8 Tdo 377/2026-478 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání, které podala obviněná Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2025, č. j. 6 To 339/2025-431, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 38/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněná Z. Š. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka) byla rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 9. 2025, č. j. 3 T 38/2025-230, uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. 2. Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 9. 2025, č. j. 3 T 38/2025-230, napadla obviněná a poškození D. T., a R. K., odvoláními. Na základě odvolání obou poškozených Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 6 To 339/2025-431, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 9. 2025, č. j. 3 T 38/2025-230, výroky o náhradě nemajetkové újmy vůči uvedeným poškozeným a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněná povinna nahradit poškozené D. T., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 800 tis. Kč (poškozená byla soudem prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních) a poškozenému R. K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 600 tis. Kč (i tento poškozený byl soudem prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněné bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedla, že zranění, které poškozený utrpěl, nelze považovat za zvlášť závažnou újmu podle § 2959 o. z. Tento závěr podle dovolatelky neodůvodňuje ani samotný zdravotní stav poškozeného, který byl v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou převezen do nemocnice, kde se následně jeho stav zhoršil po fyzické i psychické stránce, neboť je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem, které k danému zhoršení vedly, zejména pak k celkovému zdravotnímu stavu poškozeného. V souvislosti s uvedeným zdůraznila, že za zvlášť závažné ublížení na zdraví nelze považovat každou vážnou poruchu zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, což podpořila odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023-II. a sp. zn. 25 Cdo 3468/2019). Z této judikatury a komentářové literatury podle obviněné vyplývá, že pod zvlášť závažnou újmu na zdraví podle § 2959 o. z., lze podřadit pouze velmi těžká a velmi závažná zranění, která v důsledku své závažnosti mají podstatný vliv na duševní rozpoložení blízkých příbuzných a osob blízkých poškozené osobě, což zranění způsobená poškozenému nenaplňují. V případě zranění, která poškozený utrpěl, se jedná o zranění odpovídající délce léčení v rozsahu 6 až 10 týdnů, což je explicitně uvedeno v příslušném znaleckém posudku pro trestní řízení. Podle obviněné se odvolací soud danou otázkou nezabýval a neuvedl, z čeho dovozuje, že zranění způsobená poškozenému je možné podřadit pod zvlášť závažné ublížení na zdraví podle § 2959 o. z. Dovolatelka si je podle svých slov plně vědoma závažnosti projednávané věci, neboť poškozený v průběhu léčby zemřel, avšak oba soudy podle jejího názoru podřadily pod zvlášť závažné ublížení na zdraví i taková zranění, která intenzity zmíněné újmy nedosahují. V této souvislosti zdůraznila, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že by úmrtí poškozeného bylo v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, přičemž i podle popisu zranění poškozeného, který je uveden ve znaleckém posudku, bylo možné předpokládat uzdravení poškozeného. Poškozený se navíc vrátil ve zhoršeném stavu až z rehabilitačního ústavu a nelze tak vyloučit vliv zvoleného způsobu léčby na jeho zdravotní stav. Oba soudy pochybily tím, že nezohlednily veškeré okolnosti na straně obviněné a dopady zdravotní újmy poškozeného na duševní stav a rodinný život sekundárních poškozených. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výroky I. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2025, č. j. 6 To 339/2025-431, a to v rozsahu, ve kterém bylo těmito výroky rozhodnuto o povinnosti hradit poškozeným náhradu nemajetkové újmy v penězích, a v tomto rozsahu podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. poškozené odkázal s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že souhlasí se způsobem, jakým soudy obou stupňů přistoupily k výkladu pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ obsaženém v § 2959 o. z. V této souvislosti a odkazem na judikaturu (sp. zn. 25 Cdo 4210/2018) zmínil, že při posuzování naplnění definičních znaků tohoto pojmu je třeba vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti a jeho dopadu do duševní sféry a soukromého a rodinného života sekundární oběti, za současného zohlednění okolností na její straně, přičemž kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem. Podle státního zástupce oba soudy s odpovídající pečlivostí a přiléhavou argumentací věnovaly pozornost skutečnostem spojeným s hospitalizací a následným léčením poškozeného, které bylo doprovázeno progresivním zhoršováním jeho zdravotního stavu a selháním základních životních funkcí vedoucím ke smrti. V tomto kontextu a v souvislosti s námitkami obviněné, že příčina zhoršujícího se stavu poškozeného, která vyústila v jeho úmrtí, může souviset například se způsobem poskytované zdravotní péče, státní zástupce označil za správnou argumentaci odvolacího soudu, že k založení odpovědnosti za škodu postačuje, je-li porušení právní povinnosti jednou z příčin vzniku škody, a to důležitou, podstatnou a značnou, o čemž v posuzovaném případě není pochyb. V předmětném případě je navíc zřejmé, že soudy při posuzování uplatněných nároků poškozených identifikovaly veškeré podstatné aspekty charakterizující jejich duševní útrapy vzniklé v souvislosti s následkem daného trestného činu a hodnotily je i ve vzájemných souvislostech a náležitě zohlednily při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ve vztahu k podanému dovolání dále uvedl, že je přinejmenším zčásti založeno na opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 8. Nejvyšší soud musí v souvislosti s uvedeným rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (poukazovala zejména na to, že zranění, která poškozený utrpěl nelze považovat za závažnou újmu podle § 2959 o. z.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 10. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pod tento dovolací důvod tak bylo možno podřadit námitku obviněné, že zranění způsobená poškozenému při dopravní nehodě, nenaplňují znaky zvlášť závažné újmy, a proto nelze postupovat podle § 2959 o. z. Tuto námitku považoval Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů. 11. Podle § 2959 o. z., při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. 12. Citované ustanovení zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy tzv. sekundárním (druhotným) obětem ve dvou okruzích případů, a to nastane-li v důsledku škodní události smrt osoby blízké nebo je jí přivozen stav zvlášť závažného ublížení na zdraví. Zásahem do života či zdraví tzv. primární oběti je dotčeno základní lidské právo blízkých osob na rozvíjení či udržování rodinných vztahů s takto postiženou osobou. Ve vztahu k pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví je ustanovení § 2959 o. z. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení, zda jsou definiční znaky tohoto pojmu naplněny, je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, jako jsou kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tedy o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují vyšší intenzity předpokládané zmíněným ustanovením. Zde lze odkázat též na Principy evropského deliktního práva (PETL), představující nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, jejichž článek 10:301 hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Z dikce tohoto článku lze učinit závěr, že nikoliv pouze smrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby. Již z takto uvedené definice je zřejmé, že ačkoliv se jedná o kategorii nejtěžších zdravotních postižení, nepůjde vždy o újmu stejně intenzivní se zcela srovnatelnými následky. Při určení výše náhrady za duševní útrapy osob blízkých spojené se zvlášť závažným ublížením na zdraví podle § 2959 o. z. je proto třeba zohlednit konkrétní intenzitu zdravotního poškození primární oběti a jeho dopad do duševní sféry a soukromého a rodinného života sekundární oběti, za současného zohlednění okolností na její straně (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sb. rozh. obč.). 13. Nejvyššímu soudu je známa judikatura citovaná obviněnou. V tomto kontextu však musí konstatovat, že v posuzované věci především odvolací soud velmi pečlivě v bodě 15 a násl. svého rozsudku odůvodnil, proč považuje podmínky vymezené v § 2959 o. z. za naplněné. Na jeho argumentaci (ta je obviněné nepochybně známa, neboť příslušné rozhodnutí odvolacího soudu obdržela) Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje a ztotožňuje se s ní. Odvolací soud v tomto ohledu především výstižně popsal vývoj zdravotního stavu poškozeného, který se v čase dramaticky zhoršoval, a ačkoliv byl poškozený po dopravní nehodě převezen do FN Ostrava při vědomí, jeho hospitalizace byla komplikována rozvojem delirantně amentního stavu s nutností podávání psychofarmak. Po přeložení do Sanatoria Jih došlo v průběhu léčby k rozvoji klidové dušnosti, desaturaci i progresi hypertenze, což vedlo k přemístění poškozeného do FN Ostrava. Zde mu byla diagnostikována plicní trombembolie větve plicnice středního i dolního laloku pravé plíce i dolního laloku levé plíce s následným rozvojem srdeční arytmie, což vedlo k hospitalizaci na Interní a kardiologické klinice FN Ostrava, kde byl uveden do umělého spánku, zaintubován a napojen na umělou plicní ventilaci. Následně odvolací soud popsal navazující kroky léčby (operaci, pokusy o vyvedení z umělého spánku aj.), přičemž pokusy o záchranu poškozeného byly neúspěšné, a tento dne 24. 6. 2024 zemřel (bod 16 rozsudku odvolacího soudu). 14. V posuzované věci je třeba rovněž zohlednit, že poškozený byl před nehodou soběstačný a pohyblivý (bod 17 rozsudku odvolacího soudu). Přestože obviněná v dovolání naznačuje, že na fatální následky ve vztahu k poškozenému mohl mít vliv způsob léčby, nelze odhlédnout od faktu, že primární příčinou hospitalizace poškozeného byla předmětná dopravní nehoda způsobená právě obviněnou (této skutečnosti si také byla a je obviněná vědoma, když v tomto ohledu prohlásila svoji vinu a soud toto prohlášení viny přijal). Lze souhlasit s odvolacím soudem, že poškozený byl v souvislosti s úrazovým dějem vyřazen ze všech činností až do konce života, který nastal 3 měsíce po nehodě (bod 17 rozsudku). Nejvyšší soud se v tomto ohledu domnívá, že lze analogicky aplikovat závěry z jeho dosavadní judikatury (např. sp. zn. 25 Cdo 1850/2023), a to, že ačkoliv se nabízí závěr, že s ohledem na relativně nepatrnou délku zbývajícího života od okamžiku poškození zdraví nešlo o případ podřaditelný pod § 2959 o. z., byl by takový výklad povrchní a nerespektoval by smysl a účel zákonné úpravy. I když skutková zjištění nepotvrdila, že by utrpěná zranění byla příčinou smrti poškozeného (v opačném případě by šlo o první alternativu, tedy újmu vyvolanou smrtí osoby blízké, takže by se závažnost zdravotního stavu nemusela hodnotit), není pochyb o tom, že se jeho zdravotní stav v důsledku nehody dramaticky (výše popsaným způsobem) zhoršil a skončil smrtí. Bez ohledu na relativně krátký časový úsek, po nějž nepříznivý zdravotní stav trval, lze jej s ohledem na věk, zdravotní stav poškozeného i závažnost následků dopravní nehody označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 2959 o. z. Znak trvalosti či dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu, který je zpravidla při výkladu tohoto ustanovení vyžadován, je zde naplněn definitivností negativně změněných poměrů primární oběti. Pozůstalým jako osobám blízkým i taková situace musela přivodit duševní utrpení, a to i s přihlédnutím ke skutečnostem, které zmínil v rozsudku soud prvního stupně (bod 6), kdy poškozený, před dopravní nehodou způsobenou obviněnou, s pozůstalými intenzivně trávil společný čas a v nedávné minulosti dokonce bydleli v jedné nemovitosti (v takovém aktivním stavu si jej pozůstalí pamatovali a spolu se zbylými poškozenými museli sledovat intenzivní zhoršování zdravotního stavu poškozeného, což ostatně potvrdila poškozená G. T., což bezpochyby muselo mít vliv na jejich psychický stav). Je tak nepochybné, že způsobený stav významně změnil způsob rodinného soužití a rodinné poměry zbylých poškozených a založil jim nárok na peněžitou náhradu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3539/2022). Soudy obou stupňů tak v posuzovaném případě nepochybily, když náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 2959 o. z. poškozeným přiznaly, neboť i dle názoru Nejvyššího soudu (v souladu se závěry soudů nižších stupňů) šlo ze strany obviněné o způsobení zvlášť závažného ublížení na zdraví poškozenému ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení, které bylo dovolatelkou napadeno. 15. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu