8 Tdo 428/2026-1883 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný F. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 357/2025-1824, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 10/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Obviněný F. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 8. 2025, č. j. 1 T 10/2025-1752, uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 1 a 3 rozsudku) a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 a 2 a 4 až 6 rozsudku). Za tyto trestné činy spolu se sbíhajícím se přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 3 písm. b) a c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 12 T 102/2024, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2025, byl obviněný podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 (padesáti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 12 T 102/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 2 tr. ř. 2. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně dne 12. 8. 2025, č. j. 1 T 10/2025-1752, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 357/2025-1824, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že soudy zásadně porušily princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, neboť v dané věci byl odsouzen víceméně jen na základě výpovědi poškozené bez náležitého ověření její věrohodnosti a bez možnosti zpochybnit její tvrzení pomocí navržených důkazů, a „tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem spisu“. Takový postup je podle dovolatele v rozporu s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by subjektivně věděl o nepravdivosti svých tvrzení. Dále zmínil, že řízení před soudy nižších stupňů je zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, kdy jeho důkazní návrhy byly zamítnuty pouze s poukazem na nadbytečnost, a nikoliv z opodstatněných důvodů. V podaném dovolání pak obviněný vyjmenoval, které námitky proti skutkovému stavu zůstaly bez odpovědi (pravost podpisu obviněného na poškozenou předloženém dokumentu, zodpovězení otázky, zda poškozená přistupovala do datové schránky společnosti EXPOSA GAME a zda byla aktivní v systému i Doklad aj.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 357/2025-1824, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě stejný postup zvolil i proti rozhodnutí soudu prvního stupně. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že jádro dovolací argumentace obviněného představuje pokračování obhajoby uplatňované v předchozích fázích řízení, s níž se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. Pokud jde o námitky týkající se věrohodnosti poškozené, ty nepřekračují podle státního zástupce rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jejich hodnocení. Ve vztahu k námitkám týkajícím se nevyhovění návrhům na doplnění dokazování uvedl, že neexistuje povinnost soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného odpovídá povinnost soudu se s těmito návrhy vypořádat, což soud prvního stupně v posuzovaném případě učinil, a to v bodě 43 rozsudku, když navržené důkazy vyhodnotil jako nadbytečné. K této otázce se navíc vyjádřil i odvolací soud v bodě 5 usnesení. Za této situace nelze podle státního zástupce hovořit o opomenutých důkazech, neboť soudy se s návrhy obviněného věcně vypořádaly a své závěry náležitě odůvodnily. Stejně tak námitku týkající se porušení práva na spravedlivý proces obviněný odůvodnil neprovedením navržených důkazů, přičemž argumentace obviněného postrádá potřebný, specificky kvalifikovaný obsah, zaměřený na ústavněprávní rozměr dokazování. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých fázích trestního řízení (namítal, že jediným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené; uvedl, že soud prvního stupně odmítl provést navržené důkazy aj.), přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). 13. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na podkladu celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dostál tak povinnostem obsaženým v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně v bodě 44 a násl. svého rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Na argumenty a závěry soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Rovněž pak souhlasí se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně „provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí a provedené důkazy také správně zhodnotil “ (bod 4 usnesení). Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. I. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). 14. Pokud jde o námitku, že vina obviněného je založena téměř výhradně na výpovědi poškozené, považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit, že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). Na tomto místě je pak třeba zdůraznit, že v takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). V této souvislosti musí Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že skutečnosti, které uváděla poškozená, mají daleko reálnější podklad, důkazně podložený, než pouhá tvrzení dovolatele. Poškozená např. uvedla, že se seznámili na přelomu roku 2016-2017, o společnosti Exposa Game slyšela poprvé od obviněného, až tohoto poznala, někdy po roce se rozešli a obviněný se odstěhoval, a když jej nechtěla po jisté době vzít zpět, začaly problémy. Tyto skutečnosti jsou podporovány např. „odstoupením od smlouvy o převodu obchodního podílu“, výpisem z obchodního rejstříku, že zmíněná společnost byla v roce 2017 v likvidaci, což rovněž svědkyně uváděla, obviněný neměl zřízeno věcné břemeno k užívání nemovitosti v k. ú. XY (žaloba podaná obviněným byla zamítnuta); tvrzení, že mu poškozenou byly odcizeny věci uložené na adrese XY, přičemž uvedené věci nebyly nijak konkretizovány, přičemž věci obviněným specifikované byly policejním orgánem obviněnému vráceny a další věci, které si měl od poškozené převzít, převzít odmítal (4. 6. 2019). Trestně postižitelné jednání obviněného vůči poškozené bylo řešeno Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 69/2020, kterým byl uznán vinným mj. pro trestné činy podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku či § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. 15. V posuzované věci přitom soud prvního stupně v bodech 47 a násl. rozsudku detailně vysvětlil, proč považoval výpověď poškozené za věrohodnou, i to, z jakých důvodů považoval obviněného naopak za nevěrohodného. Nelze tak souhlasit s názorem obviněného, že věrohodnost poškozené nebyla náležitě ověřena. Navíc z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že výpověď poškozené nebyla jediným důkazem, nýbrž byla podpořena dalšími provedenými důkazy (např. body 47, 50 či 51). Závěry soudu prvního stupně jsou logické a Nejvyšší soud na ně z tohoto důvodu v plném rozsahu odkazuje. V tomto ohledu lze rovněž souhlasit se závěry odvolacího soudu, že „soud prvního stupně věnoval oběma výpovědím náležitou pozornost, hodnotil je nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž se vypořádal se všemi relevantními skutečnostmi“ (bod 6 usnesení). Ve vazbě na zmíněné usnesení odvolacího soudu charakter jednání obviněného dokresluje zjištění, kdy obviněný poškozenou osočuje z krádeže jeho osmi milionů korun jako řádně podnikající osoby, přitom je třeba zmínit, že když k seznámení obviněného s poškozenou došlo, jak již bylo uvedeno přibližně v roce 2016-2017, obviněný podnikal „jako bílý kůň“, za což byl také odsouzen, takovými vysokými finančními prostředky nedisponoval, neboť od roku 2008 byla proti němu vedena exekuce pro pouhých 47 000 Kč. Tudíž ani uvedená zjištění nepřidají na hodnověrnosti argumentace dovolatele. 16. V souvislosti s námitkou, že bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud tohoto dále upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal. 17. V souvislosti s námitkou obviněného ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Z historického hlediska vývoje dovolacích důvodů „extrémní nesoulad“ nebyl dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připouštěly na základě odkazu na tento pojem zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouštěl, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor [nyní zjevný rozpor (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)] shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za zjevný rozpor (extrémní nesoulad) ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu. 18. Ve vztahu k námitkám dovolatele, že soudy odmítly akceptovat jeho důkazní návrhy, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. Z uvedeného tedy vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu ve vztahu k předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně v bodě 43 rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč důkazní návrhy obviněného zamítl. Bylo tomu tak především z důvodu, že provedené důkazy považoval za zcela dostatečné k objasnění skutkového stavu věci a pro rozhodnutí. Za zmínku rovněž stojí, že uvedený bod (43) rozsudku pak obsahuje u každého odmítnutého důkazního návrhu pečlivé zdůvodnění, proč k odmítnutí došlo. Postup soudu prvního stupně pak byl považován za správný i ze strany odvolacího soudu (bod 5 usnesení). Uvedené námitky tak jsou neopodstatněné, neboť se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tak jak předestírá dovolatel. 19. Odmítnout bylo třeba také námitku, že nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o nepravdivosti svých tvrzení. Skutková zjištění totiž jednoznačně svědčí o opaku a dokládají, že dovolatel po rozchodu s poškozenou jednal systematicky a dlouhodobě s cílem poškodit R. D. v osobním i profesním životě, což dokládá i pravomocné odsouzení. Provedené dokazování tak umožnilo učinit jednoznačný závěr, že dopisy, které rozesílal obviněný rodinným příslušníkům poškozené a zaměstnavateli, byly způsobilé poškozenou u uvedených osob poškodit. V tomto kontextu je třeba zmínit i zjištění soudu prvního stupně, že obviněný byl v minulosti pravomocně odsouzen za jednání vůči poškozené, a to z důvodu, že jí zasílal výhružné a nátlakové zprávy (bod 50 rozsudku). Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v této souvislosti je třeba uvést, že otázka subjektivní stránky je otázkou právní, spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný v dovolání neuplatnil). 20. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno dále podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. 21. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu