8 Tdo 392/2026-409 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 ve věci obviněné V. J., o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 6 To 15/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 89/2025, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 6 To 15/2026. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 102 T 89/2025, byla obviněná V. J. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou 1. přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a 2. přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterých se dopustila zkráceně tím, že ad 1. dne 21. 11. 2023 v 18:34 hod. v XY řídila své osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, RZ: XY, na křižovatce chtěla odbočit vlevo, nerespektovala dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě!", protože se plně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v silničním provozu a přehlédla v protisměru jedoucí osobní motorové vozidlo zn. Chevrolet Lacetti, RZ: XY, řízené J. Ž., nedala mu přednost v jízdě, v důsledku čehož v prostoru křižovatky přední částí svého vozidla narazila do levé boční části vozidla zn. Chevrolet Lacetti, došlo ke zranění S. Ž., (dále jen „poškozená“) sedící na předním sedadle spolujezdce vozidla zn. Chevrolet Lacetti v podobě podvrtnutí a zhmoždění krční páteře a levostranného ramenního kloubu, což si vyžádalo ošetření v nemocnici s nutností přiložení tzv. Schanzova límce a závěsného šátku na ruku s následnou dobou léčení do 6 týdnů, ad 2. poté, co došlo k uvedené dopravní nehodě, na místě nehody nezastavila a neposkytla potřebnou pomoc zraněné poškozené, ani nepřivolala záchranou službu, záměrně a bezdůvodně pokračovala v jízdě do místa za předmětnou křižovatkou, kde zastavila u pravé krajnice na dobu cca 5 vteřin, a pak odjela směrem do Ostravy. 2. Za uvedené přečiny byla obviněná odsouzena podle § 151 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 6 To 15/2026, z podnětu odvolání obviněné uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc postoupil Magistrátu města Havířov, neboť zažalované skutky by mohly být posouzeny jako přestupek. II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. dovolání, neboť podle ní bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (zranění poškozené), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle § 151 tr. zákoníku, i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Nejvyšší státní zástupkyně se s uvedeným postupem neztotožnila, neboť nesouhlasí s tím, že podle znaleckého posudku lze považovat za zásadní, že podvrtnutí páteře nelze doložit jednoznačným a nezpochybnitelným objektivním nálezem a že je třeba využít zásadu in dubio pro reo, protože není možné dovodit, že šlo o zranění vyžadující dobu léčení delší než sedm dní (viz bod 5. usnesení odvolacího soudu), a že absence zranění v bodě 1. rozsudku současně vede k závěru o nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku v bodě 2. rozsudku (viz bod 7. usnesení odvolacího soudu). 6. Dovolatelka vytkla, že odvolací soud vznik, existenci a povahu předmětného zranění, což je odborná otázka (viz rozhodnutí č. 27/1988 Sb. rozh. tr.), posoudil sám, ač ji měl objasnit na podkladě závěrů neurologa, jak plyne i ze sdělení znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Margity Smatanové. Za vadné považovala i závěry odvolacího soudu týkající se zranění levého ramene poškozené nebo podvrtnutí páteře. Mezi skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že poškozená neutrpěla zranění vyžadující léčení delší než sedm dnů a obsahem znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, podle něhož omezení v obvyklém způsobu života činí dva až tři týdny, je totiž zjevný rozpor, který odvolací soud neodstranil, a ohledně správnosti závěrů odvolacího soudu u činu v bodě 1., že nejde o přečin podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, vznikají vážné pochybnosti, resp. takový závěr považuje dovolatelka za nesprávný. 7. Odvolací soud podle ní chyboval i v závěru, že při absenci zranění u činu v bodě 1. nejde ani o přečin podle § 151 tr. zákoníku (viz bod 7. jeho usnesení), protože se odvolací soud nesprávně opíral o nedostatek společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázala na různá rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu, podle nichž je třeba, aby pro závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo zjištěno, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), a tedy že neuplatnění trestní odpovědnosti může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Absence zranění poškozené však takový dopad pro naplnění znaků přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151 tr. zákoníku) mít nemůže, jak plyne i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 482/2015, nebo ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 614/2023), podle níž o uvedený přečin šlo i v situaci, kdy se řidiči, kteří měli účast na dopravní nehodě, nepřesvědčili o tom, zda nedošlo ke zranění osob zúčastněných na dopravní nehodě. Nedostatek zranění poškozeného je v takovém případě okolností významnou toliko pro určení vývojového stádia trestného činu. Z těchto důvodů u činu v bodě 2. nelze shledat takové výjimečné skutečnosti, které by mohly svědčit pro použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jde o běžné ujetí od nehody, při níž přes značnou sílu nárazu nedošlo k významnému zranění. 8. Protože dovolatelka shledala v rozhodnutí odvolacího soudu vadné skutkové zjištění u skutku v bodě 1. a nesprávné právní úvahy ohledně skutku v bodě 2., dospěla k závěru, že nebyly splněny ani podmínky pro prostoupení věci jinému orgánu k projednání přestupku. 9. Z uvedených důvodů, když došlo k naplnění důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 6 To 15/2026, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň udělila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Vyjádření obviněné 10. V písemném vyjádření k tomuto dovolání se obviněná s názory nejvyšší státní zástupkyně neztotožnila, neboť podle ní odvolací soud neprováděl vlastní medicínskou diagnostiku, nýbrž v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil věrohodnost a přesvědčivost znaleckého posudku v kontextu ostatních zjištěných skutečností. Má za to, že z dokazování vyplynulo, že diagnóza poškozené byla stanovena výhradně na základě jejích subjektivních stesků. Vyšetření provedené po nehodě neprokázalo žádné traumatické změny skeletu, a i znalkyně u hlavního líčení připustila, že tato zranění nelze objektivizovat zobrazovacími metodami a že klíčovým pro potvrzení podvrtnutí by bylo neurologické vyšetření, které však nebylo provedeno. Odvolací soud rozhodl správně, jestliže v dané situaci postupoval podle zásady in dubio pro reo. Nejde o „zjevný rozpor“, pokud soud odmítne uvěřit znalci, jehož závěry jsou postaveny na subjektivních informacích poškozené. Nejvyšší státní zástupkyně opomněla, že odvolací soud poukázal na to, že když náraz směřoval zleva doprava, logicky by nemělo dojít ke zranění levého ramene, u kterého poškozená deklarovala potíže, které však byly důvodem léčení ještě před nehodou. 11. Obviněná nesouhlasila ani s úvahami dovolatelky o naplnění znaků přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Poukázala na to, že kamerový záznam potvrzuje, že oba poškození byli bezprostředně po nárazu schopni samostatného pohybu a komunikace. Pokud řidič vidí druhého účastníka, jak vystoupí z vozu, telefonuje a běžně se pohybuje, může v jeho mysli vzniknout důvodný předpoklad, že ke zranění nedošlo, a v takovém případě chybí složka vědomí i vůle směřující k neposkytnutí pomoci. 12. Názor odvolacího soudu, že ujetí od dopravní nehody, při které nedošlo ke zranění (nebo ke zcela bagatelnímu), je jednáním, které má být primárně postihováno v rámci přestupkového řízení [viz § 125c odst. 1 písm. i) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu); dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“], jak rozvedl odvolací soud v bodě 7. svého usnesení, obviněná vyjádřila plný souhlas. Poukázala i na správná zjištění o nevěrohodnosti poškozené a v souladu s přezkoumávaným rozhodnutím považovala za správný postup podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., který je podle ní zcela zákonný, protože odvolací soud závěry opřel o zevrubný přezkum a jeho usnesení nenese znaky libovůle. Pokud nalézací soud nekriticky uvěřil poškozené, která má sklon ke zveličování, bylo podle obviněné povinností odvolacího soudu toto pochybení napravit. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. IV. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Důvodnost dovolání 14. Obecně lze uvést, že dovolání je založeno na taxativně vypočtených důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). 15. Dovolání v této trestní věci je opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. K nim je vhodné zmínit, že podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotně právních norem. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. 18. Nejvyšší soud poté, co shledal přípustnost podaného dovolání, podle jeho obsahu ověřil, že nejvyšší státní zástupkyně tento mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), podala při respektu ke všem obecným zásadám i tomu, že každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí, a své výhrady opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. v souladu s vymezením těchto důvodů i odůvodnila. 19. Dovolání nevykazuje nedostatky, pro něž by jej Nejvyšší soud mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., protože dospěl k závěru, že ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dovolání důvodné, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. 20. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně směřuje proti výroku, jímž odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupil věc Magistrátu města Havířov k projednání jako přestupku, protože takový postup považovala za nesprávný, což je argument, který dopadá na důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, s nímž se i Nejvyšší soud ztotožnil, byť nikoliv však již se všemi argumenty a výtkami, pro které dovolatelka popsané vady přezkoumávaného rozhodnutí v dovolání rozvedla. Důvody spatřované nesprávnosti se v dovolání opírají o vadný procesní postup v bodě 1. a dopadají i na vadné právní úvahy v bodě 2., což je rámec, jímž je vymezena i přezkumná činnost Nejvyššího soudu a jímž je vázán (viz § 265f odst. 1 tr. ř.). který se ztotožnil jen s některými konkrétními důvody, pro které byl vytýkaný postup shledán vadným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K tomu je třeba dodat, že zásah dovolacího soudu do dovoláním napadených rozhodnutí je mimo výše uvedené možný, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), což měl Nejvyšší soud i v této věci na paměti, a proto se zaměřil i na nedostatky, které sice v dovolání nebyly výslovně namítány, ale vytýkaného problému se úzce týkají, a je v nich podklad pro závěr, že přezkoumávané rozhodnutí nemůže obstát, čehož se dovolatelka domáhala. 21. Z tohoto hlediska je podstatné, že dovolatelka v dovolání sice zmiňuje, že soud prvního stupně ohledně skutku v bodě 1. podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněné učiněné podle § 206c odst. 1 tr. ř., avšak je nezahrnula do užšího obsahu svých výhrad a příčiny vadného procesního postupu v ním výslovně nespojovala, ač jde o zásadní okolnost, v jejímž důsledku byl postup odvolacího soudu vadný a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. naplněn, jak jinak opodstatněně namítala. 22. Nejvyšší soud považuje za důležité, jak konstatovala dovolatelka, že z obsahu přezkoumávaného spisu a z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 9. 2025 (viz č. l. 344 až 349 spisu) je zjevné, že obviněná před soudem uvedla, že se cítí být vinnou skutkem v bodě 1. a souhlasí s jeho popisem i s právní kvalifikací a vyjádřila, že chce prohlásit vinu, avšak jen k tomuto skutku, a po poučení ze strany soudu znovu svou vinu vyjádřila a prohlásila ji ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně prohlášení viny týkající se skutku v bodě 1. podle 206c odst. 4, 6 tr. ř. vyhlášeným usnesením přijal a dokazování v rozsahu tohoto prohlášení viny neprováděl (viz č. l. 344 a 345 spisu). Protože ke skutku pod bodem 2. uvedla, že s ním co do skutkového vymezení a použité právní kvalifikace nesouhlasí, soud ohledně něho, jakož i k trestu a náhradě škody (týkající se činu v bodě 2.) dokazování prováděl. Vyhlášeným rozsudkem pak při těchto skutečnostech rozhodl tak, jak je uvedeno výše, tzn. že obviněnou uznal v bodě 1. vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. vinnou přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, a uložil jí za toto vše výše uvedený úhrnný trest. 23. Odvolací soud rozhodoval na podkladě odvolání obviněné, které podala proti uvedenému rozsudku tak, že ho zaměřila pouze proti výroku o vině u skutku v bodě 2., proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody. Je tak zjevné, že v podaném odvolání respektovala, že pokud ve vztahu k bodu 1. prohlásila vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto její prohlášení podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal, nelze podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny odvolat a skutečnosti v něm uvedené napadat opravným prostředkem. Význam v této věci má, že z ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř. vyplývá, že prohlášení viny v sobě zahrnuje dva okruhy skutečností: jednak prohlášení obžalovaného, že je vinen ze spáchání skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, a jednak jeho souhlas s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Zejména z druhé zmíněné části prohlášení viny je zřejmé, že obžalovaný tímto prohlášením akceptuje, že naplnil veškeré znaky daného trestného činu. Prohlášení viny proto obsahuje nejen souhlas se závěrem o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, ale též se závěrem o naplnění dalších znaků trestného činu, tj. protiprávnosti a obecných znaků, mezi které patří i příčetnost. Přijetí prohlášení viny soudem (§ 206c odst. 4 tr. ř.) má za následek jednak upuštění od dokazování v rozsahu, v jakém bylo prohlášení viny učiněno (§ 206c odst. 6 tr. ř.) a jednak nemožnost napadat skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem (§ 206c odst. 7 tr. ř.). Ani institut prohlášení viny totiž nepředstavuje možnost obejití tzv. zásady materiální pravdy nebo pravidla in dubio pro reo a tím i pojmu viny jako takového. Legitimním účelem tohoto institutu může být zjednodušení, zrychlení a zlevnění trestního řízení tam, kde o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti. Může tedy napomoci „pouze“ ke zjednodušení kroků při dosažení účelu trestního řízení, avšak nemůže tento účel měnit. Náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů jako hlavní účel trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) je nutné mít na paměti i při aplikaci tohoto institutu a přípustnosti opravných prostředků proti rozsudku založeném na přijetí prohlášení viny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/2023). Jde o dobrovolné vyjádření obviněného, na základě své vůle o skutku kladeném mu za vinu, jímž souhlasí, že ho spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen. Právní důsledky spojené s prohlášením viny nenastávají okamžikem učinění prohlášení obviněným, ale až rozhodnutím soudu o tom, zda ho přijímá nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 tr. ř.). Soudem přijaté prohlášení viny obviněného podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze odvolat, a to ani v dalším řízení v téže věci bez ohledu na to, zda došlo ke zrušení meritorního rozhodnutí, které na prohlášení viny navazovalo (srov. rozhodnutí č. 13/2023 Sb. rozh. tr.). 24. V posuzované věci nic nenasvědčovalo tomu, že by v prohlášení viny obviněné nastaly skutečnosti, které by mohly svědčit o porušení zásad spravedlivého procesu např. při jejím poučení nebo z jiných důvodů (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23). V době prohlášení viny ani před rozhodnutím ve věci nenastaly pochybnosti o tom, že obviněná chápala význam, smysl a důsledky využití tohoto institutu, a když prohlášením viny akceptovala, že naplnila všechny znaky spáchaného přečinu, soud toto její prohlášení viny podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal, nebyl jakýkoliv důvod, jenž by musel být zcela mimořádný, aby toto její rozhodnutí bylo zvráceno. Ani v průběhu hlavního líčení nevznikly po přijetí prohlášení viny žádné pochybnosti o souladu prohlášení viny se zjištěným skutkovým stavem, a nebyl tudíž důvod pro to, aby byl soud povinen provést dokazování v rozsahu potřebném pro jejich odstranění, natož aby odvolací soud zcela bezdůvodně tento výsledek změnil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23). 25. Je nutno uvést, že jak skutková zjištění, tak i užitou právní kvalifikaci obviněná u skutku v bodě 1. nezpochybňovala ani v podaném odvolání (viz č. l. 345, a 375 až 381 spisu), protože ho vymezila výslovně proti výroku v bodě 2., výroku o trestu a výroku o náhradě škody, což jsou výroky, které nebyly pokryty jejím konsenzuálním prohlášením viny. Obsahem a rozsahem svého odvolání proto dodržela pravidla vyplývající z ustanovení § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. podle něhož obžalovaný může rozsudek odvoláním napadnout pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. 26. Nejvyšší soud však shledal, že uvedené skutečnosti nerespektoval odvolací soud. Právě v jeho postupu došlo k pochybení v tom, že z podnětu odvolání obviněné netýkajícího se skutku v bodě 1., i ve vztahu k němu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a oba vymezené činy postoupil správnímu orgánu k jejich projednání jako přestupku. Je tedy zjevné, že se zpronevěřil všem výše uvedeným pravidlům, protože s odkazem na odvolání obviněné, které však nesměřovalo proti výroku v bodě 1., tento výrok přesto přezkoumal, sám zcela změnil to, co obsahovalo prohlášení viny obviněné a zcela zvrátil právní závěr a posouzení skutku, které prohlášení obviněné o vině obsahovalo. V bodě 8. svého usnesení k tomu uvedl, že „přestože bod 1. nelze samostatně přezkoumat, v souvislosti s nesprávným výrokem o trestu, který má svůj podklad ve výroku o vině v bodě 1., a nesprávným výrokem o vině pod bodem 2., ani tento bod jako správný a zákonný neobstojí, a proto se stal také předmětem přezkumu odvolacího soudu“. 27. Podle uvedeného je zjevné, že odvolací soud jednak nerespektoval to, že pro přezkum podaného odvolání je vázán podmínkami stanovenými v § 254 odst. 1, 2 tr. ř., kdy podle odstavce 1 tohoto ustanovení přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, i správnost postupu řízení, které jím předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, avšak k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení pak platí, že mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Pochybil též v tom, že porušil § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., že rozsudek nelze odvoláním napadnout ohledně výroku o vině v rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny obviněného. 28. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že takto mohl postupovat proto, že odvoláním byl napaden výrok o náhradě škody vztahující se ke skutku v bodě 1., tedy k výroku o vině, který odvoláním napaden nebyl. Obecně sice platí, že výrok o povinnosti obviněného nahradit poškozené způsobenou škodu (resp. odčinit nemajetkovou újmu), se bezprostředně váže k výroku o vině, a že i když byl napaden po hmotněprávní stránce jen výrok o náhradě škody, a nikoliv výrok o vině, z něhož vzešel, může odvolací soud přezkoumat správnost výroku o vině, byť odvolání obviněného směřovalo jen do výroku o náhradě škody. To však platí, jen když odvolací soud zjistí a vysvětlí, že vytýkaná vada v adhézním výroku má svůj původ ve výroku o vině (rozhodnutí č. 54/2002-II. Sb. rozh. tr.), tedy je na výrok o vině bezprostředně navázaná. Nelze tedy takto přezkoumat jakoukoliv vadu, např. takovou, které se výrok o náhradě škody vůbec netýká. Vůbec uvedenou možnost však nelze využít, když obviněný ohledně výroku o vině, jehož se adhezní výrok týká (vychází z něj), prohlásil podle § 206c odst. 1 tr. ř. vinu a soud toto prohlášení za podmínek § 206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal. V takovém případě odvolací soud nemůže rušit výrok o vině, protože mu v tom brání to, že obviněný, jenž prohlásil vinu, je vázán omezením v § 206c odst. 7 tr. ř. (v účinnosti do 1. 1. 2027), a tedy proti výroku o vině nemůže podat opravný prostředek. Uvedené má význam pro nemožnost přezkumu odvolacím soudem vyplývající z § 254 odst. 2 tr. ř., protože takový obviněný není oprávněnou osobou, která mohla proti výroku podat odvolání, protože právě to je hledisko, kdy je možné ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. postupovat, a i nenapadený výrok o vině přezkoumat. To v konečném důsledku obecně znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1, 2 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 143/2026). 29. Z uvedených důvodů odvolací soud nemohl v posuzované věci z podnětu odvolání obviněné směřujícího pouze proti výroku v bodě 2., výroku o náhradě škody a výroku o trestu měnit právní závěry týkající s výroku o vině v bodě 1. Důvod, z něhož vycházel pro závěr, že tak může učinit, rozvedený v bodě 8. jeho usnesení, nemá oporu ve shora uvedených zákonem a judikaturou vymezených kritériích. Tento výrok ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř. (v účinnosti do 1. 1. 2027) nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně a nebylo možné do něj z uvedených důvodů zasahovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 11 Tdo 65/2023, a ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 6 Tdo 63/2026) a tento výrok se stal v souladu s § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř. nezměnitelným a závazným (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1742 s.). 30. Nejvyšší soud na základě těchto názorů přisvědčil dovolání nejvyšší státní zástupkyně v tom, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože odvolací soud nemohl z podnětu odvolání obviněné přezkoumat výrok o vině v bodě 1., a tudíž nemohl učinit ani jiné skutkové i právní závěry, jak je v bodě 9. svého rozhodnutí popsal. Nemohl učinit závěr, že u skutku pod bodem 1. nebylo prokázáno vzhledem k nevěrohodnosti výpovědi poškozené a neprokazatelnosti jejích zranění, že by utrpěla zranění, které je možné považovat za ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Nemohl tak ve vztahu k němu ani učinit navazující právní závěry, a v důsledku toho ani rozhodnout, že o trestný čin nejde. Pokud dospěl k závěru, že skutky uvedené pod body 1. a 2. nejsou trestnými činy, ale mohly by být přestupky podle zákona č. 361/2000 Sb., je tento závěr vadný. 31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil nejvyšší státní zástupkyni, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., protože postup odvolacího soud je, jak bylo popsáno výše, nesprávný. Nebylo možné rozhodnout, že u skutku v bodě 1. nejde o trestný čin, a tedy učinit ani navazující závěr, že v důsledku je malá škodlivost i u činu pod bodem 2., a tedy nemohl věc postoupit správnímu orgánu k projednání jako přestupek. Z tohoto důvodu napadené usnesení odvolacího soudu nemohlo obstát a bylo třeba jej zrušit. 32. Nejvyšší státní zástupkyní další v dovolání označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny zcela mimo tyto závěry, a nejsou též z důvodů výše popsaných důvodné, resp. je nebylo možné učinit. Byly totiž reakcí na závěry, které vyšly z procesu, jenž nerespektoval zásady vyjádřené v § 206c odst. 7 (ve znění účinném do 31. 12. 2026) a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., jejichž důsledkem bylo vadné vymezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu a přezkoumání těch částí rozsudku soudu prvního stupně, které mu zákon neumožňoval, a proto závěry z něj vzešlé nebylo možné akceptovat. VI. Závěr 33. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když částečně přisvědčil podanému dovolání a z části s ohledem na zásadu, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 6 To 15/2026, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. též rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 34. Tím se věc vrací odvolacímu soudu, jenž se bude muset znovu odvoláním obviněné v rozsahu výše vytknutých pochybení zabývat, respektovat pravidla vymezená v § 254 odst. 1, 2 tr. ř. v návaznosti na § 246 odst. 1 písm. b) a § 206c odst. 7 tr. ř. (v účinnosti do 1. 1. 2027) a s ohledem na výše rozvedené nedostatky a jeho zákonem stanovenou přezkumnou pravomoc (tzn. že se nebude moci zabývat skutkovými a hmotněprávními skutečnostmi týkajícími se činu v bodě 1.) o odvolání obviněné znovu rozhodnout. 35. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu