8 Tdo 662/2025-916 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna o dovolání obviněného J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 362/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 49/2023, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 362/2024, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 91 T 49/2023, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný J. F., je vinen, že v období od září 2020 do 25. dubna 2022 v Brně, či dalších místech, jako provozovatel a majitel několika osobních motorových vozidel, se kterými bylo spácháno protiprávní jednání v dopravě, se záměrem vyhnutí se odpovědnosti za své protiprávní jednání, zmaření projednání protiprávního jednání odpovědnosti provozovatele vozidel, vyhnutí se odpovědnosti a sankci pro své protiprávní jednání, nebo i ze msty, písemně uváděl správnímu orgánu Statutárního města Brna, Odboru dopravně správních činností, se sídlem Kounicova č. p. 67 v Brně, osobní údaje osob, včetně osob různých státních příslušností, které si opatřil ze spisových materiálů vedených orgány veřejné moci při uplatnění svého práva nahlížet do spisového materiálu, kde poškozené osoby byly v postavení svědků, strážníků městské policie, nebo osob samotných úředníků, kteří vedli spisové materiály pro jeho protiprávní jednání, či angažovanosti v organizacích, např. Romea, Hnutí Duha, či Děti země a politicky exponovaných osob, přičemž svým jednáním zasáhl do práv níže uvedených poškozených osob na nedotknutelnost její osoby a soukromí, na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména, případně byl s možností takového následku srozuměn, kdy takto konkrétně: 1) vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty sdělil písemně dne 16. 12. 2020 a dne 28. 5. 2021 ve správním řízení vedeném Magistrátem města Brna, za účelem vyhnutí se postihu a odpovědnosti ze spáchaných přestupků, nepravdivě jako provozovatel vozidla tov. zn. OA ALFA ROMEO 147, RZ XY, osobní údaje poškozeného - strážníka Městské policie XY M. J., které si opatřil ze spisového materiálu Magistrátu města Pardubice, vedené pod sp. zn. OSA/P-1382/15-D, kde měl procesní postavení podezřelého, a ve kterém poškozený M. J. vystupoval jako svědek, a tímto je ve dvou případech neoprávněně použil s tím, že poškozeného M. J. vědomě nepravdivě označil jako osobu, která řídila jeho vozidlo v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0505276/2020, ke kterému došlo dne 4. 9. 2020 v 20:55 hod. na třídě XY, Brno-XY, kdy pachatel přestupku s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147, RZXY, nedodržel stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky „Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), a dopustil se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. a dále v řízení o přestupku vedeném pod č. j. MMB/0203782/2021, ke kterému došlo dne 11. 1. 2021 v 20:55 hod., na třídě XY, Brno-XY, kdy pachatel přestupku s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147, RZ XY, nedodržel povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a dále také minimálně v uvedené době použil takto získané osobní údaje poškozeného M. J., včetně bydliště, jeho fotografie, i fotografie jeho nezletilého syna, a umístil je na volně dostupné webové stránky www.XY.cz a http://XY/, s hanlivým textem ohledně „ozbrojených šimpanzů z MP XY“, kdy tímto jednáním způsobil M. J., vážnou újmu na jeho právech, která spočívala zejména v nutnosti bránit se ve dvou případech nepravdivému nařčení z protiprávního jednání, v písemném podání vysvětlení ve věci, profesní újmu a snížení respektu při výkonu zaměstnání strážníka Městské policie XY, a dále ve zveřejnění osobních údajů poškozeného M. J., s hanlivým textem na volně přístupné webové stránky, což v poškozeném vzbudilo obavu o bezpečnost jeho rodiny, 2) vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna dne 16. 12. 2020 a dne 28. 5. 2021, osobní údaje v podobě jména, příjmení, data narození a adresy trvalého bydliště poškozeného strážníka Městské policie XY T. P., které si opatřil ze spisového materiálu Magistrátu města Pardubice, vedené pod sp. zn. OSA/P-1382/15-D, kde měl procesní postavení podezřelého, a ve kterém poškozený vystupoval jako svědek, a tímto je ve dvou případech neoprávněně použil s tím, že jako provozovatel vozidla tov. zn. OA ALFA ROMEO 147, RZ XY, poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0494516/2020, ke kterému došlo dne 3. 9. 2020 v 12:10 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel v místě přestupku s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, tímto jednáním porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a dále v řízení vedeném pod sp. zn. MMB/0203778/2021, kdy dne 11. 1. 2021 v 16:50 hod. na třídě XY, Brno-XY, pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, tímto jednáním porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a dále také minimálně v uvedené době použil osobní údaje poškozeného T. P., včetně bydliště a jeho fotografie, kdy je umístil na volně dostupné webové stránky www.XY.cz a http://XY/, kdy tímto jednáním poškozenému T. P. způsobil vážnou újmu na jeho právech v podobě neoprávněného nakládání s jeho osobními údaji a jejich zveřejněním na volně dostupných internetových stránkách s hanlivým textem ohledně „ozbrojených šimpanzů z MP XY“, profesní újmu v podobě vysvětlování nadřízenému přestupkové jednání, kterého se nedopustil, újmy na cti jakožto úřední osoby a snížení respektu při výkonu zaměstnání strážníka Městské policie XY, nutnosti se bránit ve dvou případech neoprávněnému nařčení z protiprávního jednání a v poškozeném také vyvolal obavu o bezpečnost jeho rodiny, 3) dne 28. 5. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, osobní údaje poškozené osoby bývalého poslance Parlamentu České republiky Mgr. Stanislava Humla, (zemřelý 28. 12. 2021), které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde jsou tyto údaje volně dostupné, a tímto poškozeného úmyslně nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0215651/2021/01, ke kterému došlo dne 24. 1. 2021 v 16:13 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozenému vážnou újmu na jeho právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou osobu bývalého policisty dopravní služby, později poslance, dopravního experta a znalce, a to minimálně tím, že poškozený se bude muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán, případně mohl být poškozený jako veřejně činná osoba v této souvislosti vystaven neoprávněnému mediálnímu zájmu, 4) dne 28. 5. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, osobní údaje poškozeného - bývalého zaměstnance Magistrátu města XY, Odboru dopravy, J. T., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně v prostředí internetu, kde jsou tyto údaje volně dostupné, a tímto jej úmyslně nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0215747/2021, ke kterému došlo dne 26. 1. 2021 v 16:55 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozenému J. T. vážnou újmu na právech přinejmenším tím, že bude muset komunikovat s uvedeným správním orgánem a vyvracet podezření z přestupkového jednání, 5) dne 30. 6. 2021 a dne 25. 4. 2022 vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty, písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, osobní údaje poškozené strážnice Městské policie Brno D. K., které si opatřil ze spisového materiálu Úřadu městské části Brno-střed sp. zn. 2060/MCBS/2019/0143625, kde vystupoval jako obecný zmocněnec osoby podezřelé a poškozená jako svědkyně, kdy úmyslně nepravdivě poškozenou označil jako osobu, která měla jeho vozidlo tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0269816/2021, ke kterému došlo dne 2. 3. 2021 v 14:17 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a dále také v řízení vedeném Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0177682/2022, ve svém písemném podání zaslaném Magistrátu města Brna za využití osobních údajů poškozené získaných výše uvedeným způsobem úmyslně nepravdivě označil poškozenou jako osobu řidiče, která užívala vozidlo Alfa Romeo RZ XY a s tímto vozidlem se dopustila přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., tím, že dne 15. 2. 2022 v 9:55 hod. na ulici XY v Brně nedodržela povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Parkoviště s parkovacím automatem“ (č. IP 13), čímž měla spáchat porušení povinnosti podle § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, kdy obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozené D. K. vážnou újmu na právech tím, že bude nucena dostavovat se k podání vysvětlení ke správnímu orgánu a bránit se nařčení z přestupkového jednání a hrozbě sankce, a jednání se rovněž dopustil v úmyslu poškozenou jako strážnici Městské policie Brno dehonestovat v zaměstnání, 6) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna, jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156, RZ XY, osobní údaje poškozeného Z. R., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde jsou jeho údaje volně dostupné ve spojitosti s neziskovou organizací Romea, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0267389/2021/01, ke kterému došlo dne 12. 3. 2021 v 22:58 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozenému Z. R. vážnou újmu na jeho právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou osobu spojenou s neziskovým sektorem, minimálně tím, že poškozený se bude muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán, případně mohl být poškozený v této souvislosti vystaven neoprávněnému mediálnímu zájmu, 7) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla OA BMW 116 I, RZ XY, osobní údaje poškozené J. B., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde jsou její údaje volně dostupné ve spojitosti s neziskovou organizací Romea, přičemž poškozenou vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0267390/2021, ke kterému došlo dne 12. 3. 2021 v 22:59 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. BMW 116 I, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž způsobil poškozené J. B. vážnou újmu na jejích právech, která spočívala jednak v nutnosti kontaktovat správní orgán a vyvracet podezření ze spáchání přestupku, navíc se v době skutku jednalo o veřejně činnou a také mediálně exponovanou osobu spojenou s neziskovým sektorem, a poškozená pociťovala s ohledem na její veřejnou známost obavy, že v souvislosti s nepravdivým oznámením bude vystavena neoprávněnému a negativnímu mediálnímu zájmu, 8) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156, RZ XY, osobní údaje poškozeného D. Š., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde jsou jeho údaje volně dostupné ve spojitosti s organizací IQ Roma a Romea, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0272725/2021, ke kterému došlo dne 17. 3. 2021 v 10:06 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozenému D. Š. vážnou újmu na jeho právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou osobu spojenou s neziskovým sektorem v oblasti romské problematiky, dále tím, že poškozený se bude muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán a vyvracet podezření ze spáchání přestupku, případně mohl být poškozený v této souvislosti vystaven neoprávněnému mediálnímu zájmu, 9) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla OA BMW 116 I, RZ XY, osobní údaje poškozeného F. B., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde jsou jeho údaje volně dostupné ve spojitosti s organizací Romea, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0272727/2021, ke kterému došlo dne 17. 3. 2021 v 10:04 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. BMW 116 I, RZ 6AV0745, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit F. B. vážnou újmu na jeho právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou osobu spojenou s neziskovým sektorem v oblasti romské problematiky, minimálně tím, že poškozený se bude muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán a vyvracet podezření ze spáchání přestupku, a poškozený mohl být v této souvislosti vystaven také neoprávněnému mediálnímu zájmu, 10) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156, RZ XY, osobní údaje poškozeného P. B., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0282144/2021, ke kterému došlo dne 21. 3. 2021 v 9:41 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozenému P. B. vážnou újmu na právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozící sankci bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán a mohl být s ohledem na jeho mediální angažovanost také vystaven neoprávněnému a negativnímu mediálnímu zájmu, 11) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla OA BMW 116 I, RZ XY, osobní údaje poškozené J. R., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, neboť je činná v neziskové organizaci Romea, přičemž poškozenou vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0282146/2021, ke kterému došlo dne 21. 3. 2021 v 9:42 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. BMW 116 I, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozené J. R. vážnou újmu na jejích právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou osobu spojenou s neziskovým sektorem, dále tím, že se bude poškozená muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán, případně mohla být poškozená v této souvislosti vystavena neoprávněnému mediálnímu zájmu, neboť obviněný takto nepravdivě označil více osob z neziskové organizace Romea, 12) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje T. V., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, přičemž poškozenou vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0282304/2021, ke kterému došlo dne 24. 3. 2021 v 17:22 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit poškozené T. V. vážnou újmu na jejích právech tím, že bude nucena se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, 13) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozené ředitelky neziskové organizace Hnutí Duha A. K., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, přičemž poškozenou vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0285951/2021, ke kterému došlo dne 27. 3. 2021 v 08:39 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit A. K. vážnou újmu na jejích právech tím, že bude nucena se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, 14) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156, RZ XY, osobní údaje poškozeného M. P., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde jsou jeho údaje volně dostupné ve spojitosti se spolkem Děti země, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0285949/2021/01, ke kterému došlo dne 27. 3. 2021 v 08:37 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit M. P. vážnou újmu na jeho právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou osobu spojenou s neziskovým sektorem v oblasti ekologie, dále tím, že poškozený se bude muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán, případně mohl být poškozený v této souvislosti vystaven neoprávněnému mediálnímu zájmu, 15) dne 30. 6. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozeného M. H., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z rejstříku právnických osob nebo živnostenském rejstříku dostupných na internetu, neboť se jedná o člena výboru spolku Děti země, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0288630/2021, ke kterému došlo dne 29. 3. 2021 v 14:12 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit M. H. vážnou újmu na jeho právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, případně mohl být v souvislosti se svým působením v neziskovém sektoru vystaven neoprávněnému mediálnímu zájmu, 16) dne 30. 6. 2021 a dne 22. 7. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, osobní údaje poškozeného D. T., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z obchodního rejstříku, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil ve dvou případech jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0296957/2021, ke kterému došlo dne 31. 3. 2021 v 19:49 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA BMW 116 I, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a dále pod sp. zn. MMB/0332947/2021, ke kterému došlo dne 22. 4. 2021 v 17:20 hod. na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednáním je způsobilé způsobit D. T. vážnou újmu na jeho právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit a dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, 17) dne 22. 7. 2021 vědomě úmyslně nepravdivě a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozeného správního referenta Městského úřadu v Mikulově R. Š., jakožto bývalého zaměstnance Magistrátu města Brna, na odboru dopravy a dopravně správních činností, kterého obviněný znal z dřívějšího vedení správního řízení proti jeho osobě, a jehož údaje si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z internetu, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0334994/2021, ke kterému došlo dne 23. 4. 2021 v 22:40 hod. na třídě Generála Píky 9, Brno-Černá Pole, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit R. Š. vážnou újmu na jeho právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, a jednání se dopustil také v úmyslu poškozeného jakožto bývalého zaměstnance Magistrátu města Brna (správního referenta odboru dopravy a dopravně správních činností) dehonestovat tím, že jej nepravdivě obvinil z přestupkového jednání, 18) dne 22. 7. 2021 vědomě úmyslně a nepravdivě písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, osobní údaje poškozeného A. V., které si opatřil blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně z prostředí internetu, kde byly dostupné, jelikož se jedná o osobu politicky a veřejně činnou, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0334996/2021, ke kterému došlo dne 23. 4. 2021 v 22:40 hod. na třídě XY, Brno, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry“ (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit A. V. vážnou újmu na jeho právech, neboť se v době skutku jednalo o veřejně činnou a politicky exponovanou osobu – ministra zdravotnictví a člena vlády ČR, a to minimálně tím, že poškozený se bude muset dostavovat k podání vysvětlení na správní orgán, bránit se křivému nařčení z přestupku a hrozbě sankce, případně mohl být poškozený v této souvislosti vystaven neoprávněnému mediálnímu zájmu, 19) dne 23. 3. 2022 vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozeného - strážníka Městské policie Brno F. N., které si opatřil při nahlížení do spisového materiálu ÚMČ Brno Líšeň pod sp. zn. 6954/2021, sp. zn. 156/2021, kde obviněný vystupoval jako podezřelý a poškozený jako svědek, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0057730/2022, ke kterému došlo dne 21. 12. 2021 v 7:09 hod. na ulici XY v Brně, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Parkoviště s parkovacím automatem“ (IP13c), Zóna B, oblast 1-14m, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl minimálně srozuměn s tím, že jeho jednáním je způsobilé způsobit F. N. vážnou újmu na jeho právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, a jednání se dopustil v úmyslu poškozeného jakožto příslušníka Městské policie Brno dehonestovat v zaměstnání a vystavit jej případnému postihu za údajně spáchaný přestupek, 20) dne 23. 3. 2022 a dne 25. 4. 2022 vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozeného - strážníka Městské policie Brno Z. G., které si opatřil při nahlížení do spisového materiálu ÚMČ Brno Líšeň pod sp. zn. 6954/2021, sp. zn. 156/2021, kde obviněný vystupoval jako podezřelý a poškozený jako svědek, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0167313/2022, ke kterému došlo dne 9. 2. 2022 v 9:51 hod. na ulici XY v Brně, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky „Parkoviště s parkovacím automatem“ (IP13c), Zóna B, oblast 1-14, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a dále pod sp. zn. MMB/0063225/2022, kdy dne 22. 12. 2021 v 9:28 hod. na ulici XY v Brně, pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Parkoviště s parkovacím automatem“ (IP13c), Zóna B, oblast 1-14, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit Z. G. vážnou újmu na jeho právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, a jednání se dopustil v úmyslu poškozeného jakožto příslušníka Městské policie Brno dehonestovat v zaměstnání a vystavit jej případnému postihu za údajně spáchaný přestupek, 21) dne 25. 4. 2022 vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozeného - strážníka Městské policie Brno P. D., které si opatřil při nahlížení do spisového materiálu ÚMČ Brno-Židenice pod sp. zn. BZID 06652/22/UT/STEG, sp. zn. BZID 10095/21/35/PŘ/330/2021, kde obviněný vystupoval jako podezřelý a poškozený jako svědek, přičemž poškozeného vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0170821/2022, ke kterému došlo dne 11. 2. 2022 v 6:41 hod. na ulici XY v Brně, kde pachatel přestupku nedodržel v místě přestupku s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, rz XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Parkoviště s parkovacím automatem“ (IP13c), Zóna B, oblast 1-14, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit P. D. vážnou újmu na jeho právech tím, že bude nucen se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, a jednání se dopustil v úmyslu poškozeného jakožto příslušníka Městské policie Brno dehonestovat v zaměstnání a vystavit jej případnému postihu za údajně spáchaný přestupek, 22) dne 25. 4. 2022 vědomě úmyslně a nepravdivě a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozené - strážnice Městské policie Brno J. K. K., které si opatřil při nahlížení do spisového materiálu ÚMČ Brno-Židenice pod sp. zn. BZID 06652/22/UT/STEG, sp. zn. BZID 10095/21/35/PŘ/330/2021, kde obviněný vystupoval jako podezřelý a poškozená jako svědkyně, přičemž poškozenou vědomě nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravně správních činností, pod sp. zn. MMB/0172967/2022, ke kterému došlo dne 14. 2. 2022 v 12:10 hod. na ulici XY v Brně, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Parkoviště s parkovacím automatem“ (IP13c), Zóna B, oblast 1-14, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kdy byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání je způsobilé způsobit J. K. K. vážnou újmu na jejích právech tím, že bude nucena se lživému nařčení ze spáchání přestupku a hrozbě sankce bránit, dostavovat se k podání vysvětlení na správní orgán, a jednání se dopustil v úmyslu poškozenou jakožto příslušníka Městské policie Brno dehonestovat v zaměstnání a vystavit ji případnému postihu za údajně spáchaný přestupek, tedy neoprávněně zveřejnil a sdělil osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobil tím vážnou újmu na právech a oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají [v bodech 1), 2)], a takový čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl [v bodech 1), 2) 7)], dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo [v bodech 3), 4), 5), 6), 8) až 22)], čímž spáchal přečin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [v bodech 1), 2)], přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný [v bodech 1), 2),7)] a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 3), 4), 5), 6), 8) až 22)], a odsuzuje se podle § 180 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku se mu ukládá povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou způsobil trestným činem poškozeným, o jejichž nárocích bylo v této věci rozhodnuto. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se mu ukládá peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 500 Kč, tedy celkem 90.000 (devadesát tisíc) Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen odčinit poškozeným M. J., nemajetkovou újmu ve výši 25.000 Kč, a T. P., nemajetkovou újmu ve výši 25.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškození M. J., a T. P., odkazují se zbytky svých nároků na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškození M. H., a A. V., odkazují se svými nároky na odčinění nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný zprošťuje části obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 6 ZT 86/2023, pro dílčí útoky v obžalobě uvedené pod body 5), 6) spočívající v tom, že ad 5) dne 28. 5. 2021 vědomě úmyslně v nepravdivém kontextu a ze msty, písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 147 1.9 JTD, RZ XY, osobní údaje poškozeného – úředníka referenta Magistrátu města XY O. Š., které si opatřil v souvislosti s vedením správního řízení u Magistrátu města Zlína, č. j. MMZL 52800/2020, kde obviněný vystupoval jako obecný zmocněnec osoby podezřelé z přestupku a poškozený jako úřední osoba, kdy poškozeného úmyslně nepravdivě označil jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravněsprávních činností, pod č. j. MMB/0199975/2021, ke kterému došlo dne 6. 1. 2021 v 16:09 hodin na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 147 JTD, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry" (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a svým jednáním způsobil O. Š. hmotnou škodu ve výši 300 Kč za náklady na telefon a poštovné, aby podal Magistrátu města Brna vysvětlení ve věci podezření ze spáchání přestupku, kterého se nedopustil, a vážnou újmu na právech, v podobě obtěžování v soukromém životě, nesoustředěnosti při výkonu povolání, ad 6) dne 28. 5. 2021 vědomě úmyslně v nepravdivém kontextu a ze msty písemně sdělil Magistrátu města Brna jako provozovatel vozidla tov. zn. ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, osobní údaje poškozené bývalé policistky PČR M. Č., které si opatřil při nahlížení do spisového materiálu při řízení o přestupku vedeném u Magistrátu města Zlína, sp. zn. MMZL 052800/2020, kde poškozená M. Č., vystupovala v postavení svědka, a obviněný byl v procesním postavení obecného zmocněnce osoby podezřelé z přestupku, kdy úmyslně nepravdivě označil poškozenou jako osobu, která měla jeho vozidlo v užívání v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání řešenému Magistrátem města Brna, Odborem dopravněsprávních činností, pod č. j. MMB/0199977/2021, ke kterému došlo dne 6. 1. 2021 v 16:09 hodin na třídě XY, Brno-XY, kde pachatel přestupku nedodržel s vozidlem tov. zn. OA ALFA ROMEO 156 JTD SPORTWAGON, RZ XY, stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky ,,Šikmé rovnoběžné čáry" (V13), která vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, čímž porušil í § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., a dopustila se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., a svým jednáním způsobil poškozené M. Č. újmu v podobě nutnosti podat v zaměstnání a před správním orgánem vysvětlení ve věci spáchání přestupku, kterého se nedopustila, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [v bodě 5)] a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného [v bodě 5)] a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě 6)], neboť popsané skutky nejsou trestným činem. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 91 T 49/2023, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [v bodech 1), 2), 5)] a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným [v bodech 1), 2), 5), 9)] a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 3), 4), 6) až 8), 10) až 24)], jichž se dopustil skutkem, jak je ve výroku tohoto rozsudku popsán s tím, že obsahoval i dílčí útoky, jimiž byl obviněný tímto rozsudkem zproštěn obžaloby. 2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 180 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Současně bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy. 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 362/2024, v bodě I. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 180 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve stejné výměře, jak to učinil soud prvního stupně, a stanovil i stejnou zkušební dobu se stejnou povinností nahradit nemajetkovou újmu. Navíc však z podnětu odvolání státního zástupce obviněnému uložil podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 100.000 Kč. V bodě II. odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i), m) tr. ř. dovolání s poukazem na nedostatky a pochybení, pro něž nemohou přezkoumávaná rozhodnutí obstát. 5. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považoval za naplněný tím, že nebyl řádně předvolán k veřejnému zasedání o odvolání, čímž došlo k porušení jeho práv, protože byl obesílán na adresu nemovitosti v jeho vlastnictví, nikoli na adresu trvalého pobytu, která byla orgánům činným v trestním řízení známa a na kterou mu mělo být primárně doručováno, neboť nepožádal o doručování na jinou adresu ani si nezvolil adresu pro doručování podle § 62 odst. 3 tr. ř. Předvolání vyžaduje doručení do vlastních rukou (§ 63 odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 64 odst. 4 tr. ř.), což při doručení na nesprávnou adresu nemohlo nastat. V důsledku tohoto chybného postupu se o termínu konání veřejného zasedání o odvolání vůbec nedozvěděl, a tak byl zbaven možnosti se ho osobně účastnit. Pokud odvolací soud i přesto, když řádné vyrozumění nebo doručení chybělo, veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti provedl a rozhodl, jde o podstatnou procesní vadu, která zakládá citovaný dovolací důvod. 6. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval u dílčích útoků v bodě 5) týkajícím se O. Š. a v bodě 6) u M. Č. proto, že trestní stíhání u nich je podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. nepřípustné, neboť o nich již dříve vedené přestupkové řízení skončilo pravomocným rozhodnutím a současně uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém mohlo být toto rozhodnutí zrušeno. Jde podle obviněného o překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), případně o porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), podle něhož je zakázáno dvojí trestání za tentýž skutek. Neztotožnil se s názorem soudů nižších stupňů, že když se v předchozím rozhodnutí nejedná o meritorní rozhodnutí, nelze zásadu ne bis in idem použít. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, nepovažoval za přiléhavý, neboť v něm soud rozhodl odložením věci, což je podle obviněného jiný případ než v jeho věci u dílčích útoků pod body 5) a 6), o nichž bylo přestupkové řízení zastaveno z důvodu promlčení podle § 86 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále „zákon č. 250/2016 Sb.“). Na rozdíl od odložení věci u zastavení pro promlčení dochází k formálnímu vydání rozhodnutí se zákonnými náležitostmi, byť vychází z procesního důvodu. Správní orgán zde řízení pravomocně ukončil a deklaroval, že dále nelze vést řízení pro totéž jednání. I přes to, že správní orgán formálně nevyslovil, že se „skutek nestal nebo že ho obviněný nespáchal“, jde o pravomocné skončení věci, kdy v důsledku uplynutí času již další orgán nemůže tuto věc znovu projednat. Jde o silnější vyjádření autority státu, než je odložení věci, u něhož se netvoří výroková část podobná rozsudku. U zastavení řízení se vydává rozhodnutí „ve věci samé“, které je odůvodněno. Z těchto důvodů jde o jinou formu skončení věci a nelze se opírat o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011, které proto není srovnatelné. Pro tento závěr má význam i povaha promlčení podle správního řádu, v němž jde o formální rozhodnutí, proti němuž má přestupce právo podat řádný opravný prostředek, což je důležité i pro obecné vyjádření zásady ne bis in idem, širší ochranu proti znovuotevření stejného skutku, jak by ji měla respektovat i česká judikatura, která by se neměla omezovat jen na situace, kdy došlo k formálnímu rozhodnutí o vině. Výklad, který k této skutečnosti v přezkoumávaném rozsudku zaujal odvolací soud, podle obviněného je nesprávný, protože zastavení řízení pro promlčení je „meritorním a konečným rozhodnutím“ a vytváří překážku ve smyslu zásady ne bis in idem [viz čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě či § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř.]. 7. Vzhledem ke svému přesvědčení, že v bodech 5) a 6) trestnímu postihu brání předchozí rozhodnutí o zastavení řízení pro promlčení přestupku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., měla by být tato věc Nejvyšším soudem posouzena tak, aby se do české aplikační praxe promítl silnější důraz na ochranu před opakovaným stíháním a na materiální spravedlnost. 8. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v nesprávnosti skutkových zjištění vycházející z nedůvodně neprovedených podstatných důkazů, a v tom, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, v čemž shledával porušení zásad spravedlivého procesu. 9. Za opomenuté důkazy obviněný označil odvolacím soudem neodůvodněné neakceptování návrhu obviněného na provedení důkazu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 To 329/2022, a rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 2 T 37/2022, kterými mělo být objasněno, že ve skutkově velmi obdobných případech bylo jednání posouzeno v rovině přestupkové, a tedy měly podpořit argumentaci o potřebě aplikace zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio) a případný postup podle § 222 odst. 2 tr. ř. Pokud se odvolací soud s těmito důkazními návrhy nevypořádal, je jeho postup v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01. 10. Extrémní nesoulad a porušení zásady in dubio pro reo obviněný shledal v tom, že závěr o jeho vině je založen převážně na domněnkách či dedukcích soudů a nepřímých důkazech, jejichž vzájemná souvislost a vypovídací hodnota jsou přinejmenším sporné, a to při neexistenci přímých a nezpochybnitelných usvědčujících důkazů. Nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, kdo byl skutečným autorem a odesílatelem předmětných písemností či elektronických zpráv, kdo sdílel příslušné odkazy, a zejména, že právě obviněný neoprávněně získal a nakládal s osobními údaji poškozených. Soudy se uspokojivě nevypořádaly ani s motivem jednání a s tím, jak se k údajům dostal, a proč by je zveřejňoval. Listiny s ním nebyly spolehlivě spojeny např. grafologickým zkoumáním, analýzou digitálních stop atp. Přetrvávají-li důvodné pochybnosti o klíčových skutkových okolnostech, jež nelze odstranit ani provedením dalších dostupných důkazů, musí soud rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo, čemuž soudy činné v této trestní věci nedostály, když důvodné pochybnosti vyhodnotily v jeho neprospěch. 11. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal, že nedostál své povinnosti řádně přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně a vypořádat se s jeho konkrétními odvolacími námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, ale namísto toho se omezil na obecné konstatování o správnosti a úplnosti dokazování provedeného soudem prvního stupně a na rekapitulaci jeho závěrů. Absence řádného odůvodnění činí takové rozhodnutí nepřezkoumatelným. Tyto vady měly přímý vliv na výrok o vině a následně i na právní posouzení skutku. 12. Výhrady proti nesprávnému právnímu posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zaměřil proti závěru o jeho trestní odpovědnosti, protože uvedené skutky měly být řešeny toliko v rovině přestupkové (viz § 222 odst. 2 tr. ř.), což soudy při vadné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, nerespektovaly. Nemůže obstát jejich argumentace, že vyšší škodlivost je dána z důvodu opakování jednání či většího počtu skutků. Odvolací soud se s konkrétně namítanými nedostatky nevypořádal a ani nevzal do úvahy jím uvedená srovnávaná rozhodnutí. Tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť činy obviněného neměly být posouzeny jako označené trestné činy. 13. Výtku, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný a zmatečný, pokud postrádá výrok o náhradě nemajetkové újmy, když vina byla ponechána beze změny a byl zrušen a znovu vyjádřen jen výrok o trestu, obviněný přiřadil k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný má za to, že tím odvolací soud opomenul znovu vyslovit výrok o náhradě nemajetkové újmy, který byl obsažen v rozsudku soudu prvního stupně, tudíž takový výrok v jeho rozsudku absentuje, stejně tak i jakékoli odůvodnění, proč byl tento výrok opomenut. 14. Obviněný poukázal i na to, že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, neboť ve výroku o trestu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil, že má v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, současně však neuvedl, komu a v jaké výši má být tato újma nahrazena. Tento výrok je tak fakticky nevykonatelný s reálnými procesními důsledky, a je v rozporu s požadavky podle § 259 odst. 3 tr. ř. V takové situaci je výrok neúplný a v rozporu se základními požadavky na soudní rozhodnutí i principem právní jistoty (srov. nález Ústavního soudu ve věci ze dne 8. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02). 15. Uplatnil-li obviněný rovněž důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., učinil tak s odkazem na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i) tr. ř. 16. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 362/2024, i Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 91 T 49/2023, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, aby sám ve věci rozhodl ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. Konkrétně navrhl, aby Nejvyšší soud jeho trestní stíhání pro dílčí útoky pod body 5) a 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zastavil z důvodu nepřípustnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. Subsidiárně učinil návrh, aby Nejvyšší soud jeho trestní stíhání pro zbývající skutky (respektive všechny skutky) zastavil s argumentací, že nenaplňují znaky trestného činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a absenci potřebné míry společenské škodlivosti. Pro případ, že by shledal důvody pro odklad výkonu uložených trestů, požadoval odložit zejména peněžitý trest, jehož bezprostřední výkon by mohl mít na jeho majetkové a osobní poměry neblahý vliv. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání 17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání poukázal na doslovné opakování [s výjimkou výhrad podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se soudy správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). 18. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce označil za nedůvodné, neboť obviněný v době konání veřejného zasedání před odvolacím soudem byl na svobodě, a pokud byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn, tím mu dal soud najevo, že jeho osobní účast není nezbytná, když při veřejném zasedání ani žádné důkazy neprováděl. Obviněnému byl dán dostatečný prostor se vyjádřit v průběhu hlavního líčení, avšak obviněný obstrukčně odmítal s orgány činnými v trestním řízení komunikovat, úmyslně se jim vyhýbal, odmítal přijímat zásilky a cokoli podepisovat. Zmiňuje-li nyní dovolatel adresu formálního trvalého bydliště Brno-XY, XY, na kterou mu podle jeho tvrzení mělo být doručováno, na ní se v průběhu trestního řízení prokazatelně nevyskytoval a zásilky související s trestním řízením zde nepřebíral. Obsáhlým šetřením policejního orgánu byl naopak ověřen jeho pobyt a výskyt v domě na adrese XY na okrese XY, kde fakticky bydlel, jak policejnímu orgánu potvrdil i starosta této obce, byl zde zadržen a posléze zde převzal předvolání k hlavnímu líčení, byl mu sem doručován i rozsudek Městského soudu v Brně. Po svém zadržení odmítl ke své osobě cokoli sdělit, odmítl uvést, kde se zdržuje a kde bude přebírat poštu, dát na sebe telefonický i emailový kontakt atd. Právě toto chování obviněného vedlo k tomu, že nebylo jasné, kde bude v průběhu trestního řízení přebírat poštovní zásilky. Bylo však objasněno, že místem jeho pobytu byla adresa XY, okres XY, kde zásilky přebíral. V dané situaci, když odmítl sdělit jakékoli kontaktní údaje, mu bylo doručováno na tuto poslední známou adresu jeho pobytu, resp. výskytu. Proto ani odvolací soud nepochybil, kam mu důvodně doručoval vyrozumění i odvolací soud. 19. Námitky podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. rovněž státní zástupce neshledal důvodné, protože se ztotožnil s vysvětlením, které k nim podaly soud prvního stupně v bodě 37. rozsudku a soud odvolací v bodech 28. a 29. svého rozsudku. Zdůraznil, že rozhodnutím o zastavení řízení podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb. bylo pouze konstatováno, že uplynula jednoletá lhůta pro projednání přestupku ve smyslu § 29 písm. a) a § 30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. Takové rozhodnutí nebrání projednání téhož skutku v trestním řízení, kde pro trestné činy platí delší promlčecí doby, a proto rozhodnutí o zastavení řízení podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb. nevytváří důvod nepřípustnosti trestního stíhání. K porušení zásady ne bis in idem proto nedošlo. 20. Pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce obviněný nesplnil zákonná kritéria první a třetí alternativy, protože neuvedl fakticky žádné důkazy, s nimiž mají být skutková zjištění v rozporu, ale toliko tvrdil, že se soudy opíraly nedostačujícím způsobem jen o nepřímé důkazy. Následně obecně zmínil rozpor mezi důkazy, což jsou argumenty, které s žádnou alternativou tohoto důvodu ani jiným důvodem dovolání nekorespondují. S uvedeným dovolacím důvodem se míjí i tvrzení, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a v podstatě jen formálně převzal argumenty soudu prvního stupně, navíc i tato výtka postrádá oporu v realitě. Neshledal ani vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť v textu odvolání, jež měl k dispozici, výslovný návrh na provedení obviněným zmiňovaného důkazu uveden není, a nebyl učiněn ani při veřejném zasedání dne 16. 1. 2025. V aktuálně řešené trestní věci obviněného naznačené pochybení v postupu žádného ze soudů nedovodil, neboť provedení důkazu čtením či konstatováním rozhodnutí jiných soudů v jiné trestní věci vystavěné na odlišných skutkových a právních základech bylo zjevně nadbytečné a bezpředmětné, navíc obviněný tento důkaz fakticky ani nenavrhl a na jeho provedení netrval. 21. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažoval za důvodný, neboť obviněnému za vinu kladené jednání naplnilo všechny formální i materiální znaky skutkových podstat přisouzených přečinů, včetně hledisek významných pro zásadu subsidiarity trestní represe (viz § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Právě postoj dovolatele k věci a jeho zákeřná motivace, naprostá absence sebereflexe, způsob provedení dílčích útoků, jakož i jejich četnost a variabilita společenskou škodlivost a závažnost stíhaného jednání zásadním způsobem zvyšují. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tedy logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na toto protiprávní jednání. 22. Označil-li obviněný též důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., k němu odpovídající argumentaci nepřednesl, protože chybějícím výrokem ohledně náhrady nemajetkové újmy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, neboť odvolací soud zrušil původní rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 91 T 49/2023, pouze ve výroku o trestu, a tedy výlučně v rozsahu takto zrušené části rozhodoval znovu, aniž by se dotkl výroků o vině a náhradě nemajetkové újmy (viz bod 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 23. Vzhledem k tomu, že podle státního zástupce nebyl naplněn žádný z výše uvedených dovolacích důvodů, nemohl být dán ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto, když námitky obviněného shledal dílem nedůvodné a dílem uplatněné mimo dovolací důvody, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, že tento způsob rozhodnutí činí bezpředmětnou rovněž dovolatelovu žádost o odložení výkonu trestu. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. 24. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel. IV. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval důvodnost jeho obsahu. V. K obsahu dovolání 26. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i) tr. ř., a rovněž podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. 27. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud po věcném přezkoumání (§ 254 tr. ř.) obsahu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a znovu o něm rozhodl, kdežto odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. V takovém případě nejsou splněna hlediska první alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože odvolací soud věc meritorně přezkoumal, a proto obviněný tento důvod použil v alternativě předpokládající existenci dalších důvodů dovolání, z nichž obviněný užil § 265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i) tr. ř., na jejichž podkladě Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou tyto důvody v souladu s jejich zákonným vymezením, a když shledal, že obviněný tuto formální stránku dovolání respektoval, a nebyly dány důvody, pro které by mohl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. VI. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 28. O důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je možné dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Protože obviněný tvrdí, že bylo porušeno jeho právo být přítomen veřejnému zasedání, jde o námitky související s vymezením uvedeného důvodu, a proto Nejvyšší soud podle obsahu spisového materiálu posuzoval, zda k takovému porušení došlo. 29. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Úmluvy, v němž sice není toto právo výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku. Přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93) a soudy mají povinnost k vytvoření tohoto práva zajistit obviněnému prostor. Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími z podstaty fair procesu, jehož podstatou a neodmyslitelnou a neoddělitelnou součástí je slyšení obou stran (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.). 30. Uvedený důvod dovolání však nedopadá na každou nepřítomnost u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale uplatnit ho lze jen tehdy, když dojde k porušení základních práv obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, aj.), ovšem jen tehdy, když v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Jedná se o nepřítomnost, která zasahuje do práva obviněného na soudní ochranu, jež je integrální součástí práva na spravedlivý proces a dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Čl. 38 odst. 2 Listiny stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen, je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09, rozsudek ESLP ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 15764/89, § 31; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 19075/91, § 33 nebo rozsudek ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93). Je však nutné předeslat, že toto právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 771/16). 31. Podmínky, za kterých se může konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejsou na rozdíl od hlavního líčení stejně rigorózní, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. V řízení před odvolacími soudy záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení, k čemuž se rovněž ESLP vyjádřil, a lze shrnout, že podle jeho judikatury musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. rozhodnutí ESLP ve věcech Ekbatani proti Švédsku ze dne 26. 5. 1988, stížnost č. 10563/83, Monnell a Morris proti Spojenému království ze dne 2. 3. 1987, stížnost č. 9562/81 a č. 9818/82, nebo Zahirovic proti Chorvatsku ze dne 25. 4. 2013, stížnost č. 58590/11). 32. Přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a ta není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Přítomnost osob při veřejném zasedání upravuje § 234 odst. 1, 2 tr. ř. jen formálně a přítomnost při něm není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. 33. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, pokud se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). 34. V posuzované věci za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, který se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. 35. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 49/2023 se podává, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na 16. 1. 2025 a o termínu jeho konání vyrozuměl mimo jiné obviněného (nepředvolával ho, jak nepřesně v dovolání tvrdí) tzv. vzorem č. 14 Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, jehož obsahem je vedle stanovení konkrétního data, času, místa konání a specifikace předmětu veřejného zasedání rovněž a mimo jiné poučení obviněného o tom, že veřejné zasedání může být konáno i v jeho nepřítomnosti, a o tom, že může požadovat provedení důkazů ve veřejném zasedání, které je však pro ten případ povinen soudu ještě před veřejným zasedáním označit, u svědků oznámit jejich přesnou adresu, jakož i to, o čem mají být slyšeni (č. l. 807 verte). Z uvedeného způsobu informování obviněného o konání veřejného zasedání je zřejmé, že odvolací soud dal zřetelně najevo, že jeho osobní přítomnost při jednání dne 16. 1. 2025 nepovažuje za nutnou. Pro vyrozumění tedy není ani nezbytné, aby bylo obviněnému doručováno do vlastních rukou a je možné i náhradní doručení tzv. fikcí. Pro tento případ soud či jiný orgán činný v trestním řízení volí obálku, která náhradní doručení umožňuje, nevyloučí-li výslovně tuto možnost doručení sám odesílatel. 36. Podstatou námitky obviněného bylo, že mu bylo doručováno na nesprávnou adresu, a tedy že ani nebylo možné konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil. Shora uvedeným způsobem byl obviněný vyrozuměn o konání veřejného zasedání na den 16. 1. 2025 na adresu „XY“, protože soud z obsahu spisu shledal, že právě na této adrese přebíral v průběhu trestního řízení obsílky, které mu orgány činné v trestním řízení zasílaly. Je sice pravdou, že obviněný měl trvalý pobyt uveden na adrese „XY“, kterou uvedl jako místo svého trvalého bydliště, současně však označil i adresu „XY“ jako místo, kde se fakticky zdržuje, což konstatoval zejména při svém výslechu (viz č. l. 131) v počátku trestního řízení. Rozhodné je, že neuvedl žádnou z těchto adres jako adresu pro doručování (viz § 63 odst. 2 tr. ř.), ale pouze adresu svého současného faktického pobytu, jak plyne z Protokolu o zadržení podezřelé osoby ze dne 12. 6. 2023 (č. l. 121). Rozhodné v této věci je, že obviněný právě na adrese XY v průběhu trestního řízení opakovaně přebíral poštu a písemnosti zasílané mu soudem prvního stupně. Převzal zde obžalobu i předvolání k hlavnímu líčení, rozsudek soudu prvního stupně, opis odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku a další (č. l. 578 verte, 758 verte, 805 verte). Důležité je i to, že když byl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, bylo prováděno policejní šetření, z něhož též vyplynulo, že se na adrese trvalého bydliště nezdržuje ani nepřebírá poštu, naopak na adrese „XY“ fakticky obývá společnou domácnost s J. T. (č. l. 470). 37. Z uvedených poznatků plyne, že když obviněný při žádném z úkonů činěných v rámci tohoto trestního řízení neurčil adresu pro doručování ve smyslu § 63 odst. 2 ve spojení s § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. a na adrese trvalého bydliště poštu nepřebíral, ale vždy se mu podařilo doručit na adresu XY (viz čl. 579, 608, 758), kde byl i policejním orgánem zadržen (viz č. l. 129), bylo zcela opodstatněné, že mu odvolací soud vyrozumění o veřejném zasedání zaslal na tuto adresu. Pro posouzení nedůvodnosti námitek obviněného v této věci má význam i to, že orgánům činným v trestním řízení na sebe neuvedl jiný kontakt, tj. e-mailovou adresu nebo telefonní číslo, jež opakovaně odmítl sdělit (č. l. 131, 149 aj.). 38. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že odvolací soud nepochybil a obviněného vyrozuměl o konání veřejného zasedání (§ 233 odst. 1 tr. ř.) na adresu, na které se prokazatelně dlouhodobě zdržoval a byl zde opakovaně zastižen. Šlo o adresu, u níž bylo možno předpokládat, že si tam vyzvedne doručovanou zásilku, byť ji výslovně neoznačil pro účely doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) a § 63 odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2026, sp. zn. 10 As 199/2025, body 21. až 24., 32.). 39. Vada nespočívá ani v tom, že ho odvolací soud o konání veřejného zasedání vyrozuměl a použil vzor č. 14 podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, zaslaný v obálce typu III. (jako tzv. jiná písemnost), která byla dne 27. 11. 2024 (tj. 50 dní před termínem veřejného zasedání) vhozena do domovní schránky obviněným užívané na adrese XY (doručenka na č. l. 807 verte). Písemnost byla doručena vhozením do schránky podle data vyznačeného doručujícím orgánem na doručence a na písemnosti (její obálce). Podle § 63 odst. 1 tr. ř. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak (viz např. § 64 tr. ř.), užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení; v tomto případě jde konkrétně o ustanovení § 50 o. s. ř., podle něhož nezastihne-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí ji do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 344/2022). Podle tohoto pravidla byla písemnost obviněnému doručena dne 27. 11. 2024, a jeho obhájce se o konání veřejného zasedání dověděl dne 26. 11. 2024 (č. l. 807 verte) a veřejnému zasedání byl přítomen. 40. V posuzované věci byly splněny podmínky pro to, aby veřejné zasedání proběhlo bez přítomnosti obviněného, protože byla dodržena a respektována všechna shora uvedená pravidla, navíc obviněný (ani prostřednictvím obhájce) nedal soudu najevo požadavek být osobně přítomen. Tím, že nebyl přítomen u veřejného zasedání, nedošlo ani k porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy, protože mu reálně bylo umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž byla obžaloba založena (viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.), protože se opakovaně účastnil hlavního líčení, kde byl vyslechnut a mohl se vyjádřit k tomu, co je mu kladeno za vinu, i k důkazům, na nichž je obžaloba založena (č. l. 608, 648, 686, 713). V důsledku toho nebylo třeba v odvolacím řízení doplňovat dokazování, což soud ani neučinil, když žádné důkazní návrhy obviněný v odvolání, ani obhájce při soudním jednání nevznesli. Postup odvolacího soudu tak nebyl v rozporu ani s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť práva obviněného byla dostatečně realizována, a to tím spíše, že sám žádnou snahu v tomto ohledu neprojevil, naopak s orgány činnými v trestním řízení spíše nespolupracoval (odmítal sdělovat jakékoli své kontaktní údaje, na dotazy ke své osobě orgány činné v trestním řízení spíše mátl; viz č. l. 131, 149). 41. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nebyl, neboť právo obviněného na přítomnost u veřejného zasedání porušeno nebylo a ústavně zaručená práva na jeho obhajobu v tomto smyslu byla dodržena. VII. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 42. Obviněným uvedený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 43. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 44. Posoudí-li se z těchto hledisek obviněným podle uvedeného důvodu namítané nedostatky (že odvolací soud nerozhodl o jím učiněném návrhu na doplnění dokazování, že existuje extrémní nesoulad a došlo k porušení zásady in dubio pro reo), lze připustit, že po formální stránce dopadají na první a druhou alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 45. Pokud obviněný tvrdil, že soudy svá rozhodnutí založily na procesně nepoužitelných důkazech, žádný konkrétní argument, kterým by toto tvrzení podložil, neuvedl. V takovém případě, když obviněný nedbal na to, že nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné zákonné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je vždy třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, nesplnil pro tvrzení této alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákonem vymezené podmínky. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud není zásadně oprávněn za obviněného domýšlet a dotvářet dovolací argumentaci, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07), z hlediska této jen formálně uvedené výhrady napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející nepřezkoumával. 46. Namítal-li obviněný, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, což obecně koresponduje s třetí alternativou tohoto důvodu, a že dokazování bylo neúplné, resp. že nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy mající vztah ke skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a tedy že nastala situace odpovídající tzv. opomenutým důkazům, obsah spisu této tvrzené skutečnosti neodpovídá. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, či usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 924/24). 47. Obviněný v dovolání vytýkal neprovedení (jako listinných důkazů) rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 To 329/2022, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 9. 2022, sp. zn. 2 T 37/2022, v jeho skutkově obdobné věci, v níž soudy dospěly k závěru, že měla být řešena toliko v přestupkové rovině, avšak v části spisu vztahující se k odvolacímu řízení a výhradám obviněného uplatňovaným v odvolání, zejména pak v protokolu o veřejném zasedání ze dne 16. 1. 2025, žádný takový formální požadavek zaznamenán není. Je tedy zjevné, že jej obviněný nevznesl, vyjma lakonického poukazu na tato rozhodnutí v obsahu odvolání (č. l. 808 až 811, 819 až 820), aniž ovšem formálně požadoval jejich provedení jako důkazu. Tato stručná zmínka má podobu konstatování určité situace, nikoli hodnotového návrhu na doplnění dokazování, jenž je podmínkou toho, aby se jím soud náležitě zabýval. Z podání obviněného není zřejmé, kam jím směřoval. Zmiňované rozhodnutí (srov. č. l. 797 až 804) se týkalo jiného deliktu [přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku], u něhož posouzení škodlivosti činu (viz § 12 odst. 2 tr. zákoníku) je zcela bez významu pro projednávanou trestní věc. Rozhodné však je, že v hlavním líčení obviněný provedení tohoto důkazu rovněž nepožadoval, o čemž svědčí i jeho prohlášení při jednání dne 4. 9. 2024, kdy na výslovný dotaz soudu v závěru hlavního líčení neměl žádné návrhy na doplnění dokazování; viz č. l. 729). Námitka obviněného v tomto směru uplatněná tudíž s obsahem spisového materiálu nekoresponduje. 48. Ztotožnit se nebylo možné ani s poukazem obviněného na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, protože ten nemůže založit jen obecně zmíněné sdělení o tom, že závěr o jeho vině byl založen převážně na nepřímých důkazech či domněnkách, případně že se soudy nevypořádaly s otázkou motivu, nebo jen obecné konstatování, že nebylo objasněno, že byl tou osobou, která neoprávněně získala a nakládala s osobními údaji poškozených. Tyto námitky sice pro jejich obecnost a neúplnost Nejvyšší soud nepovažuje za plně odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak se zřetelem na vyloučení možnosti porušení spravedlivého procesu (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) pro úplnost zmiňuje, že žádné podstatné nedostatky v provedeném dokazování nejsou patrné. Soudy nevybočily z pravidel pro řádné objasnění skutkového stavu ve smyslu zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., o čemž svědčí zejména to, že se zabývaly okolnostmi, za kterých došlo k tomu, že si obviněný opatřil ze spisových materiálů informace o konkrétních osobách, jež později při řešení dopravních přestupků označil za řidiče vozidel, jejichž byl provozovatelem či majitelem, s nimiž byly uvedené přestupky spáchány. Soud se přitom opíral jak o listinné podklady, tak o svědectví osob (viz výpovědi M. J., T. P., O. Š., M. Č., D. K., Z. R., J. B., D. Š., F. B., P. B., J. R., T. V., A. U. K., M. P., M. H., D. T., R. Š., A. V., F. N., Z. G., P. D. a J. K. K.), jež vzal za podklad svého rozhodnutí. Získané informace posuzoval ve vzájemných souvislostech a na jejich podkladě vzal za prokázané, že obviněný byl v rozhodné době vlastníkem a provozovatelem tří osobních automobilů citovaných ve výroku o vině (srov. č. l. 624). Jako provozovatel těchto vozidel a současně adresát výzev k úhradě pokut opakovaně uvedl formou souhrnných podání na výzvy správního orgánu jako řidiče postupně více než dvě desítky osob specifikovaných jejich daty narození a trvalým bydlištěm, které však, jak vyplynulo z reakcí těchto subjektů, vozidla v době spáchání přestupků neřídily, a tedy došlo ke zneužití jejich osobních údajů a neoprávněnému obvinění z dopravních přestupků. Všechny uvedené přípisy směřované vůči Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností, byly podepsány obviněným s označením jeho data narození a jeho adresy trvalého pobytu a navazovaly na předchozí výzvy k uhrazení pokut, které byly doručeny právě obviněnému a žádné jiné osobě, s uvedením mimo jiné i čísla jednacího. Podpisy na všech těchto listinách jsou identické s dalšími podpisy obviněného obsaženými ve spisovém materiálu, jejichž pravost a autentičnost obviněný nikdy v průběhu řízení nezpochybnil, a to až do závěrečné řeči před soudem prvního stupně. Soud se zabýval i motivací obviněného, k níž shledal, že jednal buď ze msty za to, že konkrétní poškození vůči jeho osobě přímo zasahovali při podezření z přestupkového jednání, případně v souvislosti s jiným správním řízením (úřední osoby, strážníci městské policie či příslušnice Policie České republiky), nebo šlo o politicky angažované osoby (S. H., A. V. apod.) nebo o osoby pracující na vedoucích pozicích v neziskovém sektoru v souvislosti s romskou komunitou nebo ekologickými aktivitami. Uvedené soudem prvního stupně zjištěné a vyložené skutečnosti poskytují potřebný podklad pro závěr, že obviněný byl autorem uvedených podání adresovaných správnímu orgánu, což jím údajný rozpor a porušení pravidla in dubio pro reo vylučuje (viz body 1. až 32. rozsudku soudu prvního stupně, body 15. až 19. rozsudku odvolacího soudu). 49. Nelze považovat za vadu, jestliže se soud opíral o nepřímé důkazy, protože i ty dávají potřebný podklad pro závěr o průběhu skutku. Přímé jsou ty, které cíleně směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu, než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342-345). 50. Obviněným zmíněný zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy v této věci nenastal. Nelze ho shledávat v tom, že není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, protože jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů ani zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení o existenci vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí neobsahují nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by zásah Nejvyššího soudu a průlom do právní moci napadených rozhodnutí na podkladě tohoto dovolacího důvodu odůvodňovaly. 51. Nedůvodné jsou i námitky proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, protože ten se námitkami obviněného zabýval a své úvahy k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal, rozvedl především v bodech 6. až 30. svého rozsudku, kde vysvětlil, proč závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Lze shrnout, že v posuzované věci soudy dostály povinnosti objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnosti vypořádat se v rozsudku s obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (viz rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). 52. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal vady, které obviněný v procesu dokazování soudům vytýkal, ani porušení pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 odst. 3 Úmluvy). Výhrady na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou proto nedůvodné. 53. Námitky proti vadnému posouzení škodlivosti činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zaměřil jen proti nedostatečnému posouzení okolností důležitých pro použití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, na jejímž podkladě se domáhal toho, aby tato trestní věc byla postoupena správnímu orgánu jako přestupek (§ 222 odst. 2 tr. ř.), což lze považovat za námitky právní povahy dopadající na uvedený důvod, o nějž lze dovolání opřít, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle něho je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento přezkum se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). 54. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že obviněný tuto námitku uplatňoval již v přechozích fázích řízení a soudy se jí zabývaly. Soud prvního stupně možnost shledat v posuzovaném činu pouze přestupek, a tedy postoupit věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. k rozhodnutí správnímu orgánu, vyloučil jako zcela odporující pravidlům vymezeným v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na celkovou vysokou škodlivost pokračujícího činu, jímž došlo k zásahu do práv a dobré pověsti mnoha řádných občanů, jakož i na chování obviněného, z něhož vyzařuje pohrdání, arogance a slovní agrese. Tyto jeho postoje podle soudy učiněných a důkazně podložených zjištění jsou odrazem vztahu obviněného k orgánům státní správy, které často v rámci řady správních řízení svými neodůvodněnými a nesmyslnými podáními záměrně zahlcoval, a informace z obsahu jejich řízení zneužíval. Rovněž má význam, že v posuzované věci bylo jeho cílem poškodit poškozené v soukromém a profesním životě. Odvolací soud na tyto úvahy soudu prvního stupně navázal s tím, že vyvození trestní odpovědnosti u obviněného bylo zcela přiléhavé všem zjištěným okolnostem (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně a bod 27. rozsudku odvolacího soudu). 55. Nejvyšší soud uvedené závěry shledal opodstatněnými a plně odpovídajícími všem učiněným zjištěním, která korespondují s obecným vymezením subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této trestní věci jde o protiprávní činy ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, pro něž platí, že když vykazují všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, jsou trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jejich spáchání. Nutné je zdůraznit, že nejde o méně závažné přečiny, které jsou korigovány použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 56. V činu obviněného, jímž byly naplněny všechny znaky formální stránky přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), dílem v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (tzn. i v jejich kvalifikované podobě), soudy důvodně a zcela správně shledaly naplněnou i materiální stránku a uvažovaly plně v souladu s uvedenými obecnými hledisky určujícími nutnost ochrany poskytované trestním zákoníkem. Rozhodně zde nejde o méně společensky škodlivý čin, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ale naopak jde o závažné cílené jednání motivované snahou uškodit jiným občanům. Nejvyšší soud dodává, že čin spáchaný mnoha dílčími útoky vyjadřuje vyšší míru škodlivosti, protože mnohost útoků, byť menší intenzity, zasahuje či poškozuje více subjektů, jimž je třeba zajistit ochranu. V posuzované věci vychází i z odvetných důvodů, které obviněného vedly k jejich spáchání. Činil tak zejména se záměrem vystavit poškozené problémům a pasovat je do osob, proti nimž bude zahájeno a vedeno přestupkové řízení, a proto své automobily odstavil na místech, kde parkování nebylo dovoleno, a když jako provozovatel dotčených motorových vozidel obdržel rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty, záměrně a vědomě nepravdivě označoval jako řidiče jiné osoby, o nichž věděl, že vozidla ve skutečnosti neřídily. Důraz je třeba klást na délku doby více než jednoho a půl roku (od září 2020 do 25. 4. 2022) a množství osob, jež v důsledku tohoto jednání byly nepravdivě nařčeny ze spáchání přestupku na úseku dopravy, z něhož se musely před policejními a správními orgány vyvinit a dokázat, že v uvedeném období předmětná vozidla neřídily, neparkovaly ani jinak neužívaly, jejichž osobní údaje získal a následně použil zcela neoprávněně povětšinou v rámci nahlížení do spisů nebo z veřejných rejstříků v jiných správních věcech. I tato pohnutka a způsob provedení škodlivost činu obviněného dále zvyšuje. 57. Ze všeho plyne, že závěr soudů, že jde o kriminální čin s nutností použití trestní represe, je správný a že soudy při posuzování jeho škodlivosti z hledisek § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvážily všechny rozhodné skutečnosti, a proto nepochybily, když v něm shledaly naplnění všech znaků přečinů podle § 180 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a § 181 odst. 1 písm. a), dílem v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto závěry svědčí o tom, že požadavek obviněného, aby věc byla postoupena jako přestupek, je nedůvodný a mimo veškerá pravidla, která byla výše rozvedena. Jestliže se domáhal toho, aby mu bylo vyhověno, protože tomu tak bylo v jiné jím uváděné údajně srovnatelné věci, ani v tom mu nelze přisvědčit, protože o srovnatelné věci zde nešlo, jak zmínil i státní zástupce ve vyjádření dovolání. Navíc je nutné zdůraznit, že subsidiarita trestní represe se posuzuje individuálně v každé konkrétní věci podle její povahy a skutečností k ní zjištěných, nedá se absolutizovat a nejde na ni usuzovat podle okolností nastalých v jiných případech, nýbrž „je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu“ (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 58. Nejvyšší soud se mohl těmito okolnostmi zabývat s ohledem na celkové jednání obviněného, na němž nic nemění to, že pro dva dílčí útoky tohoto činu popsané v bodech 5) a 6) byl obviněný zproštěn obžaloby. Důvodem tohoto zproštění totiž nebyly jiné okolnosti či vady nežli to, že odpovědnost za tyto činy v přestupkovém řízení zanikla z důvodu promlčení, a proto za ně obviněný nemůže být veden k trestní odpovědnosti a jí odpovídajícímu trestnímu postihu. Závěr o celkové škodlivosti činu tím nebyl významně snížen, protože zprošťující část je marginální, neboť zprošťující výrok se týká pouze 2 z celkových 24 dílčích útoků pokračujícího trestného činu, když dalších 22 dílčích útoků, ohledně nichž byl vynesen odsuzující výrok, je pro závěr o společenské škodlivosti plně dostačující. 59. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené shrnuje, že námitky obviněného v části, v níž brojil proti vadám na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., neshledal důvodnými, protože se soudy jím vytýkanými nedostatky zabývaly, avšak, jak dovodily, v proběhnuvším řízení ani v rámci dokazování se jich nedopustily. Nebylo proto opodstatněné na uvedených správných závěrech soudů obou stupňů kromě části, v níž byl obviněný zproštěn obžaloby (viz níže), s ohledem na důvody jeho zproštění cokoli měnit. VIII. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 60. Na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný poukázal s tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje výrok o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., který byl obsažen v rozsudku soudu prvního stupně, a poukazoval též na vnitřní rozpornost výroku o trestu ohledně uložené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, což jsou výhrady, které s takto označeným důvodem vůbec nesouvisejí. Vzhledem k tomu, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. může být naplněn dvěma alternativami vad, a to uložením druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), je zcela mimo něj obviněným tvrzeno, že jde o neúplný výrok. Takový nedostatek lze namítat jen prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr, ř., jenž obviněný neuplatnil. 61. Na obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. zčásti dopadá výhrada proti nejasnosti vymezení povinnosti v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku, na níž bude reagováno v závěru tohoto rozhodnutí v části IX., neboť Nejvyšší soud výrok o trestu a náhradě nemajetkové újmy, proti nimž námitky směřovaly, jakožto výroky obsahově navazující na zrušený výrok o vině, zrušil a sám znovu o nich rozhodl. IX. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 62. Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky obviněného uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože mu přisvědčil v tom, že trestní stíhání u dílčích útoků pod body 5) a 6) výroku o vině je podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. nepřípustné, neboť o nich bylo pravomocně rozhodnuto jako o přestupcích tak, že řízení o nich bylo v důsledku promlčení zastaveno. 63. Tyto výhrady korespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Zmíněný důvod lze uplatnit jen za situace, když byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stínání (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Uvedená hlediska byla v této věci splněna, protože obviněný se domáhal zastavení trestního stíhání u dílčích útoků v bodech 5) a 6) proto, že pro překážku trestního stíhání, kterou vytvořilo rozhodnutí správního orgánu o přestupku, nebylo možné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. trestní stíhání zahájit, a bylo-li zahájeno, nebylo možné v něm pokračovat a mělo být zastaveno. 64. Uvedeným námitkám Nejvyšší soud přisvědčil a v souladu s dovoláním dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí vytvořilo překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) a obviněného za stejné činy [dílčí útoky v bodech 5), 6)] již nelze trestat v jiném řízení, protože toto rozhodnutí vytvořilo překážku ve smyslu zásady ne bis in idem. Odlišný postup by byl v rozporu s čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy. 65. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že ač oba soudy tuto skutečnost nepominuly, nevypořádaly se s ní konformně s čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy. Aby mohl sám důvodně posoudit namítané skutečnosti, vyžádal od Úřadu městské části Brno-střed, Odbor právní a organizační, Oddělení přestupkové, spis vedený na obviněného pod sp. zn. 2060/MCBS/2021/0153334, v němž bylo o uvedených dvou přestupkových skutcích rozhodováno. Z jeho obsahu zjistil, že šlo o přestupky založené na skutkovém základě spočívajícím v tom, že obviněný „měl v písemném sdělení, které podal dne 1. 6. 2021 u Magistrátu města Brna, Odboru dopravněsprávních činností, uvést, že vozidlo Alfa Romeo, RZ XY, jehož je provozovatelem, v době spáchání dopravního přestupku dne 6. 1. 2021 v 16:09 hodin na adrese XY v Brně řídil O. Š., a že vozidlo Alfa Romeo, RZ XY, jehož je provozovatelem, v době spáchání dopravního přestupku dne 6. 1. 2021 v 16:09 hodin na adrese XY v Brně řídila M. Č., přičemž po provedeném šetření vyšlo najevo, že se oznámení nezakládalo na pravdě, čímž se měl úmyslně dopustit přestupku tím, že měl jiného nepravdivě obvinit z přestupku“. 66. Z uvedeného je zjevné, že popsaná jednání jsou obsahově shodná s těmi, jež jsou uvedena v přezkoumávaném rozsudku v bodech 5) a 6), jichž se obviněný dopustil vůči poškozeným O. Š. [ad 5)] a M. Č. [ad 6)]. Byl v nich spatřován přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 251/2016 Sb.“). Správní orgán o nich rozhodl usnesením ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. MCBS/2023/0124147/PISR, tak, že řízení zahájené z moci úřední o přestupku obviněného podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb. zastavil, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Důvodem zániku odpovědnosti za přestupek bylo promlčení přestupku v důsledku uplynutí jednoleté promlčecí doby (viz č. l. 15 přestupkového spisu). Promlčecí doba ve smyslu § 30 zákona č. 250/2016 Sb. uplynula, neboť ke spáchání skutků popsaných pod body 5) a 6), týkajících se poškozených O. Š. a M. Č., došlo dne 6. 1. 2021. Správní řízení bylo zahájeno dne 16. 5. 2022, tj. více než rok od spáchání přestupku. Úřad městské části Brno-střed, Odbor právní a organizační, Oddělení přestupkové, rozhodl o uvedených dvou přestupkových skutcích ve věci usnesením ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 2060/MCBS/2021/0153334, tak, že řízení zahájené z moci úřední o přestupku obviněného podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb. zastavil, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Správnost tohoto rozhodnutí potvrdil svým rozhodnutím ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. MMB/0492105/2023, v přezkumném řízení také Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí, jemuž bylo předloženo odvolání obviněného proti citovanému správnímu rozhodnutí, které bylo tímto odvolacím orgánem zamítnuto (viz č. l. 20 přestupkového spisu). 67. Soud prvního stupně uvedené skutečnosti posoudil se závěrem, že překážkou trestního postihu obviněného nejsou jím předložená tato dvě rozhodnutí (č. l. 606 až 607 spisu), neboť nepředstavují překážku věci rozhodnuté, protože je z nich „zřejmé pouze tolik, že příslušné správní řízení vedené před Úřadem městské části Brno-střed pod sp. zn. 2060/MCBS/2021/0153334 bylo zastaveno usnesením z 20. 7. 2023, neboť odpovědnost za přestupek zanikla, a uvedené procesní rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím Magistrátu města Brna, Odborem vnitřních věcí, ze dne 26. 10. 2023“ (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud (viz body 28., 29. napadeného rozsudku) tento závěr shledal správným a doplnil, že pochybnosti nevzbuzuje to, že rozhodnutím o přestupku se rozumí rozhodnutí, kterým přestupkový úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku a uložil mu za něj správní trest, což v této věci nenastalo. Správní orgán zde vydal v řízení o přestupku rozhodnutí, jímž nebyl obviněný uznán vinným, ale přestupkové řízení bylo zastaveno. Vyjádřil, že jde o jinou formu rozhodnutí, a že je třeba vždy posuzovat důvod zastavení řízení (§ 86 zákona č. 250/2016 Sb.), protože nikoliv každé takové rozhodnutí představuje pravomocné rozhodnutí o přestupku, které je nutno vzít v úvahu při posuzování zásady ne bis in idem a ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Z povahy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku dovodil, že takovým rozhodnutím by bylo rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle § 86 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 250/2016 Sb., tedy že posuzovaný skutek se nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný, anebo spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno, neboť jimi bylo fakticky rozhodováno o vině obviněného. Poukázal zde na srovnatelnost s rozhodnutími o zastavení trestního stíhání učiněnými v trestním řízení podle § 172 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., § 188 odst. c) tr. ř., či zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a), b), c) tr. ř. Pokud však jde o rozhodnutí, jímž správní orgán, jako v této věci, vyslovil, že odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím promlčecí doby, nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože neobsahuje meritorní rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011). 68. Nejvyšší soud se s těmito názory soudů nižších stupňů neztotožnil, protože se opírají výhradně o názor, který plně nerespektuje smysl zásady ne bis in idem, ani význam a podstatu promlčení ve správním řízení. 69. S ohledem na to, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se týká nepřípustnosti trestního stíhání a v nyní posuzované trestní věci vychází z § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., je vhodné uvést, že tento důvod nepřípustnosti trestního stíhání předpokládá splnění dvou podmínek, a to, aby dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, a druhá, aby uplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno, přičemž pro závěr o tom, že je řízení nepřípustné, musejí být obě tyto podmínky splněny současně. 70. Ke druhé z těchto podmínek lze uvést, že s ohledem na právní jistotu účastníků řízení je stanoveno, že přezkumné řízení nelze zahájit po uplynutí tří let (tato délka je navázána na nejkratší dobu promlčení trestného činu) od zahájení trestního stíhání nebo od právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení (viz Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, č. 183/2017 Dz). V posuzované věci tato podmínka byla splněna, protože Nejvyšší soud, stejně tak jako i soudy nižších stupňů, z výše uvedeného přestupkového spisu zjistil, že pro přezkumné řízení posuzovaného přestupku již stanovená lhůta marně uplynula. 71. První shora uvedená podmínka, aby dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku, vychází z § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., v němž je promítnuto pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek (srov. čl. 40 odst. 5 Listiny). Jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), jež navazuje na zásadu ne bis in idem, která je formulována v čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy. Zodpovězení otázky, zda jde v posuzované věci o takovou překážku, závisí na posouzení toho, zda obě řízení jsou svojí povahou trestněprávní, přičemž formální označení není určujícím hlediskem. To, zda se v daném případě jedná o trestní řízení či trest ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy bude vždy závislé na posouzení tzv. Engelových kritérií formulovaných pro účely výkladu pojmu „trestní obvinění“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozhodnutí ESLP ve věci Sergey Zolotukhin, § 53; Ruotsalainen proti Finsku, rozsudek, 16. 6. 2009, stížnost č. 13079/03, § 42–43; Mihalache proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu, 8. 7. 2019, stížnost č. 54012/10, § 53–64) [viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M., ŠIPULOVÁ, K., HUBKOVÁ, P., KMECOVÁ, M., KOVALČÍK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1778]. 72. V posuzované věci je vhodné zdůraznit, že správní řízení o přestupcích v dopravě, o něž v této věci šlo, má v českém právu povahu trestního řízení, jak ji má na mysli citovaná judikatura ESLP. K uvedenému je navíc vhodné dodat, že ESLP v rozsudku ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71, § 89, a dalších dospěl k závěru, že přestupkové řízení je svou povahou trestní, avšak, byť přestupek naplňuje formální znaky trestného činu, jde o jednání minimálně společensky nebezpečné. Podle ESLP však současně nevyžaduje trestní povaha činu určitý minimální stupeň společenské škodlivosti jednání (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 10. 2003 ve věci Ezeh a Connors proti Spojenému království, č. 39665/98 a 40086/98, § 104). 73. V této trestní věci je nutné mít na paměti, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje nejen dvojí potrestání, ale také dvojí stíhání (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2019 ve věci Smoković proti Chorvatsku, stížnost č. 57849/12; rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2019 ve věci Mihalache proti Rumunsku, stížnost č. 54012/10). Toto ustanovení se použije i v případě, kdy proti dotyčné osobě bylo pouze vedeno trestní stíhání, které nevyústilo v odsouzení. Tento výklad byl podán např. ve věci Sergey Zolotukhin, § 110; též Šimkus proti Litvě, rozsudek, 13. 6. 2017, stížnost č. 41788/11, § 47: druhé řízení bylo zastaveno z důvodu promlčení; Bashin a Chekunov proti Rusku, rozsudek, 14. 1. 2020, stížnost č. 44015/07, § 65: druhé řízení skončilo smírným urovnáním; C. Y. proti Belgii, rozsudek, 14. 11. 2023, stížnost č. 19961/17: první řízení skončilo osvobozením stěžovatele. Pro otázku respektování čl. 4 Protokolu č. 7 je v zásadě nerozhodné, jakým způsobem bylo druhé řízení skončeno. Žalovaná vláda se tedy nemůže bránit např. tím, že stěžovatel byl svého druhého obvinění zproštěn [Sergey Zolotukhin, § 110; viz též Tsonyo Tsonev proti Bulharsku (č. 2), rozsudek, 14. 1. 2010, stížnost č. 2376/03, § 55; [viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M., ŠIPULOVÁ, K., HUBKOVÁ, P., KMECOVÁ, M., KOVALČÍK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1779]. 74. Soudy nižších stupňů zdůrazňovaly, že nešlo o rozhodnutí o vině, aniž by však braly do úvahy i další a rozhodné aspekty povahy rozhodnutí správního orgánu o promlčení, nebo to, že v této věci správní orgán vydal rozhodnutí. Pro úvahy o tom, zda vytváří překážku ne bis in idem, je podstatné, zda šlo o rozhodnutí konečné, tedy zda jím jedno z řízení bylo skutečně pravomocně a nezměnitelným způsobem skončeno. 75. Nejvyšší soud odkazuje na zprávu k čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a na definici obsaženou v důvodové zprávě k Evropské úmluvě o mezinárodní platnosti trestních rozsudků, kde se v komentáři k jejímu čl. 1 uvádí, že rozhodnutí je konečné, „jestliže, podle tradiční definice, nabylo sílu věci rozhodnuté. K tomu dochází v momentě, kdy je nezměnitelné, tedy jestliže nejsou k dispozici žádné běžné opravné prostředky nebo jestliže takové prostředky strany vyčerpaly nebo nechaly uplynout příslušné lhůty, aniž by tyto prostředky využily“. 76. Vhodné je též zdůraznit, že ESLP zásadně odlišuje situace, kdy vnitrostátní právo zná pouze dvě možnosti ukončení přestupkového řízení (odsouzení a zastavení řízení), přičemž rozhodnutí o zastavení má stejné účinky bez ohledu na důvody pro jeho přijetí (viz Prigală proti Moldavsku, 13. 12. 2022, č. 14426/12, § 11–15) [viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M., ŠIPULOVÁ, K., HUBKOVÁ, P., KMECOVÁ, M., KOVALČÍK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1781]. Pro výklad pojmu „konečný rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 lze poukázat i na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Mihalache proti Rumunsku [rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 7. 2019, č. 54012/10], v němž dospěl mimo jiné k závěru, že byť se v čl. 4 odst. 1 v jeho francouzské verzi používá spojení „acquitté ou condamné par un jugement définitif“ (a po jeho vzoru v českém překladu spojení „osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem“), nevyžaduje se, aby šlo o rozhodnutí soudního orgánu (§ 94–95). Dále v tomto rozsudku bylo vysloveno, že překážku ne bis in idem nevytváří jakékoli konečné rozhodnutí, nýbrž musí jít současně o rozhodnutí, kterým byl obviněný odsouzen nebo osvobozen (§ 88), tedy musí být rozhodnuto na základě posouzení okolností případu, jinými slovy, došlo k rozhodnutí ve věci samé. Aby k takovému posouzení mohlo dojít, je nezbytné, aby orgán vydávající rozhodnutí byl podle vnitrostátního práva vybaven rozhodovací pravomocí, která mu umožní přezkoumat podstatu věci. Tento orgán pak musí prostudovat nebo vyhodnotit důkazy obsažené ve spise a posoudit trestní odpovědnost obviněného. Závěr, zda došlo k posouzení okolností případu a viny či neviny obviněného, tak může být podpořen průběhem řízení v dané věci (§ 97 až 99). Konečně pak z citovaného rozsudku ESLP vyplývá, že aby bylo možné rozhodnout, zda je rozhodnutí „konečné“, je třeba zjistit, zda proti němu lze podat „řádný opravný prostředek“. V tomto ohledu se vychází z vnitrostátního práva, které ale musí splňovat zásadu právní jistoty, která vyžaduje, aby byl rozsah opravného prostředku jasně časově vymezen a aby byl postup jeho použití jasný pro ty strany, které mohou daný opravný prostředek využít. Jinými slovy, opravný prostředek musí fungovat způsobem, který vnáší jasno do okamžiku, kdy se rozhodnutí stává konečným. Zákon, který by jedné ze stran přiznával neomezenou diskreci k využití určitého opravného prostředku nebo který by takový prostředek podmiňoval podmínkami, jež by odhalovaly výraznou nerovnováhu mezi stranami v možnosti jej využít, by byl v rozporu se zásadou právní jistoty (§ 115). Úmluva sice umožňuje státům stanovit, kterými rozhodnutími se trestní řízení pravomocně končí, nemohou však v tomto ohledu mít naprostou volnost a nepodléhat zpětné kontrole ze strany ESLP (§ 116) [viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M., ŠIPULOVÁ, K., HUBKOVÁ, P., KMECOVÁ, M., KOVALČÍK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1782–1783]. 77. Podle těchto kritérií je zjevné, že posuzované rozhodnutí správního orgánu o promlčení přestupků v této věci je rozhodnutím konečným, neboť je nezměnitelné a nejsou proti němu již přípustné žádné opravné prostředky. 78. Pro úplnost je možné též zmínit, že se ESLP zabýval i vlastním obsahem pojmů „osvobozen“ nebo „odsouzen“, k nimž ve své rozhodovací praxi dosud nestanovil žádná obecná výkladová kritéria. Dříve jen zaujal stanovisko, že zastavení trestního stíhání například státním zástupcem nepředstavuje osvobozující ani odsuzující rozhodnutí, a proto na ně není čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě použitelný (viz rozsudek ESLP ze dne 27. 5. 2014 ve věci Marguš proti Chorvatsku, č. 4455/10, § 120). Podle názoru vysloveného ESLP v citovaných rozhodnutích je třeba uvážit, jaký je skutečný obsah daného rozhodnutí, a přihlédnout k jeho účinkům na osobní situaci stěžovatele. Užití pojmů „osvobozen nebo odsouzen“ naznačuje, že trestní odpovědnost pachatele musí být zhodnocena na základě dostatečného prošetření okolností případu, tedy přezkoumání merita věci. Příslušný orgán musí takto nashromážděné a provedené důkazy zhodnotit a určit, zda vznikla trestní odpovědnost osoby, a na tomto základě přijaté rozhodnutí řádně odůvodnit. 79. Jestliže odpovědnost za přestupek zanikla až po zahájení řízení o přestupku, správní orgán řízení usnesením zastaví [§ 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb.]. K důvodům zániku odpovědnosti za přestupek musí správní orgán přihlížet z úřední povinnosti. Zánik odpovědnosti za přestupek znamená, že jsou splněny podmínky pro zánik důsledků, které by jinak byly u pachatele spojeny s tím, že přestupek spáchal (srov. MIHALIK, V. Zánik odpovědnosti za přestupek. Právní rozhledy [online databáze], roč. 2017, č. 10). Ve správním právu může nastat situace, kdy po spáchání přestupku, avšak ještě před pravomocným rozhodnutím o něm, mohou vyvstat určité okolnosti, které jsou zákonem specificky vymezeny jako důvody, které vedou k zániku trestnosti přestupku. Tyto okolnosti jsou vymezeny v § 29 zákona č. 250/2016 Sb. Další důvody zániku odpovědnosti za přestupek mohou být stanoveny v jiném zákoně. Uvedená jednoroční promlčecí subjektivní lhůta má přimět správní orgán k aktivní činnosti – včetně zjišťování a prokazování, kdo je za porušení zákona odpovědný – bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového; to platí s ohledem na ústavní princip právní jistoty a na povinnost správního orgánu rozhodnout bez zbytečných průtahů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09). Pokud došlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby, nelze současně shledat obviněného vinným ze spáchání přestupku, protože závěr o spáchání přestupku je možné učinit výlučně za předpokladu, že promlčecí doba dosud neuplynula (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 17 A 109/2021). 80. Z povahy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku je třeba vyvodit, že takovým rozhodnutím bude vždy rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku podle § 86 odst. 1 písm. a), b), c), g) zákona č. 250/2016 Sb. Je tomu tak proto, že jím správní úřad rozhodl, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný z přestupku, spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno či obviněný nebyl v době spáchání přestupku pro nepříčetnost trestně odpovědný. Povaha těchto rozhodnutí je totiž taková, že jimi bylo fakticky rozhodnuto o tom, zda se osoba podezřelá ze spáchání přestupku dopustila přestupku či nikoliv, a v rámci trestního řízení by odpovídající výraz našly po zahájení trestního stíhání či nápadu obžaloby či návrhu na potrestání v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. (rozhodnutí v přípravném řízení), v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. (předběžné projednání obžaloby) či ve zproštění obžaloby podle § 226 písm. a), b), c), d) tr. ř. (rozhodnutí v hlavním líčení). Takovým rozhodnutím pak není ovšem rozhodnutí o odložení věci podle § 76 zákona č. 250/2016 Sb., s výjimkou postupu podle § 76 odst. 1 písm. j) zákona č. 250/2016 Sb., neboť takové rozhodnutí nepředstavuje meritorní rozhodnutí. 81. Promítnutím těchto pravidel do posuzované věci lze uzavřít, že překážku ne bis in idem představuje rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení z důvodu promlčení, protože je vydal správní orgán, vybavený rozhodovací pravomocí, která mu umožňuje přezkoumat podstatu věci na základě posouzení okolností případu. Rozhodnutí o tom, že odpovědnost za přestupek zanikla podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb. má formu usnesení, jež se doručuje stranám, což koresponduje s podmínkami uvedenými v § 86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., podle něhož se usnesení o zastavení řízení nedoručují u taxativně uvedených případů zastavení, tj. podle odstavce 1 písm. d), e), f), i), j), k), m) a n), kdy se pouze poznamenají do spisu. V případě zastavení řízení podle písm. h) je tedy třeba stranám rozhodnutí doručit, jak se také v posuzované věci stalo (viz č. l. 15 verte, 21/3 přestupkového spisu). Podle § 76 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. rovněž platí, že proti usnesení se může odvolat účastník, jemuž se usnesení oznamuje. Odvolání proti usnesení nemá odkladný účinek. Rovněž této možnosti obviněný v posuzované věci využil, když proti uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek pro promlčení, podal blanketní odvolání, o němž odvolací správní orgán rozhodl, jak bylo uvedeno výše. 82. Jde o akt správního orgánu, který má povahu rozhodnutí ve věci samé, protože v rámci promlčení dochází k situaci, že zaniká odpovědnost za přestupek v důsledku uplynutí zákonem stanovené doby, což tento orgán zjistí poté, co vyhodnotil skutečnosti obsažené ve spise. Takový postup koresponduje se záměrem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k citovanému zákonu č. 250/2016 Sb., v níž se uvádí, že: „Rovněž v situaci, kdy odpovědnost za přestupek zanikla, je nezbytné zkoumat skutkový stav za účelem posouzení této právní otázky, především zjistit okolnosti spáchání skutku, v němž je spatřován přestupek.“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2019 ve věci Mihalache proti Rumunsku, stížnost č. 54012/10). Významné je i to, že jde o rozhodnutí, proti němuž lze podat řádný opravný prostředek. Z obsahu výše uvedeného přestupkového spisu je zjevné, že forma a povaha rozhodnutí, jímž bylo v přestupkovém řízení o přestupcích rozhodnuto, je konečným rozhodnutím, které vytváří překážku, jež by založila situaci, že by bylo nyní v trestním řízení rozhodnuto podruhé (bis). 83. Odvolací soud se pro závěr o tom, že nejde o věc vytvářející překážku z hlediska zásady ne bis in idem, nesprávně opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018, jež vycházelo z předchozího zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb. Komentářová literatura dovozovala, že muselo být rozlišováno, jestli se jednalo o zastavení řízení z procesních důvodů (bez věcného posuzování projednávaného případu), které nemělo účinky věci pravomocně rozhodnuté a nezakládalo proto překážku rei iudicatae [srov. § 76 odst. 1 písm. d), e), f), g), h), ch), i), k) a l) zákona č. 200/1990 Sb.], o němž se vydávalo usnesení, které se pouze poznamenalo do spisu. V případech podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) a j) cit. zákona se však nejednalo o zastavení řízení z procesních důvodů a vznikala zde překážka věci rozhodnuté. Současný zákon o přestupcích tuto nejednotnost již odstranil, neboť je výslovně stanoveno, že správní orgán rozhoduje, a činí tak formou usnesení (viz JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 415, 797 až 800). 84. Názor soudů nižších stupňů, že nejde o meritorní rozhodnutí, lze vyvrátit i s důrazem na povahu promlčení jako jednoho z důvodů zániku odpovědnosti za přestupek. Podle § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby. Pod pojem „trestnost činu“ užitý v čl. 40 odst. 6 Listiny spadá i hmotněprávní úprava zániku trestní odpovědnosti a odpovědnosti za přestupek včetně promlčení trestní odpovědnosti a zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19). V obecném smyslu lze vycházet z významu a smyslu promlčení jako zániku odpovědnosti za spáchaný čin, což vyjadřuje jeho hmotněprávní charakter, avšak důsledky s ním spojené jsou procesní, protože vedou k ukončení stíhání (srov. přiměřeně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 735 až 737). U přestupku to znamená, že správnímu orgánu zaniká jeho právo, respektive povinnost, přestupek projednat. Důvodem promlčení je hledisko snižujícího se významu stíhání za přestupek v důsledku uplynutí delší doby od jeho spáchání, neboť stíhání v takovém případě přestává plnit svou společenskou funkci. Je institutem, díky kterému dochází buď k zeslabení práva nebo k jeho úplnému zániku v důsledku uplynutí času, tedy promlčecí doby. Oslabení subjektivního práva a právní povinnosti v důsledku uplynutí časové lhůty jsou stanovené právní normou, která spočívá v tom, že subjektivní právo a jemu odpovídající právní povinnost sice stále trvají, avšak nelze je vymáhat např. soudní cestou (HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník [online databáze]. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Snižuje se totiž jak škodlivost činu pro společnost, tak schopnost správního orgánu provést řádné dokazování. V § 30 zákona č. 250/2016 Sb. je stanovena délka promlčecí doby, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, dále tento zákon uvádí podmínky běhu promlčecí doby (§ 31) a důvody stanovení a přerušení promlčecí doby (§ 32). Tato doba je prekluzivní a správní orgán k ní musí přihlížet z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v důsledku plynutí času právo na projednání a potrestání pachatele přestupku zaniklo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08). Pro to, zda rozhodnutí o promlčení přestupku vytváří překážku ne bis in idem, má význam povaha tohoto institutu nejen v jeho procesních důsledcích, tj. že se řízení dále nekoná, ale i hmotněprávních, protože jeho smyslem je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, též nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09). Podstatné je, že uplynutím doby se vytrácí zájem společnosti na potrestání pachatele, což je třeba mít na paměti, neboť jestliže slábne během stanovené jednoleté lhůty zájem společnosti na potrestání za přestupek, je nelogické, aby takový zájem u téhož skutku přetrvával při jeho posouzení jako závažnějšího deliktu a přísnějšího postihu za trestný čin. Takový závěr by byl v rozporu s výše uvedenými pravidly a významem a smyslem institutu promlčení v přestupkovém řízení. 85. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že i když zastavení správního (přestupkového) řízení pro promlčení není rozhodnutím, jímž se rozhoduje výslovně o vině či nevině, má povahu rozhodnutí s hmotněprávními účinky, jehož důsledkem je, že přestupce nelze stíhat, a proto má dopad na zánik jeho trestní odpovědnosti. V tom lze spatřovat současně i konečnost takového rozhodnutí. Takový závěr má oporu i v judikatuře ESLP, která chápe zásadu ne bis in idem striktně materiálně a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě chrání i proti opětovnému „stíhání“, nikoliv pouze proti dvojímu odsouzení. Právní moc rozhodnutí o zastavení řízení pro promlčení znamená zánik možnosti meritorního projednání skutku, jelikož stát měl možnost skutek projednat, avšak v důsledku uplynutí času jeho pravomoc zanikla. Následné zahájení trestního stíhání by tak představovalo obcházení účinků promlčení, popíralo princip právní jistoty a činilo institut promlčení fakticky bezvýznamným, narušilo by právní jistotu obviněné osoby a předvídatelnost práva v důsledku nepřípustného pokračování a rozšiřování trestní represe a její přenesení do přísnějšího trestněprávního režimu s mnohem citelnějšími dopady do života obviněného, nežli mu hrozily v přestupkovém řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2019 ve věci Smoković proti Chorvatsku, stížnost č. 57849/12; rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2019 ve věci Mihalache proti Rumunsku, stížnost č. 54012/10). 86. V posuzované věci bylo správní řízení pravomocně skončeno dne 10. 11. 2023, trestní stíhání pro tytéž skutky bylo zahájeno v mezidobí dne 12. 6. 2023 usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality, Brno, sp. zn. KRPB-180233-183/TČ-2021-060276. Pokud poté došlo k souzení a odsouzení obviněného pro tytéž skutky, svědčí uvedená skutečnost pro správnost závěru, že u dílčích útoků v bodech 5), 6), pro něž bylo trestní stíhání zahájeno a obviněný pro ně byl následně v rámci pokračujícího skutku i odsouzen, došlo k stíhání pro totéž a obcházení zásady ne bis in idem (viz přiměřeně rozhodnutí č. 44/2017 Sb. rozh. tr.). 87. Uvedené závěry dostatečně vyjadřují a odůvodňují i odlišné stanovisko oproti tomu, které bylo vyjádřeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že rozhodnutí správního orgánu o zastavení správního řízení z důvodů uplynutí lhůty jednoho roku od spáchání přestupku, překážku ne bis in idem nevytvořilo. Podstatné totiž je, že uvedené rozhodnutí posuzovalo předmětný důvod k zastavení správního řízení na základě zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, který podmínky pro rozhodnutí o zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu promlčení upravoval jiným způsobem než současně platný zákon č. 250/2016 Sb. Zásadní odlišnost vyplývala z toho, že podle zákona č. 200/1990 Sb. závěr o takovém zastavení neměl povahu rozhodnutí, ale ve spise byla tato skutečnost pouze konstatována ve formě tzv. poznámky, která se jen vyznačila (poznamenala) do spisu. Z těchto důvodů nešlo o odlišný právní názor, který by vyžadoval předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). X. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 88. Nejvyšší soud poté, co dospěl k závěru, že u dílčích útoků uvedených v bodech 5) a 6) byla porušena zásada ne bis in idem, byl povinen toto zjištění promítnout i do rozhodnutí o vině i trestu obviněného. Jde o právní závěry, o nichž může rozhodnout na základě jinak správných skutkových závěrů učiněných soudy prvního a druhého stupně ohledně dalších 22 dílčích útoků, jichž se shora zjištěné vady netýkaly. Proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 8 To 362/2024, tak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 91 T 49/2023, v celém rozsahu, protože obou se týkala Nejvyšším soudem zjištěná vada. V souvislosti s tím podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, která tímto zrušením pozbyla podkladu, a znovu sám rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. 89. Pokud jde o výrok o vině, s ohledem na shora uvedené, nebylo možné obviněného uznat vinným dílčími útoky (srov. § 116 tr. zákoníku) ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsanými v bodech 5) a 6). Bylo proto třeba pro procesní řešení této situace, když obviněného nelze vést k trestní odpovědnosti za tyto dva dílčí útoky pokračujícího trestného činu, vycházet z podmínek vymezených v § 12 odst. 12 tr. ř. Podle něho se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak, což navazuje na § 11 odst. 2 tr. ř., které umožňuje oddělené projednávání dílčích útoků pokračování v trestném činu (srov. ŠÁMAL, P. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 261). 90. V posuzované věci, když bylo rozhodnuto o všech dílčích útocích trestných činů pravomocným rozsudkem, a Nejvyšší soud za vadné považuje jen některé z nich, je povinen zrušit celý výrok o vině týkající se tohoto pokračujícího jednání. Pro dílčí útoky, které byly shledány vadnými, bylo třeba obviněného zprostit obžaloby. Proto obviněného uznal vinným 22 dílčími útoky, u nichž vadu nezjistil, a za ně mu uložil trest, útoků pod body 5) a 6) obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil, protože shledal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 91. V dílčích útocích, jimiž byl obviněný původně rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným [body 1) až 4), 7) až 24], nyní nově označených 1) až 22), obviněného znovu shledal vinným jednak přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [v bodech 1), 2)], a jednak přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaném [v bodech 1), 2),7)] a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [v bodech 3), 4), 5), 6), 8) až 22)]. Za ně také znovu ukládal trest. 92. Vzhledem k tomu, že rozsah trestného jednání obviněného se zmenšil z 24 dílčích útoků na 22, se tím jen a nepatrně (viz uvedené shora) snížila i škodlivost činu, avšak jen se zřetelem na tento jeho rozsah, nikoliv však zásadně do celkové povahy škodlivosti jednání obviněného s ohledem na dopad, jaký mělo pro poškozené. 93. Nejvyšší soud obviněnému nově ukládal trest při respektu k tomu, jaké úvahy rozvedl soud prvního stupně v bodě 39. svého rozsudku. Současně převzal i závěry odvolacího soudu, jenž o trestu rozhodoval mimo jiné i z podnětu odvolání státního zástupce a obviněnému uložil nad rámec rozsudku soudu prvního stupně peněžitý trest (srov. body 30. a 31. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud důvody soudů obou stupňů shledal správnými a pro stručnost na ně pouze odkazuje. Stejným způsobem posuzoval osobu obviněného i povahu trestné činnosti, k níž lze rovněž odkázat na skutečnosti uvedené v tomto rozhodnutí ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že výměru trestu odnětí svobody obviněnému vzhledem ke zproštění dvou dílčích útoků zkrátil o dva měsíce, tudíž mu za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 25 měsíců, jejž podmíněně odložil na zkušební dobu stejně vymezenou, jak to učinil soud prvního stupně, tzn. v trvání tří roků. Rovněž u trestu peněžitého snížil jeho celkovou částku o dvacet denních sazeb, což je přiměřené snížení s ohledem na nový rozsah viny obviněného. 94. Při ukládání trestu odnětí svobody, jenž byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu, ve které mu rovněž uložil povinnost odčinit způsobenou nemajetkovou újmu, Nejvyšší soud přihlédl k námitkám obviněného proti nejasnosti původního výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde chyběla konkretizace toho, komu a v jaké výši má být tato újma nahrazena. Výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku proto zpřesnil tak, aby bylo zřejmé, že tato povinnost se týká těch poškozených, o jejichž nároku bylo v této věci rozhodnuto. 95. Bral přitom do úvahy, že podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jde o demonstrativní výčet, protože vedle nich nebo místo nich lze pachateli uložit i další taková omezení nebo povinnosti, pokud je to nutné, aby vedl řádný život (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1032/2011). Uložení povinnosti podle § 82 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku nebrání skutečnost, že soud současně rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody, na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 tr. ř., protože výrok podle § 82 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku má jinou funkci než výrok podle § 228 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1342). 96. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že ukládané opatření i povinnosti ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku by měly být formulovány tak, aby byly určité, a tím i kontrolovatelné, což zajišťuje jejich plnění, které má význam i pro posouzení jejich konečného splnění, a v případě jejich nerespektování dává soudům podklad pro vyvození důsledků. Pro jejich vykonatelnost, a tedy srozumitelnost danou jejich vymezením je třeba vycházet z okolností, za kterých došlo ke spáchání konkrétně posuzovaného činu, a jeho následků. Zákon přitom pro tento účel nedává soudům žádné vodítko, jak mají být tyto povinnosti formulovány, tedy neurčuje závazná zákonem konkrétně daná formulační hlediska ani parametry pro jejich stanovení. To zákon ponechává v konečném důsledku na soudu, jenž tak činí v návaznosti na konkrétní zjištěnou situaci. Z okolností stanovených v § 82 odst. 3 tr. zákoníku pouze vyplývá, že formulace příslušného omezení nebo povinnosti by měla obsahovat dostatečný podklad pro to, aby pachatel překonal škodlivý vliv činu, jejž spáchal, tedy dosáhl nápravy, a to i odčiněním důsledků jeho činu. Pachatel sám musí především přesně vědět, jak se má vzhledem k omezením ve zkušební době chovat, co činit nemá, anebo čeho se má zdržet (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1340, 1341). 97. Jestliže odvolací soud obviněnému uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, bylo třeba připustit, že tato formulace nebyla zcela konkrétní, jelikož tato povinnost byla vymezena jen velmi obecně a neurčovala daná formulační hlediska s ohledem skutkový stav. 98. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve věci znovu sám po zrušení rozsudků soudů obou stupňů rozhodoval, jsou již bezpředmětné námitky obviněného směřující proti neúplnosti, kterou shledával v tom, že odvolací soud znovu nerozhodl o náhradě nemajetkové újmy, neboť v jeho rozsudku požadovaný výrok nechyběl, což plyne z toho, že o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy rozhodl soud prvního stupně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., avšak i tento Nejvyšší soud zrušil, takže není nutné k těmto námitkám obviněného nic víc dodávat. Nadto sám obviněnému uložil konkrétní povinnost uhradit nemajetkovou újmu dvěma poškozeným, které se zbytky jejich nároků odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento postup rovněž vychází z důvodů, jimiž se již zabýval zejména soud prvního stupně. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu