8 Tdo 440/2026-403 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání obviněného B. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 5 To 338/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 78/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 1 T 78/2025, byl obviněný B. S. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že poté, co dne 19. 5. 2024 nejprve převzal od poškozené K. P., osobní automobil značky Audi A1, tehdejší registrační značky XY, šedé barvy, VIN: XY, na kterém měl podle předchozí ústní dohody provést drobnější opravy a vozidlo následně připravit k prodeji, převedl dne 22. 7. 2024 uvedený automobil bez souhlasu poškozené na svou osobu, a to na základě žádosti o zápis změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla podané na Městském úřadě v Boskovicích, ke které přiložil plnou moc poškozené, jakožto majitelky vozidla, která byla sepsána dne 18. 5. 2022 za jiným účelem, a tímto jednáním způsobil poškozené K. P. škodu ve výši 82.440 Kč. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 206 odst. 1, § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 30.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost poškozené zaplatit částku 82.440 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného a poškozené usnesením ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 5 To 338/2025, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody. Jinak ho ponechal beze změn. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání. 5. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal, že soudy pochybily, když neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), ačkoliv okolnosti případu její využití nutně vyžadovaly, protože posuzovaná věc je svojí povahou typickým sporem mezi dvěma bývalými partnery o vlastnictví k věci získané v průběhu jejich vztahu. Trestní právo představuje krajní prostředek (ultima ratio) a je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení svým postupem přejímaly ochranu konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02; nebo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 6. Obviněný považoval za podstatné, že s poškozenou udržoval dlouhodobý partnerský vztah, v němž docházelo k opakované směně a vzájemnému užívání několika motorových vozidel. Pokud jde o vozidlo zn. Audi, jeho vrácení a finanční vypořádání je předmětem civilního řízení započatého z podnětu poškozené ještě před zahájením trestního stíhání v posuzované věci (viz spis Okresního soudu v Blansku vedený pod sp. zn. 15 C 254/2024). Vzhledem k těmto skutečnostem je věc po hmotněprávní stránce primárně otázkou prokázání vlastnictví a majetkového vypořádání mezi bývalými partnery, nikoliv klasickým případem zpronevěry ve smyslu § 206 tr. zákoníku. 7. Touto skutečností se však soud prvního stupně dostatečně nezabýval a nepromítl ji do aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud na obdobnou námitku uvedenou v odvolání nereagoval způsobem, který by odpovídal požadavkům ustálené soudní praxe. 8. Soudy vadně vyložily, že šlo v posuzovaném případě o „cizí věc“, a závěr, že předmětný automobil byl ve vlastnictví poškozené, je založen výhradně na tom, že poškozená byla evidovaná jako vlastník a provozovatel vozidla v registru silničních vozidel a že hradila zákonné pojištění. Registr silničních vozidel vedený podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále „zákon č. 56/2001 Sb.“) není veřejným seznamem ve smyslu § 980 obč. zákoníku a nelze podle něj dovodit, kdo je skutečným vlastníkem vozidla. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 4 As 26/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1837/2022, údaje o vlastníkovi v technickém průkazu a zápisu v registru silničních vozidel mají evidenční význam, nejsou samy o sobě nezpochybnitelným důkazem vlastnictví a skutečný vlastník může být od osoby zapsané odlišný. Vlastnictví vozidla mělo být posouzeno na základě kupní smlouvy, financování koupě, financování opravy po totální škodě, faktického užívání věci a vůle stran v okamžiku nabytí vlastnického práva, což prospívá závěru, že vlastníkem byl obviněný, který se staral o nákup, opravy a prodej vozidel užívaných poškozenou (Toyota, BMW a posléze Audi A1) a s těmito vozidly nakládal na základě opakovaně udělených plných mocí poškozené. Naopak poškozená si nepamatovala ani kupní cenu vozidla. 9. Podle těchto důvodů obviněný závěr, že vozidlo bylo „cizí věcí“ ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku, považuje za nesprávný, stejně jako naplnění znaku „přisvojení si svěřené věci“. Soudy nedůvodně vycházely z předpokladu, že vozidlo Audi bylo dne 19. 5. 2024 předáno do jeho dispozice za účelem provedení drobnějších oprav, a pokud jej na sebe převedl, jednal v rozporu s tímto účelem svěření. Nesprávnost tohoto závěru vychází z vadného hodnocení skutkových okolností, zejména z obsahu WhatsApp komunikace mezi ním a poškozenou, jejíž autenticitu poškozená potvrdila. Pokud soudy obsah těchto zpráv bagatelizovaly s tím, že nejsou schopny určit kontext, opomenuly, že obhajoba předkládala zprávy v širších komunikačních blocích, které svědčící ve prospěch obhajoby (zejména zprávy poškozené, jimiž ukončovala vzájemný vztah a vyjadřovala vůli vzdát se nároků na věci společně užívané, či pasáže dokládající, že o vrácení vozidla již nestojí). Odvolací soud převzal z této komunikace pouze ty pasáže, které mohly podporovat verzi poškozené (viz bod 11. odůvodnění usnesení). 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný považoval za naplněný u závěru, že jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což podle něj nekoresponduje s obsahem důkazů, z nichž soudy vycházely, a v odůvodnění rozsudku se soud tímto závěrem řádně nezabýval, neboť se omezil na strohé sdělení v bodě 12., aniž by ho doložil konkrétním rozborem jeho psychického vztahu k posuzovanému trestnému jednání nebo důkazy, z nichž jeho vědomost o tom, že jde o cizí věc, vyplývala. Plná moc ze dne 18. 5. 2022 použitá k přepisu vozidla obsahovala výslovné zmocnění k „přepisu provozovaného vozidla Audi A1, reg. zn. XY“, tedy přesné označení předmětu, jehož se převod týkal, a to k tomu vozidlu, jehož přepis dne 22. 7. 2024 provedl. Tato skutečnost zásadním způsobem oslabuje závěr, že si byl bez důvodných pochybností vědom, že jedná v rozporu s vůlí poškozené. K převodu vozidla došlo až po více než dvou měsících v období, kdy poškozená s ním sama ukončila jakoukoliv komunikaci. Směna vozidla na M. K. proběhla transparentně pomocí standardního institutu plné moci. 11. Výhrady obviněného směřovaly i proti určení výše škody, pro niž soud vycházel výhradně z odborného vyjádření Ing. Františka Semely, které stanovilo časovou hodnotu vozidla ke dni 22. 7. 2024 na částku 82.440 Kč na základě premisy, že vozidlo bylo kompletní a s platnou STK, aniž by soud při hodnocení správnosti tohoto zjištění bral do úvahy, že poškozená potvrdila, že vozidlo trpělo závadou, jejíž odstranění by si vyžádalo náklady okolo 150.000 Kč, odhad na odstranění vad byl i vyšší, a to cca 220.000 Kč. Za této situace nemůže časová hodnota vozidla převyšovat jeho skutečnou ekonomickou hodnotu sníženou o náklady na odstranění existujících vad, a premisa, z níž vycházelo odborné vyjádření, nebyla úplná a odpovídající § 137 tr. zákoníku. Z těchto důvodů se závěr soudů ocitl ve zjevném rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů. Tyto námitky jsou podle obviněného významné pro určení jeho trestní odpovědnosti, protože kdyby skutečná škoda nedosahovala částky 10.000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, nešlo by o trestné jednání. 12. Vadou je podle obviněného i existence opomenutých důkazů, když soudy neprovedly výslechy svědků I. S. a V. R., které navrhoval v podání doručeném odvolacímu soudu před nařízeným veřejným zasedáním dne 21. 1. 2026, avšak odvolací soud je neprovedl, ani nevysvětlil důvody jejich odmítnutí. Pokud takové odůvodnění chybí, jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a navazující judikatura), protože jejich obsahem byly skutečnosti ve vztahu k rozhodným skutkovým otázkám podstatné. 13. Při existenci vad dopadajících na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný shledal naplněným i důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a zdůraznil, že souhrn uvedených nedostatků dosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a vyžaduje zásah dovolacího soudu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 5 To 338/2025, tak i rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 1 T 78/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Blansku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovoláním neztotožnil, protože uváděné výhrady po skutkové ani právní stránce neshledal důvodnými. Z rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že se pečlivě a detailně věnovaly hodnocení skutečností významných pro naplnění dovolatelem rozporovaných znaků trestného činu zpronevěry, konkrétně „svěření cizí věci“ a „přisvojení si cizí věci“. Správně vyšly z toho, že když obviněný od poškozené převzal vozidlo za účelem opravy, nemohl ho převést do svého vlastnictví, když mu bylo známo, že jeho vlastníkem je poškozená, která takovou vůli neprojevila. Uvedený závěr má oporu nejen v obsahově konzistentní výpovědi poškozené, ale i ve výpovědích P. P., J. P., M. K. a V. M. a listinných důkazech, jejichž obsah vypovídá o změnách ve vlastnictví a registraci (přepisech) předmětného vozidla. Časová hodnota (tržní cena) motorového vozidla je podložena odborným vyjádřením. Důvody, proč nalézací soud poněkud menší důkazní význam přisuzoval fotografiím zpráv z mobilních telefonů obviněného a poškozené, byl vysvětlen v bodě 9. odůvodnění rozsudku. 15. Důvodným neshledal ani námitky vztahující se k tzv. opomenutým důkazům, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí není pochyb, že rozhodná skutková zjištění významná z hlediska naplnění znaků přečinu zpronevěry, jímž byl obviněný uznán vinným, s provedenými důkazy korespondují. 16. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani výhrady podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože soud prvního stupně se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádal v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku, kde dovodil, že obviněný vytýkané znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku naplnil. Neshledal opodstatněnými ani výtky vůči postupu odvolacího soudu, pokud se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil, včetně závěru o jednání obviněného v úmyslu přímém (srov. bod 13. odůvodnění usnesení). Zdůraznil zcela nestandardní časový odstup mezi vystavením plné moci poškozenou (datované dne 18. 5. 2022) a jejím využitím (či spíše zneužitím) obviněným při tzv. přepisu vozidla na svoji osobu dne 22. 7. 2024. Skutečnost, že použil plnou moc, kterou poškozená nevydala pro uvedený účel, správný závěr soudů o zavinění obviněného podporuje. Nepřisvědčil obviněnému, že by soudy skutečnostem naplňujícím znaky objektivní a subjektivní stránky nevěnovaly dostatečnou pozornost, důkazy neprovedly v potřebném rozsahu a v neprospěch dovolatele je účelově dezinterpretovaly, protože obsah přezkoumávaných rozhodnutí o těchto nedostatcích nesvědčí. 17. Při správnosti závěrů soudů o naplnění formální stránky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku považoval za nedůvodné i tvrzení obviněného o toliko soukromoprávní povaze případu nebo o nedostatečné společenské škodlivosti činu. K tomu připomenul stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, na které sice poukázal i obviněný, avšak s opačným výkladem. Spolehlivě zjištěné okolnosti dostatečně vyjadřují, že nebezpečnost jednání obviněného dosahuje spodního prahu společenské škodlivosti jako hlavního předpokladu trestní odpovědnosti vyplývajícího z § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy odůvodňuje i nutnost jeho trestního postihu. Pokud obviněný negoval nezbytnost trestněprávního posouzení poukazem na řízení vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 15 C 254/2024, týkající se sporu o vlastnictví předmětného vozidla, toto řízení s ohledem na jeho předmět nelze považovat za prostředek k uplatnění odpovědnosti obviněného podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože šlo o žalobu na vydání. Navíc i možnost postihnout jednání obviněného v jiném, než trestním řízení nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, nebo ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). 18. Protože státní zástupce neshledal naplněnými důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nepovažoval dovolání za důvodné ani podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Po zvážení uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. IV. Přípustnost dovolání a obecné zásady pro jeho uplatnění 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 20. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 21. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Posouzením obsahu dovolání je zjevné, že respektoval při vyjádření jednotlivých námitek vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tomu obviněný vyhověl, protože vytýkal, že ve věci nejsou dostatečně objasněny skutečnosti rozhodné pro závěr o výši způsobené škody, nedůvodně nebyl proveden jím navržený výslech I. S. a V. R., v čemž shledal i existenci tzv. opomenutých důkazů. Výhrady podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o nenaplnění znaků „cizí věci“ a „přisvojení si svěřené věci“ ve smyslu skutkové podstaty podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i tvrzení o malé škodlivosti jeho činu a poukaz na soukromoprávní základ věci, jež měly vést soudy k aplikaci zásady ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, s tímto označeným důvodem korespondují. Dopadají na jeho zákonné vymezení, protože podle něj lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Posouzení správnosti napadených rozhodnutí s odkazem na tento důvod dovolání záleží na dodržení hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku. 22. V té souvislosti obviněný odkázal i na důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle obsahu napadeného usnesení je patrné, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) zrušil výrok o náhradě škody, jinak však rozsudek soudu prvního stupně ponechal beze změny. 23. Nejvyšší soud, když shledal, že obviněný argumenty v dovolání uplatnil v souladu se zákonným vymezením důvodů, podle nichž dovolání podal, zkoumal, zda je dovolání důvodné. V. K námitkám obviněného 24. Pro posouzení správnosti právních závěrů je významné, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem, na jejichž základě se určuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., taktéž usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06), a proto je vhodné reagovat nejprve na námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním. 25. Nejvyšší soud z hledisek vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval správnost postupu soudu prvního stupně při provedeném dokazování, a to v mezích a možnostech tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování konal a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). 26. Obviněný zásadní výtky směřoval proti závěru soudu o vlastnictví vozidla Audi, které přiřkl poškozené, s čímž obviněný nesouhlasí, neboť tvrdí, že vozilo bylo jeho. Tato obhajoba je podstatou jeho námitek vůči skutkovým zjištěním, od nichž odvíjí právní výhrady. Nejvyšší soud z odůvodnění rozsudku shledal, že se soud prvního stupně věnoval jak verzi obviněného, tak i poškozené (viz body 2., 3. rozsudku), vyslechl svědky, kteří byli s okolnostmi spáchání činu obeznámeni, mimo jiné P. P. a J. P., bratra a matku poškozené, svědka M. K., jemuž bylo vozidlo obviněným prodáno. Z obsahu výpovědi svědka V. M. čerpal poznatky o tom, že vozidlo bylo pojízdné (viz body 4. až 7.). Vycházel rovněž z listinných důkazů a obviněným i poškozenou předložené vzájemné komunikace a z odborného vyjádření učinil závěry ve vztahu k hodnotě předmětného vozidla (viz body 8. až 10. rozsudku). To, jak je hodnotil, popsal v bodě 12. rozsudku, kde podal ucelené vysvětlení důvodů svých závěrů i toho, proč se opíral o výpověď poškozené, jíž uvěřil, a z jakých důvodů. 27. V uvedených závěrech soudu prvního stupně Nejvyšší soud neshledal odchýlení se od obecných zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. při hodnocení obsahu důkazů. Rozvedené úvahy svědčí o vyčerpávajícím projednání věci zahrnujícím řádné dokazování ve smyslu ustanovení § 89 odst. 1 tr. ř. Proces, z něhož učiněné závěry vzešly, není stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo. Rovněž nic nesvědčí o projevech libovůle. Též nebylo zjištěno, že by došlo k deformaci důkazů, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). 28. Přesvědčivost závěrů o věrohodnosti poškozené plyne z toho, že při posuzování její výpovědi, že vozidlo bylo v jejím vlastnictví, soud nevycházel jen z jejího sdělení, ale bral do úvahy skutečnosti, které plynou i z dalších důkazních prostředků. Nutné je podotknout, že situace v této věci byla ztížena tím, že šlo o partnery, kteří si v průběhu společného soužití pořizovali věci ve vzájemném souladu, neboť rozkol a neshody mezi nimi nastaly, až když toto jejich partnerství skončilo, což se událo v době, která souvisí s projednávaným činem. Z argumentace soudu v bodě 12. je zřejmé, že si byl právě této skutečnosti vědom, a proto pečlivě hodnotil konkrétní skutečnosti, které jak obviněný, tak i poškozená uváděli, jež posuzoval obezřetně se zřetelem na další učiněná zjištění. 29. Nutné je zdůraznit, že závěr soudu o tom, že vozidlo patřilo poškozené, neopíral jen o to, že je uvedena jako vlastník v evidenci vozidel. Nejvyšší soud přisvědčil obviněnému, že pro závěr o vlastnictví věci k automobilu nepostačuje pouze zjištění, že osoba je zapsána v registru silničních vozidel (viz zákon č. 56/2001 Sb.), protože takový závěr musí vyplynout z výsledků celého dokazování a činí je soud. Jde jen o jeden z podkladů, o něž lze takový závěr opírat, vzhledem k tomu, že podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb. registr silničních vozidel je informačním systémem veřejné správy podle zvláštního zákona, jehož správcem je ministerstvo. Registr silničních vozidel obsahuje evidenci mimo jiné silničních vozidel, jejich vlastníků a provozovatelů. Podle § 4 odst. 2 písm. a) cit. zákona se v registru silničních vozidel u silničního vozidla uvádí jméno, popřípadě jména a příjmení, adresa místa trvalého pobytu, dlouhodobého pobytu, přechodného pobytu v délce alespoň šesti měsíců nebo jiného povoleného pobytu a rodné číslo, pokud bylo přiděleno, popřípadě datum narození. 30. Zjevné je, že záznam v registru vozidel má pouze evidenční (deklaratorní) charakter a sám o osobě nemá soukromoprávní účinky, tzn. že nemusí odpovídat skutečnému vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 7 As 254/2016, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2032/2021) a samotné vlastnictví ani neurčuje, byť Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/18, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2019, připustil, že stav zápisu údajů v registru silničních vozidel má dopady i do oblasti soukromého práva; i když registr silničních vozidel není veřejným seznamem stricto sensu, jde nadále o veřejnoprávní evidenci, která má konkrétní dopady na výkon vlastnického práva (srov. zejména body 62. a 75. uvedeného nálezu). 31. Soudy si byly těchto zásad vědomy, a proto závěr o tom, že vlastníkem předmětného vozidla je poškozená, opíraly nejen o to, že byla v registru zapsána jako vlastník uvedeného vozidla (viz č. l. 155 spisu), a to v době od 13. 12. 2021 až do 22. 7. 2024, a od tohoto posledního data nově jako vlastník byl uveden obviněný, ale vycházely i z výpovědi poškozené a dalších zjištění k této skutečnosti. Význam má i Osvědčení o registraci vozidla, tzv. velký technický průkaz, ve kterém je rovněž jako vlastník uvedena poškozená (viz č. l. 143 spisu), která byla i tím, kdo uzavřel pojistnou smlouvu a platil pojistné (č. l. 122 spisu). Dalšími soudem hodnocené okolnosti určující pro závěr o tom, že faktickým vlastníkem vozidla byla poškozená, byly okolnosti týkající se pořízení vozidla, kdo s ním nakládal, bral i do úvahy chování obviněného i poškozené, co u nich došlo k rozkolu a rozchodu, a jak se k těmto skutečnostem vyjadřovaly osoby, které s obviněným a poškozenou v rozhodném období přicházely do styku. Všechna tato zjištění promítl do svých úvah a závěrů v bodě 12., kde se vypořádal jak s obhajobou obviněného, tak i s tvrzeními poškozené. Své závěry vyčerpávajícím způsobem popsal a logicky a věcně přesvědčivě odůvodnil. Takový postup nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04), protože soud vzal v potaz i vzájemné neuspořádané vztahy obou, i to, že poškozená je tím, kdo má zájem na výsledku trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). 32. Z uvedených zjištění nijak nevybočuje závěr, že faktickým (nejen podle registru silničních vozidel formálním) vlastníkem předmětného vozidla byla poškozená, což je skutkový závěr, který se promítá i do určení jednotlivých znaků posuzované skutkové podstaty. Na správnost tohoto závěru nemá vliv současně probíhající a neskončené civilní řízení ve věci Okresního soudu v Blansku sp. zn. 15 C 254/2024, které se netýkalo žaloby na určení vlastnictví, ale šlo o žalobu na vydání věci, tedy poškozená se domáhá, aby jí obviněný vydal to, co ona považuje za své vlastnictví, resp. adekvátní peněžní ekvivalent za ni. 33. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepřisvědčil obviněnému, že soudem učiněný závěr o tom, že poškozená byla vlastníkem vozidla, je založen na nesprávných úvahách. 34. Nedostatky nevykazuje ani zjištění výše způsobené škody, které obviněný spatřoval v tom, že se soudy opíraly o odborné vyjádření Ing. Františka Semely, jenž hodnotu vozidla stanovil na částku 82.440 Kč, a nezahrnul do výpočtu, že vozidlo trpělo závadou, jejíž odstranění by si vyžádalo náklady 150.000 Kč. Stejnou výhradou se zabýval již odvolací soud, jenž v bodě 12. svého usnesení poukázal zejména na to, že hodnotu, resp. cenu případné opravy nelze odečítat od hodnoty vozidla stanovené znalcem, a to s poukazem na to, že automobil před prodejem byl pojízdný, a tedy sloužil svému účelu, jak je v odborném vyjádření uvedeno. 35. K těmto závěrům, odpovídajícím obsahu spisu, Nejvyšší soud dodává, že v posuzované věci je rozhodné pro stanovení výše hodnoty vozidla, zda zpracovatel odborného vyjádření dodržel pravidla uvedená § 137 tr. zákoníku, podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Posoudí-li se obsah spisového materiálu a zejména odborné vyjádření založené na č. l. 60 spisu, nic o namítaných vadách nesvědčí. Soud prvního stupně v bodě 10. rozsudku uvedl, že časová hodnota předmětného motorového vozidla byla určena ke dni 22. 7. 2024, což je závěr, který respektoval i odvolací soud, jenž v bodě 20. svého usnesení nevyjádřil žádné pochybnosti o způsobu, jakým zpracovatel odborného vyjádření postupoval a jak k ceně dospěl. Naopak poukázal na jiné podklady v obsahu spisu, z nichž je zjevné, že hodnota vozidla se mohla pohybovat v podstatně vyšších částkách. 36. Podle odborného vyjádření (č. l. 60 spisu) lze konstatovat, že zpracovatel respektoval § 105 odst. 1 tr. ř. a dodržel zásady pro určení časové hodnoty zkoumaného vozidla, neboť vycházel z aktuální tržní hodnoty (např. podle prodejních cen ojetin v daném regionu), zohlednil značku, model, rok výroby, stav tachometru, celkový technický stav a stupeň opotřebení, včetně počtu najetých km, a shledal že je vozidlo pojízdné bez zjevného poškození, což plně k určení časové hodnoty vozidla postačuje (srov. rozhodnutí č. 24/2005 Sb. rozh. tr.). Existenci údajné vady na vozidle, která nebyla popsána ani v obecné poloze, a obviněný, byť vozidlo na sebe převedl, a poté jej prodal, ji ani nijak neobjasnil, nebylo možné objektivizovat. Ostatně již to, že on sám vozidlo prodal, svědčí o tom, že vozidlo mělo hodnotu a bylo prodejné. Při stanovení ceny vozidla nedostatky zjištěny nebyly. 37. Nedůvodnými jsou i námitky o neprovedení výslechů I. S. a V. R. (jejichž čestná prohlášení jsou připojena na č. l. 345, 346 spisu). Návrh na jejich provedení byl součástí odvolací argumentace obviněného (viz č. 317 a násl., včetně č. l. 343 spisu), v níž uváděl, že se měli vyjádřit k okolnostem týkajícím se jeho vztahu s poškozenou, a např. financování vozidla i jeho faktického užívání a technického stavu, avšak odvolací soud tento jeho návrh na doplnění dokazování zamítl (viz č. l. 344 spisu) po závěrečné poradě senátu usnesením, které stranám vyhlásil. V obsahu přezkoumávaného usnesení, kde se jinak plně ztotožnil co do viny a trestu se závěry soudu prvního stupně, jež rozvedl a doložil vlastními úvahami, se sice výslovně o předmětném návrhu nezmínil, vysvětlil však, z jakých důvodů dokazování provedené soudem prvního stupně bylo úplné a dostatečné (viz body 8. až 9., 11. usnesení), čímž nepřímo vyjádřil, že navrhované doplnění dokazování je dostačující. K porušení práva na spravedlivý proces tím nedošlo, protože se tak stane až tehdy, jestliže soud odmítne provést navržený důkaz, který je relevantní, a jehož provedení má zásadní význam pro posouzení viny obviněného, resp. pro stanovení správné právní kvalifikace jeho jednání (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 227/18, nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03), o což v této věci nešlo. 38. Odvolací soud o důkazním návrhu obviněného rozhodl, avšak v odůvodnění přezkoumávaného usnesení se k důvodům tohoto postupu nevyjádřil. Byť takové výslovné úvahy v odůvodnění chybí a obviněný na to důvodně upozornil, je třeba zmínit, že jde o nedostatek, jejž zmírňují všechny úvahy tohoto soudu, jimiž dokládal, že rozsah dokazování, jak jej učinil soud prvního stupně, je plně dostačující a vina obviněného byla jeho výsledky řádně objasněna. Tím bylo fakticky, nikoliv však výslovně, vyjádřeno, že obviněným navržené důkazy jsou nadbytečné. Nutno dodat, že porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces (srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či usnesení ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02). 39. Pochybení soudů, že se v písemné podobě s důkazním návrhem obviněného odvolací soud nevypořádal, nezpochybnilo spravedlivost trestního řízení jako celku, zvláštně bylo-li z obsahu spisu jednoznačně patrno, že se obviněnému dostalo plně kontradiktorního procesu, že jeho vina byla ostatními ve věci provedenými důkazy spolehlivě prokázána a že se soudy přesvědčivě zabývaly a vypořádaly s jeho obhajobou. Kasační zásah Nejvyššího soudu by za této situace byl toliko formalistickým postupem, který by vedl jen k precizaci odůvodnění napadeného rozhodnutí a prodloužil by trestní řízení, aniž by vedl ke změně skutkových či právních závěrů, což by bylo v rozporu se zásadami procesní ekonomie a rychlosti trestního řízení. Nejvyšší soud, vědom si zásady, že konkrétní řízení musí být spravedlivé jako celek (viz např. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 21 a 193 až 194; též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1994 ve věci Stanford proti Spojenému království, č. 16757/90), ve věci neshledal takové nedostatky, které by svědčily o porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 40. Po vyhodnocení všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se neztotožnil s tvrzením obviněného, že soudy pro právní závěry dostatečně neuvážily všechny rozhodné skutkové okolnosti. Nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, jenž odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). 41. Správnost učiněných skutkových zjištění je rozhodná pro posouzení správnosti právních závěrů, jež obviněný napadal prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrzením o nesprávném posouzení znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku „cizí věc“ a „přisvojení si svěřené věci“, nedostatku skutkových podkladů pro závěr o jeho úmyslu a o porušení zásady subsidiarity trestní represe. 42. Podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. 43. Přisvojení si cizí věci musí předcházet její svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn. že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). 44. Pro právní závěry je rozhodné, že výsledky provedeného dokazování bylo zjištěno, že, jak bylo výše vysvětleno, vlastníkem vozidla byla poškozená, a tudíž šlo pro obviněného o cizí věc. V tom případě, pokud obviněnému poškozená vozidlo předala podle skutkové věty dne 19. 5. 2024 proto, aby na něm provedl dříve dohodnuté opravy, a on vozidlo s tímto účelem převzal, byl naplněn znak, že mu byla cizí věc svěřena. Důvodem svěření podle učiněných skutkových zjištění bylo, aby na vozidle provedl opravy, avšak, jak rovněž z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, tyto vady nebránily v pojízdnosti (viz body 3., 4. 5. a 12. rozsudku). Obviněný v souladu s tímto svěřením nepostupoval a v rozporu s uvedenou vůlí poškozené a důvodem svěření vozidlo převedl nejprve dne 22. 7. 2024 na sebe, a posléze jej prodal M. K. 45. Podle popsaných okolností Nejvyšší soud obviněným vytýkané vady neshledal důvodnými, naopak v souladu s přezkoumávanými rozhodnutími konstatuje, že obviněný jednáním kladeným mu za vinu po objektivní stránce naplnil jak znak „cizí věc“, tak i „přisvojení si cizí věci v rozporu s účelem jejího svěření“. 46. Po subjektivní stránce šlo o chtěné a vědomé jednání. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, na který lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Soudy obou stupňů zvažovaly v této souvislosti chování obviněného i další skutečnosti a vyjádřily, že závěr o jeho zavinění je podložen výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul. Je třeba zdůraznit, že skutečnosti subjektivního charakteru bylo nutné dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, pro což si soudy opatřily dostatek prokázaných zjištění (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). 47. Lze jen stručně doplnit, že zavinění obviněného vyplývá z kontextu jím spáchaného činu, jak je soudy promítly do úvah a názorů, jež k němu v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí uvedly. U přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku jde o trestný čin úmyslný, postačí u něj úmysl nepřímý. Podle rozsudku soudu prvního stupně (ostatně i podle zjištěných skutkových okolností) obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u něhož pachatel chce způsobem uvedeným v trestním zákoníku ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. U obviněného jde o chtěné jednání vedené záměrem docílit vytyčeného cíle. S ohledem na všechny výše uvedené skutkové okolnosti věděl, že vozidlo není jeho, přesto záměrně jednal svévolně tak, že nedbal účelu, k němuž mu je poškozená svěřila, a v rozporu s jejím požadavkem, aby jej opravil, si jej přivlastnil a poté prodal. Tím naplnil formální znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. 48. Při tomto závěru nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v tom, že jde o občanskoprávní záležitost, na kterou trestní právo nedopadá, protože jeho čin je společensky škodlivým jednáním naplňujícím znaky uvedeného trestného činu, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jde o princip, který koriguje pravidlo, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (§ 13 tr. zákoníku) a používá se zásadně v případě méně závažných trestných činů. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Je jím doplněno kritérium společenské škodlivosti případu, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 49. Úvaha o tom, zda jde o čin, který ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, má své místo pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Posoudí-li se však čin obviněného, je zjevné, že dosahuje vyšší škodlivosti a je srovnatelný s jinými obdobnými jednáními stejně posouzenými. Při uvážení všech skutečností, za nichž k činu došlo, je zřejmé, že škodlivost obviněnému za vinu kladeného jednání vyžaduje aplikaci norem trestního práva. I když totiž obecně platí, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uskutečňována prostředky občanského a obchodního (popř. správního) práva, trestní právo je nutné uplatnit tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.). Přestože obviněný poukazoval na projednávanou civilní věc Okresního soudu v Blansku vedenou pod sp. zn. 15 C 254/2024, poškozená prostřednictvím v ní podané žaloby žádala nejprve o vydání vozidla, avšak změnila předmět sporu na uhrazení vzniklé škody, když ho obviněný již prodal. Je tedy zjevné, že občanskoprávní prostředky k nápravě dosud nepostačovaly, neboť obviněný odmítá škodu odčinit. 50. Pro úplnost je možné zmínit, že vzhledem k tomu, že nejde o výrazně závažný čin, soudy k této skutečnosti přihlížely při ukládání trestu, což se promítlo do jeho mírnosti, o čemž svědčí malá výše peněžitého trestu, která se pohybuje pouze přibližně v jedné třetině výše škody, kterou způsobil. 51. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal soudy učiněné skutkové i právní závěry správnými, a to za situace, kdy se soudy nižších stupňů se všemi nyní namítanými skutečnostmi v přezkoumávaných rozhodnutích v potřebné míře zabývaly a rozhodné okolnosti dostatečně vyložily. VI. Závěr 52. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl výše uvedené závěry učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, rozhodl tak, že dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu