8 Tdo 381/2026-587 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 6 To 279/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 27/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 T 27/2024, byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (skutky ad body 1., 2.) a byl mu podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody ve výměře 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Obviněný byl dále tímtéž rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 2 ZT 254/2023, v rozsahu jednání popsaného pod jejími body 1. a 4., čímž měl spáchat dva zločiny pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. M. zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že: 1. v přesně nezjištěné době od roku 2015 do roku 2018 v XY, okres XY, v tělocvičně u bývalé pošty u vlakového nádraží jako trenér karate v průběhu tréninků karate, zejména v kanceláři, kam si nezletilou zval, opakovaně osahával poškozenou AAAAA (pseudonym), přes oblečení na zadku a prsou, opakovaně ji políbil na rty, říkal a psal jí oslovením „prdelko, lásko,“ že se jí hezky rýsuje tělo, a při tomto ji osahával, také jí zaslal textovou zprávu ve znění „dneska ti to šlo na tréninku, víš že tě mám rád a jsem tu pořád pro tebe“, dále jí poslal dopis, aby si na sebe koupila něco hezkého, přiložil peníze a poté jí řekl, aby dopis roztrhala a zahodila, jednou poškozené řekl, že až bude přespávačka, může s ním spát sama v kanceláři, že tam má postel, lehnou si vedle sebe, budou mít více soukromí, což poškozená odmítla, k přespávačce nedošlo, přestože jako její trenér musel znát věk poškozené AAAAA, tedy že je mladší 15 let, 2. v přesně nezjištěné době roku 2017 v XY, okres XY, v tělocvičně gymnázia jako trenér karate v průběhu tréninků karate, opakovaně osahával poškozenou, v té době nezletilou BBBBB (pseudonym), přes oblečení na vnitřních stranách stehen a prsou se slovy „ty máš dobrý kozy“, „ty je máš pevná“, „ty jsou dobrý“ či obdobné hlášky týkající se prsou, zadku a vyspělosti poškozené, v roce 2018 na XY přehradě, když byli sami v chalupě, se poškozené ptal, zda si to již dělala, a pokračoval s tím, že by jí to udělal, že to dobře umí, kdy poškozená v té době nechápala, na co se jí ptá, kdy jako trenér musel znát věk poškozené BBBBB, tedy, že je mladší 15 let. 3. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem je pak usnesením ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 6 To 279/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 6 To 279/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obou soudů. 5. Vytkl, že odvolací soud se nezabýval právními námitkami obviněného v odvolání a nevypořádal se s nimi způsobem odpovídajícím požadavkům spravedlivého procesu, tudíž nesplnil svou přezkumnou funkci. Stíhané jednání spočívající v dotecích přes oblečení a ve verbálních projevech vůči poškozeným (bez konkretizace jejich četnosti a časového vymezení) nenaplňuje znaky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Pro naplnění znaku jiného způsobu pohlavního zneužití je třeba, aby se jednalo o jednání mající zjevný sexuální charakter a určitou intenzitu zásahu do pohlavní sféry poškozeného. Nevhodné doteky přes oblečení nespojené s dalšími projevy směřujícími k sexuálnímu uspokojení pachatele nemohou bez dalšího naplňovat znaky stíhaného zločinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1179/2013). Oba soudy nižších stupňů se nezabývaly intenzitou předmětného jednání a zda skutečně zasahovalo do pohlavní sféry poškozených v míře předpokládané trestním zákonem. Právní kvalifikace skutku byla založena spíše na hodnotícím závěru o nevhodnosti jednání obviněného než na přesném naplnění zákonných znaků zločinu pohlavního zneužití. Obviněný je trenérem karate a mnozí svědci a další trenéři potvrdili, že takové doteky jsou běžné i na uvedených partiích. 6. Podle dovolatele byl nesprávně posouzen vztah mezi ním a poškozenými, neboť tréninky probíhaly v kolektivním prostředí a rodiče poškozených měli reálnou možnost být na nich přítomni a kontrolovat jejich průběh. Za osobu svěřenou dozoru pachatele lze považovat pouze takovou osobu, vůči níž má pachatel právo a povinnost vykonávat dohled a která je na něm závislá způsobem omezující její svobodu rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 566/2018). Skutky jsou vymezeny jen obecně bez konkrétního časového určení a bez přesného popisu jednotlivých dílčích jednání, skutková zjištění jsou neurčitá. Oba soudy se nijak nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, přestože zjištěný skutkový děj neodpovídá typovým případům trestného činu pohlavního zneužití a nachází se na spodní hranici trestnosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012). 7. Skutkové závěry jsou založeny především na výpovědích poškozených s výrazným časovým odstupem vykazujících rozpory (v jednom případě byl opraven protokol o výpovědi svědkyně, což samo o sobě vyvolává pochybnosti o její věrohodnosti) a nejsou podpořeny žádnými objektivními důkazy. Nebyly zohledněny důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Hodnocení důkazů působí selektivně, soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného. 8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 6 To 279/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 T 27/2024, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání a rozhodnutí. 9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí dovolacích námitek obviněného a vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvedla, že zločin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku se váže k úzké skupině poškozených, kteří musí být současně starší 12 let a mladší 15 let (jinak by se pro zneužití bezbrannosti jednalo o trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku či trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku), a v jednání pachatele absentuje donucení. Jeho objektem je ochrana mravního a tělesného vývoje osob mladších 15 let, tedy jejich pohlavní nedotknutelnost. K zásahu do tohoto právem chráněného zájmu není vyžadováno, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 373/2016). Objektivní stránka trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněna dvěma způsoby jednání pachatele vůči poškozenému: prvním je soulož, druhým je jiný způsob pohlavního zneužití. Tento „jiný způsob“ pak představuje širokou kategorii jednání zasahujících do sexuální integrity osob mladších 15 let, která mohou (a zpravidla budou), ovšem nemusí být motivována sexuálním uspokojením pachatele. Nelze podat jejich vyčerpávající výčet, lze však konstatovat, že zahrnuje akty různé intenzity: ohmatávání prsou, pohlavních orgánů a jiných nevhodných míst, a to i přes oblečení (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 402/2016). Jistě nelze pod tento pojem bez dalšího zahrnout každý, byť jen letmý či jednorázový dotyk, jestliže další důkazy nesvědčí pro závěr o pohlavním zneužití. V rovině trestu je třeba zvažovat povahu a závažnost spáchaného činu. V nyní posuzovaném případě se obviněný stíhaného jednání dopouštěl vůči poškozeným opakovaně a cíleně, přičemž výpovědi poškozených i písemné zprávy ze strany obviněného jednoznačně dosvědčují, že nešlo o doteky náhodné, ani v kontextu cvičení karate zcela běžné, jak tvrdí obviněný v dovolání. Skutečnost, že forma jednání, jímž obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužití, je objektivně mírnější oproti dalším možným formám jednání, kterých se pachatelé tohoto trestného činu mohou dopouštět, zohlednil soud prvního stupně dostatečně při ukládání trestu (viz body 63–64 rozsudku). Vedle toho však musel přihlédnout i k dalším okolnostem, které závažnost činu obviněného zvyšují, zejména k tomu, že šlo o pokračující trestný čin spáchaný v delším časovém období na dvou poškozených, které byly svěřeny jeho dozoru. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zde není dán žádný prostor, neboť společenská škodlivost jednání obviněného je podle zjištěných okolností nepochybná a ani ve srovnání s ostatními případy obdobné trestné činnosti není daný skutek nikterak výjimečný svou mírou zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. 10. Skutkovými námitkami obviněný zpochybnil hodnocení důkazů provedeném soudem prvního stupně, ačkoli je soud prvního stupně primárně dovodil na podkladě výpovědí poškozených, jejíž věrohodností se oba soudy náležitě zabývaly (viz body 52-55 rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 9 rozhodnutí odvolacího soudu), a které byly dále podpořeny i dalšími důkazy (výpovědí matky poškozené BBBBB, písemnou konverzací mezi účty poškozené AAAAA a obviněného). Namítaný extrémní nesoulad mezi závěry soudu a provedeným dokazováním fakticky představuje pouhý nesouhlas obviněného s výsledným hodnocením důkazů, což nezakládá uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 11. Státní zástupkyně měla za to, že další dovolací námitky obviněného nelze pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů ani formálně podřadit. Výtku nesprávného posouzení vztahu mezi obviněným a poškozenými coby osobami svěřenými jeho dozoru nelze podložit pouhým poukazem na skutečnost, že rodiče poškozených měli možnost být jejich setkání s obviněným přítomni. Je zcela běžné, že mimoškolní aktivity probíhají bez přítomnosti rodičů, kteří za tímto účelem své děti svěřují do péče vychovatelů a trenérů. Tento dozor nemusí vyplývat z žádného konkrétního právního jednání, ujednání ani rozhodnutí orgánu veřejné moci, neboť plyne zpravidla z konkrétní situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, 5 Tdo 1090/2013). Tyto osoby tak vůči jim svěřeným osobám vystupují z pozice autority, z níž plyne jistá důvěryhodnost a vliv. Tato skutečnost měla pochopitelně jiný význam za účinnosti předchozí právní úpravy (do 1. 1. 2025), kdy byla znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně i za současné právní úpravy se jedná o skutečnost, kterou je třeba zohlednit, zvláště při posuzování závažnosti jednání obviněného, jak soud prvního stupně správně učinil. 12. K námitce nepřesného vymezení skutkové věty rozsudku státní zástupkyně shrnula, že soud není povinen skutek specifikovat s přesností na dny či hodiny, musí však být natolik přesný, aby nevznikaly pochybnosti o totožnosti skutku ani o časové působnosti trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1440/2004, či usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 134/2014). Z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně jasně plyne, pro jaké jednání byl obviněný odsouzen, popsaný skutek je nezaměnitelný s jinými. Požadavek na přesnější vymezení okamžiku spáchání trestného činu by v tomto případě, kdy obviněnému je kladeno za vinu jednání opakované, tvořící ve svém souhrnu dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu, byl nadbytečný a s ohledem na velký časový odstup zřejmě i prakticky nemožný. Výrok rozsudku v tomto směru netrpí žádnými vadami, a to ani v rovině formální, ani v rovině obsahové. V posuzovaném případě nelze podle jejího mínění uvažovat ani o uplatnění zásady in dubio pro reo. Nalézací soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje neměl, podmínky pro uplatnění zásadu in dubio pro reo proto nemohou být splněny. 13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., i když jejich zákonnou dikci přesně nepoužil. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 17. Obviněný zmíněný dovolací důvod uplatnil v první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Měl za to, že skutkové závěry jsou založeny především na výpovědích poškozených s výrazným časovým odstupem, které vykazují rozpory a nejsou podpořeny žádnými objektivními důkazy. Vytkl, že nebyly zohledněny důkazy svědčící v jeho prospěch. Hodnocení důkazů působí selektivně, soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného. 18. Pochybení podřaditelná pod vady spočívající ve zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Nelze nevidět, že skutkové námitky a výtky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené lze pouze ve stručnosti k dovolacím námitkám obviněného poznamenat následující. 19. Obviněný v dovolání fakticky projevil prostý nesouhlas s hodnocením výpovědí poškozených, dále že měly být zohledněny důkazy svědčící v jeho prospěch, aniž by tyto důkazy konkrétně označil. Tím zpochybnil zjištěný skutkový stav a polemizoval se závěry dokazování, což však nepředstavuje extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem konkrétních provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do hodnocení výpovědí jednotlivých svědků a poškozených, jimiž se soud prvního stupně podrobně zabýval zejména v bodech 52.–55. odůvodnění rozsudku, kde obšírně vysvětlil, proč uvěřil poškozeným. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem a rovněž s hodnocením těchto výpovědí ztotožnil, což podrobně zdůvodnil zejména v bodě 8 a 9 napadeného usnesení. Zde akcentoval ve vztahu k poškozené Natálii Štorkánové messengerovou komunikaci mezi ní a obviněným, což odpovídalo skutečnostem tvrzeným poškozenou, jakož i okolnost, že žádná z poškozených neiniciovaly trestní řízení, k věci se vyjadřovaly neochotně až v průběhu trestního řízení, což bylo u poškozené BBBBB doprovázeno výraznými zdravotními potížemi, které znemožnily její další výslech. Pokud dovolatel namítl, že v jednom případě byl opraven protokol o výpovědi svědkyně, což samo o sobě má vyvolávat pochybnosti o její věrohodnosti, tuto svědkyni nijak nekonkretizoval a nezdůvodnil, v čem má spočívat nevěrohodnost takové poškozené v souvislosti s opravou protokolu o její výpovědi, tedy jedná se o námitku vágní bez bližšího obsahového vymezení. Nelze se tak k ní blíže vyjádřit, neboť není zřejmé, kterou poškozenou tím dovolatel myslel. Nejvyšší soud není povinen si domýšlet, popřípadě dotvářet dovolací argumentaci za obviněného, který je nejen povinen označit konkrétní dovolací důvod, ale i tvrdit dostatečně přesně konkrétní námitky, které lze pod něj podřadit, což v tomto případě obviněný neučinil. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Obzvlášť soud prvního stupně vzal pečlivě v potaz všechny okolnosti případu a podrobně vysvětlil, proč uvěřil poškozeným jako svěřenkyním obviněného na kroužku karate ohledně jejich osahávání spojeného s vyjadřováním jejich sexuální přitažlivosti a nabídek ke společnému přespání v jedné posteli, popřípadě explicitní slovní nabídku pohlavního styku. Jejich výpovědi komparoval s výpověďmi dalších svědků a provedenými listinnými důkazy s tím, že žádné pochybnosti svědčící ve prospěch obviněného nebyly zjištěny. 20. V reakci na obviněným namítané porušení pravidla in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro jeho uplatnění (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 21. Mimo jakýkoliv dovolací důvod stojí výtka obviněného týkající se popisu skutku. K tomu lze ve shodě se státní zástupkyní uvést, že soud není povinen skutek specifikovat s přesností na dny či hodiny, musí však být natolik přesný, aby nevznikaly pochybnosti o totožnosti skutku ani o časové působnosti trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1440/2004, či usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 134/2014). Z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně jasně plyne, že skutek obviněného sestávající se ze dvou dílčích útoků je ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. dostatečně výstižně popsán co do místa, času a způsobu spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, obsahuje popis skutkových okolnosti odpovídajících požadovaným zákonným znakům § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Požadavek na přesnější vymezení okamžiku spáchání trestného činu by v tomto případě, kdy obviněnému je kladeno za vinu jednání opakované, tvořící ve svém souhrnu dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu, byl nadbytečný a s ohledem na velký časový odstup zřejmě i prakticky nemožný. 22. Další obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 23. Obviněný v dovolání vytkl, že odvolací soud nepřezkoumal jeho odvolací právní námitky a nezabýval se intenzitou jednání, u něhož absentuje znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“ podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Upozornil, že jednání spočívající v dotecích přes oblečení a ve verbálních projevech vůči poškozeným (bez konkretizace jejich četnosti a časového vymezení) nesměřovalo k sexuálnímu uspokojení obviněného a nezasahovalo do pohlavní sféry poškozených v míře předpokládané trestním zákonem, když při tréninku karate jsou takové doteky běžné i na uvedených partiích. 24. Předně je nutno konstatovat, že obviněný v odvolání nevznesl žádnou právní námitku vztahující se k právní kvalifikaci skutku, jak tvrdí v dovolání, když uplatnil výlučně výtky skutkového charakteru, popřípadě směřující do hodnocení jednotlivých soudem provedených důkazů. Odvolací soud se proto nemohl vypořádat s údajně právními námitkami obviněného, jak nyní tvrdí v dovolání, když je v odvolacím řízení objektivně nevznesl. 25. V obecné rovině je dále vhodné připomenout, že zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Jeho objektem je mravní, psychický a tělesný vývoj osob mladších patnácti let, tedy jejich pohlavní nedotknutelnost. Podle tzv. právní věty v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že jiným způsobem pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou shledávány toliko zásahy do pohlavní sféry dětí, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk. Pohlavním stykem se rozumí jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Zahrnuje tedy všechny formy pohlavního styku, které lze považovat za srovnatelné se souloží, popřípadě i jeho méně závažné formy, které mohou zahrnovat například orální či anální pohlavní styk, dotyky genitálií dítěte pohlavním údem pachatele, ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele, apod. (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/1964, 17/1982 Sb. rozh. tr.). Takové jednání může spočívat i v osahávání poškozené přes oděv na přirození, popřípadě na jiných intimních místech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 402/2016). Za trestný čin pohlavního zneužití často nemohou být považovány jednorázové letmé dotyky přes oděv, kdy v případě takových méně závažných praktik je třeba pečlivě zkoumat, jaká byla jejich intenzita, které části těla se pachatel dotýkal, jaký dopad měly na oběť činu, tedy i ostatní okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo, a pečlivě posuzovat povahu a závažnost spáchaného trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328, 2362–2363). 26. Soud prvního stupně v této souvislosti připomněl, že za „jiný způsob pohlavního zneužití“ jsou považovány další formy uspokojování pohlavního pudu na těle dítěte (nejen tedy soulož), včetně ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, a to i přes šaty. Podle komentářové literatury přitom podle něj pro naplnění tohoto znaku není podstatné, jestli se pachatel daným jednáním snažil dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení či uspokojení. Jakousi formu sexuální motivace obviněného však vyvodil s ohledem na jeho opakovaná prohlášení směrem k poškozeným týkající se přespání ve společné posteli, otázky, zda si to poškozená již sama dělala s tím, že by jí to udělal, že to dobře umí, dále jeho opakované komentáře stran pozitivního hodnocení těl poškozených, zejména prsou, na která následně také opakovaně sahal. Ze způsobu jednání obviněného, jeho opakovanosti a dlouhého časového období, v průběhu něhož tak činil, usoudil soud prvního stupně na přímý úmysl obviněného (bod 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 27. Soud prvního stupně dále v bodě 65 vyložil, že oproti obžalobě, která stíhané jednání kvalifikovala jako pokračující zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, s ohledem na změnu právní úpravy (pozn. Nejvyššího soudu: zákon č. 166/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), v jejímž rámci byla předmětná kvalifikovaná skutková podstata podle 187 odst. 2 tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2024 zrušena, právní kvalifikaci ve prospěch obviněného upravil. Jednání obviněného proto posoudil podle základní skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. 28. Nejvyšší soud poznamenává, že postup soudu prvního stupně korespondoval se zásadami, jimiž je ovládána časová působnost trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele, jako v posuzovaném případě, příznivější. Podle právní úpravy trestního zákona účinné do 31. 12. 2024, za jejíhož trvání byl čin spáchán, předmětný zločin obsahoval v odstavci 2 téhož ustanovení zvlášť přitěžující okolnost spočívající v tom, že pachatel čin uvedený v odstavci 1 spáchá na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku bylo možné pachatele potrestat odnětím svobody na jeden rok až osm let, za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až deset let. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v § 187 odst. 2 tr. zákoníku však byla s účinností ke dni 1. 1. 2025 zrušena. Zákonem č. 166/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl totiž s účinností od 1. 1. 2025 v § 187 tr. zákoníku odstavec 2 zrušen. Dosavadní odstavce 3 až 5 se označují jako odstavce 2 až 4. V důsledku těchto změn odstavec 2 § 187 tr. zákoníku zní tak, že se jej dopustí pachatel, který způsobí činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. Z uvedeného je zjevné, že obviněný nebyl uznán vinným tím, že spáchal zločin pohlavního zneužití na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, což nyní ani není zákonným znakem této základní skutkové podstaty stíhaného zločinu, jímž byl uznán vinným. Tyto okolnosti mají však vliv na posouzení závažnosti zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. 29. Obviněný poškozenou AAAAA osahával na prsou a zadku (tedy intimních oblastí běžně spojených s pohlavním vzrušením) přes oblečení a říkal jí u toho, že se jí vyvíjí krásně tělo, prsa jí krásně rostou, opakovaně jí políbil na rty, říkal a psal ji lásko a prdelko, nabídl jí, že až bude přespávačka, mohou spát spolu na posteli, kde budou mít více soukromí apod., a takto činil nikoli na trénincích karate jako takových, ale výlučně u něj v kanceláři v tělocvičně, kde probíhaly tréninky karate. Zneužíval tedy situací, když byl s poškozenou sám bez přítomnosti rodičů i dalších osob, tedy nemohlo dojít o letmé doteky při opravování postoje při trénování karatistických pozic, když tak činil výlučně v době, kdy k trénování karate jednoznačně nedocházelo. Protiprávní jednání obviněného vůči poškozené AAAAA probíhalo skrytě, bez účasti dalších osob, a je tak logické, že toto jednání nikdo z dalších osob nemohl registrovat. Jednal tak vůči poškozené jako své svěřenkyni z pozice trenéra karate, zneužíval své autority a svého postavení, neboť poškozená se mu svěřovala s důvěrou v jeho osobu i s osobními a studijními záležitostmi. Poškozené BBBBB sahal přes oblečení na prsa, vnitřní stranu stehen a u toho vyjadřoval spokojenost s jejími tělesnými proporcemi mající jasný sexuální podtext (ty máš dobrý kozy, ty je máš pevná, ty jsou dobrý) a na soukromé oslavě její rodiny, když byli sami v chatě, se této poškozené ptal, zda si to již dělala, že by jí to sám udělal, že to dobře umí. Osahávání prsou a zadku nezletilého dítěte mladšího 15 let doprovázené oplzlými narážkami spočívající v hodnocení druhotných pohlavních znaků a jejich sexuální přitažlivosti, popřípadě výzvu ke společnému přespání v jedné posteli či nabídku pohlavního styku jistě nelze považovat za běžnou součást výcviků karate a neslouží k upravování karatistických pozic, když nabídku („kvalitního“) pohlavního styku ve vztahu k poškozené BBBBB obviněný učinil na oslavě narozenin nijak se netýkající karatistických tréninků vedených obviněným. Poškozená BBBBB kvůli tomu zanechala trénování karate a obviněnému se vyhýbala, i když k nim přišel na návštěvu domů, jelikož matka poškozené svědkyně J. Č. byla kamarádkou obviněného do doby, než se jí dcera svěřila, jak se k ní obviněný choval. Poškozená BBBBB se v důsledku jednání obviněného začala sebepoškozovat řezáním do stehen a rukou, což zakrývala nošením dlouhých mikin a kalhot, později začala navštěvovat i psychologa. Její problémy se začaly stupňovat, na doporučení psycholožky vyhledala pomoc psychiatra. Po své výpovědi v hlavním líčení prostřednictvím videokonference dne 15. 8. 2024 se jí psychické obtíže dále zhoršily, opakovaně u ní zasahovala záchranná služba a její matka požádala o ukončení školní docházky ze zdravotních důvodů. Podle ošetřující lékařky MUDr. Michaely Lipski, Ph.D., tato poškozená trpí poruchou adaptace – depresivně úzkostnou symptomatikou spojenou s panikou, hučením v uších, nočními můrami, sebepoškozováním a strachem z mužů. Přestože tedy docházelo k osahávání prsou a vnitřní strany stehen poškozené přes oblečení, a šlo tak o jednání nižší intenzity v intencích stíhaného zločinu pohlavního zneužití, na poškozené jako oběti zločinu zanechalo vážné zdravotní následky. 30. S ohledem na právě uvedené neobstojí ani výtky obviněného, že jeho jednání nemělo být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe postiženo trestněprávními prostředky. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. 31. V této souvislosti je třeba připomenout, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 32. Všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného byly splněny, nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestněprávních důsledků s ní spojených. Obviněný oběma dílčími útoky naplnil všechny znaky základní skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku na dvou nezletilých dívkách mladších patnácti let. Není pochybností ani o tom, že přitom zneužil svého postavení dospělé osoby a trenéra, jemuž poškozené důvěřovaly. Zjištěná nižší intenzita jednání a další okolnosti případu (především doba, která uplynula od spáchání trestného činu) pak byly řádně zohledněny uložením trestu odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby § 187 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na kratší zkušební dobu 3 let. Napadená rozhodnutí vadami vytýkanými v dovolání tudíž netrpí. 33. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. M. je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu