8 Tdo 494/2026-688 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2026, č. j. 5 To 62/2025-626, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 45/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný M. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2025, č. j. 5 T 45/2025-564, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, a přečinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. 2. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2026, č. j. 5 To 62/2025-626, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek (Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2025, č. j. 5 T 45/2025-564) zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo, že absentuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, skutkový stav byl částečně zjištěn na podkladě procesně nepoužitelných důkazů a rovněž nebyly provedeny navrhované důkazy. Dále uvedl, že ze strany poškozené nebyl nikdy projeven odpor či nesouhlas se stykem, nebyla jí projevena ani zjevná nevole a obviněný si tak nebyl vědom toho, že poškozená se stykem nesouhlasí a ani s tím nebyl srozuměn. V této souvislosti poukázal na provedené důkazy, svědecké výpovědi, změny ve výpovědi poškozené s tím, že soudy nižších stupňů vycházely pouze z důkazů, které vyznívaly v jeho neprospěch, přičemž s ohledem na rozpory ve výpovědi poškozené je podle něj tato nevěrohodnou osobou. Soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy a znalecké posudky jsou podle něj nepřezkoumatelné a nemají verifikační charakter. Obviněný dále obsáhle v dovolání rozebírá ve věci provedené důkazy, poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené, na změny a nesrovnalosti v její výpovědi a na rozpory v její výpovědi s dalšími ve věci provedenými důkazy. Obdobným způsobem rozporuje věrohodnost výpovědi T. K., a výpověď svědka J. T., který měl mít vůči němu nepřátelský vztah a být tak vůči jeho osobě podjatý, rovněž zpochybňuje výpověď svědka K., a to s argumentací, že mu měly být kladeny kapciózní a sugestivní otázky, což obviněný považuje za nezákonný důkaz. Dále obsáhle a podrobně rozebírá ve věci provedené znalecké posudky, poukazuje na jejich nezákonnost a nepřezkoumatelnost (dle jeho mínění), zpochybňuje jejich objektivitu, vnitřní logiku a kvalitu. Vzhledem k výše uvedeným námitkám tak navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněným nastíněné výtky nelze z podstatné části vůbec podřadit pod uplatněné dovolací důvody, když výtky nejsou opodstatněné a dovolateli v nich jde primárně o vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů. Státní zástupce se dále vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněného, přičemž v této souvislosti poukázal na to, že výslech svědka K. netrpí žádnou podstatnou vadou, a navíc se nejedná o rozhodující důkaz, jelikož vina obviněného vyplývá z provedených důkazů i bez ohledu na výpověď předmětného svědka. Nesouhlasně se také vyjádřil k námitkám stran neprovedených důkazů, ke kterým uvedl, že se jednalo o důkazy nadbytečné, tedy se nejedná o opomenuté důkazů ve smyslu ustálené judikatury. Soudy nižších stupňů také vysvětlily, proč důkazní návrhy neakceptovaly, přičemž státní zástupce poukázal na jejich odůvodnění. Podle mínění státního zástupce obviněný prakticky nenamítá žádné vady právní kvalifikace, jelikož i zpochybňování subjektivní stránky trestného činu buduje výhradně na podkladě své vlastní představy o skutkovém stavu, nikoliv na skutkových zjištěních učiněných soudy nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. 8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval mj. na to, že si nebyl vědom toho, že by poškozená se stykem nesouhlasila; na rozpory ve výpovědi poškozené a na její nevěrohodnost; poukazoval na antipatie svědků vůči jeho osobě; důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch; rozporoval znalecké posudky a postupy znalců atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud řádně zabýval. Nutno uvést, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku po rekapitulaci výpovědí obviněného, poškozené, svědků a provedení dalších důkazů se vyjádřil k výpovědi a hodnověrnosti poškozené, a to např. v bodech 30. – 34., k otázce doplnění dokazování v bodě 26. Jak již bylo shora uvedeno, následně na výtky obviněného reagoval rovněž soud odvolací v bodech 13. – 26. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [nutno podotknout, že přestože dovolání je mimořádný opravný prostředek se striktně vymezenými dovolacími důvody, při porovnání dovolání a námitek obviněného uplatněnými v odvolání (viz body 2. – 8. rozsudku soudu odvolacího) není zřejmý obsahový rozdíl mezi argumentací uplatněnou v odvolání a dovolání podaným obviněným]. 11. S ohledem na argumentaci obviněného, která téměř výlučně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. 12. V reakci na argumentaci obviněného, která také míří do porušení zásady in dubio pro reo, lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ 14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným [veškerá dovolací argumentace obviněného byla zaměřena ke zpochybnění viny trestným činem znásilnění] a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal. 15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný svojí argumentací obsaženou v dovolání míří primárně do oblasti dokazování, a to i námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy námitkami, kterými zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný rozporuje provedené dokazování, předkládá své vlastní hodnocení důkazu a z toho pak vyvozuje odlišný skutkový stav (ve své podstatě zjednodušeně řečeno - nedopustil se vůči poškozené žádného násilného jednání, neboť tato nesouhlas, odpor nebo zjevnou nevoli s jednáním obviněného neprojevila). Stejnou argumentací, kterou předkládá ve svém dovolání, se přitom řádně zabýval již odvolací soud (viz bod 10.), přitom je nutno podotknout, že již soud prvního stupně v bodě 31. a následujících až 36. vyjádřil logicky své úvahy, které jej vedly k závěru o věrohodnosti tvrzení poškozené a závěru o vině obviněného. Nejvyšší soud tak považuje pouze za vhodné vzpomenout následující. Byť obviněný poukazuje na změny či nesrovnalosti ve výpovědi poškozené a celkově poukazuje na její nevěrohodnost, tak již taktně pomíjí, že její výpověď je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Mimo jiné je podporována výpovědí svědkyně T. K., svědka J. T., jejich výpovědi a výpověď poškozené jsou pak také podporovány listinnými důkazy, a to protokolem o ohledání virtuálního prostoru se stažením digitálních dat (internetová komunikace mezi poškozenou a svědkyní K.), kamerovým záznamem a fotodokumentací, ze kterých je patrné poškození kalhot – tato skutečnost má i význam k námitkám obviněného stran svědka K., kterému měly dle obviněného být kladeny kapciózní či sugestivní otázky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je také patrno, že si při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků byly vědomy toho, že by někteří svědci mohli mít jisté antipatie k osobě obviněného. Dále pak výpověď poškozené podporují hematomy na jejím krku, které byly zjištěny prohlídkou těla provedenou 25. 11. 2024 a odpovídají otlakům způsobeným prsty ruky, byť si poškozená nebyla zcela jistá, kterou rukou jí je obviněný způsobil. Časová osa uváděná poškozenou také v hrubých rysech odpovídá ostatním ve věci provedeným důkazům, a to primárně komunikaci mezi ní a svědkyní K. V neposlední řadě nelze ani pominout znalecké zkoumání poškozené (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Lucie Závěšické, Ph.D.), ze kterého mj. vyplynulo, že se u poškozené v souvislosti s událostí ze dne 24. – 25. 11. 2024 rozvinula duševní porucha – posttraumatická stresová porucha, zjištěná porucha nemá původ či souvislost s jinou skutečností v životě poškozené, a ani u poškozené nebyla zjištěna žádná motivace vymýšlet si. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů zcela správně shledaly výpověď poškozené v podstatných bodech pravdivou a věrohodnou. Nelze také pominout, že naopak ze znaleckého zkoumání obviněného vyplynulo, že trpí poruchou osobnosti s rysy nezdrženlivosti, se sklonem k agresivitě a k protispolečenskému jednání, v minulosti byl za zločin znásilnění pravomocně odsouzen, přičemž je nutno zmínit, že se u něj jednalo o preferenci obdobných sexuálních praktik jako v nyní projednávané trestní věci, a že celkově jeho obhajoba v průběhu trestního řízení, tedy, že na něj mělo toto údajné znásilnění být nahráno z popudu drogového dealera M. V. (alias M.), vyznívá nevěrohodně, ale hlavně ji nepodporují žádné další ve věci provedené důkazy. Pokud pak jde o výhrady obviněného stran znaleckých posudků lze uvést, že odvolací soud znalecké posudky podrobně přezkoumal a shledal, že splňují všechny zákonné požadavky. Ani Nejvyšší soud v nich neshledal žádná pochybení, pro která by nemohly být jako důkazy použity, a proto pro stručnost lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 23. – 25. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. 16. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. 17. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným uplatněné důkazní návrhy a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (bod 26. rozsudku). Odvolací soud se k opakujícím návrhům, respektive námitkám stran dalšího dokazování obviněného dostatečně vyjádřil v bodech 22. a násl. svého rozhodnutí, přičemž nelze ani pominout, že také vyhověl nově vznesenému požadavku obviněného na doplnění dokazování přehráním kamerového záznamu. 18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). 19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu