8 Tdo 386/2026-100 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání obviněného D. Ř. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2026, č. j. 12 To 134/2025-80, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 133/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný D. Ř. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 10. 2025, č. j. 2 T 133/2025-66, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v částce 45 000 Kč (75 denních sazeb po 600 Kč) a podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku a 10 (deseti) měsíců. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Trutnově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 1. 2026, č. j. 12 To 134/2025-80, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém, po krátké rekapitulaci dosavadního řízení, poukázal na všechny zákonné dovolací důvody (podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř.) s tím, že se především jedná o důvod dovolaní, dle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci uplatněných námitek uvedl, že byla porušena zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. V této souvislosti uvedl, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu nedostatečně zohlednily jeho prohlášení viny. Má tak za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a to konkrétně trest zákazu činnosti, jelikož nebyly dostatečně reflektovány polehčující okolnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedl, že námitku obviněného stran přísnosti trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit. V této souvislosti pak státní zástupce zmínil teoretické aspekty, při jejichž splnění lze podat dovolání do výroku o trestu. Dále poukázal na to, že trest zákazu činnosti uložený obviněnému byl řádně odůvodněn, přičemž soudy nižších stupňů rovněž ústavně komfortním způsobem řádně zohlednily všechny polehčující i přitěžující skutečnosti. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný v podaném dovolání obecně poukázal na všechny dovolací důvody (není zřejmé, z jakého důvodu obviněný poukázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř., když trest odnětí svobody na doživotí v posuzované věci zcela zjevně uložen nebyl). V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jeho dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). S ohledem na výše uvedené, a na to, že obviněný také uvedl, že má za to, že se jedná především o dovolací důvod, podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a byl mu uložen trest v nesprávné výši, Nejvyšší soud podané dovolání posoudil ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., přičemž s ohledem na nekonkrétní argumentaci dovolatele k ostatním dovolacím důvodům nebylo třeba se k těmto dále vyjadřovat (viz shora). 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 9. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 11. Předně je třeba uvést, že obviněný sice úvodem poukazuje v obecné rovině na porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, ale dále pak jednoznačně uvádí, že dovolání je směřováno zejména proti výroku o trestu, a to trestu zákazu činnosti, který považuje za nepřiměřený. Ani z obsahu jeho dovolání nevyplývá, že by mířil svojí argumentací do výroku o vině (zde je pouze nutno uvést, že za situace, kdy obviněný prohlásil svoji vinu a soud toto prohlášení přijal, lze stěží výrok o vině napadat dovoláním). Již shora bylo uvedeno, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (viz také bod 7.). V souvislosti s námitkami obviněného lze tak uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 12. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ 13. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů. 14. I přes výše uvedené skutečnosti - úvahy, které by postačovaly k odůvodnění odmítnutí dovolání obviněného, považuje Nejvyšší soud za vhodné nad jejich rámec zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). 15. Takové pochybení (viz shora bod 14.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Obviněnému byl uložen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jednak peněžitý trest v částce 45 000 Kč (75 denních sazeb po 600 Kč) – tento obviněný nerozporuje, a jednak podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku a 10 (deseti) měsíců. Nalézací soud přitom zohlednil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Neopomenul přihlédnout ani k doznání a prohlášení viny obviněného, a s ohledem na charakter trestné činnosti, jakož i na předchozí zákazy řízení motorových vozidel uložené obviněnému, uložil obviněnému výše zmíněný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Nelze pominout, že předchozí uložené zákazy řízení motorových vozidel neměly na obviněného žádný vliv, když tento se opětovně dopustil, v nyní projednávané věci, v podstatě stejnorodé činnosti a v Evidenční kartě řidiče má 17 záznamů. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel uložený velmi blízko dolní hranice zákonné trestní sazby [od dvou do deseti let] není trestem nepřiměřeným. 16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu