8 Tdo 457/2026-644 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 26/2024, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 5 T 26/2024, bylo podle § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného V. P. (dále též jen „obviněný“) pro skutky, že: 1. v přesně nezjištěné době první poloviny dubna 2023, naposledy dne 11. 4. 2023, Praha XY, XY, se opakovaně sešel s nezletilým AAAAA (pseudonym), se kterým se seznámil přes sociální sítě TikTok a přes telefon, přestože věděl, že je nezletilému 13 let, kdy tohoto bral do svého vozidla, kupoval mu dárky a jídlo, přičemž mu lichotil, pokusil se mu sáhnout do oblasti intimních partií, v čemž mu nezletilý zabránil, ještě než se stačil přiblížit, a po poslední schůzce dne 11. 4. 2023 tomuto telefonicky sdělil, že ho „chce vypít,“ přičemž doplnil, že vše bude dobrovolné a nezletilého nebude k ničemu nutit, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 3.2005, sp. zn. 1 T 117/2004, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2005, odsouzen mimo jiné pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou, současně bylo tomuto podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou, 2. v blíže nezjištěné době, nejpozději však 12. 5. 2023, v garáži v XY, XY, a na jiných místech, prostřednictvím notebooku Assus Vivo Book v prohlížeči Internet Explorer získal přístup k dětské pornografii, kdy ve složce OS\Users\vpark\AppData\Local\Microsoft\Windows\Explorer\thumbcache_1280.db, bylo nalezeno 30 závadových fotografií, které zachycují nahé děti v sexuálně vyzývavých pózách, soulož a orální sex mezi dívkami a chlapci, přičemž webový prohlížeč Internet Explorer využívá mezipaměť k automatickému ukládání náhledů obrázků, kdy tyto sledoval přes Internet Explorer na svém notebooku, a webový prohlížeč si je při prohlížení sám natáhl do mezipaměti, kde zůstaly uloženy, které byly obžalobou Okresního státního zastupitelství pro Prahu 8 sp. zn. ZT 156/2023 právně kvalifikovány jako ad 1. přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b tr. zákoníku, a ad 2. přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen. 2. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 stížnost, již Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podanou zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (stížnosti) proti usnesení o zastavení trestního stíhání jako opožděně podané, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. 4. Stěžejní námitka dovolatelky spočívala v tom, že třídenní lhůta pro podání stížnosti počíná běžet pro obviněného i státního zástupce totožně až doručením stejnopisu rozhodnutí, nikoli od jeho oznámení, v uvedeném případě od jeho vyhlášení v hlavním líčení v přítomnosti státní zástupkyně, obviněného a obhájce, jak nesprávně dovodil stížnostní soud v napadeném usnesení, když zamítl stížnost státní zástupkyně jako opožděnou. Stížnostní soud přitom nesprávně argumentoval, že státní zástupkyně měla tuto stížnost podat do tří dnů ode dne oznámení rozhodnutí, proti němuž směřovala, tedy nejpozději dne 14. 11. 2025, a nikoli přes řádné poučení až dne 21. 11. 2025. Dovolatelka připomněla, že usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného bylo soudem prvního stupně vyhlášeno v hlavním líčení dne 11. 11. 2025 za přítomnosti státní zástupkyně, obviněného a obhájce, přičemž státní zástupkyně si ponechala lhůtu k podání stížnosti. Státní zástupkyni byl opis usnesení doručen dne 19. 11. 2025 a dne 21. 11. 2025 podala proti tomuto usnesení stížnost, kterou odůvodnila dne 1. 12. 2025. 5. Dovolatelka citovala ustanovení § 143 odst. 1, 137 odst. 1 a § 137 odst. 4 tr. ř. Dále odkázala na související judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že pokud je třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle § 134 odst. 1 a 2 tr. ř., lze účinky oznámení podle § 137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením jeho opisu osobám uvedeným ve větě první citovaného ustanovení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18). Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat podle § 137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanoveními § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř. podle nálezu tohoto soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). 6. Dále akcentovala, že usnesení jakožto formu rozhodnutí zákonodárce předepsal nejen ve věcech menší závažnosti, ale i v klíčových otázkách, které lze stavět svým významem na roveň rozsudkům. Proto v takových případech účinky oznámení spojil až s okamžikem doručení písemného vyhotovení usnesení. Nezbytným předpokladem naplnění smyslu a účelu práva podat proti usnesení stížnost je totiž reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody, nikoli jen možnost jejího preventivního podání. Pouze za takových podmínek se stěžovateli dostává možnost kvalifikovaně skutkově a právně proti usnesení brojit, a tedy v případě nesouhlasu zpochybňovat argumenty uvedené v odůvodnění usnesení, na nichž výrok napadeného usnesení spočívá. Osobu oprávněnou k podání stížnosti (§ 142 odst. 1 tr. ř.) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje, jelikož při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově, a činí tak až v odůvodnění usnesení, v němž precizuje svou konkrétní skutkovou a právní argumentaci (srov. dále též nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09, a ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09). 7. Ústavní soud se již v řadě svých rozhodnutí, na které dovolatelka konkrétně odkazovala, zabýval otázkou počátku běhu lhůty k podání stížnosti a jejím během v případě usnesení, kterými je rozhodováno o meritu věci (rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy), ale i o závažných otázkách souvisejících se zásahy do základních lidských práv a svobod, zejména do práva na osobní svobodu (rozhodnutí o vazbě, nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přeměna alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o zajištění). Ústavní soud ve své judikatuře ve vztahu k uvedeným typům usnesení dospěl k závěru, že za ústavně konformní výklad ustanovení § 137 odst. 1, 4 tr. ř. je možné považovat pouze takový výklad, že lhůta pro podání stížnosti běží až od okamžiku doručení opisu usnesení oprávněné osobě, ačkoliv byla taková osoba přítomna při jeho ústním vyhlášení, avšak nebylo jí oznámeno jeho plné znění včetně odůvodnění, které by pak bylo ve stejném znění zapsáno do protokolu o veřejném zasedání, případně by jeho plné znění bylo podchyceno zvukovým záznamem, tak, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se výrok rozhodnutí opírá. 8. V kontextu citované judikatury dovolatelka zdůraznila, že z ní nevyplývá, že by počátek běhu lhůty pro podání stížnosti odvíjející se od okamžiku doručení opisu usnesení svědčil toliko obviněnému jako jedno z práv favor defensionis, tedy práv svědčících pouze obviněnému za účelem vyvážení jeho postavení vůči obžalobě. Pro běh stížnostních lhůt se v případě obviněného i státního zástupce uplatní stejný zákonný režim (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. US 3218/22). 9. Rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom podle dovolatelky koresponduje s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 607/2023, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil stejný právní závěr ve vztahu k usnesení soudu, kterým se ukládá ochranné léčení. Ve vztahu k procesním právům státního zástupce v řízení před soudem pak Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tz 65/2023, konstatoval, že ačkoli Ústavní soud judikoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v podobě přístupu k nezávislému a nestrannému soudu a domožení se stanoveným postupem svého práva ve vztahu k obviněnému, je takové právo třeba přiznat v trestním řízení i státnímu zástupci v postavení orgánu zde činného jako projev zachování principu rovnosti zbraní, který je jedním z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, jehož porušení by ve svém důsledku v daném případě mohlo znamenat akceptaci libovůle soudu prvního stupně ve prospěch obviněného a nesplnění základních procesních požadavků na způsob rozhodnutí podle § 83 odst. 1 a § 330 tr. ř. Na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal v usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 209/2024, kdy za usnesení, u nějž je třeba dovozovat, že běh lhůty pro podání opravného prostředku počíná až okamžikem doručení písemného vyhotovení, označil i usnesení soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. 10. Z výše uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce počátku běhu lhůty pro podání stížnosti podle dovolatelky vyplynulo, že v případě závažných usnesení, kterými je rozhodováno meritorně (podle judikatury např. usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy, ale také usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání), nebo usnesení, kterými je zasahováno do základních práv osob (rozhodnutí o vazbě, o ochranném opatření, o přeměnách alternativních trestů apod.), běží lhůta pro podání stížnosti podle § 143 odst. 1 tr. ř. až od okamžiku doručení opisu usnesení oprávněné osobě. Tím se rozumí nejen obviněný, ale i státní zástupce, jiný výklad by totiž odporoval principu rovnosti zbraní. Toto pravidlo se uplatní v případech, kdy usnesení, ač bylo vyhlášeno v přítomnosti oprávněných osob, nebylo vyhlášeno v plném znění včetně veškerých plně odůvodněných závěrů, ve kterých má výrok usnesení svůj podklad. V takovém případě musí být plné znění usnesení včetně odůvodnění zachyceno v protokolu o jednání či v pořízeném zvukovém záznamu z jednání. 11. Dovolatelka uvedla, že ze spisového materiálu v předmětné trestní věci vyplývá, že stížností státní zástupkyně bylo napadáno usnesení soudu o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Svým významem, kdy s právní mocí tohoto usnesení trestní stíhání končí a takové rozhodnutí zakládá překážku věci rozhodnuté, se jednoznačně jedná o meritorní rozhodnutí svým významem srovnatelné s rozsudkem soudu prvního stupně. O tom svědčí i skutečnost, že je zákonodárce zařadil do výčtu podle § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. mezi rozhodnutí, proti nimž je přípustné dovolání. Pokud Nejvyšší soud přiznal stěžejní význam z hlediska běhu lhůt usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. (které je svou povahou rozhodnutím fakticky mezitímním), tím spíše musí být takový význam přikládán i usnesení o zastavení trestního stíhání, které je rozhodnutím konečným. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2025 dále vyplývá, že po vyhlášení usnesení bylo dáno pouze krátké odůvodnění (tedy oproti písemnému odůvodnění zestručněné), kdy jeho obsah nebyl v protokolu o hlavním líčení zachycen vůbec. 12. V předmětném případě se tak plně aplikují výše uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a lhůta pro podání stížnosti v případě státní zástupkyně počala běžet až ode dne doručení opisu usnesení státní zástupkyni, tedy dne 19. 11. 2025. Vzhledem ke skutečnosti, že státní zástupkyně podala stížnost dne 21. 11. 2025, tedy v třídenní lhůtě k podání stížnosti, a to u soudu, proti jehož usnesení stížnost směřovala, lze konstatovat, že stížnost byla podána řádně a včas. Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro závěr o opožděnosti podání stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 5 T 26/2024, kterým bylo podle § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného V. P. 13. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. Obviněný V. P. prostřednictvím obhájce ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání považuje za iracionální a procesně neudržitelné. Tím spíše za dané procesní situace, kdy on sám trval na projednání věci, a dokonce již bylo na den 17. 3. 2026 nařízeno hlavní líčení, které bylo následně den před tímto termínem zrušeno z důvodu žádosti vězeňské služby o nekonání eskort. Předmětná věc musí být projednána na základě prohlášení obviněného, že na projednání věci trvá, trestní řízení proto pokračuje. Podaná stížnost postrádá svůj smysl, neboť i za předpokladu úspěšnosti dovolání a poté věcného projednání podané stížnosti státní zástupkyně směřující proti usnesení o zastavení trestního stíhání nemůže být dosaženo jiného než stávajícího stavu. Výsledek by byl z materiálního hlediska nulový a jednalo by se spíše jen o akademický výrok. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně tak nesměřuje k žádnému reálnému procesnímu výsledku, kterého by již nebylo dosaženo dřívějším jednáním obviněného. 15. Měl za to, že se jedná o nadbytečný krok v rozporu se zásadou hospodárnosti a právem obviněného na spravedlivý proces, protože povede pouze k nedůvodnému prodloužení délky trestního řízení, což odporuje veřejnému zájmu na rychlém projednání věci. Právo obviněného na spravedlivý proces v sobě implikuje rovněž právo na ukončení věci v přiměřené době. Usnesení o zastavení trestního stíhání bylo vyhlášeno dne 11. 11. 2025, přičemž stížnost byla státní zástupkyní podána až dne 21. 11. 2025. Městský soud v Praze přitom správně aplikoval zákonnou třídenní lhůtu od vyhlášení usnesení podle § 143 odst. 1 tr. ř. Extenzivní výklad počítání lhůt prezentovaný v dovolání nelze přijmout, neboť jde nad rámec zákona a k tíži obviněného, což nelze považovat za přijatelné. 16. Obviněný se neztotožnil s podle něj nepřípustným extenzivním výkladem lhůt ve prospěch obžaloby, tedy státního zastupitelství jako orgánu veřejné moci, jak je vyložen v dovolání, přičemž judikaturu uvedenou v dovolání považoval za nepřiléhavou, neboť nálezy Ústavního soudu, na které je v něm odkazováno, byly vyneseny v souladu s právem favor defensionis, tedy k ochraně obviněného jako slabší strany řízení, aby nedošlo ke krácení práva na obhajobu, a nikoli ve prospěch státního zástupce. Argumentace rovností zbraní přitom v daném případě slouží k omlouvání procesní nečinnosti státní zástupkyně, která byla vyhlášení rozhodnutí osobně přítomna a nic jí tak nebránilo v tom, aby podala blanketní stížnost ihned. Přiznání shodných výhod státu reprezentovaného státním zástupcem jako obviněnému by v tomto kontextu paradoxně vedlo k prohloubení nerovnosti, neboť stát by byl zvýhodněn nad rámec doslovného znění ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. Obviněný dále poukázal na to, že v dovolání citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3218/22 se týkal omezení osobní svobody spočívající v uvalení vazby, tedy skutkově jiné věci. V projednávané věci však bylo stížností státní zástupkyně napadeno usnesení odlišného charakteru, které svobodu obviněného neomezuje, ale naopak respektuje jeho právo na spravedlivý proces. 17. Obhajoba se dále nemůže ztotožnit ani s tvrzením nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož se v posuzovaném případě jedná o rozhodnutí srovnatelné s meritorním rozhodnutím. Usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu hospodárnosti podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. z důvodu, že trest za tento čin by byl bez významu vedle trestu již uloženého, svým charakterem nemůže být stavěno na úroveň rozhodnutí o vině, neboť se jedná o procesní rozhodnutí o neúčelnosti řízení. U tohoto typu rozhodnutí tak není nutné čekat na písemné vyhotovení, neboť důvody zastavení již jasně vyplynuly z jeho odůvodnění sděleného při hlavním líčení. Státní zástupkyně tak již po vyhlášení usnesení musela vědět, zda s uplatněným principem hospodárnosti souhlasí či nikoliv. Obviněný dále namítl i nepřiléhavost odkazu dovolatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/04, který se sice zabývá informační funkcí rozhodnutí, avšak v posuzovaném případě se jedná o stížnost státní zástupkyně přítomné vyhlášení usnesení a plně informované o jeho obsahu v rámci odůvodnění sděleného při hlavním líčení. Za odlišnou procesní situaci považuje i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 209/2024 týkající se podmíněného zastavení trestního stíhání na zkušební dobu, neboť v případě zastavení trestního stíhání obviněného se jednalo o rozhodnutí konečné a bezpodmínečné, což posiluje nárok obviněného na právní jistotu. 18. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265j tr. ř. zamítl, neboť napadené rozhodnutí o opožděnosti stížnosti státní zástupkyně je věcně správné. III. Přípustnost dovolání 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). Dovolatelka jej relevantně uplatnila v jeho první variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku jako opožděně podaného (stížnosti státní zástupkyně) proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., konkrétně usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. 22. Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání namítla, že stížnost státní zástupkyně směřující proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. byla nesprávně posouzena jako opožděně podaná, ačkoli byla podána včas. Měla za to, že soud druhého stupně nesprávně stanovil počátek běhu třídenní lhůty pro podání stížnosti státní zástupkyně od oznámení takového usnesení meritorní povahy státní zástupkyni, tj. od vyhlášení předmětného usnesení v hlavním líčení dne 11. 11. 2025 s tím, že tato lhůta uplynula dne 14. 11. 2025. Tvrdila, že lhůta pro podání stížnosti státní zástupkyně počala fakticky běžet až doručením opisu usnesení o zastavení trestního stíhání dne 19. 11. 2025. Byla-li stížnost státní zástupkyně směřující proti tomuto usnesení doručena soudu prvního stupně dne 21. 11. 2025, byla podána včas v zákonné třídenní lhůtě. 23. Obecně je v daném kontextu namístě připomenout, že stížnost se jako řádný opravný prostředek proti usnesení podle § 143 odst. 1 tr. ř. podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení tohoto usnesení (§ 143 odst. 1 tr. ř.). Státnímu zástupci podle § 143 odst. 2 věta za středníkem tr. ř. běží lhůta vždy samostatně. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručení opisu usnesení (§ 137 odst. 1 tr. ř.). 24. Ústavní soud se k otázce, od kterého okamžiku běží lhůta k podání stížnosti, zda od vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného a jeho obhájce, anebo až od doručení písemného opisu takového usnesení, v minulosti přikláněl k tomu, že pokud byl u veřejného zasedání, v němž byly vyhlášeny různé typy usnesení (příkladem: o uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení, o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, o vykonání zbytku trestu odnětí svobody, o uložení povinnosti obviněnému vykonat trest odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, neboť se ve zkušební době neosvědčil, apod.) osobně přítomen jak obviněný, tak jeho obhájce, k oznámení usnesení stěžovateli a obhájci tak došlo jeho vyhlášením a od tohoto okamžiku běžela zákonem stanovená třídenní lhůta pro podání stížnosti, nikoli až okamžikem doručení opisu takového usnesení. Právě osobní přítomnost stěžovatele při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích podle názoru Ústavního soudu založila právní účinky oznámení předmětného usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání, a nikoliv až po doručení jeho písemného vyhotovení (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 1420/09, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 463/10, ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3965/14, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 1249/17, či ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 3037/18). 25. Ústavní soud se posléze od této judikatury významně odchýlil, potažmo zaujal názor opačný. Zde je třeba odkázat na novější rozhodnutí Ústavního soudu, tj. zásadně po březnu 2020, ve kterých Ústavní soud vyslovil názor, že v závažných věcech běží stížnostní lhůta až od doručení opisu stížností napadeného rozhodnutí (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1946/22, nebo také nález ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19, kde odkazuje v dílčích otázkách mimo jiné na své starší nálezy ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09, ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17, ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3003/19). Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že je potřeba zajistit, aby se mohl stěžovatel seznámit se všemi důvody, o které opírá svůj opravný prostředek (k tomuto závěru viz již nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09). Ústavní soud tak kupř. v nálezu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19, upozornil na svoji rozhodovací praxi, v níž situoval okamžik, od něhož je možno počítat běh lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech při rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda (zejména vazba, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměna alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritum věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), až na doručení opisu usnesení. 26. Ve zmiňovaném nálezu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09, Ústavní soud uvedl, že oznámení vyhlášením usnesení v přítomnosti ustanovením § 137 odst. 1 tr. ř. stanovených osob se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (viz § 136 odst. 1 a 2 tr. ř.). Bylo-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle § 134 odst. 1 a 2 tr. ř., lze účinky oznámení podle § 137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením jeho opisu osobám podle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede, srov. § 62 odst. 2, § 137 odst. 2 a 4 a § 143 odst. 1 tr. ř.), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob. Právě od okamžiku doručení opisu usnesení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/04, sp. zn. III. ÚS 457/05 a sp. zn. III. ÚS 389/09). Z citovaných nálezů mimo jiné podle Ústavního soudu plyne, že osobu oprávněnou k podání stížnosti (§ 142 odst. 1 tr. ř.) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Je tomu tak proto, že při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově. Teprve v odůvodnění usnesení soud podle jeho konkrétní povahy precizuje svou skutkovou a právní argumentaci. Ani v případě, kdy oprávněná osoba podá stížnost do protokolu v reakci na právě vyhlášené usnesení, jí nesmí soud znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, jež je teprve posléze vyhotoveno. V takovém případě je oprávněné osobě třeba poskytnout k doplnění její stížnosti přiměřenou dobu, jejíž délku je třeba přizpůsobit povaze napadeného usnesení, resp. jeho meritu, a do doby, než bude písemné vyhotovení usnesení okresního soudu doručeno účastníkům řízení, aby na ně mohli případně reagovat, nemá bez znalostí této reakce soud druhého stupně rozhodnout. 27. I v nálezu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23, Ústavní soud připomněl, že se v mnoha svých rozhodnutích blíže zabýval počátkem lhůty a jejím počítáním u usnesení, kterými je rozhodováno o meritu věci (např. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy) nebo o závažných otázkách souvisejících se zásahy do základních lidských práv a svobod, zejména do práva na osobní svobodu (např. rozhodnutí o vazbě, nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale i rozhodnutí o zajištění apod.). V judikatuře, která byla ústavně konformním výkladem § 137 odst. 1 a 4 tr. ř. původně vytvořena ve vztahu k usnesení, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, a postupně byla rozšířena na další usnesení, která se podle trestního řádu doručují (zejména rozhodnutí o vazbě, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, o přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody), Ústavní soud dospěl k závěru, že u takových usnesení je třeba vycházet z právního názoru, že ústavně konformní je pouze možnost podání stížnosti až po jejich doručení, byť předtím byla oprávněná osoba seznámena s výrokem a podstatnými důvody usnesení při jeho ústním vyhlášení, ale nebylo jí oznámeno jeho plné znění (včetně odůvodnění), které by pak bylo takto zapsáno v protokolu o veřejném zasedání, případně jeho plné znění (včetně odůvodnění) nebylo podchyceno zvukovým záznamem. Upřesnil, že takto lze postupovat i v případech, kdy se ve smyslu § 137 tr. ř. usnesení nedoručuje a stačí jeho oznámení vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit. Podle Ústavního soudu tento požadavek musí být naplněn nejen v případě rozhodování o meritu věci, ve věcech závažné povahy týkajících se otázek souvisejících se zásahy do základních lidských práv a svobod, zejména do práva na osobní svobodu (např. rozhodnutí o vazbě, nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale i rozhodnutí o zajištění apod.), nýbrž i v méně závažných věcech (v tomto konkrétním případě rozhodnutí o vykonání dosud nevykonaného zbytku trestu zákazu činnosti uloženého pravomocným odsuzujícím rozsudkem). 28. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout také nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3218/22, podle nějž je nutné shodně přistoupit k počítání běhu stížnostní lhůty nejen ve vztahu k obviněnému, nýbrž i ve vztahu ke státnímu zástupci. V citovaném nálezu byla kromě jiného řešena otázka počítání lhůt k podání stížnosti u státního zástupce, když stěžovatel namítal, že lhůta k podání stížnosti běžela státnímu zástupci již od vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, nikoliv od doručení opisu usnesení. Ústavní soud konstatoval, že z ustanovení § 137 odst. 1 a 4 tr. ř. nevyplývá žádný rozdíl v otázce způsobu oznamování usnesení obviněnému a státnímu zástupci. To znamená, že jak obviněnému, tak státnímu zástupci se usnesení oznamuje buď jeho vyhlášením v přítomnosti těchto osob, anebo doručením opisu usnesení. Dosavadní judikatura Ústavního soudu se z pochopitelných důvodů vztahovala pouze případů běhu stížnostní lhůty obviněného, neboť ten – na rozdíl od státního zástupce – disponuje oprávněním brojit proti rozhodnutím trestních soudů ústavní stížností. Avšak ani z této judikatury nelze podle Ústavního soudu dovodit, že by z hlediska počátku běhu stížnostní lhůty platil pro obviněného a pro státního zástupce jiný režim. Pravidla pro doručování, jakož i okamžik rozhodný pro počátek běhu stížnostní lhůty neprospívají výhradně jen obviněnému, ale platí i vůči státnímu zástupci. Počátek běhu stížnostní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení opisu usnesení, jímž je rozhodováno o omezení osobní svobody, nepředstavuje jedno z tzv. práv favor defensionis, tedy práv sloužících k vyvážení postavení obviněného, když státní zástupce a obhajoba mají v trestním řízení postavení zásadně rovnoprávných procesních stran. Ústavní soud sám neshledal žádný důvod k tomu, aby v rámci trestního řízení měl obviněný v porovnání se státním zástupcem výhodnější podmínky pro využívání opravných prostředků, např. v otázce počátku běhu lhůty k podání opravných prostředků. Současně akcentoval, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý (řádný) proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. 29. Závěry Ústavního soudu akceptoval i Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 7 Tdo 607/2023, publikovaném pod č. 16/2024 Sb. rozh. tr., v bodě 15 konstatoval, že usnesení, kterým bylo uloženo ústavní ochranné léčení, se pokládá za oznámené až doručením jeho opisu. Upozornil na předchozí nejednotnou rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně způsobu oznámení usnesení o uložení ochranné léčby v ústavní formě a přiklonil se k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19, a to i proto, že se v dalším vývoji ustálily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 584/21), a také proto, že lépe reflektují předchozí stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, uveřejněné pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož Ústavní soud ve své judikatuře posunul okamžik, od něhož je možno počítat běh lhůty pro podání stížnosti v trestních věcech v případech rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda (vazba, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody; obdobně by bylo možno uvažovat i o rozhodnutích o přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody) či meritum věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení). 30. Zmínit je třeba i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tz 65/2023, zabývající se mimo jiné nesprávným procesním postupem při rozhodování podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku o tom, zda se obviněný ve zkušební době osvědčil, a vydáním zkráceného rozhodnutí bez nařízení veřejného zasedání k projednání věci za účasti procesních stran z důvodu absence předchozího souhlasu státního zástupce s rozhodnutím mimo veřejné zasedání (včetně absence zdůvodnění, zda soud rozhodl podle § 330 odst. 1 anebo odst. 3 tr. ř., samotného odůvodnění rozhodnutí a poučení o opravném prostředku). V bodě 18 tohoto rozsudku soud dospěl k závěru, že pokud čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje „každému“ (člověku) přístup k nezávislému a nestrannému soudu, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva, je takové právo třeba přiznat v trestním řízení i státnímu zástupci v postavení orgánu zde činného. V opačném pojetí by pak bylo možno spatřovat porušení principu rovnosti zbraní, jako jednoho z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, které by ve svém důsledku v daném případě mohlo znamenat akceptaci libovůle soudu prvního stupně ve prospěch obviněného a nesplnění základních procesních požadavků na způsob rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku a § 330 tr. ř. 31. Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru i v usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 209/2024. Předmětem tohoto rozhodnutí byla nejvyšším státním zástupcem jako dovolatelem namítaná otázka nesprávného zamítnutí stížnosti státní zástupkyně směřující proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného podle § 307 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podané. Dovolatel argumentoval mimo jiné i tím, že došlo k porušení principu rovnosti zbraní ve prospěch obviněného a k porušení práva státního zástupce na rovný přístup k opravným prostředkům, pokud lhůta pro podání stížnosti státního zástupce není v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu počítána od okamžiku doručení písemného vyhotovení předmětného usnesení státnímu zástupci, jelikož usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání je možno zařadit mezi usnesení, u nichž je třeba takto postupovat. Jeho výtkám dovolací soud přisvědčil a shledal je opodstatněnými. 32. V nyní posuzovaném případě bylo v hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2025 podle § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. vyhlášeno usnesení, jímž pro skutky v něm popsané pod body 1. a 2. prvostupňový soud trestní stíhání obviněného V. P. zastavil, přičemž součástí vyhlášeného usnesení bylo i krátké odůvodnění a poučení o opravném prostředku. V protokole o hlavním líčení obsah usnesení o zastavení trestního stíhání není podchycen. Podle zvukového záznamu hlavního líčení samosoudce JUDr. Petr Novák, Ph.D., uvedl (relevantně reprodukováno), že obviněný byl v této trestní věci stíhán pro trestnou činnost s trestní sazbou do pěti let trestu odnětí svobody. V hlavním líčení bylo zjištěno, že obviněnému byl již pravomocně uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let, ke kterému je tato trestná činnost ve vztahu souhrnnosti, to znamená, že pokud by soud rozhodoval rozsudkem, tak by bylo třeba ukládat souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 10 T 131/2024. V případě, že by nedošlo k posunu v důkazní situaci, tak by soud stejně postupoval podle § 44 tr. zákoníku a upustil by od uložení souhrnného trestu, protože prostor pro navýšení již uloženého trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou je minimální, ne-li mizivý, nebo prostě tam není. Rozhodl tedy o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu tzv. neúčelnosti. Co se týká poučení o opravném prostředku, soudce uvedl, že vyplývá z § 223 odst. 2, 4 tr. ř., v důsledku čehož státní zástupce může podat stížnost, jež má odkladný účinek. Poučil proto státní zástupkyni, že může podat opravný prostředek, který se nazývá stížnost, do 3 dnů ode dne oznámení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Vyzval ji, že se může vyjádřit hned anebo si ponechat lhůtu. Posléze soudce konstatoval, že z ustanovení § 172 odst. 4 tr. ř. plyne, že obviněný může prohlásit do 3 dnů, kdy mu bude oznámeno usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání věci trvá, o čemž je potřeba jej poučit. Poučil obviněného, že má právo do tří dnů od doručení usnesení o zastavení požádat o „doprojednání“ věci, aby se v ní pokračovalo, byť by mu nehrozil žádný trest. Tím hlavní líčení skončil (viz zvukový záznam uložený na nosiči DVD na č. l. 579). Zde přítomná státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 JUDr. Martina Adámková uvedla, že si ponechává lhůtu pro podání stížnosti (viz protokol o hlavním líčení č. l. 577–578). 33. Z trestního spisu se dále podává, že usnesení soudu prvního stupně bylo Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 8 doručeno do datové schránky dne 19. 11. 2025, obviněnému dne 25. 11. 2025, jeho obhájci Mgr. Františku Honsovi dne 19. 11. 2025 (viz doručenky na č. l. 582). Součástí usnesení bylo poučení, že proti němu může státní zástupce podat stížnost do tří dnů ode dne oznámení k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím soudu podepsaného, přičemž podaná stížnost má odkladný účinek. V trestním stíhání se pokračuje, prohlásí-li obžalovaný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. Obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 19. 11. 2025 datovou zprávou sdělil, že na projednání věci trvá (č. l. 586). Dne 21. 11. 2025 podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 coby jediná oprávněná osoba blanketní stížnost s tím, že ji odůvodní ve lhůtě 10 dnů, a tuto zdůvodnila dne 1. 12. 2025 (č. l. 592, 593). 34. Městský soud v Praze posléze jako soud druhého stupně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026, rozhodl tak, že stížnost státní zástupkyně podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděnou. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, že napadené usnesení bylo vyhlášeno v přítomnosti obviněného, jeho obhájce i státní zástupkyně. Proti napadenému usnesení bylo možné podat stížnost do 3 dnů od jeho oznámení, to znamená od okamžiku, kdy bylo v přítomnosti všech těchto tří osob usnesení vyneseno. Za poslední den lhůty proto považoval den 14. 11. 2025. Byla-li stížnost podána až 21. 11. 2025, stalo se tak opožděně. V dalším, pouze na okraj, soud druhého stupně rozvedl úvahy, jimiž se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, že další pokračování v trestním stíhání se nejevilo účelným. 35. Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci soudu druhého stupně týkající se včasnosti podání řádného opravného prostředku nelze s ohledem na shora citované závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přisvědčit. Především nutno souhlasit s dovolatelkou, že zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 4 tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je jedním ze způsobů meritorního vyřízení věci, v níž bylo zahájeno trestní stíhání, a usnesení o zastavení trestního stíhání z označeného důvodu je rozhodnutím, jímž se trestní stíhání obviněného končí. Tvrzení obviněného, že „nejde o rozhodnutí srovnatelné s meritorním rozhodnutím“, neboť jde o rozhodnutí procesní o neúčelnosti řízení, rozhodně není správné a nelze je přijmout. Jak správně podotkla dovolatelka, o významu takového rozhodnutí ostatně vypovídá i to, že v kontextu dovolání se rozhodnutím ve věci samé rozumí právě i usnesení o zastavení trestního stíhání [§ 265a odst. 2 písm. c) tr. ř.]. Pakliže si státní zástupkyně jako rovnoprávná procesní strana v nyní posuzovaném případě ponechala možnost podat stížnost až po doručení písemného opisu usnesení, tedy aby se mohla seznámit se všemi právními argumenty soudu, jenž vydal takové rozhodnutí, proti němuž měla směřovat její stížnost, postupovala tak v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, jež byla dříve zmiňována. Možnost takového procesního postupu jí nelze upřít, byť nutno připustit, že se písemné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně příliš nelišilo od toho, jak je samosoudce učinil ihned po jeho vyhlášení v hlavním líčení a jak je uvedeno v jeho zvukovém záznamu, což však státní zástupkyně nemohla dopředu předvídat. I v tomto případě platí, že bylo-li třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle § 134 odst. 1 a 2 tr. ř., lze účinky oznámení podle § 137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením jeho opisu osobám podle věty prvé téhož ustanovení (resp. obhájci osoby, proti níž se řízení vede), a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob. Právě od okamžiku doručení opisu usnesení se tudíž odvíjí běh lhůty k podání stížnosti i pro státní zástupkyni. Pokud státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 podala stížnost dne 21. 11. 2025 (doplněnou dne 1. 12. 2025) proti předmětnému usnesení, které jí bylo doručeno do datové schránky dne 19. 11. 2025, učinila tak v souladu s § 143 odst. 1 tr. ř. do tří dnů od oznámení tohoto usnesení doručením jeho opisu, tedy podala stížnost včas. 36. Nelze souhlasit s názorem obviněného obsaženým v jeho vyjádření k dovolání, že se judikatura Ústavního soudu vztahuje zásadně toliko k osobě obviněného, že v dovolání odkazované nálezy byly vyneseny k ochraně obviněného jako slabší strany řízení, aby nebyl krácen na právu na obhajobu, a že by měl mít obviněný v tomto směru v porovnání se státním zástupcem výhodnější podmínky pro využívání opravných prostředků. Jak již bylo řečeno s odkazem kupř. na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3218/22, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tz 65/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 209/2024, je nutné shodně přistoupit k počítání běhu stížnostní lhůty nejen ve vztahu k obviněnému, nýbrž i ve vztahu ke státnímu zástupci. Z obsahu těchto rozhodnutí nutno připomenout, že z nich rozhodně nevyplývá, že by počátek stížnostní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení opisu usnesení představoval jedno z tzv. práv favor defensionis, tedy práv sloužících k vyvážení postavení obviněného. Naopak z označeného nálezu Ústavního soudu explicitně vyplývá, že „závěr o doručení opisu usnesení coby okamžiku rozhodném pro počátek běhu stížnostní lhůty Ústavní soud ve své judikatuře nedovodil z charakteru práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. práva na obhajobu, nýbrž za použití logického a systematického výkladu jím zmíněných ustanovení trestního řádu. Je pochopitelné, že pokud trestní soudy poruší uvedená pravidla ve vztahu k obviněnému, zasahují tím do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces a do práva na obhajobu. To však neznamená, že by tato pravidla prospívala výhradně obviněnému a neplatila vůči státnímu zástupci“ (bod 16. nálezu). 37. Přitakat není možné ani názoru obviněného, že pokračuje-li trestní stíhání na základě jeho prohlášení a je tak zajištěno meritorní projednání věci, dovolání představuje neúčelný krok vedoucí toliko k nehospodárnosti řízení a dalšímu neodůvodněnému prodlužování celkové délky řízení. Jde-li o délku řízení, pak na ní neméně relevantním způsobem participuje i obviněný, který využil svého oprávnění a prohlásil (ve lhůtě do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání doručeno), že na projednání věci trvá. Za takových okolností však usnesení o zastavení trestního stíhání zůstává nedotčeno a neruší se (k tomu rozhodnutí č. 41/2000-I Sb. rozh. tr., přiměřeně č. 44/1978 Sb. rozh. tr.), jen není účinné za předpokladu, že je soud akceptuje a usnesením rozhodne o pokračování v trestním stíhání. Není ale vyloučeno, aby obviněný vzal své prohlášení podle § 172 odst. 4 tr. ř. zpět, soud je vezme na vědomí a usnesení o zastavení trestního stíhání opět nabývá účinnosti. 38. V této souvislosti jen pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na odlišný výklad okamžiku „oznámení“, který zaujal soud druhého stupně ve vztahu k počítání lhůty k podání opravného prostředku státní zástupkyní, a oznámením usnesení o zastavení trestního stíhání, jehož se dostalo obviněnému v souvislosti s ním od soudu prvního stupně. Obviněný byl totiž při vyhlášení usnesení o zastavení trestního stíhání poučen o tom, že prohlášení o tom, že na projednání věci trvá, má právo učinit do tří dnů od doručení tohoto usnesení. Není přitom žádný zákonný ani logický důvod vykládat „oznámení“ usnesení v označených případech odchylně, aniž by byl porušen požadavek právní jistoty a předvídatelnosti práva. 39. Nejvyšší soud tak uzavírá, že vzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl ke zjištění, že podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 jako řádného opravného prostředku proti usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tudíž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 40. Bude na Městském soudu v Praze, aby se na základě stížnosti státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného zabýval tím, zda je rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen (aniž by byl ve výroku usnesení označen), spolehlivě odůvodněno. 41. Nejvyšší soud proto za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 3/2026, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 42. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat stížnost státní zástupkyně a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu