8 Tdo 371/2026-101 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněné R. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 10 To 307/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 28/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. R. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 2 T 28/2025, byla obviněná R. R. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a), b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v počtu 80 celých denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 250 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trestu může být zaplacen v nejvýše 4 pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 000 Kč, přičemž první splátka bude uhrazena nejpozději k 10. dni měsíce, který bude následovat po měsíci, v němž nabude tento rozsudek právní moci, a další splátky budou uhrazeny vždy k 10. dni měsíců bezprostředně následujících, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání zaměřené proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 10 To 307/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl. 3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 4. 3. 2025 v době kolem 23:10 hodin v XY – XY v ulici XY řídila osobní automobil tovární značky Renault Megane, registrační značky XY, ačkoliv požila takové množství alkoholických nápojů, že opakovanou dechovou zkouškou provedenou přístrojem Dräger bezprostředně po ukončení jízdy v 23:17 hodin byla u ní zjištěna koncentrace 1,13 promile alkoholu a v 23.24 hodin koncentrace 1,20 promile alkoholu. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 10 To 307/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž namítla, že výrok o trestu zákazu řízení je nepřiměřeně přísný. 5. Konkrétně poukázala na svou výpověď, v níž vysvětlila, jakým způsobem k věci došlo, k činu se doznala, velmi ho lituje a nebude se to již opakovat. Zopakovala, že byla rozrušená, jelikož mezi ní a jejím známým D. D. došlo k hádce, přičemž tento byl opilý a opilý bývá agresivní, v minulosti jí poničil v opilosti auto, a tak se bála, že tak učiní znovu, proto chtěla vozidlo přeparkovat, jen jí nedošlo, že je pod vlivem alkoholu. Při hlavním líčení pak upřesnila, že k poničení jejího vozidla došlo před jejím bydlištěm, kdy došlo k vloupání do vozidla a ačkoliv pachatele neviděla, domnívá se, že to byl D. D., a dále že vozidlo chtěla přeparkovat na cca 1 km vzdálené parkoviště. Doplnila, že se bála také sama o sebe, když ji D. D. v září 2024 napadl, což řešila i Policie ČR. Dne 4. 3. 2025 si byla u D. D. pro své věci a došlo mezi nimi k rozepři. Později uvedla, že za ním přijela, protože měli spolu ještě probrat finanční situaci. Těsně před odchodem vypila odlivku tvrdého alkoholu. Měla za to, že D. D. zavolal policii z pomsty. Namítla pak, že vzhledem k hladině alkoholu je trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce 18 měsíců nepřiměřeně přísný, když nebylo přihlédnuto k dopadům trestu pro obviněnou jako OSVČ, pro kterou je řidičské oprávnění naprostou nutností pro její obživu. 6. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 10 To 307/2025-78, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2025, č. j. 2 T 28/2025-50, zrušil a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně. 7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně upozornila na skutečnost, že dovolatelka své dovolání neopřela o žádný konkrétní dovolací důvod, kdy pouze výčtem uvedla, z jakých důvodů je možné dovolání podat ve smyslu § 265b tr. ř. Pokud jde o námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu, pak státní zástupkyně zdůraznila, že tyto obecně neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, a to ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) ani podle písm. h) tr. ř. Nejedná se ani o případ, kdy by byl Nejvyšší soud oprávněn přikročit k přezkumu výroku o trestu z hlediska extrémní nepřiměřenosti trestu, porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásahu do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konstatovala, že obviněné byl uložen peněžitý trest v kombinaci s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Trest peněžitý byl uložen ve výměře 20 000 Kč a trest zákazu činnosti byl vyměřen na dobu 18 měsíců. Při stanovení druhu a výměry trestu měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily, přičemž zejména vzaly v úvahu okolnosti činu, polehčující okolnosti i hodnocení osoby obviněné. Uzavřela, že výrok o trestu tedy žádným ústavním deficitem netrpí. 8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nutno konstatovat, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku po citaci zákonného výčtu dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. nikterak nespecifikovala, který ze zákonných dovolacích důvodů mínila uplatnit, přičemž s ohledem na její výhrady proti výroku o trestu (vůči skutkovým zjištěním toliko opakovala svou argumentaci týkající se důvodů, pro které řídila vozidlo pod vlivem, aniž by samotnému výroku o vině vytkla jakoukoliv konkrétní vadu), konkrétně proti jeho přísnosti, nelze než uzavřít, že argumentace dovolatelky neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Ta totiž měla za to, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce 18 měsíců je vzhledem k hladině alkoholu nepřiměřeně přísný, neboť nebylo přihlédnuto k dopadům trestu pro obviněnou jako OSVČ, pro kterou je řidičské oprávnění nezbytné pro její obživu. 11. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) možno v dovolání zásadně úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 12. Vady ve výroku o trestu lze vytýkat i pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněná v napadeném rozhodnutí nespatřovala. 13. Zásah dovolacího soudu i přes nenaplnění výše uvedených dovolacích důvodů pak přichází v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná. 14. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu zákazu činnosti (proti peněžitému trestu dovolatelka žádné námitky nevznesla) obviněné nedopustil. Obviněná byla shledána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní zákoník v § 274 odst. 1 umožňuje uložit trest odnětí svobody v trvání až jednoho roku, peněžitý trest či trest zákazu činnosti. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze trest zákazu činnosti uložit na 1 rok až 10 let. Obviněné byl soudem prvního stupně podle § 67 odst. 2 písm. a), b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 80 celých denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 250 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců (tedy výrazně při dolní hranici zákonného rozpětí). Oba tyto tresty byly uloženy v rámci zákonných sazeb, nikoli mimo jejich meze, a jejich druh i výměra odpovídají povaze a závažnosti spáchaného činu i poměrům obviněné. Soud prvního stupně při stanovení druhu a výměry trestu vycházel z povahy a závažnosti spáchaného činu, okolností jeho spáchání i z osobních, rodinných a majetkových poměrů obviněné. Přihlédl k tomu, že obviněná řídila motorové vozidlo po požití alkoholu, přičemž její ovlivnění bylo prokázáno dechovými zkouškami s výsledky 1,13 ‰ a 1,20 ‰ alkoholu, jednalo se tedy o hladinu alkoholu spíše při spodní hranici trestněprávně relevantního ovlivnění, avšak nikoli o okolnost, která by mohla význam řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu zásadně snižovat. Správně přihlédl i k tomu, že k jednání došlo v nočních hodinách, tedy za zhoršených viditelnostních podmínek, kdy je řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu spojeno se zvýšeným rizikem pro ostatní účastníky silničního provozu. Ve prospěch obviněné pak zohlednil, že obviněná dosud nebyla soudně trestána, nepominul však ani její předchozí záznamy, když poukázal na jeden přestupek proti občanskému soužití z roku 2025 a tři záznamy v evidenční kartě řidiče pro přestupky v dopravě z let 2008, 2016 a 2022, vždy pro překročení rychlosti. Tyto okolnosti soud prvního stupně hodnotil ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že účelu trestu a nápravy obviněné lze dosáhnout výchovným trestem, a to při uložení peněžitého trestu spolu s trestem zákazu činnosti v trvání 18 měsíců, aniž by bylo nutné ukládat trest odnětí svobody (viz body 12.–16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud těmto úvahám soudu prvního stupně přisvědčil. K námitkám obviněné vysloveným v jejím odvolání zejména zdůraznil, že peněžitý trest je u trestné činnosti v dopravě trestem vhodným a výchovným a že jeho výměra byla stanovena se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům obviněné, včetně možnosti splátkového režimu, k trestu zákazu činnosti, proti němuž se dovolatelka vyhrazovala i v rámci svého mimořádného opravného prostředku, odvolací soud uvedl, že u tohoto druhu trestné činnosti spočívající v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu je jeho uložení namístě, neboť právě ztráta řidičského oprávnění v dnešní době zasáhne do osobního i pracovního života pachatele natolik výrazně, že může být účinným prostředkem výchovy, tedy individuální prevence. Vyzdvihl také skutečnost, že právě podnapilí řidiči bývají častými viníky vážných až tragických dopravních nehod. Přiléhavě přitom poukázal na to, že následky tohoto trestu, byť pro obviněnou citelné, nelze upřednostnit před ostatními hledisky rozhodnými pro volbu druhu a výměry trestu (viz bod 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 15. Nejvyšší soud se s těmito závěry obecných soudů ztotožňuje. Nalézací i odvolací soud se podrobnou argumentací obviněné týkající se nepřiměřenosti trestu zabývaly, přihlédly ke všem podstatným okolnostem případu i k osobním a majetkovým poměrům obviněné, a proto není v podrobnostech, co by bylo třeba k jejich úvahám zásadně doplňovat. Nad rámec lze jen toliko konstatovat, že okolnosti skutku, které zřejmě měly podle dovolatelky zlehčovat společenskou škodlivost a snižovat její odpovědnost, jak je obviněná tvrdila v rámci trestního řízení a zopakovala ve svém dovolání, nebyly soudem prvního stupně po provedeném dokazování shledány zcela pravdivými. Soud prvního stupně neakceptoval obhajobu obviněné, že s vozidlem po požití alkoholu odjela proto, že se bála o svůj život či o své vozidlo, když z výpovědi svědka P. Ch., policisty, který zastavil obviněnou jako řidičku při inkriminovaném ději, vyplynulo, že obviněná se na místo za D. D. vracela, nikoliv odjížděla toliko přeparkovat, s kolegou museli mírnit její agresi vůči D. D., nikoliv naopak. Neopomněl ani skutečnost, že obviněná ohledně poškození svého vozidla D. D. v minulosti vypovídala rozporuplně a v odlišných verzích od svých předchozích. Trest zákazu činnosti v délce 18 měsíců, uložený jen mírně nad dolní hranicí zákonné sazby, nelze (ani vedle uloženého peněžitého trestu) při zjištěné hladině alkoholu přesahující jednu promili, jízdě v nočních hodinách za zhoršených viditelnostních podmínek a při existenci předchozích dopravních přestupků obviněné, jakož i s ohledem na okolnosti skutku považovat za nepřiměřeně či extrémně přísný. Obviněné byl uložen trest zákazu činnosti v souladu se zásadou proporcionality, jakožto korektivem pro řádné vyměření trestu při vyvážení jak odplatné funkce trestu, tak i funkce výchovné. Nejvyšší soud proto neshledal, že by šlo o trest, který zákon nepřipouští, nebo o trest uložený mimo zákonnou sazbu. Námitky obviněné tak ve skutečnosti směřují pouze proti přiměřenosti uloženého trestu, a proto stojí mimo zákonný rámec dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. 16. Na základě uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jakým činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu