8 Tdo 339/2026-314 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání obviněné A. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 4 To 184/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 1/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 3 T 1/2024, byla obviněná A. K. (nadále též „obviněná“, popř. „dovolatelka“) podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 1. 2024, č. j. ZT 134/2023-23, pro skutek, kterého se měla podle obžaloby dopustit tím, že v přesně nezjištěných dobách přinejmenším v období od měsíce června roku 2022 do konce měsíce srpna roku 2023 před bytovým domem č. p. XY a č. p. XY v XY, okr. XY, při spatření někoho ze svých sousedů, obvykle předstírající telefonický hovor s různými soudci, právníky, doktory či výše postavenými policisty, velmi hlasitě uváděla nepravdivé údaje o své sousedce E. L., kdy kromě jiného dne 12. 6. 2023 v době okolo 17:30 hodin procházela okolo domu č. p. XY a zvolávala: „E. L. zpronevěřila baráku 80 000 Kč, kráva ožralá, její manžel z XY je kretén", v přesně nezjištěných dobách v letních měsících roku 2023 několikrát opakovaně velmi hlasitě zvolávala, že „dcera L. šikanuje ve škole spolužáky a dceru obviněné, že to dá všechno k soudu, že L. je šikanátorka, že zpronevěřila z fondu domu 600 000 Kč, že se zase směje nebo že zase chlastá“, a dále přinejmenším od poloviny měsíce května roku 2023 do konce měsíce srpna roku 2023 v přesně nezjištěných dopoledních dobách ve vnitřním prostoru prodejny Albert Supermarket na ul. XY, v XY, okr. XY, nejméně jednou až dvakrát denně ostatním zákazníkům opakovaně uváděla nepravdivé údaje o své sousedce, zde zaměstnané prodavačce uzenin E. L., v tom smyslu, že je nezpůsobilá pro výkon své práce v prodejně, že nevlastní zdravotní průkaz, a celou věc již konzultovala se svým praktickým lékařem MUDr. Trávníčkem, se svým právním zástupcem a s Policií ČR, a že se postará o to, aby ji z prodejny vyhodili, dále jim uváděla, že si do práce chodí, jak se jí zachce, že její syn šikanuje dceru obviněné, a dále sdělovala ostatním zákazníkům prodejny, že ji E. L. pomlouvá, přičemž tato situace je vůči obviněné neúnosná, a stále opakovala, že ji nechá vyhodit, že se o to postará, a dále zde při procházení prodejny buď náhodně zastavovala ostatní zákazníky, kterým sdělovala, nebo při telefonických hovorech s údajnými státními úředníky vykřikovala, že se E. L. chová šikanózně k její dceři, a popisovaného jednání se dopouštěla natolik hlasitě, aby ji ostatní zákazníci slyšeli, anebo při tom ukazovala rukou do míst, kde poškozená obsluhovala zpravidla sama u pultu s uzeninami, a výše uvedeného jednání se dopouštěla s cílem znevážit poškozenou v zaměstnání a před spoluobčany v místě bydliště poškozené poškodit její jméno a pověst, čímž měla spáchat přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněná není pro nepříčetnost trestně odpovědná. Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 4 To 184/2025, bylo odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 4 To 184/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. s citací jejich zákonného znění. Namítla, že jí soudy znemožnily jakkoliv se v řízení obžalobě bránit, neprovedly jí navržené důkazy či je opomněly, porušily zásadu subsidiarity trestní represe, ale především pochybily, uložily-li ochranné opatření v ústavní formě, v důsledku čehož byla potrestána přísněji, než kdyby jí byl ukládán trest jako příčetnému pachateli. 4. Stěžejní námitky dovolatelka soustředila proti uložení ústavní formy ochranného léčení, což označila za nezákonné, neboť tak při ukládání ochranného opatření nebyla aplikována zásada přiměřenosti a subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu. Připomněla, že mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží především povaha nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, a dále povaha činnosti, pro kterou bylo trestní řízení vedeno. Znalci se ale shodli na názoru, že nehrozí eskalace trestné činnosti, uložení ústavní formy je proto nepřiměřené hrozícímu nebezpečí. Nepřiměřené je ale podle dovolatelky i ve vztahu k povaze skutku, neboť jí nehrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Měla za to, že byla porušena i zásada subsidiarity ústavní formy, poněvadž znalec MUDr. Marius Byss doporučil ambulantní formu, znalkyně MUDr. Marta Holanová, podle níž by ústavní forma byla účinnější, v hlavním líčení připustila, že není vyloučen ani úspěch formy ambulantní. Ošetřující lékař obviněné MUDr. Ondřej (nesprávně uvedeno „Martin“) Rektor ve zprávě ze dne 3. 10. 2025 uvedl, že obviněná na léčbě spolupracuje, dodržuje léčebná opatření, užívá medikaci a není nebezpečná sobě ani svému okolí. Soudy se s argumentací obviněné v tomto ohledu vypořádaly nedostatečně. Pro obviněnou a její rodinu má uložení ústavní formy ochranného léčení fatální důsledky, poněvadž obviněná se s partnerem stará o 3 děti, přičemž partner tak činí hmotně, ona pak osobní péčí. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že vzniká extrémní nepoměr mezi společenskou závažností jejích skutků a následků uložení ochranného léčení v ústavní formě, kterou již dne 6. 2. 2026 nastoupila, v její osobní sféře. 5. Další část výhrad dovolatelky směřovala proti správnosti právního závěru o naplnění znaků přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Zopakovala, že skutek není trestným činem a že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Akcentovala, že je nutno vzít v potaz, že svoji činnost páchala takovým způsobem, že svědci (včetně manžela poškozené) uvedli, že její výroky nemohli brát vážně. Její jednání mělo být posouzeno jako přestupek. 6. Dovolatelka také vytkla, že soud prvního stupně odmítl provést výslech svědeckou výpovědí jejího partnera a nejstarší dcery, čímž jí znemožnil prokazovat vlastní verzi skutkových událostí. Tyto výpovědi svědků mohly mít vliv na hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené. Upozornila též, že odvolací soud v rozhodnutí nezmínil jí předložený důkaz, a to lékařskou zprávu ošetřujícího psychiatra obviněné MUDr. Ondřeje Rektora ze dne 3. 10. 2025. Důsledkem ignorování důkazních návrhů je podle dovolatelky porušení jejího práva na spravedlivý proces. 7. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a aby soudům přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v zevrubném vyjádření k dovolání mínil, že jádro dovolací argumentace obviněné směřuje ke kritice rozhodnutí soudů, bylo-li jí podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Obviněná brojila proti tomuto uložení, třebaže bylo vysloveno v rámci zprošťujícího rozsudku podle § 226 písm. d) tr. ř., tedy za situace, kdy sice bylo prokázáno, že se žalovaný skutek stal, jinak vykazuje znaky trestného činu a spáchala jej obviněná, avšak tato nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Formulace použitá obviněnou v dovolání není zcela pregnantní, z jejího obsahu však lze dovodit, že obviněná naznačuje představu, podle níž posuzovaný skutek nevykazuje ani další (ostatní) zákonné znaky trestného činu podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, a mělo by jít toliko o přestupek, a to bez ohledu na její nepříčetnost. V uvedeném ohledu tedy nejde pouze o úvahu o existenci příznivějšího důvodu pro zproštění obžaloby, ale o tvrzení, že skutek jako takový nenaplňuje znaky trestného činu, ale měl být řešen správním orgánem jako přestupek. 9. I v dovolání zmiňovaná zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje princip ultima ratio a má nepochybně interpretační význam, neboť vyžaduje, aby znaky trestného činu byly vykládány restriktivně a trestní odpovědnost byla uplatňována pouze v případech společensky škodlivého jednání. Podle ustáleného výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak jej vyjádřilo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se subsidiarita trestní represe uplatní zpravidla pouze tehdy, pokud posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty. V posuzované věci nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněné natolik, že by neodpovídalo typovým případům přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní právo poskytuje ochranu i vztahům soukromoprávního charakteru, což platí i pro případy pomluvy, neboť trestní zákoník chrání lidskou důstojnost, vážnost a čest jako hodnoty zakořeněné sice v soukromé sféře jednotlivce, avšak disponující širším společenským významem. Útoky na tyto statky se typicky odehrávají v rovině mezilidských vztahů, nicméně při určitém způsobu zásahu překračují rámec pouhé soukromoprávní kolize a zasahují i do veřejné sféry. Již samotná délka a intenzita jednání obviněné svědčí o tom, že závažnost jejího počínání nepřekračuje spodní hranici trestnosti jen minimálně. Obviněná se pomlouvačné činnosti dopouštěla nepřetržitě přinejmenším od června 2022 do konce srpna 2023. Lze rovněž poukázat na výraznou masovost a nevyžádanost jejího jednání, jež bylo motivováno záměrem poškodit pověst sousedky E. L. Obviněná opakovaně vytvářela v domovské obci situace, v nichž sousedy uváděla v omyl předstíráním hovoru se zástupci veřejné moci, přičemž jim sdělovala nepravdivé informace o sousedce E. L. Další část jejího pomlouvačného jednání probíhala v prostorách prodejny potravin, kde byla poškozená zaměstnána jako prodavačka. Zde obviněná nejméně jednou až dvakrát denně oslovovala ostatní zákazníky nebo informace vykřikovala, a to často s předstíráním vedení telefonického hovoru. V obou prostředích tak docházelo k opakovanému šíření nepravdivých údajů vůči širšímu okruhu osob. 10. Pakliže v další části dovolací argumentace obviněná namítla, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, zejména výpovědi jejího partnera a nejstarší dcery, kteří měli být častými svědky jejích interakcí s poškozenou E. L., nelze jim podle státního zástupce přiznat opodstatnění a hovořit o opomenutých důkazech. Ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právo obviněné navrhovat důkazy je vyváženo povinností soudu se s těmito návrhy vypořádat a – pokud jim nevyhoví – řádně zdůvodnit, z jakých důvodů k jejich provedení nepřistoupil. Nejde o opomenuté důkazy tehdy, pokud soud postupuje v souladu se zákonem a své rozhodnutí náležitě odůvodní. Soud prvního stupně této povinnosti dostál a v bodě 20 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné provést výslech uvedených rodinných příslušníků. Skutkový závěr o pomlouvačném jednání obviněné byl totiž již dostatečně podložen výpověďmi řady svědků, kteří se s jejími projevy setkávali opakovaně, a osobnost obviněné byla komplexně popsána znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie. Výpovědi partnera a dcery by nemohly přinést nový či podstatný poznatek, a to ani s ohledem na jejich úzký osobní vztah k obviněné, který přirozeně snižuje jejich vypovídací hodnotu. 11. Státní zástupce měl za to, že obviněná ve stěžejní části své dovolací argumentace podrobila kritice rozhodnutí soudu, jímž jí bylo podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Nečinila tak však vždy prostřednictvím námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, ale též prostřednictvím výtek značících neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Polemizovala-li se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Martou Holanovou, jakož i s její výpovědí v hlavním líčení, a dále reinterpretovala další odborné medicínské podklady, prosazovala vlastní pohled na hodnocení důkazů, což obsahově nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. 12. Státní zástupce zdůraznil, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Martou Holanovou, bylo namístě vycházet jako z odborného zdroje posuzujícího duševní stav obviněné a její nebezpečnost. Tento posudek jednoznačně formuluje závěr znalkyně, že u obviněné je třeba uložit ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Znalkyně vysvětlila, že dosavadní ambulantní léčba není u obviněné schopna adekvátně kompenzovat její duševní stav, a proto nemůže plnit funkci natolik, aby byla společnost dostatečně chráněna. V hlavním líčení konaném dne 28. 7. 2025 MUDr. Marta Holanová setrvala na závěrech svého posudku. V konfrontaci s předchozím znaleckým posudkem zpracovaným MUDr. Mariusem Byssem výslovně uvedla, že se shodují v diagnostických závěrech, nikoli však v závěrech ohledně volby vhodné formy ochranného léčení. Podle jejího odborného názoru již pouhá ambulantní forma ochrany společnosti nepostačuje a je třeba přistoupit k formě ústavní. Z odpovědí znalkyně na doplňující otázky soudkyně rovněž vyplývá, že ústavní forma léčby je v dané fázi nezbytná, přičemž až v případě zlepšení stavu obviněné je do budoucna možná její přeměna na léčbu ambulantní. Pokud obviněná nyní předkládá lékařskou zprávu ošetřujícího psychiatra MUDr. Ondřeje Rektora, je nutno uvést, že tato zpráva nemá povahu znaleckého posudku. Navíc je tato lékařská zpráva datována dnem 3. 10. 2025, tedy až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce aktuálně neměl k dispozici protokol z veřejného zasedání před odvolacím soudem, z něhož by bylo patrné, zda bylo dokazování vedeno i v tomto dílčím směru. 13. Státní zástupce nepřisvědčil ani výhradě dovolatelky, že se měla dopustit toliko verbálního deliktu stojícího na samotné hranici přestupku, za nějž by jí – i v případě uznání viny – nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, a že byla ve výsledku postižena přísněji, než by mohla být sankcionována jako pachatelka trestného činu. K tomu zdůraznil, že ukládání ochranného léčení se primárně neodvíjí od povahy a závažnosti trestné činnosti, jež měla být pachateli přičítána. Ochranné léčení je ochranným opatřením, které sleduje odlišné účely a vyznačuje se zcela jinými prvky než trest. Jistěže neuniká pozornosti, že ochranné léčení, zejména ve své ústavní formě, představuje významný zásah do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce. Proto je při jeho ukládání třeba respektovat zásadu přiměřenosti zakotvenou v § 96 tr. zákoníku, která je lex specialis ve vztahu k obecné zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku. Při posuzování přiměřenosti musí soud zohlednit jak míru nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, tak i osobu pachatele a jeho poměry. 14. Závěr o nutnosti uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě v projednávaném případě není založen pouze na skutečnosti, že obviněná spáchala čin jinak trestný ve stavu nepříčetnosti. Opírá se o širší rámec dokazování vztahující se k osobě obviněné a jejímu duševnímu stavu. U obviněné byla zjištěna duševní porucha v podobě reziduální schizofrenie, projevující se bludy a halucinacemi. Její dlouhodobé setrvání v ambulantní formě léčby již v minulosti nevedlo ke stabilizaci psychického stavu, nýbrž k selhání, neboť tato forma léčby nebyla schopna dostatečně kompenzovat její problematickou osobnost. Paranoidní symptomatika obviněné nabyla chronického charakteru a její projevy navenek se staly neměnitelné. Obviněná vnímá své okolí pod dominantním vlivem chorobných bludů a halucinací, jež mají povahu nevyvratitelnosti a ovládavosti. Jak přesvědčivě uvedla znalkyně MUDr. Marta Holanová, v rámci ambulantního léčení již neexistují efektivní nástroje, jejichž prostřednictvím by bylo možné léčbu nastavit tak, aby vedla k ochraně společnosti. Ambulantní forma léčby spočívá zejména na důvěře mezi pacientem a ošetřujícím lékařem, což je u obviněné fakticky vyloučeno. 15. Obviněná v rozhodné době nevykazovala také potřebný náhled na své duševní onemocnění (což nevyvrací ani její dílčí zájem o spolupráci v některých ohledech). Závažnost své nemoci bagatelizovala a setrvávala v pevné víře v „pravdivost“ svých bludných přesvědčení. Tato zkreslená a chorobně rigidní logika zásadně determinuje její jednání v každodenním životě a vedla k opakovaným projevům protiprávního jednání, jež činí její pobyt na svobodě nebezpečným, byť se dosud projevilo pouze ve verbální rovině. Obviněná se vůči osobám, které podle jejího přesvědčení údajně stojí za jejím sledováním či šikanou, chová konfrontačně a vyhroceně. Pokud jde o další poměry obviněné, které přibližují její životní situaci a jsou významné pro posouzení vhodné formy ochranného léčení, je namístě uvést ještě následující skutečnosti. V současné době je obviněná nezaměstnaná, tudíž není stabilizována pracovním procesem. V oblasti rodinného zázemí je nutno uvést, že má více dětí s různými partnery, o něž však v minulosti nedostatečně pečovala a byla opakovaně trestně stíhána pro přečin zanedbání povinné výživy. Nyní žije s partnerem K. a dvěma nezletilými dětmi v obci XY. Lidsky lze pochopit její subjektivní potřebu setrvat v rodinném prostředí, nicméně jakmile jej obviněná opustí, evidentně podléhá v důsledku reziduální schizofrenie nekontrolovatelným projevům vůči ostatním občanům v této obci a nedokáže své chování regulovat ani s podporou rodinných příslušníků. Navíc její bludné přesvědčení o tom, že je sledována a šikanována, se rozšiřuje i na její dceru AAAAA (pseudonym), což svědčí o prohlubující se dezorganizaci jejího psychického stavu. Návrh obviněné na setrvání v běžném životě společně s rodinou nelze odmítnout do budoucna, neboť ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě může být – v závislosti na průběhu léčby, postoji obviněné a dosažení účelu ochranného opatření – později změněno na formu ambulantní. Tuto perspektivu však lze zvažovat teprve poté, co dojde ke stabilizaci jejího psychického stavu v institucionálním zařízení, nikoli za stavu nynějšího, kdy ambulantní léčba selhala a není schopna pomoct obviněné ani zajistit ochranu společnosti. 16. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná uplatnila důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. 19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 20. Dovolatelka deklarovala také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 21. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. 22. Kruciální výhrady dovolatelky se koncentrovaly proti opodstatněnosti a zákonnosti rozhodnutí soudů o uložení ochranného léčení psychiatrického, a to v ústavní formě. Ke konkrétním námitkám stran správnosti samotného výroku o uloženém ochranném léčení je vhodné nejprve v obecné rovině připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177). 23. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). Pokud jde o právě zmíněné, klíčové hledisko, lze konstatovat, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). 24. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž tento soud podmínil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní. 25. Soud prvního stupně uložil dovolatelce ochranné léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Jedná se o případy, kdy je ochranné léčení ukládáno obligatorně, a to po posouzení pěti základních podmínek, které spočívají v tom, že se stal skutek, tento skutek má jinak znaky trestného činu, osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku, není pro nepříčetnost trestně odpovědná, a její pobyt na svobodě je nebezpečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010). Soud prvního stupně rozhodl o ústavní formě léčení na základě § 99 odst. 4 tr. zákoníku, v němž je mimo jiné zakotveno, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. 26. Dovolatelka na jedné straně nepolemizovala se správností skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zpochybnila jen správnost jeho právního posouzení, poněvadž podle jejího mínění měl být posouzen toliko jako přestupek (bod 3. dovolání označený jako Hmotněprávní posouzení), na druhé straně ale vytkla nedostatečné hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené v důsledku toho, že soud prvního stupně odmítl provést jí navržené důkazy, jakož i absenci zmínky o lékařské zprávě MUDr. Ondřeje Rektora, důkazu předloženého odvolacímu soudu. Měla za to, že ignorováním důkazních návrhů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (bod 4. dovolání označená jako Neprovedené a opominuté důkazy). 27. Soudy nižších stupňů se otázkou, zda dovolatelka spáchala projednávaný skutek, řádně zabývaly. Soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci dokazování, jak bylo provedeno v hlavním líčení, provedené důkazy pečlivě vyhodnotil a konstatoval, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování není pochyb o tom, že se dovolatelka dopustila skutku tak, jak byl popsán v obžalobě státního zástupce. Zejména zdůraznil, že průběh označeného skutku ve shodě s poškozenou svědkyní E. L. popsali i další svědci, a to P. L., J. F., P. Š., E. Š., M. T. a další, kteří stvrdili svými výpověďmi zásadní skutečnosti popisované v obžalobě. Výpovědi svědků nijak nekolidovaly ani s předloženými listinami a ani závěry znaleckého zkoumání obviněné znalkyní MUDr. Martou Holanovou (bod 31. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku také vysvětlil, proč z důvodů nadbytečnosti zamítl návrh obviněné na výslech svědků K. P. a nezletilé dcery AAAAA (bod 20. rozsudku). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Ani on se neztotožnil s potřebou provést obhajobou navrhované důkazy výslechem partnera a nezletilé dcery obviněné, i on je měl za nadbytečné a procesní postup soudu prvního stupně označil za správný (body 5., 8., 11. usnesení odvolacího soudu). 28. Jde-li o námitky dovolatelky směřující ke zpochybnění práva na spravedlivý proces v důsledku opomenutí jí navrhovaných důkazů jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem, lze je podřadit pod uplatněný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejsou opodstatněné. Je vhodné předeslat, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 29. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozumně vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny, shledaly-li návrhy obviněné na doplnění dokazování o výslechy K. P., jejího partnera, a dcery AAAAA nadbytečnými. Jak výstižně poznamenal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání, skutkový závěr o pomlouvačném jednání obviněné byl již dostatečně podložen výpověďmi řady svědků, kteří se s jejími projevy setkávali opakovaně, a osobnost obviněné byla komplexně popsána znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie. Výpovědi partnera a dcery by nemohly přinést nový či podstatný poznatek, a to ani s ohledem na jejich úzký osobní vztah k obviněné, který přirozeně snižuje jejich vypovídací hodnotu. Soudy tak své odůvodnění založily na argumentu nadbytečnosti, uznávaném pro nevyhovění důkaznímu návrhu i Ústavním soudem v jeho judikatuře. Stejně tak nemohla nic zásadního z hlediska výsledku řízení znamenat ani absence zmínky o provedení důkazu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. předložením listiny – zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. Ondřeje Rektora ze dne 3. 10. 2025 ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 2. 12. 2025 v usnesení odvolacího soudu. Názor ošetřujícího lékaře nelze sice ignorovat, ale s okolností probíhající ambulantní léčby a jejího významu z hlediska očekávaných výsledků léčení (v konfrontaci s poznatkem, že obviněná se činu dopouštěla právě i za jejího trvání) se soudy implicitně vypořádaly v úvahách o ukládání konkrétní formy psychiatrického léčení. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud nezastává názor dovolatelky, že v důsledku ignorování jejích důkazních návrhů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. 30. Dovolatelka také nepřímo požadovala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s vyústěním, že skutek by bylo možno posoudit pouze jako přestupek. Takovou námitku lze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani jí nelze přiznat opodstatnění. Závěr soudů nižších stupňů, že jde o čin jinak trestný naplňující zákonné znaky uvedené v § 184 odst. 1 tr. zákoníku, má i Nejvyšší soud za správný. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 31. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. 32. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, kdy je třeba zdržet se použití trestního práva. Typově jde o věci, které vzešly z poměrů soukromého práva, tedy jednání, které mají silný soukromoprávní základ. Protože se případné spory řeší cestou soukromého práva, je ústavně nepřípustné, aby stát prostředky trestního práva prosazoval soukromá subjektivní práva a zájmy za jednotlivce (srov. nález ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26, atd.). Na druhou stranu ani převažující soukromoprávní povaha bez dalšího nevyjímá protiprávní jednání ze zorného pole trestního práva. Vše závisí na konkrétních okolnostech případu (nález ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, body 80 a 81). 33. Nejvyšší soud má za to, že využití postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku není v posuzované trestní věci namístě. Nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti obviněné a s ní spojených trestněprávních důsledků. Je vhodné připomenout, že obdobná jednání pomlouvačného charakteru cílená proti mravním hodnotám člověka ve společnosti, jakými jsou čest, vážnost a dobrá pověst, bývají prostřednictvím ustanovení § 184 odst. 1 tr. zákoníku postihována poměrně obvykle, není proto možno konstatovat, že by předmětný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Lze připomenout, že danou otázkou se zabýval již soud odvolací, který pod body 7., 10. usnesení mimo jiné zmínil, že závažnost (a tedy i společenská škodlivost) projednávaného jednání obviněné je dána způsobem a okolnostmi, za kterých dovolatelka nepravdivé informace sdělovala, s čímž souvisí i postavení poškozené, neboť některé nepravdivé informace sdělovala přímo v jejím zaměstnání, jiné jsou takového charakteru, že pro svůj obsah by byly způsobilé vážnou měrou ohrozit v podstatě jakoukoliv osobu. Tento soud též zdůraznil, že již nešlo o jakési „běžné“ pomlouvačské jednání vyvolané osobní známostí, antipatiemi apod., poněvadž na nepravdivé informace obviněnou sdělované různým osobám či takovým způsobem, aby se to konkrétní osoby dozvěděly, nutno nazírat v celém jejich komplexu. Třebaže ne všechny nepravdy, izolovaně posuzováno, by dosáhly intenzity vyžadované pro naplnění znaků trestného činu, ve svém souhrnu zapadají do jakéhosi kontinuálního boje a nepřátelství vůči poškozené, nadto některé z nepravdivých informací, zejména obvinění ze zpronevěry finančních prostředků, již hraničí s naplněním skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu v podstatě ztotožňuje. Ani podle jeho přesvědčení nešlo o případ nijak výjimečný, který by odůvodňoval závěr, že nejde o trestný čin pro nedostatek škodlivosti pro společnost. Státní zástupce správně podotkl, že trestní právo poskytuje ochranu i vztahům soukromoprávního charakteru, což platí i pro případy pomluvy, neboť trestní zákoník chrání lidskou důstojnost, vážnost a čest jako hodnoty zakořeněné sice v soukromé sféře jednotlivce, avšak disponující širším společenským významem. V této souvislosti případně zdůraznil období, po něž se obviněná pomlouvačné činnosti dopouštěla, poukázal na výraznou masovost a nevyžádanost jejího jednání, jež bylo motivováno záměrem poškodit pověst sousedky E. L. Obviněná opakovaně vytvářela situace, v nichž sousedy uváděla v omyl předstíráním hovoru se zástupci veřejné moci, přičemž jim sdělovala nepravdivé informace o sousedce E. L. Další část jejího pomlouvačného jednání probíhala v prostorách prodejny potravin, kde byla poškozená zaměstnána jako prodavačka. Zde obviněná nejméně jednou až dvakrát denně oslovovala ostatní zákazníky nebo informace vykřikovala, a to často s předstíráním vedení telefonického hovoru. V obou prostředích tak docházelo k opakovanému šíření nepravdivých údajů vůči širšímu okruhu osob. Takové vyústění, promítající se do nejen do soukromého, ale i pracovního života poškozené E. L., lze konstatovat nejen s oporou ve výpovědi poškozené, ale také jejího manžela P. L. Tvrzení dovolatelky o takovém způsobu páchání činnosti, že svědci, a to i manžel poškozené, uvedli, že nemohli brát její výroky vážně, naopak výsledkům dokazování neodpovídá. Svědek P. L. ve skutečnosti poznamenal toliko to, že „nebere vážně, když mluví do telefonu s nějakým majorem“, jinak ale i on popisoval kontinuální nepravdivé pomlouvačné jednání dovolatelky nepříznivě zasahující do soukromého života obou manželů. Je tedy možno konstatovat, že intenzita jednání obviněné, byť nijak zvlášť vysoká, již vyžadovala postih prostřednictvím norem trestního práva, a nikoliv pouze jí navrhovaného zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. 34. Stěžejní část výhrad dovolatelky byla soustředěna proti rozhodnutí o uložení ochranného léčení psychiatrického právě v ústavní formě, v čemž spatřovala jednak porušení zásady přiměřenosti při ukládání ochranného opatření, jednak subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu. Oběma uvedenými otázkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě zabývaly a dovolací soud jejich závěry akceptuje. 35. Soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci závěrů znaleckého posudku MUDr. Marty Holanové správně vyvodil, že se stal skutek, vykazující znaky trestného činu, pro nějž je dovolatelka stíhána, že jej dovolatelka spáchala, ale že tato není pro nepříčetnost trestně odpovědná, což jej nutně vedlo ke zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. d) tr. ř. V návaznosti na to ale musel řešit, zda jsou splněny předpoklady pro obligatorní uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku. V této situaci, s argumenty nacházejícími se v judikatuře soudů, včetně Ústavního soudu, při respektu k právu na nedotknutelnost osoby, vyváženě hodnotil jak povahu choroby dovolatelky a její léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Své úvahy vyúsťující v potřebu uložit dovolatelce ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě přesvědčivě rozvedl pod body 35.–38. rozsudku. Odvolací soud se s jeho přesvědčivými úvahami ztotožnil a odkázal na ně (bod 13. usnesení). 36. Soud prvního stupně se patřičně věnoval otázce, zda je pobyt dovolatelky, pachatelky činu jinak trestného pro nepříčetnost trestně neodpovědné, na svobodě nebezpečný. V tomto kontextu není od věci zmínit, že zde je nezbytné zabývat se i otázkou pravděpodobnosti, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. Pobyt takové osoby na svobodě tedy musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Splnění uvedené podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Nebezpečí musí být reálné, musí hrozit konkrétně a aktuálně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr.). Nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení. 37. Soud prvního stupně, vycházeje ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Marty Holanové, jež potvrdila a doplnila v hlavním líčení dne 28. 7. 2025 (č. l. 213 a verte–215), rekapituloval, že dovolatelka v době spáchání činu trpěla a i v současné době trpí Reziduální schizofrenií – F20.5 dle Mezinárodní klasifikace nemocí. Reziduální schizofrenie je chronické stadium ve vývoji jejího duševního onemocnění, paranoidní schizofrenie, u kterého je jasný vývoj od počátečního stadia, zahrnujícího více atak s psychotickými příznaky, které odpovídají všeobecným kritériím pro schizofrenii, s následným rozvojem tzv. negativních příznaků, které se promítají do její osobnostní struktury, petrifikují, přičemž bývají i období zhoršení. V době páchání činu v důsledku závažného duševního onemocnění nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání a ani je ovládat, přičemž příčinou byly její závažné povahové změny a chronifikovaná paranoidita při dlouhodobém a ambulantně nedostatečně léčeném schizofrenním onemocnění. Vyšetřovaná je bludně, nevývratně přesvědčena o svém sledování a šikanování. Týká se to i její dcery AAAAA. Chová se podle toho a při konfrontaci své jednání popírá. Z psychiatrického hlediska je její pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný. Znalkyně navrhla uložit ochranné léčení psychiatrické formou ústavní, protože její ambulantní léčba v současné době není dostačující pro kompenzaci jejího duševního stavu, nemůže tak splnit účel natolik, aby byla společnost chráněna. Znalkyně se vypořádala i se závěry znaleckého posudku, který předložil znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Marius Byss, vysvětlila, proč se liší jejich názory na otázku příčetnosti a potřebu uložení ochranného léčení nikoliv v ambulantní, ale ústavní formě. 38. Z hlediska nebezpečnosti dovolatelky ve smyslu podmínky § 99 odst. 1 tr. zákoníku má význam zejména to, že podle důkazně podloženého zjištění nalézacího soudu bez řádné léčby je vysoce pravděpodobné opětovné páchání dané trestné činnosti, neboť vlivem dosavadní nedostatečné a dlouhodobé ambulantní léčbě se paranoidita již dostala do chronického stadia a dovolatelka není schopna fungovat v běžných společenských vztazích s ostatními lidmi. Beze změny medikace a nasazení řádné léčby je předpoklad dalšího zhoršování jejího zdravotního stavu. Dovolatelka vnímá své okolí pod vlivem chorobných bludů a halucinací, přičemž tyto chorobné bludy a halucinace mají charakter nevývratnosti a ovládavosti. Dovolatelka je o bludu přesvědčena, nepovažuje ho za chorobný produkt, různá fakta vykládá tak, aby se hodila logice bludu. Znalkyně též vysvětlila, že lidé trpící touto poruchou jsou nuceni pod vlivem těchto prožitků jednat a daná porucha způsobuje, že nemají schopnost kritického myšlení a své prožitky nejsou schopni podrobit kritickým úvahám. Ze všech uvedených důvodů lze dospět k opodstatněnému závěru, že dovolatelka je pro společnost bez řádné léčby nebezpečná. Nebezpečnost dovolatelky nespočívá sice v bezprostřední hrozbě z gradace trestné činnosti, nýbrž v hrozbě, že z důvodu absence léčby se tato může s velkou pravděpodobností v budoucnu opakovat (viz ostatně také sdělení svědků E. L. a jejího manžela P. L. v hlavním líčení dne 26. 6. 2024). Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku byly v případě dovolatelky splněny. 39. Soudy nižších stupňů se zabývaly i eventuální možností uložení ambulantní formy ochranného léčení, tuto však vyloučily jako nedostatečnou. Jak správně a v souladu se závěry znalkyně MUDr. Marty Holanové vyložil již soud prvního stupně, další pokračování ambulantní léčby u dovolatelky není dostačující, v rámci ambulantního léčení neexistují nástroje směřující ke správnému nastavení léčby. Tento soud výslovně zmínil, že dovolatelka se dopustila činu, který nevykazuje takovou společenskou škodlivost, aby sám o sobě odůvodnil její přímé omezení na svobodě, nicméně napadání dalších osob se děje prakticky každodenně a intenzita jejího protiprávního jednání vůči ostatním není zanedbatelná. Soud měl proto za prokázané, že dosavadní dlouhodobá ambulantní léčba je nedostatečná, neplní svůj účel. Její bludné produkce a halucinace se i přes dosavadní medikaci v rámci ambulantní léčby dostaly do chronické fáze a její stav se postupně zhoršuje, přičemž dalším zhoršením se zvyšuje předpoklad dalšího páchání dané trestné činnosti. Protože obviněná spáchala posuzovanou trestnou činnost i přes užívání předepsané medikace pod vlivem duševní poruchy, dosud nezískala ani přes dlouhodobou ambulantní léčbu patřičný náhled na svoji duševní poruchu, není schopna zvládat běžný společenský kontakt s ostatními lidmi, pro další vývoj jejího onemocnění a ochranu společnosti je nutné, aby došlo ke změně její léčby. Proto jí bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Tyto úvahy v podstatě aproboval i odvolací soud, který je doplnil dalšími odkazy na znalecký posudek MUDr. Marty Holanové. Ani odvolací soud neakceptoval výhrady dovolatelky, že se dopustila trestného činu nižší intenzity, že její jednání nenaplňuje známky fyzické agrese, případně že zahájením ústavní léčby hrozí, že její děti skončí v ústavu a nebude se o ně mít kdo starat. Odvolací soud totiž uzavřel, že i při vědomí těchto vskutku nepříznivých zásahů do osobního života dovolatelky není možné zajistit ochranu společnosti na straně jedné a její řádnou léčbu na straně druhé jinak než uložením ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě (bod 13. usnesení). 40. Závěr soudů o uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní je správný a opodstatněný. Produktivně jej doplňuje i názor státního zástupce, že obviněná v rozhodné době nevykazovala také potřebný náhled na své duševní onemocnění (což nevyvrací ani její dílčí zájem o spolupráci v některých ohledech). Závažnost své nemoci bagatelizovala a setrvávala v pevné víře v „pravdivost“ svých bludných přesvědčení. Tato zkreslená a chorobně rigidní logika zásadně determinuje její jednání v každodenním životě a vedla k opakovaným projevům protiprávního jednání, jež činí její pobyt na svobodě nebezpečným, byť se dosud projevilo pouze ve verbální rovině. Obviněná se vůči osobám, které podle jejího přesvědčení údajně stojí za jejím sledováním či šikanou, chová konfrontačně a vyhroceně. Reagoval i na aktuální poměry dovolatelky relevantní z hlediska ukládaného ochranného léčení. Měl za to, že lidsky lze pochopit její subjektivní potřebu setrvat v rodinném prostředí, nicméně jakmile jej obviněná opustí, evidentně podléhá v důsledku reziduální schizofrenie nekontrolovatelným projevům vůči ostatním občanům v této obci a nedokáže své chování regulovat ani s podporou rodinných příslušníků. Navíc její bludné přesvědčení o tom, že je sledována a šikanována, se rozšiřuje i na její dceru AAAAA, což svědčí o prohlubující se dezorganizaci jejího psychického stavu. Návrh obviněné na setrvání v běžném životě společně s rodinou nelze odmítnout do budoucna, neboť ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě může být – v závislosti na průběhu léčby, postoji obviněné a dosažení účelu ochranného opatření – později změněno na formu ambulantní. Tuto perspektivu však lze zvažovat teprve poté, co dojde ke stabilizaci jejího psychického stavu v institucionálním zařízení, nikoli za stavu nynějšího, kdy ambulantní léčba selhala a není schopna pomoct obviněné ani zajistit ochranu společnosti (bod 13. vyjádření státního zástupce). 41. Nejvyšší soud dodává, že správnost úsudku o potřebě uložit ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě není zpochybněna ani návrhem na uložení ambulantní formy ochranného léčení, který učinil znalec MUDr. Marius Byss, či jak na možnosti ambulantní léčby nahlíží ošetřující lékař dovolatelky MUDr. Ondřej Rektor ve zprávě ze dne 3. 10. 2025 (č. l. 266), poněvadž nelze odhlédnout od zjištění, že ačkoliv je dovolatelka v péči tohoto lékaře již od 28. 4. 2022, ani ambulantní léčba nezabránila tomu, že se dopustila skutku, pro nějž na ni byla podána aktuálně řešená obžaloba, ale ani tomu, že jednání obdobné povahy páchá i nadále. 42. Lze jen připomenout, že ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení trvá nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta (§ 99 odst. 6 tr. zákoníku). 43. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu