8 Tdo 338/2026-188 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 9 To 186/2025-143, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 35/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 T 35/2025-126, uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců s dohledem. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů ve zkušební době a povinnost podrobit se na výzvu probačního úředníka testování na přítomnost alkoholu v těle. 2. Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 T 35/2025-126, napadl obviněný odvoláním. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 9 To 186/2025-143, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 T 35/2025-126, částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že v posuzovaném případě nebyl naplněn objektivní znak „neoprávněně vnikne do obydlí jiného“, neboť mezi dovolatelem a poškozeným existovala dlouholetá rodinná praxe spočívající v tom, že vstupovali do domů druhého přímo, bez předchozího vyzvánění. V této souvislosti s odkazem na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že zákonný znak „neoprávněně“ nemůže být naplněn, pokud má osoba vstupující do obydlí souhlas alespoň některé z osob, která v obydlí oprávněně bydlí. Za tohoto stavu tak bylo rozhodující, zda a kdy došlo k odvolání dříve daného a opakovaně realizovaného souhlasu týkajícího se vstupování do domu. Podle obviněného „soudy obou stupňů přejaly ve skutkové větě konstatování, že dovolatel vstoupil na pozemek a do domu bez svolení a přes výslovný nesouhlas vlastníků – poškozených“ s tím, že „takový závěr neodpovídá způsobu, jakým měly být posouzeny skutkové okolnosti běžného rodinného života mezi dvěma bratry“. I kdyby již souhlas se vstupem do domu neexistoval, nastává v posuzované věci problém s naplněním subjektivní stránky daného trestného činu, neboť skutkové okolnosti svědčí spíše pro to, že změna vůle poškozeného nebyla obviněnému sdělena a ten tak jednal v ospravedlnitelném omylu bez úmyslu zasáhnout do domovní svobody poškozeného. Za daného stavu tak lze podle dovolatele hovořit nejvýše o jeho nedbalostním pochybení. Podle obviněného „soudy neprokázaly, že by vstupoval do domu s vědomím, že si bratr jeho vstup nepřeje, a že by se pro případ, že tak činí proti bratrově vůli, s touto eventualitou smiřoval“. Dále zdůraznil, že soudy se vůbec nezabývaly nebo pouze velmi okrajově zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž v posuzovaném případě jde o konflikt dvou sourozenců v prostředí rodiny, odehrávající se v obydlí jednoho z nich. Dovolatel podle svých slov do domu nevnikl násilně, motivem byl rozhovor s bratrem týkající se rodinných záležitostí s tím, že následná fyzická rozepře je svou intenzitou typická pro rodinné konflikty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 9 To 186/2025-143, v části, v níž byl ponechán v platnosti výrok o vině dovolatele přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a na něj navazující výrok o trestu a rovněž zrušil v odpovídající části rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 6. 2025, č. j. 4 T 35/2025-126, a tomuto soudu přikázal, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud, shledá-li to možným, sám ve věci rozhodl a obviněného zprostil obžaloby, neboť daný skutek není trestným činem. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že podané dovolání odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze zčásti. Námitka obviněného týkající se nenaplnění znaku neoprávněného vniknutí do obydlí jiného se totiž odvíjí od stanoviska dovolatele, že mu nebyl nesouhlas se vstupem do obydlí poškozeného znám, což je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. To, že obviněný část svých námitek zaměřuje proti skutkovým zjištěním vyplývá i z formulace, že „soudy neprokázaly, že by dovolatel vstupoval do domu s vědomím, že si bratr jeho vstup nepřeje“. Naproti tomu námitkou naplňující uvedený dovolací důvod je, že mělo dojít k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V tomto ohledu státní zástupce sice připustil, že se soudy touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí nedostatečně zabývaly, nejde však podle něj o takový nedostatek odůvodnění, který má potenciál zpochybnit věcnou správnost daných rozhodnutí, když navíc okolnosti spáchaného trestného činu, zejména to, že se obviněný skutku dopustil za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, značně oslabují relevanci uplatněných argumentů. V posuzovaném případě se totiž nejedná o situaci, kdy by bylo možné uvedenou zásadu aplikovat, neboť přestože na pozadí jednání obviněného stála rodinná rozepře, jednalo se o postupně zhoršující se rodinné vztahy, kdy jednání obviněného bylo příčinou daných rozporů a mělo gradující tendence. Podle státního zástupce tak jednání obviněného naplnilo všechny znaky předmětného trestného činu po objektivní a subjektivní stránce, včetně společenské škodlivosti. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). III. Důvodnost dovolání 8. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (poukazoval zejména na to, že bylo běžnou praxí vstupovat do obydlí poškozeného přímo, bez předchozího vyzvánění; bagatelizoval vzniklou rodinnou rozepři aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 9. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V tomto ohledu Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že námitky, které obviněný uplatnil vůči naplnění znaků přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (jde o konstatování, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného přečinu, neboť dovolatel nevstoupil do domu poškozeného přes nesouhlas poškozených a námitky související) představují fakticky prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů (měly být uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což obviněný neučinil) a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují. Nejvyšší soud musí v souvislosti s uvedeným rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. 10. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud k provedenému dokazování konstatuje, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na podkladě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dostál tak povinnostem obsaženým v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně v bodě 17 a násl. rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Na argumenty a závěry soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Rovněž pak souhlasí se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně „provedl zákonným způsobem všechny důkazy, které byly pro objektivní a spolehlivé skutkové závěry potřebné“ (bod 5 rozsudku). Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. 11. I přes výše uvedené považoval Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se ke zvolené právní kvalifikaci. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že skutek obviněného byl právně kvalifikován jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a při tomto činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplývá, že obviněný přes výslovný nesouhlas vlastníků vstoupil odemčenou brankou a následně odemčenými vstupními dveřmi do domu poškozených, kde zastihl poškozeného J. H., se kterým zavedl hovor, který přerostl ve slovní rozepři, v jejímž rámci dovolatel na poškozeného křičel, že jej ubije, a následně jej ve výroku rozsudku specifikovaným způsobem napadl. 12. Z hlediska právního posouzení předmětného skutku je vhodné připomenout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 796/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 278/2022), že neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Takové vstoupení do obydlí jiného bez jeho souhlasu je spojeno s tím, že vůlí takové osoby není, aby jiná konkrétní osoba do jeho obydlí vstoupila nebo tam setrvala (přiměřeně srov. č. 28/1997 Sb. rozh. tr.). Toto pojetí vyplývá ze smyslu ochrany představované článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotvena nedotknutelnost obydlí, do nějž není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný do obydlí jiného vstoupil přes výslovný nesouhlas vlastníků a následně fyzicky poškozeného napadl. Tímto jednáním tak zcela nepochybně naplnil znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zvolená právní kvalifikace je správná. K dovolací argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný se domáhá stanovení konkrétního termínu, kdy mu snad mělo být sděleno a případně kým, že do domu poškozeného nesmí vstupovat, pak patrně v rámci své obhajoby přehlédl skutečnost, že jak poškozený, tak jeho manželka, a jejich výpovědi považovaly soudy důvodně za věrohodné, obviněnému sdělili, že když oni nemohou navštěvovat matku obviněného (i poškozeného) v jejím bydlišti, tak obviněný nesmí k nim. Že výpověď poškozeného a jeho manželky byly důvodně považovány za věrohodné svědčí i ty části výpovědi matky obviněného (i poškozeného), kdy sama popisuje chování obviněného, ale i nastalou situaci např. s gaučem a dalšími věcmi (které jak uvedli poškozený a jeho manželka a nepřímo i matka potvrdila, obviněný vyhodil – zničil), byť je z její výpovědi zřejmé, že obviněnému spíše stranila, aby mu neuškodila. Nastalá situace (zákaz vstupu) jednoznačně proběhla před předmětnou trestní věcí, tudíž odkaz obviněného na jednání v omylu či nedbalosti je nutno považovat za účelovou argumentaci ve snaze vyhnout se trestnímu postihu, a proto Nejvyšší soud nepovažuje ani za potřebné rozvádět obecný výklad k pojmu omylu a jednání v nedbalosti, když je nezpochybnitelné, že dovolatel jednal úmyslně. Nad rámec uvedeného je vhodné také poznamenat, že skutkové zjištění mj. také uvádí, že v době konfliktu byl poškozeným z bytu vykazován, čehož nedbal a napadl poškozeného. 13. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla rovněž uplatněna námitka vytýkající soudům nižších stupňů nepoužití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku však Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti níže uvedené shledal rovněž zjevně neopodstatněnou. 14. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V dané trestní věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný přes nesouhlas poškozených vstoupil do jejich obydlí a následně v rámci slovní rozepře specifikovaným způsobem napadl poškozeného J. H., a v rámci tohoto napadení nereagoval na výzvy poškozeného k opuštění nemovitosti. Jednání obviněného tak jednoznačně přesáhlo občanskoprávní rovinu, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků, přičemž jeho závažnost nelze bagatelizovat konstatováním, že se jednalo o běžné rodinné spory. 15. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu