8 Tdo 482/2026-826 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. K. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 67 To 302/2025-778, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 74/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný L. K. E. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2025, č. j. 1 T 74/2024-723, uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 2, alinea 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění v délce 5 (pěti) let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to krátké upravené vzduchové pušky, upravené na jednoranovou perkusní předovku s elektrickou iniciací, nezj. ráže a nezj. výrobního čísla, typu Norconia B2 a 2 ks upravené vzduchové hlavně, zkrácené, převrtané zepředu i zezadu. 2. Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2025, č. j. 67 To 302/2025-778, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu vyhoštění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2025, č. j. 1 T 74/2024-723. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný zdůraznil, že po celou dobu upozorňoval na vady odborného vyjádření, neboť zpracovatel R. se nezabýval jinou než policejním orgánem předloženou variantou, což v souladu s judikaturou (sp. zn. 8 Tdo 1337/2015) učinit měl. V této souvislosti v dovolání shrnul výpověď zpracovatele odborného vyjádření učiněnou při výslechu v rámci soudního řízení, která podle jeho názoru „nedovoluje závěr, že byla verze obžaloby prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Odsuzující verdikt tak podle dovolatele porušil jeho ústavní práva garantovaná v čl. 36 a 39 Listiny, neboť mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný dále zdůraznil, že zásadní části skutkové věty nemají oporu v provedených důkazech, a to především ve vztahu k okamžiku výroby předmětné zbraně, kdy po celou dobu řízení uváděl, že zbraň vyrobil „na začátku roku 2020“, přičemž skutková věta uvádí „v blíže nezjištěné době, od listopadu 2021“, což má význam ve vztahu k zásadní novelizaci zákona o zbraních a střelivu účinné od 30. 1. 2021. Stejně tak si podle skutkové věty opatřil vzduchovku střelbyschopnou, což je v rozporu s odborným vyjádřením R. Co se týče námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedl, že pojmovým znakem § 279 tr. zákoníku je spáchání skutku bez povolení, přičemž ve vztahu ke zbraním kategorie D právní úprava žádné povolení nevyžadovala. Soudy obou stupňů tak v posuzovaném případě nesprávně aplikovaly čistě gramatický výklad. Přestože měl legálně celou řadu dalších zbraní kategorie D, a to výrazně účinnějších než předmětnou experimentálně vyrobenou předovku s elektrickou iniciací, k rekategorizaci na zbraň kategorie A vedl pouze samotný závěr o zvýšení účinnosti. Stejně tak odmítl naplnění subjektivní stránky (nepřímého úmyslu), neboť byl přesvědčen, že provádí činnost legální, kdy skutek jemu kladený za vinu prováděl v rámci komunitní dílny, na místě přístupném velkému počtu osob a činil jej „všem na očích bez jakékoliv snahy o konspiraci“. V podaném dovolání mj. také zdůraznil, že trestní odsouzení se může negativně odrazit v procesu posuzování pobytového oprávnění a nebude splňovat podmínku bezúhonnosti a nebude moci usilovat o získání zbrojního oprávnění nebo externího spolupracovníka zbrojní licence. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 67 To 302/2025-778, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2025, č. j. 1 T 74/2024-723, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a ve smyslu § 265o tr. ř. požádal o vydání rozhodnutí nařizujícího pozastavení nakládání s věcí, která propadla. 4. Nejvyšší státní zastupitelství se k době konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřilo. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých fázích trestního řízeních (namítl, že soud prvního stupně ignoroval zásadu in dubio pro reo; že předmětné odborné vyjádření nezkoumalo alternativní verze; zpochybnil naplnění subjektivní stránky daného trestného činu aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). 13. V návaznosti na shora uvedené musí Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí konstatovat následující. Předně je třeba uvést, že obviněný v dovolání nespecifikoval, na kterých procesně nepoužitelných důkazech jsou skutková zjištění v posuzované věci založena nebo jaké navrhované podstatné důkazy nebyly v rámci soudního řízení nedůvodně provedeny. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Z konstrukce námitek týkajících se zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela zásadně odlišují. Toto však nepředstavuje námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť extrémní nesoulad (zjevný rozpor) mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky, pokud obviněný vyslovuje nesouhlas se závěry soudu. Podle konstantní judikatury totiž platí, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026) než k jakým na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Navíc vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není ani povinen za dovolatele domýšlet případný směr jeho dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný zmiňoval nepoužitelnost důkazů, reagoval na tuto námitku soud prvního stupně v bodě 11 svého rozsudku. Pokud zmiňuje stejně nekonkrétně dovolatel neprovedené důkazy (bez jejich identifikace), pak lze uvést, že patrně přehlédl skutečnost, že soud prvního stupně velmi podrobně v bodech 14-18 svého rozsudku reagoval na důkazní návrhy dovolatele (obhajoby) a v tomto směru Nejvyšší soud pouze pro stručnost uvádí, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 14. V tomto kontextu, pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně v bodě 19 a násl. svého rozsudku velmi srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl. Je tak možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na argumenty soudu prvního stupně Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi, když současně podotýká, že postup soudu prvního stupně byl rovněž aprobován odvolacím soudem, který označil provedené dokazování za souladné s postupy stanovenými trestním řádem. 15. Pokud jde o námitku proti odbornému vyjádření zpracovanému Ing. Davidem Ryšavým (ze spisu je zřejmé, že jde o odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Policie České republiky z oboru kriminalistika odvětví balistika, který je znaleckým ústavem), pak podle § 105 odst. 1 věta první tr. ř. platí, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Z tohoto ustanovení je tak patrno, že při objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení k jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, má být přednostně vyžádáno odborné vyjádření. Teprve poté, jestliže by pro složitost posuzované věci nebylo vypracování odborného vyjádření dostačující, přibere se znalec (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1053/2020). Přestože odborné vyjádření není znaleckým posudkem, je zřejmé, že stejně jako znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem odborného vyjádření podle § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru. 16. V posuzované věci je zřejmé, že odborné vyjádření nebylo v dané věci pouze jediným z důkazů, na základě kterých byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolacích námitek nevyplývá, že by obviněný brojil proti samotnému odbornému vyjádření jakožto důkaznímu prostředku, nýbrž proti jeho závěrům. V tomto ohledu je třeba uvést, že soud prvního stupně v rozsudku dostatečně vysvětlil, proč vzal závěry odborného vyjádření za relevantní (zejm. body 9 a 21). Soud prvního stupně navíc zpracovatele odborného vyjádření v rámci hlavního líčení vyslechl a zdůraznil, že postavil své závěry „na jím provedeném dokazování, využil svých znalostí a kvalifikace, o které soud a ostatně ani obhájce nepochyboval“ (bod 21 rozsudku). Na jeho závěry Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Stejně tak je třeba uvést, že soud prvního stupně nepochybil, pokud závěr o vině založil na skutečnostech obsažených v uvedeném odborném vyjádření, neboť z něj je zřejmé, že „současně je též možné konstatovat, že zbraň byla upravena ze standardní vzduchové pušky (původně zbraně kategorie D), přičemž provedenou úpravou došlo i ke zvýšení účinků střel z ní vystřelených; zbraň tedy zároveň odpovídá i zbrani kategorie A – zakázané zbraně (§ 4 odst. 3) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů)“ (čl. 219 verte). Tuto námitku dovolatele tak Nejvyšší soud považoval vzhledem k uvedenému za zjevně neopodstatněnou. 17. Za nedůvodnou považoval Nejvyšší soud i námitku, že předmětnou zbraň obviněný „vyrobil na začátku roku 2020“ s tím, že skutková věta obsahuje formulaci „v blíže nezjištěné době, od listopadu 2021 do 26. 4. 2023 si opatřil za účelem následujících úprav a po jejich provedení na uvedeném místě přechovával střelnou zbraň…“. Přestože dovolatel v dovolání zdůrazňuje, že nejde pouze o formalitu, jedná se rovněž o námitku zpochybňující učiněná skutková zjištění, tudíž dovolací důvod nenaplňující. Současně je však třeba dovolatele upozornit, na skutečnost, kterou opět záměrně pomíjí, a to zjištění, že znakem trestného činu, jímž byl uznán vinným je rovněž „přechovávání střelné zbraně“, a stěží lze zpochybnit termín 23. 4. 2023 [obviněného, je nutno upozornit na to, že skutkové zjištění neobsahuje žádné tvrzení soudu o vyrobení zbraně obviněným na začátku roku 2020 (viz bod 3 i,ii), ale obsahuje zjištění, že v blíže nezjištěné době, od listopadu 2021 do 26. 4. 2023 mj. přechovával…]. 18. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno dále podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. 19. Nejvyšší soud považuje (v souvislosti s právem obviněného na spravedlivý proces) dále za nezbytné dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal. 20. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné podřadit námitky týkající se zvolené právní kvalifikace a absence subjektivní stránky daného trestného činu. Tyto námitky Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí posoudil jako zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů. 21. Jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 2, alinea 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění mj. konstatují, že si obviněný opatřil za účelem následných úprav a po jejich provedení přechovával střelnou zbraň (jednoranovou původně vzduchovou pušku se zalamovací hlavní, typu NORCONIA B2, nezjištěného výrobního čísla, ráže 5,5 mm, střelbyschopnou, upravenou na jednoranovou předovku s elektrickou iniciací) a 2 upravené náhradní hlavně (pocházející ze vzduchových pušek typu NORCONIA B2 bez výrobních čísel, původní ráže 4,5 nebo 5,5 mm), přičemž úprava provedená obviněným zvýšila účinek střel, které měly výrazně větší ranivý potenciál (viz body 7, 8 rozsudku) a jednalo se tak o zbraň a hlavní části zbraně kategorie A, zakázané podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto obviněný učinil, aniž byl držitelem zbrojního průkazu a licence (příslušného povolení a oprávnění). 22. Obviněný namítl, že soudy v posuzovaném případě „aplikovaly čistě gramatický výklad, který je však v rozporu s výkladem logickým, systematickým i teleologickým“. Ze závěrů soudů (podložených provedeným dokazováním) však lze jednoznačně dovodit, že přestože aniž by byl držitelem zbrojního průkazu a licence viz shora, úpravy jím provedené znamenaly změnu v kategorizaci předmětné zbraně podle příslušných právních předpisů (zmíněný zákon č. 119/2002 Sb.). Je zřejmé, a ani soudy nižších stupňů nezpochybňovaly, že předmětná zbraň původně spadala do kategorie D (bez nutnosti disponovat zbrojním průkazem a licencí), avšak po úpravách pak naplnila podmínky kategorie A (zde již byl zbrojní průkaz a licence nutná). Navíc jak již bylo výše uvedeno, obviněným provedené změny způsobily zvýšení účinku vystřelených střel, což vedlo k výrazně většímu ranivému potenciálu. Jednalo se tak zjevně o „konstrukční změny směřující ke zvýšení její účinnosti“, tak jak stanovil § 279 odst. 2 alinea 1 tr. ř. Soudy zvolená právní kvalifikace je tak správná. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 198/2021 (viz bod 3 ii) s argumentací, že soudy nižších stupňů zmíněné rozhodnutí ignorovaly a nevysvětlily, proč se od judikatury odchýlily, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o nanejvýš neobjektivní konstatování ze strany dovolatele, neboť patrně obhajobou byl přehlédnut bod 9 usnesení odvolacího soudu, kde se zmíněnému rozhodnutí a závěrům z něj plynoucím soud druhého stupně dostatečně věnoval. 23. Na tomto závěru (trestní odpovědnosti obviněného) ničeho nemění skutečnost, že dne 1. 1. 2026 nabyl účinnosti zákon č. 220/2025 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zbraních a střelivu a zákona o munici, který změnil formulaci § 279 tr. zákoníku týkajícího se trestného činu nedovoleného ozbrojování. Podle § 279 odst. 1 aktuálně platného a účinného trestního zákoníku se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten „Kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části, tlumič hluku výstřelu, munici anebo ve větším množství střelivo nebo polotovary hlavních částí zbraně“. Za tento trestný čin pak trestní zákoník umožňuje uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. Podle § 279 odst. 2 tr. zákoníku pak platí, že „Stejně bude potrestán, kdo padělá, pozmění, zahlazuje nebo odstraňuje jedinečné označení střelné zbraně, které umožňuje její identifikaci“. Je tak zřejmé, že § 279 odst. 2 tr. zákoníku již neobsahuje výše uvedené znaky druhého odstavce „konstrukční změny směřující ke zvýšení účinnosti“ dané zbraně, jako předchozí právní úprava, na jejímž základě byl obviněný uznán vinným. 24. K uvedenému (ve vazbě na argumentaci dovolatele ke změně zákona) považuje Nejvyšší soud za dostatečné uvést pouze následující. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle konstantní judikatury však platí, že při posuzování trestnosti činu se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006, uveřejněné pod č. 17/2007 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě je tak zcela zřejmé, že soudy rozhodovaly podle právní úpravy platné a účinné v době posuzování věci a nová právní úprava nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí o vině a trestu obviněného. 25. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu (nepřímý úmysl). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet zbraň, obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001, uveřejněné pod č. 28/2002 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je třeba zmínit, že odvolací soud poukázal na skutečnost, že dovolatel si nastudoval právní předpisy týkající se držení zbraní v ČR, což potvrdil i jeho obhájce (bod 10 usnesení). Muselo mu tak být zjevné, že svým postupem tyto předpisy může porušit. Odvolací soud rovněž výstižně zmínil, že obviněný si musel být vědom toho, že do svého vlastnictví přes absenci zbrojního průkazu může do vlastnictví nabývat pouze zbraně kategorie D, a přesto se nepřesvědčil, zda upravená zbraň tato kritéria splňuje (bod 11 usnesení). Přitom je zřejmé, že dovolatel nebyl v této oblasti žádným nováčkem, neboť jak sám uvedl „zbraním se věnuje většinu svého života“ (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak pro závěr o zkušenostech obviněného v dané oblasti svědčí i skutečnost, že policie našla při domovní prohlídce více než 10 zbraní. Pouze zcela okrajově k argumentaci obviněného, že díky odsouzení nebude splňovat podmínku bezúhonnosti a možnost usilovat o získání zbrojního průkazu atd., musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný sám mj. uvedl, že do České republiky přišel již v roce 2019, chtěl ho získat, „ale kvůli jazykové bariéře se tak nestalo“. K otázce bezúhonnosti je vhodné uvést, aby bylo možno na pachatele hledět jako by nebyl odsouzen (§ 106 tr. zákoníku), je nutno splňovat podmínky zahlazení viz např. § 105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Z výše uvedeného vyplývá, že trest propadnutí věci, který byl obviněnému uložen, by při splnění podmínek zákonem vymezených pro zahlazení, neměl být limitujícím faktorem pro získání zbrojního průkazu oproti „jazykové bariéře“, jak uváděl ve své výpovědi (viz též bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). 26. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. 27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na postup podle § 265o tr. ř. (viz bod 5–23 dovolání) - odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu