8 Tdo 977/2025-1024 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1) J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, 2) L. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, 3) T. T., 4) O. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 10 To 127/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 23/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. F., L. F., T. T. a O. N. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Praha-západ ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 17 T 23/2023, byli obvinění J. F., L. F., T. T. a O. N. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněným J. F. a L. F. oběma shodně podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a současně nad nimi byl vysloven dohled probačního úředníka. Podle 85 odst. 3 tr. zákoníku jim byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 85 odst. 3 ve spojení s § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku jim každému byla uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobili vhodnému programu sociální výcviku a převýchovy. Podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jim každému byla uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobili vhodnému programu psychologického poradenství. Obviněným T. T. a O. N. byl oběma shodně podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a současně nad nimi byl vysloven dohled probačního úředníka. Podle 85 odst. 3 tr. zákoníku jim byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku jim každému byla uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobili vhodnému programu sociální výcviku a převýchovy. Podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jim byla uložena přiměřená povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobili vhodnému programu psychologického poradenství. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. F., L. F., T. T. a O. N. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, na náhradě škody částku 7 856 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 856 Kč za období od 14. 7. 2023 do zaplacení, a poškozenému P. B., na náhradě škody částku 521 459,16 Kč, na náhradě nemajetkové újmy za vytrpěné bolesti částku 66 218,25 Kč, na náhradě nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění částku 1 107 154 Kč a na náhradě další nemajetkové újmy částku 600 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. B., odkázán se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedené trestné činnosti dopustili tím, že: dne 19. 6. 2022 kolem 03:00 hodin společně přišli do restaurace XY v obci XY, ulice XY, okres Praha-XY, kde na veřejně přístupném místě nejprve J. F. fyzicky napadl D. T., tak, že ho třikrát udeřil otevřenou dlaní do hlavy a jedenkrát ho kopl do oblasti břicha, následně, když se útoku snažil zabránit P. B., obvinění ho společným jednáním napadli takovým způsobem, že museli být minimálně srozuměni s tím, že mu tím mohou způsobit závažná poranění důležitých orgánů, kdy T. T. chytl P. B. zezadu za krk a L. F. a O. N. ho několikrát udeřili pěstí do oblasti hlavy, načež P. B. spadl na zem, kde obvinění ve svém jednání pokračovali tak, že J. F. a O. N. poškozeného opakovaně kopali do horní části těla, dále poté, co se P. B. podařilo zvednout, ho J. F. a L. F. mezi sebou sevřeli a několikrát velkou silou udeřili pěstí do hlavy, po čemž poškozený opět spadl na zem, a L. F. ho ještě dvakrát silným úderem udeřil do hlavy a J. F. jedenkrát do oblasti zad, v důsledku čehož P. B. utrpěl zhmoždění čelistního kloubu, došlo též ke snížení citlivosti druhé a třetí větve trojklanného nervu, zhmoždění zubu 12, 11, 21 a 22 s dočasnou ztrátou vitality zubu 12, 21 a 22, dále zhmoždění hlavy, krční páteře, temporomandibulárního kloubu vlevo, pohmožděniny obličeje, suspektní lézi labyrintu, což si vyžádalo ošetření ve Fakultní nemocnici v Motole a následné léčení, kdy poškozený P. B. byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující 6 týdnů tak, že měl problémy se závratěmi omezující jeho pohyb a způsobující pády, celkově sníženou výkonnost psychickou i fyzickou, bolesti hlavy, čelistního kloubu, poruchy spánku a v důsledku jednání obviněných u něj nejpozději v červnu 2023 došlo k rozvoji reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení, která se u něj projevovala především kolísavou náladou, pohotovostí k úzkostnému prožívání a labilní emotivitou, což trvá dosud. 3. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ i obvinění J. a L. F., T. T. a O. N. Státní zástupkyně odvolání podané v neprospěch obviněných J. a L. F. zaměřila proti výroku o trestu, obvinění brojili proti všem výrokům. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 10 To 127/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil z podnětu odvolání státní zástupkyně ve výrocích o trestech ve vztahu k obviněným J. F. a L. F. a z podnětu odvolání obviněných ve výrocích o trestech ve vztahu k obviněným T. T. a O. N. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a výroků o náhradě škody a nemajetkové újmy ve věci znovu rozhodl tak, že obviněným J. F. a L. F. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému shodně uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněným T. T. a O. N. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku každému uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, jejichž výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu nad obviněnými. Podle 85 odst. 3 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili (výrok pod bodem I.). Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. F. a L. F. zamítnuta (výrok pod bodem II.). 4. K tomu je nutno pro úplnost zmínit, že oba soudy nižších stupňů rozhodovaly v nyní posuzované trestní věci již podruhé. Okresní soud Praha-západ prvním ve věci vyhlášeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 17 T 23/2023, uznal všechny čtyři obviněné vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to obviněnému J. F. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let, obviněnému L. F. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců, obviněnému T. T. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 3 let a obviněnému O. N. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně byla všem obviněným uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Dále soud podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy poškozených. K odvolání státní zástupkyně, všech obviněných i poškozeného P. B. o věci následně rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 10 To 76/2024, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, který tak posléze učinil shora popsaným způsobem. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 10 To 127/2025, podali obvinění J. a L. F. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Karolíny Babákové a obvinění T. T. a O. N. prostřednictvím společného obhájce Mgr. Et Bc. Michala Hory dovolání, v nichž všichni shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obvinění J. F. a L. F. s argumentem rozhodovací praxe Ústavního soudu namítli též porušení esenciálních zásad spravedlivého procesu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/2004, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/2004, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, aj.). Obvinění T. T. a O. N. odkázali i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 6. Obvinění J. a L. F. naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovali v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazních prostředků. Popis skutku a skutková zjištění soudu prvního stupně jsou neúplná a (částečně) nesprávná, a tedy v rozporu s provedeným dokazováním. 7. Za nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. označili chybný popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, který neobsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty předmětného zločinu vyjádřeného v právní větě. Namítli, že popis skutku nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro jeho právní kvalifikaci. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci zákonných znaků trestných činů, neboť taková citace tvoří právní větu rozsudku. Zhojení vady skutkové věty rozsudku cestou odůvodnění nelze považovat za dostačující. Ve skutkové větě výroku rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy způsobem, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení co do své určitosti obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 4 To 475/98, publikované pod č. 43/1999 Sb. rozh. tr., nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn IV. ÚS 182/04, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn II. ÚS 83/04, nebo ze dne 17. 10. 2007, sp. zn IV. ÚS 434/07-1). Dovolatelé vytkli, že popis skutku uvedený ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně v rozporu s § 120 odst. 3 tr. ř. postrádá konkrétní skutková zjištění týkající se úmyslu obviněných způsobit poškozenému P. B. těžkou újmu na zdraví, úmyslu společně jednat a jejich společného jednání jako takového, jednání poškozeného a jeho zdravotního stavu bezprostředně po incidentu. Těmito vadami trpěla již obžaloba, na což obvinění bezvýsledně upozorňovali od počátku hlavního líčení. Pokud odvolací soud pro takovou vadu odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, porušil práva obviněných na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 8. Popis skutku a skutková zjištění jsou podle dovolatelů neúplná, částečně nesprávná a v rozporu s provedeným dokazováním, a to kamerovým záznamem a lékařskou zprávou Fakultní nemocnice v Motole o ambulantním vyšetření poškozeného ze dne 19. 6. 2022. Dovolatelé upozornili, že účelem jejich argumentace není zpochybňování vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného P. B., netvrdí ani, že svým jednáním naplnili podmínky nutné obrany. Zjištění správného průběhu incidentu a všech jeho souvislostí a následků je však významné pro posouzení objektivní i subjektivní stránky stíhaného zločinu. Zdůraznili, že jediným objektivním a relevantním důkazním prostředkem o průběhu incidentu je kamerový záznam z restaurace XY. Svědci, včetně poškozeného P. B., o průběhu incidentu vypovídali pouze obecně a odvolací soud jejich důkazní význam přecenil, když například k jednotlivým úderům, jejich intenzitě a zapojení konkrétních obviněných se nijak nevyjádřili. Oba soudy nižších stupňů údajně vycházely z kamerových záznamů obsažených na DVD (č. l. 168 verte, kamera č. 1 - videosoubor VID-20220620-WA0000.mp4 a kamera č. 2 - videosoubor VID-20220620-WA0001.mp4), k nimž se má vztahovat úřední záznam o jejich vyhodnocení umístěných na č. l. 167 a 168. Obhajoba ale zjistila, že pravděpodobně nejpozději od 6. 8. 2024 se žádné DVD na č. l. 168 nenachází. V trestním spise se nyní nachází pouze jeden kamerový záznam, tj. videosoubor VID-20240806-WA0003.mp4 obsažený na DVD připojeném na listu bez žurnalizace mezi č. l. 538 a 539, aniž by to bylo v trestním spise vysvětleno. Videosoubor VID-20240806-WA0003.mp4 přitom není originálním záznamem z kamery restaurace XY, ale jedná se o záznam kamerového záznamu přehrávaného na mobilní telefon, což má negativní vliv na jeho kvalitu. Tato skutečnost je závažným pochybením, které znemožňuje přezkoumat skutková zjištění soudu prvního stupně z pohledu kamerových záznamů, ze kterých soud prvního stupně údajně měl vycházet. Dovolatelé podrobně rozebrali videosoubor VID-20240806-WA0003.mp4, jehož analýzu předložili v Příloze č. 1, v Příloze č. 2 provedli podrobnou časovou osu a upozornili, že pro správné posouzení videosouboru je potřebné ho přehrát kromě rychlosti 1,0x (normální), také rychlostí 0,5x a 0,25x (zpomalené), což umožňuje základní videopřehrávač jako součást operačního systému Microsoft Windows. 9. Po zanalyzování videozáznamu předložili svou verzi průběhu skutkového děje (viz bod III. str. 8, 9 dovolání). Uzavřeli, že přibližně v 1:40:38 obvinění odešli z restaurace, v 3:28 hodin přijela do restaurace hlídka Policie ČR, která odjela přibližně v 4:08 hodin, a cca v 4:59 hodin poškozený P. B. podstoupil ambulantní vyšetření ve Fakultní nemocnici v Motole, včetně CT mozku a páteře, přičemž poškozený podle související lékařské zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 19. 6. 2022 (č. l. 169) v důsledku úderů neztratil vědomí, neutrpěl otřes mozku, neměl zlomeninu, zejména čelisti nebo lebky, neměl krvácivé zranění a nepotřeboval hospitalizaci, což soud prvního stupně nijak nezohlednil, ačkoli se jednalo o relevantní skutková zjištění ohledně zdravotního stavu poškozeného P. B. bezprostředně po incidentu svědčící ve prospěch obviněných. 10. Obvinění měli za to, že jimi správně popsané jednání nelze posoudit jako spolupachatelství z důvodu chybějícího společného jednání a úmyslu obviněných, kteří jednali bez předchozí domluvy. Pro posouzení spolupachatelství je nutné zohlednit jednání každého z obviněných a časovou osu incidentu, když obvinění celkem strávili v restauraci 87 sekund a samotný incident s poškozeným P. B. trval 32 sekund. Tento incident lze podle dovolatelů rozdělit na tři fáze. První fáze jednání trvající 9 sekund byla dílem okamžiku, jednotliví obvinění jednali nečekaně a na sobě nezávisle – konkrétně zahrnovalo jednání obviněných T. T. a L. F. vůči poškozenému, kdy obviněný T. T. reagoval na fyzický trvající útok poškozeného, když poškozený držel pravou rukou obviněného J. F. tak, že poškozeného chytl zezadu pod krkem a odtahoval ho od obviněného J. F., tedy jeho úmyslem bylo tyto dva odtrhnout a nechtěl poškozenému nijak ublížit (viz bod 10. analýzy kamerového záznamu, začátek v 0:34, aktuální čas 01:39:42). Když poškozený P. B. poprvé spadl na zem, obviněný T. od něho odstoupil a do incidentu se již nezapojoval. Obviněný T. T. tak nejednal společně s ostatními obviněnými. Obviněný O. N. jednou kopl do poškozeného, když spadl na zem, poté se do incidentu již nezapojoval. Jednání obviněných O. N. a T. T. bylo pro ostatní obviněné zjevně nečekané, nejednali společně s ostatními obviněnými a jejich jednání nemohli s ohledem na rychlý průběh a prostorové okolnosti (rozložení místnosti, ostatní účastníci restaurace) zabránit. Obviněný L. F. v této fázi reagoval dvěma údery na fyzický trvající útok poškozeného, když držel jeho bratra J. F. pod krkem, chtěl je toliko od sebe odtrhnout, nechtěl ublížit na zdraví poškozenému. Poté, co spadl poškozený na zem, od něj L. F. odstoupil a do incidentu se v této fázi již nezapojoval. Obvinění J. i L. F. v této fázi incidentu nejednali společně s ostatními obviněnými, jejich jednání nemohli zabránit. Následovala druhá fáze konfliktu trvající 7 sekund – poškozený ležel na zemi a nikdo z obviněných vůči němu nesměřoval žádné jednání (viz bod 17. analýzy kamerového záznamu, začátek ve video souboru 0:43, aktuální čas 01:39:51). V třetí fázi konfliktu trvající 16 sekund jednali pouze obvinění F., jejich jednání lze posuzovat jako společné, obvinění T. T. a O. N. se jej nezúčastnili. Začíná použitím úderného předmětu poškozeným vůči obviněnému J. F. (viz bod 21 této analýzy, začátek v 0:50, aktuální čas 01:39:58) a končí posledním úderem obviněného J. F. do ležícího poškozeného (viz bod 30. předložené analýzy, začátek v 1:06, aktuální čas 01:40:14). Úmyslem obviněných J. a L. F. v této fázi incidentu bylo zabránit poškozenému, aby pokračoval v útocích na obviněné. 11. Jednání obviněných v průběhu incidentu zachyceného na kamerových záznamech nenaplňuje ani požadovanou subjektivní stránku zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obvinění nejednali v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není ani patrné, jakými úvahami se soud prvního stupně pro závěr o úmyslném zavinění řídil. Současně ani nevymezil, jakou konkrétní těžkou újmu měli obvinění poškozenému způsobit. Poškozený bezprostředně po incidentu nepotřeboval pomoc anebo ošetření od jiné osoby a ostatní návštěvníci restaurace mu nevěnovali pozornost. Poškozený P. B. po třetí fázi incidentu vstal bez viditelného zranění. Obvinění jej nechali být a nesměřovali vůči němu žádné jednání. Pokud by měli v úmyslu mu způsobit těžkou újmu na zdraví, těžko by poškozeného nechali být bez viditelného zranění, když jim v dalším jednání nic nebránilo. Úmysl obviněných byl pouze presumován na základě způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému ze strany obviněných, což je nepřijatelné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že poškozený P. B. měl utrpět těžkou újmu na zdraví, ještě neznamená, že úmysl obviněných směřoval ke způsobení takového následku. Nebyl proveden žádný přímý důkazní prostředek k intenzitě úderů, které lze nepřímo dovodit z bezprostředního následku na zdraví poškozeného P. B. uvedeného v lékařské zprávě FN v Motole o ambulantním vyšetření ze dne 19. 6. 2022 (č. l. 169). Tyto následky (poškozený neztratil vědomí, neutrpěl otřes mozku, neměl zlomeninu, zejména čelisti nebo lebky, neměl krvácivé zranění a nepotřeboval hospitalizaci) zcela vylučují to, aby obviněný J. F. jako profesionální bojovník MMA a obviněný L. F. jako profesionální boxer v super těžké váze vedli údery s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví, když obviněný L. F. vedl jeden úder dlaní do hlavy poškozeného, tedy z pohledu biomechaniky úder tvrdou kostí vůči tvrdé kosti. Pokud by jednal skutečně s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví, způsobil by poškozenému minimálně zlomeninu čelisti anebo lebky, což se nestalo. Z kamerového záznamu je evidentní, že obvinění nebojovali s použitím profesionálních úderů, nezaujali bojový guard (základní bojový postoj), neměli zavřené pěsti, nepoužívali údery loktem, ale jednalo se o hospodskou potyčku. Z pohledu pohnutky je významné, že obvinění a poškozený se neznali, a poškozený se neznal ani se svědkem D. T. Do incidentu mezi obviněným J. F. a svědkem D. T. vstoupil také muž v bílém tričku s černou mikinou přes ramena, vůči němuž obvinění žádné jednání nesměřovali. Podnětem k jednání obviněných bylo jednání poškozeného, který udeřil pravou ruku obviněného J. F. do hlavy a poté ho držel rukou pod krkem v první fázi incidentu, posléze poškozený použil úderný předmět vůči obviněnému ve třetí fázi incidentu. Obvinění za podstatnou okolnost považují i časový rozptyl mezi ukončením incidentu a jejich odchodem z restaurace přibližně v 01:40. Policejní hlídka přijela na místo až přibližně v 03:28 hodin, tedy po hodině a tři čtvrtě, aniž by orgány činné v trestním řízení zjišťovaly, co se v mezidobí dělo, například vytěžením kamerových záznamů. V této souvislosti není bezvýznamná ani skutečnost, že poškozený obviněné po incidentu telefonicky kontaktoval a požadoval po nich peníze. 12. Soudy mohly jednání dovolatelů J. a L. F. ve třetí fázi incidentu právně kvalifikovat podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako méně závažný trestný čin ublížení na zdraví. Oba soudy nižších stupňů s ohledem na podstatu jejich jednání v podobě obrany následující po fyzickém útoku poškozeného P. B. na obviněného J. F. posoudily jejich reakci jako neadekvátní a nesplňující podmínky nutné obrany, avšak již se nezabývaly možností splnění podmínek putativní nutné obrany, při níž by byl podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku vyloučen úmysl dovolatelů obou bratrů F. Jejich jednání proto mohlo být právně posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. 13. Konečně poslední část dovolání těchto obviněných směřovala do výroku o trestu. Obviněným je známo, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného z trestním řádem taxativně vymezených dovolacích důvodů, avšak podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přichází jeho zásah v úvahu tehdy, pokud je uložený trest neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, neboť tím jsou porušeny esenciální zásady spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Takový případ nastal v nyní posuzované věci. Odvolací soud provedl v bodě 14 jeho rozsudku vlastní a zcela chybné posouzení polehčujících a přitěžujících okolností, jakož i skutečnosti důležité pro stanovení druhu a výměry trestu. V odůvodnění napadeného rozsudku se nijak na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval, zda došlo k naplnění podmínek podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Vycházel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil, aniž by sám prováděl dokazovaní (zejména bod 9. napadeného rozsudku a pasáže „…a to v době, kdy tento fyzický útok trval, respektive jeho intenzita se stupňovala …“ nebo „… byl veden velmi agresivně …“). Učinil tak přesto, že rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu akcentuje argument nedostatečného odůvodnění výroku o uloženém trestu, neboť naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). 14. Obvinění J. F. a L. F. proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 10 To 127/2025, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 17 T 23/2023, a rovněž usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 10 To 76/2024, i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 17 T 23/2023, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 15. Obvinění T. T. a O. N. ve společném dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli, že rozhodná skutková zjištění (ve vztahu k jejich osobám), která jsou určující pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Upozornili, že se do skutkového děje zapojili výrazně méně než obvinění J. a L. F. U žádného z nich nelze shledat přímou souvislost s jednáním přičítaným ve výroku o vině v podobě zranění poškozeného P. B. zdokumentovaného lékařskými zprávami, které nezanechalo žádné následky, tedy ani v intenzitě odpovídající ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného T. T. nebylo vůbec schopné způsobit samo o sobě závažnější následky na zdraví. Rozsudky soudu prvního stupně neuvádí žádnou relevantní skutečnost rozhodnou pro posouzení spolupachatelství na daném trestném činu, není v něm dovozena jejich aktivní spolupráce s primárními pachateli (např. ve formě držení s cílem usnadnit jejich útok), naprosto chybí jakékoliv úvahy o předchozím srozumění, zvláště pak za situace, kdy poškozený D. T. zraněn nebyl a zásah poškozeného P. B. byl nepředvídaný, tudíž nemohl být ani krytý předchozí dohodou. Reakce na střet poškozeného P. B. s obviněnými J. a L. F. musela být u všech zúčastněných nezbytně impulzívní, když je třeba zohlednit i krátkou dobu střetu a skutečnost, že závažná zranění tento poškozený utrpěl až v jeho závěru, tedy v druhé fázi započaté použitím příborníku jako zbraně. V první fázi se jednalo spíše o strkanici, která automaticky nezahrnuje úmysl zúčastněných způsobit ublížení či újmu na zdraví. Ani ve druhé fázi dovolatelé T. T. a O. N. neprojevili úmysl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Násilné jednání vůči poškozenému nebylo nijak intenzívní ani během vzájemného napadání a nezanechalo následky na zdraví poškozeného. Oba obvinění přitom nepochybně disponují fyzickou kondicí i zkušenostmi dostačujícími k tomu, aby v případě takového úmyslu skutečně takové závažné následky na zdraví způsobili. I tato skutečnost je v rozporu se závěrem o existenci společného úmyslu z jejich strany. S ohledem na krátkou dobu této fáze střetu a chaotickou situaci, v níž se bylo obtížné orientovat, pak nelze očekávat od zúčastněných osob, aby přesně a objektivně vyhodnotily nejen vlastní jednání, ale zejména intenzitu a způsob vedení úderů dalších zúčastněných, a v případě, že situaci vyhodnotí jako rizikovou z hlediska vzniku následků na zdraví, preventivně jednaly určitým způsobem. Takové požadavky přesahují běžné lidské schopnosti a nelze automaticky předpokládat, že každý, kdo jim nebude schopen dostát a preventivně se střetu vyhnout, má bezvýhradný úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví ve spolupachatelství s dalším účastníkem, který se rozhodne použít takto vysokou a nebezpečnou míru násilí, nebo tak učiní v rozrušení. 16. Obvinění měli za to, že incident byl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem posouzen jako jednotný, spojený jediným záměrem, ačkoliv se fakticky jednalo o tři samostatné, byť časově navazující střety, do nichž dvakrát zasáhl nepředvídaný faktor, tedy rozhodnutí poškozeného P. B. Úmysl obviněných L. F. a T. T. pak soudy obou stupňů nijak nespecifikovaly. Jejich nevyslovené závěry však vycházely z nesprávné představy skutkového děje od počátku spojeného společným záměrem všech obviněných. Jejich úmysl byl dále dovozen zřejmě ze závažných následků na zdraví poškozeného, fyzického fondu obviněných, kteří se aktivně věnují sportu vnímanému jako násilný, což však v daném případě nepředstavuje relevantní skutečnosti. Závěry o tom, kdy a jak měl společný úmysl vzniknout a z jakých důkazů soud takový závěr vyvozuje, v rozhodnutí soudů obou stupňů chybí. Absence těchto dílčích závěrů a rozhodnutí učiněné zřejmě na základě subjektivních dojmů zakládají rozpor skutkového zjištění o společném úmyslu s provedenými důkazy, z nichž žádný takový závěr ve vztahu k obviněným T. T. a O. N. nevyplývá. 17. K uvedené právní kvalifikaci spojené se vznikem těžké újmy na zdraví poškozeného v konfliktu, kterému se bylo možné vyhnout, dovolatelé uvedli, že není jediným možným posouzením situace obzvlášť ve vztahu k nim, když vůči poškozenému nepoužili násilí v intenzitě způsobilé takto závažný následek vyvolat. Konflikt šesti osob se spontánním a neplánovaným vznikem i průběhem v podobě vzájemného napadání (ze strany poškozeného P. B. proběhly minimálně dva aktivní útoky) jednoznačně naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu rvačky podle § 158 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na vznik újmy na zdraví poškozeného. Pokud by se soudy obou stupňů blíže zabývaly úmyslem jednotlivých obviněných namísto automatického předpokladu „nějaké vzájemné dohody“, musela by být tato právní kvalifikace minimálně zvážena, a to ve vztahu ke všem obviněným, zejména však k dovolatelům T. T. a O. N. Jejich zapojení do vzniklé rvačky bylo prokázáno, z čehož lze dovozovat i jejich úmysl. Oba soudy nižších stupňů neměly na výběr pouze mezi závěry buďto o spolupachatelství obou dovolatelů na zločinu podle § 145 tr. zákoníku, anebo jejich nevině, ale mohly a měly posoudit skutečné jednání obviněných. Dovolatelé citovali z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 761/2016, jehož závěry ohledně účasti na rvačce a s tím požadované míry úmyslného zavinění lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. I za předpokladu, že rvačka s sebou nese ohrožení zdraví, je zřejmé, na jak vratkých základech stojí závěry soudů obou stupňů ohledně úmyslu dovolatelů. Pokud by samotné zapojení se do rvačky znamenalo srozumění s tím, že jiná osoba způsobí těžkou újmu na zdraví, nemělo by ustanovení § 158 odst. 2 tr. zákoníku žádný smysl ani využití. Takové srozumění se vztahuje výhradně k situačnímu riziku, nikoliv ke vzniku újmy konkrétní osobě. Soudy nezjistily žádné poznatky ohledně širšího srozumění dovolatelů se závažnějším jednáním jiných osob či vzniklými následky. S ohledem na skutečnost, že rvačka sama o sobě zahrnuje jednání, které lze podřadit i pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, je podle názoru obviněných nesprávný i závěr o jednočinném souběhu trestných činů rvačky a výtržnictví. Soudy měly skutek v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou subsidiarity trestní represe posoudit jako přečin a nikoliv jako zvlášť závažný zločin, byť by se trest prakticky nelišil, avšak taková výsledná právní kvalifikace skutku má vliv i na skutečnost, že zahlazený trest za zvlášť závažný zločin je doživotní překážkou výkonu některých povolání (například služebního poměru vojáka z povolání). Soudy dále zohlednily míru účasti a intenzitu prokázaných útoků jen jako okolnost rozhodnou pro uložení trestu, avšak nikoli ve vztahu k právní kvalifikaci daného skutku a otázce, zda vůbec lze popsaným jednáním dovolatelů zločin těžkého ublížení na zdraví spáchat. 18. Dovolatelé s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vytkli oběma soudům, že při úvahách o ukládání trestu nevzaly v potaz délku řízení (sice nijak nadměrnou) v trvání tří let, kterou lze na druhou stranu považovat za relevantní období i z pohledu zohlednění dalšího chování dovolatelů a případného snížení uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, a ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu). Dovolatelé vedli řádný život, a to i v průběhu trestního řízení. V pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně byly obviněným uloženy tresty odnětí svobody o rok nižší. Dovolatelé si uvědomovali, že se nemohou dovolávat porušení zákazu reformace in peius následným uložením přísnějších trestů, na tomto příkladu ale chtěli ilustrovat, jaký trest považoval za přiměřený soud prvního stupně v roce 2023. Zpřísnění trestu po dalších dvou letech trvání trestního řízení za současného vedení řádného života z jejich strany považovali za nedůvodné. Absence zohlednění délky řízení v napadeném rozsudku odvolacího soudu je závažnou chybou a uložený trest je bez tohoto korektivu nezákonným trestem. 19. Dovolatelé T. T. a O. N. proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v části výroku o vině a trestu, kterých se jich přímo dotýká, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu rozhodnutí. 20. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k podaným dovoláním nejprve shrnula uplatněné dovolací námitky a vymezila obsah obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. Konstatovala, že obvinění s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním pouze na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů a s tím, jaká skutková zjištění učinily soudy z provedených důkazů. Podle názoru obviněných soudy nevzaly v úvahu skutečnosti svědčící v jejich prospěch. Citovaný dovolací důvod však nemůže být naplněn pouze tím, že se soudy nepřiklonily k verzi skutkového děje popisované obviněnými, ale rozhodly ve shodě s výpověďmi jiných svědků, které však byly potvrzeny záznamy z videokamery, přičemž tyto byly ve vzájemném souladu a o jejich pravdivosti neměly soudy žádné důvodné pochybnosti. Jestliže tedy obvinění ve svém dovolání opakovaně argumentují údajným extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jde o jejich pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními. 21. Všichni čtyři dovolatelé uplatnili právní námitku spočívající v tom, že se skutku nedopustili jako spolupachatelé a že absentuje jejich úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Otázkou spolupachatelství obviněných se dostatečně zabýval soud prvního stupně v bodě 71 odůvodnění jeho rozsudku, s čímž se státní zástupkyně ztotožnila. Všichni obvinění napadli poškozeného P. B. se shodným úmyslem způsobit mu těžké zranění s tím, že obvinění T. T. a O. N. přispěli k takovému následku v podřízené roli. Bylo prokázáno, že nejprve obviněný J. F. fyzicky napadl poškozeného D. T. tak, že ho opakovaně udeřil otevřenou dlaní do hlavy a jedenkrát ho kopl do oblasti břicha, přičemž tomuto útoku se snažil zabránit právě poškozený P. B. V reakci na jeho zastání se poškozeného D. T. jej obvinění společným jednáním napadli takovým způsobem, že museli být minimálně srozuměni s tím, že mu tím mohou způsobit závažná poranění důležitých orgánů, kdy obviněný T. T. chytl poškozeného P. B. zezadu za krk a obviněný L. F. a O. N. ho několikrát udeřili pěstí do oblasti hlavy, načež P. B. spadl na zem, když obvinění ve svém jednání pokračovali tak, že obvinění J. F. a O. N. poškozeného opakovaně kopali do horní části těla. Poté, co se poškozenému B. podařilo zvednout, ho obvinění J. a L. F. mezi sebou sevřeli a několikrát velkou silou udeřili pěstí do hlavy, po čemž poškozený opět spadl na zem a obviněný L. F. ho ještě dvakrát silným úderem udeřil do hlavy a J. F. jedenkrát do oblasti zad. V důsledku toho poškozený P. B. utrpěl zhmoždění čelistního kloubu, došlo též ke snížení citlivosti druhé a třetí větve trojklaného nervu, zhmoždění zubu, zhmoždění hlavy, krční páteře, temporomandibulárního kloubu, vlevo, pohmožděninám obličeje, suspektní lézi labyrintu, což si vyžádalo ošetření a následné léčení, kdy poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující šest týdnů, neboť měl problémy se závratěmi omezujícími jeho pohyb a způsobující pády, celkově sníženou psychickou i fyzickou výkonnost, bolesti hlavy, čelistního kloubu, poruchy spánku, což je namístě hodnotit jako delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. 22. Závěr o spolupachatelství obviněných ve smyslu § 23 tr. zákoníku na společně provedeném násilném jednání vůči poškozenému P. B. považuje státní zástupkyně za správný. Pokud bylo prokázáno, že obvinění čin spáchali jako spolupachatelé, je nutné na základě uvedených zásad posuzovat jejich jednání, které v takovém případě nemůže být zvažováno z hledisek platných pro případ, že by se činu dopustil každý z obviněných izolovaně sám. Při útoku, který byl veden do horní poloviny těla, včetně hlavy poškozeného, je třeba dovodit, že všichni obvinění byli srozuměni s tím, že poškozenému může být způsobeno těžké ublížení na zdraví. Nevyžaduje se, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestném činu stejnou měrou, z hlediska trestní odpovědnosti není rozhodná ani intenzita fyzického útoku jednotlivých obviněných, tedy zda fyzický útok toho kterého obviněného byl sám o sobě způsobilý vyvolat následky na zdraví poškozeného P. B. v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. S ohledem na povahu, způsob vedení útoku, jejich intenzitu a brutalitu spočívající zejména v tom, že útoky v podobě opakovaných ran a kopů směřovaly proti částem těla (hlava, hrudník poškozeného), kde jsou uloženy životně důležité orgány, je zřejmé, že obvinění museli předpokládat či dokonce vědět, že takovými útoky mohou způsobit vážná zranění například mozku či životně důležitých orgánů. Pro případ, že taková zranění způsobí, byli s tímto následkem srozuměni, neboť neučinili nic proto, aby ostatním obviněným v takovém brutálním násilném jednání jakkoliv zabránili. Od vývoje incidentu se v průběhu ani nedistancovali. Všichni obvinění, včetně těch, jejichž fyzické útoky nevykazovaly takovou míru brutality a intenzity jako útoky některých jiných obviněných, se nacházeli s ostatními spoluobviněnými na stejném místě, a tudíž museli zaznamenat, že jejich vlastní fyzický útok je součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést ke způsobení minimálně vážné újmy na zdraví spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví, a proto nelze dovodit jiný vztah všech obviněných ke způsobenému následku nežli srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. 23. Pro shledání úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze odsuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Úmysl všech obviněných směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví, takže není nutné, aby pachatel (spolupachatel) chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněný zjištěním, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění, aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. 24. Státní zástupkyně ve vztahu k námitkám obviněných ohledně uložení podle jejich názoru nepřiměřeně přísného trestu v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí uvedla, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kdy obsahem námitek musí být, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takové pochybení ale dovolatelé nevytýkají. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná, neboť dovolatelům byly uloženy přiměřené tresty. 25. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. F., L. F., T. T. a O. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná. IV. Důvodnost dovolání 27. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. 29. Dovolatelé zmíněný dovolací důvod uplatnili v první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pochybení podřaditelná pod tyto vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně po doplnění dokazování ztotožnil (viz zejména body 66.–70. rozsudku soudu prvního stupně, body 9.–11. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obvinění uplatnili v dovoláních, jsou v zásadě opětovným zopakováním jejich obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené lze pouze ve stručnosti k dovolacím námitkám obviněných poznamenat následující: 30. Pakliže obvinění namítli, že původní záznamy z kamerového systému ze XY uložené na CD na č. l. 168 verte - videosoubor VID-20220620-WA0000.mp4 a VID-20220620-WA0001.mp4 ze dvou kamer nacházejících se v baru - chybí a v trestním spisu se bez vysvětlení nyní nachází pouze jeden kamerový záznam, tj. videosoubor VID-20240806-WA0003.mp4 (bez žurnalizace mezi č. l. 538 a 539), tj. záznam kamerového záznamu přehrávaného na mobilní telefon, což má mít negativní vliv na jeho kvalitu, a jedná se tudíž o závažné pochybení znemožňující přezkoumat skutková zjištění soudu prvního stupně, nelze s nimi souhlasit. V trestním spisu se na č. l. 168 a verte nachází poškozené (rozpůlené) CD s oběma zmíněnými kamerovými záznamy a je zde uvedeno, že nově vyžádané CD je založeno na č. l. 538a (viz úřední záznam ze dne 19. 7. 2024 na č. l. 538 verte, z něhož je patné, že při vyhotovování kopií spisů pro znalce bylo zjištěno, že DVD na č. l. 168 bylo poškozeno. Byla proto telefonicky dožádána jeho kopie od policejního orgánu, který v té době již nedisponoval kopií ani zálohou videa v elektronickém trestním řízení). Příslušný policejní orgán posléze do trestního spisu dodal dne 7. 8. 2024 CD s videem VID-20240806-WA0003.mp4. Tento skutečně obsahuje video natočené na mobil zachycující původní kamerový záznam z rohu místnosti předmětného baru (tj. záznam z kamery č. 1 - předchozího video souboru VID-20220620-WA0001.mp4). Záznam je v solidní kvalitě, když je z něj dostatečně jasně patrné, jak se daný incident odehrál, včetně zachycení konkrétního jednání jeho aktérů. Pakliže kamera č. 2 byla podle úředního záznamu ze dne 22. 9. 2022 (č. l. 167–168) umístěna na druhém konci baru oproti kameře č. 1, tedy zhruba v půlce místnosti, nebyla s to zachytit o moc více než kamera č. 1. To dokládá i samotný popis incidentu uvedený v tomto úředním záznamu, neboť celý jeho záznam je zachycen i na nyní dostupném videu VID-20240806-WA0003.mp4. Má dostatečnou kvalitu za účelem přezkoumání skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud jej opakovaně přehrál a seznámil se s ním i ve zpomalené rychlosti, jak žádali obvinění J. a L. F. v dovoláních, tudíž kvalita videozáznamu byla více než dostatečná. 31. Na incident nelze nahlížet ex post podrobnou analýzou kamerového záznamu a rozfázováním napadení poškozeného do 3 úseků, jak činí zejména obvinění J. a L. F. v dovoláních, předkládajíce jiný průběh skutkové děje, než jak jej zjistily oba soudy nižších stupňů. Tito obvinění ostatně sami některé důležité momenty pozměňují, popřípadě zamlčují – například jejich tvrzení, že poškozený sám na začátku konfliktu spadl na zem, ačkoli ve skutečnosti se na něj vrhli všichni čtyři obvinění. Na zem jej strhl obviněný T. T. za přispění úderu L. F. a O. N. do hlavy poškozeného, kteří tak učinili poté, co se poškozený snažil oddělit fyzicky útočícího obviněného J. F. za pomocí facek, pěstí i kopu od svědka D. T. Na incident je nutno nahlížet tak, jak jej vnímali jednotliví aktéři v reálném čase. Útok se odehrál velmi rychle a krátce v menší restauraci, v níž zde přítomní hosté tancovali, přičemž v důsledku polohy obslužného baru, protějšího sloupu a vícero umístěných stolů a židlí se zde nacházely jen relativně úzké uličky, jimiž se dalo po prostoru restaurace pohybovat. Tedy jednalo se o nepřehledný prostor zaplněný lidmi. Čas, jenž obvinění strávili ve XY v obci XY v délce cca minuty a půl, byl v podstatě celý vyplněn fyzickým napadáním jiných osob – nejprve fyzickým atakem proti D. T. ze strany obviněného J. F. a posléze útokem proti poškozenému P. B. Ten, veden záměrem pomoci D. T., vstal ze židle, zatáhl obviněného J. F. levou rukou za tričko, pravou rukou hákem je chtěl od sebe oddělit, což se mu i podařilo. V ten okamžik se na něj vrhli všichni čtyři obvinění tak, že obviněný J. F. jej nejprve odtlačil pravou rukou a vymanil se z jeho sevření, obviněný L. F. poškozeného dvakrát udeřil pěstí do hlavy a obviněný T. T. jej hákem rukou kolem krku pomohl strhnout na zem. Poté se posledně jmenovaný obviněný od poškozeného vzdálil a již jen pozoroval útok ostatních obviněných. Do poškozeného ležícího na zemi opakovaně kopali obvinění J. F. a O. N., L. F. stál vedle a do kopání se nezapojil. Následně se poškozený po cca 10 vteřinách zvedl ze země obklopen hloučkem obviněných a zde přítomných hostů, kteří se snažili obviněným bránit v dalším napadáním poškozeného. Poškozený posléze vzal se stolu předmět (nejspíše stojánek na ubrousky), kterým udeřil někoho ze zde postávajících osob v hloučku, aniž by bylo vidět přesně koho. Obvinění a svědkyně N. H. vypověděli, že se jednalo právě o obviněného J. F. jako iniciátora fyzického napadání v předmětném baru. Načež se poškozený dostal mezi bratry F., kteří se s ním přetahovali, obviněný J. F. jej držel kolem pasu, obviněný L. F. jej jedním úderem pěstí s nápřahem poslal k zemi, kde jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy, obviněný J. F. jej v tento okamžik udeřil do zad. Posléze obviněný L. F. byl hostem v modrém tričku odtáhnut od poškozeného. Poškozený vstal ze země a obvinění byli i za pomoci hostů vytlačování z baru, z něhož následně odešli. Nelze souhlasit s tvrzením obviněných T. T. a O. N. v jejich dovoláních, že svědek D. T. zraněn nebyl a zásah poškozeného P. B. byl nepředvídaný, neboť D. T. si po nečekaném napadení ze strany obviněného J. F. sedl na židli. Svědkyně A. B. vypověděla, že měl natržený ret a bouli nad obočím, ránu mu ledovali, svědkyně B. T. uvedla, že měl jen monokl anebo mu tekla krev z obočí, podle svědkyně M. D. mu tekla krev z pusy, držel se snad i za hlavu (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 7. 8. 2023, č. l. 452–453), tedy prokazatelně nějaká zranění na něm útok obviněného J. F. zanechal. Přesto později sám tvrdil, že žádná zranění neutrpěl. O postoji tohoto svědka k celé události svědčí i zjištění, že to byl on, kdo se snažil s poškozeným P. B. dohodnout ohledně možného sjednání odškodnění ze strany obviněných, byť sám tvrdil, že po incidentu s nikým z obviněných v kontaktu nebyl. 32. Souhlasit nelze ani s tím, že soudy nezohlednily, že by prvotní ošetření poškozeného po incidentu dne 19. 6. 2022 (č. l. 169) nevyžadovalo hospitalizaci a že poškozený P. B. neutrpěl otřes mozku či ztrátu vědomí, neměl zlomeninu či krvácivé zranění. Na rozsah zranění a následků útoku na zdraví poškozeného soud prvního stupně zaměřil podstatnou část jím provedeného dokazování, které zahrnovalo i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie, neurologie (včetně jeho doplňku), psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví za účelem stanovení odškodnění za ztížení společenského uplatnění poškozeného. Jeho zranění a následky na zdraví pečlivě popsal jak ve výroku o vině rozsudku, tak i v odpovídající části jeho odůvodnění a bylo by nadbytečné a nefunkční je znovu opakovat. Dovolací soud jen poznamenává, že po výslechu prof. MUDr. Zdeňka Seidla, Csc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, soud prvního stupně kriticky dospěl k závěru, že poškozený neměl postkomoční syndrom zahrnující bezvědomí nebo amnézii, ač v některých lékařských zprávách popisující zdravotní stav poškozeného se tyto následky nesprávně objevily. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k ve věci vyhotovenému znaleckému posudku a výslechu soudního znalce psychiatra MUDr. Jakuba Šimka, že u poškozeného nelze diagnostikovat posttraumatickou stresovou poruchu v souvislosti s předmětnou událostí, jelikož její symptomatika by musela být popsána do 6 měsíců od stresové události a její příznaky u poškozeného nebyly zjištěny, když poškozený nevyhledal v této době ani psychologa ani psychiatra, který by tyto projevy popsal. Současně taktéž tento znalec vyloučil diagnózu postkomočního syndromu. Soud prvního stupně správně spatřoval příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a jím zjištěným nepříznivým následkem na zdraví poškozeného P. B. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem, neznamená obecně porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 33. V pořadí druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 34. Všichni dovolatelé (ve zkratce) nesouhlasili s tím, že jednali jako spolupachatelé podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentovali, že chyběla jejich předchozí dohoda na společném jednání, jejich útok byl jen reakcí na násilné jednání poškozeného a útok každého z nich zvlášť nebyl způsobilý způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. 35. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé tento zločin spáchali ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že jinému způsobili těžkou újmu na zdraví. 36. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.) anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330). 37. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů. Při excesu (vybočení) některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody je tento spolupachatel sám odpovědný za to, co sám zaviněně způsobil, zatímco ostatní odpovídají jen za trestnou činnost v rámci společné dohody (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012, aj.). 38. Z napadených rozhodnutí se podává, že právní otázkou spolupachatelství se zabýval již soud prvního stupně v bodě 71 odůvodnění svého rozsudku, kde dovodil, že každý z obviněných nekonal samostatně, aniž by mezi nimi byla jakákoliv (byť konkludentní) dohoda o budoucím společném jednání. Obvinění T. T. a O. N. se podle něj sice na incidentu podíleli podstatně menší měrou než bratři J. a L. F., přesto bylo jejich jednání velmi významné, když obviněný T. T. poškozeného stáhl na zem, kde pak byl útok dalších obviněných podstatně intenzivnější, a obviněný O. N. kopal do poškozeného ležícího na zemi. Připomněl, že pro spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn a bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 To 140/2018, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015). 39. S těmito právními závěry se lze ztotožnit. Z kamerového záznamu incidentu je patrné, jakým způsobem každý z obviněných přispěl k fyzické inzultaci poškozeného P. B. Obviněný J. F. se ihned po vstupu do baru podíval směrem, kde tancoval D. T., posléze učinil úkrok stranou a zastavil se s ostatními obviněnými a svědkyní N. H. za sloupem. Obviněný J. F. sejmul cross body tašku či ledvinku, kterou měl přes rameno, a podal ji svému bratrovi. Následně zamířil rovnou k D. T., poklepal mu na rameno. Ten se otočil, podle svědkyň A. B. a B. T. se jej obviněný J. F. zeptal, jestli je D. T., aby se ujistil, že je to on, a hned poté mu obviněný J. F. zasadil 3 facky otevřenou dlaní, následně se jej snažil nejméně dvakrát udeřit pěstí do hlavy, když jej tahal za tričko a D. T. si chránil hlavu rukama, vlivem čehož se D. T. předklonil, a obviněný J. F. jej kopl sice do výše jeho pasu, avšak díky předkloněnému trupu D. T. směřoval do místa, kde se v ten okamžik nacházela i jeho hlava, tudíž jej ohrozil i kopem do hlavy. Lze se důvodně domnívat, že pokud by se do napadení D. T. ze strany obviněného J. F. nevložil poškozený P. B., způsobil by tento obviněný svědku D. T. s velkou mírou pravděpodobnosti závažnější poškození zdraví. Nelze totiž nezaznamenat, že agrese obviněného J. F. směřující proti D. T. vzrůstala, projevovala se zintenzivněním úderů, když od facek otevřenou dlaní přešel k úderům pěstí směřovaných do hlavy a užil i jednoho kopu proti předkloněnému D. T. Útok na D. T. měl zjevně od počátku v úmyslu nejméně obviněný J. F. a s největší pravděpodobností o něm věděl minimálně i jeho bratr obviněný L. F., který od něj převzal cross body tašku či ledvinku a čekal v pozadí dále od baru a tzv. mu jistil záda, což by nečinil, kdyby si všichni obvinění chtěli skutečně dát jen jedno pivo u baru a na nikoho neútočit, jak sami tvrdili. Tuto část jednání obviněných J. a L. F. jim naopak soud prvního stupně v jejich neprospěch nepřičetl, ač tak mohl učinit, tedy rozhodl ve prospěch obviněných. 40. Pokud dovolatelé poukázali na jednání poškozeného P. B. spočívající v tom, že udeřil blíže nespecifikovaným předmětem (patrně stojánkem či krabicí na ubrousky ležící na stole) obviněného J. F. do hlavy, jednalo se o sebeobranné jednání poškozeného, které nezanechalo zásadní dopad na zdraví tohoto dovolatele. Všichni obvinění se nemohli spoléhat na to, že poškozený od nich bude jen přijímat rány a kopy, aniž by na takto razantní útok čtyř osob jakkoli zareagoval a snažil se mu zabránit. Taková reakce poškozeného nemohla zapříčinit obrat v osobách obránce a útočníků, tedy že by se z dovolatelů stali obránci a z poškozeného útočník. Následný útok – zejména ze strany obviněného L. F. – záležející v silných úderech pěstí do hlavy byl zcela zjevně nepřiměřený takovéto obraně poškozeného, který ani předtím vůči nikomu nepoužil žádný úder pěstí, kop atd. Do trvajícího a současně eskalovaného konfliktu se zapojil, aby pomohl napadenému D. T.i a zabránil útoku na něj a jeho případným zraněním, tedy se nejprve snažil odtrhnout od D. T. obviněného J. F., aby nepokračoval ve stupňujícím se útoku vůči němu, aniž by jej jakkoli udeřil nebo kopl, a po celou zbývající dobu konfliktu se pouze bránil opakovanému útočení vícero osob. Jak správně dovodil soud prvního stupně v bodě 71 odůvodnění rozsudku, poškozený P. B. obviněného J. F. nijak citelně neohrozil ani nezranil, svým jednáním jen úspěšně přiměl tohoto obviněného, aby přestal útočit na svědka D. T. Nikomu z obviněných v daný moment nic nebránilo, aby nic nečinili, případně z místa odešli. Naopak obvinění J. a L. F. na něj neadekvátním způsobem zareagovali dalším útokem. S uvedeným se ztotožnil i odvolací soud, jenž v bodě 9 odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním upozornil i na fyzickou přesilu obviněných, věkový rozdíl i absenci namítané váhové převahy poškozeného P. B., jehož konstituce byla naopak více méně srovnatelná s obviněnými. Předmětný incident se podle něj neskládal z několika jednotlivých samostatných fází, ale jednalo se o časově jednolitý děj, který skončil až odchodem obviněných z baru. 41. Z takto náležitě zjištěného a prokázaného zapojení všech obviněných do napadení poškozeného P. B. je tak patrné, že ne všichni se na něm zúčastnili stejnou měrou, což však není překážkou závěru o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný T. T. při společném prvotním napadení poškozeného jej s pomocí všech tří obviněných strhnul na zem a posléze se již do konfliktu nezapojil, tedy poškozeného neudeřil, ani do něj nekopal. Zbylé obviněné a útok na poškozeného dále „jen“ pozoroval. V jejich počínání se jim nesnažil nijak zabránit, ať už slovně či odtažením obviněných od poškozeného, aby se dalo uzavřít, že by se od společného útoku jakkoli distancoval. Není důvodná ani námitka obviněného T. T., že jeho jednání by nebylo izolovaně schopné způsobit samo o sobě závažnější následky na zdraví poškozeného, jelikož jeho strhnutí obviněného na zem významně zjednodušilo dalším spoluobviněným útok na poškozeného, který v pozici vleže jim byl v podstatě vydán napospas, tedy svým přispěním napomohl ostatním poškozeného nadále intenzivně bít a kopat, tedy svým dílem přispěl ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného, ač bylo jeho zapojení menší než zbývajících tří spoluobviněných. I tak obviněný T. T. odpovídá za celý následek, resp. účinek, jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno jeho jednáním a bez ohledu na to, že jeho přispění do útoku na poškozeného bylo nejmenší ze všech. Míra jeho zapojení do napadení poškozeného pak byla zásadně promítnuta do jemu uloženého trestu, jak bude pojednáno níže. Obdobně, avšak významně intenzivněji jednal obviněný O. N. Jeho přispění k fyzickému útočení na poškozeného nelze hodnotit stejnou měrou jako zapojení obviněného T. T., jak v jeho prospěch učinil soud prvního stupně, neboť obviněný O. N. již fyzicky (na rozdíl od obviněného T. T.) zaútočil na poškozeného úderem do hlavy poškozeného a poté kopy do horní části jeho těla v okamžiku, kdy poškozený byl stržen na zem, těsně předtím obdržel rány pěstí do hlavy a do poškozeného kopali v tandemu s obviněným J. F., čehož si byla oba plně vědomi. Z toho plyne, že se na ataku poškozeného podílel významně větší měrou než obviněný T. T. Není proto pravdou, jak tvrdí obvinění T. T. a O. N. v dovoláních, že by v napadených rozsudcích absentoval popis jejich aktivní spolupráce s bratry J. a L. F., když zejména soud prvního stupně přesně popsal, kdo, jak, kdy, s kým a jakým způsobem vůči poškozenému zaútočil. Pouze spekulativním a ničím nepodloženým závěrem je rovněž tvrzení těchto dovolatelů, že poškozený závažná zranění utrpěl až v závěru napadení poté, co poškozený udeřil obviněného J. F. Ex post nelze dostatečně věrohodně zjistit, zda a která konkrétní zranění vznikla v souvislosti s tím kterým úderem pěstí či kopem konkrétního obviněného, když všichni bezprostředně svým dílem přispěli k tomu, aby těžká újma poškozeného vznikla, i když by izolovaně ten který dovolatel nemusel sám znaky skutkové podstaty zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku přímo naplnit. Stalo se tak totiž jejich společným jednáním tvořícím jediný komplex, což je právě podstatou spolupachatelství. 42. Při společném útoku, který je již ze samotné povahy věci veden společným (přinejmenším konkludentně pojatým) úmyslem, znesnadňuje jeden útočník obranu poškozeného, a otevírá tak značný prostor pro napadání ze strany druhého útočníka. V takovém případě je eventuální zranění výsledkem aktivity všech, bez ohledu na to, kdo konkrétní zraňující ránu zasadil. Výsledek musí být přičten všem. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, jak již bylo řečeno, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a takové přispění je i samotnou složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu rozhodnutí č. 41/1993-III., č. 45/2018, přiměřeně č. 18/1994 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 82/2017, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 329/2023, aj). 43. Jednání všech obviněných, byť nemuselo být a ani nebylo pokryto výslovnou předchozí dohodou mezi nimi, bylo při napadení kooperativní. Obvinění navazovali jeden na druhého tak, že ani poškozenému nedali šanci se důrazněji bránit. Jednali v přesile, u napadání poškozeného se střídali, v jednu chvíli na něj útočili všichni čtyři, a obvinění J. a L. F. jej fyzicky inzultovali opakovaně. Žádný z nich se vůči útokům ostatních neohradil, nevymezil a nijak mu nebránil. Tedy společně a vědomě útočili na poškozeného P. B. se společným cílem a stejným úmyslem jej zranit a intenzita útoku a množství úderů a kopů vůči jeho tělu byla vedena s velkou agresivitou a razancí do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány (zejména hlava a trup poškozeného), což bylo umocněno společným útokem čtyř osob, z nich tři z nich se profesionálně věnují bojovým sportům (MMA, box a jiu-jitsu). O tom, že všichni jednali jako spolupachatelé podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž není žádných pochyb. Při společném útoku, který je již ze samotné povahy věci veden společným (přinejmenším konkludentně pojatým) úmyslem, znesnadňuje jeden útočník obranu poškozeného a otevírá tak značný prostor pro napadání ze strany druhého útočníka. V takovém případě je eventuální zranění výsledkem aktivity všech, bez ohledu na to, kdo konkrétní zraňující ránu zasadil. Výsledek musí být přičten všem. Spolupachatelé trestného činu (těžkého) ublížení na zdraví totiž odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 82/2017, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020, aj.). 44. Další okruh námitek dovolatelů směřoval proti závěru obou soudů nižších stupňů ohledně zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z hlediska posouzení, zda jde o konkrétní čin, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle ustálené teorie i praxe je zavinění vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. 45. Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). 46. Nelze souhlasit s dovolateli, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není patrné, jakými úvahami se soud pro závěr o úmyslném zavinění řídil. Soud prvního stupně srozumitelně v bodě 73 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jejich záměrem bylo ublížit poškozenému na zdraví. Věděli, že svým jednáním mohou způsobit těžší následek na jeho zdraví, a byli s tím srozuměni. Na jejich srozumění lze usuzovat zejména s ohledem na způsob provedení útoku a intenzitu užitého násilí, kdy směřovali rány a následně kopy do hlavy a horní části těla poškozeného, přičemž ke kopům došlo v momentě, kdy již poškozený ležel na zemi a nijak se nebránil. 47. Nadto lze stručně shrnout, že poškozený P. B. neměl zásadně odlišnou fyzickou konstituci oproti obviněným, jak připomněl již odvolací soud. Jednalo se o poměrně brutální útok čtyř osob, z nichž alespoň tři z nich se profesionálně zabývaly bojovými sporty (MMA, box v těžké váze a jiu-jitsu), které v jednoznačné přesile, tj. v nerovném souboji vůči poškozenému, jemuž nedali šanci, ačkoli si byli plně vědomi svých schopností a dovedností plynoucí z aktivní profesionální kariéry sportovců, s nimiž by naopak měla být spojena rozvaha, zdrženlivost a neútočení vůči běžným lidem a fair play přístup. Místo toho poškozeného strhli na zem (zejména obviněný T. T.), útočili na něj všichni obvinění, použili vůči němu opakovaně údery pěstí do hlavy, a to i velkou silou (obviněný L. F., O. N.), třebaže ležel poškozený na zemi a žádné nebezpečí ani odveta z jeho strany nehrozily. Relevantní útok spočíval v kopech do horní části těla poškozeného ležícího na zemi (obvinění O. N. a J. F.) a úderech do zad (obviněný J. F.). Bratři J. a L. F. pak proti poškozenému, který po zvednutí se z podlahy udeřil do hlavy obviněného J. F., na něj zaútočili nepřiměřeným způsobem znovu a obviněný L. F. směřoval opětovně své údery do hlavy, ačkoli věděl, že již předtím byl i z jeho strany opakovaně do hlavy udeřen a na zemi kopán, což po celou dobu sledoval, tedy útočil znovu vůči místu, kde je uložen mozek jako životně důležitý orgán. Všichni obvinění museli být srozuměni, že takto vedené brachiální násilí je způsobilé zapříčinit těžkou újmu na zdraví jedince tím spíše, bere-li se v potaz jejich zkušenost z ringu či tréninků bojových sportů. Otázka, kdy a jak měl společný úmysl obviněných vzniknout, kterou nastolili dovolatelé T. T. a O. N., plyne ze zjištěného skutkového stavu, tedy že vznikl v okamžiku, kdy obvinění ve čtyřech razantně agresivně nepřiměřeně situaci zaútočili společně na poškozeného P. B. shora popsaným jednáním, ač tak učinit nemuseli, když by stačilo v momentě, kdy poškozený P. B. odtáhl obviněného J. F. od svědka D. T., se nevměšovat do situace a tím mohl celý incident skončit. Na správný závěr o nepřímém úmyslném zavinění obviněných nemá žádný vliv ani okolnost, že se obvinění s poškozeným P. B. předem neznali, jak namítli dovolatelé T. T. a O. N., neboť se jednalo o situační konflikt. Nevýznamná je i námitka dovolatelů J. a L. F., že nepoužívali profesionální údery či že nezaujali bojový guard (základní bojový postoj), neboť i tak jejich jednání postačovalo ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného. Žádný význam pak nemá skutečnost, že nezaútočili i na muže v bílém tričku s černou mikinou přes ramena, který měl vstoupit do konfliktu obviněného J. F. a svědka D. T., jelikož byli pravomocně odsouzeni pro úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného P. B., k čemuž není třeba, aby útočili na další osobu anebo že by museli vybít celý XY v obci XY. 48. K výtce dovolatelů J. a L. F. nutno poznamenat, že v daném případě nepřicházelo v úvahu posouzení jejich jednání jako putativní nutné obrany. O tu se jedná v případě, jestliže pachatel subjektivně vnímal poškozeného jako osobu, která proti němu útočila, ačkoli ve skutečnosti o takové jednání u poškozeného nešlo, tedy pachatel odvrací útok, který není skutečný, ale domnělý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 356/2010). Tedy pachatel sice nevěděl, že ve skutečnosti o útok nejde, avšak podle svých osobních poměrů a okolností měl a mohl rozpoznat, že jde jen o útok zdánlivý. Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je přitom třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje (srov. SOLNAŘ, J., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, s. 126). Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15). Putativní nutná obrana se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu (viz § 18 odst. 4 tr. zákoníku) a při splnění jejích podmínek se pachateli nepřičítá trestný čin úmyslný, ale nanejvýše nedbalostní trestný čin. Dovolatelé J. a L. F. neodvraceli domnělý útok poškozeného, který by v nich mohl vyvolat jakékoli pochyby, když ve skutečně agresivně ztrestali poškozeného P. B. za to, že obviněného J. F. oddělil od svědka D. T., kterého tento obviněný napadal a útok vůči němu v okamžiku zásahu poškozeného trval a eskaloval, tedy přispěchal mu statečně na pomoc, a obviněného J. F. ani nikoho jiného neudeřil, ani je jiným způsobem nenapadal. Po oddělení obviněného J. F. a poškozeného P. B. nemuselo dojít k žádnému dalšímu násilí a obvinění mohli z baru jednoduše odejít, což neučinili. Pokud se poškozený bránil úderem snad stojánku či krabice na ubrousky do hlavy obviněného J. F., jednalo se o sebeobranu, kterou dovolatelé nepřiměřeným způsobem znovu ztrestali tvrdým atakem na poškozeného. Žádný domnělý útok poškozeného P. B. vůči sobě dovolatelé nemohli vnímat, jelikož k němu nedošlo, tudíž neexistoval, nemohly tak o něm vzniknout jakékoli pochyby, a jednání poškozeného nemohlo v nikom vyvolat představu zdánlivého útoku. Z těchto důvodů proto nemohl být z hlediska jejich zavinění úmysl vyloučen a nepřicházelo reálně v úvahu jejich jednání posoudit toliko jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jak v dovoláních navrhli J. a L. F. Z důvodu úmyslného způsobení těžké újmy poškozenému se nemohlo jednat ani o trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož obvinění těžkou újmu jako těžší následek způsobili v nepřímém úmyslu, nikoli z nedbalosti, jak je tomu právě u tohoto trestného činu. 49. Z obdobných důvodů se nejednalo ani o hospodskou rvačku, kde by všichni útočili proti sobě tak, že by jejich jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin rvačky podle § 158 odst. 2 tr. zákoníku, jak tvrdili dovolatelé T. T. a O. N. Poškozený nikoho nenapadl, nepoužil násilí, vyjma oddělení obviněného J. F. a D. T., aniž by měl v úmyslu proti komukoli útočit. Nepřípadný je i odkaz dovolatelů T. T. a O. N. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 761/2016, neboť v této věci se jednalo o zásadně odlišnou skutkovou situaci, v níž se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly intenzitou jednání obviněné, která byla shledána vinnou přečinem rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku, jejího úmyslu, vztahu k ostatním vzájemně příbuzným účastníkům potyčky, užití subsidiarity trestní represe a dalších pochybeních jako jedné z vícero osob potyčky. Ta v posuzované věci slovně zaútočila na jiného, začala demolovat s jinou osobou stánek s balónky a hračkami a kopla jiného do oblasti třísel a poté se počaly další osoby již bez její účasti vzájemně fyzicky napadat, tedy nebyla účastnicí vzájemného napadání nejméně tří osob. V nyní posuzovaném případě se nejednalo o konflikt šesti osob se spontánním a neplánovaným vznikem i průběhem, kde by se všichni napadali navzájem, jelikož napadení svědka D. T. obviněným J. F. bylo izolované jednání, kterému zabránil poškozený P. B., který nikoho ani jednou nenapadl, pouze se bránil nečekanému ataku ze strany obviněného J. F. Všichni čtyři obvinění směřovali své hrubé násilné jednání jen proti jedné osobě – poškozenému P. B. (nikoli proti sobě vzájemně) jako bezdůvodnou odplatu za zabránění v útoku obviněného J. F. vůči D. T. Poškozený se jen jednou pokusil bránit úderem do hlavy obviněného J. F., na jinou obranu vzhledem k zásadní převaze dovolatelů jako jediných útočníků se nezmohl, protože mu k tomu dovolatelé nedali sebemenší šanci. V nyní posuzovaném případě se nejednalo o vzájemné napadání více jak tří osob, nýbrž cílený jednostranný útok čtyř obviněných vůči jednomu poškozenému, tudíž se nemohlo jednat o přečin rvačky podle § 158 odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku tohoto závěru jsou též liché výtky obviněných T. T. a O. N. týkající se vyloučení jednočinného souběhu přečinů rvačky podle § 158 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. 50. Lichou je i výtka dovolatelů J. a L. F., že se soud prvního stupně nevymezil, jakou konkrétní těžkou újmu obvinění poškozenému P. B. způsobili. Slovní popis, že „poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující 6 týdnů“, se objevil již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a výstižně představuje těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jako delší dobu trvající poruchy zdraví, což tento soud náležitě dále zdůvodnil v bodě 72 odůvodnění svého rozsudku. Naopak lze konstatovat, že pokud se v důsledku jednání obviněných poškozený P. B. stal invalidním se stanovenou invaliditou III. stupně na podkladě znaleckého posudku o invaliditě a posouzení příslušného orgánu sociálního zabezpečení (viz bod 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přicházelo v úvahu v následku na zdraví (účinku) spatřovat i způsobení těžké újmy v podobě ztráty nebo podstatného snížení pracovní způsobilosti poškozeného ve smyslu § 122 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čímž se ve prospěch všech obviněných rovněž soud prvního stupně relevantně nezabýval a nemůže tak při důsledné aplikaci zákazu reformace in peius učinit ani dovolací soud. 51. Z uvedeného jasně plyne, že právní posouzení skutku obviněných jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku je správné a námitky obviněných nemohou obstát (včetně námitek obviněných O. N. a T. T. týkajících se aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž jiný druh odpovědnosti než právě trestní a vyvození důsledků s ní spojených zde nepřichází v úvahu). Proti právnímu posouzení skutku též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obvinění žádnou relevantní námitku neuplatnili, v důsledku čehož se ani dovolací soud touto otázkou blíže nezabýval, ačkoliv není žádných pochybností ani o správnosti této právní kvalifikace. 52. Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že opodstatnění nemají ani výtky obviněných J. a L. F. směřující proti správnosti a úplnosti popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obvinění vytkli, že skutek je nedostatečně vymezen co do společného úmyslu obviněných způsobit poškozenému P. B. těžkou újmu na zdraví, společného jednání obviněných jako takového, jakož i jednání poškozeného a jeho zdravotního stavu bezprostředně po incidentu. Společné jednání je popsáno výstižně tak, že společně přišli do restaurace XY v XY, posléze následuje popis konkrétního jednání všech čtyř obviněných, jak se zapojili do napadení poškozeného P. B., že tak činili „…způsobem, že museli být minimálně srozuměni, že mu tím mohou způsobit závažná poranění důležitých orgánů…“, což jednoznačně vystihuje nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a dále byly podrobně popsány následky na zdraví poškozeného, které vznikly v příčinné souvislosti s jejich společným jednáním. Je zde také uvedeno, že „poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující 6 týdnů“ [tj. způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku v podobě delší doby trvající poruchy zdraví] a následuje popis následku na jeho zdraví. V tomto ohledu není nikterak rozhodné, jaké konkrétní následky měl poškozený ihned po incidentu, když jeho zdravotní stav i jednotlivé následky z toho plynoucí se vyvíjely v čase, což posléze našlo i odraz ve vzniku i vyčíslení ztížení společenského uplatnění poškozeného (které lze určit až po ustálení zdravotního stavu posuzované osoby), jemuž byla ve svém důsledku přiznána invalidita III. stupně. Nemohlo proto ani dojít v tomto směru k porušení práva obviněných na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud odvolací soud z tohoto důvodu nezrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, jelikož popis skutku vytýkanými vadami netrpí. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 53. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 54. Ve vztahu k uloženým trestům dovolatelé J. a L. F. namítli s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřiměřenou výměru trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem, který je podle nich neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a byly jím porušeny esenciální zásady spravedlivého procesu. Odvolací soud chybně posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nezabýval se naplněním podmínek podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a vycházel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil, aniž by sám prováděl dokazovaní. Dovolatelé T. T. a O. N. s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. namítli nezákonnost uloženého trestu, když oba soudy nevzaly v potaz trest uložený ve věci prvním vydaným (již zrušeným) odsuzujícím rozsudkem, který byl o rok nižší, dále nezohlednily délku řízení v trvání tří let jako relevantní období k zohlednění dalšího chování dovolatelů, když i v průběhu trestního řízení vedli řádný život. 55. Argumentace obviněných J. a L. F. však formálně hodnoceno nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Za této situace by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci ale v posuzovaném případě nejde. 56. Soud prvního stupně v bodech 75–79 odůvodnění svého rozsudku zohlednil u všech obviněných jako polehčující okolnosti, že: se jedná o osoby dosud netrestané, od spáchání předmětné trestné činnosti (tj. od 19. 6. 2022) se žádného dalšího obdobného jednání nedopustili, projevili jistou míru sebereflexe nad svým jednáním, zaslali omluvný dopis poškozenému, uhradili částky na náhradě škody ve výši 100 000 Kč a pokud nebyl do té doby uhrazen zbytek, nelze jim to přičítat k tíži. Dále přihlédl k jednomu záznamu o přestupku u obviněných J. F. a O. N. a dvěma těmto záznamům u obviněného L. F., tedy nejedná se podle něj o osoby opakovaně se dopouštějících hrubého či násilného jednání. Jako přitěžující okolnosti u všech obviněných hodnotil, že spáchali dva trestné činy. Měl za to, že účelu trestu lze u všech dosáhnout uložením trestu nespojeného s přímým omezením osobní svobody, míru jejich zapojení k trestné činnosti, jakož i zavinění pak promítl do odstupňované výše trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen – u obviněných J. a L. F. na samé dolní hranici trestní sazby v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let a obviněným T. T. a O. N. vyměřil stejnou délku trestu odnětí svobody se zkušební dobou čtyř let, jelikož jejich podíl na trestné činnosti byl menší a již samotné trestní řízení podstatně intenzivněji zasáhlo do jejich života a bylo pro ně samo o sobě nemalým ponaučením. Stanovená zkušební doba by měla postačit ke zjištění, zda k jejich nápravě došlo pouhou hrozbou výkonu trestu odnětí svobody či nikoliv. Dále se blíže vyjádřil k uložení přiměřených povinností obviněných, které posléze zrušil odvolací soud rozsudkem napadeným dovoláním. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by bylo podle nalézacího soudu příliš přísné a negativně by se promítlo i do zájmů poškozeného, jelikož by obvinění ve výkonu trestu odnětí svobody nebyli schopni uhradit přiznanou náhradu škody a nemajetkové újmy. 57. Odvolací soud oproti tomu u obviněných J. a L. F. uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v bodech 14–16 odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil tím, že byl uložen za dva úmyslné trestné činy, z nichž jeden je zvlášť závažným zločinem. Tito obvinění se jich dopustili společným jednáním čtyř osob, přičemž tři z nich byly vycvičeny v oblasti bojových umění a podíl obviněných J. a L. F. byl na spáchané trestné činnosti zásadní [§ 39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku]. Zranění, jež způsobili poškozenému, nejenže naplnila znaky těžké újmy na zdraví, k čemuž s ohledem na zákaz dvojího přičítání nepřihlédl při ukládání trestu, ale zanechala zjevně doživotní následky na zdraví poškozeného, znamenala pro něj ztrátu pracovní způsobilosti, v důsledku čehož se stal osobou invalidní s invaliditou III. stupně, a značila i podstatné změny v osobních vztazích a životě poškozeného (viz písemná vyjádření poškozeného a jeho manželky). Přitom poškozený před vlastním jednáním obviněné neznal a ke vzniku jeho újmy na zdraví došlo z důvodu, že se zastal poškozeného D. T., na něhož útočil obviněný J. F., tj. osoby napadené tímto obviněným, a pouze kvůli tomuto projevu lidskosti, když nebyl lhostejný k napadení jiného, mu obvinění způsobili těžkou újmu na zdraví s následnou invaliditou. Tyto skutečnosti soud prvního stupně zcela pominul a naopak přecenil skutečnost, že obvinění dosud nebyli soudně trestáni (nicméně oba již byli postiženi za přestupky) a rovněž přecenil jistou míru sebereflexe a posoudil ji jako polehčující okolnost. Odvolací soud v chování obviněných po činu žádnou sebereflexi neshledal, a to na základě obsahu jejich výpovědí, dále že omluvný dopis poškozenému zaslali až dva roky po činu, a část náhrady škody uhradili až dva a půl roku po činu a nikoli pod vlivem nějaké sebereflexe, neboť první částku ve výši 100 000 Kč poškozenému poukázali až bezprostředně (den) před vyhlášením napadeného rozsudku a své úsilí v tomto směru stupňovali opět bezprostředně před jednáním odvolacího soudu. Tomuto postupu připsal odvolací soud spíše jistou míru účelovosti, byť nepochybně je třeba (byť opožděnou a zjevně účelovou) částečnou náhradu škody ze strany obžalovaných kvitovat (což i odvolací soud vyjádřil při stanovení výměry trestu). Shora uvedené skutečnosti by podle odvolacího soudu odůvodňovaly uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody u všech obviněných, ovšem zpřísnit tresty obviněným T. T. a O. N. odvolací soud s ohledem na absenci odvolání státní zástupkyně do výroku o trestu v neprospěch těchto dvou obviněných neměl zákonný podklad. U obviněných J. a L. F., u nichž míra participace na spáchané trestné činnosti byla podle odvolacího soudu přece jen vyšší, podle něj reálně přicházelo v úvahu vyměřit je v trvání okolo čtyř let. Z hlediska principu proporcionality trestů u všech obviněných, kdy u obviněných T. T. a O. N. zůstaly tresty ve výchovné rovině a bylo nutno nově zohlednit nikoli zanedbatelnou náhradu škody, kterou jmenovaní obvinění (zejména L. F.) poškozenému do doby konání veřejného zasedání již uhradili, považoval u obviněných J. a L. F. odvolací soud ve shodě se státní zástupkyní za přiměřené nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře 3 let, tedy tresty uložené na dolní hranici trestní sazby trestného činu nejpřísněji trestného v rámci ukládání úhrnného trestu. Odvolací soud uzavřel, že u obviněných T. T. a O. N. mu nezbývalo než akceptovat soudem prvního stupně uložený výchovný trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby s delší zkušební dobou za současného stanovení dohledu. Ztotožnil se s jim uloženým omezením ve smyslu § 85 odst. 3 tr. zákoníku, avšak další obviněným uložená omezení ve formě přiměřených povinností považoval za nadbytečná, což dále blíže zdůvodnil. 58. Z takto rekapitulované statě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se uložených trestů obviněným je patrné, že změnu z podmíněných na nepodmíněné tresty odnětí svobody u obviněných L. a J. F. dostatečně zdůvodnil a vzal v potaz všechny relevantní okolnosti, včetně polehčujících (dosavadní bezúhonnost, částečné uhrazení náhrady újmy poškozeného) a přitěžujících okolností (spáchání více trestných činů, spolu s dalšími osobami, způsobení jiného většího škodlivého následku v podobě invalidity poškozeného III. stupně spojené s podstatným dopadem do jeho osobních vztahů a života) podle § 41 a 42 tr. zákoníku. Vysvětlil, proč jmenovaným obviněným uložil nepodmíněný trest, a to na dolní hranici odpovídající trestní sazby podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí 3 až 10 let a proč nebylo možné v jejich případě výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložit podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Nečinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně ve vztahu k intenzitě či délce jejich fyzického útoku vůči poškozenému, jak tvrdili obvinění J. a L. F. v dovolání, a jim uložený trest a důvody změny relevantně vysvětlil. Jejich trest proto představuje zákonné a spravedlivé potrestání a nelze jej v žádném ohledu považovat za trest nepřiměřený, a již vůbec ne za trest neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, kterým by byly porušeny esenciální zásady spravedlivého procesu. 59. Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že i obviněný T. T. měl být postižen nepodmíněným trestem odnětí svobody, neboť jeho míra zapojení do napadení poškozeného byla jednoznačně ze všech čtyř obviněných nejmenší, k čemuž je třeba přihlédnout u spolupachatelů podle § 39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku. V intencích všech okolností případu proto k působení na něj jako pachatele, aby vedl řádný život, nebylo podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku třeba výkonu trestu odnětí svobody, jak správně rozhodl soud prvního stupně. Odlišná situace je však u obviněného O. N., jehož míru účasti na spáchaném zločinu naopak soud prvního stupně výrazně podcenil, jak Nejvyšší soud shrnul v bodě 41 tohoto rozhodnutí. Míru zapojení obviněného O. N. nelze srovnávat s obviněným T. T., který poškozeného hákem spolu s ostatními strhnul na zem a dále proti němu nijak neútočil, nýbrž se spíše více přiblížilo charakteru jednání obviněného J. F., když obviněný O. N. poškozeného P. B. udeřil do hlavy pěstí a spolu s obviněným J. F. do něj na zemi společně kopali do horní části těla, tudíž pro rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ze strany nalézacího soudu nebyly z důvodu významně většího podílu na napadení poškozeného splněny zákonné podmínky. Jak ovšem již konstatoval odvolací soud, sám může napadený rozsudek v neprospěch obviněného změnit jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle § 259 odst. 4 tr. ř., což státní zástupkyně neučinila. Tudíž odvolací soud nemohl výrok o takto uloženém trestu zrušit, změnit a zpřísnit jej na trest nepodmíněný. Pakliže nyní obviněný O. N. v dovolání namítá, že úhrnný trest ve výměře 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu nad jeho osobou a uložení přiměřené povinnosti nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu poškozenému, kterou trestným činem způsobil, je nezákonný, když soudy nezohlednily délku řízení, zjevně tyto konsekvence pomíjí. Navíc nutno poznamenat, že délka řízení posuzováno prizmatem hledisek zmíněných v § 39 odst. 3 tr. zákoníku v posuzovaném případě žádnou relevantní roli sehrát nemohla. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně byl vůči němu více než shovívavý a rozhodl naopak zásadně v jeho prospěch, což nyní v dovolacím řízení nemůže nijak změnit ani Nejvyšší soud (§265p odst. 1 tr. ř.). 60. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných J. F., L. F., T. T. a O. N. jsou zjevně neopodstatněná, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. všechna odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu