8 Tdo 463/2026-516 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, č. j. 6 To 49/2025-435, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 107/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný J. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 3 T 107/2024-382, uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolaní. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2025, č. j. 6 To 49/2025-435, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 al. 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo nově rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m), i), l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že z výrokové části i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že fakticky bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné, avšak výrok o jeho zamítnutí v napadeném rozsudku není obsažen. Dále má za to, že ačkoliv státní zástupce podal odvolání výlučně do výroku o trestu, rozhodl odvolací soud v neprospěch obviněného, když upravil skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho jednání překvalifikoval ze sexuálního útoku, na znásilnění a uznal jej tedy vinným trestným činem s vyšší trestní sazbou. V této souvislosti také poukázal na to, že státním zástupcem vytýkané vady proti výroku o trestu neměly původ ve výroku o vině a odvolací soud tak rozhodl v rozporu s § 259 odst. 4 tr. ř., tedy porušil zásadu zákazu reformace in peius a jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný dále uvedl, že odvolacím soudem změněná skutková zjištění – tedy závěry ohledně tření jeho přirození poškozenou až do dosažení erekce a ejakulace jsou čistě spekulativní a z provedeného dokazování nevyplývají. V této souvislosti poukázal na provedené dokazování a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a to převážně na výpověď poškozené, na její chování a znalecké zkoumání. Argumentoval dále tím, že se poškozené dotknul pouze letmo a neúmyslně, přičemž soudy nižších stupňů se s touto jeho námitkou nevypořádaly, přičemž jeho odsouzení je vybudováno na nepoužitelném důkazu – doznání vynuceném násilím. Rovněž uvedl, že trest uložený mu soudem prvního stupně, jakož i soudem odvolacím, je nepřiměřeně přísný, a v této souvislosti poukázal na přitěžující i polehčující okolnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby, případně aby jej uznal vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání se vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněného. Předně poukázal na právní úpravu zásady reformace in peius s tím, že je sice pravdou, že státní zástupkyně sice své odvolání zaměřila do výroku o trestu, ale současně v něm vyjádřila pochyby o právní kvalifikaci užité soudem prvního stupně. S ohledem na tuto skutečnost má tak za to, že lze dospět k závěru, že vytýkaná vada výroku o trestu měla svůj původ v nenapadeném výroku o vině, a tedy odvolací soud jej mohl také přezkoumat. Dále uvedl, že podané dovolání je z podstatné části vystavěno na výhradách proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, když obviněný své jednání zlehčuje, rozporuje věrohodnost poškozené a setrvává na tom, že jednání se způsobem popsaným ve skutkových větách rozsudků soudů nižších stupňů a za tam uvedených okolností nedopustil. V této souvislosti státní zástupce mj. uvedl, že výpověď poškozené je v podstatných otázkách věrohodná, je podporována dalšími důkazy a na jejím podkladě lze vystavět spolehlivý a přesvědčivý závěr o vině obviněného, a v návaznosti na to taktéž poukázal na závěry vyslovené znalkyní Mgr. Hany Ortmannovou k osobě a věrohodnosti poškozené. K dílčí úpravě skutkové věty odvolacím soudem pak uvedl, že tyto úpravy vyplynuly ze slovního vyjádření poškozené a z toho, jak situaci předvedla v rámci svého výslechu. Také uvedl, že v projednávané věci se nejednalo o pouhý letmý dotyk na přirození poškozené či nevinné laškování prováděné z iniciativy poškozené, jak tvrdí obviněný, ale naopak k jednání došlo z vůle obviněného, bylo motivováno sexuálně a sloužilo k uspokojení jeho sexuálního pudu. V podrobnostech pak státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále se vyjádřil k námitkám stran chybějícího výroku, ke kterým mj. uvedl, že z podnětu odvolání obviněného zasáhl odvolací soud do výroku o náhradě škody a nebylo tak nutné zahrnout do rozhodnutí výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. Nesouhlasně se také státní zástupce vyjádřil k námitkám stran nepřiměřeně přísného trestu, ke kterým poukázal na právní teorii a judikaturu s tím, že nepovažuje nepodmíněný trest odnětí svobody uložený blízko dolní hranice zákonné trestní sazby za nepřiměřený, extrémní či nespravedlivý. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. 5. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím své obhájkyně mj. uvedl, že byť státní zástupce v rámci svého odvolání vyjádřil možnost jiné právní kvalifikace v budoucnu, nevyjádřil žádné pochybnosti ohledně skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, resp. tedy nevyjádřil pochybnosti ohledně zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti poukázal také na skutková zjištění stran manipulace s přirozením a erekci s ejakulací, a na právní úpravu v době podání obžaloby, s tím, že ani v době podání obžaloby nebylo uvažováno o tom, že se mělo jednat o pohlavní styk srovnatelný se souloží. Obviněný dále opětovně poukazuje na to, že odvoláním státního zástupce vytýkané vady nemají svůj původ ve výroku o vině, resp. ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně a postupem odvolacího soudu byl porušen zákaz reformace in peius. Obviněný dále uvedl, že i kdyby byla skutková zjištění odvolacího soudu správná, tak by jeho jednání stejně mělo být kvalifikováno jako sexuální útok podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na judikaturu a právní teorii stran kvalifikačního znaku „jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží“. Obviněný dále také opětovně poukázal na to, že oba soudy nižších stupňů se opíraly i o jeho zjevně vynucené přiznání, neprokázání intenzivní manipulace s přirozením ze strany poškozené a v důsledku toho erekce a ejakulace, a závěru, že on měl být iniciátorem manipulace s jeho přirozením. Obviněný také uvedl, že námitku stran chybějícího výroku v odvolacím rozsudku nepovažuje za stěžejní a v zásadě se může s názorem státního zástupce ztotožnit, a k námitce stran nepřiměřenosti trestu uvedl, že ji uplatnil pouze z toho důvodu, že navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem, přičemž ve zbytku odkázal na odůvodnění svého dovolání. Závěrem obviněný uvedl, že považuje zásadní námitky státního zástupce pro jeho dovolání za nedůvodné a odkázal na odůvodnění svého dovolání. II. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 10. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že tento je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 13. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou částečně obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že na intimní partie poškozené sáhl neúmyslně; poškozená mu sahala na penis z její vlastní iniciativy; soud přihlížel k jeho vynucenému přiznání; rozporoval výpověď poškozené atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval v bodech 11. – 14. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 15. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 16. V reakci na argumentaci obviněného, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 17. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ 18. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů (zejména pak rozhodnutí soudu odvolacího), k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal. V souvislosti s výše zmíněným okruhem námitek nebylo možno přisvědčit ani argumentaci dovolatele o vynuceném doznání, neboť pokud obviněný vůči poškozené přiznal před babičkou poškozené a dalšími osobami jisté závadové jednání, sám uvedl, že se přiznal pouze k tomu, že před poškozenou onanoval (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně), tedy nepřiznal se k tomu, že mu poškozená manipulovala s jeho přirozením (uváděl, že mu sahala na pindíka a že ho má mokrýho, což se stalo dvakrát nebo třikrát mj. bod 3., 6. rozsudku soudu prvního stupně). Tuto skutečnost sdělila poškozená své babičce a dalším osobám, jak mj. uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz např. bod 34), přičemž zmíněný soud se v odůvodnění svého rozsudku rovněž vypořádal s otázkou manipulace (možnosti navedení poškozené) s poškozenou vůči obviněnému (viz např. body 36 – 40 rozsudku soudu prvního stupně). 19. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný svojí argumentací obsaženou v dovolání míří většinově do oblasti dokazování, a to i námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy námitkami stran právní kvalifikace jeho jednání. Obviněný fakticky rozporuje zjištěný skutkový stav, předkládá vlastní hodnocení důkazů a z něj vyvozuje odlišný skutkový děj, než ke kterému dospěl odvolací soud [obviněný na jednu stranu se dožaduje posouzení svého jednání vůči poškozené jako trestného činu sexuálního útoku, na druhou stranu současně uvádí, aby byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. – tedy, že obžalobou označený skutek není trestným činem]. V souvislosti s otázkou zjištěného skutkového stavu lze uvést, že obviněný je z jednání, pro které byl uznán vinným usvědčován primárně výpovědí poškozené (nikoli, jak se mylně domnívá na základě vynuceného doznání před babičkou poškozené a dalšími členy její rodiny), která ovšem není osamocena, ale zapadá do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, což ovšem nelze konstatovat o obhajobě obviněného. Předně je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů (soud prvního stupně i soud odvolací) zcela správně shledaly výpověď poškozené jako věrohodnou. Ze znaleckého posudku z oboru psychologie, odvětví dětská klinická psychologie, vypracovaného znalkyní Mgr. Hanou Ortmannovou mj. vyplynulo, že poškozená sděluje informace bezelstně, spolu s nepodstatnými detaily, nepotvrdily se žádné skutečnosti, které by svědčily o zkreslování její výpovědi, nebyly zjištěny typické znaky pro naučenou nebo předem připravenou výpověď, a ani nebylo v jejich kognitivních schopnostech dopředu si výpověď připravit. Její výpověď nesla také velice specifické detaily, které nasvědčují tomu, že událost prožila. V této souvislosti je pak vhodné vzpomenout, že obviněný se svojí obhajobou primárně snaží vyvrátit výpověď obviněné, když poukazuje na to, že na intimní partie poškozené sáhl pouze mimoděk a poškozená mu na penis šahala z vlastní iniciativy. V tomhle ohledu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že byť obviněný samozřejmě může zvolit způsob obhajoby, který uzná za vhodný, tak si lze stěží představit situaci, že šestiletá poškozená byla iniciátorem a on dospělý muž se do té situace dostal v podstatě omylem. Z výpovědi poškozené je zřejmé, že jí obviněný sahal na intimní partie, a že ona jemu na penis, což ani obviněný nerozporuje, pouze uvádí jiný průběh než poškozená. Ta přitom vypověděla, že se jí líbilo, když se jí obviněný dotýkal na intimních partiích, vypovídala o tom, že manipulovala s přirozením obviněného, které bylo „mokré“, situaci popsala a ukázala tak, že se jednalo zjevně o ztopořený úd a předváděla pohyb oběma rukama odspoda nahoru takto situaci popsala nejen před svědkyní A. M. (babičkou), ale také při svém výslechu dne 8. 12. 2023 (viz č. l. 87-101), přičemž znalkyně Mgr. Hana Ortmannová, mj. uvedla, že výpověď poškozené „nesla velice specifické detaily, které nasvědčují tomu, že událost prožila, když hovořila o mokrém přirození“. Její výpověď je zcela zřejmě ovlivněna jejími kognitivními schopnostmi, nicméně skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně a rozvedená či modifikovaná soudem odvolacím, z ní vyplývají. Ze znaleckého zkoumání osoby obviněného, obor psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie vypracovaného prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., DSc. a doc. MUDr. Luďkem Fialou, Ph.D., MBA., pak naopak vyplynulo, že obecná věrohodnost obviněného je podstatně snížena zjištěnou disociální poruchou osobnosti, a že mohl být motivován sexuálním uspokojením nebo vzrušením. Lze tak uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když obhajobě obviněného neuvěřil. V podrobnostech lze pak odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se v bodě 14. podrobně zabýval nejen věrohodností výpovědi poškozené, ale také důvody, pro které neuvěřil obhajobě obviněného, že iniciátorem byla poškozená. 20. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám stran právní kvalifikace skutku. Byť i těmito obviněný míří především do oblasti dokazování (viz výše) tak lze uvést, že „Za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží lze proto nepochybně považovat například orální či anální sex, dále zasouvání vibrátoru či podobných předmětů do pochvy ženy, anebo manuální masturbace (masáž) pohlavního údu muže rukou (srov. NS 3 Tdo 182/2012 nebo 7 Tdo 432/2014)… Lze však souhlasit s názorem (Šámal a kol. 2012 s. 1842), že podobné sexuální praktiky v některých případech nenavodí podobnost soulože, například v důsledku toliko povrchového osahávání genitálu ženy spojeného s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím; o podobnou situaci by se pak jednalo při méně intenzivním dráždění (hlazení) či tisknutí pohlavního údu muže (srov. opět NS 7 Tdo 432/2014). Takové jednání by proto mělo být posouzeno jako pohlavní styk, který ale není prováděn způsobem srovnatelným se souloží, tudíž by mělo být posuzováno pouze jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1.“ (ŠČERBA, Filip. § 185 [Znásilnění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 11. Dostupné na beck-online.cz. Z provedeného dokazování vyplynulo, byť se jej obviněný snaží rozporovat, že obviněný využil stavu bezbrannosti šestileté poškozené a v jednom případě ji povrchově osahával na intimních partiích a přiměl ji ke stimulaci svého penisu její rukou až do jeho vyvrcholení [nelze pominout tu skutečnost, že již soud prvního stupně ve skutkovém zjištění mj. uvedl, že u poškozené „docílil toho, že mu rukama manipulovala s jeho přirozením“, a přestože sám zmíněný soud v bodě 45 zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce, co se rozumí pohlavím stykem či jednáním obdobným pohlavnímu styku a mj. za takový považuje i vložení pohlavního orgánu muže do ruky ženy za účelem tření, avšak zmíněnou skutečností se z hlediska právní kvalifikace důsledněji, na rozdíl od odvolacího soudu, nezabýval a primárně se zabýval jednáním obviněného k poškozené, tj. „za účelem uspokojení pohlavního pudu nejméně v jednom případě osahával na přirození poškozenou…“ – viz též k otázce reformace in peius (níže)]. Takové jednání lze posoudit jako jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží a odvolací soud tak nepochybil, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za situace, kdy soudy vzaly za prokázané, že poškozená mj. manipulovala s přirozením obviněného, a tuto manipulaci také dostatečně popsala (viz též blíže bod 14. rozsudku odvolacího soudu), je nezpochybnitelné, že účelem jednání obviněného bylo uspokojení jeho pohlavního pudu (nešlo o žádné letmé doteky jeho údu poškozenou). 21. Namítá-li obviněný, že v jeho případě došlo k porušení zásady reformace in peius v jeho neprospěch, nelze ani této jeho námitce přisvědčit. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně jak z podnětu obviněného (viz též níže bod 22.), tak z podnětu státní zástupkyně. Byť státní zástupkyně podala odvolání toliko do výroku o trestu, podle § 254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání na napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. To znamená, shledal-li odvolací soud pochybení ve výroku o vině, byť odvoláním státní zástupkyně nebyl tento výrok napaden (napaden byl pouze výrok o trestu), mohl v důsledku zjištěných vad výrok o vině zrušit. Vrchní soud tak mohl obviněného uznat vinným přísnější právní kvalifikací podle § 185 odst. 1 al. 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 437/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 84/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2432/2017). Lze také uvést, že odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, č. j. KZV 108/2023-108 (na č. l. 394 – 395) bylo sice výslovně podáno do výroku o trestu, který státní zástupkyně považovala za nepřiměřeně mírný, ale svojí argumentací mj. mířila i do právní kvalifikace skutku, když např. na straně 2 svého odvolání (č. l. 394) uvedla jisté pochybnosti, zda by jednání obviněného mělo být posuzováno jako pohlavní styk nebo pohlavní styk obdobný souloži. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že vady vytýkané státní zástupkyní směřující do výroku o trestu, mají svůj původ ve výroku o vině, a přezkoumal tak i tento výrok (viz výše). 22. Obviněný rovněž uplatnil námitku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je vhodné uvést, že předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175). Obviněný ve svém dovolání namítá, že z výrokové části i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že fakticky bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a odvolací soud tak měl rozhodnout podle § 256 tr. ř. Na tomto místě je také vhodné uvést, že obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že danou námitku nepovažuje za stěžejní a s názorem státního zástupce se ztotožňuje (viz bod 5.), přičemž státní zástupce shledal, že daná námitka postrádá opodstatnění. Nejvyšší soud tak považuje za potřebné pouze ve stručnosti připomenout, a to v souladu s názorem státního zástupce, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to z podnětu odvolání státní zástupkyně i obviněného. Byť obviněnému vyhověl pouze okrajově, když z podnětu jeho odvolání změnil výrok o náhradě nemajetkové újmy, tak se zabýval všemi odvolacími námitkami obviněného a jejich odmítnutí zdůvodnil. Za takové situace nemusel zahrnout do svého rozhodnutí výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. V tomhle ohledu lze odkázat nejen na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 5 Tdo 462/2025, ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 8 Tdo 116/2026, a ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 233/2024), ale také na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22 v němž Ústavní soud formuloval závěr, že „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.“. 23. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody, když uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, a to mj. s ohledem na intenzitu jednání, kdy se mělo dle obviněného jednat toliko o jednorázové a krátkodobé jednání, obviněný taktéž rozporuje argumentaci obsaženou v odvolání státní zástupkyně, přičemž nelze pominout, že svojí argumentací míří primárně do trestu mu uloženého soudem prvního stupně, a pouze okrajově do trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem po změně právní kvalifikace jeho jednání. Nejvyšší soud tak v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 24. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ 25. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů. 26. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). 27. Takové pochybení (viz shora bod 26.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody při samé spodní hranici (tato činí pět let) zákonné trestní sazby v trvání 6 let, přičemž odvolací soud se vypořádal se všemi polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi a na jeho vyčerpávající odůvodnění lze pro stručnost odkázat (bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak považuje pouze za vhodné uvést, že s ohledem na způsob rozhodnutí, je bezpředmětnou argumentace obviněného k nepřiměřenosti trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně. I přes uvedené lze uvést, že obviněný svoje jednání bagatelizuje, přičemž to byl právě on, kdo zneužil důvěry šestileté poškozené, osoby jemu blízké, a dopustil se na ní dvou sexuálních praktik. Obviněný je také speciálním majetkovým recidivistou, který byl od roku 2007 mnohokrát odsouzen, posuzované trestné činnosti se dopustil krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a v mezidobí byl opětovně opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost. 28. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). 29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu