákupu a prodeje dřeva, poskytování služeb pro lesnictví a činnosti odborného lesního hospodáře v trvání 5 let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu (trestním opatření) spoluobviněných J. H. a mladistvého AAAAA. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozeným Diecézní lesy Hradec Králové, s. r. o., částku 626 029 Kč a Autocentrum Boura, spol. s r. o., částku 8 072 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla jen obviněnému F. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Lesy České republiky, s. p., částku 14 278 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Diecézní lesy Hradec Králové, s. r. o., a Autocentrum Boura, spol. s r. o., odkázány se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem pod bodem II. byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných F. H. a J. H. zamítnuta. 3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný F. H. dopustil zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že (zestručněně) 1) všichni tři obvinění po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu neoprávněně se obohatit, v době od přelomu měsíců květen a červen 2023 do 25. 7. 2023 v katastrálním území obce XY, okr. XY, cca 2 km východně od této obce v lesním porostu na parcele č. XY (lesní pozemek) ve vlastnictví Římskokatolické farnosti Městec Králové, který má podle pachtovní smlouvy dlouhodobě ve správě společnost Diecézní lesy Hradec Králové, s. r. o., společně odcizili celkem 227 jedinců vzrostlých stromů v hodnotě 626 029 Kč, a ve stejné době na sousedním lesním pozemku – parcele č. XY ve vlastnictví P. P., který má podle nájemní smlouvy dlouhodobě ve správě společnost Autocentrum Boura, spol. s r. o., odcizili celkem 10 jedinců souší vzrostlých stromů v celkové hodnotě 8 072 Kč, přičemž čin spáchali tak, že ačkoli věděli, že nemají svolení vlastníků či správců uvedených lesních pozemků k pokácení uvedených stromů a prodeji dřeva z nich pocházejícího, tak bez jejich vědomí a souhlasu v uvedené době na uvedených místech několikrát týdně prováděli těžbu a zpracování dřeva, F. H. dojednával prodej tohoto dřeva konkrétním kupujícím a v lese vždy určil, které stromy mají být pokáceny a jak mají být zpracovány, a J. H. a AAAAA podle jeho pokynů stromy káceli, vyvozili je na cestu, zpracovali je rozřezáním, případně i naštípáním a připravili k odvozu zákazníkům, přičemž tuto činnost prováděli i pomocí techniky F. H., mezi kterou patřil i malotraktor zelené barvy domácí výroby s přívěsem, a za pomoci dalších osob, které obviněný F. H. najal a které se domnívaly, že má tuto činnost povolenou, načež takto zpracované dřevo pak zákazníkům s jejich pomocí odvážel obviněný F. H. svou technikou, mj. nákladním vozidlem zn. Iveco Daily 50C, bílé barvy, r. z. XY, s modrým a oranžovým kontejnerem, nebo podle jeho pokynů jiná jím najatá osoba, přičemž odcizené dřevo F. H. prodával za různé částky, obvykle za 1 300–1 600 Kč za 1 prostorový metr s cenou dopravy kolem 25 Kč za 1 km, a následně z peněz utržených za jeho prodej vyčlenil 10–15 procent, které dal J. H. a AAAAA a případně dalším osobám, které si toho dne najal, aby si je poměrně mezi sebou rozdělili, a zbytek utržených peněz si ponechal, kdy takto obvinění společně odcizili dřevo v celkovém objemu minimálně 230 m3, a uvedeným jednáním tak způsobili celkovou škodu ve výši 634 101 Kč, z toho společnosti Diecézní lesy Hradec Králové, s. r. o., IČ: 02483068, se sídlem Pardubická č. p. 1, 533 45 Opatovice nad Labem, škodu ve výši 626 029 Kč a společnosti Autocentrum Boura, spol. s r. o., IČ: 45066086, se sídlem Činěves č.p. 143, 289 01 Činěves, škodu ve výši 8 072 Kč, 2) obviněný F. H. sám v úmyslu zmocnit se cizí věci a sebe tak neoprávněně obohatit, v přesně nezjištěné době od 23. 8. 2023 do 14. 9. 2023 v katastrálním území obce XY, okr. XY, cca 1 km východně od obce XY v lesním revíru XY na parcele č. XY (lesní pozemek), ve vlastnictví České republiky, který má ve správě podnik Lesy České republiky, s. p., odcizil celkem 6 jedinců dubů v celkové hodnotě 14 278 Kč, kdy čin spáchal tak, že přestože věděl, že na základě instrukcí lesního hospodáře M. D. a na základě smlouvy o prodeji dříví formou samovýroby a zadávacího listu pro R. H., který měl původně práce v lese provádět s ním, může v prostoru lesa vytyčeném pro R. H. kácet a zpracovat pouze označené smrky a jasany, vědomě dal pokyn pracovníkům, které si předtím najal a kteří se domnívali, že má k tomuto povolení, aby v jiném než ve shora popsaném prostoru lesa pokáceli 6 jedinců neoznačených dubů a tyto zpracovali na palivové dřevo, které následně z lesa odvezl a na svůj účet prodal, čímž podniku Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové – Nový Hradec Králové, způsobil škodu na odcizení ve výši 14 278 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Krajské soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 25/2025, podal obviněný F. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l). 5. Podle dovolatele bylo napadené rozhodnutí zatíženo vadou v posouzení subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku a institutu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Měl za to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dovolatel v lese nepůsobil s úmyslem krást (absence animus furandi), naopak v něm působil na základě smluvního či obdobného objednání k dílčím pracím, konkrétně k zajištění odvozu a následného prodeje dřeva. Zdůraznil, že jednal v dobré víře, že osoby provádějící těžbu (zejména rodina H. a svědek S.) disponují povolením. Dovolateli byl předložen dokument (sdělení faráře Římskokatolické farnosti), který vnímal jako legitimizaci těžby. S odkazem na doktrínu k § 205 tr. zákoníku uvedl, že pachatel musí vědět, že věc je cizí a k jejímu přisvojení nemá žádný právní titul. V tomto případě se naopak domníval, že takový titul existuje. Nacházel se tak ve skutkovém omylu negativním podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, čímž je vyloučeno úmyslné zavinění, jednat by se mohlo nanejvýš o nedbalost nevědomou, když si formální dostatečnost dokumentu detailně neověřil, což však nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu krádeže. Z uvedených důvodů považoval právní kvalifikaci za nesprávnou, a to i pokud jde o hodnocení spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které vyžaduje společný úmysl spáchat trestný čin. Podle dovolatele svědčí o absurditě dovození úmyslu i skutečnost, že na jiném místě (les XY) pravidla a pokyny pověřených osob (např. R. H.) zjevně respektoval. 6. Obviněný projevil nesouhlas i s překvalifikací jeho činu, který měl spáchat jako členem organizované skupiny. Zdůraznil, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 11 Tdo 930/2016, sp. zn. 11 Tdo 1081/2022) se organizovanou skupinou rozumí sdružení alespoň tří osob, v němž je zřejmá plánovitost, koordinace a trvalejší dělba úkolů s cílem zvýšit úspěšnost protiprávní činnosti, přičemž se vyžaduje určitá hierarchie a stabilita. Z výpovědí svědků naopak vyplynulo, že činnost v lese probíhala chaoticky a živelně, dělníci a brigádníci se nahodile střídali, neexistovala žádná subordinace, přičemž o tom, které stromy budou pokáceny, fakticky rozhodoval ten, kdo držel pilu a těžbě rozuměl (svědek F. S.). O chybějící struktuře podle dovolatele svědčí i to, že odměna za práci nebyla systematicky daná. Za klíčové pochybení považoval, že odvolací soud domněle ignoroval ustanovení § 17 písm. a) tr. zákoníku, z něhož vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je nezbytné prokázat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu. Soudy však žádný důkaz k tomu, že si byl vědom existence strukturované zločinecké skupiny, jejího přesného účelu a své vědomé participace na ní, neprovedly a z činnosti postrádající řád ji nelze zpětně a uměle dovozovat pouze pro zpřísnění sazby. 7. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy dovolatel spatřoval v otázce výše škody, když soudy tuto určily zcela mechanicky na základě znaleckého posudku používající metodu tzv. „vzorníkových stromů“. Tato metoda podle jeho názoru zakládá zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když předpokládá ideální, matematicky přesné tvary kmenů odvozené pouze z průměru pařezu, a to podle referenčního porostu, což však selhává v realitě. Pomíjeny jsou faktory jako proměnlivá tloušťka kůry, přirozené defekty dřeva, hniloba či napadení škůdci, masivní zkosení pařezů při laickém a neprofesionálním kácení v nerovném terénu, dřívější přítomnost souší (což potvrdily i výpovědi o palivovém dřevu) aj. Výsledkem je hrubé a teoretické nadhodnocení objemu kvalitního dřeva, jež neodpovídá reálnému stavu. Nelze-li výši škody zjistit exaktně a bez důvodných pochybností, nesmí být tato kladena dovolateli k tíži, a to ani ve vztahu k vině, ani k výroku o náhradě škody. O sporné škodě mělo být nanejvýše rozhodováno v řízení občanskoprávním. 8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2025, č. j. 13 Tmo 25/2025-1352, jakož i případně jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce, soudu pro mládež, ze dne 4. 6. 2025, č. j. 4 Tm 10/2024-1270, v částech týkajících se dovolatele, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze (případně Okresnímu soudu v Nymburce), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně podotkl, že obviněný v dovolacím řízení nadále uplatňuje část své dosavadní obhajoby, jíž už se soudy obou stupňů zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. Po vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatování značné formalizace dovolacího řízení státní zástupce uvedl, že obviněný se s podmínkami první varianty citovaného dovolacího důvodu nesetkal, když neidentifikoval žádný rozpor mezi určitým skutkovým zjištěním a nějakými důkazy, které byly v dosavadním řízení provedeny před soudy a staly se součástí podkladu pro jejich závěry. Ačkoliv obviněný fakticky označil určité konkrétní skutkové zjištění, a to výši způsobené škody, v dovolání k tomu zmínil jediný důkaz, znalecký posudek, který ani blíže nepojmenoval, byť s ohledem na průběh dokazování lze předpokládat, že pravděpodobně uvažoval o znaleckém posudku z oboru ekonomika, odvětví lesního hospodářství, podaného znalcem Ing. Martinem Vlasákem, který byl i slyšen před prvoinstančním soudem. K uvedenému důkazu ovšem dovolatel nepodal výklad v tom smyslu, že by skutkové závěry přijaté soudy vlastnímu obsahu tohoto znaleckého posudku neodpovídaly. Je tomu právě naopak. Dovolatel se pak fakticky pouštěl do přehodnocení jednotlivého důkazu, resp. usiluje o jeho vyřazení z důkazního podkladu. Tím se ovšem dostal mimo zákonné meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozpor ve smyslu citovaného ustanovení nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud je mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními patrná logická návaznost (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nadto se extrémní rozpor musí týkat jen podstatných skutkových zjištění, jimiž je určována skutková podstata posuzovaného trestného činu. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel své hodnocení činil na základě laického náhledu na odbornou veřejností přijímanou znaleckou metodu, kterou znalec při svém výslechu, jakož i v písemném vyhotovení svého znaleckého posudku, obhájil. Zcela pak odmítl názor, že o způsobené škodě, která se jeví spornou toliko samotnému dovolateli, lze rozhodovat nanejvýš v občanskoprávním řízení, když adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Bylo by porušením práva na soudní ochranu poškozeného, nerozhodl-li by soud o návrhu poškozeného na uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoli byl učiněn, je založen v soudním spise a jeho projednání bylo v trestním řízení na podkladě v řízení provedených důkazů umožněno a jeho oprávněnost doložena. 10. Uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. při námitce stran absence úmyslného zavinění, pak ji podle mínění státního zástupce budoval na vlastním náhledu na to, co bylo provedeným dokazováním prokázáno, čímž se dostává mimo hmotněprávní posouzení znaku subjektivní stránky trestného činu. I k těmto námitkám státní zástupce uvedl, že se jedná o opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly, když odmítly obhajobu obviněného založenou na jeho údajném jednání v dobré víře v oprávněnost provedené těžby a jednání ve skutkovém omylu, což z důkazů vyplynuvší okolnosti vylučují. Zdůraznil, že okolnosti, z nichž soudy mohly bez jakýchkoliv pochybností dovodit jednání obviněného v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jsou zcela výstižně popsány v bodech 24. až 26. odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, jakož i v bodech 11. až 14. a 16. až 18. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato zjištění však dovolatel zcela pomíjel, a naopak nadále prosazoval existenci své dobré víry, aniž by oproti předchozímu průběhu řízení sdělil cokoli nad rámec toho, s čím se již soudy vypořádaly. Dovolateli lze proto jen stručně oponovat, že jeho jednání v úmyslu přímém bylo prokázáno. Jelikož obviněný nesprávné posouzení jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku vystavěl také jen na námitce neexistence svého úmyslného zavinění, s čímž se ztotožnit nebylo možné, neměl státní zástupce v podstatě co dodat ani k této výhradě. Ničeho nelogického nespatřoval na tom, pokud obviněný v případě jedné těžby postupuje v souladu se zákonem, ale na jiném místě se trestného činu krádeže při nelegální těžbě dřeva dopustí. Pachatelé trestné činnosti obvykle nezasvětí veškeré své počínání pouze a jenom trestné činnosti a v určitých ohledech a aspektech svého bytí žijí i běžný život. 11. Státní zástupce nesouhlasil ani s argumenty dovolatele ohledně posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty vymezené v ustanovení § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru poukázal na argumentaci v odvolání státní zástupkyně, stručně shrnutou v bodě 8. napadeného rozhodnutí, jakož i právní úvahy odvolacího soudu v bodě 17. napadeného rozhodnutí. Skutečnosti obviněným v dovolání zdůrazňované nejsou okolnostmi, které závěr o jednání obviněných v organizované skupině vylučují. Odmítl i tvrzení dovolatele o prokázání naprosté chaotičnosti a živelnosti postupu obviněných v lese, zvlášť v případě dovolatele, který najímal lidi na práci, vše řídil a všechno zařizoval, což potvrdil svědek F. S., přijel do lesa třeba dvakrát za den zkontrolovat, jestli vše probíhá tak jak má, rozvezl lidi, dal jim práci, ukazoval stromy, jež se mají skácet, jak sdělil svědek J. P., dával veškeré instrukce, sjednával dopravu a rozvoz dřeva, inkasoval peníze, což uvedl svědek L. B., jakož i sháněl zákazníky, přičemž za tímto účelem mj. dával inzeráty, a také počítal všechny peníze, což dosvědčil svědek J. L. Zdůraznil, že obviněný měl tedy v hierarchii skupiny vůdčí postavení a ze své pozice celou skupinu vytvořenou k páchání majetkové trestné činnosti po dobu přibližně dvou měsíců vedl, přičemž rozděloval úkoly osobám na nižších stupních skupiny. Minimálně úmyslně jednajícím spoluobviněným J. a AAAAA, kteří obstarali potvrzení, jímž organizovaná skupina nepravdivě zastírala nelegálnost těžby, oslovovali a komunikovali s dalšími najatými pracovníky a podíleli se na těžbě, zpracování a odvozu dřeva z lesa. Obviněný ovšem rozděloval úkoly i dalším osobám, které organizovaná skupina využívala přinejmenším jako živé nástroje. Taktéž zajišťoval po organizační stránce chod skupiny a naplňování jejího účelu, rozděloval zisk a určoval jeho další přerozdělení. Plnohodnotnými členy organizované skupiny, byť na nižší úrovni její struktury, přitom byli rovněž oba spoluobvinění. Bylo tedy prokázáno, že mezi nejméně třemi trestně odpovědnými osobami došlo k součinnosti na realizaci trestné činnosti, přičemž tato součinnost vykazovala takovou míru plánovitosti průběhu skutkového děje a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zcela zřejmě zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a to zcela nepoměrně oproti hypotetické situaci, kdy by obviněný musel veškeré nutné kroky vedoucí k úspěšnému dokončení trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku (kácení vybraných stromů lepší kvality, odvětvení, svážení kmenů a jejich odvoz z lesa a prodej dřeva) realizovat zcela sám či jen v rámci běžného spolupachatelství. Podle státního zástupce si obviněný byl velice dobře vědom existence minimálně tříčlenné skupiny a celého záběru její činnosti, včetně rozdělení rolí každého ze členů skupiny, svého vůdčího postavení a jisté hierarchizace, která se projevila i v rozdílné výši obohacení, jehož jednotliví členové skupiny podle dohody měli dosáhnout, a jak byl také rozdělován získaný prospěch. 12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že jeho druhou alternativu, kterou dovolatel uplatnil, lze shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, v němž byl obsažen výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolatelem namítané důvody dovolání však shledal neopodstatněnými. 13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 16. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem a jeho rozhodnutí je zjevné, že takto deklarovaný důvod dovolání v posuzovaném případě úspěšně uplatnit nelze. Odvolání obviněného F. H. bylo sice napadeným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuto, ale stalo se tak až poté, co odvolací soud znovu rozhodl v neprospěch obviněného o jeho vině z podnětu odvolání státní zástupkyně, a to právě v důsledku takového rozhodnutí. Tato situace však nic nemění na možnosti uplatnit důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak to ostatně dovolatel rovněž učinil. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 18. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 24., 25. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 10.–16. rozsudku soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze pak nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovolání. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 19. Dovolatel výslovně za zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů označil závěr o výši škody (která je rozhodným zjištěním pro naplnění znaku zločinu krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, spočívajícího ve způsobení větší škody) ve vztahu ke znaleckému posudku, v němž byla pro stanovení výše způsobené škody použita podle dovolatele nesprávná metoda tzv. vzorníkových stromů. Nejedná se tedy vyloženě o námitku nesouladu skutkového závěru s konkrétním důkazem, ale spíše o námitku nesouladu skutkového závěru se skutečným stavem při zohlednění zásady materiální pravdy a pravidla in dubio pro reo. To znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). 20. S ohledem na argumentaci dovolatele je nutno poznamenat, že ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví lesní hospodářství, vypracovaného Ing. Martinem Vlasákem (č. l. 667–682), který měl dovolatel zjevně na mysli, rozhodně nevyplývá, jak tvrdil dovolatel, že by znalcem užitý postup vytvářel hrubé a teoretické nadhodnocení objemu dřeva, které neodpovídá reálnému stavu při nezohlednění řady kritérií, které mohly ovlivnit objem i kvalitu vytěženého dřeva. Je pravdou, že při absenci konkrétních dřevin nelze tyto určit zcela přesně, což však stanovení výše škody nebrání. Jestliže není možné zjistit přesnou výši škody, musí se zjistit alespoň minimální výše, přičemž tato minimální výše škody se musí opírat o provedené důkazy stejně jako každá jiná okolnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod č. 53/1978 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2554). Takový postup stanovení výše škody je proto určen v souladu s pravidlem in dubio pro reo, kdy stanovení minimální, tedy nikoliv reálné ani maximální vzniklé škody, je činěno ve prospěch obviněného. Tomuto pravidlu však postup zvolený znalcem a vyhodnocený soudy nižších stupňů jako adekvátní a logický neodporuje. Z písemného znaleckého posudku, který znalec potvrdil i při svém výslechu v hlavním líčení dne 5. 3. 2025, je zjevné, že znalec u každého stromu zohledňoval jeho kvalitu podle pařezů, z nichž tato lze poznat. Podle toho vytřídil stromy nejen podle typu dřevin, ale i jakosti, přičemž část zařadil do skupiny palivových dřevin právě s ohledem na hnilobu. Znalec zohledňoval i místní růstové podmínky, nejednalo se tedy o určení objemu dřevin na základě nějakého ideálního vzorku, ale ten vzorek byl činěn na místě s ohledem na tamní podmínky a okolní stromy, aby co nejlépe odpovídal skutečnosti v daném místě. Tloušťka kůry, na kterou dovolatel poukazoval jako na proměnnou, je zjevná rovněž již z pařezu stromu, ostatně ze znaleckého posouzení nevyplývá, že by kůra byla do objemu dřeviny počítána, logicky by to ani nedávalo smysl. Zkosení pařezů při laickém a neprofesionálním kácení pak nemůže být relevantní, když škoda byla na jednotlivých stromech způsobená (právě s ohledem na jeho druh, objem a kvalitu) nehledě na jeho zkosení či kvalitu a profesionalitu skácení stejná. Při stanovení výše škody způsobené krádeží totiž není podstatná výše obohacení pachatele, která se podle úhlu zkosení a kvality skácení mohla lišit, ale majetková hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod č. 71/1971 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2553). Cena dříví pak byla zjištěna na základě dat Českého statistického úřadu za rok 2023 a podle místně obvyklých výřezů jednotlivých sortimentů z poslední dražby listnatých výřezů. Znalec při svém výpočtu použil vyvolávací ceny jednotlivých sortimentů, čímž došlo k určení nejnižší možné ceny za vytěžené dříví, nikoliv reálné ceny, za kterou by bylo možno dříví skutečně prodat. Z uvedeného je zjevné, že postup při stanovení ceny a celkově obviněnými způsobené škody byl učiněn v souladu s pravidlem in dubio pro reo. 21. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. O vině obviněného v projednávané věci nebyly zjištěny žádné důvodné pochybnosti. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. 22. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 23. Pod uplatněným dovolacím důvodem obviněný uplatnil námitky týkající se nesprávného posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku spočívající v absenci úmyslného zavinění při existenci negativního skutkového omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku a ze stejných důvodů i nenaplnění znaku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jakož i nesprávného posouzení naplnění znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny podle § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. 24. Zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2025 se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak větší škodu, spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny. Pro účely trestního zákona se podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozumí větší škodou škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl (§ 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), ve vztahu k zavinění následku (účinku) postačí zavinění ve formě nedbalosti (§ 17 písm. a) tr. zákoníku). Ve vztahu ke znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“ musí být vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti dán úmysl [§ 15, 17 písm. b) tr. zákoníku]. 25. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). 26. Obviněný tvrdil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v lese působil na základě smluvního objednání k zajištění odvozu a prodeje dřeva, přičemž jednal v dobré víře, že osoby provádějící těžbu disponují povolením k legitimizaci těžby, přičemž jednal maximálně nedbale, pokud si neověřil formální dostatečnost předloženého dokumentu s povolením, a že těžba probíhala v lese chaoticky a živelně, pracovníci se střídali, neexistovala žádná subordinace, přičemž o tom, které stromy budou pokáceny, fakticky rozhodoval ten, kdo držel pilu a těžbě rozuměl. Je zřejmé, že námitky dovolatele jsou tak zaměřeny především proti skutku pod bodem 1) výroku o vině. 27. Skutková část výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny znaky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to i po stránce subjektivní. Z příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soudy vzaly za prokázané, že obviněný se tohoto jednání dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 26. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 28. K výhradám uplatněným v dovolání obviněného nutno předeslat, že se opět jedná zjevně o opakování obhajoby, kterou uplatnil jak v řízení před nalézacím, tak i odvolacím soudem, přičemž soudy obou stupňů se s jednotlivými námitkami již řádně vypořádaly. Nejvyšší soud shledal, že provedeným dokazováním, zejména četnými svědeckými výpověďmi, bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný byl právě tou osobou, která celou záležitost organizovala, zadávala jednotlivým osobám pokyny, co mají dělat, sháněla kupující, přebírala peníze za odkup dříví a také držela údajné povolení k těžbě. Je tedy zcela vyloučeno, že obviněný byl jen situace neznalou osobou, která na základě smluvní objednávky vykonávala jistou práci (toliko odvoz dříví), a že si jen neopatrností neověřil formální dostatečnost povolení. Obviněný byl zkušenou osobou, pokud jde o těžbu stromů v lese, a listinou od faráře R. B., kterou vystavil J. H., disponoval, jak vypověděli svědci. Vědomost o neoprávněnosti těžby stromů pak není otázkou ověření nějaké pravosti či formální dostatečnosti listiny, nýbrž pouhým přečtením této listiny, neboť z této listiny je zjevná pouze žádost hajného M. P. o ukázání, kde by mohl J. H. vytěžit dřevo pro krb na faru a pro něj samého. Nikdo z obviněných však hajného M. P. nekontaktoval a k těžbě tak přistoupili bez jakéhokoliv povolení a vytýčení těžebního prostoru a označení konkrétních stromů pro případnou těžbu, nad to v míře zcela zřejmě přesahující žádost, kterou učinil farář hajnému, když ta se měla týkat zjevně malého objemu pro užití fary a pro osobní užití rodiny H., nikoliv prodej různým zákazníkům. Jen těžko by bylo možno uvěřit obviněnému, že by si tuto listinu, která je navíc krátká, stručná a nikterak komplikovaná, ani nepřečetl, obzvlášť za situace, kdy si je jako osoba se zkušenostmi při prodeji dřeva, disponující také příslušným živnostenským oprávněním, vědom nutnosti držení povolení k těžbě dřeva. Je tedy zřejmé, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že povolení k těžbě dřeva dáno nebylo, dřevo tak bylo věcí cizí, k jehož odcizení neměl obviněný žádný titul. To platí i pokud jde o těžbu dřeva ve skutku popsaném ve výroku pod bodem 2., kdy ze svědeckých výpovědí rovněž vyplynulo, že obviněný věděl, dokonce byl přímo upozorněn na to, že konkrétní stromy nejsou k těžbě označeny. Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších instancí i se způsobem, jakým tyto závěry odůvodnily, beze zbytku identifikoval a shledal přesvědčivými a správnými také jejich úvahy a právní závěry. 29. Z uvedených důvodů nemůže obstát ani tvrzení dovolatele, že jednal v negativním skutkovém omylu, což by vylučovalo jeho trestní odpovědnost za trestný čin spáchaný úmyslně. Skutkový omyl negativní o podmínkách trestní odpovědnosti, to znamená o znacích skutkových podstat trestných činů (základních i kvalifikovaných), jakož i stran obecných okolností přitěžujících, vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé, včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Platí tu tedy zásada neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá (ignorantia facti non nocet). Podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 253 a 254). O takovou situaci zde zjevně nešlo. Námitka obviněného je z pohledu učiněných skutkových zjištění a úvah soudů o zavinění obviněného, podle nichž věděl, že k těžbě dřeva jako cizí věci nemá žádný titul, poněkud mimoběžná. 30. S ohledem na namítanou absenci povědomí o nedržení titulu k těžbě stromů a záměru neoprávněně si přivlastnit cizí věc dovozoval obviněný i nesprávnost kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které vyžaduje společný úmysl více pachatelů spáchat trestný čin. Jelikož tato obecně vznesená námitka byla činěna s odkazem na argumentaci vztahující se k naplnění znaku zavinění, konkrétně úmyslu obviněného spáchat trestný čin, jíž nebylo možno přisvědčit, jak bylo vysvětleno, nelze tak přisvědčit ani navazující námitce dovolatele. Pouze ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). 31. Jednání dovolatele znaky spolupachatelství, zejména rozporovaný znak společného úmyslu, zjevně vykazuje. Společný úmysl obviněných byl v posuzované věci dovoditelný nejen z jejich opakované součinnosti při těžbě, zpracování a zpeněžení dřeva, ale především z jejich společného povědomí o podstatných okolnostech jednání. Obvinění věděli, že těžba neprobíhá na základě řádného povolení vlastníka či správce lesa, že konkrétní stromy nebyly k těžbě oprávněnou osobou označeny a že rozsah prováděné činnosti zjevně neodpovídá toliko opatření dřeva pro vlastní potřebu či pro potřebu fary. Přesto v této činnosti pokračovali, a to opakovaně a po dobu cca dvou měsíců, přičemž obviněný F. H. určoval další postup, zajišťoval odbyt dřeva a rozděloval peníze získané jeho prodejem, zatímco spoluobvinění se na základě tohoto společného záměru podíleli na samotném kácení, zpracování a přípravě dřeva k odvozu, čímž se jejich jednání doplňovalo, přičemž k neoprávněné těžbě zjevně směřovali od počátku všichni společně, když poskytli údajné povolení k těžbě, které jím ve skutečnosti nebylo. Z takto zjištěného průběhu jednání je zřejmé, že nešlo o nahodilou součinnost osob sledujících odlišné cíle, nýbrž o vědomé společné jednání směřující k neoprávněnému odcizení a zpeněžení cizího dřeva. Společný úmysl obviněných proto zahrnoval jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, jímž bylo přisvojení cizí věci jejím odnětím vlastníku, a právní závěr soudů nižších stupňů o spolupachatelství je tak správný. 32. Obstát nemůže ani námitka dovolatele spočívající v nesouhlasu s překvalifikací jeho jednání odvolacím soudem jako činu spáchaného členem organizované skupiny, jímž měl naplnit kvalifikovaný znak uvedený v § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. 33. Pojem „organizovaná skupina“ sice není v zákoně výslovně definován, judikatura, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr. (na nějž navazují a souhlasí i dovolatelem citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 930/2016, a ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 1081/2022), jej však vymezuje tak, že se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Z judikatury, a to ani obviněným citovaných usnesení Nejvyššího soudu, však nevyplývá dovolatelem tvrzená nutná „trvalejší“ dělba úkolů. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v jejím rámci lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 585/2021, shodně viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 858). Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Rovněž je třeba zmínit, že pojem „organizovaná skupina“ svým charakterem představuje určitou vyšší formu trestné součinnosti, avšak nenahrazuje zároveň instituty organizovaná zločinecká skupina, spolupachatelství nebo jiné formy účastenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1388/2015). 34. Námitkám obviněného proti naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání činu jako člen organizované skupiny podle § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nelze přisvědčit. Dovolatel vychází z příliš zužujícího pojetí tohoto znaku, pokud jeho naplnění spojuje s existencí pevné hierarchie, stabilní personální struktury, trvalejší dělby úkolů či formalizovaného postavení jednotlivých členů. Takové požadavky však z výše uvedené judikatury nevyplývají a korespondují spíše se zákonnými znaky vyžadovanými pro organizovanou zločineckou skupinu, jak jsou definovány v § 129 tr. zákoníku. Pro závěr o existenci organizované skupiny postačí, že jde o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž činnost je alespoň v základních rysech rozdělena, koordinována a plánovitě zaměřena ke spáchání trestného činu, přičemž právě tato koordinace zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle. Právě o takovou situaci v posuzované věci šlo, kdy obvinění F. H., J. H. a mladistvý AAAAA nebyli pouze osobami nahodile se vyskytujícími při těžbě dřeva, nýbrž vědomě a opakovaně vystupovali v návaznosti na společný záměr neoprávněně vytěžit, zpracovat a zpeněžit cizí dřevo a úkoly si alespoň v základních rysech rozdělili a činnost koordinovali tak, aby si neoprávněné odcizení dřeva usnadnili. 35. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jak byla vyjádřena ve výroku o vině a dále rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, vyplývá, že obviněný F. H. činnost fakticky usměrňoval, určoval její další průběh, zajišťoval odbyt vytěženého dřeva konkrétním zákazníkům, přebíral peníze za prodané dřevo a část výtěžku rozděloval mezi další osoby podílející se na činnosti (na čemž nic nemění skutečnost, že k tomu neexistoval pevný či předem formalizovaný systém odměňování), zatímco obvinění J. H. a mladistvý AAAAA se vědomě a na základě jeho pokynů podíleli na samotném kácení, zpracování a přípravě dřeva k odvozu (v podrobnostech rovněž viz vyjádření státního zástupce, v němž tento upozorňoval na jednotlivé svědecké výpovědi, z nichž dané skutečnosti vyplynuly). Podstatné přitom je, že všichni tři měli vědomost o rozhodných okolnostech, tedy že k těžbě neexistuje řádné oprávnění, že nejde o dřevo vytěžené v mezích povolené samovýroby či pro potřebu fary, a že vytěžené dřevo je následně prodáváno třetím osobám. Právě toto společné vědomí o neoprávněnosti těžby a jejím účelu, k níž najímali i další lidi bez shodného povědomí, ve spojení s opakovaností a návazností jejich jednání a zejména rozdělením činností, odůvodňuje závěr, že se nejednalo jen o prostou součinnost více osob, ale o koordinovanou činnost členů organizované skupiny. Byla to právě návaznost jednotlivých úkonů, která směřovala k témuž cíli, tedy k neoprávněnému vytěžení a následnému zpeněžení cizího dřeva, a jeho dosažení značným způsobem usnadňovala. Dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že se při pracích v lese střídali další dělníci či brigádníci a že samotná práce v lese mohla navenek působit neuspořádaně tento závěr nezpochybňuje. Tyto skutečnosti samy o sobě nepopírají existenci organizované skupiny, neboť ta nemusí mít neměnné personální složení ani formálně ustavenou vnitřní strukturu. Podstatné je, že základní mechanismus protiprávní činnosti byl zřejmý a opakovaný: obviněný zajišťoval pokácení a zpracování stromů, další osoby tuto činnost fakticky prováděly a vytěžené dřevo bylo následně prodáváno zákazníkům. Střídání pomocných pracovníků či dílčí neuspořádanost vlastního provádění prací proto nemohou zpochybnit závěr, že jádro posuzované činnosti tvořené dovolatelem a obviněnými J. H. a mladistvým AAAAA bylo koordinované a účelově zaměřené ke spáchání trestného činu. O naplnění judikaturou akcentovaných znaků „organizované skupiny“ včetně naplnění požadované formy úmyslného zavinění ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku proto není pochyb. 36. Bez významu pro posouzení tohoto kvalifikačního znaku jsou i výhrady dovolatele vztahující se k absenci jeho vědomosti o existenci „strukturované zločinecké skupiny“, jejím přesném účelu a jeho vědomé participaci na ní. Organizovaná skupina ve smyslu § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku totiž není totožná s organizovanou zločineckou skupinou a nevyžaduje existenci takové úrovně struktury, stability či konspirace, jakou obviněný ve své argumentaci předpokládá. U obviněného je naopak z provedených důkazů zřejmé, že byl nejen obeznámen s účelem celé činnosti, ale že se na ní podílel jako jedna z jejích určujících osob. Věděl, že k dosažení cíle je využívána součinnost více osob, že tyto osoby na sebe navazujícími úkony zajišťují pokácení, zpracování a přípravu dřeva k odvozu, a současně věděl, že vytěžené dřevo je následně prodáváno zákazníkům. Jeho zavinění ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku je proto zřejmé. Odvolací soud proto znak organizované skupiny nedovodil zpětně či uměle jen za účelem zpřísnění právní kvalifikace, ale na základě konkrétních skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, přičemž se správně vypořádal i s vyžadovanou úmyslnou formu zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti (viz k tomu ve stručnosti bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Právní posouzení jednání obviněného také podle § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je proto správné. 37. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že právní kvalifikace jednání obviněného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu podle § 205 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, proti němuž byla zaměřena podstata dovolání, je správná. Zjištěný způsob provedení činu vykazuje jak povědomí o nelegálnosti těžby a společném úmyslu odcizit cizí věc a potřebný počet osob, tak jejich faktické zapojení do koordinované a plánovitě vedené činnosti, která usnadnila neoprávněnou těžbu, zpracování a prodej dřeva a zvýšila pravděpodobnost dosažení sledovaného protiprávního cíle. Námitky obviněného směřující proti naplnění znaku zavinění, spolupachatelství i organizované skupiny jsou proto zjevně neopodstatněné. 38. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu