8 Tdo 473/2026-686 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), t. č. ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 13 Tmo 24/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, pod sp. zn. 15 Tm 6/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 15 Tm 6/2024, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) shledán vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a proviněním výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině). Za to a za sbíhající se pokračující přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 4 T 77/2024, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2025, byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 4 T 77/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušení, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření spoluobviněného mladistvého BBBBB (pseudonym). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným mladistvým AAAAA a BBBBB uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, náhradu škody ve výši 10 891 Kč. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mladiství AAAAA i BBBBB a zaměřili je proti výrokům o vině, které se jich týkaly. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 13 Tmo 24/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných mladistvých zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý AAAAA výše označených provinění dopustil tím, že 1. s mladistvým BBBBB v době kolem 18:40 hodin dne 12. 11. 2023 v blízkosti obchodního domu XY v ulici XY v úmyslu zmocnit se batohu CCCCC (pseudonym), neboť předpokládali, že se v něm nacházejí návykové látky, mladistvý BBBBB přistoupil k poškozenému, začal do něj strkat, poté co byl poškozený na zemi, mladiství chytli popruh batohu a snažili se mu ho vytrhnout z ruky, což se jim podařilo, a mladistvý AAAAA pak batoh, ve kterém se nacházely drobné osobní věci poškozeného, blíže nezjištěná finanční částka, krabička se sušenou trávou blíže nezjištěného druhu a množství a krabička s houbami, z místa odnesl, 2. sám v době kolem 22:30 hodin dne 30. 12. 2023 v obci XY, okres XY, u bytového domu č. p. XY v ulici XY, fyzicky napadl M. M., nar. XY, tak, že ho opakovaně udeřil rukou sevřenou v pěst do hlavy a břicha z důvodu předchozích nadávek ze strany poškozeného M. M., pak po něm požadoval, aby mu na místě předal 200 Kč, které mu poškozený dlužil, což poškozený neučinil, neboť u sebe žádné peníze neměl, a když se na místo dostavila přítelkyně poškozeného T. K., nar. XY, kterou poškozený zavolal, vzal její mobilní telefon Samsung Galaxy do zástavy. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 13 Tmo 24/2025, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Pokud jde o skutek pod bodem 1. výroku o vině, který byl soudem prvního stupně kvalifikován jako provinění loupeže, dovolatel namítal, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Měl za to, že tvrzení odvolacího soudu, že se batoh poškozenému snažily vytrhnout všechny přítomné osoby, je zjednodušený a neodpovídá výpovědi poškozeného v přípravném řízení a ani před soudem. Poškozený v přípravném řízení předně uvedl, že si na celou věc již přesně nepamatuje, což je zjevné i z toho, jak průběh incidentu líčil. Na policii nejprve popisoval, jak mu jeden pachatel chtěl vzít batoh, pak že mu o batoh později usilovali dva až tři pachatelé, ale ani jednou nehovořil o dovolateli. O dovolateli poškozený uvedl, že po něm chtěl ještě před incidentem trávu a že mu připálil cigaretu, pak o něm hovořil v souvislosti s tím, že ho strčil k zábradlí, což se ale stalo opět předtím, než započal skutek, který je předmětem obžaloby. Ani u hlavního líčení dovolatele nepoznal, později k němu uvedl, že jej měl strčit k zábradlí, ale nepamatoval si, jak se od zábradlí dostal do rvačky o batoh. O dovolateli v souvislosti s rvačkou nehovořil. 6. Ačkoliv poškozený skutečně u soudu uvedl, že se mu batoh snažili vzít všichni, resp. že se do toho všichni zapojili, podle dovolatele je nutno tuto větu dát do kontextu s celou výpovědí poškozeného, který hovořil o tom, že mu batoh chtěli vzít ještě dříve, než došli k obchodu XY, tedy v části incidentu, která není předmětem obžaloby. Na přímý dotaz obhájce pak uvedl, že si nepamatuje, kdo se do vytrhávání batohu zapojoval, a že by se přiklonil k předchozí výpovědi. Tehdy jasně uvedl, že se mu batoh snažili vytrhnout dva či tři pachatelé, kteří se postupně střídali, nikoliv všichni, a mezi těmito dovolatele neoznačil. 7. Odvolací soud dále vycházel z toho, že svědek L. H. v přípravném řízení potvrdil, že to byl právě dovolatel, kdo poškozenému „škubal“ s batohem, když svědci Š. A. a M. V. stáli opodál a M. V. pak volal policii. Dovolatel vytkl, že odvolací soud přehlédl, že tento svědek si opakovaně pletl oba obviněné, kdy např. v rozporu se skutečností uvedl, že telefon patřil obviněnému, ačkoliv patřil obviněnému mladistvému BBBBB. Svědci Š. A. a M. V. vypověděli, že nápad získat drogy od poškozeného z batohu pocházel právě od svědka L. H., nikoliv od obviněných, kteří do XY přijeli až jako poslední v době, kdy svědek L. H. již měl poškozeného vyhlédnutého. Výpověď svědka tak lze jen stěží považovat za nestrannou a objektivní. Odvolací soud tyto argumenty však zcela ignoroval. V rozporu s výpovědí svědka pak má být i tvrzení odvolacího soudu, že výpovědí z přípravného řízení usvědčoval z trestné činnosti oba obviněné i svědek M. V., který mimo jiné uvedl, že to byl právě dovolatel, který poškozenému spolu s mladistvým BBBBB batoh vyrvali ze zad a byl to dovolatel, kdo batoh sebral. Dovolatel upozornil, že svědek M. V. v přípravném řízení k otázkám policisty uvedl, že se do rvačky o batoh zapojil, nicméně k otázkám obhájce upřesnil, že v okamžiku, kdy měl být mladistvý BBBBB s poškozeným na zemi před obchodem XY, si dovolatel držel odstup asi tak 2 metry, kdy stejný odstup si měl podle svědka dovolatel zachovat i v okamžiku, kdy byl poškozený jeho spoluobviněným tažen za batoh. Dodal, že obdobnou výpověď o několikametrovém odstupu dovolatele od rvačky učinil též svědek Š. A. Zapojení dovolatele do rvačky o batoh z uvedených důkazů tedy nelze jednoznačně dovodit, v souladu se zásadou in dubio pro reo proto nemůže taková nejistota obstát jako základ pro odsuzující výrok o vině. Poněkud nejasně pak dovolatel formuloval výtku, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi soudem prvního stupně učiněnými skutkovými zjištěními a mezi jím provedenými důkazy, které soud druhého stupně nezopakoval, přičemž ale skutková zjištění, která z nich plynou, zcela pominul. 8. U skutku pod bodem 2. výroku o vině dovolatel nesouhlasil s jeho právní kvalifikací jako provinění výtržnictví. Zdůraznil, že nikoli každé napadení jiného je automaticky výtržnictvím. Z trestního zákoníku plyne, že výtržnictvím je napadení jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném pouze tehdy, pokud se jedná o napadení jiného ve vztahu k širšímu okolí. Samotné napadení jiného tedy nemusí splňovat všechny znaky výtržnictví, zejména pokud se nejedná o projev hrubé neslušnosti nebo výtržnosti ve vztahu k širšímu okolí, ale spíše o individuální konflikt. Aby šlo v případě napadení jiného na místě veřejnosti přístupném o přečin výtržnictví, musí tak jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti, přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. V daném případě tak tomu však nebylo, když mladistvý jednal výlučně ve vlastním zájmu, kdy tímto, bezpochyby nesprávným způsobem, řešil své předchozí urážky a napadání ze strany poškozeného. Jednání dovolatele nebylo zaměřeno proti okolí, bylo spíše nižší intenzity, poškozenému nevzniklo žádné zranění ani nevyhledal lékařské ošetření. Dané jednání tak bylo podle názoru dovolatele spíše přestupkového charakteru, a proto by měla být tato věc postoupena do přestupkového řízení. 9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud pro mládež napadené usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 23. 9. 2025, č. j. 13 Tmo 24/2025-601, zrušil a aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, ze dne 26. 5. 2025, č. j. 15 Tm 6/2024-560, a aby sám rozhodl o tom, že se mladistvý AAAAA zprošťuje obžaloby pro skutek pod bodem 1. a že se věc pod bodem 2. postupuje k projednání v přestupkovém řízení. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně konstatoval, že podané dovolání je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K dovolací argumentaci proti skutku pod bodem 1. výroku o vině, kdy dovolatel vytkl vadu spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tato je založena převážně na vlastním hodnocení důkazů dovolatelem, v rámci čehož nesouhlasil se stěžejním skutkovým závěrem soudů v tom smyslu, že se na loupežném přepadení poškozeného rovněž podílel. Tato námitka však podle státního zástupce postrádá opodstatnění, neboť veškerá skutková zjištění Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, jejichž správnost aproboval také Krajský soud v Praze, soud pro mládež, a na jejichž podkladě byl spolehlivě ustálen průběh skutkového děje, z řádně provedených a procesně použitelných důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky nepochybně dovodit lze. 11. Skutková zjištění prvostupňového soudu jsou korektním odrazem provedených důkazů hodnocených s respektem k § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud při jejich formování zohlednil výpovědi poškozeného a svědků M. V. a Š. A., dále kamerový záznam, z něhož je patrná obava poškozeného z napadení a jeho útěk do obchodního domu XY, jakož i lékařskou zprávu objektivizující jeho poranění. Státní zástupce dodal, že ačkoliv nelze vyloučit ani účast další osoby (či dalších osob) na přisvojení si batohu poškozeného v bezprostřední návaznosti na jeho napadení (přinejmenším se mohlo jednat také o neztotožněnou osobu staršího vzezření v modré mikině, která se mohla na protiprávním jednání rovněž podílet), to však z hlediska této aktuálně projednávané trestní věci – a také s respektem k zásadě obžalovací – není podstatné. Význam má jen to, že ačkoli vůdčí roli v protiprávním jednání směřovaném vůči poškozenému sehrál spoluobviněný mladistvý BBBBB, dovolatel se na něm také podílel. Ze svědeckých výpovědí totiž vyplývá, že v bezprostřední reakci na pád poškozeného na zem způsobený fyzickým atakem ze strany spoluobviněného mladistvého BBBBB se zmocnil batohu poškozeného a tento odnesl. O takto zformovaném skutkovém závěru, jemuž odpovídá také soudem přisouzená právní kvalifikace proviněním loupeže, tedy není podle státního zástupce žádných pochyb. V dalším pak odkázal na skutková zjištění soudů nižších stupňů. Rozhodnutí tak vadou podřaditelnou pod některou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce netrpí, porušeno nebylo ani právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 12. K výtce dovolatele týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem 2. jako provinění výtržnictví, uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že zákonné znaky provinění výtržnictví rozhodně nevylučuje taková obhajoba, v jejímž rámci dovolatel zmínil, že v případě napadání poškozeného se jednalo výlučně o individuální spor, jímž řešil své osobní zájmy v reakci na předchozí chování poškozeného. Většina případů fyzických konfliktů osob je totiž důsledkem nějakého individuálního sporu, v jehož rámci tyto prosazují své osobní zájmy. Z hlediska naplnění zákonných znaků provinění výtržnictví je stěžejní, že dovolatel poškozeného napadal na místě veřejnosti přístupném, přičemž tak činil opakovaně a způsobem veskrze neuctivým, narušujícím klid a veřejný pořádek a vzbuzujícím obavy o bezpečnost (zdraví) lidí. V naznačeném směru se státní zástupce ve vztahu k právní kvalifikaci dovolatelova jednání pod bodem 2. zcela ztotožnil se stručnými, současně však přiléhavými úvahami odvolacího soudu soustředěnými do odstavce 13. odůvodnění jeho usnesení. 13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání mladistvého odmítl. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen. 17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (pokud jde o vytýkaný skutek pod bodem 1. výroku o vině viz zejména bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež mladistvý uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). 18. S ohledem na opakování námitek dovolatelem lze k nim jen ve stručnosti poznamenat, že skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 1., byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy. Soud prvního stupně správně při hodnocení provedených důkazů uvážil nejen výpovědi poškozeného CCCCC, svědků Š. A. či M. V. a L. H. z přípravného řízení, ale nepřímo i kamerový záznam a lékařskou zprávu objektivizující poranění poškozeného. Jeho skutková zjištění odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními, a odvolacímu soudu nelze nic vytknout, pakliže je též aproboval. Dovolatel tvrdil, že skutková zjištění rozhodná pro kvalifikaci skutku jako provinění loupeže jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, přičemž argumentoval rozpory ve výpovědích poškozeného i svědků z přípravného řízení a následně v hlavním líčení, ač právě z těchto výpovědí soudy nižších stupňů při činění svých závěrů vycházely. Předně je nutno zdůraznit, že ani z argumentace dovolatele nevyplývá, že by jakýkoliv ze závěrů soudů z provedených důkazů nevyplýval, resp. pokud jde o výpovědi incidentu přítomných osob, že by soudy tvrdily něco, co tito svědci neuvedli. Naopak mladistvý nesouhlasí ve své podstatě s tím, kterým ze svědky uvedených tvrzení se soudy rozhodly uvěřit a které naopak považovaly za nevěrohodné. Pokud dovolatel poukazoval na nejistotu poškozeného ohledně toho, kdo se do skutku zapojil, či na rozporná tvrzení svědků ohledně zapojení dovolatele, pak zcela pomíjel, že zapojení dovolatele bylo prokázáno zejména v kontextu všech těchto výpovědí, a to při jejich logickém hodnocení jak jednotlivě, tak i ve všech souvislostech. Je pravdou, že poškozený si na čin již zcela přesně nepamatoval, popsal však zásadní skutečnosti i průběh děje. Z jeho výpovědí je zjevné, že jeho celkový dojem byl takový, že se do snahy zmocnit se jeho batohu zapojili všichni přítomní, aniž by byl schopen je naprosto přesně identifikovat. Do toho pak ve vztahu k závěru o podstatné roli dovolatele zapadají výpovědi dalších svědků. Svědek L. H. v přípravném řízení vypověděl, že to byl dovolatel, kdo poškozenému škubal s batohem, přičemž je zcela nevýznamné, že si spletl, komu patřil telefon, který při praní se na zemi poškozený vzal, neboť taková mýlka rozhodně nijak nenaznačuje, že by si měl opakovaně plést obviněné a že by nedokázal rozlišit, kdo z obviněných mladistvých poškozeného napadl a kdo mu vzal batoh. Dovolatel poukazoval na nevěrohodnost této výpovědi také s tím, že svědci Š. A. a M. V. uvedli, že nápad získat drogy od poškozeného z batohu pocházel právě od svědka L. H., nikoliv od obviněných, kteří do XY přijeli až jako poslední v době, kdy svědek L. H. již měl poškozeného vyhlédnutého. Skutečnost, od koho nápad vzešel či v jakou dobu do XY dojeli obvinění, je však zcela nevýznamná a nemění nic na závěru o tom, kdo se s poškozeným přetahoval o batoh a kdo mu jej vzal. Ostatně to nebránilo ani obviněnému mladistvému BBBBB v hlavním zapojení se do přetahování o batoh. Závěru o aktivním zapojení se při získávání batohu poškozeného dovolatelem odpovídá v daném kontextu i výpověď svědka M. V., který v přípravném řízení vypověděl, že to byl právě dovolatel, kdo poškozenému batoh ze zad vyrval společně se spoluobviněným mladistvým BBBBB a kdo batoh sebral. Rozpor s jeho tvrzením v hlavním líčení, že se dovolatel přetahování o batoh a jeho vzetí poškozenému neúčastnil, svědek vysvětlit nedokázal, pouze konstatoval, že to, co uvedl na policii, odpovídalo skutečnosti, nic si tam nevymýšlel (č. l. 412 a verte). Na následné otázky předsedkyně senátu ohledně jeho zapojení pak odpověděl, že se „nechtěl do toho byznysu plést BBBBB a AAAAA“. Tvrzením, která svědek ve výpovědi v hlavním líčení při popisu jednání jednotlivých osob změnil, tak soud neuvěřil (viz bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), naopak vycházel ze skutečností, které uvedl již v přípravném řízení, neboť na nich ve své podstatě po doplňujících dotazech setrval (nic si nevymýšlel a jeho původní výpověď odpovídala skutečnosti). Ačkoliv je tedy zjevné, že svědci své výpovědi v průběhu trestního řízení měnili, soud prvního stupně se s rozpory v jejich výpovědích z hlavního líčení a učiněnými v přípravném řízení, případně s odepřením vypovídat bez oprávnění (v případě svědka L. H.), v hlavním líčení vypořádal v souladu s § 211 odst. 3 tr. ř. Při logickém hodnocení všech uvedených skutečností dospěl správně k závěru o zapojení se dovolatele do přetahování o batoh poškozeného a jeho získání, neboť to je jediné konzistentní a logické pojítko mezi všemi výpověďmi. Naopak verze svědků, podle níž stál dovolatel opodál a v podstatě jen činu přihlížel, byly značně rozporné a nelogické. Právě tak je nelogické, že podle svědka Š. A., na jehož výpověď dovolatel také ve svůj prospěch poukazoval, měl stát dovolatel při činu opodál, zároveň však ve výpovědi z přípravného řízení svědek potvrdil, že to byl právě dovolatel, kdo batoh poškozeného následně přinesl zpět. Pokud by se přetahování o batoh dovolatel neúčastnil, pak nedává i v kontextu všech výpovědí smysl, že by batoh odnesl, vytáhl z něj věci, které přítomní chtěli, a následně batoh zase poškozenému přinesl. Tento rozpor nedokázal vysvětlit jinak, než že to mohlo být, jak to popsal v přípravném řízení, a s ohledem na časový odstup si to již nepamatoval. 19. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřil. Porušeno nebylo ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu či provinění nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině mladistvého v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a mladistvého usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 20. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Měl za to, že se nemohlo jednat o provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci zákonného znaku „výtržnosti“ a jeho jednání mělo být hodnoceno toliko v rovině přestupkové. 21. S odkazem na citovaný dovolací důvod lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin (provinění), ačkoliv o trestný čin (provinění) nejde, nebo jde o jiný trestný čin (jiné provinění), než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 22. Provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Soudy podle tzv. právní věty shledaly, že mladistvý čin spáchal tím, že na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. 23. Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání veřejný klid a pořádek i klidné mezilidské soužití proti závažnějším útokům je narušující. Z tohoto vymezení objektu vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost ve smyslu trestního zákona, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). To na druhé straně neznamená, že individuální zájmy (zejména zdraví, majetek, čest a lidská důstojnost) by nemohly být tímto ustanovením chráněny jako sekundární objekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 664/2016). 24. Jak správně připomněl i dovolatel, k tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu ...“. Ostatně proto i dosavadní a nadále použitelná judikatura dospěla k závěru, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Výtržností ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty § 358 odst. 1 tr. zákoníku se totiž rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Při posuzování otázky, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zejména je nutno zohlednit věk pachatele, způsob provedení činu, intenzitu útoku, jeho dominantní rysy a průběh, celkové okolnosti, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, aj.). 25. Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnosti“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015). Proto fyzické napadení či jiná agrese, která je motivována jen nedořešenými vztahy mezi bývalými manžely nebo partnery, popř. vyplývající z neutěšených vztahů v rodině nebo mezi bývalými přáteli, nebude zpravidla naplňovat znak výtržnosti. O výtržnost se tedy zpravidla nejedná v případech, „kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4500-4502). 26. Námitce obviněného, že jeho jednání představovalo toliko vyústění individuálního konfliktu s poškozeným a postrádalo povahu výtržnosti ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit. Je pravdou, že soudy nižších stupňů se při odůvodnění právního posouzení skutku jednotlivými hledisky rozhodnými pro naplnění uvedeného znaku podrobněji nezabývaly. Tento nedostatek však sám o sobě nezpochybňuje správnost jejich závěru, neboť okolnosti významné pro posouzení povahy jednání vyplývají již ze skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Obviněný za přítomnosti svědka CCCCC fyzicky napadl poškozeného na ulici u bytového domu, tedy na místě veřejnosti přístupném. Útok přitom nespočíval v ojedinělém či toliko symbolickém fyzickém kontaktu, nýbrž v opakovaných úderech sevřenou pěstí směřovaných do hlavy a břicha poškozeného. Takový způsob vedení útoku je objektivně způsobilý nejen zasáhnout tělesnou integritu napadeného, ale současně vzbudit pohoršení, obavy či pocit ohrožení u osob, které jsou mu přítomny nebo jej mohou zaznamenat. Na tomto závěru nic nemění, že jednání obviněného podle skutkových zjištění navazovalo na předchozí urážky a výhrůžky zasílané prostřednictvím zpráv, jejichž existenci potvrdil také poškozený, a že soud prvního stupně spatřoval motiv útoku právě v reakci na tyto urážky. Předchozí rozepři sice je nutno zohlednit při posouzení věci, nemůže však sama o sobě zbavit následný veřejně provedený fyzický útok jeho výtržnické povahy. Reakce mladistvého svou povahou a intenzitou totiž zjevně překročila rámec běžného řešení osobního sporu. Rozhodující není ani skutečnost, že poškozenému nevzniklo zranění. Znak výtržnosti není podmíněn vznikem újmy na zdraví. Podstatné je, zda jednání podle svého charakteru, intenzity, místa a okolností závažnějším způsobem narušovalo veřejný klid a pořádek. Útok spočívající v opakovaných úderech pěstí směřující mimo jiné i proti hlavě poškozeného, tedy proti části těla, u níž je takový způsob útoku objektivně způsobilý vyvolat i závažnější následek, vedený na veřejně přístupném místě před dalšími osobami, takovou povahu má. Jednání obviněného proto nelze redukovat na ryze soukromou rozepři mezi dvěma osobami. Svým násilným vystupováním na veřejnosti projevil zjevnou neúctu k pravidlům občanského soužití a zasáhl širší zájem chráněný ustanovením § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy veřejný klid a pořádek. 27. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahují všechny zákonné znaky provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů nic vytknout. Námitka mladistvého, že jeho jednání bylo spíše přestupkového charakteru, v důsledku čehož by měla být věc postoupena do přestupkového řízení, proto s ohledem na výše uvedené závěry ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty označeného provinění nemůže obstát. 28. Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu