8 Tdo 402/2026-1041 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2025, č. j. 2 To 92/2025-943, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 43 T 6/2025-887, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích pod body 1 a 2 citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a., a to od 17. 5. 2024 do zaplacení dlužné částky. 2. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 43 T 6/2025-887, podal obviněný odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 12. 2025, č. j. 2 To 92/2025-943, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2025, č. j. 43 T 6/2025-887, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného nově odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání (včetně jeho doplnění), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že v popisu předmětného skutku není vyjádřena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti zdůraznil, že ne každá posttraumatická stresová porucha je těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v jejím případě samo o sobě nestačí, aby trvala alespoň 6 týdnů. V rozsudku soudu prvního stupně není podle obviněného o závažnosti dané posttraumatické poruchy ani zmínka, to, že jde o těžkou újmu na zdraví soud dovozoval pouze z toho, že trvala více než 42 dnů, což samo o sobě nestačí (ve vztahu k těmto závěrům dovolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu – sp. zn. 6 Tdo 320/2018 a 8 Tdo 751/2017). Ve skutkové větě i v odůvodnění obou soudních rozhodnutí jsou projevy posttraumatické stresové poruchy podle obviněného popsány velmi obecně, bez bližší specifikace a intenzity jednotlivých projevů a také bez toho, jak tyto projevy ovlivnily či ovlivňují způsob života poškozené. Námitky dovolatel uplatnil i proti stanovení výše nemajetkové újmy, přičemž soud prvního stupně podle jeho názoru neprováděl žádné dokazování a stanovenou částku 600 000 Kč neodvodil ze žádného znaleckého posudku, odborného vyjádření či srovnání s jinými obdobnými případy (zde rovněž odkázal na vybranou judikaturu). Stejně tak neprověřoval majetkové a finanční možnosti obviněného nemajetkovou újmu uhradit. Pochybení dále spatřuje v určení okamžiku, od kterého byl stanoven úrok z prodlení, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (8 Tdo 569/2013) zdůraznil, že rozhodující pro stanovení prodlení je zjištění, odkdy se projev vůle poškozeného dostal do sféry dispozice obviněného, což je v posuzovaném případě až den konání prvního hlavního líčení a není tak možné stanovit okamžik počítání úroku z prodlení na den zahájení trestního stíhání. Další námitky pak dovolatel uplatnil proti učiněným skutkovým zjištěním směřujícím zejména vůči způsobu diagnostiky posttraumatické stresové poruchy u poškozené, což podrobněji odůvodnil v zaslaném doplnění dovolání (zde své námitky zaměřil především proti závěrům znalkyně MUDr. Švehlákové) a vymezené době trvání posttraumatické stresové poruchy (nejméně od října 2024 do nejméně první poloviny 2025), která nemá oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti pak uvedl, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2025, č. j. 2 To 92/2025-943, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku spočívající v chybném vyhodnocení následku jako těžké újmy na zdraví dovolatel použil již v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení. Odvolací soud se podle státní zástupkyně přitom s touto námitkou dostatečně vypořádal v bodech 25 až 30 napadeného rozsudku. Byť z výroku rozsudku soudu prvního stupně podle jejího názoru neplyne jasně povaha následku jako těžké újmy na zdraví, nelze obviněnému přisvědčit, že se soudy s danou kvalifikací v odůvodnění nevypořádaly. Odvolací soud se v napadeném rozsudku podrobně ve výše uvedených bodech zabývá projevy a trváním zmíněné poruchy, včetně dopadů do života poškozené, a to s přiléhavými odkazy na znalecké posudky a lékařské zprávy předložené v rámci dokazování. Ve vztahu k námitkám týkajícím se náhrady nemajetkové újmy poškozená podle státní zástupkyně řádně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy v adhezním řízení, přičemž částka přiznaná v nyní projednávané věci není nepřiměřená, a to vzhledem k dlouhodobosti (pravidelné opakované vynucování sexuálních aktů po dobu přinejmenším několika měsíců, jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí po dobu zhruba deseti let) a intenzitě jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Za nedůvodnou považuje státní zástupkyně i námitku směřující do přiznaných úroků z prodlení z částky představující náhradu nemajetkové újmy. Podstatné podle ní je, že poškozená řádně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, přičemž rozhodným momentem, od kterého se odvíjí otázka prodlení, je zpravidla možnost obviněného seznámit se s výsledky vyšetřování (byť není možné vyloučit, že se obviněný o uplatněném nároku dozví již dříve jiným způsobem). Z hlediska nároku je ve vztahu k jeho uplatňované postupně doplňované výši podstatné, že jde o jeden a týž nárok, nikoli o dva samostatné nároky, přičemž v adhezním řízení lze již včas uplatněný nárok později upřesňovat. Navýšení požadované částky z 420 000 Kč na 600 000 Kč zde nepředstavovalo uplatnění nového nároku, nýbrž pouze zpřesnění rozsahu již řádně a včas uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy ze stejného skutkového a právního základu. Byl-li obviněný seznámen s tím, že poškozená vůči němu tento nárok uplatňuje, a nic neplnil, dostal se do prodlení s plněním celého dluhu, přičemž pozdější upřesnění peněžní výše nemůže mít za následek umělé rozštěpení počátku prodlení. Za důvodné nepovažuje státní zástupkyně ani námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve vztahu k trvání posttraumatické stresové poruchy či ohledně lékařských zpráv MUDr. Hromkové. Ve vztahu k námitce týkající se porušení práva na spravedlivý proces zdůraznila, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. V tomto kontextu uvedla, že soudy právo dovolatele na spravedlivý proces neporušily. Hodnotily-li totiž soudy provedené důkazy odlišným způsobem než dovolatel, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 5. V reakci na vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství obviněný opětovně zdůraznil, že skutková zjištění, z nichž lze dovodit naplnění všech znaků posuzovaného trestného činu, mají být obsažena ve skutkové větě, což se v daném případě nestalo. Dále namítl, že státní zástupkyně se ve svém vyjádření fakticky ztotožnila s jeho argumentací ohledně výše nároku na náhradu nemajetkové újmy i okamžiku, od něhož se posuzuje prodlení, a přesto považovala napadená rozhodnutí soudů obou stupňů za správná. Současně poukázal na to, že lékařské zprávy MUDr. Hromkové nelze považovat za dostatečný důkaz o trvající posttraumatické stresové poruše, jelikož tyto zprávy nebyly za tímto účelem vyhotoveny. Takový postup je podle něj v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný rovněž uvedl, že znalkyně ve vztahu k posttraumatické stresové poruše nezkoumala, zda tato porucha nemohla vzniknout i z jiných příčin než v důsledku jeho jednání. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (namítl, že posttraumatická porucha u poškozené nenaplňuje znaky těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku; uplatnil výhrady proti závěrům znaleckého posudku MUDr. Švehlákové aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 13. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). 14. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela zásadně odlišují. K charakteru námitek, které by měly podle mínění obviněného naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve smyslu extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými soudu nižších stupňů je nezbytné uvést, že není založen automaticky na vysloveném nesouhlasu dovolatelů se závěry soudu. Vhodným se rovněž jeví uvést, že vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry, při vyslovení tzv. nesouladu dovolateli. V tomto ohledu je třeba (při obecném odkazu na takové porušení) zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. I. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). 15. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nutno konstatovat, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně v bodě 7 a násl. rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na argumentaci soudu prvního stupně (soudu odvolacího) tak lze, s ohledem na skutečnost, že stranám jsou tato rozhodnutí známa odkázat. 16. Pokud jde o námitku proti znaleckému posudku MUDr. Švehlákové, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že podle konstantní judikatury každý znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. řádu je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že uvedený znalecký posudek byl v dané věci jedním z důkazů. Soud prvního stupně navíc znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Zuzanu Švehlákovou v rámci hlavního líčení vyslechl a v bodě 7 rozsudku své závěry logicky odůvodnil. Na jeho závěry Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Tuto námitku dovolatele tak Nejvyšší soud považoval vzhledem k uvedenému za zjevně neopodstatněnou, shodně jako další výhrady dovolatele ke zpracovaným znaleckým posudkům. 17. V souvislosti s námitkou, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud obviněného dále upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal. 18. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné podřadit námitky, že předmětná posttraumatická stresová porucha nenaplňuje znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, námitky týkající se stanovení výše nemajetkové újmy a námitky vůči stanovení okamžiku prodlení ve vztahu k úrokům z prodlení. I tyto námitky Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů. 19. Pro úplnost je třeba uvést, že podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí poškozenému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1164/2023). Ve vztahu k námitce týkající se posttraumatické stresové poruchy jakožto těžké újmy na zdraví, podle judikatury Nejvyššího soudu dále platí, že závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). 20. Z předmětných soudních rozhodnutí je zřejmé, že soudy vznik posttraumatické stresové poruchy a naplnění znaků těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku dovodily ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného již zmíněnou znalkyní MUDr. Zuzanou Švehlákovou. Tato znalkyně (jak již bylo zmíněno) byla rovněž vyslechnuta v rámci hlavního líčení soudem prvního stupně (bod 5 rozsudku), přičemž ze závěrů (včetně výpovědí před soudem) znaleckého posudku vyplynulo, že předmětná posttraumatická stresová porucha vznikla „vlivem událostí, které poškozená prožila ve vztahu s exmanželem“ (podobně i body 5 rozsudku soudu prvního stupně a 18 rozsudku odvolacího soudu). Znalkyně dále potvrdila, že diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha poškozenou ovlivňuje ve většině oblastí běžného života tak, že trpí nespavostí, nočními můrami, denními reminiscencemi (flashbacky) na prožité události, trpí zvýšenou obavností, úzkostmi, subdepresivní náladou, nedůvěřivostí apod. (č. l. 522, bod 5 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto stavy pak pojal soud prvního stupně do vymezení skutku, takže je třeba odmítnout námitku obviněného, že daný popis je velmi obecný. Navíc skutková zjištění potvrzují, že uvedené stavy u obviněné trvaly nejméně od října 2024 do nejméně první poloviny roku 2025, takže minimálně 8 měsíců. V souvislosti se zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchou obviněný zpochybnil závěry soudů nižších stupňů, že tato vznikla jak v důsledku jeho jednání k poškozené ve vazbě na právní kvalifikaci trestného činu znásilnění, tak i trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Existenci zjištěné posttraumatické stresové poruchy dovozuje jednak ze skutečnosti, že i při jejím zjištění poškozená pečuje o dvě děti, jezdí autem atd., když dále argumentuje i tím, že tato porucha by mohla vzniknou např. v souvislosti s dopravní nehodou poškozené či prodělaným potratem, tedy nikoli pouze ve vazbě na jeho protiprávní jednání. Na tomto místě je třeba dovolatele upozornit, že obsahově shodnou argumentací se zabýval již soud prvního stupně i soud odvolací a velmi podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí vyvrátily argumentaci (obhajobu) obviněného, tudíž Nejvyšší soud nehodlá donekonečna na tytéž námitky obsahově shodně, pouze však jinou argumentací opětovně obsáhle reagovat, když si dovoluje obhajobu upozornit na závěry vyslovené v tomto usnesení v bodě 24, kde odkazuje jak na rozhodnutí Ústavního soudu tak judikaturu ESLP. Pouze pro upřesnění musí zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá jednoznačný závěr, že posttraumatickou stresovou poruchu lze vztáhnout jak k trestnému činu znásilnění, tak trestnému činu týrání osoby ve společném obydlí, obojí jednání obviněného, tj. jak několikaměsíční znásilňování poškozené (viz bod 1), tak několika leté jednání obviněného popsané pod bodem 2) výroku rozsudku vedlo, ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, jejíž příznaky byly oproti názoru obhajoby dle Nejvyššího soudu dostatečným způsobem popsány ve výrocích napadeného rozsudku, přičemž nelze pominout skutečnost, že základní skutkové závěry a nosné body právní kvalifikace byly dostatečně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (např. riziko zhoršení psychického stavu, diagnostikovány sebevražedné tendence atd.). Jen pro úplnost je potřebné dovolatele upozornit na jím tvrzenou alternativu vzniku posttraumatické stresové poruchy např. v souvislosti s dopravní nehodou, že ze znaleckého posudku a obsáhlého vyjádření znalkyně u hlavního líčení (č. l. 853 – 858) mj. vyplynulo, že „u běžné posttraumatické stresové poruchy není přítomna depresivní reaktivita; oni jsou úzkostní, v nenáladě, rozlady tam jsou, ale vložené deprese takového typu, jak zjistila v říjnu paní psycholožka, to tam nebývá, to bývá jenom u té posttraumatické z toho znásilnění“, vyplynulo, že zjištěné příznaky posttraumatické poruchy odpovídaly znásilnění. Vzhledem k uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky citované judikatury byly naplněny a posttraumatická stresová porucha u poškozené jednoznačně naplnila znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Zvolená právní kvalifikace je tak správná. 21. Pokud jde o námitky, že soud prvního stupně neodvodil stanovenou výši nemajetkové újmy ze žádného znaleckého posudku, odborného vyjádření, srovnání s jinými obdobnými případy či neprověřoval majetkové a finanční možnosti obviněného, pak je zřejmé, že dovolatel taktně pomíjí [tuto skutečnost ve svém vyjádření nezmínila ani státní zástupkyně a zmínila pouze obecně zažitou praxi, pomíjející svobodnou volbu (smluvní volnost), kterou učinil dovolatel, pokud sám souhlasil s výší nemajetkové újmy i okamžikem počátku běhu úroků z prodlení], že v rámci hlavního líčení na dotaz své obhájkyně JUDr. Hájkové, zda je ochoten poškozené uhradit škodu, kterou uplatnila, odpověděl kladně (č. l. 837 verte). Je tak zřejmé, že výše nároku jemu i jeho obhájci byla známa a s tímto nárokem poškozené souhlasil, tudíž lze stěží při změně argumentace druhého obhájce soudu prvního stupně vytýkat přiznání nároku poškozené s jehož výší jiný obhájce i obviněný souhlasil. S ohledem na výše uvedené posoudil Nejvyšší soud i tuto námitku jako nedůvodnou. V reakci na výtku obviněného, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou výše náhrady nemajetkové újmu, považuje Nejvyšší soud nad rámec úvah vyjádřených jím v bodech 21-23 tohoto usnesení uvést, že sám obviněný v odvolání podaném prostřednictvím obhájce napadal odvoláním toliko výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 2 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud oproti soudu odvolacímu musí v této souvislosti konstatovat, že obviněný prostřednictvím obhájce ve své podstatě podal tři odvolání, první (č. l. 905), mj. uvedl, že s rozsudkem soudu prvního soudu nesouhlasí a považuje ho za nesprávný, a za nesprávný považuje také nepřiměřeně přísný trest (neuvedl nic k náhradě nemajetkové škody); v druhém odvolání (č. l. 911-912) uvedl, že je podává proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, avšak ani v tomto případě neuvedl žádnou skutečnost, kterou by blíže zpochybňoval výši povinnosti k náhradě nemajetkové újmy; třetí odvolání (č. l. 929 – 935), „kterým podrobněji odůvodňuje odvolání“, avšak ani toto odvolání neobsahuje sebemenší výhradu k povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, stejně jako vyjádření obhájce u veřejného zasedání dne 16. 12. 2025. Za takto popsané situace je případné položit si otázku, zda pro odvolací řízení považoval výrok o náhradě nemajetkové újmy za správný, když sice na jednu stranu uvedl, že odvolání podává proti všem výrokům, avšak blíže výrok o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy vůbec neodůvodnil? Navíc je zde situace popsaná již shora, když následně také v níže uvedených bodech k projevené svobodné vůli dovolatele zastoupeného obhájcem, k dotazu na výši náhrady nemajetkové újmy a úrokům z prodlení sám obviněný uplatněný nárok poškozené akceptoval. Pokud obviněný ve svém dovolání zpochybňuje své schopnosti tak vysokou částku zaplatit s výtkou, že soudy nezkoumaly jeho schopnosti tak vysokou náhradu nemajetkové újmy zaplatit, pak musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit na skutečnost, že při svém výslechu (za přítomnosti obhájce – viz čl. l. 84) mj. uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 55 000 Kč. Přehlédnuta nemohla být ani skutečnost, jak vysokými částkami obviněný disponoval vůči společnosti Tipsport [za období cca 2017-2024 dotace konta obviněného 4 053 950 Kč a výplata 3 354 559 Kč]. Pokud jde o výši náhrady nemajetkové újmy poškozené, pak tato odpovídá nebezpečnosti jednání obviněného, jeho možným výdělkovým poměrům, následkům jeho jednání i době páchání a je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 100/2020, sp. zn. 3 Tdo 944/2024, sp. zn. 8 Tdo 911/2025). 22. Ve vztahu k námitce týkající se úroků z prodlení, které byly stanoveny spolu s výší nároku na náhradu nemajetkové újmy, platí, že při odpovědnosti za škodu i nemajetkovou újmu, u níž lze požadovat též úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), je z hlediska počátku prodlení obviněného v trestním řízení rozhodné, kdy se projev vůle poškozeného v podobě jeho řádně uplatněného nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy dostal do sféry dispozice obviněného, čímž je třeba rozumět konkrétní a objektivní možnost obviněného seznámit se s obsahem jemu adresovaného požadavku poškozeného na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 569/2013, publikované pod č. 31/2014 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 8 Tdo 859/2025). 23. V posuzované věci však bylo dle názoru Nejvyššího soudu nutno přihlédnout ke specifickým okolnostem případu. Z předloženého trestního spisu je totiž zřejmé, že zmocněnkyně poškozené doplnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, v němž navrhla, aby soud prvního stupně uložil dovolateli nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a., a to ode dne 17. 5. 2024 až do zaplacení dlužné částky (č. l. 818). U hlavního líčení (viz č. l. 836) zmocněnkyně poškozené uvedla „Poškozená se připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 600 000 Kč, v podrobnostech odkazuji na poslední písemně podaný návrh“ (viz již zmíněný na č. l. 817-818). K dotazu obhájkyně obviněného „Jste ochoten nahradit poškozené náhradu škody, kterou uplatnila?“ uvedl „Ano“. Dle názoru Nejvyššího soudu, za takto popsané situace, kdy obviněný je zastoupen obhájcem a na jeho dotaz uvedeným způsobem reaguje, lze stěží dovozovat nyní obhajobou zpochybňované rozhodnutí k výši přiznané náhrady nemajetkové újmy včetně úroků z prodlení a okamžiku jejich počátku. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud stanovil úroky z prodlení od 17. 5. 2024, neboť toto bylo plně v souladu s názorem obviněného (s nárokem souhlasil). Ten navíc v minulosti v rámci dopisu poškozené vyjádřil ochotu nemajetkovou újmu uhradit. Uvedené námitky tak jsou zjevně neopodstatněné. 24. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu