8 Tdo 446/2026-800 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání obviněného B. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 44 To 346/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 148/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 9. 2024, sp. zn. 40 T 148/2024, byl obviněný B. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod bodem I. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 7 T 96/2023, který nabyl právní moci téhož dne, a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 8 T 11/2023, který nabyl právní moci 10. 11. 2023, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 44 T 23/2024, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2024, byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně škodu ve výši 10 603 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození D. H. a V. L. odkázáni se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 7 T 96/2023, který nabyl právní moci téhož dne, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 8 T 11/2023, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2023, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 44 T 23/2024, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný B. K., státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a poškozený D. H. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině, trestu i náhradě škody ve vztahu k poškozené zdravotní pojišťovně, státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, a to proti výroku o vině i trestu, poškozený brojil proti výroku o náhradě škody, jímž byl se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 44 To 346/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku soudu prvního stupně zrušil výrok o vině pod bodem II., celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody týkající se poškozeného D. H. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným pod bodem II. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání pod bodem I. napadeného rozsudku, právně kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst.1, 2 tr. zákoníku, který zůstal nezměněn, a dále za shora uvedený trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 7 T 96/2023, který nabyl právní moci téhož dne, a za sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 8 T 11/2023, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2023, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 44 T 23/2024, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2024, byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 7 T 96/2023, který nabyl právní moci téhož dne, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 8 T 11/2023, který nabyl právní moci 10. 11. 2023, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 44 T 23/2024, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyly podkladu. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věci, a to dvou nožů a pouzdra na nože v rozsudku specifikovaných. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému D. H. na nemajetkové újmě částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p. a. od 21. 2. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. H. se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně se obviněný dopustil přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že: I. dne 22. 5. 2023 v přesně nezjištěnou dobu kolem 17:00 hodin nezjištěným způsobem vstoupil do bytového domu na adrese ulici XY, Praha XY, kde ve 2. podlaží zazvonil na zvonek u dveří bytu č. 25 (ev. č. 11) ve vlastnictví Městské části Praha 5, IČ: 00063631, a v užívání na základě smlouvy o nájmu bytu poškozeným D. H., přičemž ve shodný okamžik, kdy poškozený D. H. chtěl reagovat na zazvonění otevřením dveří, tyto kopem podrážkou nohy zvenčí směrem dovnitř rozrazil, čímž došlo k jejich poškození, které spočívalo v odchlípnutí a prohnutí zámkové vložky, v odlomení střelky zámku a ve vyhnutí zárubně v oblasti západky střelky, následně bez souhlasu uživatele bytu vstoupil do bytu a začal fyzicky napadat poškozeného D. H. tak, že jej udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do oblasti spánku hlavy, a zatímco poškozený před ním, ve snaze se napadení vyhnout, ustupoval zpět do bytu, obviněný ho fyzicky napadal, udeřil ho celkem 5 až 6 krát rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy a zároveň postupoval směrem do bytu, a to přes předsíňku až do obývací části bytu, kde poškozený v důsledku napadání spadl na postel, poté svého jednání zanechal a z bytu odešel, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému D. H. povrchní poranění hlavy, zhmoždění hrudníku a povrchní odřeniny na levém předloktí, II. dne 29. 7. 2023 na zastávce autobusu XY ve směru do centra, v ulici XY, v Praze XY, poté, co si v 16:24 hodin poškozený V. L., který byl v podnapilém stavu a v ruce držel mobilní telefon, přisedl k obviněnému, se obviněný B. K. v 16:27 hodin postavil a udeřil opakovaně poškozeného kolenem a pěstí do hlavy, a to tak silně, že poškozenému začala téct krev z nosu a na chvíli ztratil vědomí, čehož obviněný B. K. využil a odcizil poškozenému minimálně jeho mobilní telefon, s nímž odešel z místa, čímž poškozenému V. L. svým jednáním způsobil škodu v nezjištěné výši, a dále fyzickým útokem způsobil poškozenému drobné odřeniny horních končetin a nosu a frakturu nosních kůstek, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské vyšetření ve Fakultní nemocnici Motol. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 44 To 346/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění týkající se výroku o vině pod bodem II., jímž byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Konkrétně uvedl, že k průběhu události vypovídal on samotný, jeho přítelkyně K. R. a svědkyně G. P., přičemž nikdo z nich nevypověděl, že by poškozenému vzal telefon. Opatřený videozáznam je ve špatné kvalitě a nejsou z něj znatelné detailní pohyby osob. Obviněný tak byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, přičemž absentuje nezbytná soustava doplňujících se a navazujících důkazů, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu. Dovolatel nepopíral, že poškozeného napadl, neboť si k němu přisedl na lavičku a začal jej osahávat. Ve vztahu k trestnému činu loupeže je však otázkou, jak zdůraznil i soud prvního stupně, zda obviněný při tomto útoku poškozenému odcizil telefon. 6. Po připomenutí toho, jaké důkazy hodnotil soud prvního stupně, dovolatel konstatoval, že soud neuvěřil výpovědi jeho družky, která uvedla, že poškozenému nic neodcizil. Že by mobilní telefon odcizil, vylučuje podle dovolatele i vyhodnocení záznamu telekomunikačního provozu. Z kamerového záznamu je nepochybné, že v 16:33 hodin nastoupil do autobusu č. 167 směr XY. Do prostoru XY musel dojet za 7–8 minut, nejpozději v čase 16:43 hodin. Pokud by mobilní telefon poškozeného odcizil, musel by být v prostoru XY zachycen v čase 16:43 a nikoli v čase 17:07 hodin. Soud prvního stupně vysvětlil tuto časovou prodlevu v přihlášení k nové buňce tím, že místo činu a areál XY nejsou od sebe daleko a k přihlášení k nové buňce proto mohlo dojít později z důvodu trvale slabšího signálu. Podle dovolatele se však jednalo o subjektivní a nepřezkoumatelný názor soudu, který pro jeho zaujetí neměl nezbytné technické podklady a odbornou způsobilost. 7. Dovolatel v této návaznosti poukázal na judikaturu věnující se principu presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo. Konstatoval, že pravděpodobnější a mající oporu v časové souslednosti jednotlivých důkazů je závěr, že mobilní telefon byl v oblasti XY zachycen až v čase 17:07 hodin proto, že se na toto místo dostal až v tomto čase, tudíž ho tam nepřivezl obviněný. Videozáznam, který zachycuje čas mezi příchodem a odchodem obviněného, končí v čase 16:34:40, lze tedy dovodit, že kdokoliv z kolemjdoucích mohl telefon až do 17:00 hodin vzít a stále mít dost času dojet do oblasti nemocnice. I odvolací soud pak konstatoval, že „byť poškozený nezaznamenal okamžik, kdy mu obžalovaný odcizil mobilní telefon, a to s ohledem na jeho značnou opilost, neznamená to, že se tak nestalo.“ Takový závěr vede k pouhému podezření, avšak chybí nezbytný stupeň jistoty. 8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že jeho dovolací argumentaci považuje za nesouhlas s tím, jak se s jeho skutkově zaměřenou obhajobou vypořádaly soudy nižších stupňů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je přitom zjevné, že se obhajobou obviněného zabývaly a argumentačně přesvědčivě vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Pokud dovolací námitky směřovaly k tomu, že nebylo prokázáno, že se daného mobilního telefonu zmocnil obviněný, pak státní zástupce zdůraznil, že soudy uvedly řadu důkazů, které tento závěr vyvrací. 10. Dokazováním bylo postaveno na jisto, že mobilní telefon se z celulární buňky u stanice metra XY, kde došlo k napadení poškozeného, zanedlouho po odchodu obviněného z místa činu připojil na celulární buňku v blízkosti XY. Soudy se zabývaly výtkou obviněného, že je zde větší časová prodleva mezi tím, co on pravděpodobně dorazil do konečné stanice autobusu a připojením se telefonu k druhé celulární buňce (viz body 8. prvostupňového rozsudku a 11. napadeného rozsudku) a zhodnotily, že na základě souhrnu důkazů není možné dojít k jinému závěru, než že u přepojování k jiné celulární buňce došlo ke zcela pochopitelnému časovému prodlení, neboť obě místa si byla blízko, a tedy logicky trvalo delší dobu, než došlo k přepnutí mezi předmětnými celulárními buňkami (signál buňky místa činu byl stále dost silný i nějakou dobu poté, co se obviněný přesunul k XY). 11. Státní zástupce zdůraznil, že uvádí-li obviněný, že existuje i jiná, podle jeho mínění pravděpodobnější varianta, spočívající v tom, že až s touto prodlevou donesl na území této jiné celulární buňky mobilní telefon poškozeného skutečný pachatel, jde o přehodnocování důkazu, který zcela v limitech a mezích zásady volného hodnocení důkazů provedl soud prvého stupně, k čemuž však dovolací řízení nenabízí procesní prostor. Tato námitka navíc opomíjí, že soud prvého stupně při ustálení tohoto skutkového závěru vycházel i ze zohlednění dalších důkazů a zjištěných skutečností, např. že na kamerovém záznamu nebyl zjištěn pohyb žádné další osoby, který by bylo možno interpretovat tak, že mobilní telefon poškozenému odňala, ani žádný pohyb poškozeného nasvědčující tomu, že jej na místě našel; naopak výpovědí svědkyně G. P. bylo prokázáno, že poškozený se po svém telefonu sháněl ihned poté, co od něj obviněný odešel. Obdobný závěr platí pro námitku, že soudy obou stupňů neuvěřily výpovědi přítelkyně obviněného. Soud prvého stupně sice pouze stručně v bodě 9. prvostupňového rozsudku uvedl, že měla silný důvod obviněnému stranit, podle státního zástupce však jednak tento způsob hodnocení nelze s ohledem na její vztah k obviněnému považovat za nepodložený, neracionální či dokonce nelogický, jednak jej doplnil odvolací soud podrobnějším rozborem kamerového záznamu v bodě 11. napadeného rozsudku, z nějž zcela akceptovatelně vyvodil, že výpověď této svědkyně nemohla být spolehlivá, protože tato dění na lavičce v podstatě nesledovala. Námitky dovolatele tak považoval za ryze spekulativní. Ačkoliv tedy soudy postavily skutkový stav na základě nepřímých důkazů, tyto tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu, která se vzájemně doplňuje. Tím je vyvrácena i námitka proti porušení pravidla in dubio pro reo. Nejsou-li pak shledány zásadní vady důkazního řízení, Nejvyšší soud zásadně nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady v dovolacím řízení zkoumáno. Státní zástupce uzavřel, že námitky uplatňované obviněným jsou pouze opakováním jeho obhajoby z celého průběhu trestního řízení, s níž se však oba ve věci činné soudy vypořádaly způsobem zcela vyhovujícím všem zákonným i ústavněprávním požadavkům. 12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu loupeže, proti němuž se dovolatel vymezoval, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který doplnil skutkovou větu výroku o vině pod bodem II. o skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů (viz zejména body 6.–9. rozsudku soudu prvního stupně, body 8.–11. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, a soudy nižších stupňů se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba její opodstatněnost opakovaně zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 17. S ohledem na opakování námitek dovolatelem lze k nim jen ve stručnosti poznamenat, že skutek tak, jak byl popsán soudem druhého stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem II., byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy. Obviněný nepopírá, že poté, co si k němu poškozený přisedl, na něj fyzicky zaútočil, nesouhlasil však, že bylo prokázáno, že mu zároveň odcizil mobilní telefon. V této souvislosti opakovaně poukazoval na skutečnost, že mobilní telefon poškozeného byl podle vyhodnocení telekomunikačního provozu přihlášen k buňce v oblasti XY v 17:07 hodin, což neodpovídá tomu, že obviněný podle kamerového záznamu opustil místo činu a autobusem č. 167 odjel směrem k XY již v 16:29:00, přičemž cesta na danou zastávku trvá zpravidla 7–8 minut. Spekuloval proto, že mobilní telefon poškozenému ukradl někdo jiný, přičemž z kamerového záznamu je zjevné, že v čase od odchodu obviněného do přihlášení mobilního telefonu k buňce v oblasti XY se u poškozeného pohybovalo více osob. Nesouhlasil ani s vyhodnocením výpovědi jeho přítelkyně K. R. jako nevěrohodné, když tato vypověděla, že obviněný poškozenému telefon neodcizil. Dovolatel však opomíná zásadní skutková zjištění, která závěr soudů nižších stupňů, že to byl právě obviněný, kdo poškozenému odcizil mobilní telefon, jednoznačně podporují, a naopak jakékoliv důvodné pochybnosti o tomto závěru vyvracejí. Jak dovolatel zmínil, z vyhodnocení telekomunikačního provozu telefonního čísla poškozeného, nacházejícího se v odcizeném mobilním telefonu, vyplynulo, že tento byl přihlášen k buňce v oblasti XY v čase 17:10:07, v 17:25 pak byl telefon vypnut (viz úřední záznam s vyhodnocením telekomunikačního provozu na č. l. 295–297). Přestože obviněný opustil místo činu, tj. autobusovou zastávku XY ve směru do centra města, v 16:29:00, přešel ke vstupu do metra a následně přes ulici a nastoupil do autobusu č. 167 odjíždějícího směrem k zastávce XY, která je k zastávce XY vzdálená jízdou autobusu toliko v řádu pár minut, již v čase 16:33:20 (viz úřední záznam s vyhodnocením kamerových záznamů na č. l. 265–276, včetně kamerových záznamů na CD nosiči na č. l. 277), mohl tedy do oblasti buňky, k níž se následně telefon poškozeného přepojil, dorazit již přibližně půl hodiny před tímto přepojením, tato skutečnost sama o sobě nevyvrací závěr o tom, že mobilní telefon odcizil právě obviněný. Již soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil odvolací soud, státní zástupce ve svém vyjádření a nyní i soud dovolací, zcela logicky konstatoval, že s ohledem na blízkost buněk se telefon mohl přihlásit k následné buňce až se zpožděním, nikoliv tedy v okamžik přejezdu obviněného s mobilním telefonem do oblasti další buňky, neboť mobilní telefon stále mohl držet signál předchozí buňky. Pro takový závěr není třeba bližšího odborného zkoumání, neboť se jedná o zcela logickou úvahu zakládající se na běžné zkušenosti, zejména za situace, kdy taková úvaha nestojí z hlediska prokázání závěru o odcizení mobilního telefonu obviněným osamoceně. Dovolatel totiž zcela pomíjí, že z výpovědi svědkyně G. P., která byla blízko místa činu a jako první se po odchodu obviněného vydala k poškozenému, vyplynulo, že poškozený hledal mobilní telefon hned, jakmile obviněný odešel, tedy ještě předtím, než se k poškozenému kdokoliv jiný přiblížil, přičemž mobilní telefon nenašel. Až krátce poté se kolem poškozeného sešli kolemjdoucí, jak vyplývá i z kamerového záznamu. Již z uvedeného je zcela jednoznačné, že poškozený přišel o mobilní telefon již v souvislosti s napadením obviněným, nikoliv až po odchodu obviněného. Pokud lze přihlášení mobilního telefonu k další buňce, v jejíž oblasti se měl obviněný s odcizeným mobilním telefonem nacházet již dříve, logicky vysvětlit, nelze za daných okolností shledat žádných důvodných pochybností o závěru, že mobilní telefon poškozenému odcizil právě obviněný. Soudy nižších stupňů pak správně shledaly, že na takovém závěru nemůže ničeho změnit výpověď svědkyně K. R., přítelkyně obviněného, neboť nejenže tato není s ohledem na svůj vztah k obviněnému nestranná, ale z kamerového záznamu vyplynulo, že inkriminovaný děj ani nesledovala. 18. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 19. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu