8 Tdo 406/2026-313 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, sp. zn. 8 To 11/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 129/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 43 T 129/2025, byl obviněný D. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 21. 8. 2025 v přesně nezjištěnou dobu (pravděpodobně kolem 03:45 hod.) v Praze XY na adrese XY v bytě č. 5 v prvním patře panelového domu, který sdílel se svojí tehdejší družkou M. H., poté, co se vrátila proti jeho vůli později z blízkého baru, kde předtím společně trávili večer, přilehl k ní do postele a začal ji osahávat po těle, na prsou i intimních partiích, svlékat spodní prádlo a i přes její výslovný nesouhlas, kdy mu sdělila, že pohlavní styk s ním nechce uskutečnit, jí do vagíny nejprve vnikl prsty, následně jí chytil ruce a vnikl penisem do vagíny, došlo tak k vykonání nedobrovolného vaginálního pohlavního styku, přičemž v důsledku jeho opakovaného odmítání a pláče poškozené svého jednání zanechal. 2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 2. 2026, sp. zn. 8 To 11/2026, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že v žádném stadiu trestního řízení nebylo vyhověno jím navrhovanému důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie, jímž by byl zkoumán psychický stav poškozené. Uvedený důkaz považoval za důležitý proto, že její výpověď byla vnitřně nekonzistentní, jak i soudy připustily, a bylo třeba vyloučit potenciální duševní onemocnění, pro které se po celou dobu jejich vztahu léčila, byla jí předepisována psychofarmaka, která ke konci odmítala užívat, a její chování bylo často iracionální. Sama poškozená rovněž připustila, že v minulosti byla obětí extrémního násilí ze strany svého bývalého přítele, což je zkušenost, která se jistě též do jejího psychického stavu promítla. 5. Obviněný považoval tyto okolnosti za rozhodné pro posouzení výpovědi poškozené, zejména v situaci, kdy se dostala s obviněným do ostrého sporu, který vyústil až k vzájemnému fyzickému napadání. Taková situace v poškozené mohla naprosto pochopitelně probudit traumata z minulosti a ve snaze ochránit svoji osobu před jednáním obviněného, které vnímala jako agresi, mohla považovat v danou chvíli za správné, aby v rámci své ochrany co nejvíce obviněnému „zavařila“. Vzhledem k tomu, že zranění na jejím těle byla srovnatelná se zraněními obviněného, která od ní utrpěl, nebylo možné jej vést k odpovědnosti za ublížení na zdraví, nabízelo se právě obvinění ze znásilnění. Obviněný ve věci navíc konzistentně tvrdil, že mezi ním a poškozenou došlo k dobrovolnému sexuálnímu styku, který po chvíli ukončil kvůli svému záchvatu žárlivosti způsobenému textovými zprávami v mobilním telefonu poškozené. Poškozené tak muselo být zřejmé, že obvinění ze znásilnění nebude moct obviněný jednoduše zpochybnit. Právě situace, že ke znásilnění mělo dojít v rámci značně vyostřené situace, kterou doprovázely vzájemné fyzické útoky, zvyšuje nároky na zkoumání věrohodnosti poškozené, která intuitivně svědčila v neprospěch obviněného bez ohledu na to, co se ve skutečnosti odehrálo. Je proto nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení v tomto případě její věrohodnost nezkoumaly, a to tím spíše, že se nedostavovala k úkonům trestního řízení a stalo se tak až za asistence policie. Z jejích projevů u hlavního líčení nic nesvědčí o tom, že by byla po činu obviněného v duševní nepohodě. 6. Pokud byl posuzovaný konflikt přerušen příchodem svědka L. O., ten nepotvrdil, že by mu poškozená sdělila, že byla znásilněna, i když uváděla, že mu to řekla. Jde tedy o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“ a bylo tudíž třeba postupovat v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a provést důkaz navrhovaný obhajobou, když jeho absence naplňuje tzv. opomenutý důkaz ve smyslu kritérií určených nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01. 7. Obviněný zdůraznil, že žádný z nepřímých důkazů není v rozporu s jeho obhajobou, že došlo k pohlavnímu styku a v následně vyostřené hádce i ke vzájemnému napadání. Jedinou spornou otázkou je nedobrovolnost pohlavního styku, o níž vypovídá jen poškozená, o jejíž věrohodnosti vznikají vážné pochybnosti a z nepřímých důkazů bylo možné dovodit, že z její strany mohlo dojít k záměrnému obvinění. 8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, sp. zn. 8 To 11/2026, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 43 T 129/2025, a aby sám ve věci rozhodl a obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo vzhledem k existenci důvodných pochybností o věrohodnosti výpovědi poškozené prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán. Pokud by měl Nejvyšší soud za to, že ve věci nemůže sám rozhodnout, navrhl, aby věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal, a zejména provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie zpracovaným na poškozenou. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 9. Ve vyjádření k dovolání Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce uvedlo, že obviněný namítá především vadu tzv. opomenutých důkazů, což lze formálně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit, avšak nejde o výhrady opodstatněné, protože s ohledem na zásady určené zákonem i soudní praxí bylo opakovaně vyjádřeno, že dokazování není bezbřehé, neohraničené, ale je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nutném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z toho vyplývá, že soud není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům, které strany učiní. 10. Pokud soudy v posuzované věci odmítly provést obviněným navrhovaný důkaz znaleckým posudkem pro jeho nadbytečnost, jde obecně o argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2021/15). Při promítnutí těchto kritérií na řešený případ je zřejmé, že ve věci činné soudy tyto zásady respektovaly, protože podle bodu 17. usnesení odvolacího soudu, či bodu 12. rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že reagovaly na důkazní návrh obviněného a vysvětily, že je nadbytečný a doložily, z jakého důvodu je jeho nadbytečnost dána. Z toho je patrné, že předmětný důkazní návrh neopomenuly a naložily s ním plně v souladu s výše uvedenými požadavky. 11. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas pro rozhodnutí v neveřejném zasedání. IV. Reakce obviněného 12. K tomu obviněný v písemném vyjádření uvedl, že se se stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství neshoduje, protože obviněný dostatečně v dovolání vysvětlil důvody, proč zpracování uvedeného znaleckého posudku požaduje, a na těchto svých námitkách setrvává i nadále. Zdůraznil, že se jednalo o jediný důkaz obhajoby, i jediný, který může ověřit nebo vyvrátit věrohodnost poškozené, která je jako oznamovatelka jeho trestného jednání na věci osobně zainteresována. 13. S poukazem na situaci „tvrzení proti tvrzení“ z hlediska judikatury Ústavního soudu, zdůraznil, že v posuzované věci jde o přímý důkaz, ale jde o důkaz jediný v situaci, kdy nepřímé důkazy, které byly provedeny, nesvědčí o znásilnění. Nelze tedy závěr o jeho vině opírat jen o výpověď poškozené, aniž by byla odborně posouzena znalcem. 14. Protože státní zástupce ve vyjádření nereflektoval jím vyjádřené důvody, nadále obviněný trvá na tom, aby Nejvyšší soudu jeho dovolání vyhověl. V. Přípustnost a obecné podmínky dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který (podobně jako obnova řízení a stížnost pro porušení zákona) znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, a v některých případech i již vykonaného, rozhodnutí. Tak tomu bude v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II., § 157 až 314s, Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3140 s.). Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). 17. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Vzhledem k tomu, že v této trestní věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř., odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a obviněný jako další důvod dovolání označil § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že jde o třetí okolnost, kdy lze důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. použít. 18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí skupina dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). VI. K uplatněným námitkám 19. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 20. Podle obsahu podaného dovolání je patrné, že důvodem je výhrada, že soudy neakceptovaly jím učiněný návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ač podle obviněného jde o stěžejní důkazní prostředek, bez nějž nebyla věc řádně objasněna při existenci situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Bylo proto nutné vyloučit, že výpověď poškozené nebyla ovlivněna její duševní nemocí. Tyto námitky je možné považovat za korespondující s vymezením důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že došlo k neprovedení důkazu znaleckým posudkem jako podstatného důkazu, což má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou tyto námitky důvodné. 21. Vzhledem k tomu, že se výhrada o nedůvodně neprovedeném důkazu blíží tzv. opomenutým důkazům, při jejichž existenci může dojít k porušení pravidel spravedlivého procesu, je vhodné připomenout, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04). Neakceptování důkazního návrhu obviněného bylo formulováno třemi důvody tak, že prvním je, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, že navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy že ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí, a třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Ze zmíněných zásad však na druhé straně nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nebo ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). 22. Pojem opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), což má význam v posuzované věci, kde o opomenuté nebo nedůvodně neprovedené důkazy nejde, protože z hlediska výše uvedených zásad soud prvního stupně dodržel povinnosti, jež jsou na něj v daném směru kladeny. O tom svědčí bod 19. rozsudku, kde se důkazním návrhem obviněného podrobně zabýval a vyložil, co jej vedlo k tomu, že znalecký posudek podle požadavků obviněného nenechal zpracovat. Vysvětlil nejenom, že jde o jeho nadbytečnost, ale též i s ohledem na účel, k jakému se jej obviněný domáhal, tzn. ověřit věrohodnost poškozené, i to, že nedisponuje potřebnou vypovídací potencí, neboť znalec nemůže posuzovat věrohodnost konkrétní poškozené týkající se konkrétně posuzované trestní věci. Tato činnost je svěřena toliko obecnému soudu, který ji hodnotí a posuzuje na podkladě důkazů ve věci provedených ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. S tímto stanoviskem soudu prvního stupně je třeba se plně ztotožnit, a to i s argumenty, které v dané souvislosti v odůvodnění svého rozsudku dále rozvedl. 23. Soud prvního stupně, vědom si úskalí toho, že v dané věci proti sobě stojí dvě rozporné výpovědi týkající se otázky, zda šlo o dobrovolný či nedobrovolný pohlavní styk, velmi pečlivě zvažoval rozhodné skutečnosti vyplývající ze všech ve věci provedených důkazů a s důrazem na pečlivé vypořádání se s rozpory v každé z těchto výpovědí, v bodech 13. až 22. svého rozsudku po velmi podrobném rozvedení a srovnání tvrzení poškozené i obviněného dospěl k závěru o tom, že pravdivější, a s jinými důkazy korespondující, je výpověď poškozené, což opřel o důkladné zhodnocení všech ve věci se nabízejících skutečností. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně dostál požadavkům vyplývajícím ze situace, kdy jde o tzv „tvrzení proti tvrzení“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016). 24. Jestliže soud prvního stupně po pečlivém uvážení všech důležitých a pro věc významných okolností, za kterých se případ odehrál, určil po podrobném posouzení každé z výpovědí, že jedna z nich je věrohodná, a rozvedl, z jakých důvodů takový závěr učinil, je zcela zřejmé, že dostál své povinnosti věrohodnost zúčastněných posoudit, a proto v tomto jeho postupu nelze shledávat žádné nedostatky. Uvedené též opodstatňuje nepřípadnost, aby byla obecná věrohodnost poškozené posuzována znalcem z oboru psychologie, protože ta není pro posouzení konkrétní věrohodnosti poškozené v této věci podstatná. 25. O opomenutý důkaz nejde ani pokud soud neurčil, aby byla poškozená zkoumána znalcem z odvětví psychiatrie, protože učiněná zjištění nesvědčí o tom, že by trpěla duševní poruchou, která by měla význam pro posouzení jí popisovaných skutečností u posuzovaného skutku. Soud prvního stupně se vypořádal i s tím, že pokud užívala nějaké léky na panické ataky, bylo to v době předcházející posuzovanému skutku, tudíž ani z tohoto ohledu nebylo její zkoumání opodstatněné. Kromě této skutečnosti nic jiného nemohlo vést k závěru, že by byl její duševní stav z hlediska její schopnosti svůj prožitek vyjádřit a popsat, čímkoli z psychiatrického hlediska narušen. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). 26. Obdobně uvažoval i odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného jeho rozsudek přezkoumával a jenž reagoval na námitky obviněného týkající se nedostatků ve způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s dílčími skutečnostmi, které obviněný v odvolání namítal (srov. body 12. až 18. usnesení odvolací soudu). V bodě 17. svého usnesení popsal, z jakých důvodů se s odkazem na bod 12. rozsudku soudu prvního stupně s jeho argumenty ohledně odmítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování ztotožnil. V uvedených názorech soudu prvního stupně přisvědčil, a tím vysvětlil, proč shledal odvolání obviněného nedůvodným. 27. Nejvyšší soud po uvedeném shrnuje, že v posuzované věci bylo odmítnutí převážné části důkazů uvedených v návrhu na doplnění dokazování odůvodněno v bodě 14. rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 12. usnesení odvolacího soudu, jak je rozvedeno výše, a proto po vyhodnocení všech shora popsaných skutečností dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena takovými důkazy, které soudy nedůvodně neprovedly, a nejde o nedostatky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. VII. Závěr 28. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích namítané nedostatky a nevznikají pochybnosti o tom, že soudy svůj závěr o věrohodnosti poškozené dostatečně vysvětlily, a zdůvodnily, proč považovaly znalecké zkoumání její psychiky za neúčelné a nadbytečné. 29. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl nedůvodnost námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu