8 Tdo 431/2026-713 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podala obviněná E. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2026, č. j. 11 To 144/2025-684, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 18/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněná E. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 3 T 18/2024-601, uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 29. 1. 2026, č. j. 11 To 144/2025-684, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně zopakovala dosavadní průběh trestního řízení s tím, že soud prvního stupně rozhodoval ve svém posledním rozhodnutí na podkladě důkazů, které hodnotil odlišně od svého původního zprošťujícího rozsudku, aniž by dokazování opakoval, a to pouze s poukazem na závazný právní názor odvolacího soudu, který ovšem dokazování neprováděl. Obviněná má tak za to, že při nezměněném skutkovém zjištění soudů není možno učinit jiný závěr ohledně její viny, než tomu bylo v rozsudku ze dne 27. 6. 2024, kterým byla původně zproštěna obžaloby. V této souvislosti také poukázala na neprovedení důkazu znaleckým posudkem ohledně ceny náhrobku a na využití předmětných finančních prostředků. Rovněž poukazuje na úmysl jejího zemřelého manžela stran nakládání s finančními prostředky, mj. s tím, že manžel chtěl, aby s prostředky po jeho smrti mohla disponovat, což vylučuje její vědomost o protiprávnosti jejího jednání. Dovolatelka má dále za to, že zmocnění k dispozici s finančními prostředky pro případ smrti je běžně využívaným bankovním institutem a rozhodnutí soudů o trestnosti jejího jednání jej tak vlastně činí nepoužitelným. V té souvislosti také uvedla, že pro člověka bez právního vzdělání nebylo možné posoudit, zda finanční prostředky nespadají pod společné jmění manželů, přičemž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu a jeho odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČSSR. Závěrem pak poukázala na to, že je přesvědčena o tom, že se jedná výhradně o občanskoprávní spor. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, případně zrušil i rozhodnutí soudu nalézacího a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněná v dovolacím řízení uplatňuje stejné argumenty jako v předchozích fázích trestního řízení, přičemž na její výhrady bylo soudy nižších stupňů řádně reagováno. Státní zástupce stran argumentace obviněné poukázal na již dříve vyslovený odmítavý postoj Nejvyššího státní zastupitelství vyslovený ve vyjádření ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 630/2025, s tím, že i nadále považuje argumentaci obviněné za neopodstatněnou, když o jejím jednání minimálně v nepřímém úmyslu nelze mít pochybnosti, co se pak týče výběru částky 50 000 Kč dne 15. 6. 2022, pak i přímém úmyslu, neboť v té době měla již z několika zdrojů informaci, že není dědičkou předmětných finančních prostředků, a i přes existenci těchto informací tuto částku vybrala. Státní zástupce má také za to, že i jednání obviněné stran předchozích výběrů bylo soudy nižších stupňů zcela logicky odůvodněno, přičemž obviněná neuvádí žádné nové zásadní výhrady, které by měly zvrátit závěr odvolacího soudu o jejím srozumění. Za správné považuje i závěry odvolacího soudu stran nepoužitelnosti zásady subsidiarity trestní represe s tím, že občanskoprávní prostředky k ochraně práv poškozených zcela jednoznačně nepostačovaly, když se svých vlastnických práv dosud nedomohli a obviněná se k tomu dobrovolně nemá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III.Důvodnost dovolání 9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatnila v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jejího odvolání. Poukazovala mj. na to, že jednala po vůli svého zemřelého manžela; peníze využila k vybudování náhrobku, k čemuž měl být vypracován znalecký posudek; nalézací soud neodůvodnil, proč rozhodl jinak než ve zprošťujícím rozsudku, přestože neprovedl nové dokazování; poukazovala na subsidiaritu trestní represe; rozporovala naplnění subjektivní stránky trestného činu atd. Nutno podotknout, že obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněné se odvolací soud řádně zabýval v bodech 5. – 7. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 10. S ohledem na argumentaci obviněné, která částečně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění (zejména soudu odvolacího) jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 11. Byť obviněná přímo nevznáší námitku porušení zásady in dubio pro reo, lze ji dovodit (porušení této zásady) v reakci na její tvrzení stran pochybností o jejím úmyslu. V souvislosti s touto zásadou pak lze v obecné rovině uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s porušením zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 12. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes již uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněná uplatnila v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž svojí argumentací míří převážně do oblasti dokazování, když namítá, že si nemohla být vědoma toho, že koná něco protiprávního, či že nebyl prokázán její úmysl. V této souvislosti poukazuje na vůli zemřelého manžela, který jí udělil zmocnění k nakládání s finančními prostředky i pro případ jeho smrti, poukazuje na zbudování hrobového místa či náhrobku, a má za to, že nemohla posoudit, že finance nejsou součástí společného jmění manželů. Nejvyšší soud, s ohledem na argumentaci obviněné, musí konstatovat, že oba soudy se dostatečně zabývaly úmyslem obviněné a zcela správně uzavřely, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná věděla, že peníze pocházejí z věcného břemene manžela, které náleželo pouze jemu. Minimálně musela mít tedy podezření, že peníze nemusí být součástí společného jmění manželů, a že není jisté, že dané finanční prostředky bude ona sama dědit. Tomu i odpovídá další ve věci provedené dokazování, kdy obviněná dne 12. 10. 2020 založila zcela nový účet, na který prostředky převedla krátce po smrti manžela (zemřel 24. 10. 2020), a tyto převedla dne 26. 10. 2020 částku 100 000 Kč, dne 29. 10. 2020 částku 300 000 Kč, a dne 15. 6. 2022 vybrala částku 50 000 Kč (viz shora). Za situace, kdy dovolatelka tvrdí, že s finančními prostředky mohla nakládat i po smrti manžela a z toho dovozuje, že patřily do společného jmění manželů, se naskýtá otázka, proč si založila právě v této době svůj účet, a proč na něj převedla finanční prostředky z účtu zemřelého manžela, ke kterému měla, jak uvádí, přístup, když současně mohla s nimi disponovat z účtu zemřelého manžela, a tudíž případně i hradit náklady na náhrobek či hrobové místo, aniž by musela peníze převádět na jí nově založený účet. Další nepodstatnou skutečností je zjištění, že z tohoto nově založeného účtu nakonec v červnu 2022 skoro celou částku – 400 000 Kč vybrala. Pokud obviněná poukazuje na využití finančních prostředků ke zřízení náhrobku, tak nelze pominout, že v době převodů, ke kterým došlo krátce po smrti manžela, nemohla mít povědomí o tom, kolik bude stát zřízení hrobu či náhrobku, a i z provedeného dokazování vyplynulo, že finance na zřízení hrobu vynaložila až skoro po roce od předmětných převodů. Je vhodné také uvést, že právě k tomuto účelu (k zaplacení výdajů v souvislosti s pohřbem) mohla využít prostředky na účtu zemřelého manžela, ke kterému měla zmocnění i pro případ jeho smrti a nemusela finanční prostředky odklánět na svůj vlastní, nově založený účet. Z jejího jednání je tak zřejmé, že obviněná odklonila finanční prostředky, aby se k nim řádní dědicové nedostali, pro případ, že by ona sama nebyla dědičkou předmětných finančních prostředků. V této souvislosti je také vhodné poukázat na svědecké výpovědi, a to např. na výpověď svědka V. Ř., bratra zemřelého manžela, který vypověděl, že byl u hádky, u které zemřelý manžel říkal, že peníze jsou jeho [v úvahu je nutno brát i znění dohody o zrušení věcného břemene, kdy oprávněným byl pouze P. Ř. (zemřelý manžel), a tuto dohodu podepsala také obviněná], a že se nejedná o společné peníze. I z ostatních svědeckých výpovědí vyplynulo, že finance byly mezi obviněnou a jejím manželem ožehavým tématem. Je tedy zřejmé, že obviněná musela být minimálně srozuměna s tím, že peníze nejsou součástí společného jmění manželů. Tomuto závěru přisvědčuje i její jednání po smrti manžela (viz výše), kdy předmětné finanční prostředky odklonila na svůj vlastní účet, přestože mohla výlohy spojené s pohřbem manžela financovat z manželova účtu, ke kterému měla zmocnění, přičemž u posledního převodu ze dne 15. 6. 2022, je pak z provedeného dokazování zcela zřejmé, že tak obviněná učinila v době, kdy již prokazatelně z několika různých zdrojů věděla, že není dědičkou předmětných finančních prostředků, a že jí nesvědčí právo ze společného jmění manželů, přesto ani tato skutečnost ji nezabránila k výběru uvedené částky (k zamyšlení stojí i následné jednání dovolatelky, která v červnu 2022 skoro celou částku ze svého nově zřízeného účtu – 400 000 Kč vybrala). Nejvyšší soud nemohl ani přisvědčit námitkám obviněné stran rozhodnutí soudu prvního stupně, který dle obviněné nevysvětlil, proč se odchýlil od svého prvního zprošťujícího rozhodnutí. Nalézací soud v bodech 45. a násl. svého rozsudku zcela jednoznačně a řádně odůvodnil, proč jednání obviněné nově posoudil jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněné, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné. 13. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněné ohledně neprovedení navrhovaných důkazů – neprovedení znaleckého posudku ohledně ceny náhrobku. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné obecně uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 14. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněnou učiněné důkazní návrhy. V této souvislosti je nutné připomenout, že odvolací soud se navrhovaným (dle obviněné neprovedeným) důkazem, tj. znaleckým posudkem z oboru ekonomika ke zjištění hodnoty náhrobku, zabýval v bodě 5. svého rozhodnutí, a nalézací soud v bodě 43. svého rozhodnutí. Oba soudy nižších stupňů také dostatečně odůvodnily, proč považovaly tento důkazní návrh za nadbytečný. Pokud tedy obviněná vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatelky na doplnění dokazování bylo nalézacím soudem (bod 43. rozhodnutí nalézacího soudu) a odvolacím soudem řádně reagováno (bod 5. rozhodnutí odvolacího soudu). 15. Pokud pak obviněná také poukazuje na skutečnost, že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, že se jedná výhradně o občanskoprávní spor a trestní právo je až krajním prostředkem nápravy, tak lze připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). 16. Z výše uvedeného stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněné jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané trestní věci taktéž není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Nelze ani přisvědčit obviněné, že se jedná výlučně o občanskoprávní spor, když jejím jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, kterým obviněná způsobila škodu ve výši 450 000 Kč a poškození se svých vlastnických práv dosud občanskoprávní cestou nedomohli (obviněná jednak vybrala z účtu částku 50 000 Kč při vědomí, že nemusí jít o prostředky ve společném jmění manželů a následně vybrala částku cca 400 000 Kč převedenou na jí nově zřízený účet), když z jednání obviněné je zřejmé, že odmítá nárok poškozených uznat. 17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněné na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu